CL - 10. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Před ní se rozprostíral obrovský trojrozměrný plán Manhattanu a přilehlých okrsků. Vypadalo to, jako extravagantní a o něco realističtější verze Google Earth.

Zatímco pomalu obcházela stůl, prohlížela si důvěrně známou krajinu. Tam byl Central Park, přesně uprostřed malého úzkého ostrůvku, který představoval kulturní a finanční centrum Spojených států Amerických. Mnohem níž, na západní straně mohla Mia vidět Korumův luxusní mrakodrap, který byl znázorněný do nejmenších podrobností.

Fascinovaně se natáhla po malé kopii budovy a ptala se sama sebe, jestli by ji mohla cítit. Prsty bez zábran prošly zobrazením, ucítila na dlani pouze jemný elektrický impuls. Ale najednou se její okolí změnilo, všechno se posunulo a poté hned uklidnilo. Když se Mia najednou ocitla na ulici před budovou – ne před zobrazením, ale před skutečnou budovou, vykřikla.

Zalapala po dechu, zavrávorala dozadu, spadla a opřela se o obě ruce.

Když se dotkla drsného povrchu chodníku, tak si neublížila. Ve skutečnosti necítila pod rukama nic. Všechno vypadalo zvláštně tiše a němě. Nebyla tu žádná projíždějící auta, žádní chodci, kteří by pospíchali sem a tam.

To musel být sen, pomyslela si Mia. Nebo nějaká velmi živá halucinace. Možná právě díky kontaktu s mimozemskou technologií umírala, a toto byl poslední záchvěv jejího mozku. Ale necítila se tak – bylo to legrační, jakoby spadla do nádrže něčeho reflektujícího, a ty reflexe se probudily k životu.

Virtuální realita.

Mia si byla najednou jistá. Dnes dokázala něco podobného, ale slabšího i lidská technologie s 3D filmy a videi. Krinarové to očividně dokázali mnohem líp, a Mia měla pocit, jakoby byla svou vlastní kopií. Toto musela být nějaká Krinarská verze Google Mapy, která místo malé oranžové postavičky, která se normálně v digitální mapě orientovala pomocí fotek, prostě využila hledající osobu samotnou a vyslala ji do trojrozměrné reality.

Ovšem teď vyvstala otázka, jak se z ní dostat.

Možná jen stačilo zavřít oči a znovu je otevřít a bude zpátky v kanceláři. Pevně stiskla víčka a počítala do pěti. Když došla do poloviny, přemohla ji netrpělivost a pootevřela oči. Ne, stále stála před budovou.

Poté se zkusila štípnout… silně.

Au.

Teda tu bolest rozhodně cítila, jen její výhled se nezměnil. Dupla nohou. Noha jejímu mozku zprostředkovala pocit kontaktu s podlahou, ale Mia se i nadále nacházela v tom podivném světě.

Zatraceně. Pomalu začínala panikařit. Co když se odtud nedokáže dostat, nebo hůř, co když tu bude trčet, a Korum se vrátí domů? Okamžitě by věděl, že tu čmuchala. Tohle se nedalo nijak přikrášlit ani omluvit jako normální zvědavost. Očividně musela podniknout určité kroky, aby se dostala k jeho souborům.

Přemýšlej, Mio, přemýšlej. Když se do tohoto světa dostala tak jednoduše, musela být i jednoduchá cesta ven. Něco muselo být na tomto místě reálné, i když to tak nevypadalo.

Zvedla ruce a pomalu se otáčela. Nejdřív narazila rukama jen na vzduch. Udělala krok doprava a postup zopakovala. Poté ještě jeden krok a ještě jeden. Při pátém pokusu se dotkla něčeho známého a měkkého. Svetr! Sice ho nemohla vidět, ale rozhodně ho cítila.

Zoufale ho k sobě přitiskla a snažila se najít čip. A poté ho našla, malý knoflíček na lemu rukávu. Jakmile se ho Mia dotkla, ucítila v ruce známý elektrický impuls. Na chvíli nevěděla, kde se nachází a vzápětí ucítila pod nohama pevnou zem – vrátila se do Korumovy kanceláře, přesně v té samé budově, na kterou ještě před chvílí hleděla zvenčí.

Roztřásla se úlevou a hleděla na mapu, která se stále rozprostírala před ní. Dokázala to. Ona – Mia Stalis, které se muselo vysvětlovat, jak používat nejnovější iPad – se opravdu podařilo proniknout do mimozemšťany vytvořené virtuální reality a bez nehody se vrátit.

Samozřejmě, že se přitom nic užitečného nenaučila. I když by toho ráda nechala a vrátila se zpátky do pracovny ke svým vzorečkům, musela této příležitosti využít.

Tentokrát Mia věděla, co má udělat, aby se v tom cizím světě neztratila. Prostě si Korumův svetr natáhla na sebe. Byl jí příliš velký a spadl jí skoro ke kolenům. Obklopila ji jeho úžasná vůně. Bylo to skoro, jakoby mu ležela v náruči. Z nějakého důvodu ji to uklidňovalo, i když věděla, že by ji pravděpodobně zabil, kdyby ji právě teď viděl.

Znovu obešla stůl a ještě jednou si mapu pořádně prohlédla. Obraz jakoby pulzoval, a byly tam oblasti, které se mihotaly víc než ostatní. Jedna určitá budova v Brooklynu doslova zářila.

Zářila? Mia se na to musela podívat zblízka.

Natáhla ruku směrem ke kopii malé budovy, zavřela oči a připravila se na další změnu reality. Když oči znovu otevřela, stála na ulici a hleděla na řadu stromů kolem bloku domů tvořený řadou červených cihlových domků.

Překvapivě bylo toto místo všechno jen ne prázdné. Potlačila výkřik zděšení a sledovala muže, který pospíchal do jednoho z domů. Prošel na ulici těsně kolem Mii, aniž by na ni třeba jen pohlédl. Samozřejmě, že ne, bylo Mii jasné, pro něj vůbec neexistovala. Buďto právě sledovala nějaký film – velmi realistický – nebo, a to bylo pravděpodobnější, videonahrávku.

Napadlo ji rčení, které kdysi zaslechla. Něco o tom, že pokročilá technologie se neliší od magie. Přesně tak to bylo i s Krinary, pomyslela si Mia. Cítila se jako Harry Potter v jeho neviditelném plášti – i když její protivník vypadal mnohem lépe než Voldemort.

Sebrala všechnu svou odvahu a sledovala muže po schodech nahoru a do domu. Není to reálné, Mio. Nemohou tě vidět. Kdykoliv můžeš odejít, pokud budeš chtít. Otevřela dveře – které z nějakého důvodu nebyly zavřené – a vešla.

Vstupní hala byla prázdná, ale z obývacího pokoje se ozývaly hlasy. Mii tlouklo srdce až v krku, když se ke shromáždění pomalu přibližovala. Huňatý svetr, co měla na sobě, jí dodával potřebnou kuráž, aby pokračovala.

Po špičkách vstoupila do pokoje a zůstala hned ve dveřích stát, protože očekávala, že někdo vykřikne, Vetřelec. Ale lidé, nacházející se v místnosti, ji vůbec nevnímali. Pomalu se uklidnila a začala je pozorovat.

Shromáždilo se tam asi patnáct lidí různého věku a národností. Jen tři z nich byly ženy a jedna z nich vypadala jako učitelka středního věku. Ostatní ženy byly mladé, asi v Miině věku, i když vystresovaný výraz na jejich tvářích je dělal staršími. Zády k ní seděl štíhlý, blonďatý muž, který jí přišel povědomý.

„Johne“, řekla žena středního věku a obrátila se při tom na blonďatého muže, „opravdu se musíme dozvědět víc detailů. Nemůžeme jim jen tak slepě důvěřovat…“

V odpověď otočil hlavou a Mii se obavou, že toho muže zná, stáhl žaludek – že s tím mužem minulý týden dvakrát mluvila. A to znamenalo jediné: to, co právě sledovala, bylo setkání hnutí odporu – a pokud je sledovala na videu v Korumově virtuální realitě, tak jim byl očividně na stopě.

Proboha! Mysleli si, že jsou v bezpečí a nikdo je nesleduje. Proč by se tu jinak všichni setkali? John říkal, že Korum je v New Yorku proto, aby zlikvidoval hnutí odporu… protože byli krátce před průlomem. Ale Korum byl očividně ke svému cíli blíž než oni.

Musela je varovat. Byli tam v tom domě v Brooklynu jako na talíři. Korum na ně mohl každým okamžikem zaútočit.

Mia najednou ucítila, jak se jí postavily všechny chloupky na krku do pozoru. Dílečky skládačky se pomalu dávaly dohromady a Mia zděšením zalapala hlasitě po dechu.

Pro Johna a jeho přátele už mohlo být pozdě.

Proč by jinak Korum tak narychlo odběhl? Věděl přesně, kde se nacházeli. Pokud k přepadení ještě nedošlo, bylo krátce před ním.

Aniž by mrhala dalším časem, dotkla se Mia malého čipu na rukávu a okamžitě se ocitla zpátky v kanceláři. Rukou provedla stejné gesto, jaké sledovala u Koruma, a když uviděla, že to fungovalo a mapa zmizela, málem se úlevou zhroutila. Rychle si svlékla svetr a poté, co se přesvědčila, že na něm neulpěl ani jediný její vlas, přehodila ho přes opěradlo. Pak rozestavila židle do jejich původní pozice a vyběhla z pokoje. V poslední sekundě si ještě vzpomněla na povlak od polštáře, chňapla po něm a po cestě ho hodila do koše s prádlem. O dvě minuty později už měla obuté boty, jen si vzala tašku a vešla do výtahu.

Musela okamžitě kontaktovat Johna.

Vytáhla z kapsy svůj staromódní telefon a napsala Jessie mail, kde do předmětu zprávy napsala Haló. V mailu uvedla, že dnes v noci přijde domů a ptala se Jessie, jestli by si v apartmánu neudělaly holčičí večer. To by mělo u Johna spustit alarm, pokud opravdu Jessiin účet sledoval. Teď už všechno, co by mohla ještě udělat, bylo jen doufat a modlit se, aby ještě nebylo pozdě.

Protože se chtěla domů dostat co nejrychleji, vzala si Mia taxi. Byl to přebytečný luxus, ale pokud byl někdy ke spěchu nějaký dobrý důvod, tak to bylo teď. Nastoupila, řidiči řekla svou adresu, opřela se dozadu a zavřela oči.

Hlavou jí vířily myšlenky a nápady, skákaly z jednoho tématu na druhý. Odkud Korum věděl, kde se scházeli? Musel tam dát bez jejich vědomí štěnice… Ale John ji ubezpečil, že by dokázal zjistit, kdyby byla místnost odposlouchávána nebo nikoliv. Buďto John lhal, nebo byl Korum s tím, co si Johnova skupina myslela, že měla, deset kroků před nimi. Poslední část by dávala smysl. Lidé se s technologií Krinarů nemohli měřit. Pokud chtěl Korum hnutí odporu sledovat, tak mohl.

Pomalu jí docházelo nebezpečí hry, kterou hrála. Podle toho, jak dlouho už je Korum špehoval, mohl vědět i o všech jejich plánech… a také mohl vědět o Miině spolupráci, i když byla do dnešního dne velmi omezená. Při tom pomyšlení se jí udělalo špatně a měla pocit, jakoby jí celé tělo zaplavil ledový chlad. Ještě nikdy neviděla Koruma naštvaného, ale byla si jistá, že to nebude pěkný pohled.

Když dorazila ke svému cíli, podala Mia řidiči peníze svými chladnými, zpocenými prsty a vyběhla těch pět poschodí k bytu pěšky. Jessie nebyla doma a Mia si pomyslela, že si asi užívá takový pěkný den se svými přáteli. Buďto to, nebo se učila na zkoušky – obě možnosti zněly pro Miu lákavě.

Rozhodla se, že na Jessie počká.

Po půlhodině čekání už Mia málem prošlapala koberec z toho pobíhání sem a tam. Konečně, když už málem zešílela frustrací, zazvonil zvonek.

Přede dveřmi stál John a mladá žena ze setkání. Vlasy dívky měly pískovou barvu a byly ostříhané na krátko, skoro jako u muže. Kromě toho vypadala velmi sportovně. Kdyby neměla takové elfí rysy, tak by mohla klidně projít jako kluk.

„Mio, to je Leslie“, řekl John. „Leslie – to je Mia, ta dívka, o které jsem ti vyprávěl.“

Mia přikývla na pozdrav a nechala je vejít dovnitř.

„Johne“, řekla bez dalšího úvodu, „právě jsem se dozvěděla, že jste v nebezpečí.“

„Opravdu?“, zeptala se Leslie sarkasticky. „To jsme vůbec netušili.“

Mii došla řeč. Ta dívka neměla žádný důvod k nenávisti, přesto byl její tón hlasu pohrdavý. Cítila, jak se v ní zvedá vztek.

„Je to pravda“, pronesla chladně. „Očividně jste neměli ani tušení… jinak byste se nesetkali na místě, na kterém si o vás Korum natočil milé video – i s tebou, Leslie.“

Johnovy oči se rozšířily šokem. „O čem to mluvíš? Jaké video?“

„Ani si nejsem jistá, jestli je to správné označení. Je to spíš taková virtuální reality show…“

Přesně jim popsala, co dnes viděla. Když domluvila, tak byl John dost bledý a Leslie z tváře ten její arogantní výraz zmizel.

„To nechápu“, pronesl pomalu. „Odkud mohli vědět, kde nás najdou? Každé místo setkání je neustále kontrolováno, jestli tam nejsou štěnice…“

„Očividně to nestačí“, řekla Leslie. „Buďto to – nebo nás někdo zradil.“

Zděšeně na sebe pohlédli.

„Jak to vůbec děláte?“, zeptala se Mia. „Odkud vůbec víte, na co si máte při svém skenování dávat pozor? Mohli by ty sledovací přístroje ukrýt kamkoliv. Řekl jsi mi, že mám dokonce i nějaké v sobě…“

„To je pravda“, John přikývl, „ale my je přesto dokážeme vystopovat…“

„Obvykle“, zavrčela Leslie.

„Správně, obvykle, protože se nespoléháme pouze na naši vlastní moderní technologii…“

„Johne“, přerušila ho Leslie varovně.

„Leslie, Mia by to měla vědět. Dnes večer hodně riskovala, aby pro nás tu informaci získala…“

„Ale jak jí vůbec můžeš věřit? Každý den s ním spí!“

„Co se toho týče, tak nemá na výběr! Jak jinak by mohla narazit na takovou věc? Měla bys jí líbat nohy za to, že ohrozila svůj život…“

„Promiňte prosím“, přerušila ho Mia naštvaně celá zrudlá, „co bych měla podle tvého mínění vědět?“

Leslie na ni jen naštvaně zírala, a vypadala, jakoby chtěla Johna praštit. Ignoroval ji a pokračoval: „Podívej, Mio… Nechci, aby sis myslela, že jsme jen banda idiotů. Možná bylo takové hnutí na začátku, když jsme ještě neměli ponětí, co jsou zač a čeho jsou schopní. To je teď jiné. Známe našeho protivníka dobře. A máme pomoc…“

„Pomoc Krinarů?“, přerušila ho Mia a srdce se jí při tom pomyšlení rozbušilo.

„Ano“, potvrdil John. „Jak už jsem jednou říkal, všichni nejsou stejní. Někteří z nich věří, že je špatné, že Krinar přišli na naši planetu, aby nám ji ukradli… a zotročili naše obyvatelstvo. Chtěli by nám pomoct – podělit se s námi o svou technologii a podpořit nás v našem vývoji, abychom jim byli rovni…“

„Jsou krinarským ekvivalentem k PETA“, vmísila se do toho Leslie a podřídila se tak Johnovu rozhodnutí prozradit Mie další informace, i když se přitom mračila. „Říkáme jim KETH, to je anglická zkratka pro Krinar za etické jednání s lidmi.“

„KETHové nebo KEITHové, pro zjednodušení výslovnosti“, vysvětlil John.

Mia na ně fascinovaně zírala. Už předtím naznačili, že mají mocné spojence, ale tohle vypadalo na víc, než jen na jednoho nebo dva odpadlé Krinary.

„Jaký mají ti Keithové vliv v jejich společnosti?“, zeptala se, zatímco se snažila vytvořit si nějaký obrázek.

„Vůbec žádný“, přiznal John.

„Jsou spíš okrajová skupina, jak jsme to pochopili“, vysvětlovala Leslie. „Ale mají přístup k technologii Krinarů, a přenechají nám všechno, co potřebujeme, abychom byli neustále krok před nimi – například přístroje na skenování a štíty, co využíváme…“

„Ale k čemu?“, zeptala se Mia, která to stále ještě nechápala. „Tak se můžete nepozorovaně pohybovat – nebo také ne, jak jsme dnes zjistili –, ale co může nějaká okrajová skupina udělat, aby to opravdu něco změnilo? Nemůžete proti Krinarům bojovat, jen proto, že máte pár skenerů. Kromě…“

Ostře se nadechla, protože jí to došlo.

„Pokud nám ovšem nedají k dispozici víc než jen pár skenerů, že?“, pomohl jí John.

„To stačí, Johne“, řekla Leslie ostře. „Teď už toho ví tolik, co většina členů naší skupiny. Pokud jí toho řekneš víc a oni ji chytí…“

John si povzdechl. „Leslie má pravdu. Všechno to, co jsme ti doteď řekli, ví i tvůj milenec. Nemůžu ti říct víc, aniž bych tě ohrozil. Myslím tím, ještě víc…“

Mia chápavě přikývla. Nebyl důvod zasvěcovat ji do podrobností plánů hnutí. Poslední, co by mohla potřebovat, bylo, aby ji mučili kvůli informacím. Samozřejmě nevěděla, jestli by u ní nestačila už jen hrozba mučení. Pouhé pomyšlení stačilo, aby jí to nahnalo strach.

„Oukej“, řekla. „Ale ještě mám jednu poslední otázku… Jelikož nejsou vaše bezpečnostní opatření tak dobrá, jak jste si mysleli, existuje možnost, že o mě Korum ví? Mluvili jste v tom domě o mně? Protože, pokud ano…“

„Ne, Mio, jsi v bezpečí.“ John okamžitě pochopil, na co narážela. „Samozřejmě, že tu existuje možnost, že něco ví… ale silně o tom pochybuji. Jsi naše tajná zbraň. S nikým jsem o tobě nikdy nemluvil. Kromě Jasona – a Leslie, protože byla právě u mě, když jsem dostal tvou zprávu – neví žádný člověk, že pro nás pracuješ.“

Když si všiml Miina překvapeného výrazu ve tváři, pokračoval: „Nechtěl jsem tě ohrozit. Kdyby nás chytili a vyslýchali, tak by tvé jméno nikdy nepadlo.“

Na chvíli se odmlčel, asi, aby si promyslel svá další slova. „A upřímně řečeno, jsem si nebyl jistý, jestli budeš schopná tak užitečné informace získat. S něčím takovým, co jsi nám teď prozradila, jsem vůbec nepočítal… Nemůžu ti ani říct, jak neskutečně vděční ti jsme. Dnes jsme totiž měli mít další setkání – mělo se ho zúčastnit více než třicet našich nejlepších bojovníků. Korum o tom musí vědět… při našem posledním setkání jsme o tom mluvili – na tom, které jsi částečně viděla. Kdyby na nás dnes večer zaútočil, tak by našemu hnutí přivodil vážnou škodu. Dnes jsi pravděpodobně zachránila mnoho životů, Mio.“

Mia na něj pohlédla a tváře jí ze smíšených pocitů hořely. Byla ráda, že mohla hnutí pomoct, a neskutečně se jí ulevilo, že bylo její tajemství prozatím v bezpečí. Současně ale byla i trochu uražená, že měl o jejích schopnostech tak špatné mínění, i když to bylo opravdu čiré štěstí, že dnes doslova zakopla o takovou informaci. Předtím opravdu nebyla hnutí moc k užitku, a proto mu nemohla jeho názor vyčítat.

„Dobře“, řekla. „Doufám, že můžeš své plány pro dnešek změnit. Korum říkal, že je možné, že se dnes v noci domů nevrátí, takže je to, co dělá, určitě velká věc.“