TAODH - EPILOG

Překlad: Marťa

Moc děkuji, že jste se mnou vydržely až do konce

a budu se na vás těšit při další knížce :) Marťa

Dean

Opřel jsem se na zadním sedadle a nechal světla města zmírnit mou rostoucí bolest hlavy. Můj let z Iowy přistál hodinu před plánovaným termínem, ale provoz z letiště do Liria byl hrozný.

Z mé zamlžené mysli mě probral řidičův hlas. „Jaký byl výlet, pane?“

Podíval jsem se dopředu a setkal se s řidičovým pohledem ve zpětném zrcátku. „Jako obvykle.“

Moji rodiče mě mučili stejně, jako vždycky, ale tentokrát byla hlavním tématem Lily.

„Kdy budeme mít vnouče? Mladší už nebudeme.“

„Vážně chcete zůstat v New Yorku? Opravdu je to místo, kde chcete vychovávat svou rodinu?“

„Kdy z ní uděláš počestnou ženu?“

Přísahal bych, že stále žili v roce 1800, ale snažil jsem se je uklidnit. Poslední dva měsíce jsem nosil v kapse kalhot zásnubní prsten. Vybral jsem velký, ale vkusný kámen. Julian zvedl laťku výš už před pár měsíci, když se zasnoubil s Jo – bastard – ale byl jsem rád, že nenaťukl Lily. Ta, když to viděla, se otočila. Kdyby tak věděla.

Naše životy byly v posledních měsících hodně rušné. Dalo nám spoustu práce otevřít Lirio a restaurace pořád neběžela tak hladce, jak měla. Většinu nocí jsme Lily a já pracovali, jako psi.

„A jsme tady, pane. Chcete, abych počkal?“

Zavrtěl jsem hlavou a zaplatil mu. Noc byla ještě mladá a věděl jsem, že s Lily v restauraci ještě chvíli budeme.

„Jeďte napřed a odneste mi zavazadla domů. Později si zavoláme taxi.“

„To zní dobře, pane.“

Lirio byla plná, když jsem tam ve středu večer dorazil. Před týdnem představili naší restauraci v New York Times a už teď jsme pociťovali důsledky toho článku.

„Zdravím, pane Harpere,“ řekla hosteska a kývla na mě, když jsem vešel dovnitř a pověsil si kabát na věšák u dveří.

„Zdravím, Sarah. Jak to dnes večer jde?“

„Máme víc, než sto rezervací a to nemluvím to frontě venku. V zadních místnostech se konají dva večírky.“

Přikývl jsem. „Dobře. Kde je Lily?“

Usmála se a kývla hlavou směrem k hlavnímu baru.

„Zase?“

„No jo, Todd volal, že je nemocný.“

To už bylo počtvrté za dva týdny, co zavolal, že je nemocný a já věděl, že se ten kluk chtěl ulít z práce, aby mohl jít, na poslední chvíli, na konkurzy.

„Tak dobrá, díky,“ řekl jsem a prošel jsem kolem hostesky, abych mohl najít Lily.

Lirio byla mnohem menší, než Provisions. Chtěli jsme dosáhnout intimnějšího zážitku. Stoly byly pokryté bílými ubrusy s čerstvými květinami a čajovými svíčkami. Osvětlení bylo měkké a nevtíravé. Na stěnách visely krásné abstraktní malby, ale skutečné umění bylo jídlo. Antonio pro nás vytvořil pokrmy, které byly plné barev a chutí.

„Dvě jalapeño margarity!“ Zavolala Lily a posunula na bar dvě skleničky. Kolem ní se tísnil malý dav lidí, kteří ji sledovali při práci a úzkostlivě čekali, až se na ně dostane řada.

Na druhé straně restaurace byl další bar, ale ona stejně přitahovala většinu lidí k sobě. Vlasy měla stažené do drdolu, ale několik pramenů jí z něj vyklouzlo. Nadechla se a snažila si odhrnout prameny z očí, když si ruce otírala o černou zástěru. Nebyla ve standardní černé uniformě, kterou nosili ostatní zaměstnanci. To nikdy. Stejně, jako jídlo v restauraci byla neustálým zdrojem barev. Její královsky modré zavinovací šaty byly jednoduché, ale stejně ve mně probudily oheň. Byla krásná. Její záři nedokázaly zmírnit ani hodiny strávené za barem.

Postavil jsem se k baru, několik metrů od místa, kde stála. Naklonila se dopředu, aby přes hučení davu slyšela objednávku. Když se odtáhla dozadu a vzala do ruky šejkr, promluvil jsem.

„Říkalas, že budeš dohánět papírování,“ řekl jsem.

Její zářivé oči sklouzly od šejkru ke mně a zakřičela.

„Deane!“

Přistoupila ke mně blíž a naklonila se přes bar, aby mě mohla políbit. Chytil jsem ji zezadu za krku a držel ji u sebe.

„Stýskalo se mi,“ vydechla. „Potřebuju dodělat to pití,“ zasmála se a vytrhla se z mého sevření.

Litoval jsem, že ji musím nechat jít, ale ve frontě na svoje pití čekali zákazníci.

„Chceš, abych ti pomohl?“ Zeptal jsem se.

V posledních měsících nebyla noc, kdy bychom já a Lily nestáli za barem.

Dala do šejkru led a zavrtěla hlavou. „Ne, v kanceláři je spousta práce a já tady nechci být až do tří ráno.“

Její uličnický úsměv mi potvrdil, že mluví o týdnu, kdy jsme pracovali do pozdních hodin a pak si v kanceláři dali čínské jídlo. Zvedla tehdy ruku, aby si otřela koutek úst, já jsem ho olízl, a skončili jsme oba na podlaze v zatracené hromadě lásky.

Poklepal jsem na bar. „Až se to uklidní, tak za mnou přijď.“

***

Ozvalo se zaklepání na dveře kanceláře a já vzhlédl, když dovnitř vešla Lily a zavřela za sebou dveře. V jedné ruce držela láhev vychlazeného šampaňského a ve druhé dvě vysoké skleničky.

„Jak bylo u tvých rodičů?“ Zeptala se.

Opřel jsem se do křesla a pokynul jí, aby přišla blíž.

„Dobře, ale byli smutní, že jsi nepřijela. Na co je to šampaňské?“

Posadila se mi na klín a já jí objal kolem pasu. Přitulila se mi ke krku a já ucítil její sladký parfém.

„To je na oslavu.“

„Na oslavu čeho?“ Zeptal jsem se a odtáhl se, abych se jí mohl podívat do očí.

Usmála se. „Už máme otevřeno téměř šest měsíců. Ten článek v New York Times nás vystřelil na novou úroveň podnikání. Myslím, že máme na páteční noc už 250 rezervací.“

Odhrnul jsem jí z tváře pramínek vlasů. „Jsi takhle šťastná? S těmi hodinami práce?“

Střelila po mě postranním pohledem. „Děláš si ze mě srandu?“

Ten článek v Timesech byl spíš o lidském přístupu, než kritice jídla. Vyšel brzy potom, co se provalilo, že jsem otevřel restauraci na počest Lily. Jídla a jejich jména byla krásně pojmenovaná po ní. Přes noc se z ní stala celebrita v potravinářském světě, ale nebyl čas na to, aby si popularitu vychutnala, kromě ukradených chvil v naší kanceláři s ukradeným šampaňským.

„A co ty?“Zeptala se.

„Jsem šťastný, když jsi šťastná ty.“

Protočila nad mou kýčovitou odpovědí hlavou a pak zvedla láhev. „Měla bych to otevřít?“

„Nejdřív se tě musím na něco zeptat,“ řekl jsem a cítil váhu prstýnku v kapse.

Sevřela rty, aby se neusmála. „Myslím, že už vím na co.“

„Myslíš?“

Přikývla. „Něco jsem našla ve tvých kalhotách minulý týden, když jsem prala.“

„Lily...“

Usmála se a políbila mě.

„A hádej co?“ Pokračovala.

„Co?“

„Už jsem si ho vyzkoušela.“

Zavrtěl jsem hlavou, překvapený, že byla schopná takové tajemství udržet tak dlouho.

„Vážně?“

Přikývla a ani trochu se nestyděla. „A možná jsem taky poslala Jo fotku.“

Zasmál jsem se. To mě nepřekvapilo. Koneckonců, byla to Lily. „No, pak už se tě nemusím ptát, ne?“

Vykulila planoucí oči, díky kterým jsem ji tak miloval. „Radši se mě zeptej, Deane Harpere.“

Pokrčil jsem rameny a snažil se dělat, jako by o nic nešlo. „Ne. Myslím, že počkám na lepší okamžik. Možná něco naplánuju na příští měsíc? Nebo možná na příští jaro, až budou stromy v Central parku hezky zelené?“

Nadechla se při představě, že by měla čekat tak dlouho. „Prosím, nenechávej mě čekat.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Tohle nemůže být náš příběh. Nemůžeme se zasnoubit v kanceláři naší restaurace.“

Hlava jí spadla na můj hrudník a kroutila s ní ze strany na stranu. „Ne! Chci takový příběh. Tady, právě teď.“

Už jsem měl prsten v dlani. Nemohl jsem čekat ani minutu.

„Lily Noelle Blacková.“

Usmála se a já cítil, jak se její tělo rozechvělo vzrušením.

„Prokázala bys mi tu čest...“

Dívala se na mě vykulenýma očima.

„... a otevřela tu láhev šampaňského? Jsem z toho letu naprosto vyřízený.“

„DEANE!“

Plácla mě a snažila se mi sklouznout z klína. Trochu jsem ji pozlobil a nedovolil jí odejít. Byla by to pro ni škoda, protože jsem držel prsten, připravený ho nasadit Lily na jeho právoplatné místo.

„Vezmi si mě, Lily. Vezmi si mě. Nikdo na světě se k sobě nehodí víc, než my dva. Nemůžu ti slíbit, že se nebudeme hádat – víš, že bych lhal, kdybych to řekl – ale slibuju ti, že tě nikdo nebude milovat víc, než já.“

Zasmála se a znovu a znovu přikývla, když jsem jí prsten navlékl na prst.

„Už teď vím, že mě přivedeš k šílenství,“ řekla.

Usmál jsem se.

„Víš... většina lidí řekne prostě ano.“

Přimhouřila oči a položila mi ruce na tváře. Věděl jsem, že mě chce políbit a nadechl jsem se těsně předtím, než se její rty dotkly těch mých.

„Tak to je dobře, že nejsme většina lidí.“