B&B - 16. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

A přituhuje dál a dál. Je možné, aby z toho ještě někdo dokázal vyváznout s tím, aby si zachoval trochu zdravého rozumu?                                 Sinnel

„Tati?“ zavolala Abriella dlouhou chodbu.

Otec jí neodpověděl. Abriella v obavách o Peterovo duševní zdraví vklouzla do křídla, které vždy patřilo rodičům a které mělo zavírací spojovací dveře. Peter vzal vraždu své manželky mnohem hůř, než si Abriella myslela, že by se mohlo stát. Od doby, kdy Saru pochovali, táta jen zřídkakdy opouštěl usedlost Trentini. Stále se ještě nevrátil do své právnické praxe.

Abriella věděla, že její otec Saru miloval. Jen si neuvědomovala, jak moc.

Skoro každý den se Abriella vydala do druhého křídla usedlost, aby si s tátou poseděla a on se tak ve velkém prostoru necítil sám. Když Joel kolem sebe neprskal tak jako obvykle, Abriella přešla k tomu, že pro tátu vařila a jedla společně s ním.

Peter byl většinou tichý. Moc nemluvil. Před Abrielou ani nebrečel. Ale jeho zlomené srdce, jeho zármutek – to vše bylo přímo hmatatelné.

Dokonce i při pouhém procházení křídlem, kdy Abriella tátu hledala, mohla prakticky cítit, jak byla mužova bolest vepsána do všech stěn.

Brečel, když byl o samotě?

Mluvil s její mámou?

Chtěl jít za Sarou?

Abriella vešla do kuchyně a dané myšlenky ze sebe setřásla. Tátu našla sedět u stolu. Rukama svíral plný šálek kávy. Výraz tváře měl nečitelný. Prázdný jako bílý list papíru.

Bez emocí.

Dokonce mrtvý.

Abrielle přejel po ramenou chlad.

„Ahoj, tati,“ řekla tiše.

Petr vzhlédl od kávy. Jeho ruce sevřely hrnek ještě pevněji. „Dobré ráno, Ello.“

Usmála se, ale v tom úsměvu nebylo nic pravdivého. „Chceš, abych ti připravila snídani? Vejce, slaninu, toast? Cokoli chceš, tati.“

„Právě teď nemám příliš hlad.“

Abriella prošla místností a odtáhla si židli. U dlouhého dubového stolu se posadila vedle svého otce. Natáhla se, chytila otce za zápěstí a pevně ho stiskla. Bokem dlaně se tak dotkla hrnku s kávou, ale ten nebyl horký. Ve skutečnosti byl studený.

„Jak dlouho jsi vzhůru?“ zeptala se Abriella.

Peter se zadíval na černou kávu. „Myslím, že jsem nešel spát. Přemýšlel jsem o spoustě věcí. Musel jsem ztratit pojem o času.“

„Ach, tati...“

Její otec se zamračil. „Nedělej to, Ello. Nedělej si o mě obavy.“

„Je těžké si je nedělat.“

„Omlouvám se. Neměl bych ti způsobovat stres. Pravděpodobně máš dost svého už jen díky tomu, aby ses vypořádala se svým bratrem.“

Abriella se zasmála. „Joelova bláznivost není nic nového. Je to furt to samé. Ty jsi ten, kvůli komu si dělám obavy, tati. Vím, že jsi smutný a že ti máma chybí, ale...“

„Víc, než tušíš,“ přerušil ji Peter jemně.

Srdce v Abriellině hrudi, to, o kterém si byla jistá, už dávno zamrzlo, se bolestivě rozlomilo. Vlhkost v tátových očích stačila k tomu, aby roztavila i ty nejchladnější duše.

„Kolik dalších?“ zeptal se Peter.

„Nechápu, co tím myslíš.“

„Kolik dalších lidí musí pohřbít ty, které milují, jen kvůli téhle šachové partii, kterou mafie hraje?“

Peter potřásl hlavou a promnul si místo u srdce, jako by ho bolelo a chtěl tu bolest trochu utišit. „Moje nejmladší dítě ze mě brzy udělá dědečka, ale já ji nemůžu ani vidět, protože tvůj bratr jejího manžela nenávidí. Moje další dcera má přímo před před něco krásného a přitom může být v okamžiku využita jen kvůli svému jménu ve prospěch své rodiny. A můj nejstarší, chlapec, který ve skutečnosti není můj, i když jsem se ho snažil milovat tak, jako by byl, je toho všeho příčinou, Ello.“

„Tati -“

„Selhali jsme,“ zamumlal Peter. „Sara a já jsme v péči o děti, které jsme na tento svět přivedli, selhali. Ne vždy jsme měli možnost volby. Byli jsme donuceni do tohoto manželství, do života, o který jsme se neprosili, ale snažili jsme se z toho získat to nejlepší.“

„Neselhali jste, tati.“

„Selhali jsme, Ello. Nikdy jsme se nepokusili o to, abychom získali zpět své vlastní životy a kontrolu, takže ve výsledku jsme selhali. Omlouvám se, že jsme pro vás nebyli lepšími rodiči.“

Abriella sevřela tátovo zápěstí silněji. „Ty jsi ten nejlepší táta.“

Jistě, její rodiče se v průběhu let dopouštěli chyb. Přehlíželi věci, dovolili ostatním, aby měli kontrolu nad jejich rodinou i jejich dětmi a následovali stádo přesně tak, jak jim bylo řečeno.

Neobviňovala je za to.

Neznali nic jiného.

„Miluji tě,“ řekla Abriella, chtěla, aby to její táta věděl. „Alessa tě také miluje. Prosím, neměj pocit, že tě obviňujeme za to, jakým směrem se náš život stočil. Není to tak, tati, a nikdy to tak nebylo.“

Peter se smutně usmál. „Jsi dobrá dívka, Ello.“

Abriella si odfrkla. „Moc ne.“

„Jsi dobrá tam, kde na tom záleží. Kéž by to viděl i tvůj bratr. Zasloužíš si dostat celý svět a ještě mnohem víc, zlatíčko. Chci tě vidět šťastnou, Abriello. To jediné, co kdy tvoje máma chtěla, bylo vidět, jak jsou její děti šťastné, ne zmatené a se zlomeným srdcem tak, jak to měla po většinu života ona.“

„Jsem šťastná,“ řekla Abriella a doufala, že by se díky tomu její táta mohl cítit lépe.

Jak by mohla být šťastná se svým životem v blátě, jak ho teď žila? Jak mohl být někdo šťastný uprostřed války, která brala a zabíjela? Den po dni se snažila se dýchat. Pro štěstí jejího srdce jí chybělo něco životně důležitého.

Peter se postavil, a když Abriellu cestou ke dřezu míjel, jemným, laskavým dotekem ji poplácal po tváři. Studenou kávu vylil a zapnul rychlovarnou konvici, aby uvařil další vodu.

„Myslím, že si nakonec snídani dám,“ řekl jí Petr. „Co dát si místo obvyklých vajíček vafle?“

„Jistě, tati.“

Abriella se postavila a pomohla tátovi shromáždit věci, které k vaření potřebovali. V tichosti vedle sebe pracovali a Abriella měla pocit, jako by teď měla k tátovi blíž, než to bylo celé roky. Oba měli stále zlomené srdce. Oběma chyběli lidé - jeden ležel mrtvý, pohřbený v zemi a druhý byl právě mimo dosah.

Možná je to sbližovalo stejně tak, jako jejich společná krev.

Abriella na okamžik pocítila jistý pocit štěstí. Ale potřebovala víc. Chtěla víc. Toužila po míru. Byla hladová po bezpečnosti pro ty, na kterých jí záleželo, a po přátelství, která byla donucena odstrčit pryč. Chyběly jí večeře s přáteli a důvěrně známé spojení s lidmi, kteří žili životním stylem, kterému nikdo zvenku nikdy nemohl rozumět.

Cítila kdy vůbec mafie tyhle věci?

Abriella si nemohla vzpomenout na dobu, kdy by tomu tak bylo, aniž by pod tím nebublaly nějaké problémy, ale mohlo by to tak být. Věděla, že by to tak být mohlo. Její přátelé, její rodina a životy, které začínaly, představovaly důkazy toho, že by to mohlo být lepší. Chtěli, aby to bylo lepší.

Mohlo by to být šťastné.

„Tati,“ řekla Abriella, aniž by zvedla oči od své práce.

„Ano?“

„Nejsem šťastná, ale chci být.“

„Já vím, Ello.“

********

„Tommy.“

„Hej, Ello.“

Tommasův hlas představoval pro Abriellino unavené srdce uklidňující balzám. Poté, co ji včera na koleji zahnali detektivové do rohu, byla jako na trní. Když dorazila zpátky do svého křídla usedlosti, zjistila, že Joel byl pryč. Podle kuchařky Joel říkal, že měl své věci a neposkytl žádné informace o tom, kdy by se měl vrátit.

Abriella využila příležitost zavolat Tommasovi z telefonu v domě. Od doby, co zapomněla svůj telefon a učebnici v autě, ty věci od Tommase stále ještě nedostala zpátky.

„Byla to moje matka,“ řekl Tommas.

Abriella při tom náhodném prohlášení svraštila obočí. „Co?“

„Moje matka – ona byla tím, kdo poskytl úřadům informace o našem vztahu.“

„Jsi si jistý?“

Neznělo jí to správně. Jistě, Serena Rossi byla zákeřná žena, ale změnit se v krysu a donášet na svého vlastního syna – to vypadalo i na ni až příliš podlé. Nemluvě o tom, k čemu by bylo dobré, aby lidé věděli, že Tommas měl s Abriellou dlouhodobý vztah?

Kromě toho, že by to nasralo Joela.

„Rozhodně,“ konečně odpověděl Tommas. „Postaral jsem se o to. O ty nesmysly se neboj. Joel ti tvůj telefon ještě nevrátil?“

Abriella se zamračila. „Ne.“

„Od doby, kdy ti ho vzal, uběhlo už pár měsíců.“

„Jo, vím. Joel dneska ráno odešel za svými obchody. Nebo aspoň to říkal. Není tu nikdo kromě mě a kuchařky. Táta je v jiném křídle.“

„Jak se Peterovi daří?“

„Příšerně.“

Tommas smutně zamumlal. „Je mi to líto, Ello. Jakmile jsem se o tvojí mámě dozvěděl, snažil jsem se to zastavit -”

„Vím, že jsi to udělal, Tommy.“

A to v Abriellině světě znamenalo víc než cokoli jiného. Už jen ta skutečnost, že Tommas měl své plány, jak Joela dostat. To, že mohl získat místo jako boss a snažil se to odvolat, protože její máma mohla být v celém tom procesu zraněna. To mluvilo samo za sebe.

Pokusil se.

Neměl v úmyslu Abrielle ublížit.

Tommas dokázal, že pokud by to znamenalo, že by Abriella nepřišla o mámu, vzdal by se toho, co už měl na dosah.

„Vím, že ses pokusil, Tommy,“ zopakovala Abriella.

„I tak mě to zabíjí,“ zamumlal Tommas.

„Mluv o něčem jiném, jo?“

„Tenhle týden si koupím novou restauraci.“

Abriella se zasmála. „Proč?“

„Jistou dobu jsem se díval po jedné konkrétní, ale stále jsem přešlapoval na místě, zda riziko a náklady na otevření za tu cenu stojí. Myslel jsem, že by se ti možná líbila restaurace s plody moře či tak nějak.“

„Možná.“

„Ale to není tím jediným důvodem, proč jsem ji koupil,“ přiznal.

„Proč jsi tak podivný, Tommy?“

„Vždycky jsem podivný, Ello. Nicméně potřebuji restauraci, která je nedotčená a tvému bratrovi neznámá. Dneska brzy ráno – upřímně až příliš brzy, mi zavolal. Chce se sejít.“

Abriella při těch slovech trhla hlavou. „Mluv vážně.“

„Jsem naprosto vážný. Nevěřím mu ani zbla, ale dal mi kontrolu nad veškerým plánováním a tím, jak by to mělo proběhnout. Souhlasí, pokud dovolím jeho mužům, aby při příjezdu ty mé zkontrolovali. Navrhl něco...“

„Řekni mi to.“

„Mafii, Ello. Navrhl, abychom si mezi mafii mezi sebou rozdělili.“

Abrielle se v hrudi zastavilo srdce. „Rozdělit... Jako dva bossové?“

„Přesně.“

„Ale -“

„Zněl přesvědčivě,“ přerušil ji Tommas rychle. „Jako by to byla ta nejlepší věc. Vypadalo to, že Joel nechce, aby tenhle konflikt pokračoval, protože až to skončí, tak možná nezůstane stát jediná zatracená věc. A je to tak. Skutečně, Abriello.“

„Jistě,“ připustila, i když v ústech cítila příšernou pachuť.

„Hraje v tom. Hraje si s tím a chce, abych tomu věřil.“

„Ale ty mu nevěříš.“

„Samozřejmě, že ne.“

Abriellino srdce se znovu rozběhlo. Krví jí kolovala úleva. Tommas nebyl hlupákem. Joel měl rád hrát své manipulativní hrátky, ale Tommas dokázal prohlédnout manipulaci ještě dávno předtím, než by mu mohla nějakým způsobem ublížit.

„Co mů bratr plánuje?“ zeptala se Abriella.

„Nevím,“ řekl Tommas. „Co však vím, je to, že by to mohlo být šance skončit to. Nějak. Nevím. Chci být ve všem opatrný.“

„Jo, to chápu.“

„Zvlášť se mnou a tebou.“

Abriella se zastavila na místě a pevně svírala bezdrátový telefon. „Co to sakra znamená?“

„To znamená, že teď se chystám držet určitou dobu odstup. Jen do doby, než zjistím, co Joel možná plánuje. Zavolej mi, pokud je to bezpečné nebo pokud budeš moci. Ale já se nebudu tak, jako posledních pár měsíců, ukazovat. Nechci to riskovat. Detektivové o nás mají informace. Jistě, teď jsou nepodložené, ale co když to vytáhnou?“

Abriella se zachvěla. „To se nestane.“

„Mohlo by se stát,“ tlačil Tommas. „Chvíli se musím držet dál.“

Její srdce se lámalo.

„Ale... už tak tě nevidím. Ne dost.“

„Je mi to líto, zlato. Za pár let, jakmile bude všechno vyřešeno, se možná jednoho dne probudíš a budeš si přát, abys nemusela vidět mou tvář tak moc, jak ji vidíš. Až se to stane, tak ti tahle tvá slova připomenu. Zní to dobře?“

„Ne,“ řekla Abriella smutně.

„Nebude to trvat dlouho.“

„To nevíš.“

„Vím,“ řekl Tommas, tak sebejistě, hladce a s určitostí. „Protože tvůj bratr provedl výkop. Joel, stejně tak jako vždy, plánuje a plánuje, dokud není připravený k akci. Očividně je připravený. Drž pro mě oči i uši otevřené, ano?“

„Víš, že ano.“

„Loajální jako nikdo jiný,“ řekl Tommas s uchechtnutím. „Miluji tě, Ello.“

Abriella se usmála. „Taky tě miluji, Tommy.“

„Žádné bláznivé kousky, jo?“

„Slibuji. Hele, a co tvá matka?“

„Co je s ní?“

Chlad v jeho tónu hlasu Abriellu šokoval, nicméně šok potlačila.

„Jsi si jistý, že to byla ona, kdo s detektivy mluvil?“ zeptala se.

„Jo, zlato. Bez pochyb. Dělala to od doby, kdy zemřel můj táta. V její mysli to byla odplata za to, co jsem jí udělal.“

To bylo prostě... zvrácené.

„A jak jsi ji zvládl?“

Tommas ztišil televizi. „Sleduj zpravodajství. Musím jít. Čeká na mě Nate, abych u právníka podepsal pár papírů. Je zatraceně netrpělivý.“

Abriella nechtěla zavěsit, ale tohle byla jejich realita. Někdy to sralo, ale většinou to bylo nádherné.

Ze skrývání už byla unavená.

„Dobře. Buď opatrný, Tommasi.“

Tommas se temně zasmál. „Nic jiného neumím, Ello.“

Poté, co Abriella telefon zavěsila, popadla dálkový ovladač od televizoru a plochou obrazovku zapnula. Posadila se na okraj pohovky a procházela satelitními kanály, aby našla ten, o kterém se Tommas zmínil. Jakmile ho našla, věděla, že něco bylo špatně.

Abriella seděla a fascinovaná a zděšeně sledovala, jak ze známého domu vynášeli nosítka. Ve zpravodajství přeblikávaly záběry mezi reportéra, záběry z okolí a policejní stanicí.

Existovala jen jedna osoba, která mohla být tou, která byla vynášena z domu ven, mrtvá v pytli na mrtvoly. Bylo to neskutečné. Čím déle reportér mluvil, tím víc bylo Abrielle zle. Zvládl to.

To Tommas řekl.

Abriella věděla, jak její milenec svou matkou opovrhoval. Svěřil se jí s příběhy ze své minulosti - zneužívání a závislosti; vysvětlil jí zanedbávání a bolest.

Mohl to udělat?

Tommas svou matku zabil?

Na obrazovce se znovu objevila reportérka středního věku. „Serena Rossi, nyní zesnulá, byla dlouholetou manželkou člena chicagské mafie Laurenta Rossi. Laurentova smrt, ke které došlo před několika měsíci, je předmětem aktivního vyšetřování, kdy muž utrpěl střelnou ránu přímo do obličeje. I když v té době jeho manželka spala nahoře, vyšetřovatelé ji zbavili všech podezření ohledně toho, že by měla ve vraždě manžela prsty.

Právě nám bylo řečeno, že příčinou její smrti je pravděpodobně sebevražda, i když vyšetřovatelé odmítají poskytnout bližší informace ohledně toho, jak přesně si Serena Rossi vzala život,“ pokračovala reportérka. „Víme, že tělo bylo nalezeno v koupelně nahoře a že dům byl zamčený a prázdný jako obvykle v době, kdy přišla uklízečka. Je možné, že tato smrt v žádném případě nesouvisí s Laurentovou smrtí, nebo s aktuálními problémy, s nimiž  se potýká chicagská mafie při pouliční válce, která probíhá mezi jejími vlivnými rodinami. Případ budeme sledovat a průběžně vás budeme informovat.“

Abriella televizi vypnula. Nic víc vědět nepotřebovala.

To bylo víc než dost.

**********

Zbytek dne proběhl pro Abriellu v tichosti. Bylo to tak. O Tommasovi nic neslyšela. Po jejich společné snídani její táta beze slova opustil dům. Dokonce, i když se domů vrátil její bratr domů, zamířil do své kanceláře, aniž by s ní promluvil a Abriellu naštěstí nechal o samotě.

Naneštěstí Joel trval na tom, aby se s ním Abriella setkala u jídla. Jako vždy jídlo proběhlo v trapném a tíživém napětí.

„Nech nás na chvíli o samotě,“ zaslechla říct bratra.

Abriella zvedla oči od talíře. Zjistila, že je snazší soustředit se na podávané jídlo a jíst, než se snažit zaplést do nějakého příšerného hovoru s bratrem. Mluvení s Joelem nikdy neskončilo dobře.

Kuchařka s přikývnutím položila talíř s kuřetem na stůl a jídelnu opustila.

„I ty, Darryle,“ dodal Joel. „Pokud ti to nevadí.“

Strážce, který seděl uprostřed stolu mezi sourozenci, byl v domě víc než často. Ten chlap nechával Abriellu o samotě, pokud nebyla venku z domu, aby šla do školy. Pak ho měla nalepeného za zadkem, jako by byl jejím nejlepším přítelem.

„Myslím, že bych si mohl před večeří zakouřit,“ řekl strážce.

„Maximálně deset minut,“ odpověděl Joel. „Do té doby bychom měli být hotovi.“

Hotovi s čím?

Abriella, zmatená sledovala, jak strážce místnost opustil. Joel vzal ubrousek, který byl vedle jeho talíře, rozklepal ho a pak si ho umístil na klín. Jeho nenucené chování a klidný výraz Abriellu téměř přivedly k doměnce, že by její bratr mohl být v dobré náladě.

Téměř.

Nevěřila Joelovi natolik, aby se v jeho přítomnosti uvolnila.

„Chtěl jsem ti poskytnout informace ohledně toho, co se během příštích pár týdnů stane,“ prohlásil Joel.

Abriella zvedla obočí a rozhodla se, že se do toho hovoru pustí velice opatrně. „Ach? Co je děje?“

„Schůzka mezi Tommasem Rossi a mnou. Ve skutečnosti bude tak jako tak pozvaná většina mafie či lidí, na kterých záleží nejvíc. S Tommasem jsme se rozhodli nastolit jakýsi druh příměří. Nebo to tak vypadá.“

Na tomhle rozhovoru Abrielle nepřišlo nic v pořádku. Dovolila svému bratru, aby pokračoval.

„Víš, že při poslední schůzce Tommas o něco požádal,“ řekl Joel.

Abriella spolkla nervozitu, která ji dusila v krku. „Požádal o manželskou dohodu mezi ním a mnou, že?“

„Ano. Záruka – to bylo to slovo, které použil.“

„Takže?“

Joel trhl pohledem nahoru a podíval se na Abriellu. „Takže to poslalo míč směrem ke mně. Přimělo mě to přemýšlet, proč člověk jako Tommas, tak zaměřený a soustředěný na svou touhu stát se bossem, nabídne něco tak šíleného, jako že se vzdává místa bosse, výměnou za záruku jako je manželství. Ne je tak nějaké manželství, ale konkrétní s mojí sestrou.“

Abriella ruce v klíně zaťala do pěstí. „Nechápu, kam tím míříš, Joeli.“

„Kdy jsi zaujala oko toho muže?“

„Ne-“

„Neobtěžuj se s vymýšlením lží. Jednoduše chci, abys mi řekla, kdy jsi zaujala pozornost Tommase Rossi, Abriello.“

Abriella si navlhčila rty a uvažovala o svých slovech. „Nevím, kdy.“

„Ale on má zájem.“

„Proč si to myslíš?“

„Řekl jsem ti proč,“ řekl Joel se zaťatou čelistí. „Míč se začal pohybovat a já ho sledoval. Jsou tu fámy o Tommasově zapletení se se ženou, kterou udržuje v tajnosti. Tu noc, kdy jeho vozidlo díky nešťastné bombě vybuchlo, je velice pravděpodobné, že tam s ním byla žena. Poslal jsem své lidi, aby se poptali kolem, ale nikdo mi na to nedal jasnou odpověď. A teď…“

„Co teď, Joeli?“

„Teď, když se jeho matka dnes odpoledne objevila mrtvá, to nutí člověka zamyslet se. Zvlášť vzhledem k tomu, že i když její smrt byla očividnou sebevraždou, přesto se okolo pohybuje moc lidí od policie. To je vše.“

„Mluvíš v kruzích, Joeli.“

„Není příjemné být v pasti, co, Ello?“ zeptal se její bratr.

Abriella cítila, jak jí po páteři začaly stékat kapičky strachu. „Co mi uniká?“

„Když jsi byla ve škole, měla jsi návštěvu. Tuším znovu. Tak to vysvětlili Darrylovi, když je zastavil, aby na tebe nedotírali. Nemohl určit s jistotou, zda se jim podařilo obejít ho později během dne, kdy byly během přestávek chodby plné lidí.“

Vzduch jí v krku bolestivě pálil.

„Myslíš detektivy?“ zeptala se.

Joel přikývl. „Ano, oni. Darrylovi toho moc neřekli, ale když jsem šel zjistit, proč se moje sestra náhle stala ze strany policejních detektivů objektem takového zájmu, představ si moje překvapení, když jsem zjistil, že věří tomu, že máš s Tommasem Rossi vztah.“

„Já -“

„Už předtím jsem se začal procházet zvovu staré věci, jak vidíš,“ přerušil ji Joel se zvednutým obočím.

Při tom samotném pohledu sebou Abriella trhla. V Joelově tónu hlasu bylo cítit násilí a vztek.

„Jako co?“ zeptala se.

„Třeba telefonní záznamy. Díky tomu, že mám pod kontrolou účet za tvůj telefon, poskytuje mi to jistá privilegia. Vypadalo to, že jsi měla spoustu hovorů na číslo, které neznám.“

Abriella si kousala vnitřní tvář. Odmítala poskytnout Joelovi svou reakci. „Takže?“

„Dneska ráno jsem na něj zavolal. Hádej, kdo se zvedl?“

Z Abrielliných očí vyzařovala bolest, ale vší silou bojovala proti slzám.

„Tommas,“ řekla.

„Ano. Jakmile to zvedl, nabídl jsem mu setkání. Neuvědomil si, že jsem mu volal na jeho soukromý mobilní telefon a ne k němu domů. Ta předvídavost,“ řekl Joel ostře, když s sebou Abriella trhla. „Myslím, že bys to teď měla vědět.“

Abriella bojovala se slovy a myšlenkami. Byla velice reálná možnost, že se Joel mohl dozvědět o tom, co o ní a o Tommasovi věděly úřady. Téměř čekala, že navzdory tomu, že Tommas chtěl, aby si od sebe drželi odstup a byli opatrní, to vyjde najevo.

Někdy jste nemohli být dostatečně opatrní.

„Co chceš dělat, Joeli?“ zeptala se Abriella.

„Až se to stane, chystám se dát Tommasovi přesně to, co chce.“

Abriella ohromeně zamrkala. „Manželství?“

„Ano.“ Joel lhostejně a nečitelně Abriellu sledoval, jako by mohla každým okamžikem utéct. „A ty šťastně půjdeš s tím, co bude domluveno. Budeš zticha, budeš souhlasit a rozhodně budeš držet zavřenou hubu ohledně toho, co vím.“

„Ale... proč?“

„Protože to musí být,“ řekl Joel upřímně.

Abriella byla tak zmatená, že to nebylo ani vtipné. „Jak co musí být, Joeli?“

„Mafie, samozřejmě. A dovol mi, abych ti něco vyjasnil, Ello. Jestli se ti nepodaří splnit tyto čtyři velice jednoduché věci, pak nemám žádný problém s tím, že tenhle konflikt skončím zcela jiným způsobem. Víš, pokud je Tommas dost hloupý na to, aby se s tebou zapletl, pak jsi i ty byla dost hloupá, abys hrála s ním. On není tím jediný, kdo má mezi vámi dvěma zájem. Takže uděláš to, co jsem ti řekl, a uděláš to dobře, jinak to skončím.“

Nic na tom, co její bratr právě řekl, nedávalo smysl. Tommas měl pravdu, uvědomila si Abriella. Joel něco plánoval. Větší problém spočíval v tom, že nikdo nevěděl, co přesně měl v plánu. Díky tomu byly věci ještě nebezpečnější.

„Proč?“ zeptala se Abriella znovu.

„Už jsem ti to řekl.“

Je to tak, jak to musí být...

Tommas se nevzdal místa bosse. Abriella to věděla. Joel to musel vědět také. Ani její bratr by se nevzdal toho, co chtěl. Pro Abrielu to mohlo znamenat jen jedinou věc.

Joel se chystal učinit závěrečný tah.

Ale co to bylo?

„Ach a Ello?“

Abriella se donutila vrátit do reality. Její bratr se na ni z druhého konce chladně usmíval.

„Ano?“ zeptala se.

„Dávej si pozor na to, že budeš dodržovat moje pravidla, protože v jejich porušování jsi tak zatraceně dobrá. Abych měl záruku, že se náš rozhovor nedostane ven dřív, než dojde k setkání, tak neopustíš dům.“

Abriella ve své židli ztuhla. „Vůbec?“

„Ne, vlastně vůbec neopustíš horní křídlo. Koneckonců máš tam všechno, co potřebuješ. Kuchařka ti tam může nosit jídlo. Zatímco spolu mluvíme, Darryl odtamtud odstraňuje všechny telefony, počítače a cokoli, díky čemuž bys mohla kontaktovat někoho jiného. Mysli na to jako na časový limit. Jako na dobu, kdy si budeš moci utřídit své priority a přemýšlej při tom o tom, co opravdu chceš, Ello.“

Zamykal ji uvnitř.

Jako zatracené zvíře.

„Dám ti ještě jednu věc, o které bys měla spolu s první nabídkou uvažovat,“ dodal Joel a stále se přitom nechutně usmíval. „Něco jiného, na co můžeš myslet, zatímco budeš týden či dva pochodovat po chodbách.“

„Neobtěžuj se s tím,“ řekla Abriella.

V tónu svého hlasu nedokázala skrýt oheň. Už jí to bylo jedno. Chtěla, aby její bratr věděl, jak moc jím a tím, co dělal, pohrdala. Chtěl ji příslovečně dohnat do kouta a donutit, aby Tommasovi nějak uškodila. Joel se zatraceně pokoušel ujistit, že jeho plány, ať už byly jakékoli, nebudou vyzrazené.

Co dalšího by mohl udělat?

„Ach, tohle by se ti možná mohlo líbit,“ odpověděl Joel. „Svoboda, Ello. Dám ti ji.“

Abriella svraštila obočí. „Svoboda.“

„Dám ti lístky tam, kam chceš jít, podepíšu ti uvolnění každého zkurveného centu z tvého dědictví, abys ho mohla použít, jakkoli chceš a mohla odejít. Vypadnout z Chicaga, začít někde znovu od začátku nebo si dělat, co chceš.“

„Výměnou za co?“

Joel pokrčil rameny. „Za to, že mi dáš to, co chci.“

Abriella věděla naprosto přesně, co její bratr chtěl. Bylo to totéž, co chtěl vždycky. Být bossem.

„Přemýšlej o tom,“ řekl Joel tiše.

„Co když nebudu chtít... cokoli z toho?“

„Je to tak, jak to je, Ello. Buď to může zemřít jedna osoba, nebo jich může zemřít spousta. Chci to udělat tak nejsnadněji, jak to lze, ale neznamená to, že to bude bezbolestné. Není mou chybou, že ses sama zapletla s mužem, s nímž jsi neměla co dělat. Pokud jsou do toho zapleteny tvoje city, bylo to tvoje rozhodnutí, ne moje.“

Srdce jí bilo tak rychle, až jí bolelo na hrudi.

Tohle nebylo spravedlivé.

„Tohle nejsou vůbec žádné možnosti, Joeli,“ zasyčela Abriella. „Chystáš se se mnou udělat na Tommase podraz. Jsi hajzl.“

„Myslím, že tvé možnosti jsou naprosto jasné. Dokonce jednoduché. Stačí si vybrat. Ztratit jednu osobu, na chvíli cítit bolest, ale mít svobodu a nakonec se pohnout dál. Nebo se tu jedinou osobu nakonec pokusit nějakým způsobem zachránit a tenhle nesmysl bude pokračovat, dokud všichni neskončí mrtví v zemi.“

Abriella zaťala zuby. „Proč tohle děláš?“

„Protože, jak mi kdysi někdo řekl, tenhle život není o tom, získat to, co chceš, Ello. Nemůžeš mít to, co chceš jen proto, že jsi to tak řekla.“

Abriella, zmatenější než kdy dřív, se setkala s chladným pohledem bratra z druhé strany stolu. Věděla, že musí být naštvaný, ale až příliš dobře to skrýval. Tohle nebyl Joel, o kterém si myslela, že ho zná. Joel, kterého znala, byl sám o sobě skrz naskrz hnusným člověkem. Tenhle muž byl ještě horší. Tenhle Joel byl někým zcela jiným.

„Když jsi mě naposledy nachytal s mužem, tak ses stěží udržel, abys mě nezmlátil do bezvědomí,“ řekla Abriella s úšklebkem. „Co se změnilo?“

Joel sklonil pohled k talíři. „Způsobila jsi, že se cítím jako blázen. Nepochybuj o tom, že bych ti rád ukázal naprosto přesně, jak by se mělo zacházet s courami, jako jsi ty, ale nemůžu. Je tu něco, co od tebe potřebuju, Ello. To jediné, co musíš udělat, je dát mi to, o co jsem požádal, a zbytek bude pryč. Tohle je moje - mafie, rodiny. Jsou moje.“

Její srdce za jeho.

Když polkla, ta pravda ji pálila.

„Zamysli se nad tím,“ řekl Joel tiše. „Máš čas. Začíná teď.“

Abriella neměla možnost zeptat se svého bratra na cokoli dalšího. Zničeho nic se za ní objevil Darryl, popadl ji za paži a vytáhl ji ze židle. To poslední, co v jídelně viděla dřív, než byla zasvého  klení a kopání odtáhnuta ven, bylo Joelovo pokynutí dvěma prsty.

Tvrdě praštila Darryla ze strany do tváře. V mužových očích vzplál hněv a jeho sevření se stalo bolestivým.

„Pusť mě!“

„Přestaň s tím, jinak dostaneš ochutnávku své vlastní medicíny, ty malá děvko,“ zavrčel strážce.

Abriella se rozhodla přestat bojovat. Ne proto, že byla slabá nebo že by se vzdala, ale proto, že potřebovala plán. Joel měl pravdu. Potřebovala čas přemýšlet.

Více než cokoli jiného měla Abriella pocit, že nemá nad možnostmi žádnou kontrolu.