BS - 9. kapitola

Překlad: Lenuszka

Tohle se děje

Eli

Tohle není úplně způsob, jakým bych se plánoval vrátit k Jen Montgomeryové za méně než dvanáct hodin potom, co jsem odešel.

Minulou noc, potom, co jsem ji konečně přiměl se se mnou uvelebit, jsme sledovali zbytek zápasu a pak jsme to přepnuli na nějaký film. Stihli jsme sotva třicet minut, když usnula přitisknutá ke mně.

Vůbec to nebylo špatné.

Nepohnul jsem se, ale přepínal jsem kanály, když spala a zůstal jsem déle, než bych měl. S rukou na jejím zadku a s dechem, který mě lechtal na krku a hrudi, neexistovalo, že bych od toho odešel. Od ní. Pokud by chtěla spát celý víkend, velmi rád jí budu asistovat.

Když se začala vrtět a probudila se, uběhlo několik hodin. Omluvila se, že za to může nedostatek spánku celý ten hrozný týden. Byla rozcuchaná a grogy a kdybych ji nezažil nažhavenou, když jsme byli v klubu nebo když onehdy neměla make-up, řekl bych, že byla nejkrásnější, jakou jsem ji kdy viděl.

Pochopil jsem, že se mi líbí jakkoli, jak ji můžu mít.

Odešel jsem, aniž bych si nárokoval její pusu – nebo cokoli jiného, když jsme při tom. Pořád je mezi námi spousta věcí, které je třeba vyjasnit. Vypadá to, že bude brzy zproštěna obvinění. Důkazy, které má Bree, u soudu nikdy neuspějí.

A pak můžu podniknout opravdové kroky.

Proto jsem byl víc než překvapený, když jsem dostal zprávu od Flemminga, abychom se sešli vzadu za Jeninou budovou, že v tom jsme všichni a že se mám připravit na to, že si umažu ruce.

Právě jsem přijel a zaparkoval u údržby, kde jsme se měli sejít.

Dean se ukáže hned po mně a vydáme se ke zbytku skupiny. Dnes ráno nás zavolali deset.

Bree se rozhlédne a očima na chvíli spočine na mě, než se usměje a pokračuje dál. „Je to šťára. Vezměte si rukavice a vlezte dovnitř.“

Šťára? To si musí dělat prdel.

„Ale tohle je odpad z celé budovy,“ zasáhne Dean, což je přesně to, co jsem si myslel. „Ona neprodává drogy. Jaký druh důkazů by kruci mohla mít, že by to vyhodila?“

„A pokud něco najdeme, jak dokážeme, že je to její?“ dodám.

Bree si založí ruce na hrudi a pokrčí rameny. „Pokud něco najdeme, může to být důkaz proti ní. Navíc, jaké jsou šance, že kdokoli jiné v této budově má informace o fiktivních společnostech. Tohle je jedna z posledních věcí, které můžu udělat bez příkazu k domovní prohlídce.“

„Zasraně nenávidím šťáru,“ stěžuje si Dean a dojde si pro pár rukavic.

Jdu za ním a vlezeme do kontejneru. Zápach je silný, což jen dokazuje fakt, že luxusní odpad smrdí stejně jako jakýkoli jiný. Jsem rád, že jsem poslouchal a oblékl se tak, abych se mohl zašpinit, protože tohle bude na houby.

Je tu několik kontejnerů a ať se propadu, jestli je nebudeme muset prolézt všechny. Bree se chytá stébla. V případě finančních podvodů se šťára nedělá, protože to jsou zatraceně finanční podvody. Lidé už nemají papíry a jsou dost chytří na to, aby si něco tiskli jako své důkazy.

Po hodině můžu jen poděkovat Bohu, že není léto. Hrabat se v odpadu v létě je to nejhorší. Ještě jsem nezažil léto v Texasu, ale slyšel jsem, že je brutální.

„Myslím, že jsem něco našla,“ ječí Bree z vedlejšího kontejneru. Narovnám se, otřu si tvář zadní částí předloktí, sotva vidím, jak jí vyčuhuje hlava. Dívá se dolů a když vidím její potutelný úsměv, dodá. „Jo, našla jsem něco správného.“

„Znamená to, že jsme skončili?“ stěžuje si Dean, když skočím na cestu. Chci vidět, co našla.

Bree listuje chaotickou změtí papírů, které jsou špinavé od jídla a dalšího svinstva a usměje se ještě víc. „Bingo.“

„Prosím řekni, že máš to, co jsi chtěla, takže můžeme jít,“ zabručí jiný agent.

„Co jsi našla?“ Nechávám svůj hlas jen napůl zaujatý, jak si sundávám rukavice a oklepávám boty, abych si to svinstvo nenanosil do auta.

„Tabulky,“ řekne Bree. „Jsou jiné než ty elektronické soubory, které jsme zabavili, ale jsou určitě její. Souhlasy k prodeji, data, a částky. Jsem si jistá, že některá z těch čísel poznám.“

Bree střelí očima ke mně, než zvedne hlavu a zamračí se. „Prošla jsem její složky tolikrát, že to musím vědět. Tohle je nová informace.“

„Podívám se,“ vytrhne jí to Dean z ruky. Hádám, že se nikdo nesnaží uchovat nic tištěného. Hodí se to do koše, ale nikdy nevíte.

Dean listuje stránkami a mračí se. „Tohle jsem ještě neviděl a jsou tu informace o Birmingham Refining, ale byl bych opatrný v tom nazývat to důkazem. Není tu nic, co by vedlo k ní.“

„Zatím,“ Bree mu to znovu vezme z rukou a vytáhne sáček na důkazy. „Potřebuju to porovnat se soubory, ale pořád je to podpůrný důkaz.“

„Její společnost chce koupit Birmingham, to není tajemstvím. Jak to pomůže?“ pokračuju.

Nemá šanci odpovědět, když Dean prohlásí, „Skončil jsem. Jdu si dát sprchu a jdu na fotbalový zápas svých dětí. Práce v sobotu je na hovno. A to doslova, když se tím musíme prohrabávat.“

Bree ignoruje mě i všechny ostatní, označuje to, co si myslí, že je důkaz. Stojím tu a sleduju, jak pracuje, zatímco jdou všichni ostatní do svých aut a jsou šťastní, že je konec s prohrabáváním odpadu.

Za ty roky jsem dělal spoustu takových prohlídek. Nikdy to není sranda, ale nic nezůstane neotočené, ani jeden sáček nevysypaný. Prohrabáváme si cestu z jednoho rohu popelnice do druhého. Stojí to za to jen když něco najdete.

Ale tipuju, že v případě Bree je to úplně jiný příběh, když najdete, co jste hledali.

Ani nás neujistila, že jsme skončili. Určitě jsme se nedostali až na dno a ani ona ne.

„Díky všem,“ zavolá, když odcházejí. „Po tom, co uklidím, zamířím do kanceláře a porovnám to s daty, která jsme našli v jejím počítači. Uvidíme, na co přijdu.“

„Dej mi vědět, když budeš potřebovat pomoc,“ nabídnu jí, když jdu ke svému autu.

Na chvilku vypadá překvapeně, než ten výraz zkrotí. „Díky, ale to bude dobrý. Užij si víkend.“

Zvednu hlavu a nastoupím do auta, abych odjel dřív než ona. Zabočím doleva do jednosměrky, obkroužím blok a zastavím u požárního příjezdu. Když vidím, jak Bree odjíždí, dám jí pár bloků náskok, než se zařadím do dallaského stálého provozu – hustého, i když je sobota.

Potřebuju svou novou kolegyni líp poznat.

***

Znovu mířím k výtahům v Jenině budově, když mě něco upoutá. Zastavím se vedle skleněné stěny, kterou lze vidět do posilovny v přízemí a zírám na ženu, která jak se zdá přebírá kontrolu nad mým životem – profesním i osobním. Má na sobě top a legíny, vlasy stažené dozadu a vypadá to, že dělá kickbox.

Zastavím se, abych sledoval, jak Jen Montgomeryová posiluje s trenérem, nejdřív provádí vysoké kopy, pak nižší. Nevím, jak dlouho to dělá, ale je pokrytá potem – tričko se na ni lepí a z tváře jí visí volné pramínky vlasů. Po změně stran odloží své rukavice a trenér, který vypadá brutálně a dvakrát větší než ona, se postaví za ni.

Nemůžu si pomoct a zamračím se, když ji popadne pažemi zezadu. Jako by ji napadl.

Co je to kruci za cvičení?

Ona se vyvlékne z jeho sevření, mrští s ním přes rameno jako by to byl pytel brambor – on má pravděpodobně tak o 45 kilo víc než ona. Ale Jen použije tlakové body a odvede svou práci.

Huh. Sebeobrana.

Působivé. Vsadím se, že kdyby musela, nakopala by někomu zadek. Není jen silná, ale také sebevědomá. Jediná chvíle, kdy tu sebedůvěru opustila, bylo minulou noc v jejím bytě, když se mnou byla sama.

Její trenér po ní jde znovu a já to nevydržím. Sledoval jsem to jednou a stačilo. Netoužím po tom, aby se jí dotknul podruhé. Projdu skleněnými dveřmi, přeruším je zrovna když ji chce popadnout tentokrát zepředu. „Ahoj.“

Trenér odstoupí stranou a Jen si odhrne vlasy z tváře, ve velkých hnědých očích má překvapení.

„Co tady děláš?“ Mluví namáhavě, stále se snaží popadnout dech.

Podívám se na trenéra, ale zeptám se jí, „Skončila jsi?“

Trenér po mně střelí pohledem a otočí se zpátky ke své klientce, která pokud do toho budu mít co mluvit, nebude jeho klientkou moc dlouho. „Potřebuješ se protáhnout a zklidnit.“

Jen se sehne na zem pro lahev vody a odšroubuje víčko. „Jsem v pohodě, Jasi. Platí to v pondělí?

Jasi?

Zatracený Jase.

Jase mi věnuje ten samý pohled koutkem oka, za který jsem od mámy dostával pohlavky. „Budu tu. Napiš, pokud se rozhodneš jít dnes večer na tu kapelu. Mám lístek navíc.“

Jen mu věnuje omluvný úsměv. „Díky, ale třeba příště. Byl to hrozný týden.“

To sakra byl.

Jen před sedmi dny jsem ji sledoval v baru a teď tu stojím a přemýšlím, jakými všemi způsoby bych nakopal Jasovi prdel. Ani nemluvím o tom, že jsem právě dal do auta štěnici agentce FBI, abych zjistil, o co tu sakra jde. Teď potřebuju přijít na to, jak přesvědčit Jen o tom, aby souhlasila s mými plány na dnešní večer.

„Dej mi vědět, pokud změníš názor,“ dodá Jase a popadne svou tašku.

„Ona raději zůstane doma.“ Založím si paže na hrudi a posunu se vedle Jen. „Že?“

Jen protočí oči. „No, potkala jsem tě v baru, že? Počítá se to? Možná byla naše první oficiální schůzka, když ses neohlášeně ukázal v mé kanceláři.“

Tentokrát se zamračím. „Potkali jsme se v baru. To je vše, na čem záleží.“

„Mám tu zůstat?“ zeptá se Jase.

„Ne--“ začnu, v tom mě Jen přeruší, „Můžeš jít. Eli a já jsme to jen vzali za špatný konec, to je všechno.“

„Ne, to teda nevzali,“ hádám se. „Možná to bylo nekonvenční, ale dostali jsme se přes to.“

Jen se ušklíbne a když mě dloubne loktem do paže, přemýšlím, jestli je to její nová stránka, kterou jsem ještě neviděl. Podívá se na Jase a úplně nelže. „Je to slídil.“

Jase nakrčí čelo. „Cože?“

Jen na něj ukáže lahví vody. „Tohle přesně jsem si myslela.“

Ignoruji Jase a podívám se na Jen. „Musíme si promluvit. O samotě.“

Věnuje Jasovi krátký pohled, než se přesune k lavičce. „Jsem v pohodě. Uvidíme se v pondělí.“

Její na posilování závislý trenér konečně vezme své věci a zmizí. Založím si paže na hrudi a zírám, ale když nic neříkám, postaví se, aby si protáhla paže a zeptá se, „Co?“

Zvednu hlavu. „Proč takový přístup?“

Pozvedne obočí. „Ty jsi ten, kdo mi vešel do hodiny cvičení a byl divný kvůli mému trenérovi.“

Podívám se stranou než oči přesunu zpátky k ní. „Měl jsem den na houby.“

„Jo?“ Otře si tvář ručníkem a přijde ke mně. „Já jsem měla týden na houby. Vyhrávám.“

Položím jí ruku na zápěstí a přitáhnu si ji k sobě. Ona mi dá ruce na hruď a jsem napůl překvapený, že se mě nesnaží odstrčit. „Celou dobu takhle posiluješ?“

„Stihnu sotva tři hodiny týdně. Když si to nedomluvím s trenérem, nedokopu se k tomu.“

Stisknu ji a přejedu jí rukou po zádech, myslím na všechny způsoby, jak bych ji přiměl se potit. „Proč sebeobrana?“

Nasadí nacvičenou tvář, takovou, kdy ukazuje nulové emoce nebo zájem. Vsadím se, že si to zdokonalila při své práci ve snaze, aby ji brali vážně.

„Není důvod, abych nebyla silná a chytrá zároveň,“ odpoví.

„Už jsi dost chytrá na to, aby ses nedostala do situace, kdy bys to potřebovala. Chci vědět, proč trénuješ tlakové body, protože to je přesně to, co jsem viděl.“

Zvedne hlavu. „Po podrobném zkoumání, a vím, že tomu nebudeš chtít rozumět, Pane rozprášil jsem gang levou zadní, většina lidí se dobrovolně nedostává do situace, kdy potřebují znalosti sebeobrany. Tyto situace se stávají, když to nejmíň čekáš.“

Paže, kterými ji mám omotanou, se napnou. „Tobě už se taková situace stala?“

Tentokrát se odtáhne, takže bych byl blbec, kdybych ji nepustil.

Místo toho, aby mi řekla, co se stalo, posbírá své věci a zamíří ke dveřím. „O čem jsi chtěl mluvit?“

Jdu za ní a otevřu jí dveře. „Myslím, že se věci zklidnily do té míry, že tě můžu vzít ven, ale teď si myslím, že bychom měli zůstat doma. Co takhle něco ugrilovat?“

Stiskne tlačítko výtahu. „Páni. Nejdřív mexické jídlo a teď grilování? To je takové klišé. Máme tu i jiné jídlo. Řecké… italské… staré dobré americké. A nemůžu jít ven, ani zůstat doma. Mám plány.“

Dveře výtahu se otevřou a já ji následuju dovnitř, přemýšlím, jestli mi něco uniklo. Přinejmenším vím, že se nechystá jít ven s tím blbcem Jasem. „Jaké plány?“

„Jedu do domu rodičů. Můj bratr Cam se příští víkend žení a moje sestra a já se musíme ujistit, že naše matka bude brát ohledy na budoucí švagrovou a nebude dělat změny na poslední chvíli. Cam říkal, že jsme s Ellie zodpovědné za to, když matka něco pokape rozpuštěným sýrem a jak přijde na jeho snoubenku, myslí to můj bratr smrtelně vážně.“

Opřu se rukou vysoko o stěnu, kde stojí a dostanu se do jejího prostoru. „Půjdu s tebou. Cestou vyzvednu žebírka.“

Ona vykulí oči a zavrtí hlavou. Když cinkne výtah, proklouzne mi pod paží, jasně utíká. „To teda ne. Nevezmu tě na ranč. Nikdy. Mí rodiče by tě sežrali za živa.“

„Málem mě loni zastřelil člen gangu z bezprostřední blízkosti, Jen. Nebojím se tvých rodičů.“

Přejde ke svým dveřím, ale neodemkne. Otočí se, opře se o ně a vzhlédne ke mně. „To je sladké, že si myslíš, že se bojím o tebe – velkého, zlého, federálního agenta – ale tak to není. Jsem naprosto sobecká a bojím se o sebe. Neznáš mé rodiče. Mají tři vnoučata a jedno na cestě, ale chtějí další. Moje matka mluví o fotkách obrovské rodiny. Když si domů přivedu muže, budu pro ni muset obstarat zákaz přiblížení, abych mohla žít v klidu.“

Zakřením se a znovu ji uvězním. „Jsi hrubá. Jsem ve městě nový a ty jsi jediná osoba, kterou znám mimo práci. Co se stalo s jižanskou pohostinností?“

„Jižanská pohostinnost se může jít bodnout, když přijde na pud sebezáchovy u Montgomeryových. Vždycky se bráním, když přijde na mou matku. A ty asi zapomínáš, že já jsem tvoje práce. Není to tak, že bychom měli nějakou…“ mávne rukou, „typickou vánoční přihlouplou první schůzku. Ty jsi mě vyšetřoval a očividně ztratil hlavu, tancoval se mnou a pak se z tebe stal kretén, než jsi na mě o dva dny později vyrukoval s příkazem k prohlídce. Když o tom teď tak přemýšlím, měla bych tě na ranč vzít. Mí rodiče by tě pravděpodobně nenáviděli.“

Její rodiče by mě možná nesnášeli, takže změním téma, kvůli kterému jsem za ní ve skutečnosti přišel. „Řekni mi, vyhazuješ doma dokumenty z práce?“

Zvedne obočí a podívá se na mě jako na idiota. „Nevím, jak vláda pracuje, ale v soukromém sektoru jsme tyhle věci zdigitalizovali. Měl bys to zkusit a zachránit tím nějaký strom.“

„Kruci. Myslím to vážně.“

„To já taky. Takže to je velké ne. Sotva si něco tisknu a samozřejmě nejsem tak hloupá, abych vyhazovala něco se svým jménem, natož pak pracovní dokumenty. Navíc jsem blázen do recyklace.“

Povzdechnu a podívám se na strop – naštvaně a zároveň s úlevou.

„Co?“

Když se podívám do jejích zvědavých hnědých očí, potřesu hlavou. „Co to na tobě je, že mě to nutí dělat všechno špatně?“

Ona se zamračí.

Vím, že bych neměl, ale ani nezaváhám. Pokračuju. „Dneska našli něco ve tvých odpadcích. Překvapilo mě to. Nemyslel jsem si, že bys byla tak hloupá, abys doma vyhazovala tyhle věci, nebo kdekoli jinde když na to přijde. Vím, že máš brzy výslech a tví právníci žádají o zamítnutí žaloby, ale tohle to může zkomplikovat.“

Přísahám, že jí z tváře zmizí všechna barva a podruhé za týden ji vidím zranitelnou. „To není možné. Nemůže to být moje, Eli. Nemůže.“

„Věřím ti.“

Položí si ruce na obličej a sjede s nimi dozadu do rozcuchaných vlasů. „Myslela jsem, že už bude po všem.“

„Podívám se na to.“

Zavrtí hlavou a svěsí ramena. „Nevím, co mám dělat.“

„Je na tobě, jestli si promluvíš se svými právníky. Možná bys měla popravdě říct, kde jsi k té informaci přišla. To mě vyšachuje, i když už v tvém případu dál oficiálně nefiguruju. Pořád ti říkám věci, které bych neměl. Jsem zvyklý, že mám hranice zamlžené, ale tohle je ještě víc.“

„Oh, řeknu o tom Patrickovi, ale neřeknu mu, odkud tu informaci mám. On mi podává zprávy. Nemusím mu říkat nic, co nechci.“

Působivé.

Znovu změním téma a zakřením se. „Teď už s tebou můžu na ranč? Řeknu tvým rodičům, že jsem ti dal ten tip ohledně fiktivních firem a šťáře. Kdo by mě pak nemiloval?“

Vezme mé tričko do dlaní a zjemní hlas, což mi ironicky způsobí, že mi ztvrdne péro. „Možná jindy. S věcmi kolem svatby a všeho… a už nějakou dobu jsem nestrávila čas se svou sestrou. Zůstanu přes noc a vrátím se až zítra pozdě odpoledne.“

Kruci. Přistoupím blíž a natlačím své tělo na její. „Chci tě vidět. Mimo tady tyhle sračky.“

Ona polkne a špičkou jazyka přejíždí po lince svých rtů. „Podle toho, jak se to vyvíjí, si nejsem jistá, kdy to bude.“

V kapse mi zavibruje telefon a já ho chci ignorovat, ale nemůžu. Když ho odemknu, vidím, že se Bree dala do pohybu.

Podívám se zpátky na Jen. „Musím jít. Vezmi s sebou ten předplacený mobil. Budeš zpátky zítra večer?“

Opře se, aby se na mě podívala a přikývne.

Chci její ústa.

Chci odemknout ty dveře, strčit ji dovnitř a nepustit ji ven.

Chci zamknout všechny ty sračky – svoje i její – a jen pro jednou být normální.

Ani si nedokážu vzpomenout, kdy naposledy jsem žil normálně. Možná ani nevím, co znamená normální.

Mobil mi znovu zavibruje a tentokrát někdo volá. Když se podívám, zaskřípu zuby. Poslední věc, na kterou mám právě teď čas, je Sarah.

„Jsi populární člověk.“ Jenin výraz je opatrný, převládá zvědavost.

Po tom, co jsem chtěl udeřit jejího trenéra, bych neměl její zvědavost soudit, ale udělám to. „Nic to není, jen pracovní věci. Musím jít, ale stavím se zítra večer.“

Oči jí blýskají pobavením. „Na zítřek jsem tě nezvala.“

„A zase ty hloupé jižanské manýry. Hodláš mě přesvědčit, že mě nemáš ráda.“

Ona se narovná. „Už týden se snažím zjistit, jestli se mi líbíš nebo tě nesnáším. Bolí mě z toho hlava.“

Zastrčím si telefon zpátky do kapsy, lituju skutečnosti, že musím opravdu odejít a to brzy. Mám jen pár minut, takže svůj čas využiju moudře a natlačím ji na dveře. Skloním se a dám jí rty k uchu. „Vždycky jsem se ti líbil. Přiznej to.“

Položí mi ruce na boky a snaží se mě trochu odstrčit, ale já ji nenechám. Skloním rty k jejímu krku.

„Prosím, Eli. Nelíbej mě.“

Přejedu jí jazykem po lasturce ucha. „Proč?“

Tělo se jí napne a nebudu lhát – je to dobrý pocit. Nemůžu se dočkat, až ji přiměju být napjatá jinými způsoby. „Protože mě nemůžeš poprvé políbit, když po tom kickboxu smrdím jako starý kozel. To nedovolím.“

Znovu mi zavibruje mobil. Opravdu musím jít.

Napřímím se. „Tento víkend ber telefony.“

Odsunu se a zmáčknu tlačítko výtahu.

„A, Jen?“ Zavolám za ní, když se otevřou dveře. Ona se ještě nehnula z místa a zvedne hlavu. „Zítra večer se vrátím a bude mi jedno, jak voníš nebo co se děje ve tvém případu.“ Jednou rukou přidržím dveře výtahu a naznačím mezi námi. „Tohle se stane a začne to zítra.“

Nedívám se zpátky. Vejdu do výtahu a zkontroluju svůj mobil. Bree míří po téhle cestě a je blízko.

To mě poser. Proč se sem vrací?

Vypadá to, že se ponořím zpátky do toho kontejneru s odpadem. To je jediný důvod, proč bych tu měl být. Ani nechci myslet na to, proč se vrátila zpátky po tom, co našla dokumenty, o kterých jsem si docela jistý, že nastražila, ale Bree chce hrát hru a posouvat hranice, nemá zatracené tušení, s kým si zahrává. Já jsem král v posouvání hranic a můžu jít po linii dobra a zla, zatímco pracuju pro dobro.

Moje nová kolegyně se může jít vycpat.