CL - 12. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Věděl to.

V dusivé panice, která ji zachvátila, měla Mia jen jedinou jasnou myšlenku: Korum to věděl. Nějak se o tom dnešku dozvěděl – to, co udělala pro hnutí odporu – a teď si pro ni přišel.

Spustil se její pud sebezáchovy a adrenalinový šok jí z hlavy vypudil alkoholovou mlhu. Bojovala s nutkáním utíkat, protože věděla, že by ji během sekundy dohnal. Místo toho tam jen tak stála a sledovala, jak se prodíral davem na taneční ploše a jeho oči byly vztekem skoro žluté.

Skrz pulzující hudbu a ustrašené bušení jejího srdce k ní proniklo volání jejího jména.

„Mio! Mio!“ To byl Peter, který na ni mluvil. „Hej, Mio, poslouchej, nechtěl jsem být dotěrný…“

Uprostřed své omluvy se odmlčel a sledoval směr jejího pohledu. „Co to, k čertu… to je tvůj přítel nebo tak nějak?“

„Nebo tak nějak,“ zašeptala Mia otupěle a dál zírala na Koruma, který si lehce razil cestu skrz jinak neproniknutelný dav. Žaludek se jí stáhl nevolností a strachem zároveň. Zabije ji přímo tady na místě, nebo ji odvleče nejdřív k výslechu někam jinam?

A najednou stál před ní.

„Ehm, myslím, že tu došlo k nedorozumění,“ vyrazil ze sebe Peter odvážně a v té tmě zřejmě vůbec nepochopil, s kým má co do činění. Během sekundy Korum sevřel Peterovi rukou hrdlo.

„Ne!“, vykřikla Mia, když byl Peter zvednut ze země, začal kopat nohama ve vzduchu a jeho ruce se bezmocně snažily uvolnit železné sevření svého krku. „Ne, prosím, pusť ho…“

„Chtěla bys, abych ho pustil?“, zeptal se Korum klidně, jakoby právě teď neškrtil dospělého muže v přeplněném klubu.

„Prosím. Nemá s tím nic společného,“ prosila Mila, zatímco jí zděšením tekly po tvářích slzy.

„Ach, opravdu?“, pronesl Korum a jeho hlas sršel sarkasmem. „Takže mě mé oči klamaly? Takže to nebyl on, kdo tě osahával… Byl to někdo jiný?“

Osahával? Korum byl tak naštvaný proto, že s ní Peter tančil? Její mozek takové úvahy nezvládal.

„Korume, prosím,“ učinila další pokus, „jsi naštvaný na mě. On s tím nemá…“

„Dotkl se něčeho, co patří mě.“ Jeho slova zněla jako rozsudek smrti.

„Korume, prosím, nevěděl to! To všechno já…“

Tanečníci okolo si všimli, že se děje něco neobvyklého a začal se kolem nich tvořit kruh diváků.

„Prosím, nezabíjej ho!“, žadonila a zoufale Korumovi svírala ruku. „Prosím, udělám všechno…“

„Och, ano, to uděláš,“ řekl tiše, „bez ohledu na to uděláš i tak všechno, co budu chtít.“

Peterův obličej už pomalu fialověl, a jeho hektické pokusy o obranu slábly. Z davu se začaly ozývat výkřiky paniky, ale nikdo se neodvážil zasáhnout.

„PROSÍM!“, křičela Mia hystericky a bezúspěšně ho tahala za ruku. Ani se na ni nepodíval.

A poté Petera najednou pustil. Jeho tělo dopadlo na zem. Peter kašlal a dávil se, a když poprvé zhluboka nasál vzduch, dav vydechl.

Mia vzlykala a úlevou se málem zhroutila. Když si všimla, že rukama ještě stále svírala Korumovu paži, pustila ho a o krok ustoupila.

Daleko se nedostala, protože jeho ruka prudce vystřelila a paži jí obepnuly jeho silné prsty.

„Odcházíme,“ pronesl klidně a tón jeho hlasu nepřipouštěl žádný odpor.

Mia šla s ním a ignorovala šokované pohledy lidí okolo.

Teď si byla jistá, že tuto noc nepřežije.

Žádná limuzína na ně nečekala. Místo toho zastavil taxík a řekl řidiči adresu jeho bytu.

Jízda byla naštěstí krátká. Nepromluvil s ní ani slovo a ticho v autě bylo přerušované pouze jejím tichým pláčem.

Vždycky věděla, že Krinarové byli vysoce agresivní, ale ještě nikdy toho nebyla přímým svědkem. Korum byl vždycky tak opatrný a zacházel s ní velmi něžně… Pro Miu bylo těžké si představit, jak trhá nějakého člověk na kusy – tak jako to udělal Krinar s tím povstalcem. Ale teď věděla, že nebyl jiný, že by dokázal ukončit lidský život stejně, jako když se plácne moucha.

Nechtěla zemřít. Měla pocit, jakoby právě začala žít. V hlavě jí vířil chaos. Hledala východisko, ale žádné nenacházela. Bude ji nejdřív vyslýchat? Sice nevěděla nic důležitého, ale to jí nemusel věřit. Při pomyšlení na mučení se roztřásla. Opravdovou bolest ještě nikdy nezažila a nebyla si jistá, jestli ji dokáže vydržet. To poslední, co by chtěla, by bylo zemřít, zatímco by žadonila o život. Kdy byla jen trochu odvážnější…

Když dorazili k budově s apartmány, Korum ji vyvlekl za ruku z auta. Nohy měla jako z gumy a na schodech zakopla. Zachytil ji, zvedl do náruče a odnesl ji skrz lobby k výtahu, který jezdil k jeho penthousu. Teplo jeho těla bylo na její ledové pokožce příjemné a připomnělo jí to jinou noc, kdy ji takto nesl – jen to bylo za úplně jiných okolností.

Když vešli do apartmánu, posadil ji na sedačku a šel ke skříni, aby si pověsil sako. Samozřejmě, pomyslela si Mia, chtěl být pro následující mučení a mrzačení pohodlně oblečen.

Aby bylo její ponížení úplné, cítila, jak se jí chce brknout a ze všeho toho pití ji tlačil močový měchýř. Zoufale se držela posledního zbytku své hrdosti a zemřít, zatímco by si nadělala do kalhot, nepřicházelo v úvahu.

„Prosím,“ zašeptala třesoucím se hlasem, „můžu jít do koupelny?“

Přikývl a na rtech se mu objevil posměšný úsměv.

Mia šla tak rychle, jak jí to její gumové nohy dovolily. Jakmile byla uvnitř, rychle si ulevila a umyla ruce. Všimla si, že měla modré nehty a teplou vodu vnímala na ledových rukách skoro jako horkou.

Když byla skoro hotová, zírala na zavřené dveře a jejich uboze vypadající zámek. Byl k ničemu, to věděla. Ale ven vyjít nechtěla. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu ji vadilo pomyšlení, jak se její krev rozlévá po krémově zbarveném zařízení bytu. Rozhodla se, že tu počká. Bezpochyby pro ni za pár minut přijde, ale pokud to byly poslední momenty jejího života, počítala se každá sekunda.

Posadila se na okraj vířivky a čekala. Měla pocit, že uplynula celá věčnost. Její odraz v zrcadle vůbec nevypadal jako Mia, počínaje fialovými šaty až po pandí oči díky rozmazané řasence. Zvláštním způsobem to bylo komické, že bude takto vypadat, až umře – vůbec ne jako Mia Stalis z Floridy, kterou její rodina znala a milovala. Když pomyslela na to, jak budou všichni smutní, ucítila v hrudi bolest jako od bodnutí nože a Mia se skoro zkroutila, jak byl ten pocit intenzivní. Teď na to nemohla myslet. Pokud by tak učinila, tak by se zhroutila a žadonila o život, a Mia si chtěla zachovat aspoň trochu hrdosti…

Ozvalo se zaklepání.

Mia potlačila hysterický smích. Byl tak zdvořilý, než ji zabije.

„Mio? Co tam děláš? Otevři dveře a pojď ven.“ Zněl podrážděně.

Mia neodpověděla, jen upírala oči na dveře.

„Mio, otevři ty zatracené dveře.“

Vyčkávala.

„Mio, jestli budu muset ty dveře otevřít sám, tak toho budeš litovat.“

Věřila mu, ale odmítala jít na porážku dobrovolně jako ovce. Přinejmenším chtěla, aby se potom musel postarat o pár oprav v bytě.

Dveře vyletěly z pantů a spadly na zem. I když to Mia čekala, ten násilný akt ji vyděsil.

Ve vchodu do koupelny stál Korum a vypadal úžasně a naštvaně. Oči měl skoro zlaté a tváře mu lehce zrudly.

„Opravdu se přede mnou schováváš v mé vlastní koupelně?“

Mia jen přikývla, protože měla strach, že pokud by něco řekla, tak se jí bude třást hlas. I přes její nejlepší předsevzetí se jí po tvářích kutálely obrovské slzy.

Poté vyrazil k ní a Mia zavřela oči v naději, že to bude mít rychle za sebou. Místo toho ucítila na svých nahých ramenou jeho ruce, jak ji jemně hladí pokožku.

Otevřela oči a vzhlédla k němu.

„Jdi se osprchovat,“ řekl, „celé tvé tělo je cítit po něm.“

Osprchovat? Chtěl, aby byla čistá. Když Mie došlo, že měl v úmyslu s ní mít sex – možná naposledy –, než ji zabije, tak se jí udělalo nevolno.

Odmítavě zavrtěla hlavou.

Jeho výraz tváře potemněl. Než mohla Mia pokračovat v přemýšlení nad jeho úmysly, cáry jejích šatů se jí snesly k nohám a Korum ji odnášel – nahou, svíjející a kroutící se – do sprchy. Příval adrenalinu ji přiměl k tomu, aby začala panicky kopat kolem a škrábat do všeho, co bylo na dosah. Najednou stála na vlastních nohách ve sprše a Korum na ni hleděl s nevěřícím pohledem v očích.

„Zbláznila ses?“, zeptal se tiše. „Copak ti všechen ten alkohol poškodil mozek?“

Sípající námahou a strachy k němu vzhlížela, i když jí pohled zamlžoval příval slz. „Jestli mě chceš zabít, tak to prostě udělej! Nechci, abys mě předtím ošukal!“

Zvedl obočí a opravdu měl tu drzost vypadat překvapeně. „Ty si myslíš, že tě zabiju?“, zeptal se pomalu, jakoby nemohl uvěřit svým uším.

„Nezabiješ mě?“ Teď byla překvapená Mia. Srdce jí bušilo, jakoby právě uběhla maraton a sotva dokázala souvisle přemýšlet.

Udělal krok dozadu. Ještě stále měl na sobě oblečení, všimla si teprve teď. Výraz na jeho tváři byl zvláštní. Kdyby to nevěděla líp, tak by si myslela, že ho nějak zranila.

„Mio,“ řekl unaveně, „to, že se na tebe zlobím, přece neznamená, že ti nějakým způsobem ublížím, a už vůbec ne zabiju.“

„Ne?“

Mia měla potíže to zpracovat. Od chvíle, kdy ho uviděla v klubu, si byla naprosto jistá, že to nepřežije.

„Samozřejmě, že ne,“ řekl a stále na ni hleděl s tím zvláštním výrazem v obličeji. „Dnes v noci jsi zradila mou důvěru, ale byla jsi opilá a hloupá…“

Mia zamrkala. Něco tu nesedělo.

„…a měl jsem být chytřejší a nenechávat tě v sobotu večer samotnou.“

Zmateně na něj zírala a sotva se odvažovala doufat, že ho pochopila správně. „Ty jsi naštvaný, protože jsem si vyšla ven?“

„Naštvaný ani zdaleka nevystihuje to, co momentálně pociťuji,“ odpověděl klidně. „Nechala jsi toho červa, aby na tebe vztáhl ruku, a poté jsi ho ještě před mýma očima políbila. Ne, Mio, výraz „naštvaný,“ je zcela nedostatečný.“

O ničem nevěděl.

Málem se jí podlomila kolena, a Mia se musela přidržet stěny koupelny. Ať už to bylo jakkoliv neuvěřitelné, jeho vztek dnes v noci vyplýval z jeho nepřiměřené žárlivosti a neměl s hnutím odporu nic společného.

To bylo velmi překvapující zjištění a Mia si zoufale přála, aby se mlha, která jí bránila v jasném myšlení, rozplynula. Zatřepala hlavou, jakoby to mohlo pomoct. „Omlouvám se,“ pronesla opatrně. „Nemyslela jsem si, že by tě zajímalo, když bych si dnes večer vyšla ven. Jen jsem se chtěla s Jessie trochu pobavit a… Prostě jsem si myslela, že je ti to stejně jedno. Jen jsem si chtěla zatancovat, přísahám…“

Dál na ni hleděl, jakoby chtěl rozluštit její myšlenky.

„Oukej, Mio,“ pronesl pomalu, „teď se jdi osprchovat, ano? Promluvíme si, až budeš hotová.“

A poté odešel a přitom obešel vyražené dveře, ležící na zemi, širokým obloukem.