B&B - 13. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Jaký je koňak?“ zeptal se Joel.

Tommas kývl sklenicí směrem ke svému společníkovi a řekl: „Od doby, kdy jsem měl jednu z Terrancovy dvacetileté láhve, už uplynula nějaká doba. Je škoda plýtvat dobrým alkoholem. Víš, že při obchodech nerad piju.“

„Terrance ho rád nechával pro zvláštní příležitosti.“

„Kolik lahví jsi od jeho smrti otevřel?“

Joel se ušklíbl. „Pár.“

„Je to dobré pití.“

„To je.“

Tommas se předklonil na židli, položil svou sklenici na roh Joelova stolu a pak se znovu do své židle opřel. „Ale jak jsem řekl, pití a obchody nemísím.“

Joel zvedl ruku a mírně se usmál. „Neberu to jako urážku, starý příteli.“

Tommas stále v puse cítil směs ořechu, koření a zemitou příchuť koňaku. Drink ochutnal a to bylo víc než dost. Koňak byl jeho extra oblíbeným a Joel to pravděpodobně věděl. Dřív, než by si to Tommas uvědomil, by v sobě mohl mít tři sklenice a pracovat na tom, aby byl zatraceně opilý.

Tohle nebyla cesta, kterou se chtěl dneska vydat.

Stačilo být v usedlosti Trentini a Tommas byl na hraně. Tohle bylo to poslední místo. Nechtěl tu být, a rozhodně nechtěl skončit, ale jeho možnosti byly u konce.

To a taky potřeboval svou dívku.

Tak či onak, Tommas by měl Abriellu mít.

Z interkomu na stole se ozval zvukový signál. Joel se natáhl, stiskl tlačítko a řekl: „Jo?“

„Je tady Duch,“ ozval se drsný hlas.

Joel zastřelil po Tommasovi tázavým pohledem.

„Je to jediný muž, kterého jsem pozval dovnitř,“ řekl Tommas tiše. „Netuší, co tu dělám, Joeli. Pokud vím, když jsem ho požádal, aby sem přijel, byl na večeři se svou ženou.“

„Pusť ho dál,“ řekl Joel do interkomu.

„Jasně, bossi.“

Když někdo tak lehce bez zaváhání použil pro Joela Trentini titul bosse, Tommasovi se jen stěží podařilo zakrýt jeho vnější reakci. Ten člověk měl do bosse tak daleko, až to bylo nechutné. Dobrý boss - čestný - se staral o svou rodinu jako celek a ne jen o své vlastní sobecké touhy.

Joelovi nezáleželo na nikom jiném než na sobě.

Nezáleželo na tom.

Tommas odložil své názory stranou.

Neměl jinou možnost.

Poslední místo, připomněl si tiše sám sobě.

„Víš,“ protáhl Joel a opřel se ve své kancelářské židli, „... stále jsi mi ještě neřekl, proč jsi tady, Tommasi.“

„Řekl... svým způsobem.“

„Chceš nastavit příměří. Ano, to jsi povídal. Ale nic moc mi to neříká, a rozhodně mi není jasné, jak to hodláš udělat.“

Tommas se zhluboka nadechl. Potřeboval zasranou sílu. Potřeboval připomínku toho, že byl v celé té věci stále naživu a to, na čem nejvíc záleželo, že stále byla na živu Abriella. Víc než co jiného, chtěl udržet obojí tak dlouho, jak jen mohl.

Naživu.

Navždy.

Ještě lepší, kdyby byli spolu.

Vina byla příšerné monstrum, když jste ji měli nést. Tommas se necítil vůbec dobře. Od okamžiku, kdy věděl, že jeho plány - jeho hovor – dostal matku jeho milenky pod zem, jeho vina začala narůstat. Každý den, kdy Abriella neodpovídala na jeho zprávy, každým dalším hovorem, který ignorovala, byl blíž a blíž tomu, aby se vzdal.

Neměl plán.

Joel vyhrál.

Ale Tommas měl stále ještě jednu kartu, se kterou mohl hrát.

Bůh mu odpusť, ale doufal, že ho za to Abriella nebude nenávidět.

„Měl bych začít s omluvou za vaši matku,“ řekl Tommas tiše.

Joel se podíval do koňaku, kterým vířil ve své sklenici. „Neobtěžuj se s tím.“

„Je jen správné, abych to udělal.“

„Kdyby mi na té ženě záleželo, pak by omluva mohla něco znamenat. Protože ona je mi jedno, nic neznamená. Nepotřebuji ji, ani ji nechci, Tommasi. Nedělej si s tím starosti.“

Tommase to nepřekvapovalo.

Joel nebyl tím člověkem, kterému se chtěl Tommas omluvit. Slova Tommasovy omluvy potřebovala slyšet Abriella, a pokud by mu byla ochotna odpustit jeho chyby, možná by mohl své dnešní rozhodnutí o trochu snáze spolknout.

Sakra.

Možná by dokonce... pochopila.

Z interkomu se ozvalo další pípnutí.

Joel s povzdechem znovu stiskl tlačítko. „Co teď?“

„Právě dorazila tvoje sestra a její strážce. Duch byl právě vpuštěn do vstupní haly.“

„Báječné.“ Joel vypnul interkom. „Vypadá to, že jsou tu všichni, koho jsi tu chtěl mít.“

„Vypadá to tak,“ souhlasil Tommas.

„Začněme.“

************

„Sedněte si,“ řekl Joel a mávl rukou k dlouhému jídelnímu stolu. „Za pár okamžiků bude kuchařka servírovat večeři.“

„Bylo by milé dostat ohledně tohohle nejdřív echo,“ řekl Darryl.

Když Tommas odsunul židli, aby se mohl posadit, strážce ignoroval. Zpod řas svým pohledem zajel směrem ke zmatené, tiché Abrielle. Ruce měla spojené k sobě a pohled směřovala mezi Tommase a bratra. Nikdo jiný by si toho nevšiml, ale on to zaznamenal.

 Na ní by si všiml všeho.

„Souhlasím,“ řekl Damian neomaleně.

Tommas se podíval na svého bratrance a umlčel ho. „Sedni si, D.“

Damian se zamračil a prošel kolem ztuhlé Abrielly, aby si našel volnou židli. Jakmile se bratranec usadil, Tommas cítil, že část jeho úzkosti začala odplouvat pryč. I když měl silné podezření, že večeře - setkání by mělo proběhnout bez problémů, mít zálohu přece jen pomáhalo.

A Damian byl dobrá záloha.

Ať už se stane cokoli, ten muž by se ujistil, že se Tommas dostane z usedlosti Trentini živý.

Damian ani nemusel vědět důvod, proč tu byl, ale zajistil by, že je jeho bratranec v bezpečí. Takhle to v jejich životě fungovalo.

Jako děti na sebe navzájem dohlíželi.

A ani v dospělosti se to nezměnilo.

„Abriello,“ vyštěkl Joel.

Abriellina hlava sebou rychle trhla směrem nahoru. „Ano?“

„Chystáš se tam celý zasraný den stát a vypadat jako idiot, nebo si sedneš tak, jak ti bylo řečeno?“

„Omlouvám se.“

Abriella si rychle našla židli a posadila se. A tak se stalo, že seděla přímo naproti Tommasovi. Teď měl možnost ji po celou večeři sledovat, vnímat její emoce a reakce na to, co se kolem dělo, a od toho se mohl odpíchnout.

Její blízkost byla lepší.

Už příliš dlouho byla až příliš daleko od něj.

„Děkuji,“ řekl Joel hlasem plným sarkasmu.

Tommas zaťal čelist, což představovalo jediný projev jeho podráždění. Musel se vší silou ovládat, aby na Joela nevyštěkl a nepraštil ho. Jak ten člověk mohl svou sestru takovým způsobem nerespektovat, jak mu mohly být její city naprosto ukradené. Tohle šlo mimo Tommasovo chápání.

Abriella si zasloužila mít ve svém životě lidi, kteří ji milovali a uctívali. Takové, kterým by na ní záleželo a kteří by s ní zacházeli s laskavostí a úctou.

Joel takový nebyl.

Nemohl to být nikdo jiný, než Tommas.

„Mám své muže venku,“ řekl Joel a vytrhl tak Tommase z jeho myšlenek.

„Toho jsem si vědom.“

„Kolik sis jich s sebou přivedl?“

„Pár,“ připustil Tommas.

„Mírumilovné, že?“

„Jo, to je absolutně.“

Joel přikývl. „Tak dobře.“

Po deseti bolestivě trapných a tichých minutách bylo do jídelny doneseno jídlo. Kuchařka ho každému člověku s úsměvem naservírovala. Tommasovo „děkuji“ přijala s laskavým poplácáním po rameni. Jakmile žena odešla, všichni si rozložili do klína ubrousky a ozvaly se zvuky škrábání příborů o talíře.

„Mám nabídku,“ řekl Tommas.

Joel si právě začal porcovat sousto svého steaku. „Pokračuj.“

„Chci to ukončit. Všechno.“

„Za správnou cenu jsem ochotný na to přistoupit,“ řekl Joel prostě.

Tommas věděl, jaká ta cena byla.

Místo bosse.

Tommas střelil pohledem přes stůl na svou milenku a všiml si, že se Abriella svého jídla nedotýkala. Ruce měla složené v klíně, pohled měla pevně přilepený na stejném místě. Podle rtů, které měla sevřené do tenké linky a její napjaté čelisti mohl říct, že byla neklidná a zmatená.

Neobviňoval ji za to.

Tommas si přál, aby mohl její obavy uklidnit.

Všechno pro tebe, Ello, zašeptal jeho mysl v duchu. Všechno pro tebe.

Donutit se odvrátit od Abrielly bylo mnohem těžší, než Tommas očekával. Srovnal si na talíři brambory a snažil se urovnat válku mezi svými myšlenkami a srdcem. Jeho hlava chtěla jednu věc, zatímco jeho srdce chtělo něco jiného.

Nebyl si jistý, co bylo správné.

„Čekám,“ řekl Joel.

Tommas si odkašlal. Potřeboval se vrátit zpátky do správného postoje. „Omlouvám se. V poslední době jsem rozrušený. Bylo to těžkých pár týdnů.“

„Ano?“

Damian vrhl na svého bratrance zvláštní pohled. Beze slov se ho ptal se milion otázek. Tommas pro svého bratrance žádné odpovědi neměl.

„Ano,“ řekl Tommas Joelovi a lehce se usmál. „Ale nic, co bych nezvládl.“

„Čekám na tvou nabídku,“ odpověděl Joel.

Bylo to správné?

Tommas to nevěděl.

„Můžeš si to vzít,“ řekl Tommas tiše. „Místo bosse, mafie a nároky. Vezmi si to, Joeli. Už za to nechci dál bojovat. Skončil jsem.“

Abriella při Tommasově prohlášení trhla hlavou vzhůru. Modré oči jí hořely, její duhovky díky nevěřícně ztmavly a byly plné hněvu.

Ne.

Prakticky slyšel, jak ve své hlavě křičela.

Ne. Ne. Ne.

Tommas věnoval své dívce pokřivený úsměv. Chtěl ji ujistit, že všechno bylo v naprostém v pořádku. Komukoli jinému by to pravděpodobně připadalo jen jako  následek jeho prohlášení, že Joelovi to místo dával. Abriella ho znala lépe.

Tak nějak v to doufal.

„Tommasi?“ řekl Damian, který seděl od Abrielly o dvě místa dál.

Tommas se setkal s pohledem bratrance. „Je to ta nejlepší volba, D.“

Damian vůbec nevypadal, že by tomu věřil. „Jsi si-“

„Dřív, než se zeptáš - ano, jsem si jistý.“

„Dobře,“ zamumlal Damian.

„Ta nabídka se mi líbí,“ řekl konečně Joel. V hlase mu bylo slyšet souhlasné ocenění. „Nicméně nabídky však obvykle přichází s podmínkou, Tommasi. Co za to všechno chceš?“

Tu jedinou věc, kterou kdy Tommas chtěl.

Teprve teď si začínal uvědomovat, že pro to, aby dostal to, co chtěl, aby dostal Abriellu, se musel chystat vzdát něčeho jiného.

„Záruku,“ řekl Tommas.

„Jakou?“ zeptal se Joel.

„Mého postavení. Nic víc.“

Joel skrz zuby nasál vzduch a ve své židli se opřel. „Proč se vzdáváš, Tommasi?“

„Protože nemám co ztratit.“

„Příliš jsem ti toho nevzal, starý příteli. Řekl bych, že ve skutečnosti jsi toho mnohem více sebral ty mně.“

Joel neměl ani ponětí, co Tommasovi vzal, protože ona seděla na druhé straně stolu, na spodních řasách se jí třpytila vlhkost, zuby se kousala do spodního rtu. Všechno, co kdy Tommasi Rossi patřilo, bylo jen půl metru od něj, její srdce krvácelo a její duše brečela.

Příčinou toho byl Tommas.

Prostě to chtěl napravit.

„Jsem unavený,“ přiznal Tommas s pokrčením rameny. „Už to dál nechci, Joeli. Co jiného potřebuješ vědět?“

Joel si přitiskl ruce k břichu. „Řekl jsi záruku.“

„Ano.“

„Jako co, Tommasi?“

Tommas se usmál. „Jako manželství. V tomhle životě neexistuje lepší způsob, jak zpečetit věrnost, nabídku odpuštění, zametení střepů a omluvit se, než je manželství, Joeli.“

„Mezi tebou a kým?“ zeptal se Joel tiše.

„Ty víš s kým,“ řekl Tommas. „Chtěl jsem ji tady mít z určitého důvodu. Tvá sestra. Jako záruku toho, čeho se v tvůj prospěch vzdávám, chci manželství s tvou sestrou. Nic víc.“

Abriella se tvrdě nadechla. Téměř tichou jídelnou se ten zvuk rozezněl. Byla v tom bolest, vztek i nevěřícnost. Tommas se vší silou držel, aby se na svou milenku znovu nepodíval.

Dělal to kvůli ní.

Nechápala to?

„Je to zajímavá nabídka -“

Joelova slova byla uťata zaskřípáním nožiček židle o dlaždice. Abriella se ze své židle postavila. Ruce měla podél boků zaťaté v pěsti.

„Ne,“ zašeptala. „Rozhodně ne.“

Když se Joel podíval na svou sestru, měl zvednuté obočí. „Prosím, Abriello? To není na tvém rozhodnutí. Sedni si.“

Tommas spolkl knedlík, který se mu vytvořil v krku, a hrozil, že ho udusí. „Prosím, sedni si, Abriello.“

Nesedla si. Z Tommase ani na okamžik nespustila pohled.

„Nevezmu si ho.“ řekla Abriella. „Z těchto důvodů se za něj nikdy neprovdám.“

Bolest, kterou způsobila její slova, byla tím nejhorším druhem bolesti. Byla to taková agónie, kdy ani necítíte, jak se vám trhá nervový systém. Místo toho cítíte jen šok z bezprostředního zranění, který vás celý otupuje a vy nemůžete vůbec myslet, pohybovat se ani reagovat. Pak, když necitlivost ustoupí a vy konečně začnete znovu cítit, bolest se stane neskutečnou.

Nesnesitelnou.

Tommas tu svou dobře skryl.

Nějak.

„Abriello!“ zavrčel Joel. „Sedni si!“

„Ne takhle,“ zopakovala Abriella a stále se dívala na Tommase.

Jeho bolest ustupovala.

Takhle ne.

Nechtěla to udělat takhle.

Slyšel její nevyřčená slova.

Tommas se konečně skutečně nadechl.

Abriella odvrátila oči a pohledem se zařízla do bratra. „Neudělám to.“

S těmi slovy opustila své místo, židli hlasitě přirazila zpátky ke stolu a odešla z místnosti, aniž by se byť jedinkrát ohlédla zpět. Joel v reakci na to zaprskal.

Tommas zjistil, jak na něj Damian zíral a čekal na něco - cokoli.

Tommas se ze své židle pomalu zvedl. „Půjdeme.“

Damian následoval bratrancovo vedení. Beze slova se postavil a odtáhl svou židli.

„Udělá to, co jí řeknu,“ řekl Joel.

Tommas zavrtěl hlavou. Znal Abriellu mnohem lépe, než ji znal její bláznivý bratr. „Nebudu ji k tomu sňatku nutit.“

Joel přimhouřil oči, ale nic neřekl.

Tommasovi to nevadilo. „Damiane?“

„Jo?“

„Myslím, že večeře je u konce. Pojďme.“

Damian přikývl. „Jak chceš, Tommy.“

„Tvoje nabídka stále leží na stole, že?“ zeptal se Joel.

Tommas se podíval na Joela. Uvnitř byl chladný a znecitlivěný.

Neodpověděl.

Ale upřímně řečeno, Tommas to ani dělat nemusel.

**********

„Bossi?“

Tommasova pozornost byla zaměřena na budovy, které míjeli, když autem projížděli městem. Díky tomu byl trochu otupělý. Tohle byla jedna z věcí, kterou nenáviděl nejvíc. Sedět na zadním sedadle auta, zatímco ho řídil někdo jiný. Až příliš snadno se pak začal nudit. Když k tomu Tommas ještě přidal skutečnost, že svůj starý Mercedes musel nahradit jiným a nemohl sedět vpředu tak, jak to preferoval, jeho zloba narostla ještě víc.

„Bossi?“

„Co, Nate?“ zeptal se Tommas.

„Na ulicích je klid,“ poznamenal strážce.

„To je problém?“

„Ne. Jen jsem učinil pozorování. V poslední době jsi i ty příšerně tichý.“

Tommas si povzdechl a dvěma prsty si třel pravý spánek. „Víš, že nejsem naštvaný na tebe, že?“

Nate slyšitelně polkl. „Jo, bossi, vím.“

„Udělal jsi to, co jsem ti řekl, Nate. Není nic, co víc říct. Přestaň se snažit vyplnit ticho a nech můj mozek, aby zjistil, zda tam není něco, co ti neříkám. Skončilo to, chlape. Stalo se to. Svou práci jsi odvedl.“

„A současně to podělal.“

„Jo, no -“

Tommasova slova byla přerušena vyzváněním jeho telefonu. Neznámou melodii okamžitě rozpoznal. Byla neznámá jen proto, že u toho kontaktu změnil vyzváněcí melodii, a navíc dané číslo mu zasraně nevolalo příliš často.

Abriella.

Od večeře před dvěma dny ji neviděl.

Tommas vytáhl svůj telefon a přístroj si přiložil k uchu. „Ello?“

„Tommy?“

Jeho úleva byla cítit stejně skvěle jako sex a byla skoro zatraceně stejně úžasná.

Čekal na její zavolání.

Chtěl ho.

Když uslyšel její hlas, prsty ho svědily.

Sakra, proč byl tak zatraceně šílený?

Co měla Abriella v sobě, že byl Tommas díky ní tak šílený?

„Jo, zlato,“ řekl Tommas, „to jsem já. Kdo jiný?“

Abrielův smích byl klidný, napjatý a na konci zlomený. Zvuk se uvnitř rval na kusy, sliboval mu bolest a zároveň se při něm cítil tak zatraceně dobře. „Kde jsi?“

„V autě. Nic důležitého.“

„Jsem ve škole.“

„Dobře.“

„Jak daleko od školy jsi?“ zeptala se.

Tommasovo srdce se při šeptané otázce zvětšilo. „Asi dvacet minut. Proč?“

„Darryl má schůzku během mé třetí a čtvrté hodiny schůzku. Je to dvouhodinovka, bez přestávky. Možná si myslel, že to bude bezpečné a já se o tom nedozvím. Nejsem si jistá, ale slyšela jsem, jak to dneska ráno říkal Joelovi. Věděla jsem, že není venku, aby mě sledoval, takže jsem z hodiny odešla. Tommy?“

„Co, Ello?“

„Skutečně tě potřebuji.“

Tommasovy prsty se zaryly přes kalhoty do jeho stehen tak silně, až ho to bolelo. „Proč? Co se děje?“

„Já jen…“

„Ello, řekni mi to.“

„Nejsem v pořádku,“ řekla a každé její slovo bylo plné smutku. „Snažila jsem se být v pořádku a dlouho jsem to předstírala. Jen jsem chtěla mít pocit, že jsem měla svou kontrolu, protože všichni ostatní byli zranění a já musela být silnou. Už dál nemůžu. Prosím, přijeď pro mě. Jsem u východu západního křídla. Potřebuji na chvíli dýchat.“

Tommas se nemusel na nic ptát.

Rozuměl jí.

Bože.

Samozřejmě, že ano.

Jeho plíce konečně znovu získaly trochu vzduchu, a to jen díky tomu, že zavolala.

**********

Tommas stěží stihl otevřít zadní dveře auta, a Abriella se mu už vrhla do klína. Dvířka auta se zabouchla a její taška dopadla v autě na zem. Vypadala, že v okamžiku, kdy Tommase uviděla, na všechno ve své tašce zapomněla.

S jeho dívkou se něco dělo.

Oči měla plné bolesti.

Zpod řas byly vidět její slzy.

Kolem očí měla vepsanou únavu.

Když ho Abriella rukama objala kolem pasu a pevně ho stiskla, Tommasovi unikl všechen vzduch z plic. Její objetí bylo tak silné, že ho bolelo, ale tu bolest si užíval. Také ji pevně svíral, jednou rukou ji objímal kolem zad, druhou rukou se zapletl do jejích vlasů a držel si ji tak u svého těla.

Celá se chvěla.

Přerývavě dýchala.

Ze rtů jí unikaly tiché, bezdeché vzlyky, ramena se jí zvedala nahoru a dolů. Abriella se svou tváří zabořila do jeho hrudníku. Cítil, jak měla zaťaté zuby, vlhkost jejích slz se vsakovala do jeho košile.

„Psst,“ opakoval Tommas a ta slova mumlal do Abrielliných sladce vonících vlasů. „Ať už se jedná o cokoli, je to v pořádku. Mám tě, Ello.“

Přikývla, ale její tichý pláč pokračoval. Zařezával se mu až do samotného nitra, kdy uvnitř krvácel na místě, kde to nikdo jiný nemohl vidět. Tahle žena by neměla brečet - ne s ním.

„Bossi?“ zeptal se zepředu Nate.

Tommas se zhluboka nadechl a vzpomněl si, kdo s nimi v autě byl. „Jeď, Nate.“

„Kam?“

„Kamkoli. Prostě jeď. Řeknu ti, kdy zastavit.“

„Dobře, bossi.“

Když auto projíždělo klidnými ulicemi, Abriellin pláč se nakonec změnil v bolestivé, dech beroucí vzlyky. Tommas je stěží rozeznával budovy, které míjeli, protože se až příliš soustředil na to, aby stíral slzy z tváře své milenky.

„Ello, mluv se mnou,“ dožadoval se jemně.

„Má máma,“ podařilo se jí říct.

Tommas se zachvěl a připomněl si její slova z předchozího telefonního hovoru. Říkala, že musela být silná. Všichni ostatní nebyli. Viděl ji na pohřbu, kdy skrývala svou bolest a v modrých očích měla zdánlivě ještě větší vzdálenost, než kdy jindy.

Myslela si, že na jejím zármutku nezáleželo?

Zatímco ostatní brečeli, svoje slzy držela v sobě?

„Ach, zlato, je mi to líto.“

Abriella potřásla hlavou, skryla před ním svůj obličej a přitulila se do jeho objetí, až měla nohy stočené k hrudníku a on s ní na zadním sedadle kolébal tam a zpět. Tommasovi to nevadilo. Vůbec ne.

„Chci jen dýchat, Tommasi,“ zamumlala Abriella. „Prosím, nech mě dýchat.“

„Cokoli potřebuješ, zlato.“

„Těsněji.“

„Co?“

„Drž mě těsněji. Mám pocit, že se rozpadnu. Nedovol, aby se to stalo.“

„Mám tě,“ řekl jí a políbil jí čelo.

„Kdo jiný to udělá?“ zeptala se.

Nikdo.

„Mohla jsi mi zavolat už dávno, Ello,“ řekl Tommas.

„Nemohla jsem. Kdybych to udělala, celá bych se rozpadla. Nemohla jsem, Tommy.“

Občas se jeho milenka chovala zvláštním způsobem. Kontrola byla něco, co se snažila za každou cenu udržet. Tommas to chápal, protože byl stejný. Jak by ji mohl odsuzovat za něco, co potřebovala? Nemohl.

„Dobře, zlato.“

Abriella natočila tvář tak, že se na něj mohla podívat. „Udělal bys to?“

„Udělal co?“

„Joel, nabídka... udělal bys to?“

Tommyho ruka sevřela Abriellu kolem zad pevněji. „Kdybys neřekla ne, pak ano, skončil bych s tím.“

„Proč?“

„Kvůli tobě, Ello. Myslel jsem si, že nemám na výběr. Snažil jsem se vytvořit novou možnost.“

„Nemůže to mít, Tommy. Joel nemůže vyhrát.“

Jo, to věděl i Tommas.

„Nate,“ řekl Tommas, kdy v hlase měl slyšet tloušťku.

„Jo, bossi?“

„Ne moc daleko. Někam, kde je dost soukromí, abychom nikomu nevadili. Pak se běž projít.“

„Chápu.“

***********

„V kolik se musíš vrátit?“ zeptal se Tommas.

„To není důležité.“

„Je. Nechci, abys měla ještě větší potíže, než které si zvládneš pořídit sama. V kolik?“

„O něco více, než za hodinu.“

To nebylo moc času.

Určitě míň než by si Tommas přál.

Abriella se opřela o Tommasovu hruď. Poté, co jeho strážce našel tiché parkoviště, zaparkoval auto do zadního rohu a vozidlo opustil. Abriella byla na svém místě na Tommasově těle spokojená. Zády se opíral o dvířka, zatímco prsty si hrál s jejími prameny hedvábných vlasů. Projížděl svými prsty tam a sem a přitom hladil měkkou kůži na jejím krku.

Vypadalo to, že ty jednoduché doteky jeho milenku uklidňovaly, takže v nich pokračoval dál a dál.

Když se Abriella zeptala: „Co jsi měl dneska dělat?“, prsty si pohrávala se svým svetrem.

„Nic důležitějšího, než je tohle, má sladká dívko.“

„Tím jsem si jistá.“

Tommas se zasmál. „Měl jsem od Damiana vybrat nějaké peníze, jít na večeři s Adrianem, a pak jsem potřeboval odvézt mámu na její schůzku s anonymními alkoholiky.“

Abriella se přestala pohybovat. „Tvoje máma chodí k AA?“

„Od té doby, když jsem se onehdy vrátil domů, našel jsem ji ve svém domě. Vychrlila na mě, že o tom nějakou dobu přemýšlela a že se mnou chtěla mluvit. Přehlédl jsem skutečnost, že na to, aby se dostala dovnitř, použila svůj klíč pro případ nouze.“

„Ach. Myslíš, že jí to vydrží?“

„Ne.“

Abriella naklonila hlavu nahoru, aby Tommas mohl vidět, jak se zamračila. „To je mi líto.“

„Nemusí. Je to tak, jak to je.“

„Je to víc, než udělala kdy dřív, Tommy.“

To bylo dost pravdivé.

„Ano, ale Serena nikdy nic nedělá bezdůvodně. Obvykle to jde ruku v ruce s její manipulací, jak je u ní běžné. Na ničem z toho nezáleží, Ello. Dnes jsi jen ty, jo?“

„Dobře.“ Když Tommasovy prsty pohladily její tvář, Abriella si povzdechla. „Byla jsem na tebe tak rozzlobená.“

„Já vím, že ano.“

„Ale ještě rozzlobenější jsem byla na Joela,“ zašeptala. „A věděla jsem, že to byla chyba. Věděla jsem, že ses to všechno snažil zastavit, Tommy.“

Tommas přistiskl své rty na Abriellino čelo. „To ano.“

„Ale i tak nemůžu dýchat. Nechtěla jsem, aby můj otec nebo bratr viděli, jak se hroutím, a taky jsem nechtěla, aby Joel věděl, jak moc mi to ublížilo. Už jsem to dál dělat nemohla. Byla jsem tak blízko, abych na jeden den prostě vyklouzla, i kdyby mě to mělo dostat do sraček. Chtěla jsem tě. Po té večeři jsem si myslela...“

„Řekni mi to.“

„Myslela jsem si, že jsi připravený vzdát se a že ti na ničem nezáleží.“

„Ello,“ řekl Tommas a její jméno z jeho úst zaznělo mnohem spíš jako zavrčení. „To si nikdy nemysli. Na zemi neexistuje žádná duše, na které mi záleží víc než na tobě. Ty jsi každou mou částí, která je dobrá. Každou jednotlivou částí. Udělal jsem to kvůli...“

„Mně,“ přerušila ho tiše. „Myslela jsem si to, ale to ti nemůžu dovolit.“

„Něco vymyslím.“

„Prosím, nedovol, aby někdo jiný pohřbil někoho, koho miluji, Tommy.“

Tommas Abriellu znovu políbil na čelo. „Nedovolím, zlato.“