CL - 9. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Během dalších týdnů si Mia uvykla na nový denní režim – pokud by se dalo spaní s mimozemšťanem, zatímco se ho pokoušela špehovat, označit tak banálním způsobem.

Trval na tom, že ji bude vidět každý večer. Každou noc strávila s ním v jeho penthousu, takže už ve svém vlastním bytě vůbec nespala. Přes den jí dovoloval navštěvovat univerzitu, učit se nebo trávit čas na Skype se svou rodinou. Její sociální život – který nikdy nebyl nijak zvlášť aktivní – se nyní točil jen kolem jejího vztahu s ním a Jessie to dost děsilo.

„Chtěla bych ti ještě jednou říct, Mio“, snažila se ji vážně přesvědčit, „já vím, že jsi říkala, že je to jen přechodné, ale opravdu si o tebe dělám starosti. Všechno, co děláš, je, že jdeš k němu – jako bys už neměla žádný vlastní život. To není zdravé, že si uzurpuje veškerý tvůj volný čas. Skoro už tě nevídám – a přitom se dělíme o apartmán. Můžeš aspoň jednu noc netrávit u něj a vyrazíme si jen my dvě holky? Třeba na párty? Vždyť chodíš na univerzitu, zatraceně!“

Mia pokrčila rameny. Neměla v úmyslu se s Jessie hádat. Klidně ať si myslí, že je Mia prostě jen posedlá svým prvním milencem. To bylo každopádně lepší, než kdyby znala pravdu.

John ji ve čtvrtek kontaktoval a ptal se jí, jestli se jí podařilo zjistit něco užitečného. Mia pro něj nic neměla. Leeta a Rezav přišli ke Korumovi domů ještě několikrát, ale vždy se zavřeli v pokoji a Mia se příliš bála, než aby je ještě jednou vyrušila. Jednou, když se zrovna procházeli po Central Parku, tak se k nim přiblížila skupinka tří Krinarů, které nikdy předtím neviděla. Chovali se ke Korumovi velmi uctivě a Mia si uvědomila moc, kterou zřejmě nad Krinary na této planetě měl. Jelikož spolu hovořili v jejich jazyce, neměla Mia ponětí, co říkali. Ale dost ji setkání překvapilo, protože netušila, že je Manhattan pro Krinary tak oblíbeným místem.

Pátky a soboty ji Korum bral ven. Buďto na představení na Broadway nebo do kina na nějaký nový film. Mia se úžasně bavila. I když žila v New Yorku už nějaký pátek, neměla příležitost navštěvovat představení – a bavilo ji aspoň jednou se chovat jako turista. Zval ji do drahých restaurací, nebo když nešli ven, tak vařil chutná jídla doma. Z pohledu zvenčí byl její život jako splněný sen každé dívky – měla pohledného, bohatého milence, který ji vozil v limuzíně a choval se k ní jako k princezně.

Její garderoba také prošla kompletní proměnou. Osobní nákupčí od Saks se do toho obuli a nahradili každičký kousek v Miině skříně něčím milejším, lichotivějším a neskutečně dražším. Módní nová saka a huňaté anoraky ji udržovaly v teple. Její nové spodní prádlo bylo výlučně z hedvábí a krajky, doplněné jen pár kousky z bavlny pro každodenní nošení a sportovní aktivity. Její staré, neforemní teplákové soupravy byly nahrazeny pohodlnými, upnutými kalhoty na jógu a topy z příjemného materiálu. Dokonce i její džíny byly označeny jako příliš staré a špatně padnoucí, a teď její police obývaly designerské kousky. A pak tu byly samozřejmě ještě překrásné šaty visící v její skříni. To byla úplně jiná liga. Boty se jí také nepodařilo zachránit a teď měla úplně nové kozačky, tenisky, baleríny, střevíčky namísto jejích starých konversek a vyšlapaných plochých bot z časů na střední škole.

Miiny vehementní protesty kvůli Korumově výdajích byly ignorovány.

„Pro mě to není nic, Mio“, okomentoval to arogantně a zvedl jedno ze svých černých obočí, když chtěla něco namítnout. „Rád tě vidím pěkně oblečenou, a chci, abys to nosila.“

A tím bylo téma uzavřené.

Sex mezi nimi byl explozivní – v pravém smyslu slova z jiného světa. Korum byl velmi rozmanitý milenec. Jeden den dokázal být hravý a něžný a hodiny Miu masíroval voňavými oleji, až vrněla potěšením; jindy zase uměl být nelítostný a zpracovával ji tak, až křičela v extázi. Ve dnech, kdy pil její krev – ne každý den, protože by to způsobilo, že by se stali oba závislými, jak jí vysvětlil –, si myslela, že z té intenzity prožitku snad zešílí. I když Mia sama nikdy drogy nebrala, ze semináře o Psychologii závislosti znala vliv, jaký měly různé substance na mozek. Představovala si, že kombinace krve a sexu s Korumem se podobala šlehnutí heroinu a extáze dohromady.

Často byla zahořklá z pomyšlení, že takové pocity nebude schopná cítit k žádnému lidskému muži. I kdyby se jí jednoho dne podařilo vrátit se ke svému normálnímu životu, už nikdy to nebude stejné. Už se jí vtiskl do kůže. Každý den, co uplynul, po něm toužila víc a víc, a když s ním nebyla, její tělo strádalo. Stačilo, aby se na ni jen usmál a už byla pro něj připravená. Její tělo zvláčnělo v očekávání.

Klidnou, racionální Miu Stalis z posledních let nahradil nejistý emocionální vrak. Když byla s Korumem, cítila jeho doteky a slunila se v jeho pozornosti, měla pocit, jakoby se vznášela. Ale jakmile odešla, cítila jen nenávist k sobě samé a tíživý strach – strach z odhalení, strach, že svůj úkol nesplní dřív, než se jí nabaží a především strach, že ho ztratí. To bylo nevyhnutelné, to věděla. Dokonce, i kdyby nebyl nepřítel, a i kdyby jeho rasa nechtěla zotročit tu její, společná budoucnost nebyla možná. Byli rozdílnými druhy, a jakoby to jako překážka nestačilo, v porovnání s ním měla jepičí život. Za pár let – nanejvýš za deset – už by se u ní začaly objevovat příznaky stáří a její přitažlivost v jeho očích by klesala, za předpokladu, že by spolu tak dlouho vůbec zůstali.

V jejích nejčernějších momentech se jí v koutku mysli ozýval zákeřný hlásek, jestli by to bylo opravdu tak špatné – být charlem v Costa Rice. Choval by se tam k ní jinak než dnes a tady? Pokud ne, koho by zajímalo, do jakého šuplíku by se jejich vztah zařadil, pokud by s ním mohla být i nadále. Poté se ušklíbla sama nad sebou. Byla si odporná už jen z toho důvodu, že tuto možnost zvažovala.

I přes všechny její snahy, aby vypadala dobře naladěná, si její rodina začínala všímat, že se něco děje. Její matka to dávala za vinu stresu blížících se zkoušek, ale její otec byl všímavější. „Potkala jsi někoho, drahoušku?“, zeptal se jí jednoho dne zcela nečekaně a Miu úplně vyhodil z konceptu. Samozřejmě to vehementně popřela, ale mohla vidět, že měl pochyby. Z celé její rodiny byl její otec jediný, který dokázal číst v Miiných náladách, a byla si jistá, že před jeho ostřížím zrakem svůj uměle radostný úsměv a vnitřní zmatek nedokázala skrýt.

Jediné chvíle, kdy se cítila být tou starou Miou, bylo, když byla zalezlá v knihovně a ponořila se do učení. Konec semestru se blížil mílovými kroky a Mie přibylo práce různými úkoly a zkouškami, které se skoro ztrojnásobily. Za normálních okolností by byla Mia ze všeho toho stresu napjatá a podrážděná. Ale momentálně bylo pro ni učení vítanou změnou k dramatu jejího zbylého života, a tak byla ponořená do učebnic a zkoušela lineární regresi, kdykoliv se jí k tomu naskytla příležitost.

První květnové dny překvapily New York na tuto roční dobu neobvykle teplým počasím a celé město se probudilo k životu. Obyvatelé se oblékli do svého nového letního oblečení a do města vpadly davy turistů.

I kdyby se Mia ráda přidala k ostatním studentům, kteří se usadili se svými učebnicemi venku na trávníku, potřebovala čtyři stěny, aby se mohla soustředit. Korum ji do knihovny pouštěl jen velmi nerad, protože měla tendence se tam zapomínat a tak se Mia snažila učit v jeho penthousu. Do malého slunečného pokoje vedle své pracovny koupil psací stůl a pohodlné křeslo, a teď se tam zdržovala celé hodiny.

Pomalu si začínala dělat plány na léto. Po zkouškách by měla odletět na Floridu k rodičům. Měla štěstí, protože získala praxi jako poradkyně v jednom táboře pro handicapované děti v Orlandu. Jelikož bylo Orlando vzdálené jen asi devadesát minut od Ormond Beach, mohla by své rodiče bez problémů navštěvovat o víkendech, nebo když by měla volný den. I když ta práce nebude jednoduchá, taková zkušenost by byla pro její budoucí kariéru velkým přínosem a pomohla by jí při nadstavbovém studiu.

Neměla tušení, jak bude Korum reagovat, když tu pár měsíců nebude. Ale bylo možné, že se jí za pár týdnů stejně nabaží a nepřijde na to řeč nikdy. Doteď jí zatím ve studiu nebránil a Mia doufala, že ho i pro letní měsíce napadne nějaké řešení – pokud bude jejich vztah trvat i nadále. Momentálně se rozhodla, že bude zticha a nebude čeřit vodu.

Dva dny před její zkouškou ze statistiky, když už Mia začínala přemýšlet a snít v korelacích, byl Korum povolán k nějaké náhlé nehodě. Seděla ve své studovně, když skrz stěnu uslyšela hlasitý rozhovor v Krinarštině. O pár minut později přišel Korum do jejího pokoje a stručně jí oznámil, že bude po zbytek dne pryč.

„Pokud se musíš jít učit domů, nebo bys chtěla strávit čas se svou spolubydlící, tak toho můžeš využít“, napadlo ho. „Mohlo by se stát, že se dnes v noci nestihnu vrátit.“

Mia překvapeně přikývla a Korum po krátkém políbení na tvář zmizel.

Když jí došlo, že by to mohla příležitost, na kterou tak dlouho čekala, srdce jí začalo tlouct až v krku.

Ještě chvíli zůstala sedět ve svém pokoji, aby se ujistila, že opravdu odešel. Poté šla pomalu nejdřív do koupelny a umyla si obličej studenou vodou, zatímco se snažila přesvědčit samu sebe, že není nic, s čím by si měla dělat starosti… že byla v bytě úplně sama. Když zvedla ruce k obličeji, všimla si, že se jí lehce třásly. I oči měla v bledé tváři nepřirozeně velké. Dokážeš to, Mio. Všechno, co musíš udělat, je, se porozhlédnout.

Jakoby náhodou zamířila směrem ke kanceláři, připravená utíkat do svého pokoje, pokud by se vrátil. V penthousu bylo děsivé ticho. Jediný zvuk, který to ticho narušoval, byly její vlastní kroky. Zatímco Mii v uších dunělo bušení jejího srdce, plížila se po špičkách ke dveřím jeho kanceláře.

Jako tenkrát i teď se dveře otevřely automaticky hned, jak se přiblížila, a i když to čekala, při tom tichém wuuuuuš leknutím poskočila. Vstoupila dovnitř a rychle se rozhlédla.

Místnost byla úplně prázdná.

Uprostřed stál obrovský naleštěný stůl a ten dominoval celému pokoji. Kolem stolu stálo pár židlí a celé to připomínalo konferenční místnost v nějakém podniku. Mia si nebyla jistá, co čekala, že uvidí – možná pár volně ležících podkladů nebo nějaký počítač, který někdo nechal z neopatrnosti puštěný. Ale nebylo tam nic.

Samozřejmě, že by nepoužil něco tak obyčejného, jako byl papír nebo tablet. Ať už Krinar používali cokoliv, pravděpodobně by to ani nepoznala, když vzala v potaz úroveň jejich technologické vyspělosti.

Nebylo to poprvé, co Mia proklínala svou vlastní technologickou negramotnost. Někdo, kdo měl problémy s nejnovějšími lidskými přístroji, byl pro špehování cizince mnohem pokročilejší civilizace obzvlášť nevhodný.

Šla dál a opatrně se přiblížila ke stolu. Povrch vypadal úplně normálně, ale Mia si vzpomínala na trojrozměrný obraz, který tam tenkrát viděla. Snažila si připomenout, co Korum udělal, aby zmizel. Byl to pohyb?

Snažila se imitovat jeho gesto a mávla pravou rukou. Nic. Mávla levou rukou. Stále nic. Frustrovaně si dupla nohou. Ani ji nepřekvapilo, že to také nepomohlo.

Mia stůl obešla a důkladně si prohlédla každý roh a možné úkryty. Dřepla si, vlezla pod stůl a zkoumala ho zespodu v bláznivé naději, že tam objeví nějaké skryté tlačítko. Samozřejmě tam žádné nebylo. Povrch nad ní stále vypadal stejně obyčejně jako předtím. Jako ze dřeva.

Když se snažila zpoza stolu vylézt, málem vrazila do jedné z židlí. Stejně jako v normální kanceláři měla kolečka a byla otočná. Přes opěradlo byl přehozený huňatý svetr, který Korum v bytě občas nosil. Opatrně se proplazila kolem židle, aby s ní pro případ, že by si Korum pamatoval postavení nábytku, nepohnula.

Jak tak seděla na studené zemi vedle židle, rozhlédla se Mia bezútěšně po pokoji. Bylo to beznadějné… John byl blázen, když si myslel, že by mohla být nějak nápomocná. Pokud se na ni opravdu spoléhali, byli ztracení. Byla prostě nejhorším špiónem na světě.

Zadek ji začal z té země studit a stejně jí to celé připadalo nesmyslné.

Když se Mia snažila vstát, dotkla se židle a na chvíli ztratila rovnováhu. Mávla rukou a omylem shodila Korumův svetr.

Skvělé. Nejen, že byla k ničemu, navíc byla ještě nešikovný špión. Zvedla svetr a přitiskla si ho k nosu, aby se nadechla důvěrně známé vůně. Čisté a mužné. Okamžitě ji zahřálo u srdce. Jsi v tom až po uši, Mio. Přestaň tu snít o nepříteli, kterého špehuješ.

Snažila se dát svetr do původní pozice, když její prsty nahmataly něco zvláštního. Na lemu rukávu ucítila ostrou hranu, která k měkkému materiálu nepasovala.

Puls jí vzrušením vyletěl až k nebi a Mia zvedla rukáv, aby si ho líp prohlédla.

Na spodní hraně rukávu byl v látce připevněn malinkatý čip. Měl velikost malého knoflíčku, a to, že na něj Mia narazila, bylo prostě štěstí – jinak by si ho nevšimla ani za milion let.

V hlavě se jí rozsvítilo. Korum měl ten svetr na sobě, když nechal obraz pohybem zmizet. Šlo doslova o trik v rukávě!

Mia radostí poskočila a prohlížela si malý počítač – teda aspoň si myslela, že to je malý počítač. Ta věcička byla úplně maličká a neměla žádné tlačítko na spuštění.

„Start“, rozkázala Mia a ptala se sama sebe, jestli to bude reagovat na hlasové příkazy.

Nic.

Mia to zkusila ještě jednou. „Spusť se!“

Ani tentokrát žádná reakce.

To bylo frustrující. Buďto čip nereagoval na hlasové příkazy, nebo nerozuměl anglicky. Také by se mohlo jednat o program, který mohl ovládat pouze Korumův hlas nebo dotek.

A kdyby se ho dotkla ona?

Zkusila to. Nic.

Frustrovaně si odfoukla pramen z čela, který jí visel přes oko, a přemýšlela nad svými možnostmi. Pokud ta věc reagovala jen na Korumův dotek, tak to pravděpodobně znalo jeho DNA nebo něco podobného. V takovém případě neměla žádnou šanci ho spustit.

Mia se zdrcená posadila na zem. Naposledy, když nevěděla, jak dál, to pomohlo. Kdyby tak existovalo něco, s čím by mohla svou teorii otestovat – třeba vlas nebo…

Mia vyskočila, najednou plná naděje a běžela do ložnice, aby se podívala, jestli tam nenajde nějaký vypadlý vlas. K jejímu velkému zklamání byla místnost zcela bez vlasů, až na pár dlouhých, vlnitých exemplářů, které mohly být pouze její vlastní. Korum byl buďto posedlý čistotou nebo na rozdíl od lidí vlasy neztrácel.

Naštvaná Mia přemýšlela nad dalšími možnostmi. Rozběhla se do koupelny a chňapla po jeho elektrickém zubním kartáčku. Možná tam budou nějaké stopy jeho slin nebo kůže… Se zadrženým dechem přiblížila kartáček k malému čipu.

Krátce to zablikalo a poté opět zhaslo.

Mia vztekle vykřikla.

Přiblížila kartáček ještě blíž, skoro se s ním svetru dotýkala, ale čip zůstával tichý a potemnělý.

Mie vzrušením jektaly zuby. Byla na správné cestě, ale potřebovala větší množství Korumovy DNA. Jeho oblečení by mohlo na sobě něco mít, jeho boty, přikrývky… Ale i ty budou obsahovat jen malé fragmenty jako zubní kartáček.

Povlečení! Na Miině tváři se objevil široký úsměv. Věděla přesně, odkud vezme pořádnou dávku jeho DNA.

Vyrazila do prádelny, prohrabala se hromadou ručníků a špinavého povlečení, které se tam nahromadily za poslední týdny. Korum si pral prádlo z nějakého nepochopitelného důvodu sám. A to v pondělí. Díky jejich sexuální aktivitě a tomu, že dnes byla sobota, byla místnost plná DNA vzorků.

Mia si vyhlídla obzvlášť flekatý povlak na polštář a při pomyšlení, jak k těm flekům přišel, zčervenala. Odnesla ho do Korumovy kanceláře, přitiskla ho k přístroji a s jen velmi malou nadějí vyčkávala.

Čip bez jakéhokoliv zvuku zablikal a spustil se. Nad povrchem stolu se objevil gigantický trojrozměrný obraz. Mia se srdcem až v krku odložila svetr na židli – což nemělo na obraz vůbec žádný vliv – a obešla stůl kolem dokola, aby pochopila, na co se to dívá.