BS - 29. kapitola

Překlad: Lenuszka

Divoká a vyděšená

Jen

Sakra. Samozřejmě, že zrovna dneska musela hodit telefonem přes celou místnost.

„Neukázala se?“ zeptám se přes Bluetooth, jak couvám ze svého parkovacího místa.

„Ne,“ řekne chůva. Slyším, jak v pozadí piští Griffin. „Je pryč celý den – řekla, že má nějakou práci na novém studiu. Jsem za ni šťastná. Je z toho opravdu nadšená.“

„Ano, to je.“ Zabočím do ulic směrem do centra Dallasu. Musím vysvětlit Sethovi, že potřebujeme schůzku přesunout a jelikož Callie nebyla u svého stolu, musím to udělat sama. V době, kdy jsem si vzala věci a pro dnešek opustila kancelář, byla jsem minimálně dvacet minut za Ellie, možná víc. „Když dojde domů, ať mi hned zavolá. Je to důležité.“

„Jistě, slečno Montgomeryová.“

„Možná přijdu já a vyzvednu si později Griffina. Ellie a já plánujeme holčičí večer. Proto s ní potřebuju mluvit.“

„To bude zábava,“ prohlásí hlasem, kterým jako by mluvila k malému dítěti. Slyším v telefonu chrastění a zvuky nějaké hračky.

„Ať mi zavolá hned, jak přijde domů,“ znovu apeluju.

„Oukej,“ znovu na mě promluví jako na dítě.

Ukončím hovor. Jsem v pasti. Určitě nejela na ranč. Mí rodiče jsou poslední lidé na zemi, které by chtěla vidět po tom, co zjistila, že je Trig zpátky ve městě. Vím, že jsem to měla udělat jinak – říct jí to ve chvíli, kdy jsem odešla z první schůzky u Lehmanů. Bylo to ode mě čistě sobecké, protože jsem ji chtěla chránit a věděla jsem, že se to může stát, ale nepředstavovala jsem si, že to bude tak zlé.

Možná jela zpátky do svého nového studia. Nemá nikoho jiného, ke komu by měla tak blízko – právě teď je to moje jediná možnost. Najedu na hlavní silnici a zamířím severně.

Telefon mi vyzvání v autě a já sebou cuknu, když vidím, kdo to je. Pořád mám oficiálně pracovní dobu a vždycky jsem dostupná, jak jen to jde.

Nadechnu se a šlápnu na plyn, využiju šance a přejedu do pruhu pro autobusy, abych se vyhnula odpolední dopravní páteční špičce. Zvednu telefon. „Tady Jen.“

„Jen. Tady Robert.“

„Co se děje?“ zeptám se nevinně, jako bych se vůbec nehnala za jeho nekontrolovatelnou ženou, která dělá všechno, co může, aby se mi i jemu vyhnula.

„Šel jsem do tvé kanceláře, ale nebyla´s tam. Chtěl jsem se podívat, jestli bych se mohl zúčastnit tvé schůzky. Nikdy není pozdě na to, abych se naučil nějaké standardy ohledně životního prostředí.“

Zamračím se, protože se o naše snahy v oblasti životního prostředí nikdy nezajímal. „Promiň, snad jindy. Musela jsem to přesunout. Zapomněla jsem, že mám jednání ve městě. Dnes už se nevrátím.“

„Ach.“ Odmlčí se a já slyším šustění papírů. „Rád bych tě příští týden chvilku zdržel – a zúčastnil se té schůzky, pokud můžu. Vím, že je to tvoje vášeň a když tvůj otec v brzké budoucnosti pravděpodobně odstoupí, rád bych se o tom naučil, co půjde.“

Dvě míle přede mnou je můj výjezd a já vyjedu z pruhu pro autobusy. Potřebuju se ho zbavit. „To zní dobře. Domluv se s Callie. Ona tě na tu schůzku přizve.“

„To bych ocenil,“ odpoví a protahuje tyhle sračky déle, než je nutné. „Tento víkend si nastuduju ty standardy.“

„Super.“ Potřebuju zavěsit a lžu, „Když mluvíme o Callie, zrovna volá. Užij si víkend a dej za mě pusu mému synovci.“

Je zpátky v naprostém nezájmu, jako vždycky. „Určitě.“

Odpojím se a najedu na výjezd. Byla jsem v jejím studiu jen jednou. Eli mě tam vzal ve středu po práci a Ellie mi to tam ukázala. Její chůva se nemýlila. Ellie je ze svého studia v sedmém nebi. Je to jako by měla v životě nějaký restart – nový začátek, který asi potřebovala už dlouho. Ale dnes jsem to všechno rozdupala a obávám se, že je zpátky tam, kde byla před lety a nemůžu ji vinit.

Když zahnu za roh a uvidím starou budovu, kterou vlastní moje sestra. Hned před hlavními dveřmi stojí její Lexus Hybrid RX.

Díky Bohu.

Zastavím vedle jejího auta a zaparkuju, neobtěžuju se nic brát s sebou. Zatáhnu za jedny dveře, které jsou zamčené. Tak zkusím druhé. Když se otevřou, vběhnu dovnitř.

„Ellie!“ zaječím, hlas se mi ozývá pochmurným a tmavým prostorem.

Ona neodpoví a já zaječím znovu. Na konci chodby je světlo. Klapání mých podpatků se odráží od stěn, jak procházím.

„Kruci. Vím, že jsi na mě naštvaná. Omlouvám se, že jsem ti neřekla o Trigovi, ale tohle mlčení je směšné.“

Když se dostanu ke dvojitým dveřím, za kterými je budoucí studio A, zalapám po dechu. „Ellie!“

Běžím k ní. Je na druhé straně místnosti, leží na břiše. Vlasy má rozevláté kolem tváře a oči se jí sotva otevřou, když promluvím.

Sakra, nechala jsem telefon v autě.

„Co se stalo?“ odhrnu jí vlasy z tváře a přejedu jí rukou ke krku, abych se podívala, kde je zraněná. „Sakra. Mluv na mě. Upadla jsi? Poranila si hlavu? Řekni něco, prosím!“

Sotva zvedne ruku a vypadá to, že ji stojí veškerou sílu natáhnout se ke mně.

„Jen,“ vydechne a její oči jsou pod ztěžklými víčky, divoké.

„Zajdu pro telefon. Zavolám pomoc,“ posunu se, abych se zvedla, ale ona se mě znovu pokusí chytit. Její snaha je patetická a slabá v porovnání s její normální silou a hbitostí.

Něco mumlá, ale nerozumím jí… dokud se její silně rozrušené oči nerozšíří. Ale nesoustředí se na mě. Dívá se mi přes rameno.

Otočím se.

Nemám čas reagovat.

Poslední věc, kterou si pamatuju, je bodavá bolest v mém krku, která mi připomene dobu, kdy jsem byla malá a myslela jsem si, že bude sranda praštit baseballovou pálkou do hnízda divokých včel, protože jsme se s nejlepší kamarádkou nudily a byly hloupé. Vůbec to nebyla sranda a obě jsme dostaly desítky žihadel.

To nebylo nic ve srovnání s tímhle. Když padnu vedle své sestry, ani necítím bolest z toho, jak moje hlava dopadne na chladnou, tvrdou podlahu budoucího studia A.