B&B - 17. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Tady nás čeká (alespoň podle mě) hodně těžké čtení. Stanou se věci, které by se stát neměly a otázkou je, jak s tím pak člověk dokáže dál žít…                Sinnel

„Deset minut,“ řekl Damian, když se podíval na hodinky.

Tommas navzdory tomu, že věděl, že měl jeho bratranec pravdu, zkontroloval čas na hodinách na palubní desce. „Tohle byl drsný rok, člověče.“

Damianův pohled sklouzl z Tommase na sedadle řidiče, na větrnou, tichou ulici Chicaga, kterou autem míjeli. „To byl, máš pravdu.“

„Budu rád, že to všechno skončí.“

„Viděl jsi vůbec teď někdy Abriellu nebo s ní mluvil?“ zeptal se Damian.

„Ne,“ odpověděl Tommas.

Nicméně kdykoli pomyslel na svou dívku, ta hnusná úzkost v jeho hrudi odmítla polevit. To, že ho Abriella od jejich posledního hovoru nijak nekontaktovala, ho trápilo mnohem víc, než by byl schopný vysvětlit.

Jistě, řekl jí, že ze zjevných důvodů potřebovali udržovat bezpečnou vzdálenost, ale Abriella nikdy nebyla v dodržování pravidel moc dobrá.

Přesto však nebyly žádné hovory.

Tommas si o svou milenku dělal obavy, ale věděl, že kromě čekání nebylo moc, co by mohl udělat, takže se rozhodl, že to nechá, aby se to vyřešilo samo. Stejně neměl jinou možnost.

„Tommy?“

„Co?“

Damian s povzdechem střelil po bratranci postranním pohledem. „Víš, že to takhle skončit nemusí, jo? Nemusíš to udělat takhle, člověče.“

„Inkasovat gól nepředstavuje vždy prohru,“ zamumlal Tommas. „Občas musí chytří lidé hrát hru tak, že obdržet gól je jediným možným řešením. Ostatně to je přesně to, co Joel chce. Pro mne tohle uspořádání je přijmutí gólu. Vyhledává to a zřejmě k tomu musí mít nějaký důvod. Právě teď je to bezpečnější způsob, jak vyhrát, D. Nic víc.“

„A co za pár měsíců?“

„Co s tím?“

„Až se Joel rozhodne, že je unavený z toho, že se město rozdělilo na dvě organizace, nebo až na tebe zkusí další epizodu s bombou. Co když pak vyhraje, co?“

Tommas se usmál a mávnutím bratrancovy obavy smetl. „Měl by ses mi naučit víc důvěřovat.“

„Snažím se. Skutečně se snažím, ale když jdeš s Joelem Trentini do něčeho takového, opravdu mi to děláš těžké, Tommasi.“

Když se Damian dozvěděl o nabídce, kterou Joel Tommasovi před týdnem a půl dal, vůbec z toho nebyl šťastný. Ve skutečnosti by Damian Tommase za to, že souhlasil se schůzkou s Joelem, aby spolu probrali možnost rozdělit chicagskou mafii do dvou nových organizací, které by měly samostatné bosse, klidně mohl stejně dobře nazvat Tommase bláznem.

„Věř mi,“ zopakoval Tommas. „Všude tě vezmu s sebou.“

„To se ti snadno řekne, Tommy.“

„Nejsem idiot. Vím, co dělám.“

„To je celý ten problém. Nemám ani nejmenší tušení, co děláš.“

„To nemusíš,“ odpověděl Tommas tiše.

Damian si promnul čelo. Očividně byl z celého hovoru unavený. „Mimochodem, co jsi posledních pár týdnů dělal?“

Plánoval.

Zvažoval.

Rozhodoval se.

„Dělal to nejlepší rozhodnutí,“ rozhodl se Tommas říct. „Dokonce, i když tohle rozhodnutí není tím, které by si všichni ostatní možná vybrali či chtěli, aby se to stalo. Občas je to správné rozhodnutí často tím nejtěžším a nejobtížnějším.“

A krvavým, dodal mlčky.

„Doufám, že pro dobro všech ostatních máš v tom, co s Joelem děláš, pravdu,“ řekl Damian.

„Ale ty si nemyslíš, že ano.“

„Ne, myslím, že se vzdáváš, a že umíš zasraně mnohem víc než to, Tommasi.“

S tímto prohlášením Damian z Jaguaru vystoupil a zabouchl za sebou dvířka spolujezdce tak silně, až se auto otřáslo. Tommas sledoval, jak se jeho bratranec vydal ulicí směrem k místu, kde by za pouhých pár minut měla schůzka začít.

Tommas to Damianovi neměl za zlé.

Nikdo skutečně nevěděl o tom, co se stane dnes, víc než to, s čím se Tommas svěřil. A toho moc nebylo. Pozval svoje lidi, aby si sedli a sledovali. Požádal, aby capové přivedli kohokoli, v jehož doprovodu se cítili příjemně, protože tenhle den poskytne všem zúčastněným cennou lekci.

Tommas se rozhodl, že to takhle nenechá, protože chtěl učinit svými činy prohlášení. Chtěl, aby lidé v chicagské mafii viděli, jak, když dojde k válce, se věci v la famiglia mají řešit.

Výsledky musely být zjevné. Občas to bylo krvavé, ale ne vždy.

**********

„Jaké byly poslední týdny?“ zeptal se Joel.

Tommas doširoka roztáhl ruce, dovolil Joelovu muži, aby ho celého prohmatal a zkontroloval jeho kabát, kapsy u kalhot a všechna ostatní místa, která onomu muži přišla jako nezbytná. „Ve skutečnosti tichý.“

„Pěkný, ne?“

„Ano,“ souhlasil Tommas. „Od doby, kdy byl na ulicích klid, už uplynula až příliš dlouhá doba.“

„Nějakou dobu to bylo,“ řekl Joel s falešným usměvem.

Muž, který ho prohlížel, si klekl, aby mohl zkontrolovat Tommasovy nohy. Rukama zajel až trochu moc vysoko, než se Tommasovi líbilo.

„Chceš vzít do hrsti můj penis?“ zeptal se Tommas.

Strážce si odkašlal. „Ne.“

„Tak dovol, abych ti pomohl.“ Tommas přejel svýma rukama po nohavicích svých kalhot a jasně ukázal, že u slabin neměl ukrytou žádnou zbraň. Pak si vzal přes kalhoty do ruky svůj penis a řekl: „Jen tohle tady, omlouvám se.“

Joel se zasmál. „Ty jsi vždy pro dobrou show, starý příteli.“

Tommas se podíval na Damiana. „A?“

„Je čistý,“ řekl Damian. „Osobně jsem ho zkontroloval. Zkontroloval všechny chlapy, které si přivedl. I oni jsou čistí. Na ulici nejsou žádní lidé. Nikdo, kdo by čekal venku. Je to... dobré, bossi.“

Když Damian tak ležérně použil při oslovení Tommase titul boss, Joelovo chřípí se rozšířilo. Tommasově pozornosti neuniklo, jak rychle Joel svou reakci potlačil, aby to skryl.

„A ona?“ zeptal se Tommas a kývl hlavu k Abrielle.

Když šel Tommas ulicí a viděl, jak jeho milenka společně s Joelem vystupovala z černého městského auta, vší silou se držel, aby ji ignoroval. Nijak ho nepřekvapilo, že Joel přivedl Abriellu s sebou.

Dokonce, i když se Joel pokoušel o něco jako mír, stále si rád pohrával s myslí ostatních. Tommas si nebyl jistý, jak moc se na těchto hrách podílela Abriella.

Abriella na druhé straně držela hlavu skloněnou a zůstala v tichosti. Když Tommas okázale zmínil její jméno, dokonce se ani nesetkala s jeho pohledem. Prsty ho svrběly a bolely touhou, aby se k Abrielle dostaly blíž a mohly si ji přitáhnout k němu.

Proč se zasraně dívala do země?

Neusmála se - to nikdy nebylo nic dobrého.

Tommas donutil své ruce, aby zůstaly podél jeho boků a odpoutal pozornost od své milenky, aby jeho obavy nebyly tak očividné.

„Je v pohodě,“ řekl Damian s pokrčením ramen. „Nic na sobě nemá, Tommy.“

„Dobře,“ řekl Tommas. „Všichni jsou uvnitř?“

„Capové a pár jim nejbližších mužů. Ano.“

Joel přejel pohledem po restauraci, která zvenku zoufale potřebovala opravu. Na chodníku ležely popadané kusy omítky, jedno okno potřebovalo výměnu a staré dveře mluvily o době dávno minulé.

„Komu to tu patří?“ zeptal se Joel.

„Mně,“ odpověděl Tommas. „Tenhle týden jsem to tu koupil. Někdo, koho znám, má rád mořské plody. Chtěl jsem, abych až to tu znovu rozběhnu, si je mohl zas a znovu vychutnávat. Prozatím to poslouží k tomu, aby zde mohlo proběhnout naše setkání, aniž by upoutalo pozornost policie či kohokoli jiného.

Tvoji muži si to už vevnitř zkontrolovali, že?“

Joel přikývl.„Jistě.“

„A?“

„A jak už víš,“ řekl Joel. „Nebylo nic nalezeno.“

„Chovám se přátelsky, Joeli. To je to, co jsi chtěl.“

„Tak na to pojďme, starý příteli.“

Tommas si skutečně přál, aby Joel přestal s těmi nesmysly ohledně „starého přítele“. Bylo to unavující. Bylo to nepravdivé a směšné. Jisté porozumění mezi muži přátelství rozhodně netvořilo a ani teď to rozhodně nemělo s přátelstvím nic moc společného.

„Ano, pojďme na to,“ řekl Tommas a mával směrem k tiché restauraci.

Damian vzal za dveře, otevřel je a pustil ostatní, aby vešli dovnitř před ním. Během celého jejich hovoru a kontroly, která proběhla venku, na sobě Tommas cítil oči více než tuctu lidí, kteří byli uvnitř restaurace a kteří jeho a Joela sledovali.

Bez jakýchkoli pochybností věděl pravděpodobně naprosto přesně, na co mysleli.

Jak tohle skončí?

Jsou fámy pravdivé?

Je konec?

Tommas doufal, že by na všechny tři otázky mohl ještě dřív, než se schůzka skončí, odpovědět.

Před Tommasem vstoupil Joel. Abriella svého bratra tiše následovala. Tommas se pohnul za Joelem a připojil se.

„Počkejte pár minut,“ ozval se za nimi starší hlas.

Abriella konečně zvedla hlavu. V jejích modrých očích se objevil známý oheň a Tommas se okamžitě cítil jako doma, dokonce i když byli všude jinde, jen ne v bezpečí, tichu a sami. Jeho dívka tam byla, ale dělala, co musela dělat - ať už to bylo cokoli.

„Tati?“ zeptala se Abriella, když uviděla venku před restaurací stát svého tátu.

„Myslel jsem, že s námi dovnitř nepůjdeš?“ zeptal se Joel a odsunul sestru stranou, aby si mohl se svým nevlastním otcem promluvit.

Peter Trentini přejel Tommase a řekl: „Nezměnil jsem svůj názor, Joeli. Nemám důvod jít dneska s vámi dovnitř. Jel jsem sem, abych ukázal svou tvář, a to je víc než dost. Kvůli tomuhle jsem pohřbil svou manželku, a to bylo až příliš moc.“

„Dobře, co tu děláš?“ vyštěkl Joel.

Starší muž mávl kabelkou, na které byly tváře Abrielliných oblíbených Suger Skulls. Byla to jen malá taštička, nic velkého.

„Abriella ji zapomněla v autě. Jen jsem si toho všiml.“

Peter předal tašku do Abrielliny ruky. Tommas si všiml, jak ona přitom tázavě svraštila obočí, ale když se na ni Joel zamračil, zůstala zticha. Tommas potlačil nutkání za ten samotný pohled Joela praštit.

„Děkuji,“ řekla Abriella tiše.

„Nikdy nikam nechoď bez své kabelky,“ řekl Peter se zasmáním. „To je to, co tvoje máma vždycky říkala.“

„Ztrácíme čas,“ zamumlal Joel.

Joel s Abriellou bez rozloučení s otcem zmizeli uvnitř restaurace. Tommas nabídl Peterovi přikývnutí, které mu muž jemně vrátil.

Svým způsobem to bylo díky.

************

„Je škoda, že restaurace není otevřená,“ poznamenal Joel. „Bylo by hezké dát si jídlo.“

„To si šetřím na otvírací noc,“ řekl Tommas.

Joel se usmál. „Vidím, že si tím jsi jistý.“

Jistý si tím byl.

Tommas se usadil u jednoho z mnoha stolů a židlí, které byly uprostřed místnosti, a sledoval svého rivala, který byl na druhé straně. Abriella, jako vždy, seděla způsobně a klidně vedle svého bratra. Muži kolem nich, hlavní hráči chicagské mafie, mlčky a pozorně sledovali, jak se bude scéna odvíjet.

Díkybohu.

S čím méně problémy se tato schůzka setká, tím lépe.

Tommas vzal na vědomí lidi, kteří seděli u různých stolů se svými lidmi. Theo DeLuca si s sebou přivedl pár mužů z gangu DeLuca, které Tommas poznával. Damian si vyžádal, aby se k němu připojili dva z jeho mužů, pomohli mu při kontrole Joelových mužů a hlídali vnějšek restaurace. Adriano Conti, typicky klidný a rezervovaný, seděl ve vzdáleném rohu u stolu se svými třemi muži a vypadal, jako by tahle restaurace byla tím posledním místem, na kterém chtěl být.

Když k tomu přidal pár mužů, které si s sebou vzal Tommas, a muže, kteří patřili k Joelovi, restaurace byla plná.

„Rád bych to skončil co nejrychleji je to možné,“ řekl Joel a vrhl pohled na Tommase.

„Stejně tak i já.“

„Dobře. Sémantika, že? O tom to celé je. Hlavním bodem toho všeho je, aby všichni věděli, co se stane. Rozhodneme se, který capo a území bude patřit tobě nebo mně. Jednoduché, Tommasi.“

Mohlo by být.

Tommas tomu nevěřil.

„Rozdělit organizaci na dvě entity,“ řekl Tommas a bubnoval prsty o stůl. „To je to, co jsi chtěl.“

„Ano.“

„A co Komise? U stolu mají místo jen pro jednoho bosse z Chicaga.“

Joel pokrčil rameny. „Naše obchody nemají už celé roky spojení s New Yorkem od doby, kdy došlo na tu malou neshodu s Marcellovými. Yorkem. Terrance si držel své místo u stolu jen pro show a pro to, aby měl informace ohledně událostí ostatních rodin. Podle mého názoru je to nepotřebná věc.“

S tím Tommas zcela nesouhlasil. Pro budování spojenců v ostatních rodinách, zachování linie komunikace na celém kontinentu s ostatními organizacemi a některými z jejich prací, které byly stále napojeny na místa jako Kanada a Las Vegas, byla Komise nesmírně důležitá.

Co se Joel snažil dokázat?

„Někdo v Komisi být musí,“ podotkl Tommas. „Není nepotřebná tak, jak jsi řekl. Pro všechny rodiny je životně důležité mít na sobě přímou linii, Joeli.“

„Pak si do toho jdi,“ odpověděl Joel lehkovážně.

Jdi si do toho...

Tommas střelil pohledem po Abrielle, která také zvědavě sledovala svého bratra. Přemýšlel, co, pokud něco, mohla o plánech svého bratra vědět.

„Půjdu,“ řekl Tommas.

„Dobře. Gangy. Pojďme si to rozdělit teď a tady.“

„Gangy DeLuca a Rossi jsou nezpochybnitelně moje,“ řekl Tommas.

Abriellino obočí se svraštilo, jako by chtěla něco říct, ale její rty se stáhly do tenké linie, jako by se nutila zůstat tiše. Přejela pohledem mezi dvěma muži u stolu a čekala na bratrovu odpověď.

„Samozřejmě,“ řekl Joel konečně. „Nic jiného bych ani nepředpokládal.“

V rohu restaurace si Adriano Conti odkašlal. „A co můj gang? V tom, pro koho bych dával přednost práci, nemám žádné slovo?“

Tommas se zasmál při pohledu na Joelův zúžený pohled.

„Teď jsme rodina, Adriano,“ řekl Joel. „Bylo by dobré připomenout si to.“

Adriano se tiše ušklíbl. „Když se začneš chovat ke mně a mé manželce jako k rodině, pak ti budu respekt oplácet, Joeli. Můj gang jde k Tommasovi. Nebude stát za tebou.“

„No,“ odtušil Tommas tiše a přitáhl Joelovu pozornost zpátky k sobě. „Co s tím uděláme?“

„Vezmi si ho,“ vyplivl Joel. „Tak jako tak je zasraně mladý a neužitečný.“

„Je fantastický capo.“

„Když si to myslíš.“

„Já vím, že je,“ řekl Tommas klidně. Odmítal přiživovat zuřivost, která plála v Joelových očích. „Jak se mu podařilo držet se většinou mimo tuhle celou válku, ukazuje naprosto přesně, jak dobrým capem může Adriano být. Každý muž by dal svou levou paži za muže, který netouží po ničem jiném, než po míru na ulicích a penězích v rukou jeho bosse.“

„Myslím, že my dva to nevidíme stejně, starý příteli.“

Joel tím už udeřil na bod zlomu. Přesně takový Joel Trentini byl. Mohl předstírat jen určitou dobu, a pak se jeho hněv vylil jako zasraná bomba.

„To tě nechává s čím?“ zeptal se Tommas. „Jen tvůj gang, že?“

„Nezapomínej, že přes mé území probíhá převážná většina přepravy zboží, které je prodáváno na ostatní území, Tommasi.“

„A za to privilegium, dokud nevymyslíme něco jiného, budeme platit.“

„To pracuje v můj prospěch,“ řekl Joel.

„Co dalšího?“ zeptal se Tommas.

Joel zvedl ruku a ukázal na Abriellu. „Při našem posledním setkání jsi o něco požádal. Trochu jsem to promyslel a myslím si, že by sis o tom možná chtěl povídat.“

Při možnosti toho, o čem Joel možná mluvil, cítil Tommas na chvíli v krku knedlík. A rozhodně tomu nepomáhalo to, že s ním jeho milenka přes stůl setkala s mrtvolným výrazem v očích, což bylo něco, co u ní nikdy dřív neviděl. Bylo to jen na zlomek vteřiny. Vypadala, jako by tam vůbec nechtěla být.

„Manželství?“ zeptal se Tommas.

Abriella si navlhčila spodní ret a oči sklonila do klína. Svou kabelku tiskla vší silou tak pevně, až se jí napjaly svaly na rukou.

„Ano,“ potvrdil Joel. „Pokud nic jiného, zaručovalo by to jistý druh míru mezi námi. Rodina a všechny ty nesmysly.“

Nesmysly -  to bylo přesně to, čím to bylo. Joelovi na rodině či na tom, co to slovo znamenalo, ani špetku nezáleželo. Rodina pro něj byla užitečná pouze tehdy, když ji byl schopen využít, aby ublížil někomu jinému či získal svůj osobní prospěch.

Tommas chtěl Abriellu víc než cokoli jiného.

Bůh věděl, že ji bude mít.

Bude.

Ale nejdřív... musel jí znovu ublížit. Doufal, že by to, co se stane, mohla prohlédnout a pochopit. Doufal, že by mohla akceptovat prolití krve té poslední osoby, která se pro dobro všech ostatních rozlije po zemi.

„Nepřijímám,“ řekl Tommas tiše.

Joelova hlava s sebou trhla nahoru. V jeho rysech se objevila zmatenost. „Co?“

Abriella, s doširoka rozevřenýma očima tiše se začínajícím porozuměním sledovala Tommase. Pohledem těkala mezi svým klínem a milencovou tváří.

„Jak jsem řekl,“ odpověděl Tommas se sebejistým úsměvem. „S nabídkou manželství nesouhlasím. Nemám pocit, že je to nutné. Neexistuje nic, co chci od Abrielly, co bych upřímně řečeno už nedostal.“

Abriella se zajíkavě nadechla. „Tommasi, ne...“

Dvě slova.

To bylo všechno, co Tommas potřeboval, aby si potvrdil všechno, o čem za poslední týden a půl od doby, kdy naposledy mluvil se svou milenkou, přemýšlel. Hlas měla zlomený a unavený, jako by nespala nebo nemohla moc mluvit. Na světě neexistovalo tolik makeupu, aby dokázal zakrýt obavy v její tváři či smutek v jejím zamračení.

„Ale musím říct,“ protáhl Tommas a pomalu se od stolu postavil, „... že jsem si užil každou zatracenou minutu toho, co jsem od tvé sestry dostal.“

Joel se také postavil. Pěsti měl pevně zaťaté podél boků. „Takže to tedy připouštíš?“

„Nemám důvod, abych to skrýval.“

„Co její pověst, její bezpečnost?“ zeptal se Joel ostře. „Zvažoval jsi, že moje nabídka možná představovala způsob, jak ji uchránit před hanbou?“

„Tvoje nabídka je způsob, jak mě vtáhnout do falešného pocitu bezpečí, stejně tak jako všechno ostatní, co se děje, Joeli. Nejsem idiot, ale uděláme to tak, jak chceš. Dovolím ti, aby sis myslel, že tahle přehlídka rozdělení chicagské mafie je skutečná. Vyjdu z toho hloupě zamilovaný, šťastný ve svém srdci a slepý k tomu, co plánuje na příště, protože jsi mi ji dal. To jediné, co chci víc než cokoliv jiného, je dostat od tebe Abriellu pryč a aby byla šťastná se mnou. Myslíš si, že jsi v této hře o tolik lepší, ale nejsi. Nejsem idiot. Když něco vypadá až příliš dobře, než aby to byla pravda, tak to tak obvykle bývá.“

„Mýlíš se,“ vyplivl Joel. „Udělal bych to, ale ty jsi mi dokázal, že nejsi připravený na to, aby tahle válka skončila.“

„Já jsem,“ řekl Tommas. „Jsem víc než připraven.“

Abriella z místa, kde seděla, se na Tommase se zamrkáním podívala. Její oči vždy mluvily mnohem hlasitěji než její ústa, ačkoli to nikdy nebylo bez toho, aniž by něco řekla.

Blázne, křičel její pohled.

Byl blázen.

Copak to už nevěděla?

Svým způsobem ho jím stvořila Abriella.

„Vůbec nejsi zvědavý, proč nikdo kolem nás nevypadá šokovaně zjištěním, že šukám s tvou sestrou?“ zeptal se Tommas s úšklebkem. „Je to proto, že většina z nich to tak či onak věděla, Joeli. Neuvědomuješ si, jak si s tebou obě sestry celé roky hrály?“

Abriella se od stolu rychle postavila a rozzlobeně si změřila Tommase pohledem od hlavy až k patám. „To stačí. Přestaň.“

„Proč bych měl? Joel pro tebe nic nedělal, Ello, a ještě méně pro mě. Joel si myslí, že o mně ví naprosto všechno, ale ve skutečnosti ví velice málo.“ Když Tommas pokračoval, pohledem zajel přímo k Abrielle: „Neví, že všechno, co dělám, je kvůli té jediné věci, kterou chci. A ti, kteří mě znají, vědí naprosto přesně, co to je a vědí, že pokud to nedostanu dneska, získám to, co chci, zítra.“

Koneckonců Abriella byla tou jedinou věcí, kterou kdy chtěl. Přinášela s sebou celý seznam úžasných věcí a k tomu dodala také pár příšerných. Přesto ji miloval. Teď věděl, že v budoucnu s sebou ponese i váhu očekávání. Věci, na které Tommas dřív příliš nemyslel – třeba být bossem.

Ona věděla…

Abriella musela vědět, že to vždycky bylo kvůli ní.

Joel praštil rukou tvrdě do stolu. „Skončili jsme, Tommasi.“

„To jsme udělali už dávno, Joeli. Neexistuje žádná skutečná nabídka. Cokoli, co ses snažil se mnou udělat, všechno, co jsi plánoval, skončilo.“

„Byla tu nabídka,“ zašeptala Abriella.

Joel popadl Abriellu za paži a silně za ní trhl. Tommas v sobě musel najít všechnu svou sílu, aby toho muže neumlátil pěstmi.

„Zmlkni,“ zasyčel Joel směrem ke své sestře.

Abriella se se zuřícím pohledem bratrovi vytrhla. „Byla tu nabídka a moje rozhodnutí se tím stalo snazší.“

„Hned teď odcházíme.“

„Tak pojďme,“ odpověděla Abriella.

Jakmile se Joel od stolu otočil, Tommas věděl, že bylo něco špatně. Abriella se nepohnula, aby svého bratra následovala. Místo toho otevřela svou kabelku, kterou jí před schůzkou donesl její táta. To přimělo Tommase sklonit oči k jejím klidným, jemným prstům, které se sevřely kolem rukojeti malé zbraně.

Odkud se vzala?

Od jejího táty?

Proč?

„Ello,“ řekl Tommas. „Ello, nedělej to.“

Jeho hlas byl vydechnutím.

Ohromeným, stěží přítomným a neslyšitelným.

Abriella vytáhla zbraň, zvedla ji, odjistila pojistku a stiskla spoušť. Tommas si ani nebyl jistý, zda dřív, než vystřelila, zamířila.

Ale dívka svůj cíl zasáhla.

Kulka vstoupila do hlavy Joela těsně pod vlasovou linií u jeho límečku. Skrz měkkou, masitou část hlavy, kudy mohla kulka proniknout snadněji a okamžitě zasáhnout míchu. Malý kalibr zbraň nebyl dost silný na to, aby při dopadu způsobil silný náraz, ale i tak Joel stihl jen vydechnout a pak přepadl dopředu.

Kolem něj se okamžitě rozlila kaluž krve.

Rozhostilo se ticho.

Abriellina zbraň klesla níž. Okamžitě se jí začala třást ruka. Hlasitě, zlomeně se rozvzlykala. Ten samotný zvuk stačil k tomu, aby se pro ni Tommasovo srdce otevřelo. Neměla muset udělat tohle rozhodnutí. Neměla muset držet tu zbraň nebo stisknout spoušť.

Vypadalo to, že se všichni začali pohybovat najednou, sledující ženu s pistolí a muže na zemi. Při zvuku výstřelu okamžitě zaplavili místnost lidé zvenčí. Ten hukot nových lidí, kteří vstoupili zvenčí do restaurace a snažili se zjistit, co se stalo, byl zatraceně skoro ohlušující.

Tommas už přeskočil stůl, který ho od jeho milenky dělil. Při tom odstrčil každého, kdo mu stál v cestě, k zemi. Bylo mu to ukradené. Joelovi blázni chtěli svého bosse chránit, ale pravděpodobně už bylo příliš pozdě.

Jednoduše potřeboval chránit Abriellu.

„Ello!“

Abriella se odtáhla z mužova sevření a znovu ukázala zbraň. Tommas vklouzl rukou kolem jejího pasu, přitáhl ji zpátky k sobě a současně jí z ruky vytáhl zbraň. Zamířil jí přímo do tváře hlupáka, který přistoupil přímo k Abrielle. Téměř každý člověk v restauraci v okamžiku, kdy Tommas ovládal jedinou zbraň v dohledu, ztuhl.

Jeho milenka se mu v náručí chvěla jako lístek, který byl vystavený přímému úderu silného větru.

„Je to v pořádku,“ zašeptal jí Tommas do ucha.

Ani jednou nesklonil zbraň z tváře strážce, který ho předtím kontroloval.

Ten chlápek se jmenoval Daryl. Také pro Joela hlídal Abriellu. Nebylo žádných pochyb, že ten muž měl k Joelovi blízko a byl mu věrný jako nikdo jiný.

Abriella znovu vzlykla. „Omlouvám se. Nevěděla jsem, co se chystá udělat, Tommy. Nevěděla jsem to, ale...“„

„Psst, zlato. Mám tě, Ello. Vždy tě budu mít.“

Ztichla, ale stále se chvěla.

„Skončilo to,“ řekl Tommas dost hlasitě, aby každý člověk, který tu ztuhle stál, nejistý tím, co dělat, slyšel. „Boj, válka. Všechno skončilo. Nic dalšího. Přestaňte ubližovat lidem kvůli svým vlastním důvodům a přestaňte se nechat ze stejných důvodů využívat ostatními. Buďte lepší - jsme lepší než tohle. Žádná další krev. Ne v Chicagu. Nedovolím, aby se ve jménu této války prolila další kapka krve.“

„Ano,“ ozval se tichý hlas z rohu.

Adriano Conti.

„Ano.“

Damian.

„Ano,“ ozval se Theo DeLuca ze země.

Tommas se podíval na Thea. Ten muž pomáhal dalšímu muži, který skončil na Joelovi.

„Je mrtvý?“ zeptal se Tommas.

„Jo,“ potvrdil Theo.

Abriella vydala bolestný tlumený zvuk, který jí vycházel přímo z krku. Tommas ji sevřel ještě pevněji. Cítil, jak se její tělo pod její vlastní vahou hroutilo. Potřebovala se odsud dostat. Ten výstřel byl na tak malou zbraň až příšerně hlasitý. Chtěl, aby tohle setkání zůstalo mimo radar policie a federálních agentů, ale teď to tak pravděpodobně nezůstane. Tato restaurace byla ve slušné části města, kde zvuk výstřelů nebyl zcela běžný. Policajti budou už brzy na cestě.

„Skončilo to.“ Tommas stále zbraní mířil na Darryla.

„Hotovo,“ řekl tiše, i když napjatě.

„Hraj těmi správnými kartami,“ řekl Tommas mužovi, „a přežiješ další den, chlape.“

Darryl svěsil ruce, ve kterých neměl nic, čím by se mohl bránit, podél boků.

Byl to hlupák, že to udělal.

Tommas ho musel zabít ještě před koncem dnešní noci. Darryl měl k Joelovi až příliš blízko a Tommas od Abrielly věděl jisté věci, které jí strážce řekl.

„D?“ zavolal Tommas.

„Tady, bossi,“ řekl Damian a proklouzl kolem mužů, kteří tu na setkání byli. Nikdo nevěděl, co dělat.

„Potřebujeme to tu vyřešit a to rychle.“

„Vezmu ji.“

„Ne,“ řekla Abriella a s vytřeštěnýma očima se dívala přímo na Tommase. „Nechci -“

Tommas, nevzrušený pohledy ostatních lidí, přitiskl polibek na její chvějící se rty, aby ji utišil. „Běž s Duchem. Prosím.“

„Ale Tommy.“

Z očí jí padaly slzy a jemu to lámalo srdce.

„Omlouvám se,“ řekl Damian předtím, než popadl Abriellu za paži a odtáhl ji.

Její milenec přejel pohledem všechny ostatní lidi, kteří byli v restauraci a zůstávali ohromeně zticha.

Když se dveře zavřely, Tommas řekl: „Má někdo nějaké námitky proti mému místu?“

Nikdo neřekl ani slovo.

Koneckonců, stále měl tu zasranou zbraň.

Zvenku Tommas uslyšel pískot pneumatik a slabé jekoty sirén.

Sakra.

Sakra. Sakra. Sakra.

Tito muži tu nemohli být. Většina z nich byla v chicagské mafii dobrými a čestnými muži.

„Zasraně běžte,“ vyštěkl Tommas. „Vypadněte odsud!“

Nemusel to opakovat. Jeho mysl běžela jako o závod s tím, aby zpracovala, co se stalo, zatímco se muži začali jako o závod drát z restaurace ven. Někteří šli ven přímo hlavním vchodem, ale většina z nich vyšla zadem. Tommasovy boty sklouzly po malé kaluži krve, ale rychle se narovnal a stejně jako ostatní zamířil k odchodu.

Zastavil ho zvuk otvírání dveří.

Za nimi Tommas našel Petera Trentini. Muž měl nataženou ruku.

„Dej mi to,“ řekl Peter.

Tommas sevřel zbraň ještě pevněji. V tento okamžik představovala jeho falešný pocit bezpečí.

„Dej mi tu zbraň, Tommasi. Udělala správnou věc, že? Moje dívka udělala tu správnou věc.“

„Jo,“ řekl Tommas při pohledu na mužovu bolest vepsanou v jeho očích zmateně a smutně.

„Svoje dívky miluji. Obě dvě. Udělal bych pro ně cokoli.“

Ta zpověď byla pro Tommase snadná. „I já ji miluju.“

Peter se slabě zasmál. „Já vím. Joel si myslel, že jsem byl blázen, že jsem nevěděl, jak něco udělat. I se mnou zacházel stejně. Během posledního týdne a půl se Ella neukázala. Od doby, co byla její máma zabita, chodila do mého křídla, aby mi dělala společnost, ujistila se, že jím a dala mi možnost s někým si promluvit. Když přestala chodit, věděl jsem, že se něco dělo.“

Tommas se zhluboka nadechl. Vzduch mu v plicích přímo hořel.

„Přihlásil jsem do domovního kamerového systému a použil program, který tam nahráli technici, a na vše se podíval. Slyšel jsem, co Joel Elle řekl.“

„Řekl o čem?“

„O tobě, jak ji použije, aby tě do něčeho vmanévroval, ale neřekl přímo do čeho, a že se musel ujistit, že to nezjistíš. Zamkl ji v křídle nahoře a sebral jí všechny její věci. Celý týden jsem sledoval, jak na chodbách brečela. Chce být prostě jen šťastná, Tommasi.“

Bože.

Tommase uvnitř všechno bolelo. „Vím, že ano.“

„Prosím, udělej ji šťastnou.“

„Udělám.“

„A řekni jí, že se omlouvám.“

Tommas nedostal šanci odpovědět. Zatímco spolu mluvili, Peter se k Tommasovi pomalu přiblížil, až byli jen pár kroků od sebe. Pak mu vytrhl z ruky zbraň. Peter se s ní rychle se otočil a rozběhl se k hlavnímu vchodu. Světla sirén už byla přímo před restaurací a v oknech se odrážela červená a modrá barva. Peter otevřel dveře a vykročil ven. Přitom v dlani stále pevně svíral zbraň.

Co se chystal udělat?

„Dejte zbraň dolů!“

Tommase výkřik šokoval. Přicházel od někoho zvenčí.

Peter zvedl zbraň a prstem sevřel spoušť.

Tommas se zajíkl.

„Řekni jí, že se omlouvám, ale Joel by to od ní nikdy nečekal,“ řekl Peter. „Předpokládal útok od tebe, Tommasi, nebo od někoho jiného, ale ne od ní.“

Tommas si uvědomil, že na zbrani byly otisky prstů Abriellina táty. Díky nedávnému výstřelu, kdy byl zabit Joel, měl na rukou i pozůstatky střelného prachu. Titulek by mohl být vražda-sebevražda. Pomstychtivý otec, který obviňoval svého syna. Možná.

Peter to všechno naplánoval.

Spojenci se občas objevovali na těch nejnepravděpodobnějších místech.

Když Peter stiskl spoušť a odpovědí se mu staly výstřely zbraní policie, to vědomí mu to nijak neusnadňovalo.