Ricochet - 55. kapitola

Překlad: Kerris

Nick

S pekelnou dávkou trpělivosti jsem následoval Aubree, když mě vedla ke dveřím sousedního pokoje.

Stála tam v těch černých šatech a já potřeboval každou špetku sebekontroly. Věděl jsem, že nejprve na to budu muset jít pomalu, že mě pravděpodobně nenávidí a že si myslela, že jsem mrtev.

Vidět ji, to ve mně vyvolalo temnou touhu – takovou, jakou žádná jiná žena nikdy neukojí. Byl jsem požehnán dvěma jedinečnými milenkami a neexistovala možnost, že by mě Velký boss dal další šanci, pokud tohle podělám.

Když se zastavila a pohlédla na mě s jemným úsměvem, měl jsem nervy na pokraji. S cvaknutím otevřela dveře a ustoupila, abych prošel. „Tohle je první krok k uzdravení srdce, Nicku.“

Dech se mi zasekl v krku.

Stěny byly skleněné stejně jako ve zbytku domu, ale na rozdíl od bambusu, který pokrýval strop, visela z něj černá tlustá látka s malými žárovkami, které připomínaly hvězdy v noci. Na skle proti nim bylo černě namalováno:

Hvězdy na obloze,

neukryté nocí,

duše našich milovaných,

veďte nás svým světlem,

ale když přijde svítání,

které přinese denní světlo,

zůstaňte v našich srdcích,

a vše špatné se v dobré obrátí.

A pod tím bylo stříbrnou kurzívou dopsáno: potkáme se v noci…

„Nejsem básník… Já jen… myslela jsem na to, cos mi řekl, a…“ Uhnula očima.

„To ty? Pro…“ Hrdlo se mi sevřelo a musel jsem polknout knedlík. Kurva, sotva jsem dokázal zadržet slzy.

„Myslím, že část ze mě doufala, že se vrátíš. Modlila jsem se v zázrak, abys byl stále naživu. I když bys to nezvládl, myslela jsem si, že tohle je skvělý způsob, jak je poctít. Vždy na ně mít vzpomínku v tomhle domově.“ Vzala mou tvář do dlaní a ukradla si mou pozornost svým úsměvem. „Nebojím se sdílet tvé srdce, Nicku. Pokud to bude znamenat, že s tebou budu moci sdílet svůj život, beru tě celého. Všechny tvé části. I tvou bolest. Ty jsi mě uzdravil tím, že si zabil Michaela.“

„Rozpálila si ve mně oheň, žvanilko.“

„Oheň? Co tím chceš říct?“

„Probudilas mou duši. Přivedla jsi mě zpátky ze smrti a znovu mě naplnila životem. Díky tobě jsem se staral o víc než sám sebe. To znamená, že už nikdy takovou bolest nepoznáš. Nikdy nepoznáš strach. A pokud se tě něco odváží pokusit odtáhnout do temnoty, budu tu. Nikdy už nebudeš sama.“ Pohladil jsem ji palcem po tváři a políbil ji se vším, co jsem v sobě měl. Chytil jsem ji za krk a přitiskl své čelo k jejímu. „Prošel bych pro tebe plameny pekelnými, Aubree. Shořel bych pro tebe.“ Sjel jsem rukou na její vyboulené břicho, na místo, kde v ní kvetla má budoucnost. „Pro vás oba.“

Prorazila se skrz ocel, která mi kryla srdce, zapečetila zející ránu a vzala si, co jí patřilo. Ochráním ji. Zabiji pro ni. A na oplátku bez ní nikdy nebudu žít.

Tak dlouho jsem hledal pomstu, až jsem v Aubree našel vykoupení. Zvedl jsem ji do své náruče a ona mi obtočila nohy kolem pasu. Políbil jsem ji a nesl zpět do ložnice. Položil jsem ji na kraj postele, držel naše ústa uzamknutá, zatímco jsem se snažil rozvázat uzly na jejích šatech.

Prsty sklouzla ke knoflíkům u mých džínů, až je rozepnula a odtáhla se, aby mi je strhla ke kolenům a já z nich vystoupil. Chytila mě za tričko, stáhlo mi ho přes hlavu a kousnula se do rtu, když mě rukama hladila po hrudi a přes svaly na břiše.

„Ani nedokážu říct, tak moc mě tvé tělo chybělo,“ zašeptala. „Chci se dotýkat každé tvé části, abych věděla, že jsi skutečně tu.“

Zatnul jsem ruce v pěst a položil je vedle ní, uvěznil ji pod sebou, připraven ji pohltit. Jako hladovějící zvíře jsem pil z jejích rtů a po několika vteřinách ten polibek začal být až násilný, chamtivý. Nemohl jsem se jí nabažit. Víc, víc, slyšel jsem uvnitř své hlavy. Svaly se mi zatnuly, když jsem ji chytil za hlavu a ochutnával ji, užíval si ten mátový a sladký dech. Dlaněmi jezdila po mé hrudi a já její ruce odhodil stranou. Potřeboval jsem ji. Příliš jsem po ní toužil na to, abych přestal. Víc.

Ústa mi rozvibroval její sten. Praštila mě do hrudi.

Přerušil jsem polibek, dotáhl se a prostor mezi námi naplnil chlad. Ostře vydechla. „Nemohu dýchat.“

„Promiň, chtěl jsem, aby to bylo jemné, ale po tom, co jsem tě tu noc vrátil k životu… posledních několika měsíců jsem neměl myšlenky na tom nejlepším místě.“

„Ten pocit je vzájemný. Když jsi mi nechal ten vzkaz… neplánoval ses vrátit. Tu noc si měl v úmyslu zemřít. Nenávidím tě za to, čím jsem si musela projít.“

„Nenávist je silné slovo.“ Zvedl jsem jí ruce nad hlavu a přišpendlil ji na posteli. Rty jsem sledoval její krk a vdechoval její sladkou vůni – ta jediná mě dokázala dostat na kolena. „Jsi si jistá, že mě nenávidíš?“

„Ano.“ Z chrapotu v jejím hlase jsem se usmál.

Vtiskl jsem se jí do náruče, sklouzl penisem k její štěrbině, kde jsem ji škádlil, ale k čertu, málem jsem přicházel o rozum.

Několik měsíců jsem toužil po ženském dotyku, zejména při těch chladných, bezesných nocích, kdy jsem se silně řezal a snažil se na ni potlačit vzpomínky. Až jsem si nakonec uvědomil, že nemohu. Nemohu ji nechat jít. Jako ten nejsobečtější bastard jsem šel za ní, i když jsem věděl, že ji vystavím riziku. Bylo mě to u prdele, protože jsem jako narkoman, který potřebuje další dávku, která může být jeho poslední. Potřeboval jsem ji. Každé vlákno mého bytí toužilo po dalším šlehnutí, jen maličkém, které by utišilo mou mysl a ukrylo mě před temnotou.

Políbila mě na čelisti. „Jak moc mě nenávidíš?“ Pohnul jsem boky, vjel špičkou svého penisu dovnitř. Byla tak zatraceně vlhká, že jsem se otřásl. „Povídej,“ přikázal jsem a lehce jí stiskl zápěstí. Její dech mi dopadal na ucho. „Tak hrozně moc.“

Rozčilujícími, drobnými pohyby jsem do ní přirážel, ale ne až na doraz. „Možná bych tedy měl přestat.“

„Ne!“ V protestu zdvihla prsa na mou hruď. „Prosím.“

„Co prosíš?“

Otevřela oči, ale stále je měla zakryté chtíčem. „Ošukej mě.“

„Řekni to znovu,“ přikázal jsem.

„Ošukej mě, Nicku.“