BS - 27. kapitola

Překlad: Lenuszka

Adrenalin

Eli

„Chceš salám nebo krůtí?“ zeptá se Jen mého otce.

On zvedne hlavu, přemýšlí, jak odpovědět, když zasáhne moje máma. „Máš rád salám, že, zlato?“

Přikývne. „Asi jo.“

Jen se vrátí zpět k sendviči na kuchyňském stole, který dělá a já jdu zadem vynést další hromadu sutin.

Sarah je zpátky v práci a moje máma se taky brzy potřebuje vrátit. Larry, ten záletný blbeček, mi řekl, abych si vzal tolik volna, kolik potřebuju. Obávám se, že mě chce mít jen pryč z kanceláře, ale není moje vina, že byl tak hloupý, aby si domluvil schůzku ve veřejném parku a tam na to se svou podřízenou skočil jako nadržený teenager. Měl jít do hotelu jako normální dospělý člověk.

Když mluvíme o hotelu, dnes ráno jsem se probudil s kocovinou a erekcí. To se mi nikdy nestalo, ale když přijde na tu pragmatickou milionářku, která mě má omotaného kolem prstu, zažívám spoustu věcí poprvé. Dělám věci, které bych normálně nedělal – jako třeba že se utopím ve flašce whisky, abych zabránil tomu, že prorazím hlavou zeď, protože jsem tak nasraný na život a na to, jak ho nezvládám.

Což v mém případě znamená vypořádat se s tím s precizností rezavé pily, kterou vám někdo řeže do hlavy, protože právě tak se teď po té whisky cítím.

Pak jsem viděl ty odřeniny na zádech, které má z toho sexu u stěny. Kdybych si za to mohl nakopat prdel, udělal bych to.

O Jensen Montgomeryové jsem se dozvěděl něco dalšího – necestuje nalehko. Má hojivou mast na záda a prášky na mou bolest hlavy. Byl jsem rád za cokoli, co mi dala, protože jsem se cítil jako kretén, že jsem s ní nezacházel opatrně, jak jsem byl opilý. Zasloužím si cítit se tak, jako by mi někdo třískal hlavou o tu stejnou stěnu, u které jsem ji včera ošukal.

Když jsem jí řekl, že dnes musím dokončit úklid v domě rodičů, vytáhla ze svého bezedného kufru tepláky a běžecké boty a nabídla mi pomoc. Pak zavolala svému bodyguardovi a řekla mu, aby si raději nebral oblek, pokud si ho nechce zničit, až mi bude pomáhat vyklízet kuchyň. Ve třech a s mojí mámou to jde rychle.

„Co byste si se Samem dali na večeři? Objednám donášku, když nemůžeme nic uvařit,“ zeptá se Jen mojí mámy, když jsem na cestě ze dveří.

Máma se na ni podívá, jako by spadla z nebe.

Po tomhle mě máma ráno odvlekla do jejich ložnice, aby se mě zeptala na milion věcí ohledně ženy, která se tu včera překvapivě zjevila. Nemohla by být šťastnější a nemá to dělat s žádným telefonátem, který Jen vyřídila od doby, co ve svých drahých botách přistála v Chicagu. Máma se vyjádřila, že to má co dělat se způsobem, jak se ta žena dívá na jejího syna. Ještě dodala, že je jí úplně u prdele, že to není katolička, ale vynechala slovo prdel.

Takže, tady to máme. Pro moji matku to byla láska na první pohled, protože bych si nikdy v životě nepomyslel, že bude tak naprosto radostí bez sebe kvůli tomu, že jsem s někým, kdo není katolík.

„To je tak milé. Dáme si cokoli, co chceš. Ne!“ vykřikne máma. „Od Maxwella. Je to trochu mastné, ale musíš to vyzkoušet, když jsi tady. Objednáme ti vepřové žebírko a klobásku – můžeš zkusit obojí.“

Už už chci mou mámu informovat, že moje nová holka moc nejí maso, ale Jen mě v okamžiku zmrazí pohledem a zalže, „To zní skvěle. Zavolám tam, abychom to mohli vyzvednout.“

Zavrtím hlavou a sleduju, jak podává na papírových táccích sendviče, než zaparkuje svou sladkou prdelku na gauč vedle mého táty.

Jednoduchost. Jednoho dne se k ní možná dostaneme, ale dnes to nebude.

***

Jen

Právě jsme vzlétli a nechali za sebou Chicago. Andrew se posadil tak, aby se díval do zadní části letadla, což oceňuji. Je dobrý v tom zůstat nablízku a přesto předstírat, že tu není.

Na druhou stranu Eli je jedna velká zamyšlenost od doby, co jsme se dnes ráno rozloučili s jeho rodinou. Řekla jsem mu, že se mnou nemusí letět zpátky, ale trval na tom, že se stejně musí vrátit do práce.

Mám pocit, že vím, co ho užírá, jelikož mi to prakticky všechno vyklopil, když ke mně onehdy přišel opilý.

Podívám se na něj. „Vím, na co myslíš a musíš s tím přestat.“

Projede si rukou přes čelist porostlou strništěm, než se otočí tváří ke mně a přehodí si paži přes opěrku pohovky, na které jsem připoutaná. „Jo? Na co myslím, moje malá jasnovidko?“

Zúžím oči a kopnu ho svými bílými adidaskami s černými proužky. „Nejsme moc odlišní. Neexistuje tvůj a můj svět a patřit sem nebo tam. Už jsem tím prošla dříve, a určitě tím nechci procházet s tebou.“

Trochu mě zatahá za pramen vlasů, který si namotává na prst a zakření se. „Víš, co se říká o lidech, kteří všechno ví. Pro tvou informaci, myslím, že ke mně padneš jako ulitá a nezajímá mě, jestli jsi někdy patřila k někomu jinému.“

Jsem v šoku. „Aha.“

„Pokud chceš vědět skutečnou pravdu, přemýšlel jsem, jestli soukromá letadla mají občerstvení a zároveň proklínám tvého bodyguarda, že je tady. Rád bych ti dal pusu mezi nohy a přiměl tě křičet, abych ti ukázal svou vděčnost za to, že ses objevila, ale nechci to dělat před Andrewem.“

Špičkou jazyka si navlhčím horní ret a dívám se, jak mě sleduje to dělat. Jsem si jistá, že ho Andrew slyšel, ale taky jsem si jistá, že nás minulé dvě noci slyšel přes spojovací dveře. „Oh. Tak to jsem tvé myšlenky neprokoukla.“

Setkáme se očima a najednou jsou vážné. „Je mi úplně jedno, kolik máš peněz, nebo že můžeš v momentě někam odletět svým soukromým letadlem.“

Zvednu hlavu. „Není to moje letadlo. Jen k němu mám přístup.“

Pozvedne obočí, ale ignoruje mě. „Tvá práce je tvá práce – každý má nějakou. Jen proto, že ta tvoje jde ruku v ruce s větším šekem, neznamená to, že pracuješ tvrději nebo to máš jednodušší než všichni ostatní. Je to, jak to je. Ale myslím si, že tvoje úchylka na boty je nesnesitelná a tvoje chuť k jídlu mi leze na nervy.“

Zamračím se a chci se začít bránit, protože jsem včera večer snědla celý sendvič s vepřovým žebírkem a hranolky a užila si to. Na tom, jak jím, není nic lezoucího na nervy.

Ale on mě nenechá říct ani slovo a odepne mě, přitáhne si mě na klín.

„Hej,“ stěžuju si, ale on mi hodí svou těžkou paži kolem pasu a natáhne se, aby mě chytil za zadek, na kterém mám džíny.

„To, co jsi udělala za posledních pár dní pro mou rodinu, je příliš, ale jsi to ty. Všechno to vymyslíme, protože tě nemůžu nechat udělat to všechno sama.“

„Ale já to chci udělat,“ trvám na tom, a nesnáším, že se hádáme. „Chci to udělat kvůli tobě.“

Jeho čelist, kterou si od minulého týdne neholil, se zklidní a on ztiší hlas. „Vím, co děláš, bejby. Proto tě taky nechávám, ale můžeme to vymyslet a udělat spolu.“ Přitiskne si mě těsněji na klíně.

Povzdechnu a opřu se o něj. „Dobře.“

Zavrtí hlavou. „Jak jsem tě dostal do téhle zkurvené situace?“

Potlačím úsměv. „Moje máma by řekla, že tě někdo praštil do hlavy šťastným klackem.“

„Bejby.“ Zaboří mi ruku do vlasů a nahne se, aby mě políbil. „Ty jsi Jensen Montgomeryová. Necítím se, jako by mě někdo praštil klackem. S tebou je to jako bych narazil do zatracené cihlové zdi.“

„Ty opravdu víš, jak okouzlit ženu.“

On se ušklíbne. „Tobě se to líbí.“

Cítím, jak mi tvář roztaje. „I když mě to překvapuje, myslím, že se mi to líbí.“

Na chvíli ztichne, než jeho rty najdou ty mé. Když mě pustí, abych se mohla nadechnout, přitiskne si čelo k mému a jeho dech je těžký. „Bejby, já tě prostě miluju.“

Dech se mi vytratí. Do očí mi vhrknou slzy. Srdce se mi dme.

Ne. Moje srdce chce vyskočit z hrudi.

„Vážně?“ nejsem si jistá, proč se na to ptám. Vypadá vážně jako situace, kterou jsme právě opustili v Chicagu a ta, která pořád přetrvává v Dallasu.

On zavrtí hlavou, to gesto je v rozporu s jeho slovy. „Tys´ mě úplně odrovnala a rád tak zůstanu, pokud to znamená, že tě budu mít nadobro ve svém životě.“

Slzy přetečou a já se k němu přitisknu, natlačím mu tvář do krku, kde bych ráda zůstala až do smrti.

„Taky tě miluju,“ zamumlám mu do kůže.

A takhle zůstaneme po zbytek letu, dokud neuslyším, jak Elimu kručí v břiše a on přizná, že je čas vrhnout se na kuchyňku a zjistit, co lidé v soukromých letadlech jedí.

***

Eli

„Budu tady. Uvidíme se.“

Určitě nebudu komisi děkovat za to, že mi zavolali, aby si se mnou sjednali na příští týden schůzku. Přiletí z velitelství, aby se mě zeptali na můj vztah s Jen a další problémy v naší kanceláři. Nepřišli přímo s tím, že je to problém Bree Newmanové, ale vím, že to tak je.

Jsem zpátky v práci. Včera večer jsme se s Jen vrátili z Chicaga. Nikdy bych si nepomyslel, že celá ta váha světa, kterou nesu na ramenou, bude po tom, co se seznámila se všemi problémy v mé rodině, o trochu snesitelnější, ale je to tak. Vidět Jen se svým otcem mě trhalo na kusy a zároveň mě to i dalo dohromady. Neměl jsem toho moc, když jsem vyrůstal, ale taky jsem nepotřeboval o mnoho víc, než jsme měli. Měl jsem dva rodiče, kteří ode mě očekávali spoustu věcí, a při tom mi ukazovali svou lásku. Možná to byla přísná láska, která přicházela příležitostně s tou dřevěnou naběračkou, ale byla to láska a já jsem ji vždycky cítil.

Když vidím, jak táta propadá své nemoci, zabíjí mě to. Ještě víc mě trhá na kusy to, že pro ně denně nemůžu udělat víc. Nebylo pro mě bezpečné jít za nimi, když jsem pracoval v utajení a tehdy ho diagnostikovali. V době, kdy jsem se z toho dostal, už byl pro nás prakticky pryč – postupovalo to rychleji, než normálně a bohužel mu diagnózu neurčili dost rychle na to, aby mu včasná medikace pomohla tu hnusnou nemoc zpomalit. Přišel jsem příliš pozdě. Je to jako by zemřel, i když nezemřel a já jsem propásl jeho poslední dny a za to skončím v pekle.

„Naser si!“

„Co se to tu sakra děje,“ zamumlá Dean ze své kóje.

„Dej ze mě ty zasrané pracky pryč, blbečku!“

Vstanu a podívám se na Deana. Tohle nebude dobré. Oba se přesuneme do vstupní haly, blíž k rozruchu v rohové kanceláři.

„Uklidni se, Newmanová,“ zuří Larry, jak se vyřítí ze své kanceláře za Bree.

Ta vypadá hrozně. Po tváři jí stékají slzy, vlasy má rozcuchané a je rozrušená víc než kočka v kýblu vody.

„Nedotýkej se mě. Ztratil jsi právo se mě dotýkat nebo mě šukat toho dne, kdy jsi mě hodil přes palubu.“ Bree se podívá z Larryho na mě a rozmáchne se paží mým směrem. „Ty! Nic z toho by se nestalo, kdyby ses neukázal. Jen kvůli tobě všechno ztratím.“

Ještě pořád jsem o ní a Larrym nikomu nic neřekl, takže ať už kecá o čemkoli, je to jen na ní. Jensen stejně propustí tak či tak – zbytek si nechávám jako pojistku.

Bree na sebe upoutala pozornost celé kanceláře a já zvednu ruce. „Tak prrr. Mě komise vyšetřuje taky – nesnaž se na mě hodit svoje sračky.“

„Naser si,“ vyplivne a otočí se k Deanovi. „A ty. Nikdy jsi mi nekryl záda. Myslela jsem si, že jsme kolegové!“

„Páni,“ zamumlá si Dean pro sebe a zavrtí hlavou. Je snadné poznat, že Dean udělal všechno, co mohl, aby se distancoval od její profesionality. Nikdo se nechce míchat do jejích sraček, když se jim může vyhnout.

Larry se posune blíž a ztiší hlas. „Pojď zpátky do mé kanceláře a promluvíme si o tom procesu. Tohle nestojí za všechno to drama. Přišli sem jen proto, aby si s tebou promluvili, ne tě upálili na hranici.“

Hádám, že i Bree volali z velitelství.

„Drž se ode mě dál!“ Zvedne svoje třesoucí se ruce a chytí se za vlasy. Zavrtí hlavou a oči má vylekané. „Tohle se nemůže stát,“ brečí. „Tohle se nemůže stát.“

Larry se k ní znovu přiblíží, ale v momentě, kdy to udělá, se ona otočí. Kruci, je rychlejší, než jsem si myslel, a celá místnost je jako na jehlách. Každý, kdo vylezl ze své díry, aby sledoval tu scénu, odvíjející se velmi melodramaticky, ztuhne.

Bree vytáhne svou zbraň – ruce se jí třesou, prst neklidně na spoušti. Kancelář zaplní křik a ti, kteří u sebe mají zbraň, ji vytasí také. Na Bree míří minimálně čtyři zbraně a Bree míří na Larryho.

Její hlas přeskočí. „Ty jsi zkurvysyn. Jen jsi sliboval. Sliby, na které jsem spoléhala a potřebovala, abys je splnil. Řekl jsi, že opustíš svou ženu. Řekl jsi, že mi pomůžeš s povýšením. Nic z toho jsi neudělal.“

Podvádějící Larry má nervy vypadat rozpačitě, když mu na hruď míří zbraní emocionálně vyšinutá agentka.

Zavrtí hlavou. „Nikdy jsem ti nic nesliboval.“

Bree ke mně stojí bokem a já udělám dva kroky. Otočí se mým směrem – vidím jen hlaveň pistole a její prst na spoušti.

„Ne.“ Její třesoucí se zbraň míří na mě, když zakřičí. „On to možná začal, ale ty jsi sem přišel a dokončil to. Ty a ta tvoje bohatá přítelkyně, která je rozmazlený spratek a měla by jít do vězení. Ty z toho pravděpodobně vyjdeš svěží jako kopretina a já tu uvíznu ve sračkách.“

Zvednu ruku k Deanovi, který má vytaženou zbraň, ale nespouštím oči z Bree. „Promluvme si o tom.“

„Nechci mluvit,“ křičí a otočí zbraň zpátky na Larryho. „Snažila jsem se s tebou mluvit. Udělala jsem, co jsem mohla, dokud jsi mě neodstřihnul. Nic mi nezbylo. Všechno se hroutí. I ten starý chlap a ten soukromý detektiv mě sledovali. Věděli to. Že o všechno zatraceně přijdu.“

Jestli bylo v místnosti před chvílí napětí, teď hrozí výbuch.

Kurva. To byla ona?

„Ty jsi zabila Mosse a toho soukromého detektiva?“ ucedím.

„Ten detektiv se mě snažil vyslýchat, jako bych nebyla zatracený zákon. Na všechno přišli a chtěli s tím jít do kanceláře státního návladního,“ brečí, hlas se jí třese. Otočí se zpátky ke mně a drží zbraň tak těsně, že mi z toho vaří krev. Tvář jí zrudne a na čele se objeví žíla, když zaječí, „Byla jsem zatlačená do kouta – vy jste mi nedali na vybranou!“

„Bree,“ znovu ji osloví Larry a když k němu jen náznakem otočí hlavu, začnu jednat.

Její zbraň vypálí.

Prostor zaplní rozruch – agenti se přetahují a štěkají rozkazy.

Když spadneme na zem, přistanu s žuchnutím na Bree a ona vykřikne, kroutí se pode mnou. Někoho mám za zády a ten jí přišpendlí paži kolenem k podlaze.

„Mám to,“ řekne Dean ve spěchu a já slyším, jak po podlaze skřípá kov, jak ji odzbrojil. „Někdo ji zadržte. Zasáhla ho.“

Sundají mě z ní a já padnu na zadek.

Bree se třese a vzlyká – a otočím se, abych viděl, koho zasáhla, když to převezmou další agenti. Ti Bree přetočí na břicho a spoutají ji, zatímco Larry něco chrlí do telefonu.

„Kurva, ukaž, podívám se.“

Vzhlédnu a Dean mě tahá za košili. Pak to ucítím.

Adrenalin je divná věc – nával hormonů vylučovaných žlázkami, které mohou způsobit všechny druhy reakcí. Už jsem si těchhle návalů něco užil – kruci, stalo se to pokaždé, když někdo mířil zbraní mým směrem a zažil jsem to vícekrát, než by jeden za život měl. Adrenalin mě posílil, zrychlil, a zpozorněl, ale teď je to poprvé, co způsobil, že jsem necítil bolest.

„Kurva, to bolí,“ mumlám, když mi Dean vytahuje košili. Slyším někoho dalšího, jak do telefonu popisuje střelnou ránu a z nějakého důvodu myslím jen na Jen, jak z toho má záchvat a můj rozhovor s komisí příští týden, který bude určitě zajímavý.