BS - 21. kapitola

Překlad: Lenuszka

Důvěra

Eli

„Právě jsem si kontroloval poštu. To je jediné, co teď můžu udělat. Včera jsem v práci řešil něco naléhavého a nevím, kdy se tam zase dostanu.“

Ticho. Vina, tížící mou duši, je i bez jejího zatraceného mlčení dost velká.

„Sarah,“ oslovím ji a slyším povzdech. Odsunu si telefon od ucha, abych se podíval, že Bree Newmanová je v pohybu a sleduje mě. Je mi jedno, že ví, že jsem tady, tohle místo je tak tajné, že stejně nemůže nic dělat. V tomhle bodě představuje nepříjemnost. „Podívej, chci zajet do podzemních garáží. Možná ztratím signál. Zavolej mi tenhle týden po vyšetřeních. Chci vědět, co říkají neurologové.“

Ona si odfrkne. „Jako bych ti nevolala.“

Natáhnu se a namačkám kód, abych se dostal do garáží pod Jeninou budovou. „Víš, tohle by bylo jednodušší, kdybychom spolupracovali místo toho, abychom po sobě štěkali.“

„Jasně. Společně.“

„Musím jít. Zavolej mi po vyšetřeních.“

Jako mrcha, ve kterou se změnila, zatímco jsem pracoval v utajení, mi neodpoví a zavěsí.

Na tyhle sračky nemám čas. Nemůžu za to, že jsem tady. Nemůžu za to, že mě FBI vyslala do Texasu, aby mě udržela od jakýchkoli pozůstatků případu MacLachlanů. Já jsem si to nevybral. Zabočím na parkovací místo vedle Jenina bílého Roveru, který se sem nějak zázračně dostal z ranče jejich rodičů, a cítím úplně jiný druh viny. Kdybych měl šanci zažádat o převelení zpátky do Chicaga, abych tu byl pro lidi, kteří mě potřebují, nejsem si jistý, že bych to udělal.

Ve skutečnosti právě teď vím, že ne.

A to ze mě dělá kardinálního kreténa. Ale už jsem své práci věnoval příliš mnoho života. Jednoho dne se probudíte, je vám třicet a nemáte nic kromě několika novinových článků, které vás opěvují, ale které si za rok nikdo nebude pamatovat.

Kurva, jo, jsem sobec. Protože i kdybych měl šanci vrátit se do Chicaga a udělat správnou věc – jedinou, na kterou bych teď měl myslet – absolutně vůbec bych nešel. Je to ošklivý fakt a nejsem na to hrdý.

Právě teď chci jen Jensen Montgomeryovou a nic jiného.

Vystoupím z výtahu a zamířím k jejím dveřím, přemýšlím, že potřebuju klíč, i když řekla, že bude doma, protože odřekla své cvičení s Jasem, což mi jen připomíná, že ji musím přesvědčit, aby mu odřekla i všechny budoucí hodiny.

Dvakrát zaklepu na dveře a netrvá dlouho, než se otevřou. Ale místo ženy, kterou jsem si dnes ráno poprvé vzal, je to její otec.

O Kippu Montgomerym jsem si četl. Všechno, co jsem našel, bylo publikováno pečlivě a metodicky – intrikovaně vytvořené nějakým manažerem přes komunikaci. Teď když znám Jen, vím, že takhle on pracuje. Je uzavřený, ještě víc než jeho dcera.

Stojí tu se smrtelným sevřením kliky a mračí se na mě, vím o něm dost, abych mohl usoudit, že si mě představuje, jak visím ze stromu.

Je mi to u prdele. Ve své práci jsem zvyklý, že mě lidé nemají rádi, takže mu nabídnu ruku. „Minulý večer jsem se nepředstavil. Eli Pettit.“

Ten muž se šedivějícími vlasy, který vůbec nevypadá jako kovboj – i když z toho, co jsem četl, asi je jedním z těch, co si pravděpodobně ušpinili ruce – mou ruku nepřijme. „Vím, kdo jsi. Nejsem si jistý, jestli ti můžu věřit se svou dceru nebo finanční ředitelkou, ale ona dělá všechno možné proto, aby mě přesvědčila o opaku.“

Než ho mám šanci o něčem přesvědčit sám, Jen mu položí ruku na paži a donutí ho odstoupit. Vypadá unaveně a strhaně, ale neméně krásně. Když mě vezme za ruku a vtáhne mě do dveří, skutečnost, že jsem kretén může být stejně dobře napsaná ve hvězdách, protože na světě není způsob, jak by mě odtud Sarah mohla odvléct.

Ignoruje svého otce a postaví se na špičky, aby mi přitiskla rty na rty, zatímco se její otec zatváří. „Neboj se, Eli. On nemá co mluvit do toho, komu sama věřím.“

Kipp zavře dveře tak prudce, že by to vysklilo okna v domě, kde jsem vyrůstal, ale tady v této budově ze železa, to ani neskřípne. „Dobře, mimo kancelář si dělej, co chceš, ale pořád mu nechci dát přístup ke své společnosti. Ne potom, co se na tebe snažil hodit případ.“

Jensen pustí mou ruku a jde ke kuchyni. Převlékla se do bavlněných šatů s dlouhým rukávem, které jí sahají do poloviny stehen a je bosá – v naprostém kontrastu k tomu, kým je, když si nasadí svou ředitelskou výzbroj. Nejsem si jistý, co z toho mě vzrušuje víc.

Promne si tvář a zní unaveně, když pokračuje v rozhovoru, který se musel odehrávat dlouho před tím, než jsem se sem dostal. „Tati, neuvažuješ jasně. Obvykle používáš logiku, ale teď jsi ovlivněný tím, co se stalo. Ztrátou Patricka a pak tím, že se dnes ukázal Trig… Snažím se být trpělivá, ale nestavěj mě do pozice, kdy zpochybňuješ můj úsudek.“

Hodím si tašky na její jídelní stůl a podívám se do kuchyně, kde něco míchá na sporáku a voní to jako česnek a cibule. „Kdo je Trig?“

Její otec si prakticky něco pro sebe zavrčí a Jen se ke mně otočí se svěšenými rameny. „Je to velmi dramatické, ale Trig je Easton Barrett, můj nový vedoucí právník. Věř mi, nechceš to vědět, ale později ti to řeknu. Nepotřebujeme to všechno probírat před otcem, možná by dostal infarkt.“

Pozvednu obočí, ale nic neříkám.

Jen se odstrčí od pultu, o který se opírala a jde k lednici. „Chceš pivo, tati?“

Kipp se posadí na pohovku, opře se a zavře oči. „Ne. Musím se vrátit za tvou matkou. Snaží se, protože tento týden máme Jordyho a Caru, ale je kvůli Patrickovi zdrcená. Neměl jsem ji dnes opouštět, ale neměl jsem na vybranou.“

Vytáhne pivo z lednice a vezme si sklenici vína, která stála na pultu. Vydá se přímo ke mně. Podá mi to pivo a sedne si do křesla naproti svému otci, ale podívá se na mě. „Řekni mu o sobě.“

Zamračím se. „Co tím myslíš?“

Věnuje mi pohled, než s ním sklouzne ke svému otci. „Chodil na Harvard, tati – měl stipendium – a studoval finance s vedlejším oborem trestní soudnictví. Pracoval na hospodářské kriminalitě, než se dostal do utajení a vyřešil případ MacLachlanů, v podstatě úplně sám. Neseď tady a nepředstírej, že to není působivé, protože jestli je někdo na světě, kdo ocení tvrdou práci, jsi to ty.“

Kipp se opře a zírá na vysoký strop.

Jensen se na mě podívá a její tvář to prozrazuje – je vyčerpaná a má toho dost. „Potřebuju se tě zeptat na něco, co možná nebude etické.“

Odložím svoje načaté pivo a založím si paže na hrudi. „Co?“

Její otec se na ni zamračí. „Jsou i jiné způsoby.“

Vůbec ze mě nespouští prosící oči a já přemýšlím, jestli bych jí mohl říct někdy ne. „Chci ti dát plný přístup k Montgomery Industries. Zabezpečení, sítím, elektronickým datům – ke všemu. V Patrickově laptopu ani v jeho poště jsme nic nenašli. Všechny informace, které dostal, musely být předány telefonicky nebo osobně. Je to jen otázkou času, než to zjistí patřičné orgány, ale já to chci udělat interně.“

Má pravdu. Není to etické, zvláště, když ji ještě nezprostili obžaloby, a není to oficiálně můj případ.

Ale spadá to do té šedivé zóny, kterou nemám problém překročit. A měl jsem pravdu, pochybuju, že jí budu umět někdy něco odmítnout. „Udělám to.“

Ve tváři se jí zračí úleva. „Díky.“

Kipp se postaví a vypadá stejně unaveně jako jeho dcera. Přejde k ní a zvedne jí bradu, aby se na něj podívala. „Jediný důvod, proč to připustím, je, protože firmu vedu striktně a ty jsi neudělala nic špatně.“ Podívá se na mě a dodá, „A protože jsi zachránil mé dceři život. Poslední hodinu strávila tím, že mě přesvědčovala o tom, že se ji nesnažíš využít. Ale neudělej chybu, Pettite. Nechceš vidět, jak to vypadá, když zkřížíš cestu mé rodině.“

Jensen chytí svého otce za ruku a ztiší hlas. „Tati, stačilo.“

„Budeš v pohodě, když pojedu? Musím se dostat domů. Tvoje matka a já chceme zítra navštívit Millie, tak se nechci zdržovat.“

„Nevím, jak ti ještě mám říct, že jsem v pohodě. Jak se mají Jordy a Cara?“

Kipp povzdechne a ať už se předtím hádali kvůli čemukoli, nechali to stranou. On se skloní, aby svou dceru políbil na čelo. „Ellie říkala, že s nimi zítra stráví den. Cam volal a nabídl, že se vrátí dříve. Bojí se o Jordyho a Caru, ale Ellie ho ujistila, že z toho, co se děje, nejsou moc chytří.“

Jen přikývne a Kipp se otočí, aby si vzal své sako. Když se otočí, aby se podíval na mě, věnuje mi zamračení a zavrtí hlavou. Pak vyjde ze dveří a nebudu lhát – jsem rád.

„Stavil se tu,“ slyším zezadu, když jdu zamknout dveře, nechci v našich životech až do zítřejšího rána žádné další vyrušení nebo nějakou šílenou bouři. Když se otočím, zamíří Jen zpátky do kuchyně. „Moc mu to nejde, když nemá něco pod kontrolou, a právě teď jsou jeho otěže při nejlepším kluzké.“

Následuju ji do kuchyně a přitisknu se k jejím zádům, položím jí jednu ruku na bok. Podívám se jí přes rameno, když do té česnekové směsi přihodí krevetu. „Voní to dobře.“

Otočí se a podívá se na mě svýma oduševnělýma hnědýma očima. „Dnes jsem si objednala nákup. Možná je život právě teď na houby, ale vařit pro tebe je můj pokus o jednoduchost. Hummus tě moc neoslnil.“

Otočím ji a přitisknu zády na ostrůvek a odhrnu jí pramen vlasů z tváře. „Ty vaříš pro mě.“

„Včera jsi mi zachránil život.“

Nakloním se a přitisknu jí rty za ucho, ochutnám její kůži, než zamumlám, „Zachránit něčí život si úplně žádá steak.“

Ona sevře do pěstí mé tričko a přitiskne se ke mně tělem. „Budu si to pamatovat, ale nemám gril a i kdybych měla, nevím, jak se dělá steak. Nemáš rád mořské plody?“

„Když jsem byl malý, Hamburger Helper byla výhrůžka (pozn. značka instantních potravin). Ale jestli vaříš, sním všechno.“

„Teď se cítím špatně, že tě nenakrmím steakem. Vyrůstala jsem v domě, kde jídlo reprezentovalo emoce mé matky a já jsem dělala, co šlo, abych to přerušila.“

Skloním se, abych přitiskl své rty k jejím a položím jí ruce na pas, abych jí zvednul ty krátké šaty. Když si položím ruce na její malé kalhotky, které má na sladkém zadečku, stisknu. „Pokud mě posledních několik let něco naučilo, je to fakt, že život je na takové sračky moc krátký. Oslav všechno, co můžeš a neskrývej emoce. Nikdy nevíš, kdy to bude pryč. Užij si to, dokud můžeš, bejby.“

Oči jí zvlhnou a jsem si jistý, že přemýšlí o svém právníkovi a příteli, ale chlácholení a zacházení v rukavičkách není můj styl. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že ji chci, jsem všechny sračky dal stranou a pro změnu dal na první místo svoje touhy. Dokud ji mám ve svém životě, hodlám se zatraceně ujistit, že ona udělá to samé.

Syčení česneku a krevet naplní kuchyň svou vůní a mi zakručí v břiše, ale ona se ode mě neodsune. Otře si oči a dostane své emoce pod kontrolu. „Umíš ugrilovat steak?“

Pozvednu obočí. „Byl jsem pěšákem v MacLachlanově rodině a část mé zodpovědnosti bylo vaření pro chlapy. Nechtěl jsem riskovat zadek kvůli převařenému masu, takže jsem se naučil, jak ugrilovat steak.“

Ona vykulí oči. „Páni.“

„Jo, páni.“ Lehce ji plácnu po zadečku a pustím ji, aby mohla pomíchat naši večeři. „Co máme dál?“

Do dalšího hrnce s vařící vodou hodí těstoviny. „Špagety, salát, chleba, a mám i čokoládový koláč. Ale nepekla jsem ho. Negriluju a nepeču.“

Zvednu své pivo. „Já budu grilovat a budeme objednávat z pekárny. Vypadá to, že to nakonec bude fungovat.“

Napije se svého vína a věnuje mi malý úsměv.

Změním téma. „Jsi si jistá, že chceš, abych se podíval na ty věci v práci? Tvůj otec z toho nebyl nadšený. Ve skutečnosti ze mě není nadšený obecně.“

Odloží své víno a povzdechne. „Můj otec se s tím vypořádá. Potřebuju vědět, co se děje v MI. Budeš mít přístup k čemukoli, ale nikdo kromě tebe, mého otce a mých právníků a tom nemusí vědět. Dostaneš se kamkoli s mým přihlášením. Bojím se, že ať už je za tím kdokoli, kdybychom ti zřídili nový profil, bylo by to varování. Pokud budeš něco potřebovat, řekni slovo a já to zařídím.“

„Necítíš se v práci bezpečně?“ zeptám se.

Ona se okamžitě zamračí. „Ne. Ale před tou nedělní střelbou jsem si myslela, že se na mě jen někdo snaží něco nastrčit. Měla bych si s tátou promluvit o detektorech kovu u hlavního vchodu. Pro zaměstnance to bude potíž, ale nemůžu snést myšlenku, že bude zraněn ještě někdo další.“

„Souhlasím. Tohle už není jen právní problém. Co ten tvůj nový obhájce?“

Zavře oči a povzdechne. Když se podívá zpátky na mě, zvláštně se zeptá, „Měl jsi někdy někoho z minulosti, kdo se najednou ukázal, a i když nebyl život ještě úplně v pořádku, opravdu se zase všechno obrátilo vzhůru nohama? Tak to se mi stalo dneska.“

Svaly se mi napnou. Nechci, aby můj hlas působil tvrdě, ale nemůžu si pomoct. „Co to znamená?“

Položí mi ruku na hruď a zatlačí. „Posaď se, chlapáku. Tak jsem to nemyslela. Znal naši rodinu už před lety. Byli jsme přátelé, ale jen tak, že jsme chránili mou mladší sestru před problémy.“ Pozvedne obočí a já se donutím uklidnit, ale pořád jí nedávám prostor. „Kdykoli jindy by byl Trig, který se ukázal v Dallasu, něčím nemožným, ale teď? A jako můj vedoucí právník?“ Zavrtí hlavou. „Jen řekněme, že se tenhle týden pro mého otce po dnešku ještě zhoršil.“

Pozvednu obočí. „Věříš tomu chlapovi?“

Její odpověď je rychlá a rezolutní. „Věřím mu, ale můj táta ho chtěl ve chvíli, kdy vstoupil do té zasedačky, vykopnout až za mexickou hranici. Je v tom horká krev a nemá to jen co do činění s Ellie.“

Já jen přikývnu, protože nemám čas na její rodinná dramata. „Pokud chceš, abych se na to podíval, budu potřebovat přístup i do Patrickovy kanceláře. Víš, jestli už někdo probral jeho věci?“

„Jeho kancelář je zamčená a já jsem nařídila, aby mi okopírovali jeho elektronické soubory. Ale po včerejšku si nejsem jistá, jak bezpečné to je.“

Omotám kolem ní paži a přitisknu si ji k sobě. „Je čas udělat, co půjde, abychom byli ostražití. Chci, abys měla oči otevřené – pokud uvidíš něco neobvyklého, volej mi.“

„Díky.“ Znovu se chytne mého trička, natlačí se ke mně a hlas se jí prohloubí, když mi přejede po čelisti tak, až jsem z toho tvrdý. „Za všechno.“

Zvednu ji a položím na ostrůvek, přitisknu si ji k polibku. Neřekl jsem jí, že si mě kvůli ní zavolali do kanceláře inspekce. Netěším se na to, ale taky se nebojím. Taky jsem jí neřekl, že sleduju Bree a že mě sem dnes večer pronásledovala. A samozřejmě jí neřeknu o svém vlastním dramatu v Chicagu. Snaží se o jednoduchost a já jí to musím dát. „Mám hlad – a na víc věcí, než co jsou na sporáku. Dodělám večeři, abychom se mohli najíst a zapomenout na všechno ostatní.“

Oči jí zaplanou a obejme mě těsněji nohama, čímž mi říká, že to chce stejně jako já.

Jo, mám hlad.