Shameless - 29. kapitola

Překlad: Peťa

KATHERINE

Vidím nerozhodnost na Bradyho tváři pokaždé, když se na mě podívá. Mysleli byste si, že to bude dobrá věc, ale není. Je to mučení. Předložila jsem mu to tam, přátelé s výhodami – něco, co jsem nikdy dřív neudělala – a on mezi námi pořád udržuje dobré tři stopy, kdykoli spolu mluvíme.

Zdravím, jsem Katherine Duran a jsem členem charty Klub nestydatých. Ale vidím ho, jak mě sleduje. Hlavně se mi dívá na pusu. A někdy se zašklebí, jako by byl ve skutečných bolestech.

Nechci mu tohle dělat. Zabíjí mě to, ale nebudu prosit. Sakra, to ne. Řekla jsem svou část. Řekla jsem mu, aby si to promyslel, a očividně to dělá.

Nestoudnost má zřejmě své limity.

Pokud je tu nějaká světlá stránka, je to to, že jsem šla za tím, co chci. Řekla jsem mu, jak se cítím a teď je míč na jeho hřišti. To, že jsem přišla sem na Melinu farmu, bylo vždy o tom, abych přišla na to, co v životě chci. Brady je jedna z těch věcí, i když je to jen krátkodobé.

Poslední dvě noci jsme spolu nesledovali telku potom, co jsem uložila dítě. Šel do svého pokoje a já šla do svého, kde jsem sebou házela a převracela se. Nakonec jsem skončila v Izzyině pokoji na gauči. Nelíbí se mi spát samotné, od Meliny nehody ne, a aspoň v dětském pokoji mám nějakou společnost, i když spí.

Dnes večer s Bradym kolem sebe děláme ten stejný trapný tanec a je to tak bolestivé, že mám sto chutí jet domů do Corpusu. Ale zítra je Díkůvzdání. Nemyslím si, že si to vůbec uvědomuje. A zatímco si neužívám to napětí, nechci, aby s Izzy byli během svátku sami. Kromě toho příští týden přijde sociální pracovnice a vím, že potřebuje pomoc s přípravami na její návštěvu.

Z druhé strany kuchyně ho sleduju, jak pracuje u stolu, kůže mi hoří, když si vzpomenu, jaké to bylo být spolu. Jaké to bylo mít jeho rty na kůži.

Odkašlu si. „Měla jsem v plánu zítra udělat pečené kuře s nádivkou z kukuřičného chleba a bramborovou kaši. Myslela jsem, že bych ráno mohla vyzvednout z práce koláč. Je to v pohodě?“

Vzhlédne od impozantní škály faktur a účtů. „Jasně,“ řekne váhavě, po celé zarostlé tváři vepsané zmatení.

„Protože zítra je Díkůvzdání.“ Zodpovím otázku, kterou neví, jak položit.

Zavře oči a přikývne, rukou si projede husté vlasy. „No, to dává smysl.“

Moje obočí se zvedne a on pokračuje. „Jose dnes ráno do telefonu říkal něco o tom, že zítra nepracuje a já myslel, že je nemocný nebo má schůzku nebo tak něco, ale teď se cítím pěkně hloupě.“

Uchechtnu se a zamířím do spíže, abych si vzala ingredience na kukuřičný chleba. „Udělala bych krůtu, ale velcí ptáci mě tak trochu děsí. Vždycky se bojím, že je nedovařím a jsem si jistá, že poslední věc, kterou chceš, je salmonela.“

Když položím plnou náruč koření a kukuřičné mouky na kuchyňský pult, cítím, že na mě znovu zírá. Ignoruju jeho přítomnost a vyndám mísu a vymažu pekáč.

„Kat.“

„Hmm?“ Odolávám nutkání otočit se. Znám ten recept zpaměti. Byl mojí babičky. Kukuřičná mouka, hrozinky, brusinky, ořechy… Znovu řekne moje jméno a já se ohlédnu přes rameno.

Jeho hlas je drsný. „Nemusíš to dělat. Nemusíš dělat nic speciálního. Mohl jsem vyzvednout nějakou večeři, abys nemusela vařit.“ Zasténá. „Už tak toho děláš až moc.“

Proč mě to nutí chtít ničit, nejsem si jistá, ale vrátím se k míse a začnu odměřovat a sypat. Je těžké nepřemýšlet nad tím, kdo se o Bradyho postará, až bude zpátky doma. Kdo se ujistí, že dostane doma uvařenou večeři? Kdo mu ráno připraví kávu? Kdo se ujistí, že nepracuje příliš tvrdě?

Vím, že zním jako nějaká žena z padesátek, ale moje rodina je velmi tradiční, a kdybych byla upřímná, ráda se o Bradyho starám. Což je trochu šokující. Protože se svým ex jsem se takhle necítila.

Ale s Bradym je každý ženský instinkt nastavený. Chci se o něj starat. Krmit ho. Milovat ho. I kdyby to bylo jen fyzicky. A i kdyby to mělo datum platnosti.

Mělo by mě to děsit k smrti a ještě víc, ale z nějakého důvodu neděsí.

Učím se tu toho o sobě hodně. Myslívala jsem si, že nechci děti. Ironií je, že je to hádka, kterou jsme s Ericem měli víc než jednou. Ale teď když jsem byla kolem Mel a Cala a Izzy jen stěží bych to řekla znovu.

Rozhodnu se vytáhnout Bradyho z jeho mizérie. „Byla bych teď po kolena v masa (pozn. těsto z kukuřičné mouky na tortilly apod.), kdybych byla doma. Věšela bych tu věc všude po kuchyni alá nucená práce, zatímco bych dělala dvě stě padesát tamales (pozn. mexické jídlo, kdy je v plackách zabalené maso se salsou a sýrem, zeleninou apod.), aby si jich každý člen rodiny mohl tucet vzít domů, když by se vraceli od našeho stolu na Díkůvzdání. Takže mi věř, když ti říkám, že to není žádné utrpení dělat večeři pro nás dva.“

Dlouhou dobu je ticho a pak konečně řekne: „Takže máš velkou rodinu?“

„Joo. Moje matka je nejstarší z osmi, můj otec je nejstarší z pěti. Už jsem ti říkala o mojí sestře, která je nesnesitelná jako peklo a mám až moc sestřenic a bratranců, abych to spočítala.“

Pak mě překvapí. „To musí být pěkné.“

Otočím se, abych se na něj podívala, abych viděla, jestli vtipkuje. Nevtipkuje. „Řekni mi o tvojí rodině. Jste to jen ty a tví rodiče?“

„Moje máma má sestru, ale je v New Yorku. Jinak jsme to jen já a mí rodiče.“ Nemusí říkat zbytek – teď je to jen on a jeho rodiče – ale slyším mu to v hlase.

Kousnu se do rtu, snažím se vymyslet něco, abych ho rozveselila. „Chceš trochu horké čokolády? Chystala jsem se udělat si trochu pro sebe.“ Nechystala, ale vím, že ji má rád, a pokud to pomůže, odvést jeho myšlenky od Mel a Cala, pak je to snadná věc. Možná je to chabé, ale je to první věc, která mě napadla.

„Jasně. To bych rád. Ale, Kat, nemusíš to dělat. Nemusíš na mě dávat pozor.“

Otočím se a to, co vidím, mi zlomí srdce. Protože vím, že se cítí sám. Je to vyryté v jeho výrazu a poklesu jeho ramen. Taky to cítím. Intenzivně. A protože jsem myslela vážně to, co jsem říkala o nás jako o přátelích, udělám to, co bych právě teď udělala s jakýmkoli kamarádem.

Utřu si ruce do ručníku a řeknu mu. „Stoupni si.“

Zírá na mě, vypadá, jako by nerozuměl. Zopakuju ta slova a on se váhavě postaví. A pak kolem něj opásám ruce v objetí. O sekundu později mě objímá zpátky. Minutu tam stojíme a já zašeptám: „Nedělej z toho víc, než to je, ale tak nějak se o tebe ráda starám. Ale není to velká věc, okay?“

Nic neříká, jenom mě stiskne pevněji, než mi umístí pusu na vršek hlavy.

Když odstoupím, zeptám se: „Takže marshmallows?“

Jeho odpovídající úsměv mě přinutí se taky usmát. „Prosím.“