BS - 5. kapitola

Překlad: Lenuszka

Nejodvážnější z proroků

Eli

Tohle je to šedé území, ve kterém se obvykle cítím pohodlně. Posouvat hranice, dělat správnou věc, ale počínat si nekonvenčně. Posledních několik let jsem vzal tu oblast mezi magnetickým a pravým severem a předefinoval ji. Sakra, udělal jsem si z ní svou služku.

Ale vejít do budovy se svou reputací federála po tom, co jsem byl z případu odvolán, je posunutá hranice i pro mě. Takové sračky možná dávají v telce, ale ne v reálném životě.

Všimnu si jejích bezpečnostních kamer hned, jak vystoupím z výtahu. Nejsou úplně nejhorší a většina lidí by je nerozpoznala – ale já už jsem umisťoval tolik kamer, že to musím vědět.

Znovu třikrát zaklepu na dveře, vzhlédnu do kamery a zopakuju. „Nemusíš nic říkat, ale potřebuju, abys poslouchala.“

A čekám.

Nic.

Zvednu hlas. „Vím, že tam jsi. Viděl jsem, jak odchází tvoje rodina.“

Pořád nic.

Povzdechnu si a ještě jednou zaklepu pěstí na dveře a nechám ji tam. „Neodejdu, dokud mě nevyslechneš, Jensen.“

To zabere. Slyším otočení zámku a ona otevře dveře – její tvář je naštvaná a vlasy má ledabyle vyčesané nahoru. Taky je trochu vyčerpaná, jen ne tím způsobem, jaký bych u žen preferoval, ale určitě způsobem, jakým je vyčerpaná žena, když je naštvaná.

Dalším znamením, že je naštvaná, je zvednutý prst směrem ke mně.

Sakra. Ukazováček.

Nějak zvládnu zadržet úsměv. Jensen Montgomeryová má v sobě oheň a doufám kruci, že se tahle sračka brzo vyřeší, abych ji mohl zažít i jinak.

„Neříkej mi Jensen.“

Tentokrát úsměv neskryju. „Dobře.“

Opřu se o rám dveří a dám si vteřinku, abych si ji prohlédl. Vypadá menší, možná nemá bez podpatků ani 170 cm, má na sobě džíny, které jí obepínají úzké boky a všude jinde jdou volné. Zato tričko má jako druhou kůži. Nejvíc se mi ale líbí, že nemá make-up a stejně je v tuhle chvíli nekrásnější, co jsem ji kdy viděl. Je mi líto, že se jí nemůžu dotknout.

„Sleduješ tuhle budovu? Jsem pod dohledem?“

Zvednu hlavu. „Pod takovým ne.“

Odstrčím se od rámu dveří, abych udělal krok dovnitř, ale ona zvedne dlaň. „Nepůjdeš dovnitř. Zůstaň tu. Mám kameru, která nahrává každý tvůj krok. Teď řekni, co musíš a jdi. Prožila jsem debilní den a už ho chci mít za sebou.“

Opřu se o dveře. „Nezavolala jsi.“

Oči se jí rozšíří. „Blázníš? Jsi z FBI. Proč bych ti po posledních dvou dnech měla kruci volat?“

Založím si paže na hrudi. „Dnes jsem byl z tvého případu odvolán.“

Oči jí zaplanou, ale nic neřekne. Chytré.

„Ne kvůli minulé sobotě,“ pokračuju. „Nevím, komu jsi řekla o naší chvilce na parketu, ale nikdo z FBI o ní neví.“

Zkopíruje můj postoj, založí si ruce na hrudi, její už tak těsné tričko se ještě víc napne a já se musím přinutit, abych se soustředil na její měděné hnědé oči.

„Nic neříkej. Jen poslouchej.“

„Nejsem idiot a jsem nevinná. Použiješ to proti mně u soudu, Elijahu.“ Vyplivne moje jméno, jako by to bylo sprosté slovo.

Nemůžu si pomoct, ale doufám, že má v obou věcech pravdu, snažím se ji uklidnit. „Snažím se ti tu prokázat laskavost. Hodláš mě vyslechnout?“

„Nevím, jakou laskavost pro mě můžeš udělat, ale máš na to čtyři minuty.“

Potřesu hlavou a vyložím jí to. „Neporušuju tu úplně pravidla, jelikož tví právníci dostanou vše, až se budou předkládat důkazy. Bree dostala příkaz k prohlídce na základě těch fiktivních společností. Vlastníš nějaké investiční společnosti se zemním plynem?“

Nic neřekne, jen se narovná. Beru to jako ano.

„No, tyhle fiktivní společnosti skupovaly akcie Birmingham Refining a jsou napojené na jednu z tvých investičních společností v Delawaru, což představuje nejjednodušší možnost založit fiktivní společnost s minimální kontrolou.“

Přísahám, že jí zmizela barva z tváře.

Pokračuju. „Říkal jsem ti, že jsem tu nový a byla to pravda. Pracoval jsem s Bree jen týden, ale ona má jasnou vizi. Všechny své trumfy sází na to, že jsi jednala sama. Pokud si vezmeme, kde jsi byla večer na devatenáctého února kolem osmi třiceti, když tyhle společnosti vznikly on-line, může to být trhlina ve tvém případě.“

Výraz se jí změní na čirou zvědavost.

Ztiším hlas. „Zkontroluj to datum a dobu, kdy tyhle společnosti vznikly a srovnej je s tím, kde jsi byla.“

Tentokrát vydechne, až jí klesne tvář.

„Předpokládám, že někdo na tvé pozici dodržuje celkem nabitý rozvrh a pořád máš záznamy z toho, kde jsi byla před měsíci.“

Okamžitě se odvrátí a soustředí se na svůj mobil, prsty jí letí po obrazovce rychlostí sto padesáti kilometrů v hodině. Když najde to, co hledala, oči se jí zastaví, než přeskočí ke mně. Právě teď je naprosto průhledná a vím, že to, co vidím, je moje zásluha. Po hrozném dni jsem jí to dopřál.

Úlevu.

Oproštění.

Kruci. Možná balzám na duši.

Vystrčí jazyk, aby si navlhčila suché rty, čímž mě přiměje toužit je ochutnat.

„Proč jsi sem přišel, abys mi to řekl?“

Nadechnu se, rozhoduju se, jak odpovědět. „Víš, kdo jsem?“

Zamračí se.

„Řekl bych ti, aby sis mě vygooglila, ale asi tě pořád sledují, tak to nedělej. Monitorují tvé internetové aktivity.“

Její zamračení se prohloubí.

Nakloním se a ztiším hlas. „Nemám rád padouchy, Jen. Jsem známý tím, že se vydávám dost daleko, abych je odstranil.“

„To mi pořád neprozrazuje, proč jsi tady.“

„Taky nemám rád líné vyšetřovatele nebo nevinné lidi, kteří jsou falešně obviněni. Takové sračky se mi dostávají pod kůži a pálí jako hnusná vyrážka.“

Dramaticky rozhodí rukama do stran. „Takže ty věříš, že jsem nevinná?“

Škubnu ramenem. „Bree tě v podstatě obviňuje z toho, že okrádáš svou vlastní rodinu. Proč bys to dělala, když jsi předurčená k tomu, že převezmeš celé impérium? Z toho, co jsem viděl, myslím, že Breeino vyšetřování nebylo důkladné a taky jsem to řekl. Proto mě stáhli z případu. Jsou mi úplně jedno nějaké statistiky nebo novinky ve zprávách, ale někteří nadřízení jsou chamtiví. Pořád se snažím své nové kolegy poznat – nemůžu to říct jistě, ale mohlo se toho udělat víc.“

Oči jí nepřítomně klesnou k mé hrudi. „Chápu.“

„Jen?“

Podívá se na mě.

„Má intuice je obvykle dokonale přesná, ale když přijde na tebe, nejsem si jistý, že můžu věřit svým instinktům.“

Ona se zamračí. „Proč?“

Udělám krok dopředu, překročím její práh, ale ona se nehne. Zvedne hlavu a jsem tak blízko, že v jejích očích vidím zlaté flíčky a cítím její parfém, který proniká všemi mými smysly. „Protože během toho, co jsem tě měl sledovat, jsem se dostal příliš blízko. Mluvil jsem s tebou, i když jsem tě měl jen hlídat. Pak jsem udělal něco, co jsem nikdy předtím neudělal a ztratil hlavu, zatímco jsem pracoval na případu.“

„Proto jsi byl tak rozhozený po tom, co jsme tančili?“ hádá.

To je slabé slovo. „Jo. Přinejmenším jsem byl rozhozený sám ze sebe.“

Polkne a přikývne, očima mi přejíždí od očí k čelisti a pak ke krku.

„Jens,“ zavolám na ni a ona vzhlédne. „I když mám možná zamlžené instinkty, když přijde na tebe, nemyslím si, že bys vytvořila tyhle fingované společnosti.“ Nakloním se, uzavřu tu už tak minimální vzdálenost mezi námi. Ani kamery ani mikrofon nemůžou zachytit, co řeknu. Přejedu jí nosem po uchu a cítím, jak se jí teplý dech zadrhne a pak ovane mou tvář, když zašeptám, „Musíš dokázat, že jsi nevinná a pokud jsi, mám v plánu ti s tím pomoct.“

Ona nic neřekne, ale přikývne a když to udělá, vlasy se jí otřou o mou kůži, což mi připomene, jaké to bylo, když jsem ji měl v náruči a jak moc ji tam chci znovu.

Zatraceně potřebuju, aby byla nevinná.

Sáhnu do kapsy své bundy a vytáhnu předplacený mobil, který jsem koupil na cestě sem. Odsunu se, zakloním se jen tak, abych se na ni mohl podívat a strčil mezi nás ten telefon. „Tvoje linky jsou napíchnuté. Můžeš mi zavolat nebo napsat z tohohle mobilu, kdykoli budeš chtít. Ale Jen, odteď zvedej ten zatracený telefon, když bude zvonit. Budu to jen já.“

Podívá se dolů na ten levný předplacený telefon, který jí strčím do ruky a hlas má sotva slyšitelný, jako by mluvila sama k sobě, „Nevím, jestli bych ti měla věřit.“

Unavený z toho, jak bojuju o kontrolu, o které jsem myslel, že ji mám pevně v rukou, to vzdám a položím jí ruku na bok a stisknu.

„Já taky nevím, jestli jsi nevinná, takže jsme na tom stejně.“

Rysy v tváři se jí změní v odhodlané. „Já jsem nevinná, Eli.“

„Pak mi můžeš věřit, Jen,“ kontruju.

Povzdechne si. „Jsem zvyklá něco dokazovat. Musela jsem to dělat celý svůj život – ukazovat všem, že si zasloužím to, co mi dávají.“

Ještě neodtáhnu ruku, když dodám, „No, tentokrát budeš mít na pomoc mě. Pokud jsi chytrá, využiješ toho. Z toho, co jsem o tobě četl, jsi sakra chytrá.“

Ona zvedne hlavu. „Ty jsi o mě četl?“

„Jensen, vyšetřoval jsem tě.“

„Neříkej mi Jensen.“

Tentokrát se to nesnažím zamaskovat a usměju se. „Mých pět minut je pryč. Pro případ, že sis ho nenechala, jsem ti do telefonu uložil své číslo.“

„Zapamatovala jsem si ho,“ přizná.

Můj úsměv se změní v úšklebek. „Teď se cítím speciální.“

Postaví se zpříma a položí ruku na moji, která je pořád na jejím boku, ale neodsune mě. Věnuje mi pevný stisk a je zpátky na koni. „Neměl bys. Pamatuju si čísla, tak můj mozek pracuje. Věř mi, snažila jsem se ho zapomenout. A ještě před dvěma minutami jsem tě nesnášela.“

„Vidíš? Podvědomě jsi mi chtěla zavolat.“

Zavrtí hlavou a sundá mi ruku ze svého těla. Už ve chvíli, kdy to udělá a odstoupí dozadu, mi chybí.

Jensen chytí jednou rukou dveře a je připravená je zavřít, jakmile odejdu s poslední připomínkou. „Raději mi zvedej telefony. Pokud ne, budu nucen tě vysledovat. A někdy, jako třeba dneska, když jsem ti volal do kanceláře, abych tě varoval, že se blíží Bree se svým zatykačem, je čas klíčovým faktorem.“

Oči se jí zlehka rozšíří z novinky, kterou jsem se jí snažil povzbudit. Moje varování nic nezměnilo, ale mohla by aspoň shromáždit své právníky.

„Jo,“ dodám. „Odteď doufám, že to zvedneš.“

„Tvých pět minut vypršelo.“

„Brzy si promluvíme.“ Ještě jednou se nakloním, když mám tu příležitost. Když rty přejedu po jejím uchu, varovně zašeptám, „zvedni ten telefon.“

Vyjdu ze dveří právě včas, abych zachytil záblesk jejího malého zamračení, než mi s nimi práskne před nosem jako by to chtěla udělat od doby, co jsme v sobotu večer opustili taneční parket. Ale dnes večer se nebojím.

Dnes večer jsem si celkem jistý, že je nevinná a taky že bude brát moje telefony. Důležitější je, že jsem si stoprocentně jistý, že ji chci tak, jako jsem si za poslední roky nikoho chtít nedovolil.

Když mířím k výtahu, přemýšlím, jak daleko budu muset zajít, aby se to stalo.

***

Jensen

Poslouchám v pozadí knihu If I Ran the ZOO od Dr. Seusse, zatímco se na mě zhruba ze vzdálenosti pěti stop mračí Donny. Všechno to ignoruju a kliknu na prohlížeč.

Elijah Pettit, FBI.

Zmáčknu enter a čekám. Kruci, veřejná knihovna potřebuje rychlejší router. Jestli mi něco dráždí nervy, je to pomalý internet.

Konečně vyskočí výsledky a je toho tuna. The Washigton Post, The New York Times, USA Today, The Wall Street Journal, a to jsou jen některé, ani nezmiňuju všechny ty další média v zemi.

Do pytle. Nedělal si srandu, když říkal, že si ho mám vygooglit.

Kliknu na článku z The Washington Post, který je starý dva měsíce a zatímco mi nabíhající kolečko ubírá života, pomalu se mi před očima objevují jeho fotky.

Obrazovku zaplní Eli – vysoký a dominující, má na sobě černé sportovní kalhoty, vojenské boty a černé tričko pod neprůstřelnou vestou. Kromě zbraně připnuté k jeho opasku, drží pušku, zatímco stojí mezi dalšími stejně oblečenými a za svými leteckými brýlemi se na něco soustředí.

Další fotka a Eli vychází z budovy, drží za paži muže s pouty a směřuje s ním do policejního auta.

Když roluju dál, zadržím dech. Eli oblečený v černém obleku a naškrobené bílé košili a bílou kravatou barvy dokonalého nastávajícího večera, je u soudu, sedí na místě svědka. Tmavé vlasy má dokonale uhlazené kromě jedné kudrny, která nechtěla spolupracovat. Dotýká se mu čela, vzpurná jako prostřední dítě, které je jiné než ostatní.

Něco jako já.

Roluju dál, k fotkám se objeví zpráva.

Před dvěma lety se speciální agent Elijah Pettit z FBI dostal podruhé v životě do hlubokého utajení. Sehrál úlohu nově příchozího do mafiánské rodiny MacLachlanů, získal kritické informace, které pomohly sestavit jeden z nejrozsáhlejších případů, jaký naše země neviděla několik desítek let. Vydírání, praní špinavých peněz, zpronevěra, podvody, obchod s drogami a vraždy na zakázku jsou jen některé z obvinění, vznesených proti šéfovi mafie Ronaldu MacLachlanovi a jeho synovi Westonu MacLachlanovi, stejně jako proti dalším uvnitř organizace.

Pettit vnesl do úřadu speciální dovednost. S titulem z Harvadu se specializuje na finanční a hospodářské zločiny. Jeho nadřízení popisují jeho ostrý intelekt kombinovaný s prvotřídními taktickými dovednostmi jako smrticí zbraň v utajení. Soubory, klíčové informace získané ze skrytých mikrofonů a kamer, a jeho očitá svědectví toho, co viděl, zatímco hrál nového člena mafie, byly zlomové pro otevření a uzavření případu, který předložil proti organizaci MacLachlanů prokurátor Spojených Států. U soudu včera padly rozsudky a maximální tresty, které z případu udělaly jeden z nejrozsáhlejších a nejpůsobivější v historii protikorupční vládní organizace.

Pokračuju ve čtení – víc o případu MacLachlanů, ve kterém Eli postupoval tak odlišně a předchozích případech, kde byl schopen nabídnout svůj chytrý způsob myšlení spolu s bystrými instinkty. Jak ho oběti teroru MacLachlanovy rodiny nazvaly hrdinou moderní doby – odvážným a troufajícím se vložit do situace, jako to udělal. Článek končí citací šestasedmdesátileté oběti, která přišla o veškeré své úspory díky zpronevěře svých investic v jedné z MacLachlanových dceřiných společností, píše se tam, „Pettit je jako nejodvážnější z Božích proroků, Eliáš, který vystoupil v časech, kdy naši zemi zaplavilo modlářství. Vždycky budu za našeho moderního Eliáše vděčný, za toho statečného muže, který zajistil, abychom já a moje žena dostali zpět své těžce naspořené důchody.“

Vyjedu zpátky nahoru a uložím si do paměti fotku Eliho, současného proroka, který pomohl dobru překonat zlo. Ale když si zvětším jeho fotku ve výzbroji FBI, velkou ruku omotanou kolem střelné zbraně, vybavím si jen ten večer, kdy měl své ruce na mně. Když dráždil mou kůži, přitiskl své tělo k mému, a jak jsem cítila na tváři jeho dech.

Na stole v knihovně, kde se cítím jako teenager, který hledá porno na místě, kde ho rodiče nečapnou, mi zavibruje mobil. Až na to, že v tomto scénáři představují mí rodiče federální vládu, která mě špehuje schválenými napíchnutými linkami a Eli Pettit je moje malé špinavé tajemství.

Eli měl pravdu. Pokud mě odposlouchávají, nemůžu použít své vlastní přístroje, abych si vyhledala toho sexy, ale matoucího agenta, který jedním vrzem sejmul celé zločinecké rodinné klany, ale který mě zároveň rozehřívá na místech, která jsem poslední dobou začala nazývat Zakázaným územím, protože už je to tak dlouho.

Když se podívám na obrazovku, je to Patrick a tak zvednu telefon a mluvím tak potichu, abych nikoho nerušila. „Ahoj, promiň, že tam ještě nejsem. Pracovala jsem dnes ráno z domu, ale už jsem na cestě.“

„Uvedu tě do obrazu, až se sem dostaneš, ale tvůj nápad, který jsi mi volala včera večer? Na něco jsi kápla a vypadá to, že jsi měla pravdu. Ty fiktivní společnosti na tvoje jméno byly vytvořeny devatenáctého února letošního roku. Ale věc se má tak, že jsi byla v San Franciscu na obchodní večeři. Mám výpisy z kreditní karty, které to dokazují, rezervace, půjčovnu aut, a účet z hotelu. Taky jsi toho odpoledne zašla na pedikúru a zastavila se na Ghirardelli Square a utrácela v Helpers Bazaar. Tvoje výpisy z kreditní karty to dokazují, a to je všechno předtím, než máš alibi od klientů, se kterými jsi jednala u večeře v tu samou dobu, kdy byly ty falešné společnosti vytvořeny.“

Opřu se na své židli a zavřu oči, tiše děkuji tomu sexy bohu z FBI. „Nesuď mě za lásku k Helpers Bazaar. Myslíš, že to stačí?“

„Byla jsi na schůzce přes půl země přesně v době, kdy byly ty fiktivní společnosti vytvořeny. Předám to Lehmanům a zkontroluju, jestli po nás bude chtít komise něco dalšího. Ale je to dobrý start. Lepší než dobrý. Možná budeme schopní uhasit tenhle oheň dřív, než jsem si myslel.“

Vzhlédnu a Donny čeká… ne zrovna trpělivě. Snažím se nemyslet na to, že by to znamenalo, že to na mě někdo narafičil uvnitř mé vlastní společnosti. „Díky, Patricku. Brzy budu v kanceláři.“

Narovnám se, zavřu prohlížeč a jdu do nastavení, abych vymazala historii hledání, jen pro případ. Když se zvednu k odchodu, Donny jde vedle mě a já mávnu smířlivě rukou. „Promiň. Dnes ráno jsem měla náladu na nějaký příběh. Dr. Seuss je můj oblíbený. Jen proto jsem tu byla.

Donny potřese hlavou a hodí po mě úšklebek, který říká, že je dopálený, ale má mě moc rád. Tenhle pohled u něj vídám celý svůj život. „Myslím, že jsem to všechno pochopil, Jenny. Jeden z Montgomeryových se zastavil v knihovně, aby použil počítač. Tohle bude brzo za námi. Neboj se.“

„To je lepší.“ Projdeme automatickými dveřmi a vydáme se k Escalade. Otevře mi zadní dveře a nabídne mi ruku, protože mám podpatky.

Poprvé za poslední sedmdesát dva hodin se cítím, jako bych se konečně mohla nadechnout. Jak Donny odjíždí z parkoviště, sáhnu do své tašky pro předplacený mobil a zapnu ho. Najdu si jediné uložené číslo a začnu novou konverzaci.

Já: Děkuji.

Nečekám na odpověď, hodím ho zpátky do kabelky a modlím se, aby měl ten starší muž v článku pravdu a náš novodobý prorok pro mě mohl udělat to samé, co pro něj. Právě teď by se hodil zázrak v podobě propuštění.