USage - 16. kapitola

Překlad: Lucianna
Kor.: Evudar

Kim

ZAZVONÍM NA ZVONEK A slyším Elizabeth křičet, „Dále,“ tak se nadechnu, když otočím klikou a otevři dveře. Jsem nervosní. Nesnáším, když zklamu lidi, a cítím se, že když se stěhuju pryč z tohoto místa a nebudu okolo, je to rozhodně zklamání Elizabeth a Jelikaie.

Před pěti dny, jsme se já a Sage, vrátili z Floridy a včera, odjel na týden do Alabamy s Jaxem, kvůli nějaké práci. Nesnáším, že musel odjet tak brzo po našem návratu domů, ale když je pryč, vím, že se můžu postarat o pár věci, které jsem odkládala, jako říct Elizabeth, že se stěhuju, pohnout s firmou a vymyslet s Ellie věci, aby to tam fungovalo.

„Proč zvoníš?“ zeptá se Elizabeth, dívajíc se na mě ze schodů, když zavírám dveře.

„Promiň, nepřemýšlela jsem.“

„Jdu prát. Chceš mi dělat společnost?“ Usměje se a nakloní hlavu na stranu.

„Jo.“ Pustím batoh na stolek za dveřmi a vystoupám po schodech, následujíc ji do prádelny, na konci chodby.

„Jak to jde a jaká byla návštěva u tvých rodičů?“

„Všechno jde dobře a návštěva byla hezká,“ řeknu a zvednu jedno z triček kluků, složím ho a přidám na jednu z hromádek. „Já…“ zvednu další, složím a použiju to jako důvod, že se na ni nedívám, protože nechci vidět zklamání v jejích očích. „Mám nějaké novinky.“

„Stěhuješ se a budeš se vdávat,“ prohlásí a já vystřelím pohledem k ní, s vědomím, že mám oči vykulené a překvapené. „Zlato, je to malé město a právě jsi vzala Sage Maysona ze svatebního trhu. Nastálo. Všichni – a myslím tím všichni – to vědí.“ Zasměje se a já zavrtím hlavou a pak ztuhnu, když se natáhne a vezme mě za ruku. „Je nádherný,“ zamumlá, a pohybuje mým zásnubním prstenem sem a tam a prohlíží si ho.

„Děkuji ti,“ zašeptám a obtočím své prsty kolem jejích a naše pohledy se znovu setkají, její je jemný.

„Jsi šťastná?“

„Ano.“

„Pak jsem i já.“

„Nejsi na mě naštvaná?“

„Bože, ne. Jediný způsob, jak mě naštvat by bylo, kdyby ses okamžitě nenastěhovala k tomu chlapovi. Věř mi, já miluji svého manžela a mé kluky, ale kdyby se Sage Mayson ukázal na mém prahu a požádal mě, abych se k němu nastěhovala, možná bych to zvažovala o půl vteřiny déle, než bych měla, než bych ho odmítla.“ Zasměje se a já se zahihňám. „Kluci tě budou chtít dál vídat.“

„Nestěhuju se tak daleko,“ řeknu, jako odpověď, a ona přikývne. „Děkuji za všechno, co jsi pro mě udělala a za to, že jsi moje kamarádka. Ty a Jelikai, jste byli ke mně tak úžasní.“ Obejmu ji a ona mě sevře také.

„Jsi součástí naší rodiny. Takže si to pamatuj, až odejdeš a víš, že se vždycky můžeš vrátit zpátky.“

„Díky.“ Do očí se mi tlačí slzy, ale já je překonám a utáhnu své objetí, než ji pustím. Pak strávím zbytek odpoledne poflakováním se s ní, dokud kluci nepřijdou ze školy. Všichni jdeme na večeři, kde klukům slíbím, že mohou přijít do našeho domu u jezera, až bude počasí dost teplé, aby si se Sagem a se mnou, vyjeli na kajacích.

***

„RŮŽOVÉ a třpytivé!“ vykřikne, Hope, z plných plic a já se podívám na její mámu a zasměju se.

„Nejsem si jistá to růžovou a třpytivou, na vymalování, zlato,“ řekla Ellie a Hope protáhne obličej.

„Mě se to líbí,“ řeknu a Ellie se na mě podívá vykuleně a překvapeně, když Hope, radostně zatleská.

„Vím, že nápad vymalovat salon růžovou a třpytivou, je trochu přes čáru, ale mohlo by to fungovat. Můžeme udělat stěny zářivě růžovou, se širokými bíle-třpytivými pruhy. Pak můžeme sehnat ta cool zrcadla, co jsme chtěly, ta křivá, a dát je nad každé místo, a vyměnit křesla za bílá s chromem, až je seženeme.“

„Hmmm.“ Ellie si poklepe na bradu prstem, zatímco Hope stojí u jejího křesla a čeká na máminu reakci. „Pokud to tak uděláme, můžeme vymalovat venkovní stěnu salonu jasnými, výraznými barvami. Milujeme tenhle gauč,“ řekla a přejela rukou po fialovém materiálu. „Tak může zůstat a jen přidáme trochu růžové a další zářivé barvy pomocí polštářů a obrazů.“

„To by bylo úžasné,“ souhlasím a Hope na mě skočí a obejme mě rukama kolem krku. Obejmu ji taky a políbím na tvář, než se usadí na zem, mezi mě a Ellie, kde se vrátí k vybarvování.

„Jax a Sage říkali, že seženou lidi na vymalování a úpravy. Takže tak ušetříme trochu peněz, což znamená, že můžeme otevřít přední stěnu tak, jak chceme, a přidat pár dalších křesel,“ přemýšlí Ellie nahlas.

„Miluju to.“ Usměju se a ona se zašklebí. „Opravdu se to děje, že jo?“ zeptám se a ona se natáhne, vezme mě za ruku a sevře ji, než mě pustí.

„To jo. Zavřeme zítra, a jakmile se to stane, to místo bude naše,“ odpoví, rozhlížejíc se okolo a já následuji její pohled po salonu, a přemýšlím o tom, že opravdu tohle místo miluju. Frankie mi pomohl se tady usadit a žít, a kdyby nebylo jeho, nevím, co bych dělala.

„Je mi líto, že Frankie odchází,“ řeknu tiše.

Ellienin úsměv zmizí. „Nebude to už bez něj stejné.“

„Ne, to nebude,“ zašeptám, jak se mi slzy derou hrdlem.

„Ne abyste brečely, vy potvory,“ zavolá Frankie, když přijde zezadu ze salonu.

Utřu si slzy, které mi spadly po tváři, a zavrtím hlavou, než se zakloním a podívám se na něj. „Nikdo nebrečí.“

„Fajn, neumím se vypořádat s brekem.“ Políbí mě na spánek, pak se nakloní a udělá to samé Ellie, než couvne. „Víte holky, že se čas od času vrátím, abych zkontroloval věci a vás dvě. Plus, očekávám, že přijedete na Floridu na návštěvu a bude to často.“

„Přijedeme.“ Ellie se usměje a Hope si zívne, otočí se ke mně, vyleze mi na klín a opře si hlavu o mou hruď.

„Uvidíme se, lidi, zítra na zavíračce,“ řekne nám Frankie, znovu nás každou obejme, než projde dveřmi.

„Pravděpodobně to můžeme nazvat večerem,“ zašeptá Ellie, když se podívá na Hope a já pohlédnu dolů a vidím, že má zavřené oči.

Usměju se. „Jo, byl to dlouhý den,“ souhlasím, a políbím Hope na hlavu, než ji předám do náruče Ellie, když se postaví.

„Zůstaneš u jezera, nebo ve městě?“ zeptá se Ellie, když posbírám naše věci a uložím je za recepci.

„Nejspíš dneska ve městě. Takže můžu ráno zamířit do nemocnice, navštívit June a snad vidět mimčo,“ řeknu, poukazujíc na Sageovu sestřenici a mou kamarádku, která je těhotná. Dnes ráno byla přijata do nemocnice, po tom co přišly kontrakce, ale stále ještě neměla miminko. Naposledy co jsem jí volala a kontrolovala ji, byla stále otevřená na čtyři centimetry, ale její manžel odmítl, aby je vykopli pryč, což mě vůbec nepřekvapilo. Evan je trochu blázen a naprosto zamilovaný do své ženy a je vyděšený, že už dva týdny přenáší.

„Když jsou Jax a Sage oba pryč, nechceš zůstat s Hope a se mnou, dneska přes noc? Pak zítra můžeme jít na ni podívat společně,“ navrhne Ellie a Hope ožije a otočí ke mně hlavu.

„Můžeš zůstat v mé princeznovské posteli se mnou.“ Hope se ospale usměje a já se na ni zašklebím a přejedu jí prsty po tvářičce.

„To by se mi líbilo, ale musím pospíchat domů a vyzvednout si nejdřív nějaké oblečení,“ odpovím, zvednu můj a Ellie batoh a nesu je za ní ke dveřím.

„Bezva, vymyslíme večeři, až přijdeš do domu.“

„To zní dobře,“ souhlasím, otevřu dveře a nechám ji vyjít, než se otočím a zamknu za námi. Když jí pomůžu do auta, nasednu do svého a zamířím domů.

Vyzvednu si nějaké oblečení, pak vyrazím rovnou přes město, kde jsem strávila dvě hodiny poflakováním se s Hope a Ellie, než nám zavolají, abychom přišli do nemocnice, protože June, měla konečně Tiu.

„Je perfektní,“ zašeptám, dívajíc se na miminko v mé náruči, pak na její mámu, která sedí na posteli a vypadá krásně, jako vždycky. Její manžel je přitulený vedle ní, se svou velkou paží okolo jejích ramen.

„Je, že jo?“ zeptá se Evan.

Zašklebím se na něj, když ho June, dloubne loktem do žeber a převrátí oči nad jeho namyšleností. „Absolutně,“ zamumlám a odtrhnu od nich oči, abych se podívala na spící maličkou holčičku v mé náruči. Evan má právo být namyšlený. Tia je perfektní; je jedno z nejroztomilejších miminek, jaké jsem kdy viděla.

Přejedu prstem po její jemné tvářičce a srdce se mi stáhne, když přemýšlím, jestli budu mít někdy to samé se Sagem. Chci s ním rodinu, ale nejsem si jistá, že se to stane, pokud nebudeme adoptovat, když není pro mě moc bezpečné, být…

Och, do prdele.

Srdce se mi zastaví a pak začne tlouct silně v mé hrudi, když se mi ruce začnou potit. Neměla jsem svou periodu, co jsme se Sage a já k sobě vrátili.

Och, Bože.

Neměla jsem periodu, co jsme se Sage a já k sobě vrátili!

Žaludek se mi při tom zjištění obrátí.

„Jsi v pohodě?“ zeptá se June a já k ní zvednu oči a němě přikývnu a pak podám Tiu November, když se natáhne, aby ji ode mě vzala.

„Jsi si jistá? Vypadáš, jako bys viděla ducha,“ řekne April a December souhlasně přikývne, zatímco May a July mě s obavami sledují.

„Je mi fajn,“ zašeptám, pak si odkašlu a podívám se na June, s úsměvem na tváři. „Jsem za tebe tak šťastná.“

„Děkuji ti.“ June, se usměje a pak očima přejede ke dveřím, když někdo vejde do místnosti.

Mé srdce se zvedne, když vidím Sage, vejít za svou sestrou, mamkou a tátou, a Ashlin, Dillonem a Jaxem. Rychle každého pozdravím a pak se pohnu rovnou směrem k němu, do jeho náruče, kde si opřu hlavu o jeho hruď.

„Ahoj, baby.“ Políbí mě do vlasů a pak spustí ústa k mému uchu. „Zkoušel jsem ti volat, abych ti dal vědět, že jsme s Jaxem na cestě zpátky do města, ale nezvedala jsi to,“ řekne, když se mé paže utáhnou okolo něj.

„Promiň, ztlumila jsem si telefon, když jsme přišli do nemocnice.“

„Jsi v pořádku?“

Jsem v pořádku? Nemám ponětí, ale neřeknu to. Vím, že má obavy, takže mu nechci přidávat něco dalšího k obávání, dokud to není nezbytné.

„Jsem v pohodě. Jen jsi mi prostě chyběl.“ Nakloním hlavu dozadu a jeho ruka se obalí kolem mé tváře a palcem mi přejede po tváři, jak mě sleduje jemným pohledem.

„Taky jsi mi chyběla.“ Políbí mě na čelo a na nos, než přejede rty jemně po mých, a jazykem se dotkne spodního rtu. Odtáhne se zpátky, zašklebí se a já se na něj usměju. Vede mě přes pokoj, obejme June a poplácá Evana po zádech, než vezme Tiu od November. Zlostně zavrčí, že se znovu musí vzdát své vnučky.

Jak ho sleduju s Tiou, slzy mě pálí v očích. Nevím, co bych dělala, kdybych byla těhotná, ale vím, že pokud ano, udělám cokoliv, co bude nutné, aby Sage držel své dítě, jako držel svou neteř.

„Okej, dej mi mou dceru.“ June se k němu natáhne o pár vteřin později, když se Tia začne probouzet a on se zasměje a opatrně jí položí její matce do náruče. Přitáhne si mě zpátky k boku, otočí nás a ve chvíli, kdy to udělá, všichni nás obejmou a gratulují k zasnoubení.

„Tvůj prsten je nádherný,“ zašeptá Willow, když mě vezme za ruku.

„Kdy se budete brát?“ zeptá se Harmony, přistoupí blíž a pryč od Harlena, který ji majetnicky drží, od té doby co vstoupili do pokoje, k velké nelibosti Nica, který se celou dobu mračí.

„Nevím. Nejspíš za rok, nebo tak. Záleží to na tom, jak moc času zabere plánování svatby,“ odpovím a všichni se začnou smát.

„Hodně štěstí s tím, že ho necháš čekat rok,“ vloží se do toho April, a Sophie, která stojí vedle mě, přimhouří oči na svého syna a mně věnuje úsměv.

Včera, mi Sophie volala, aby získala číslo na mou mámu a o dvacet minut později mi volala mamka, že jí Sophie volala a ptala se, kdy by mohla být ve městě, aby jí mohla vzít ukázat nějaká místa. Takže jsem věděla, že chce svatbu stejně, jako moje matka a já.

„Okej, všichni ven,“ zvolá Evan, zlomí ten okamžik a všechny oči se otočí k němu, když se zvede z postele a zastrká silnou, bílou deku kolem June, která usnula s Tiou položenou na hrudi.

„Ale…“ začne November.

Než může říct víc, Asher jí přeruší tím, že ji obejme paží a skloní svou tvář k její. „Můžeš ji navštívit zítra.“

„Ale já chtěla zůstat na noc,“ řekne mu a on zakloní hlavu.

„To tedy ne,“ zamumlá a ona se na něj zamračí a pak se podívá na Evana.

„Nezůstaneš. Můžeš přijít zpátky zítra,“ potvrdí Evan, odmítavě zavrtí hlavou a přimhouřenýma očima cestuje mezi oběma muži.

„Zatracení panovační muži,“ nafoukne se a vyrazí ke dveřím. „Jste protivní.“ Odejde a Asher se usměje a poplácá Evana po rameni.

Bojujíc se svým vlastním smíchem, tiše všem řeknu ahoj, abych nevzbudila June nebo miminko a odejdu z pokoje se všemi ostatními.

Zastavím Sage zatažením za jeho ruku, kterou mě drží za mou, když vyjdeme ven. „Mám auto u Ellie.“

„Vyzvedneme ho zítra. U Jaxe bude v bezpečí.“

„Potřebuji z jejich domu svůj batoh. A pak se potřebuji stavit v lékárně,“ řeknu mu.

Zamračí se, udělá krok ke mně a ztiší hlas, zatímco mě obejme rukou kolem boku. „Jsi v pořádku?“

„Je mi fajn. Jen se tam potřebuju zastavit,“ řeknu a nejsem si jistá, jestli nelžu o tom, že jsem v pohodě, protože jsem uvnitř totálně vyděšená.

„Dobře, zastavíme se tam, vezmeme tvůj batoh a pak zamíříme do lékárny.“

„Dobře,“ souhlasím a vymýšlím, jak ho nechat v autě a doběhnout do lékárny sama.

Naštěstí pro mě, bohové jsou velkorysí, protože chce jít se mnou dovnitř, ale zazvoní mu telefon, právě když vejdeme dovnitř. Zatímco vyřizuje hovor, jsem schopná jít dovnitř a rychle koupit pár testů a několik náhodných věcí v uličce, kterou jdu. Schovám test na dno batohu, ujišťujíc se, že před ním nic neschovávám; prostě jen čekám, dokud nebudu mít co říct, než upoutám pozornost touto situací.

Nejsem těhotná.

Dívám se na ta dvě slova a zabolí mě v hrudi. Vím, že je to tak lepší, ale během této noci, jsem si zvykala na myšlenku, být těhotná a co by to znamenalo. Hodím test do odpadkového koše pod umyvadlem, umyju si ruce, zatímco bojuji se slzami, které mi rozmazaly pohled. Nemusela bych být v pořádku, kdybych byla těhotná. Reálně jsem to věděla. Ale naděje může být někdy nebezpečná věc.

Potřesu hlavou a opustím koupelnu, zamířím do kuchyně, kde si udělám čaj. Pak si ho vezmu do zimní zahrady, kde jsme se, se Sagem, houpali v jedné z houpacích sítí, ještě před pár minutami, než jsem šla dovnitř, udělat ten test. Vidím, že má zavřené oči, tak položím svůj hrnek s čajem na zem, pak se složím do houpací sítě vedle něj, zpět do pozice s jeho rukou kolem mě, s hlavou na jeho hrudi a stehnem přes jeho kyčle.

„Nejsem těhotná,“ zašeptám a jeho břišní svaly pod mou hlavou, se napnou. Cítím, jak sklonil bradu dolů, ale nepodívám se na něj.

„Pardon?“

„Já… já včera zjistila, že jsem neměla periodu, od té doby, co jsme spolu a myslela jsem…“ nechám svá slova ztichnout, jak zavřu oči. „Je to jedno. Nejsem.“

„To byl důvod, proč ses chtěla stavovat v lékárně, včera večer?“ obviní mě a tentokrát je řada na mě, abych se napnula.

„Jo.“

„Proč jsi mi to neřekla?“

„Nechtěla jsem, abys začal šílet a chovat se tak, jak máš tendenci se chovat, když se něco děje.“

„Já nešílím.“ Jeho paže se utáhne. „Miluju tě. Dělám si obavy.“

„Nechtěla jsem tě znepokojovat, dokud nebylo s čím.“

„Podívej se na mě,“ zabručí, když se energie kolem nás změní. Mé oči vylétnou nahoru, aby se setkaly s jeho, a polknu, při intenzitě, v jeho pohledu. „Nemůžeš tohle dělat.“

„Co?“

„Mojí prací je ochraňovat tě. Nemůžeš ode mě držet sračky, pod rouškou toho, že mě zkoušíš chránit. To mi vadí.“

„Ale…“

„Žádná ale,“ přeruší mě. „Miluju tě. Miluju, že to chceš pro mě dělat, ale ne. Příště, když se stane něco, jako tohle, řekneš mi to přímo. Nebudeš čekat až po činu s tím, že mi to řekneš.“

„Já…“

„Ne. Řekni, že mi rozumíš.“

„Okej. Rozumím ti,“ souhlasím a on zavrtí hlavou, než sevře mou čelist.

„Chtěla jsi, aby ten test, co jsi koupila, byl pozitivní, správně?“ zeptá se a mě se napnou ramena, spolu se zbytkem těla.

„Já…“ pokrčím rameny, neschopná zformovat slova.

„Já vím, že ano. Můžu to vidět v tvých očích a slyšet to zklamání, přetrvávající v tvém hlase. Nemůžu říct, že bych nebyl šťastný, že nejsi těhotná, baby,“ řekne a mé srdce pukne. Začnu se od něj hrabat, ale jeho paže se utáhnou a on pokračuje v mluvení. „Vím, z toho co jsem četl, že těhotenství ve tvém stavu, by mohlo být komplikované nejen pro dítě, které bys čekala, ale i pro tebe. A já tohle nechci.“ Jeho rty zůstanou na mém čele, když dál šeptá. „Co chci, je ten dlouhý život, který jsi mi slíbila.“

„Četl jsi o tom?“ vydechnu, a jeho prsty se pohnou po mé bradě, až ji zvedne tak, abych se setkala s jeho jemným pohledem.

Otočí se ke mně, opře si nohu o mou, když projíždí prsty mé vlasy. „Nejsi jediná, kdo chce rodinu, Kimberly. Já s tebou chci dítě. Teď vím, že budeme muset nejspíš nějaké adoptovat, nebo najít náhradní matku, která by pro nás dítě donosila. Nikdy tě nevystavím tomu riziku. Nikdy.“

„Ty jsi o tom opravdu přemýšlel.“

„Po tom, co jsem to s tebou tak posral, strávil jsem spoustu času přemýšlením o věcech, které bych udělal, kdybych dostal druhou šanci. Rozhodně jsem přemýšlel o naší budoucnosti a o tom, co tahle budoucnost, může sebou nést.“

„Och můj Bože. Rozbrečíš mě,“ zašeptám, těsně před tím, než začnu brečet a zabořím tvář do jeho hrudi, a přísahám, že jsem ho slyšela se smát. Ale ignoruji to, protože by mě to naštvalo. Místo toho, se soustředím na skutečnost, že tenhle úžasný muž, je můj.

„Až bude ten správný čas, promluvíme si o miminkách a vymyslíme, co bychom měli udělat.“

„Okej,“ souhlasím, když se jeho ruka pohybuje dolů po mé páteři a pak zpátky nahoru, než mě s ní obejme kolem krku.

„Dal bych ti celý svět,“ řekne tiše, a ačkoliv ta slova jsou řečena jemně, stále můžu slyšet a cítit hloubku emocí, které obsahují.

Vím, že ano. Pokud by mi mohl dát svět, udělal by to. Ale jak jsem řekla předtím, nepotřebuju svět.

Všechno, co potřebuju, byl on.