CL - 18. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Hned, jak Korum opustil apartmán, začala být Mia aktivní. Srdce jí při pomyšlení na dalekosáhlé následky toho, co za chvíli udělá, bušilo jako o závod.

Než skočila do sprchy, ještě poslala Jessie rychle mail s domluveným pozdravem a dala jí vědět, že se dnes zastaví u nich v bytě, aby se zeptala, jak dopadla na zkoušce z anatomie. Mia doufala, že John si její mail přečetl a rychle se s ní zkontaktuje. Odpoledne už pokročilo, protože si kvůli svému naprostému vyčerpání pospala o trochu déle, než plánovala, a přitom musela do večera stihnout ještě plno věcí.

Korum jí k obědu připravil sendvič, a než Mia vyběhla z bytu, vděčně ho zhltla. Když dělal takové věci – pozorná malá gesta –, mohla by si skoro myslet, že k ní něco cítil. Dokonce i dnes, po všem, co se včera večer stalo, se jí udělalo úplně špatně, když pomyslela na to, že by se mu mohlo něco přihodit. To bylo samozřejmě směšné; pravděpodobně by se mu nic nestalo – a pokud ano, tak by to byla jeho vlastní vina, protože přiletěl na Zem a snažil se zotročit její rasu. Přesto by byla raději, kdyby se v pořádku vrátil na Krinu a ona by se mohla vrátit ke svému starému životu s klidným vědomím, že je několik tisíc světelných let daleko a už ji nikdy nebude obtěžovat.

Aspoň si to namlouvala.

Hluboko v nitru ta hloupá romantická část její duše plakala při pomyšlení, že by ho už nikdy neviděla – už nikdy necítila jeho doteky nebo neslyšela jeho smích, a už nikdy by neviděla jeho ďolíček na tváři. Byl to její nepřítel, ale i milenec a ona si k němu i přesto vybudovala pouto. Potěšení, které jí dával, bylo víc než pouhý sex; když byla s ním, cítila se vzrušenější a živější, a když – aspoň na chvíli zapomněla na přesné pozadí jejich vztahu – zvláštním způsobem šťastnější.

Po Korumových kvalitách coby milence si nedokázala představit, že by kdy měla sex s někým jiným. To by bylo stejné, jako jíst po zbytek života otruby poté, co ochutnala ambrosii. Ale bylo logické, že byl takto skvělý milenec. Bez ohledu na speciální chemii, která mezi nimi panovala, jak tvrdil, byl Korum starý tisíc let – a měl tak plno času se naučit, jak ženu potěšit. Jak se s tím mohl nějaký lidský muž měřit? A Mia ani nechtěla myslet na to, jaký to byl pocit, když pil její krev. Nebyla si jistá, jestli to bylo zdravé cítit tak intenzivní vášeň, ale pomyšlení na to, že už nikdy takové pocity nezakusí, bylo skoro nesnesitelné.

Poprvé musela myslet na Xenosy, o kterých už slyšela. Důvody těchto lidí – kteří údajně online inzerovali, že mají zájem o krinarského sexuálního partnera – ji vždy udivovaly. Nyní se ptala sama sebe, jestli nebyli ve skutečnosti závislí… možná přišli na chuť tomu rajskému potěšení a věděli, že ve srovnání s tím všechno ostatní bledne. Korum ji varoval, že závislost je hrozbou pro obě strany, pokud by si bral její krev příliš často. To by jí ještě chybělo – vypěstovat si na něm fyzickou závislost! Stačilo jí, že až z jejího života zmizí, že se jí bude po něm stýskat každou její buňkou; nechtěla ještě navíc cítit fyzickou touhu po orgasmech, kterých dosáhla pouze s ním.

Pro ni neexistovala žádná alternativa; musela dovést úkol do konce. Jejich vztah byl odsouzen k zániku – byla to jen otázka času. I kdyby se vyrovnala s jeho panovačnými způsoby – nebo pokud by šla dokonce až tak daleko, že by akceptovala svou roli charla –, tak by se jí za pár let nabažil, a pak by byla zase sama, tentokrát se zlomeným srdcem a úplně zničená.

Ne, musela to udělat. Nebylo jiné cesty. Nemohla by žít sama se sebou, kdyby věděla, že nevyužila příležitost, jak ovlivnit průběh lidské historie. Navíc pokud by důvodem byla její slabina pro jednoho konkrétního Krinara – pro někoho, který v ní viděl pouze svou hračku.

Mia došla ke svému bytu a překvapeně zjistila, že John už tam dorazil. Stejně jako Jessie a Edgar, herec, který s její spolubydlící teď očividně trávil hodně času.

Jakmile vešla, zeptal se John, jestli by si s ní mohl promluvit mezi čtyřma očima. Mia přikývla, odvedla ho do svého pokoje a zavřela za nimi dveře. Než dveře zavřela úplně, uslyšela, jak se Edgar zeptal Jessie, jaký vztah John k Mii má, ale Jessinu odpověď už neslyšela.

„Myslím, že to mám,“ přešla Mia rovnou k věci.

Johnova tváři se rozzářila. „Opravdu? To je skvělé! Jak se ti to tak rychle podařilo?“

Když uviděla, jak zrudla, rychle dodal: „No, to vlastně není vůbec důležité.“

Mia pokrčila rameny a stáhla si prstýnek z prstu. Na kůži jí zanechal malý otisk, a ona doufala, že Korum ženským šperkům nevěnoval pozornost; jinak by se divil, proč měla ten prsten jen jednou.

„Musíš mi něco slíbit,“ pronesla Mia pomalu a prsten svírala v dlani.

„Co?“

„Slib mi, že se Korumovi nic nestane, ať už plánujete cokoliv.“

John zaváhal a Mia přimhouřila oči. „Slib mi to, Johne. Aspoň to mi dlužíš.“

„Proč? Nezasloužil si to…“

„Je mi jedno, jestli si to zasloužil nebo ne. Je to má podmínka, pokud chceš ten prsten. Korum se vrátí bezpečně na Krinu.“

John na ni pohlédl a ztěžka si povzdechl.

„Oukej, Mio, pokud si to opravdu přeješ. Ujistíme se, že se bez úhony vrátí zpátky na Krinu.“

Mia přikývla a předala mu prsten. „A teď?“, zeptala se. „Jak dlouho bude trvat, než z těch informací budou moci Keithové něco vytvořit?“

Zašklebil se na ni a vypadal jako dítě o vánocích. „Podívají se na to a jistě zjistí, že to není tak komplikované, jak si mysleli. A pokud měli pravdu… tak bychom mohli za pár dní zaútočit.“

Dny? To bylo mnohem rychleji, než si Mia myslela, že by bylo vůbec možné.

„Nebudete potřebovat nějaký čas pro vytvoření… ehm, ať už je v těch plánech cokoliv?“, zeptal se váhavě.

Zavrtěl hlavou. „Ne, vůbec ne. Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěl, že vyrábí všechno pomocí nanotechnologie? Pokud mají nákres, tak jsou schopni vytvořit cokoliv téměř okamžitě.“

Mia si na to matně vzpomínala, takže přikývla.

„No, a tu technologii už mají a teď k ní dostanou i plány. Jen je musí dostat na nějaké bezpečné místo mimo jejich města a pak mohou vytvořit zbraně, které dokáží zničit ochranné štíty krinarských sídlišť. Jakmile štíty spadnou, tak přijdou na řadu lidské ozbrojené síly.“

Ozbrojené síly?

„Takže se na tom podílí i vláda?“, zeptala se Mia překvapeně.

John zaváhal. „Ne přímo. Ale ve vládě je lidí, kteří věří, že bylo špatné s nimi uzavřít dohodu o mírumilovné koexistenci a dovolit jim, aby si tu vybudovali sídliště. Tito členové vlády s námi sympatizují a mají možnosti poskytnout nám posily. Někteří jsou vysoce postavené osobnosti v armádě a námořnictvu, jiní zase v CIA a dalších podobných organicích.“

Mia na něj užasle zírala. Do teď si neuvědomovala rozsah antikrinarského hnutí. Z nějakého důvodu si vždy představovala, že se jedná o pár stovek individuí se sebevražednými sklony – nebo o takové lidi jako John, kteří vedli pro Krinarům pomstychtivé tažení – a kterým pomáhalo několik mimozemšťanů. Ale dávalo to smysl, protože bojovníci za svobodu by se nedostali tak daleko, jako byli teď – a to ani s podporou Keithů –, pokud by neexistovala aspoň nějaká šance na úspěch.

„Wow,“ řekla Mia tiše, „takže k tomu opravdu dojde? Vyhodíme je z naší planety?“

John přikývl se sotva potlačovanou radostí. „Stane se to, Mio. Pokud jsou informace v prstenu to, v co doufáme, tak by mohla být Země osvobozena už během jednoho týdne – v nejhorším případě za pár týdnů.“

To bylo šílené. Mia se snažila představit si, co by se stalo, pokud by si Krinar všimli, že na ně někdo útočí. Vzpomínala si na čas Velké paniky a zachvěla se.

„Johne,“ řekla pomalu, „a opravdu odejdou bez boje? Víš, co se stalo naposledy… kolik škody byli schopní nadělat holýma rukama…“

„To je pravda,“ souhlasil s ní John, „mohli by se bránit – a to by dopadlo pro obě strany velmi krvavě. Proto jsou ty informace, které jsi nám obstarala, tak důležité. Pokud mají Keithové pravdu, tak tam jsou i plány jejich pokročilých zbraní a jakmile budou štíty dole, tak jim dáme vědět, že tyto zbraně máme, a že všechno kromě kapitulace by byla sebevražda. Pokud by i přesto Krinar bojovali, tak je použijeme – a všichni obyvatelé jejich sídlišť se rozpadnou na prach.“

„Rozpadnou se na prach? Co je to za zbraň, která něco takového dokáže?“, zeptala se Mia zděšeně a šokovaně.

„Je to zbraň, která je z vysoce koncentrované nanotechnologie. Může být velmi specificky naprogramována, takže bychom ji mohli nastavit tak, že zničí v určitém okruhu pouze Krinary a všem lidem, kteří se v té době budou ve vymezené oblasti nacházet, se nic nestane.“

Mia vytřeštila oči, a John pokračoval: „Samozřejmě i přesto očekáváme, že pár Krinar budou chtít z kolonií uprchnout, když se o útoku dozví, ale to už budeme mít všude připravené své bojovníky, aby uprchlíky zadrželi – a to by mohlo skončit velmi krvavě. I nadále je tu možnost, že utrpíme vysoké ztráty, ale máme opravdovou šanci, že tentokrát zvítězíme.“

Mia polkla, aby potlačila nevolnost, která ji přepadla, když pomyslela na možné krveprolití. Vědomí, že něco, co udělala, by mohlo vést k velkým ztrátám nebo ke zničení tisíců inteligentních bytostí – nevěděla, jak má takovou zodpovědnost zvládnout.

Ale teď už neměla na výběr – ne, že by někdy měla. Ve chvíli, kdy na ni v parku Korum upřel svůj zrak, byl její osud zpečetěn. Jedinou volbu, kterou měla, bylo akceptovat pokorně svou roli coby jeho charl, nebo se bránit – a ona se rozhodla pro to druhé. Teď mohlo právě toto rozhodnutí, které učinila o svém životě, vést ke zničení mnoha životů obou ras – jak lidí, tak Krinar.

Mia si s hořkostí pomyslela, jak by bylo všechno jiné, kdyby tenkrát do toho parku nešla a nikdy by se tak nedozvěděla, co se v sídlištích Krinar všechno děje. Kdyby tak šlo přetočit čas nazpátek a vrátit se tak ke svému normálnímu životu, aniž by o Krinarech věděla víc, tak by to ráda udělala – a osvobození Země nechala na někom jiném, který se pro to hodil mnohem lépe než ona. Ale bohužel to všechno věděla, a když hleděla do Johnovy rozzářené tváře a představila si nadcházející krvavou bitvu, ramena jí pod tou tíhou poklesla.

„Mio,“ řekl John, který vycítil její zoufalství, „nezapomínej, prosím: to oni přišli na naši planetu, to oni nám vnutili své předpisy – a zabili přitom tisíce lidí, dokud nám nezbylo nic jiného, než souhlasit. Pamatuješ si přece, jaké to bylo během Velké paniky?“

Mia přikývla a připomněla si ten strašný chaos a krvavé pouliční boje, které tenkrát trvaly několik měsíců.

John spokojeně pokračoval: „Vím, že tvou jedinou zkušeností s nimi je Korum, a ten se k tobě zřejmě doteď choval velmi mile… protože tě považuje za svého momentálního domácího mazlíčka. Ale oni nejsou vůbec milí. Už od přírody to jsou dravci. Jsou to vysoce vyvinutí paraziti a upíři a přežívají tak, že pijí krev jiných bytostí. Proto také lidi vypěstovali – aby si na nás mohli ukájet své perverzní choutky…“

To nebylo tak úplně to, co jí vyprávěl Korum, ale neměla chuť se o tom teď hádat.

„… a nerespektují naše práva. Většina z nich v nás vidí méněcennou rasu a neváhali by nás všechny zotročit, pokud by to bylo v jejich zájmu.“

„Já vím,“ zareagovala Mia a masírovala si spánky, aby se zbavila napětí. „To všechno vím – proto vám také pomáhám, Johne. Jen bych si opravdu přála, aby existovala jiná cesta… nějaká cesta, jak je vyhnat i bez krveprolití.“

„To bych si přál také,“ odvětil John a hlasitě si povzdechl. „A taková neexistuje. Pronikli na naši planetu násilím – a teď si ji stejným způsobem vezmeme zpátky. A pokud se přitom bude muset obětovat pár životů – pak musíme doufat, že nebudou na naší straně. Je válka, Mio – opravdová Válka světů.“

John odešel a Mia se posadila na postel, aby to všechno strávila.

Jak se jí – obyčejné studentce – podařilo zaplést se do války? Špionáž byla vždycky něco, co si spojovala s tajemnými tajnými agenty, muži a ženami, kteří prošli důkladným výcvikem ve všech oblastech, od bojového umění po zneškodnění bomby. Titul z psychologie do toho moc nepasoval. A přesto to byla ona, kdo hnutí v tomto důležitém boji proti Krinar pomáhala.

Na mysl jí přišla děsivá myšlenka.

Až se Korum dozví, co se stalo – že probíhá útok na sídliště –, došlo by mu, že za to byla zodpovědná Mia? Spojil by si dohromady své ukradené, tajné nákresy s lidskou dívkou, se kterou každou noc spal? Protože, pokud ano – a ona se bude ještě stále nacházet v New Yorku –, tak byly její dny pravděpodobně sečteny.

Opatrné zaklepání na dveře její temné myšlenky přerušilo.

„Pojď dál!“, vykřikla a byla za to rozptýlení vděčná.

K jejímu překvapení neklepala Jessie, nýbrž to byl Peter, kdo se objevil ve dveřích a vypadal se svými vlnitými, plavými vlasy a modrými oči jako anděl. Na jeho krku byly ještě stále vidět modřiny.

„Petere,“ vykřikla. „Co tu děláš?“

„Chtěl jsem tě vidět,“ řekl. „Tvá spolubydlící Edgarovi řekla, že budeš dnes doma a já chtěl prostě vědět, jestli se ti daří dobře, po tom všem, co se té noc stalo…“

„To je od tebe opravdu milé,“ odpověděla Mia a zoufale přemýšlela, jak by se ho mohla co nejrychleji zbavit. Nedokázala si představit, že by se Korumovi líbilo, že se k ní Peter opět přiblížil, dokonce byl v její ložnici. Pravděpodobně by se to nikdy nedozvěděl, ale nechtěla to riskovat. Stačilo, že ho v tom klubu málem zabil.

Peter ji starostlivě pozoroval.

„Co se té noci stalo? Ublížilo ti to monstrum nějak?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ snažila se ho uklidnit. „Prostě je velmi žárlivý – nemyslela jsem, že by tak mohl zareagovat, to mi věř. Všechno, co se tenkrát stalo, je mi hrozně líto, neměla jsem s tebou tancovat. Byl jsi zraněn kvůli mně…“

Mávl rukou. „To je dobré. Už mě jednou zmlátili, když si útočník našeho školního týmu myslel, že flirtuji s jeho přítelkyní. Věř mi, proti tomu to nebylo nic.“ A poté se na ni zašklebil tím svým neskutečně nakažlivým úsměvem.

Mia se také usmála. Bylo pěkné slyšet, že se na ni nezlobil, ale kvůli svému vlastnímu bezpečí by měl co nejrychleji zmizet.

„Děkuji, Petere, že ses na mě přišel podívat,“ řekla. „To bylo opravdu milé. Ale víme, že můj přítel by z našeho přátelství moc nadšený nebyl – a opravdu by bylo nejlepší, kdyby se nikdy nedozvěděl, že jsi tu byl…“

„Mio,“ pronesl Peter vážně, a jeho úsměv náhle zmizel, „opravdu s tou kreaturou chodíš? Nikdy jsem si nemyslel, že jsi, Xeno…“

„Také nejsem!“

„Ale také nejsi Krinarka, že?“

„Samozřejmě, že ne! Vůbec nejsem nábožensky založená!“

„Tak proč se s ním vůbec stýkáš?“

Mia si povzdechla. „Petere, po tom ti opravdu nic není. Je to můj přítel – a to je vše, co potřebuješ vědět. Je mi líto, že jsem ti to neřekla hned, jak jsme se potkali. Prostě jsem se v ten večer dobře bavila. Nechtěla jsem v tobě vzbuzovat nějaké falešné naděje…“

„To je přece blbost,“ řekl Peter rozhodně. „Přítel, to je lidský muž, ne nějaký děsivý mimozemšťan, který tě takovým způsobem odvleče z klubu.“ Na chvíli se odmlčel a poté se klidně zeptal: „Mio, nutí tě k tomu?“

„Co? Proč si to myslíš?“ Mia na něj hleděla a přemýšlela, proč se ptá na něco takového.

Vrátil ji upřený pohled a zamračil se. „Nevypadáš jako typ dívky, která taková monstra vyhledává.“

„A jaký to je typ?“, zeptala se Mia a opravdu napjatě čekala na jeho odpověď.

Frustrovaně se poškrábal na uchu. „No, takoví ti lidé ze zábavního průmyslu… modelky, herečky, zpěvačky – jsou znudění životem a hledají něco, co by je z nudy vytrhlo… jsou povrchní a mnoho z nich hloupí – vidí jen hezkou tvář, ale ne to ďábelské za ní…“

„To ďábelské za ní?“, zeptala se Mia a divila se, že Krinary tak brání. Než se potkala s Korumem, neměla s vetřelci žádný kontakt, a proto na ně neměla žádný názor. Možná byl Peter nábožensky založený a věřil tvrzení, že jsou Krinar démoni?

Ušklíbl se.

„Viděl jsem zmizet lidi, Mio, poté, co se s těmi bytostmi setkali. To, nebo skončili velmi špatně. To není pro nás přirozené – dávat se dohromady s jejich rasou. To nedopadne nikdy dobře…“

Mia se zhluboka nadechla a řekla rozhodně: „Petere, myslím, že je milé, že si děláš starosti, ale v tomto případě to opravdu není nutné. Vím, co dělám. Nejsem ani povrchní ani hloupá…“

„To jsem nikdy netvrdil,“ protestoval Peter.

„… a také se mi nelíbí, že se mícháš do mého vztahu. Chodím s Korumem proto, že chci, a to je vše, co ti k tomu řeknu.“

Doufala, že to bude stačit, aby Petera odehnala. To poslední, co by teď mohla potřebovat, byl rytíř na bílém koni, který se ji bude snažit zachránit před ďábelským monstrem – rytíř na bílém koni, který bude při tom definitivně zabit. Možná později, pokud by přežila následující týdny, se mu omluví, že k němu byla tak nepřátelská. Měla ho ráda, a bylo by milé, kdyby mohli být přátelé, obzvlášť pokud měl její život probíhat opět normálně.

Vypadal lehce uraženě.

„Samozřejmě, omlouvám se, nechtěl jsem tě z něčeho obviňovat. Samozřejmě, že můžeš být, s kým chceš. Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku, to je všechno.“

Mia přikývla a lehce se usmála. „Chápu. Děkuji, že ses stavil.“ Natáhla se po svém batohu a vytáhla z něj notebook a pár knížek.

Peter okamžitě pochopil. „Samozřejmě. Uvidíme se, ano?“, pronesl a opustil pokoj. Mia uslyšela, jak ještě hovoří s Edgarem a Jessie a poté byl pryč a vchodové dveře se zavřely.

Mia s úlevou padla na postel. Jak se mohlo stát, že se tento milý týpek – se kterým by si mohla rozumět – objevil v jejím životě v tom nejnevhodnějším okamžiku? Kdyby ho potkala před dvěma měsíci, tak by byla určitě nadšená, že jí věnuje pozornost – ale teď už byl pozdě.

Až to všechno skončí – bude buďto totálně zničená nebo mrtvá, zabitá rukama svého milence.