B&B - 18. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Abriello, jsi v pořádku?“

Abriella, vytržená ze svého zármutku, se na sedadle spolujezdce otočila a podívala se na Damiana Rossiho. Mužova napjatá, podmračená ústa mluvila o jeho obavách. Od okamžiku, kdy ji strčil do auta a řekl jí, že ji bere k ní domů, byl většinu cesty sticha.

Kde byla doma?

Bůh věděl, že usedlost Trentini pro ni už hodně dlouho domov nepředstavovala.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Damian znovu.

„Zajímá tě to?“

Damian svraštil obočí. „Proč by mě to nemělo zajímat?“

„Zastřelila jsem muže – teď je konec. Proč by ti mělo záležet na tom, jak se cítím ohledně toho, co jsem udělala?“

„Protože ten muž byl tvůj bratr.“

Abriella odvrátila hlavu a zadívala se z okna ven. V srdci jí vířila podivná směsice smutku a zmatku. Každý úder srdce ji dusil. Když jí dal táta venku před restaurací její malou kabelku, byla tak zmatená. Kabelku si nepřinesla a ani si nevšimla toho, že její táta jel v jednom autě na schůzku.

Když u stolu v kabelce ucítila cosi těžkého, Abriella ji otevřela a uvnitř našla malou zbraň, věděla, co musela udělat.

Joel ji uvrhl do domácího vězení na týden a půl. Odmítl jí poskytnout přístup k jejímu tátovi, k počítači či dokonce k telefonu. To jediné, co jí v té době zbylo, byla ona sama, její myšlenky a její rozhodnutí.

V době, kdy dorazili na schůzku, stále ještě nebyla rozhodnuta.

Peter jí dal jinou možnost.

„Neměla jsem na výběr,“ zašeptala Abriella.

„Zabít Joela?“

„Jo.“

„Jsem si jistý, že by to udělal někdo jiný. Co se týče tohoto, nikdo tě nebude obviňovat za to, že bys udělala nějakou špatnost. K tomuto to směřovalo už dlouho.“

Damian měl pravdu.

Abriella to věděla.

Přála si, aby to pomohlo v tom, aby se jí z žil odplavala ta podivná vina, ale skutečně se to tak nestalo.

„Stále byl tvým bratrem,“ řekl Damian měkčeji, než ho kdy slyšela promluvit. „Máš dovoleno cítit po něm zármutek. Nebo spíš po tom, co jsi s ním mohla mít, Ello.“

Abriella o tom takhle nikdy nepřemýšlela. Možná to bylo jejím problémem; možná to byl ten důvod, proč měla sevřené hrdlo, proč jí srdce bolelo a proč byla její mysl v zamžené bublině.

„Chvíli to bude trvat, ale ten pocit, který zažíváš, zmizí,“ řekl jí Damian tiše.

„Ano?“

„Nakonec.“

Abriella se zadívala na své zaťaté pěsti, které spočívaly v jejím klíně. „Joel chtěl, abych se tenhle týden rozhodla. Jednou možností bylo být volná a druhou bylo osvobodit všechny ostatní. Tak jako tak by mi to něco sebralo, Damiane.“

„Tommase?“

„Ano.“

„Rozhodla ses správně,“ řekl Damian.

„Ale tohle nebyla ani jedna z Joelových možností. Tohle byla možnost, která mi byla dána na poslední chvíli a byla mimo bratrovu kontrolu. A to bolí... tady,“ řekla Abriella a ukázala na své srdce. „Protože co se týče Joelových možností, nevěděla jsem, kterou z nich si vybrat. Nemohla jsem tu volbu udělat.“

„Ello, možná sis nemohla vybrat proto, že nic z toho pro tebe nepředstavovalo skutečnou možnost. Nezáleželo na tom, co bys udělala, ale co bys neudělala. Rozumíš tomu, co tím říkám?“

„Ne.“

Damian se zamračil. „Možná, že až se zítra probudíš, s Tommasem po svém boku a se svobodou, která ti byla nabídnuta přímo do tvých rukou, to bude dávat mnohem větší smysl.“

Bože.

Abriella to doufala.

********

„Zasraně, Tommasi, trvalo ti to dost dlouho,“ zavrčel Damian v okamžiku, kdy přijal hovor na vyzvánějícím mobilním telefonu.

Abriella z nohou právě skopla boty a kabelku, kterou stále ještě držela, upustila na podlahu.

Když se ozvalo jméno jejího milence, rychle se otočila na patě. Chtěla vědět, kde byl, co se stalo, nebo... cokoli.

Prostě potřebovala cokoli.

„Kde je?“ dožadovala se Abriella.

Damian zvedl prst vysoko do vzduchu, čímž mlčky žádal, aby byla zticha. „Jo, člověče, zavolám právníka a pošlu ho tam za tebou.“

Pane bože.

Právník?

Než ji Damian odtáhl pryč a odvezl, slyšela policejní sirény, nicméně hloupě doufala, že byl jen výmysl její mysli. Očividně ne. Tohle byl problém, který Tommas ani chicagská mafie nepotřebovali.

A ještě hůř, co ona?

Držela zbraň, vystřelila z ní a Tommas jí ji sebral.

„Je... mrtvý?“ zeptal se Damian a střelil po Abrielle ostražitým pohledem.

„Cože?“

Damian se k ní otočil zády. „Takže tě v podstatě drží pro nic, protože Peter-“

Něco Damiana umlčelo.

Pak Damian řekl: „Co chceš, abych... Jo, dobře. Dostanu tam právníka a přijdu i já.“

Jakmile hovor skončil, Damian se otočil tváří v tvář k Abrielle. Jeho rysy byly zbarvené vážným, temným smutkem. Abriella v žaludku okamžitě pocítila ještě větší tíhu a nevolnost, než kterou cítila za celý den. Damianova tvář měla nasazenou omluvnou masku - jako by ji jeho další slova měla ublížit ještě víc a on to nechtěl dělat.

„Ello, něco ti musím říct,“ řekl Damian pomalu.

Předchozí otupělost nervového systému byla zpět. Její tělo a mysl se chtěly chránit, a Abriella je za tyhle své reakce ani trochu nevinila. Na dnešku nebylo nic snadného. Vypadalo to, že se to každým okamžikem ještě zhoršovalo.

Proč by tohle mělo být jinak?

„Kde je Tommas?“ zeptala se Abriella.

„Drží ho policie, ale nemá k tomu moc důvod. Když tam dorazili, scéna byla poměrně jasná, a myslím, že Peter otřel zbraň tak, aby zničil vše kromě jeho vlastních otisků prstů. Tommase drží proto, že chtějí získat, co nejvíc informací mohou ohledně toho, co se v restauraci stalo před střelbou a proč Joel zemřel.“

Abriella to nechápala. „Můj táta? On v restauraci nebyl.“

„Vešel tam po nás,“ odpověděl Damian jemně.

Srdce ji bolelo.

„Takže je taky na policejní stanici?“

„Ne.“

„Ale -“

„Poté, co se místo vyklidilo, sebral Tommasovi zbraň,“ přerušil ji Damian a přistoupil roztaženými rukama k Abrielle blíž, jako by měl obavy, že by mohla utéct. „Venku byli policajti, nejdřív jen pár aut. Vytáhl na ně zbraň.“

„Ne,“ zamumlala Abriella a ucouvla.

„Je mi to líto, Ello.“

„Ne. Můj táta v té restauraci nebyl, Damiane. Nebyl! Byl venku, čekal v autě.“

„Tvůj táta ti dal venku před restaurací kabelku. Viděl jsem, jak to udělal. V kabelce byla zbraň. On tohle plánoval, Ello. Věděl, jak to skončí. Je mi to líto.“

„Mýlíš se,“ řekla Abriella. Při posledním slově se jí zlomil hlas. „On by to mně a Alesse neudělal.“

Ztratily už svou mámu.

Neopustil by je i Peter.

„Udělal to,“ řekl Damian. „Je mi to líto.“

Ne.

Abriellino srdce by stejně tak mohlo vypadnout z její hrudi a ve foyer usedlosti Trentini se roztříštit. Z plných plic jí vytryskl bolestivý vzlyk, který se rozlehl celou halou. Zakymácela se a musela se chytit okraje stolu.

Proč její táta?

Milovala ho.

„Ale… a-ale...“

Abriella nedokázala vytvořit slova. Hrdlo se jí zas a znovu svíralo a dusilo se jí zármutkem a vzlyky. V očích ji pálily slzy. Nebyla jí dána šance dát něco jiného – někomu, koho milovala – aniž by jí to bylo sebráno.

Nemělo to být dávat a brát.

„Tohle není správné,“ zamumlala Abriella a pohledem plným slz se dívala na Damiana.

„Já... je mi to tak líto,“ řekl Damian chabě. „Musím jít a dostat za Tommasem jeho právníka. Dostanu sem Lily a možná i Eve a tvou sestru.“

„Prostě běž,“ donutila se Abriella říct.

Její bolest byla víc než dost.

Byla až příliš.

Hroutila se zevnitř a nechtěla, aby to někdo viděl. Poslední týden a půl strávila dny i noci nekonečnou hrou, která se odehrála o samotě v její hlavě. I když v tom mizerně selhala, snažila přijít na to, co její bratr plánoval, a jak to všechno mohlo skončit.

Abriella udělala správnou volbu.

Vybrala si nechat vyhrát Tommase.

I tak prohrála.

Abrielliny přetížené smysly nejasně zaznamenaly zvuk zavření předních dveří. Teprve pak si uvědomila, že Damian musel odejít.

Kolem kraje ozdobného stolu, kterého se držela, stahovala a uvolňovala prsty. Její nohy se chovaly tak, jako by se pod ní měly každým okamžikem podlomit. Když její žaludek hrozil, že se z toho všeho pevně zauzluje, jen stěží v sobě dokázala udržet žluč.

Abriellino srdce i duše křičelo pro lidi, kteří tam nebyli. Po lidech, kteří jí poskytovali útěchu, kteří ji milovali a vždycky ji ochraňovali.

Její máma.

Její táta.

Tommas.

Teď ho mohla mít, nebo ne?

Svoboda nebyla zadarmo.

Tento život s sebou vždycky nesl i svou cenu.

Abriella za něj zaplatila až příliš mnoho.

Hněv a agónie vrhly Abrielliny vnitřnosti přímo do vlny horké lávy. Jedním rychlým tahem ruky smetla ze stolu všechny fotky a cetky a přitom do prázdného domu vykřičela svůj vztek a zármutek.

Teď to bude vždy prázdné.

Zvuky rozbitého skla z toho, jak se na podlaze tříštily rámečky, na okamžik uklidnily vnitřní válku, která zuřila přímo uvnitř ní, ale nestačilo to. Popadla první věc, kterou dokázala, obraz na zdi, na kterém byl její pradědeček, servala ho a hodila ho na zem.

Tento dům vyrostl a uchovával bažiny lží. Manipulace, ovládání a moc - to byla hra, kterou všichni hráli. Začala už dávno, v době, kdy její máma udělala skutečnou chybu a pak za ní draze zaplatila.

Skončilo to.

Ale i tak to dovádělo Abriellu k zatracenému šílenství.

A agónii.

Bože, ta bolest.

Chtěla se cítit lépe, takže popadla ze zdi další věc a také ji roztrhla. Obrazy z chodby házela na podlahu, ničila vzpomínky, které nebyly zcela pravdivé, a fotky mužů, jejichž chamtivost zničila tolik životů.

Tohle byla jejich chyba.

To oni ji donutili k jejímu rozhodnutí, nejen Joel.

Abriella brečela a křičela svůj hněv, který nikdo neslyšel, demolovala křídlo domu, které pro ni až příliš dlouho představovalo její pozlacenou klec. Nechávala za sebou všechny rozbité fotky, každičký zničený kousek historie dopadl na zem jako kus smetí, kterým i byl.

Koneckonců, mohla by začít znovu.

Zítra by mohla být lepší.

Mohla by být svobodná, s Tommasem.

Stálo to za to.

Cena za to stála.

Správně?

********

Abriellu probudilo tiché mumlání, které vycházelo odněkud mimo obývací pokoj. Posadila se na gauči, afghánská přikrývka jí spadla k pasu. Než odpadla, nepřikryla se. Poté, co zničila dalších pár rodinných portrétů a fotek, vylomila zámek na skříňce s alkoholem, popíjela bourbon a pak rychle upadla do spánku.

Ale nepřikryla se.

„Děkuji, že jste přišly,“ zaslychla Abriella na chodbě známý hlas.

Tommas.

„Samozřejmě,“ řekl někdo jiný.

Lily.

„Zítra odpoledne se vrátíme,“ řekl další.

Evelina.

„A přivezeme s sebou i Alessu,“ dodala Lily rychle.

„Adriano trval na tom, aby jen pro případ, že by se něco zvrhlo, zůstala doma,“ vysvětloval Tommas. „Nezlobím se na něj za to. Jsem si jistý, že zítra s vámi přijde, ale možná, že nechá Abrielle trochu času jen pro sebe. Musí... Nevím.“

„Vstřebat to,“ řekla Evelina tiše. „Ten pocit znám.“

„I já,“ souhlasila Lily. „Ale ona to má z nás všech nejtěžší. Přiznej jí to k dobru.“

Tommas se zasmál. „Vždy jsem Abrielle její zásluhy přiznal, to mi věř. Obě se dostanete domů v pořádku?“

„Zavolala jsem Theovi, aby pro mě přijel,“ řekla Evelina.

„Damian mi řekl, že bych mohla jet domů svým autem,“ řekla Lily. „On je... mimo, myslím. Neřekl mi, kde byl.“

„Skutečně děkuji za to, že jste přišly. Zařídím, aby Abriella vám oběma zavolala. Zatím prostě zůstaňte v povzdálí, nechte, aby se ten nepořádek přehnal, a jsem si jistý, že pak by byla ráda za to, aby měla své kamarádky blízko.“

„Rozhodně.“

„Jasně,“ souhlasila Evelina.

Abriella poslouchala, jak se se kroky na chodbě postupně vytratily. Byla překvapená, že sem její kamarádky přišly a zůstaly s ní, i když sama si ničeho z toho nevšimla a všechno prospala.

Abriella se zvedla z pohovky a zamířila z obývacího pokoje ven do chodby. Do přední části domu dorazila právě včas na to, aby viděla, jak Tommas zavřel hlavní dveře. Její milenec se s povzdechem opřel dlaní rukou o dveře a předklonil se dopředu, jako by na jeho ramena právě dopadla obrovská tíha.

Přesto... vypadal klidněji než kdy dřív.

Jako by to skončilo.

Válka, boje, krveprolití... všechno.

Prostě jen tak.

Tommas ze své kapsy vytáhl mobilní telefon a vybral číslo. Zatímco s uchem přitisknutým ke sluchátku čekal na to, až to někdo na druhém konci zvedne, ani na okamžik se neotočil.

„Ahoj, Duchu,“ řekl Tommas. „Kde jsi?“

Abriella věděla, že by se pravděpodobně měla otočit a nechat ho, aby si vyřídil hovor v soukromí, nicméně nechtěla to. Být blíž bylo lepší, zvlášť po dni, který zažili.

„Dobře,“ odpověděl Tommas, ať už mu Damian řekl cokoli. „Potřebuji, abys to s ním dnes večer skončil – myslím tím s Darrylem. S Joelem na něčem pracoval, vím, že ano. Nevím, na čem konkrétně, ale na tom nezáleží. Loajalita je to, na čem záleží, že?“

Abriella cítila, jak se jí v krku formoval knedlík. Opřela se o stěnu a přála si, aby ji opustil ten náhlý chlad, který cítila až v morku kostí. Nestalo se tak.

„Trochu to u něj doma prohlédni a možná se ti podaří zjistit, zda tam není něco, co by vysvětlovalo, na co se Joel chystal,“ pokračoval Tommas, aniž by si všímal Abrielliny přítomnosti. „Pokud na cokoli přijdeš, zavolej mi. Teď na nás bude nějako dobu silně a žhavě upjatá pozornost úřadů, zvlášť na mne tady u Abrielly. Je mi to ukradené, ale můžeme to čekat. Nějakou dobu možná týden, musím zůstat trochu zticha. Drž ty sračky ode mě dál... Jo, a kromě toho -  ona mě potřebuje víc.

„Dobře, později, chlape,“ ukončil hovor.

Tommas zaklapl telefon, zastrčil si ho do kapsy a na patě se otočil. Jakmile jeho zrak spočinul na tiché postavě, Abriella mávla dvěma prsty na pozdrav.

„Ahoj,“ zašeptala.

Tommas se usmál upřímným zářivým úsměvem. Ten se však rychle vytratil. „Zničila jsi to tu.“

„Jak víš, že jsem to udělala já?“

„Protože to křičí tebou, zlato. Tak dlouho jsi byla rozzlobená, Abriello. Vařilo se to v tobě, držela jsi to všechno v sobě a musela snášet chyby všech kolem sebe. Jednou to muselo jít ven, má sladká dívko. A když se to stane, nikdy to není hezké. Ve svém srdci a hluboko uvnitř své duše jsi byla jako černý led, který čekal na to, až se dostane ven, aby někoho zabil.“

Při výběru jeho slov se roztřásla.

„To prostě... bolí,“ řekla Abriella chabě.

Tommas přikývl. „Tvůj táta?“

„A trochu Joel. Hlavně celá moje rodina. Všechno, Tommy.“

„Miluji tě, Ello.“

Abriella sklonila oči k zemi. „Chtěla jsem si vybrat tebe.“

„Cože?“

Všechna bolest a zmatenost, kterou v sobě Abriella během minulého týdne a půl, kdy byla zamčená v jednom křídle usedlosti Trentiniho, se z ní vyhrnula v přívalu slov. Vysvětlila mu, co jí bratr řekl, jaké jí dal možnosti a co následovalo potom. Řekla Tommasovi, jak křičela, jak měla pocit, jako by selhala a o konečném rozhodnutí, která přišlo na poslední chvíli.

„Chtěla jsem si vybrat tebe,“ zopakovala Abriella, „ale Joel mi nedal možnost, která by mi nechala tebe, Tommy. A pak, když můj táta udělal to, co udělal, a já si uvědomila, co chtěl, abych udělala, bylo to tak snadné, jako je dýchání. Stačilo stisknout spoušť a všechno to skončilo. Dostala jsem tebe a všichni ostatní dostali mír. Na zlomek vteřiny to bylo tak snadné.“

„Ale není to snadné,“ řekl Tommas jemně.

Abriella zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Omlouvám se, zlato.“

„Můj táta…?“

Tommas sklonil hlavu dolů. „Zoufalí muži jsou nebezpečnými muži, Ello.“

Takový byl Tommas po všechny ty roky?

Zoufalý. Roztoužený. Bezvýchodný.

Hluboko v Abriellině hrudi se usídlila bolest. Přitiskla si ruku na srdce. Chtěla, aby to odešlo. Potřebovala, aby to přestalo.

„Bože,“ zamumlala, „nechci se takhle cítit.“

Tommas udělal pár kroků vpřed, aby se k ní dostal blíž. Díval se na ni. „Jak?“

„Bolest v srdci. Když jsem byla rozzlobená a ničila ty věci, odešla. Když jsem křičela a brečela, byla jsem tím rozptýlena.“

„A když jsi pila čtvrtku láhve bourbonu?“

„Byla jsem otupělá.“

Bože.

Čtvrtku láhve?

Proč nebyla stále opilá?

„Kolik je?“ zeptala se Abriella.

Tommas se zamračil. „Pět ráno.“

Čas prostě proklouzl prsty.

„Kdy sem přijde policie?“

„Brzy,“ odpověděl Tommas. „Kvůli smrti tvého táty a bratra. Nicméně od tebe nebudou nic potřebovat. Nikdo neví, že jsi tam byla. Nikdo neřekne ani jediné slovo. To, co se stalo, vypadalo celkem jasně. Tvůj táta zastřelil Joela, jeho otisky prstů byly po celé zbrani, ruce měl plné zbytků střelného prachu, protože ze zbraně vystřelil na policii a při následné přestřelce byl zabit. Nikdo se nedívá tvým směrem.“

Ale měli by.

Byla vinná.

„Ello?“ zeptal se Tommas.

Podívala se na něj a uvědomila si, že teď stál přímo před ní. Zvedl ruku a tím nejjemnějším dotykem přejížděl po její tváři.

Bylo to dost na to, aby na její kůži zapálil oheň.

V duši se na chvíli uklidnila. Ve svém srdci byla doma. Tohle pro ni pokaždé dokázal udělat jen Tommas.

„Pořád to bolí,“ řekla mu Abriella.

Tommas přikývl. „Za nějakou dobu se to zlepší.“

„Nechci se s tebou právě teď takhle cítit.“

„Tak nemusíš.“

Abriella se nedostala možnost zeptat, proč nebo jak to myslel. Bez jakéhokoli varování se ocitla zabalená v Tommasově teplém, pevném objetí. O okamžik později už jeho ústa s nezbedným úmyslem drtila ta její.

Přemýšlela, zda na to byl ten správný čas.

Neměla by za to, co udělala, být tažena bahnem?

Neměli by...

Když Tommasův jazyk narazil do jejích rtů a dožadoval se víc, Abriella se rozhodla, že jí to bylo jedno. Když od ní něco chtěl, vždycky mu to dala. Umožnila Tommasovi vstoupit do svých horkých úst. A on neztrácel žádný čas tím, že by ji svými zuby oždibával spodní ret, a jeho jazyk se hned propletl s jejím. Rukama vklouzl do jejích vlasů, pevně se zezadu popadl za krk a držel ji tak na svém místě.

S každým kousnutím jeho zubů se cítila lépe. S každým pohybem jeho rtů byla ještě žhavější. S každým tahem jeho jazyka se zapomínala na svou bolest.

„Ach můj bože,“ vydechla Abriella, když se Tommas vydal na cestičku dolů po jejím krku.

Jeho rty po sobě na její kůži zanechávaly hořící cestičku.

Plnou příslibu.

Sladkou.

Plnou potřeby.

Ona tohoto muže potřebovala.

Čím pevněji ji Tommasovy ruce svíraly, tím víc její tělo zpívalo. Abriellina hlava se zaklonila. Aniž by se na to ptal, věděl, co potřebovala, a dal jí to.

„Víc,“ požadovala Abriella a tahala za Tommasovy vlasy, aby ho přiměla podívat se na ni.

Jeho horký pohled se setkal s jejím, a v tom okamžiku se Abriella ztratila a zároveň i našla. Tommas byl schopný jediným pohledem ji přimět zapomenout, vzít ji do výšin a zároveň udržet na zemi.

Nic víc.

„Miluji tě,“ zašeptala Abriella.

„Vždycky jsem věděl, že mě miluješ, Ello.“

„Ani zdaleka jsem ti to neřekla dostatečně.“

„Máš celý zbytek života na to, abys to napravila, má sladká dívko.“

Měla ho.

Abriella měla pocit, že bude chvíli trvat, než jí to skutečně dojde.

Tommas najednou zatáhl za její šaty, až jí je přetáhl přes hlavu a následně skončily někde na podlaze. Chladný vzduch v domě obalil její kůži jemným dotekem a tělo se jí zachvělo, dokud ho Tommasovy ruce nedokázaly znovu uklidnit.

Abriella ignorovala nepořádek, který díky jejímu předchozímu řádění byl všude kolem nich. Tommas si klekl na kolena a přitom jí stáhl její kalhoty. Když si svými prsty hrál lehkými dotyky na jemných pyscích jejího pohlaví, v hrudi jí uvízl dech.

„Jsi pod mými prsty tak horká,“ zamumlal Tommas a hlas se mu přitom zlomil.

Abriella pocítila po páteři chvění. „Ano?“

„Mmm, ano. Horká, hladká a vlhká, zlato.“

Abriella roztáhla nohy tak, aby mezi ně mohla jeho ruka snadno vklouznout. Dvěma prsty zajel přímo do záhybů jejího vstupu až klitorisu. Tento dotek byl mnohem pevnější než ten první. Byl to dost na to, že jeho prsty zatlačily na její pohlaví a byly příslibem toho, co ještě přijde.

„Velmi mokrá,“ poznamenal Tommas a ve škádlivých kroužcích svými teď už mokrými prsty kroužil po jejím klitorisu.

Přirážela do jeho ruky. Potřebovala jeho dotek. Čím více v ní pracoval, tím větší horkost cítila, až už to nedokázala dál vydržet. Tommasovy prsty bez varování stiskly její klitoris a Abriella hlasitě zasténala.

Bolest toho stisku ji přimělo chtít vyvrcholit.

„A plná potřeby,“ řekl Tommas se smíchem.

„To jsi mi způsobil ty, jak víš.“

„Takhle tě mám rád, Ello. Jak chceš moje špinavá slova, potřebuješ, aby do tvé těsné kundičky bušil můj pták, ty nevíš, kdy mít dost. Miluji tě takhle, zlato. Miluju tě, když jsi na zádech, na kolenou nebo cokoli mezi tím. Miluju to, když mě necháš šukat tě, až máš hrdlo celé ochraptělé z výkřiků, a tvoje kundička je celá bolavá a nasáklá našimi tekutinami. Vždycky to byla nejžhavější, zatraceně nejdokonalejší věc, kterou jsem kdy viděl.“

„Vždycky?“ zeptala se.

„Vždycky,“ potvrdil a svými prsty znovu zajel do jejích záhybů.

Tommas svými prsty líně škádlil její svírající se kundičku a přitom celou dobu hleděl přímo do jejích očí. Abriella do jeho ruky prakticky padala a přirážela boky vůči jeho doteku ve snaze získat víc. Potřebovala ho hlouběji, aby ji vyplňoval, protahoval a šukal, až by tenhle příšerný den neskončil a ona se nemusela vrátit.

„Co chceš, hmm?“ zeptal se Tommas a natáhl se dopředu, aby ji políbil na nahé stehno.

„Chci, abys mě přiměl křičet, až mě bude bolet hrdlo, celou noc mě šukal a až už dál nedokážu udržet svou vlastní váhu, mě uložil do postele.“

Tommas se ušklíbl svým sexy úsměvem. „To je docela solidní seznam.“

„Je odůvodnitelný. O nic víc nežádám.“

„Pravda.“

Když jeho prsty hlubokými, rychlými tahy pracovaly na její kundičce, Abriella se celá chvěla. Tommas tlačil na její mokré, pevné stěny pokaždé tak často, jako by jí tím připomínal, že ví naprosto přesně, kde je to místo, kam, pokud by chtěl, stačilo zatlačit a ona by se hned udělala. Slyšela, jak její mokrá kočička sála jeho prsty a úplně cítila tu sladkou vůni svého vlastního narůstajícího vzrušení.

Abriella sklonila oči ke svému milenci a sledovala, jak byl uchvácený jejím potěšením, které vytvářel. Něco si přitom uvědomila. Už ho dál nemusela skrývat. Nemuseli hrát na předstírané bezpečné víkendy, přebíhat mezi apartmány, aby společně strávili hodinu nebo se chovat, jako by do sebe nebyli naprosto a úplně zamilovaní.

To v jejím srdci uvolnilo každou špetku strachu a bolesti.

Všechno bylo pryč.

„No tak, Ello,“ naléhal ni Tommas a zatímco mluvil, zuby jí škádlil stehno. „Tvoje kočička je tak těsná, zlato, tak zatraceně skvěle mě šuká. Chci, aby ses dřív, než tě stáhnu na podlahu a ošukám tak, jak máš ráda, udělala na mých prstech.“

„Jako tvoje špinavá malá coura.“

Její slova z ní vycházela jen jako bezdechý, roztřesený šepot.

Jeho prsty na ní pracovaly tvrději, protahovaly ji a při těch tazích se kroutily. Chystal se ji udělat rychle a drsně, přesně tak, jak se jí dotýkal.

Tommasův úsměv se prohloubil v cosi nezbedného. „Ale já tě tak miluji, Ello. Nikdo jiný tě neuvidí tak, jako já, ani nikoho nebudeš prosit, aby tě ošukal svým ptákem, až před očima uvidíš hvězdy, zatímco budeš mít prsty až po klouby zabořené ve svém zadku. Nikdo kromě mě na tvém těle nemůže zanechat své stopy. Jen já, má sladká dívko. Vždycky budeš jen moje.“

Měl naprostou pravdu, až to bylo děsivé.

Také to bylo nádherné.

„Tam, Tommy,“ zamumlala Abriella. „Jsem přímo tam...“

Tommasovy prsty se zaryly do jejího vnitřního stehna. „Tohle je moje, Ello, tak mi to zasraně dej, protože jinak si to od tebe vezmu sám.“

S hlasitým zakvílením se udělala, tělo se jí chvělo uvolněním, zatímco po páteři jí přebíhalo potěšení a za očními víčky jí vybuchovaly jiskřičky. Při svém orgasmu se skoro vznášela, byl cítit tak zatraceně dobře. Tak moc to potřebovala, že jakmile jí jednou projel jejím krevním řečištěm, už nedokázala cítit nic jiného.

Jen stěží vnímala, jak Tommasovy prsty opustily její pohlaví.

V pozadí svých omámených myšlenek zazněl zvuk muchlaných vláken látky. Zorné pole měla díky nevylitým slzám zamžené.

Pak byla Abriella odtržena od stěny a bez slova zatlačena na zem. Když Tommas přetočil Abriellu na záda, rozbité předměty a zmuchlané oblečení byly odstrčeny stranou. Jeho nahota těžce zakrývala její tělo. Znovu byla připravena o dech.

Rukama držel její tvář, zatímco se svými ústy snesl na její. Jeho druhý polibek nebyl stejný, jako ten první - byl měkčí, sladší a dával si na čas, aby její ústa pomiloval svými vlastními. Chlad podlahy utišoval válku, která probíhala v jejím přehřátém těle.

Když se Tommas dostal nad ní a vznášel se nad jejím tělem, jeho tmavě modrý pohled ji přišpendlil k zemi.

„Děkuji, že sis vybrala mě,“ zamumlal Tommas.

Abriella zamrkala a dovolila slzám, které se shromažďovaly v koutcích jejích očí, aby spadly dolů. „To jediné, co jsem musela udělat, bylo najít cestu.“

„Já vím, zlato.“

„Stále to právě teď nechci cítit,“ přiznala.

„Nemusíš.“

„Přiměj to jít pryč, Tommy.“

Svými prsty přejel po jejích rtech. „Jen na okamžik.“

„To stačí.“

Její nohy si zahákl kolem svého pasu a hlavičkou svého kohouta zamířil přímo k její štěrbině. Abriella zvedla boky a cítila, jak špička jeho penisu naplňuje její vchod přesně tak, aby toužila potom ještě víc. Její tělo reagovalo na cokoli, co jí dal a kdykoli jí to dal. Patama se zaryla do jeho zad, boky vyklenula dopředu a jeho penis zajel hluboko do jejího promočeného, jemného pohlaví. Tommasovy ruce svíraly její vnitřní stehna a nutily ji roztáhnout nohy tak doširoka, až jí svaly hořely bolestí.

Pod jeho váhou se chvěla a cítila bolest, přesto však chtěla víc.

„Požádej mě o to,“ zašeptal Tommas.

Abriella se vyklenula z podlahy a v žaludku cítila lahodné svírání. „Dobře mě ošukej.“

„A tvrdě.“

„Tak hluboko, Tommy. Chci to cítit až do morku kostí. Prosím.“

Když její milenec nasadil tempo, které každým tahem tlačilo Abriellu do země, nedostala předem žádné varování. Tommasova ruka našla její hrdlo a sevřela ho tak pevně, až s trhnutím otevřela oči. Zjistila, jak ji ze své pozice sledoval. Zbožňovala mít jeho ruce na krku, když jí ho svíraly a zatímco ji šukal, tak tím držel jejího pohled přímo na sobě.

Když si ji Tommas takhle bral, nedával najevo své milosrdenství. Zatímco ji šukal, bylo to mezi nimi brutální, ona nehty zarývala do jeho zápěstí, zuby se kousala do rtu. Jeho ruce ji držely dole, jako by byla zatracené zvíře, které si bral.

Partner.

Jediný dokonalý člověk na světě, který byl kdy stvořen jen pro ni.

Nikdo jim nemusel rozumět.

Chtěla jen jeho.

Abriella potlačila emoce a pocity, kterých byla plná a zatímco byla naplněná, roztažená a šukaná k dalšímu uspokojení, zalapala po vzduchu. Užívala si vůni svého milence, pocity ze studené podlahy, která ji tlačila do zad a orgasmu, který narůstal.

Pod jejím dotekem se Tommasovy svaly pohnuly, v jeho očích planul chtíč spojený s láskou.

„Nechceš to udělat znovu?“ zeptala se Ella. „Nechceš mě přimět, abych vyvrcholila znovu?“

Temně se zasmál.

„Tohle je přesně celé moje, dívko.“

„Tak mi to dej, Tommy.“

Abriella cítila, jak za její tělo zatáhl, a za okamžik byla přetočena na kolenou. Všude na podlaze kolem nich byly skleněné střepy a nepořádek. Dlaně jí sklouzly a cítila na nich škrábance. Bolest přicházela s blažeností. Tommas, stejně tak jako vždycky, s ní nezacházel jako s panenkou. Tommasovy ruce tiskly její ramena a nutily horní část jejího těla sklonit se dolů k zemi, zatímco zadek měla vystrčený vysoko vzhůru. Nemohla se hýbat.

Zbožňovala to.

To jediné, co potřebovala, bylo, aby do ní jeho penis znovu zajel a ona by mohla létat. Dřív, než do ní začal znovu bušit, ucítila konečky špiček jeho prstů, těch, kterými ji ošukal, jak tlačily na těsnou dírku jejího zadečku. Když se jeho prsty zabořily do jejího zadečku, tlakem se dostaly skrz pevný kruh svazku svalů a celou ji rozpálily, Abriella ostře zakňučela.

Pak ji začal šukat. Současně naplnil její kočičku i zadeček. Roztahoval její otevření a využíval ji, aby dostal to, co chtěl, aby jeho tělo dostalo to, co potřebovalo. Abriella věděla, že na konci toho všeho by měla mít i ona to, co potřebovala.

„Tvůj zadek je tak zatraceně nádherný, Ello, ale potřebuje být trochu červenější.“

Když dlaň jeho ruky tvrdě dopadla na kůži jejího zadečku, Abriellino sténání se přetavilo do rozechvělého výkřiku. Poté následoval další tvrdší a rychlejší úder. Kůže jí díky tomu sladkému žihadlu celá hořela.

Byla to bolest.

Bylo špinavé.

Byla to zatracená rozkoš.

„Vezmi si to ode mě, Tommy,“ žadonila Abriella.

Sevřel její vlasy do pěsti a silně zatáhl. Jeho penis do ní bušil ještě tvrději, díky čemuž koleny narážela do podlahy. Směřovaly na ně bezpečnostní kamery. Byli přímo před velkým předním oknem.

Bylo jí to zatraceně ukradené.

Jak by ne?

Zatímco ji Tommas šukal, jako by to bylo tím jediným, pro co byla stvořena, šeptal jí: udělej se na mém ptáku, děvče, a přiměj mě zasraně vyvrcholit, Ello. Bylo to to jediné, co potřebovala slyšet a na co potřebovala myslet. Byla to jediná věc, o kterou se starala.

Zuřící potěšení. Procházelo to celým jejím tělem, až už dál nedokázala dýchat a hrdlo měla díky tomu, jak křičela a volala jeho jméno, celé syrové. Její orgasmus pokračoval dál a dál, jako by šukání nemělo nikdy skončit.

Potom zatáhl za její vlasy silněji.

„Požádej mě o to,“ dožadoval se Tommas.

Abriella se zajíkavě nadechla. „Prosím.“

„Požádej mě o to.“

„Dej mi to, prosím.“

Věděla, že to přijde. Jeho ztráta kontroly. Ruka, kterou měl zamotanou v jejích vlasech, se mu roztřásla. Hrdelně zasténal

„Nutíš mě zasraně se udělat,“ zavrčel Tommas.

„Prosím, dej mi to, Tommy.“

To jediné, co potřeboval, bylo pár tahů. Mohla to poznat podle napětí v jeho svalech a podle toho, jak svá slova zavrčel. Jeho sténání bylo chraplavé, protáhlé a vycházelo přímo z jeho hrudi.

„Bože, Ello... zlato... Bože.“

Pak se vytáhl a horkým, silným proudem semene se udělal.

Její bolest byla okamžitě pryč. Její myšlenky byly ztraceny.

To jediné, co cítila, byl on na jejím těle.

Využil ji špinavě, na podlaze plné rozbitých vzpomínek.

A to bylo přesně to, co potřebovala.

************

„Převlékni se,“ řekl Tommas.

Abriella zvedla oči z hrnku kávy, který si tiskla k hrudi. Seděla v rohu gauče, na sobě měla až příliš velký svetr a legíny, sledovala opakování nějakého pořadu a všechny telefonní hovory ignorovala.

Svou práci odvedla. Promluvila si s policií, držela hlavu nízko a udělala všechno, co od ní bylo žádáno. Naplánovala dva pohřby a poté, co týden a půl poté, co její táta a bratr zemřeli, nasadila svou masku a ani o jednom z nich neřekla ani jediné špatné slovo.

Abriella se chtěla schovávat o trochu déle.

Tommas byl na každém kroku po jejím boku.

„Cože?“ zeptala se Abriella.

Tommas zvedl zápěstí a zkontroloval čas. „Je sedm. Musíš se obléct.“

Teprve teď si Abriella všimla toho, že její milenec na sobě měl oblek, který dokonale objímal jeho urostlé tělo a díky kterému vypadal ještě víc sexy. Na pozici bosse, kterou v chicagské mafii zaujal, vypadal naprosto vhodně. Tommas vypadal skvěle vždy, ale během let získal sebedůvěru a aktuálně z něj vyzařovalo štěstí, a tím to všechno bylo ještě zjevnější.

Jak se stalo, že tenhle muž byl její?

Bylo to něco úplně jiného, když se vedle toho muže denně probouzela. I když to nedávalo smysl, nepřišlo jí to jako nové. Vypadalo to, že Tommas dokázal vyplnit díru v Abriellině životě, o které vždycky věděla, že tam byla.

Surrealistické, ano, ale nádherné.

„Proč?“ zeptala se Abriella.

„Je neděle.“

„Takže?“

„Kostel,“ objasnil Tommas.

Abriella otevřela ústa, aby se začala dohadovat, nicméně jeho zdvižená ruka ji zastavila dřív, než stačila cokoli říct.

„Než začneš,“ řekl Tommas, „měla bys něco zvážit.“

„Jako co?“

„Jako skutečnost, že kvůli tomu, čím teď jsem, musím dělat jisté věci, Ello. Musím jít do kostela, promluvit si se svými muži, pozdravit se s jejich rodinami a jít na večeři, když jsem pozván. Dva týdny jsem tě nechal skrývat se a dělat cokoli, co jsi potřebovala, aby ses cítila lépe a dokázala se znovu najít. Jsi moje dívka, a já skutečně potřebuji, aby sis to uvědomila a ukázala všem ostatním, že víš, kdo a co pro mě jsi.“

Abriella svraštila obočí. „Ale... je to jen kostel.“

„Je to víc než jen kostel. Je to o tom, že spolu budeme mimo domov. Je to o neskrývání se toho, kdy si lidé ze starší generace šeptají o tom, co se mezi námi celé roky děje. Je to znamení solidarity a štěstí, Ello.“

„To mi zní, jako bychom byli svoji či tak něco.“

Tommas okamžitě ztuhl.

Ach.

Sakra.

Boss musí mít ženu.

Měla vědět, že to bylo to, kolem čeho Tommas kroužil. V italských mafiánských rodinách bylo dlouhodobou tradicí, že muži, kteří organizaci vedli, byli ženatí. Bylo to proto, že věřili, že žena usadila muže způsobem, který by svobodný muž nezvládl. Před veřejností to vypadalo dobře a stejně tak i před la famiglií.

Divokost nebyla u bosse tolerována. Požadovány byly tradice.

Tommas získal své místo, byl jak obávaný, tak i respektovaný, nicméně stále to nebylo dotaženo do konce. Chybělo manželství s vhodnou ženou.

Abriella se s odkašláním zvedla z pohovky. „Nejsme sezdáni, Tommy. Vzít mě ven a ukázat mě bude jen dalším důvodem, proč budou lidé mluvit. A po tom všem, co se stalo, ne nutně v dobrém.“

„Já se na to ve skutečnosti dívám jako na způsob, jak ukázat ženu, kterou mám v záměru učinit svou manželkou.“

Možná to bylo tím, že Abriella vždy cítila svůj vztah s Tommasem jako skvrnu na obou jejich jménech, a proto nikdy nemyslela tak daleko dopředu. Nikdy nepředpokládala, že i když to tak chtěla celé roky, by role jeho manželky pratřila jí.

„Nikdy nebude žádná jiná než ty, Ello,“ řekl Tommas, jako by dokázal číst její myšlenky.

„Nechci, aby lidé mluvili o tobě nebo o mně.“

„Nech je. Tohle není na jejich rozhodnutí.“

Abriella se zasmála. „Ano?“

„Ne. Já jsem zatracený boss, Ello. Všechno je to teď o mně.“

Na rtech jí okamžitě vykvetl úsměv. „A očividně o mně.“

Tommas pokrčil rameny. „Skutečně nepotřebuješ, abych to řekl, že? Ty už víš -“

„Všechno, co děláš, je kvůli mně. Já vím, Tommy.“

„Pak se oblékni. Myslím, že do něčeho pastelového. Je to kostel, ale nemusíš při tom vypadat, jako bys znovu byla na nějakém zatraceném pohřbu. Zbožňuji tě vidět ve světlých barvách. Připomíná mi to jaro, krásu a mladý život.“

„Ano?“

Tommas se usmál. „Připomíná mi to tebe.“

Její srdce se zvětšilo.

Jo, tenhle muž byl zcela její.

Abriella se podívala na hodiny. „Možná bychom mohli dorazit trochu pozdě.“

„Dobře. Zbožňuji okázalé vstupy.“