BS - 30. kapitola

Překlad: Lenuszka

K zemi

Jen

Letargická.

Cítím se, jako bych spala sto let. Nezáleží na tom, jak moc chci pohnout končetinami – ty nespolupracují. A moje hlava – kruci. To bušení se rozléhá a projíždí mi mozkem intenzitou tornáda, zanechává za sebou jen masakr.

„Jen.“

Mé zašeptané jméno přeruší týrání mé hlavy a moje tělo se probudí natolik, abych cítila její dotek.

Ellie.

Oh, kruci. Ellie.

„Vzbuď se,“ zasyčí, nejen, že se mě dotýká, ale třese se mnou. Zamručím, protože mě to bolí ještě víc. Ona mě utiší a přitiskne se ke mně.

„Už tu budeš? Neměla jsem na výběr.“ Moje podvědomí naruší známý hlas. „Ty dvě dohromady… Kurva, už jsem to nemohla snést. Pořád mlela a mlela o tom druhém chlapovi.“

„Jen, musíš se probudit. Prosím, vzbuď se,“ panikaří mi Ellie do ucha. Snažím se otevřít oči a bolí to ještě víc. I ta trocha světla, která je v místnosti, se mi zakusuje do mého zpomaleného mozku. Ellie mě zvedla a přitiskla k hrudi, rty má u mého ucha. „Už se probíráš. Vím, že je to těžké, taky mě nadrogovala, ale otevři zatraceně oči. Potřebuju tě.“

Oh, sakra. Vzpomínám si.

Ignoruju bolest, bušení, i své tělo, které se mnou v této chvíli nespolupracuje. Stojí mě to veškeré síly, ale snažím se, co můžu, abych udržela otevřené oči.

„Oh, díky Bohu.“ Elliina uslzená tvář je bledá – bledší než obvykle – a ještě jednou do mě strčí. „Potřebuju tě probuzenou. Ať už do nás nacpala cokoli, rychle to vyprchává – musíš to zkusit. Bojuj, protože potřebuju tvou pomoc. Zrovna s někým telefonuje.“

Udělám, co řekne a bojuju s ochromením, zároveň natáhnu krk.

Moje obvykle milá – i když trochu úzkostlivá – asistentka se právě nedívá. Její tvář je tvrdá, její pohyby drsné a chování bezcitné. Odkopne boty a rázuje po špinavé podlaze, zatímco ječí do telefonu.

„Proč?“ zašeptám, ale Ellie mě stiskne a zavrtí hlavou, aby mě umlčela.

Tělo mě bolí, svaly jsou ztuhlé a Ellie se mi znovu nakloní k uchu. „Vykřikuje do telefonu něco o nás. Netuším, o co jde, ale potřebujeme se odtud dostat dřív, než přijde někdo další. My dvě spolu se možná budeme schopné odtud dostat, ale musíme jednat rychle.“

Malá okna v horní části místnosti jsou inkoustově modrá. Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, ale ta budova je po západu slunce mnohem víc zatuchlá a temná, ani nemluvím o hrozbě, která visí ve vzduchu. Naším jediným únikem mohou být dveře, kterými jsme přišly.

Callie se k nám otočí, když se posadím na zadek a odkopnu boty. Ani nezní jako ona, když nás varuje, „Ani se kurva nehněte. Přísahám, že vás bodnu znovu a tentokrát s dvojitou dávkou. Budete mimo do příštího týdne.“

***

Eli

„Bejby, kde jsi? Mám hlad a večeře stydne. Chápu, že toho máš tento týden hodně, ale měla jsi přijít už před půl hodinou. Zavolej mi.“

Psal jsem zprávy a volal. To, že Jen pracuje dlouho, není nic výjimečného, ale není obvyklé, že by se nehlásila. Zapnu aplikaci na její sledování, abych se podíval, jestli je na cestě.

Není v práci, ani na cestě. Je v nové budově své sestry. Odhodím telefon na pult. Nemůžu čekat, že mi během dne bude každou chvíli hlásit, kde je, ale po tom, co se událo, mě to znepokojuje. Budu se přes to muset dostat, protože Bree je ve vězení s nulovou šancí na kauci.

Otevřu donáškovou krabičku a hodím si do pusy kousek steaku. Vůbec mě to neuspokojuje. Místo toho se mi žaludek kroutí, když sleduju, jak na hodinách odtikávají minuty.

***

Jen

Ellie mě chytí za ruku. Myslela jsem si, že svou asistentku dobře znám, ale nic jsem netušila. Ale vím jistě, že musím udělat všechno proto, aby dál mluvila, dokud nepřijdeme na to, jak se odtud dostat.

Elliin stisk ještě zpevní a já se opřu o stěnu vedle ní. Položím si ruce na hlavu a musím zamžourat, když mumlám, „Proč tohle děláš?“

„Sklapni! Jsem tak zasraně unavená z toho, jak od tebe přijímám příkazy.“ Obrátí svou pozornost zpátky k telefonu. „Jsme v zadní místnosti. Jen jdi za světlem, ale pospěš si. Nemůžu je přemístit sama.“

„S kým to mluvíš?“ pokračuju.

Ukončí svůj hovor a její obvykle milé, žluto-hnědé oči na mě teď blýskají opovržením. „Skončila jsi. Udělala jsem všechno, co jsem mohla – všechno, co mi řekl – ale pak to ten zatracený agent FBI zkurvil a ty jsi vyvázla bez újmy. Mohla jsem předat informace federálům a ta ženská stejně našla způsob, jak to pokazit. Ale končím s čekáním.“ Otočí se na Ellie. „A začnu s tebou.“

Ellie vedle mě ztuhne a bolest v mé hlavě je ohromující, když se zamračím.

„Ty.“ Moje šílená asistentka udělá směrem k nám několik kroků a nespouští oči z mé sestry. „Ty si ho nezasloužíš. Čekala jsem příliš dlouho, a po tom, co jsi dnes plkala o jiném muži, jsem to nesnesla. Ani si nezasloužíš být matkou jeho dítěte.“

„Cože?“ Vydechne Ellie a já z ničeho nic necítím žádnou bolest.

Griffin. Má i Griffina? Ellie při zmínce jejího syna ožije a škrábe se na nohy. „Ty děvko! Neopovažuj se dotknout mého syna!“

Nevím, odkud se vzala moje síla, ale chytím Ellie za paži, abych ji udržela dole, protože Callie svírá další injekci jako dýku. Nemůžeme s ní bojovat ničím kromě nás samotných, nadrogovaných do stavu letargie.

Na Calliině tváři se rozleje úšklebek – pohled, který jsem u ní nikdy neviděla a který mě děsí víc, než to, co se doteď stalo. „Ty myslíš mého syna. Dnes se to všechno otočí. Robert a já jsme neměli v plánu zbavit se vás obou najednou – je to bonus, který jsem neplánovala.

Oh, kruci.

Robert.

Ellie vykřikne a kroutí se vedle mě a já ji můžu jen držet.

„Co?“ provokuje dál Callie. „Bohaté a všemocné sestry Montgomeryovy už nejsou tak silné, že? Ty přijdeš o svého manžela, syna, dům, a zasraný život, takže se s tebou nebudeme muset štvát. Robert a já ani nebudeme muset mít střídavou péči. Jaké to je skončit s ničím?“

„Nemáš zatracené tušení,“ brečí Ellie.

„Co chceš?“ žádám. Buď je to tou nervózní energií nebo mě moje tělo zase začíná poslouchat. Postavím se na nohy a Ellie mě následuje, ale zůstáváme u zdi. „Neexistuje možnost, že by Robert zranil matku svého dítěte.“

„Přemýšlej znovu.“ Callie se usměje a z toho mi žaludek poskočí, protože v tomhle bodě se obávám, že má možná pravdu.

„Co to má kurva znamenat?“

Všechny tři se otočíme ke dveřím, kde stojí. Kontrolor MI a můj zasraný švagr.

„Ty hajzle!“ ječí Ellie a já ji znovu držím, ale tentokrát se mi málem vysmekne. „Kde je, Roberte? Co jsi udělal s Griffinem?“

Robert se podívá z Callie na svou ženu a zpátky na Callie. „Co´s to udělala?“

Callie vydechne a uvolní stisk na injekční stříkačce. Skoro cukruje, když s ním mluví a všechno je najednou jasnější. „Vím, že jsme to tak neplánovali. Ale bejby, ty jsi neslyšel, jak o tobě mluví. Tvoje žena,“ nespustí oči z Roberta, ale ukáže na Ellie, „nerespektuje tě – mluví o jiném muži. Já bych ti to nikdy neudělala. Vím, že jsme o tom mluvili, ale musí jít. Ony obě. Budeme to jen my dva a Griffin.“

„Ne!“ vzlykne Ellie.

„Roberte, prosím,“ žadoním. „Cokoli chceš, je to tvoje. Ať už děláš cokoli, je to špatné--“

Callie se otočí a zaječí na mě. „Drž hubu!“

„Kruci.“ Robert si projede rukou ve vlasech, jako by to, co se před ním odehrává, bylo spíš iritující než noční můra. „Callie, ty jsi to fakt posrala.“

Callie se vydá směrem k němu, ale on naštvaně zvedne ruku, čímž ji zadrží na místě.

„Dobře, dobře. Omlouvám se. Ale takhle to bude lepší.“ Hlas se jí zvedne. „Budou z cesty obě, nejen Jen. Ty zaujmeš místo ředitele, můžeme se vzít, a Griffin bude náš. Pořád to hraje pro nás, jen ne způsobem, jakým jsme plánovali – ale ještě lépe, teď nebudeme muset mít střídavou péči.“

„Řekl jsem ti, že nějaká péče je mi ukradená.“ Sáhne za sebe pod kabát. Ellie zaječí a já zalapám po dechu, když vytáhne zbraň. „Řekl jsem ti, že se můžu rozvést, a ne se zavazovat k výchově dítěte.“

„Roberte, ne,“ vzlykne Ellie. „Prosím, nedělej to. Udělám cokoli.“

Robert zavrtí hlavou a zvedne zbraň. Je od nás tak pět stop, ale z toho, jak jsem to cvičila na ranči, vím, že je mizerný střelec, pokud to netrénoval aspoň měsíc. Ellie vyjekne a já ji strčím za sebe, připravená se sehnout a vrhnout se na něj, protože je to naše jediná šance, ale on najednou zvedne oči a jeho zbraň namíří stejným směrem…

***

Eli

Kurva, před vchodem parkují tři auta – Jenino, její sestry a nějaké, které neznám.

Už tu nebudu sedět ani o vteřinu déle. Čekat a přemýšlet. Moje žena má prakticky telefon přirostlý k ruce kvůli své práci. Neodpoví vždycky hned, ale odpoví dost brzy na to, abych věděl, že tohle naprosté mlčení od ní není normální.

Když míjím Jenin Rover, vidím, že oba telefony leží na středové konzoli spolu s kabelkou a peněženkou na sedadle spolujezdce. V žádném případě by ty věci nenechávala na očích. Jdu do dveří a v momentě, kdy otevřu, budovou se rozlehne výstřel, následovaný výkřiky, ze kterých tuhne krev v žilách.

Shrbím se, abych vytáhl zbraň z pouzdra a zamířím dál tmavou chodbou.

***

Jen

„Takhle to skončit nemělo.“ Pokrčí Robert rameny a já z něj nespouštím oči, ani proto, abych se podívala na svou bývalou asistentku, která očividně narazila s tím, že byla šílená a udělala to dobře. Ale už ne. Teď leží na zemi a její mozek je rozstříknutý všude na zdi. Robert se podívá na svou ženu. „Přísahám, Ellie, jen jsem ji využil, aby nastražila důkazy na obvinění tvé sestry.“

Ellie se mi přilepí k boku, tvář mi zaboří do krku a šeptá, „On nás zabije.“

Neodpovím a nespustím z Roberta oči. Drží svou zbraň u boku, kde mu visí z ruky. Obejmu Ellie a ona udělá totéž. „Můžeš mít, cokoli chceš, přísahám. Chceš mou práci? Vezmi si ji. Chceš peníze? Jsou tvoje. Jen pusť Ellie zpátky ke Griffinovi. Prosím, nebuď tak chladný a neber mu matku. Ať už chceš udělat cokoli, nedělej to.“

On povzdechne a zavrtí hlavou. „Na to už je trochu pozdě, nemyslíš? Kruci, nic z toho jsem neplánoval. Jen vím, že si nezasloužíš tu práci, kterou ti dali kvůli tvému zasranému příjmení. Já jsem měl tu společnost vyhlídnutou v den, kdy jsme se potkali s Ellie a ona mi řekla, že je jednou ze tří dědiců MI. Utrácíš tolik peněz na tu zasranou ochranu životního prostředí, nakonec bys firmu zruinovala. Tvůj tatík tě do toho navezl jen proto, že Montgomeryovi mají víc peněz než rozumu.“

„To jsi byl ty?“ Vždycky jsem věděla, že je Robert kretén, ale nikdy ani v nejdivočejším snu bych si nepředstavila, že je schopný tohoto. „Myslel sis, že když budu hnít ve federální věznici za podvody a porušení pravidel komise pro cenné papíry, náš otec tě nechá to převzít? Jsi blázen.“

„Nakonec by to udělal. Bylo to snadné. Callie nastražila ty dokumenty, založila ty fiktivní společnosti, a nainstalovala ti kamery do kanceláře, takže jsem mohl sledovat tebe a toho federálního agenta, jak tě láká do postele. Taky poslala tip samotné komisi pro cenné papíry. Ta křivácká agentka FBI byla úplné terno – nahrála mi to do rukou jako dárek. Nemohlo se to vyvinou lépe, než jsem si to připravil. Callie udělala všechnu špinavou práci a já jsem ji jen musel dostat do postele a něco jí naslibovat.“ Stočí pohled k mrtvé ženě, ležící na chladné a tvrdé podlaze a povzdechne. „Byla z toho plánu ještě nadšenější než já.“

„Takhle to skončit nemusí. Prosím,“ žadoním a hlas se mi zadrhne. „Nech Ellie jít a spolu to vyřešíme.“

„Právě jsi viděla, jak jsem zabil ženu.“ Sarkasticky se zasměje. „Myslíš, že odtud můžeme jen tak odejít a žít šťastně až do smrti?“ Zavrtí hlavou. „Není jiná možnost.“

Zamrkám.

Oh, díky Bohu. Není to halucinace – je to on. Okamžitě vykulím oči a přitisknu si Elliinu tvář k sobě, aby ho neprozradila a přiložím jí rty ke straně hlavy, když se třese a zašeptám, „Bude to v pořádku.“

Robert pozvedne obočí. „Když se budeš cítit líp, Jen.“

Robert stojí mezi Elim a námi, a i přes slzy vidím, jak si moje láska přitiskne prst ke rtům a pak k podlaze.

Dobře.

Kurva.

Myslím, že to zvládnu.

„Takhle jsem to nechtěl,“ Robert se skoro omluví za to, co hodlá udělat.

V mém životě bylo spoustu okamžiků, kdy jsem držela svou mladší sestru.

Tolik vzpomínek, kdy jsme se smály a jiných, kdy byla tak zraněná, že jsem to cítila až do hloubi kostí.

Ale žádný z těchto okamžiků se nedá srovnat s tímhle.

Přikývnu a chytím svou sestru pevněji než kdy dřív, protože na ničem z toho až do teď nezáleželo.

Robert zvedne paži.

Já padnu k zemi – vezmu Ellie s sebou.

Když dopadneme na už tak krví pokrytou podlahu, uslyším výstřel.

***

S Ellie schovanou pode mnou se cítím naživu. Nejsem si jistá, jestli jsem se kdy cítila živěji, než právě teď.

Ale pořád se bojím podívat.

Dokud neucítím ruku na zadku. Dotek, který je tak známý – vřelý a majetnický – nechci, aby mě někdy pustil. Ne na zbytek mého života.

„Bejby. Podívej se na mě.“

Jeho hlas je měkký. V porovnání s tvrdou podlahou, chladným prostorem a tím, co se právě stalo, to konejší mou duši. Zvednu hlavu, ale svou třesoucí se sestru nepustím. Eli má telefon u ucha, když se setkáme očima. „Je konec. Už je po všem.“