USage - PROLOG

Překlad: Kat
Kor.: Evudar

Věda říká, že trvá jen čtyři minuty, než se do někoho zamilujete. Nevěřila jsem, že je to pravda, dokud jsem nepotkala Sagea Maysona.

Kim

SLYŠÍM buch, buch, buch, volant mi prudce trhne doleva, takže zapištím, zatímco se auto stáčí do protijedoucího jízdního pruhu. Abych auto dostala pod kontrolu, zpomaluji a podle toho, jak poskakuji, vím, že mám prázdnou pneumatiku.

„Skvělý! Prostě skvělý.“ Opatrně zajíždím ke krajnici a zapínám blikačky. Vytáhnu mobil z kabelky, kterou mám na sedadle spolujezdce, a znovu si sama pro sebe zakleju, když vidím, že se baterie vybila. „Měla jsi zůstat v posteli,“ zamumlám, ale pak si vzpomenu na malou modrou kabelku, kterou jsem získala se sedmdesáti procentní slevou ve výprodeji, a okamžitě si uvědomím, že stálo za to, vstát z postele.

Projedu kontakty v mobilu a najdu číslo asistenční služby, stisknu volání a pak dám telefon na reproduktor. „Děkujeme, že voláte službu trojité A. Hovor je monitorován. Prosím, stiskněte jedničku pro –“

Telefon mi umírá v ruce a já frustrovaně zavrčím. Hodím ten zbytečný krám do držáku na nápoje, zkontroluji dopravu, vylezu z auta a zabouchnu za sebou dveře. Zkontroluju pneumatiky na straně řidiče a vidím, že obě jsou v pořádku, takže se jdu podívat na druhou stranu. Zadní pravá pneumatika je nejen prázdná, ale i rozervaná. V žádném případě s ní nemohu jet, aniž bych si vážně nepoškodila auto.

Dám si ruce v bok a rozhlédnu se po silnici, jestli někdo nepřijíždí, ale je mrtvo. „Vypadá to, že jsi na to sama.“ Nikdy jsem pneumatiku nevyměňovala, takže nemám sakra ponětí, co budu dělat, ale doufám, že na to přijdu.

Dojdu ke kufru, otevřu ho a zvednu spodní desku, kde mám náhradní pneumatiku a hever. Vytáhnu hever, položím ho na zem a následujících deset minut se snažím uvolnit zabezpečení na pneumatice. Ani se nehne. Do očí se mi valí slzy z pocitu marnosti. Nakloním se do kufru a opřu si čelo o okraj náhradní pneumatiky. „Tohle je na prd.“

„Potřebuješ pomoct?“ zeptá se hlas za mnou. Vylekám se, trhnu sebou a bouchnu se hlavou o dveře kufru. Pak se rychle vzpamatuju a napřímím. Držím se za hlavu, otočím se a trochu se mi točí hlava. „Jsi v pořádku?“

„Já…“ Zamrkám a vyschne mi v puse. „Hm…“ Zírám na muže přede mnou a snažím se přinutit pusu a mozek, aby fungovaly současně. Sexy, je jediné slovo, které mi proletí hlavou, zatímco si ho prohlížím. Měří sto osmdesát pět centimetrů, možná víc, je fakt vysoký a štíhlý s širokými rameny a úzkým pasem. Barva pokožky naznačuje, že se v něm smísilo něco nádherného. Mrkne a plné rty se mírně zvlní v úsměvu. Uvědomím si, že na něj zírám a stále jsem mu neodpověděla.

Proberu se z náhlé otupělosti a zamumlám: „Mám prázdnou pneumatiku.“

„Máš náhradní?“ Z jeho hlubokého hrdelního hlasu mě zamrazí, zatímco ke mně udělá krok blíž a omráčí mě naplno svou přítomností.

Mýlila jsem se; sexy není to správné slovo. Myslím, že v angličtině neexistuje slovo, které by ho přesně vystihovalo. Dlouhé husté řasy dělají jeho neobvyklé šedo-zelené oči dech beroucími. Má hranatou pevnou čelist a nos mírně zkřivený do leva, ale ani tato malá nedokonalost u něj není vadou na kráse.

„Jo, mám, ale nemůžu jí dostat z kufru.“ V duchu se spokojeně plácám po zádech za to, že jsem dokázala vyslovit bez koktání souvislou větu. Když přijde blíž a položí mi ruku na bok, trhnu sebou. Odstrčí mě stranou, pryč ze silnice.

„Dovol mi, ať se na to podívám.“ Hlava mu mizí v kufru a o dvě vteřiny později se postaví a drží pneumatiku, kterou jsem nedokázala uvolnit.

„Jak jsi to udělal?“

„Musíš zatlačit pneumatiku dolů, zatímco uvolňuješ zabezpečení.“

„Měli by to na tu pneumatiku napsat nebo tak něco,“ řeknu a pokrčím nos. Usměje se a ukáže důlek v pravé tváři, čímž se mi zhoupne žaludek. Ježíši, kdokoli ten chlap je, tak je nebezpečný pro ženskou část populace. Odloží náhradní pneumatiku na zem, blízko té prázdné, zvedne hever a umístí ho k ní. „Víš, jak se vyměňuje pneumatika?“

„Ne,“ odpovím roztržitě, protože sleduju, jak se mu napínají svaly na pažích, zatímco vezme do rukou nějakou dlouhou těžkou věc a začíná sundávat šrouby z pneumatiky.

„Tak jaký jsi měla plán?“ Odmlčí se, vzhlédne ke mně a já se mu zadívám do očí.

„Cože?“

„Kdybys vyndala pneumatiku z kufru, jaký byl tvůj plán?“

„Nějak bych to zkusila,“ řeknu mu po pravdě. Nepatrně přivírá oči, zatímco vrtí hlavou. „Pojď sem.“

„Proč?“

„Naučím tě, jak vyměňovat pneumatiku.“

„Ach.“ Udělala jsem krok k němu. Očividně jsem nebyla dost blízko, protože mě chytil za ruku, trhnul s ní a přinutil mě popojít tak, až jsem mu prakticky stála mezi ohnutými koleny.

„Takže, vždycky musíš uvolnit šrouby, než zvedneš auto ze země. Bude jednodušší je pak sundat, až bude auto ve vzduchu.“

„Dobře.“ Přikývnu a on se znovu usměje a přiměje mě tím cítit se jako roztoužená školačka. Tohle začíná být směšné. Nikdy na mě nikdo neměl takový účinek jako on.

„Dobře. Teď uvolním šrouby a pak zvedneme auto. Chápeš to?“ Přikývnu a znovu se dívám, jak se mu napínají svaly na pažích, když uvolňuje šrouby. „Pak použiješ tohle, abys umístila hever.“ Vezme dlouhou těžkou tyč, se kterou uvolňoval šrouby a vloží ji do pneumatiky a začne ji zvedat na heveru. „Jakmile je kolo asi deset centimetrů nad zemí, přestaneš.“

„Dobře,“ souhlasím a dívám se, jak tu tyč vyndá z heveru. „Jakmile jsou šrouby uvolněné a kolo ve vzduchu, sundáš všechny šrouby,“ říká a začne je sundávat.

„Můžu to zkusit?“

„Určitě.“ Pustí držák a já ho převezmu a vší silou zkusím otočit se šroubem, ale nic nestane. „Dovol, ať ti pomůžu.“ Přiblíží se, hodně přiblíží a umístí ruku vedle mé na držák. „Zatlač na tři.“

„Dobře.“ Kousnu se do rtu, když mě obklopí jeho tělo a těžká jantarová vůně zasáhne mé smysly.

„Jedna… dva… tři.“ Zatlačím spolu s ním a šroub se vytáhne. „Dobrá práce. Jestli budeš mít problém je uvolnit, vždycky na to můžeš dupnout.“

„Dupnout?“ Otočím hlavu a on se usměje. „Stoupni na páku. Použij svou váhu, abys je uvolnila.“

„Aha, rozumím.“ Přikývnu a odtáhnu se od něj, abych uvolnila další šroub bez jeho pomoci, ale ten poslední nejde tak snadno. Začnu dělat to, co mi navrhl, ale zastaví mě tím, že mě chytí za biceps.

„Máš podpatky.“ Sklopí pohled na mé sandály na platformě. „A jsem tu já, takže si nemusíš zlomit vaz.“ Skloní se a jediným zatlačením šroub uvolní. Sundá pneumatiku a nasune na auto náhradní. „Tentokrát to uděláme opačně. Utáhneme šrouby, jak nejvíce to půjde, pak sundáme hever a utáhneme je ještě víc,“ vysvětluje a já dalších pět minut sleduju, jak utahuje šrouby, používá hever, aby dostal auto na zem, a pak znovu utahuje šrouby.

Ustoupím, když vstane. Všimnu si, že mu pokožku lehce pokryl pot. Sluníčko svítí vysoko na obloze a je asi o deset stupňů více, než bylo ráno, když jsem odcházela z bytu. Zvedne spodek trička a otře si tvář, takže mi tím poskytne pohled na jeho břišáky. Tehdy si všimnu, že špína a mastnota z rukou se mu obtiskla do trička, o kterém jsem si jistá, že stálo asi osmdesát dolarů, pokud ne víc, podle značky na tričku.

„Ach, ne.“

Skloní pohled tam, kam se dívám já. „Co?“

„Tvoje tričko, je zničené,“ ukážu na něj a on pokrčí rameny. „To je v pohodě. Kam jedeš?“

„Touhle cestou do města, asi tak patnáct minut jízdy. Myslím, že nedaleko od mého bytu je autoservis.“

„Dobře, pojedu za tebou.“ Zvedá hever do jedné ruky a prázdnou pneumatiku do druhé, jako kdyby obě věci nevážily skoro nic, a pak je nese a ukládá mi je do kufru. Zírám za ním a přemýšlím, co bych měla udělat.

„To není nutné.“ Jdu za ním. „Jsem si jistá, že máš svůj vlastní program,“ říkám, zatímco otevírám dveře a natahuju se do kabelky pro dvacet dolarů. Zavírám dveře a jdu ke kufru, do kterého se sklání. Jakmile se postaví, natahuju k němu ruku s bankovkou. „Děkuju ti. Nevím, co bych dělala, kdybys nezastavil.“

Sklopí pohled k penězům, než se mi zadívá do očí. „Nevezmu si od tebe peníze.“

„Prosím, vezmi si je,“ tlačím na něj a posouvám ruku jeho směrem.

„Ne.“

„Máš kvůli mně zničené tričko. Aspoň mi dovol, abych ti tohle dala za to, že jsi mi pomohl.“

„Nepotřebuju tvé peníze.“ Obchází mě a otevře dveře řidiče. „Nastup. Pojedu za tebou do města.“

Zíráme na sebe snad věčnost, než to vzdám, protože je mi jasné, že nevyhraju. Trochu si dupnu, když vidím, že nebude po mém a zahlédnu, že se mu v koutcích očí objevily vrásky od smíchu a cukají mi koutky úst. Vlezu za volat, nastartuju a vzhlédnu k němu, zatímco položím ruku na držadlo dveří.

„Nejezdi nad padesát.“

„Už ti někdo někdy řekl, že jsi tak trochu panovačný?“

„O tom nevím.“

„Hm.“ Zatahám za dveře, ale on se ani nehne. A když se na něj znovu podívám, vypadá, jako kdyby se na něco snažil přijít. „Hm…“ Bože, právě jsem si uvědomila, že ani neznám jeho jméno. „Promiň, jak se jmenuješ?“ ptám se a on se mi zadívá do očí.

„Sage. Sage Mayson.“

„To je super jméno. Já jsem Kimberly, hm… ale moji přátelé mi říkají Kim.“

„Kimberly,“ opakuje a způsob, jakým vyslovuje mé jméno, nutí mé srdce bít rychleji. „Počkej na mě, než vyjedeš.“

„Jasně, rozkaz, kapitáne,“ říkám a on se usměje a zavrtí hlavou, než zavře dveře. Sleduju ho v bočním zrcátku, jak jde ke svému autu a zkoumám jeho chůzi. Jako kdyby kontroloval každičký sval ve svém velkém těle. Ramena má vzpřímená a dělá dlouhé kroky. Kdybych šla vedle něj, musela bych jít dvakrát tak rychleji, abych mu stačila.

Vidím, že otevřel dveře od auta a přesunu pohled ke zpětnému zrcátku a poprvé si všimnu, jaké mé auto. Není to jen ledajaké auto; je to Cadillac SUV, přesně takové auto řídí táta, akorát Sage má černé. A není to nablýskaná černá. Ne, je matná, takže vím, že ta je na zakázku. Sage nevypadá, že by byl o mnoho let starší než já, takže auto může být jeho rodičů, ale pokud ne, tak by mě vážně zajímalo, kdo sakra je a jak to, že si může dovolit něco takového. Vím, že táta zaplatil za auto majlant, protože jsem slyšela mámu, jak brblala nad cenou, když ho táta přivezl domů.

Uslyším klakson, tak se proberu, vyjedu na silnici a přidávám rychlost, dokud tachometr nedosáhne padesátky. Cesta, která by mi normálně trvala dvacet minut, trvá přes třicet, a když zastavím před autoservisem a vypnu motor, vidím, že Sage zaparkoval přímo vedle mě.

Vystoupím, popadnu kabelku a nákupní tašku ze zadního sedadla a zamířím k otevřeným garážovým dveřím. Sage mluví s mužem, který má tmavé, téměř černé vlasy, trochu přerostlé a tetování pokrývá každičký kousek těla, které není skryté v bílém tričku, které má umazané od oleje.

„Garethe, tohle je Kim,“ představuje mě Sage, jakmile přijdu blíž.

„Ahoj,“ věnuju mu úsměv a on jen kývne bradou místo pozdravu. „Máš klíčky?“ ptá se. „Jo.“ Předám mu je, a jakmile to udělám, střelí pohledem zpátky k Sageovi. „Bude to hotové asi za čtyřicet minut.“

Stisknu čelist a položím si ruku v bok. „Je to vlastně moje auto,“ upozorním ho. Gareth se podívá na mě a opakuje: „Bude to hotové asi za čtyřicet minut.“

„Páni, nejsi ty pan Úžasný?“ zamumlám a Sage se rozchechtá, zatímco se Gareth usměje. Kdybych právě nezažila na vlastní kůži, jak se usmívá Sage Mayson, Garethův úsměv by mi vyrazil dech.

„Tuhle by sis měl nechat,“ zamumlá Gareth, než odejde a mě by zajímalo, co tím myslel, ale samozřejmě se ho na to nehodlám ptát.

„Co takhle kafe?“

Otočím hlavu Sageovým směrem po jeho otázce a nějaký zvláštní pocit mě zasáhne v hrudníku. Normálně bych řekla ne na cokoli muži, který vypadá jako on. Muži, který vypadá, že by vám mohl rozdrtit srdce jediným úsměvem. Ale něco mi říká, že pokud odmítnu jeho pozvání, budu toho litovat do konce života.

„Jasně.“

„Dobře.“ Usměje se a postrčí mě položením ruky na zádech směrem k jeho autu. Jakmile jsme u dveří spolujezdce, otevře je. Vezme mi tašky z ruky a čeká, až nastoupím, než mi je vrátí a zavře za mnou dveře. Vydechnu, aniž bych si uvědomila, že jsem zadržovala dech a rozhlédnu se.

Auto voní jako on a vnitřek je stejně tak čistý jako auto zvenku; dokonce na palubní desce není ani prach. Ohlédnu se přes rameno a vidím, jak otevře dveře na zadní sedačku, svlékne si tričko, hodí ho dovnitř a oblékne si jiné, než zavře dveře.

„Ach, Bože,“ vydechnu a otáčím se dopředu. Doufám, že mě neviděl, jak si ho prohlížím.

„Bydlíš někde poblíž?“ ptá se, jakmile otevře dveře.

„Jo, jen pár bloků odtud, za Lowery, ve čtvrti Hamilton,“ odpovím, když umístí své dlouhé štíhlé tělo za volant.

„To je hezká čtvrť.“

Ano, je hezká a nikdy bych si nemohla dovolit dům v té čtvrti. Jediný důvod, proč si zde můžu dovolit byt s jednou ložnicí, jsou moji domácí, pan a paní Dennison, kteří mi snížili nájem za to, že jim hlídám děti, když chtějí jít večer ven nebo si prostě odpočinout od svých čtyř dětí. Jsou rozkošní, ale také to jsou pěkní raubíři.

„Žiješ s rodiči?“

„Ne.“

„Domy v té čtvrti stojí skoro milion.“

„Vím,“ souhlasím a vidím, že mě pozoruje a snaží se přijít na to, jak si můžu dovolit bydlet v té čtvrti.

„Kde pracuješ?“

„Jsi policajt?“

„Ne.“

„Měl bys být,“ sděluju mu a on se usměje. Vydechnu a protočím panenky, když vidím, že to nevzdá. „Pronajala jsem si byt nad garáží od doktora a jeho ženy, kteří tam bydlí. Pomáhám jim tím, že jim hlídám děti a oni mi za to snížili nájem,“ vyhrknu rychle, zatajím dech a znovu vydechnu. „Je ještě něco, co bys právě teď chtěl vědět?“

„Chci vědět všechno.“ Odvrátí ode mě hlavu k přednímu oknu. „Ale myslím, že všechno zjistím časem.“

Sykavě vydechuji a srdce mi začne narážet do hrudníku, zatímco ho sleduji, jak vyjíždí z parkoviště. Nevím, zda zamýšlel říct to prohlášení tak, jako kdybychom měli spolu trávit nějaký čas nebo ne, ale znělo to tak, a z pomyšlení na to, že bych tohoto muže měla poznat blíž, se mi v břiše rozletěli motýlci a začaly se mi potit ruce.

„Jsi v pořádku?“

Otáčím hlavu a vidím, že si mě pozorně prohlíží. „Jo, naprosto v pohodě.“ Položím si kabelku k nohám a otřu si dlaně o holé nohy. „Takže, pokud nejsi policajt, co děláš?“

„Pracuju se svým bratrancem.“

„Dobře…“ Čekám, zda řekne něco víc, ale neudělá to. „Jakou práci se svým bratrancem děláš?“

„Soukromé zabezpečení, propadlé kauce, práci soukromého očka, děláme všechno tohle.“

„Takže jsi něco jako policajt, ale nejsi jím. Proč?“

„Můj táta je policajt. Miluje svou práci, ale nenávidí, že se musí potýkat s pravidly. Nemůže prostě jít a udělat práci. Musí se ujistit, že je vše v rámci zákona, který nesmí překročit.“

„Takže ty nemáš rád pravidla.“

„V podstatě,“ utrousí, zatímco zajíždíme do řady k okénku jedné malé kavárny na Hlavní silnici. „Víš, co by sis dala?“

„Velký ledový zelený čas,“ mumlám a skláním se ke kabelce, abych vyndala peníze. Jakmile jsme na řadě, objedná u dívky v okénku naše pití. „Tady.“ Strkám k němu deseti dolarovku, ale zavrtí hlavou. „Prosím, dovol mi zaplatit za naše pití,“ snažím se ho přesvědčit, ale ignoruje mě, skloní stínítko a vyndá dvacet dolarů, které tam měl. „Víš, je to trochu otravné, že mě nenecháš platit,“ sdělím mu, zatímco mi podává pití.

„Přežiješ to.“ Usměje se na mě, než předá dívce spropitné a odjede od okénka. „Jaké máš na dnešek plány?“

„Mám rande s knihovnou, kterou jsem koupila v IKEI, a pravděpodobně mi bude trvat rok, než ji složím. Co ty?“ ptám se a napiju se čaje.

„Nic nemám. Chceš jí pomoct složit?“

„Jako vážně?“ ptám se ohromeně. Zastavuje na světlech a obrací se ke mně. „Jistě.“

Páni, dobře.

„To by bylo vážně milé,“ odpovím tiše a něco teplého, jemného a příjemného mi přejede přes pokožku.

„Dobře,“ odpovídá stejně tiše, zamíří do autoservisu, kde čeká, až si vyzvednu auto, zaplatím a pak mě následuje ke mně domů.

Jakmile dojedeme k domu, navádím ho dlouhou příjezdovou cestou, která se stáčí k zadní části pozemku. Můj byt je nad třetí garáží, ale způsobem, jakým je umístěn, se zdá, že bych měla vlastní byt a nežiju v domě někoho jiného. Mačkám dálkové ovládání od garáže, zajíždím dovnitř a sleduju, jak Sage parkuje venku za mnou. Popadnu ze zadního sedadla tašky, otevřu dveře, vystoupím a zamířím ke kufru, kde už čeká.

„Už jsi tu někdy byl?“ ptám se, když vidím, že se rozhlíží po okolí.

„Strávil jsem v tomhle městě celý svůj život. Když jsem byl mladší, chtěl jsem si tu koupit dům, než to tu zabrali developeři,“ odpovídá a bere mi tašky z ruky.

„Koupit?“

„Jo, před lety, když tu nebylo nic než farmy a louky.“

„Ráda bych viděla, jak to vypadalo dříve.“

„Bylo to nádherné. Rodiče mají dům několik kilometrů odtud. Jejich dům býval uprostřed ničeho. Teď, když se město rozrůstá, staví se i okolo nich. Táta to miluje, ale máma nenávidí a začíná mluvit o stěhování daleko od kohokoli.“

„Tahle část se rozrůstá rychle. Od té doby, kdy jsem se sem před pár měsíci přestěhovala, tu už postavili Starbucks a Taco Bell. Nikdy jsem neviděla, že by stavěli domy tak rychle,“ řekla jsem mu, když jsem zamířila ke schodům uvnitř garáže. S ním za mnou, otevřu dveře a rozsvítím světlo. Můj byt má něco pod sto metrů čtverečních a má spojenou kuchyni a obývací pokoj. Ložnice je velká jen natolik, že se do ní vejde dvojitá postel, dva noční stolky a skříň. Koupelna má umyvadlo na podstavci a sprchový kout.

„Je to hezké,“ řekne, rozhlédne se kolem a usměje se. Miluju svůj byt. Světle modré stěny pasují ke světle šedým dřevěným podlahám, které jsou v celém bytě a tím ho zvětšují, což je jistě bonus.

„Díky.“ Beru si od něj tašky. „Ale měl bys vidět výhled z mé postele,“ vyhrknu a pak si uvědomím, co jsem řekla, když mu zacukají koutky úst. „Ne, že bys to někdy uviděl,“ dodávám rychle, sklápím pohled k zemi, zatímco mi hoří tváře. „Řekla jsem to jen proto, že mám nad postelí stropní okno, takže máš pocit, že spíš pod hvězdami,“ dořeknu, pak se otočím a zamířím do ložnice, aniž bych na něj pohlédla a mumlám: „Budu hned zpátky.“

Zuju si sandály, hodím tašky na postel a pak zvednu polštář a podržím si ho na tváři. Přeju si, abych mohla křičet. Měla jsem tři kluky. Dva na střední škole a třetího na vysoké. Od toho posledního jsem nerandila. Ne skutečně. Myslím tím, šla jsem na večeři s pár muži, ale nebylo to nic vážného a ani jeden z nich nebyl u mě doma, takže jsem neměla ponětí, co to sakra dělám. Věděla jsem, že by mě slyšel, kdybych křičela, tak jsem hodila polštář zpátky na postel a vrátila se do obývacího pokoje, kde jsem ho našla sklánět se nad zničenou krabicí od knihovny.

„Ta krabici byla takhle?“ ptá se a pohlédne na mě. Zavrtím hlavou.

„Ne, když jsem to koupila, byla v jednom kuse,“ řeknu a on pohlédne na krabici a znovu na mě. „Tak trochu to spadlo ze schodů, když jsem to nesla nahoru.“

„Jen jednou?“ ptá se a já vydechnu, když vidím, že se směje.

„Dobře, několikrát,“ přiznám a on se znovu usměje.

„Máš nějaké nářadí?“

„Nářadí?“ opakuji a on stiskne rty, jako kdyby se snažil nerozesmát. „Samozřejmě vím, co nářadí je. Jen žádné nemám. Kromě toho, prodali mi to s tou malou věcičkou, která to dá dohromady.“

„Věcičkou?“

„Chceš si ze mě dělat srandu nebo mi pomoct?“ ptám se, pokládám si ruce v bok a jeho pohled se zaměří na místo, kde mám ruce.

„Nedělám si z tebe srandu.“

„Připadá mi to tak,“ poukážu a on se postaví. Teď když nemám sandály, je nejenom vyšší než já. O hodně mě převyšuje a nutí mě cítit se drobně a křehce.

„Nikdy bych si z tebe nedělal srandu. Myslím, že mluvíš roztomile.“

„Ach.“

„Dojdu si do auta pro nářadí. Můžu použít tyhle dveře?“ Kývne hlavou k proskleným dveřím v kuchyni, které vedou na verandu, která zastřešuje jedno z jezírek, které jsou umístěné v okolí domů.

„Jo, ale musel bys obejít budovu a projít brankou na straně. Je jednodušší projít garáží. Kromě toho, pokud je Burt venku, musel bys před ním utíkat a ze své zkušenosti ti můžu říct, že to není legrace,“ sděluji mu a v očích se mu opět objeví jiskřičky smíchu.

„Kdo je Burt?“

„Čivava mých domácích. Je malý, ale pekelně děsivý.“

„Projdu garáží.“

„To je pravděpodobně chytřejší,“ mumlám, on zavrtí hlavou, otevře dveře a odchází. Slyším ho jít dolů po schodech a otevírat garážová vrata. Stojím tam a myslím na to, co bych měla dělat. Pak mi zakručí v břiše a připomene mi to, že jsem nesnídala, na což bych rozhodně neměla zapomínat. Protože si musím vzít léky, musím se najíst.

Otevírám ledničku, popadnu věci na sendvič a slyším, že se Sage vrací po schodech. Jakmile je v bytě a zavře dveře, otočím se a vidím, že pokládá vedle krabice ohromnou tašku s nářadím.

„Vždycky cestuješ s takovým množstvím nářadí?“

„Většinou,“ říká a vyndá elektrickou vrtačku a plastovou krabičku se šroubky uvnitř. „Pracuju na svém domě, když mám čas, ale nenechávám si tam nářadí, protože by se tam mohl kdokoli vloupat a ukrást ho, když tam nejsem.“

„Máš dům ve špatné čtvrti?“ ptám se, otevřu chlebník a vyndám chleba a pokládám ho na pult.

„Víš, kde je jezero Percy Priest?“

„Jo.“ Mrknu na něj přes rameno a všímám si, že už má poskládané kusy prken na knihovnu do komínků.

„Mám dům u jezera. Dům je zřícenina. Jednoho dne bude nádherný, ale právě teď je to ruina, což znamená, že jsem ho dostal za hubičku a pravděpodobně v něm utopím zasraně dost peněz a budu ho opravovat po zbytek života.“

„Bude to stát za to,“ řeknu mu okamžitě. I když jsem dům neviděla, vím naprosto jistě, že jednoho dne, až ho dodělá, bude dům nádherný.

„Taky to vím. Bude to stát za to, vstávat s výhledem na jezero každé ráno a sedět večer na verandě a pozorovat západ slunce na vodě,“ říká tiše a výraz v očích se mu změní a nutí mé tělo cítit něco divného. Odtrhnu od něj pohled a otočím se k pultu, než řeknu něco hloupého, jako „Chci s tebou obě ty věci vidět.“

„Chceš sendvič?“ ptám se místo toho a slyším ho říct za mnou, než začne vrtat: „Jasně.“

Jakmile nám dodělám sendviče, vytáhnu z horní poličky krabici se sýrovými sušenkami a několik jich nandám na talíře, které pak odnesu na konferenční stolek. Vracím se kolem něj, kde uprostřed pokoje pracuje, zamířím do ledničky a otevřu jí, abych zjistila, co tam mám za pití. Není jich moc, protože nepiju limonády nebo cokoli jiného kromě vody.

„Jsi v pohodě s vodou?“

Vypne vrtačku, přikývne a tak popadnu dvě láhve s vodou ze stále otevřené ledničky. Jednu mu podám, když se postaví a pak mě následuje na gauč, kam se oba posadíme.

„Čteš hodně?“

Žvýkám a polknu sousto krůtího sendviče se sýrem a jen kývnu. Pohlédnu na něj a všimnu si, že má upřený pohled na sbírku knížek, které jsou spořádaně uklizené v rohu místnosti.

„Jo,“ odpovídám, složím si nohy pod sebe a položím si talíř na kolena. „Miluju číst. Vždycky jsem milovala. Když jsem byla malá, tak jsem ráno před školou vklouzla k našim do ložnice a četla jsem cokoli, co četla máma. Jakmile jsem byla dost velká na to, abych si kupovala svoje knížky, začala jsem si kupovat romantické romány se svlečenými muži na obálce a rozevlátými vlasy,“ směju se a dívám se, jak mu v očích problesklo pobavení. „Jednou mě táta načapal, jak si v pokoji čtu jednu z těch knih a mohl se pominout. Myslel si, že čtu porno. Díkybohu se mě zastala máma a řekla mu, aby se uklidnil a že může být rád, že si čtu a nechodím na párty a nefetuju.“

„Máma taky hodně čte, stejně tak sestry.“

„Kolik máš sester?“

„Tři a dva bratry.“

„Když jsem vyrůstala, vždycky jsem chtěla sourozence,“ přiznávám mu a ne poprvé mě napadne, jaké by to bylo, kdybych nebyla adoptovaná a vyrůstala s mámou a sestrou. Vím, že by byl můj život naprosto odlišný. Moje máma neměla mít vůbec děti, a to vím proto, že mi sestra vyprávěla o svém dětství. Řekla mi, jaké to bylo, nevědět, zda bude vůbec něco k večeři nebo kde bude spát.

„Takže myslíš, že nám to zabere rok, než sestavíme knihovnu?“ zažertuji, když cítím, že mě zaplavuje smutek, stejně jako vždy, když myslím na Kelly a co si zažila, když vyrůstala sama s naší mámou.

„Ne, nebude to vůbec trvat tak dlouho.“

DRŽÍM POSLEDNÍ POLICI, a dívám se, jak Sage šroubuje poslední čtyři šroubky, a přemáhám smích, když vidím frustrující výraz v jeho tváři. Už uplynulo pět hodin od té doby, kdy mi řekl, že nám nezabere sestavit knihovnu rok. Měl pravdu; nezabralo. Měl všechno správné nářadí, ale půlka šroubků a dalších věcí, které patřily ke knihovně, zmizelo, což znamenalo, že jsme museli zajet do Home Depotu a koupit je. A vzhledem k tomu, že se zdálo, že zná každého, kamkoli jsme přišli, náš desetiminutový výlet trval věčnost.

Dobře, tak jsem možná strávila trochu víc času šmejděním v uličkách. Home Depot možná měl být obchod zaměřený na muže, ale každá žena ví, že tam mají ty nejlepší čisticí prostředky za cenu, za kterou je jinde neseženete. Navíc, Sage mě vzal do oddělení kuchyní, aby mi ukázal všechny věci, které plánoval do svého domu, což zahrnovalo šesti místný plynový sporák se stejně laděnou ledničkou, myčkou na nádobí a dvojitou troubou. Také mi ukázal kuchyňské skříňky a desky, které vybral. Měly pískovou barvu a skleněné výplně tvořily stříbrné a zlaté vločky.

Poté, co mi ukázal všechno, slíbila jsem mu, že si kuchyň prohlédnu osobně, až jí dodělá a tehdy se něco změnilo. Nevím přesně, co to bylo, ale když jsem mu to slíbila, tvář mu zněžněla a oči byly vřelejší, přesně předtím, než mě vzal za ruku, odvedl k pokladně a nepustil mě, dokud jsem neseděla zpátky v jeho autě.

„Směješ se mi?“ ptá se a přeruší tím mé myšlenky. Zavrtím hlavou a stisknu rty, když si začne něco mumlat. Co? Nevím, ale je roztomilé, ho tak vidět. „Kurva, konečně.“ Vezme polici, kterou jsem držela a umístí ji do knihovny, než ustoupí stranou. „Ježíši, ta věc byla osina v prdeli. Myslím, že by bylo lepší, kdybychom tu sračku vyrobili sami úplně od píky.“

„To by nám pravděpodobně zabralo čtyři roky,“ upozorním ho a on se na mě otáčí a vidí, že se směju.

„To máš asi pravdu. Takže kam jí chceš?“

„Támhle ke zdi,“ ukazuju na jedinou zeď, která není zešikmená a on zvedá knihovnu a opatrně ji tam umísťuje. „Děkuju, že jsi mi pomohl. Kdybych na to byla sama, pravděpodobně bych celou tu věc hodila z verandy a udělala z ní táborák.“

„Dobře, že jsem tě zachránil,“ říká, pak vytáhne mobil z kapsy a podívá se na displej. Vím, co přijde a že odejde, tak zvednu talíře, které jsou stále na konferenčním stolku, a nesu je k dřezu. „Je pozdě. Cítíš se na to, že bychom si něco objednali?“

Tělo, o kterém jsem ani nevěděla, že mám napjaté, se uvolnilo a obrátila jsem se k němu.

„Jasně.“ Pokrčím rameny, jako kdyby mi to bylo jedno, i když není. „Mám tu několik jídelníčků.“ Otevírám jeden z šuplíků v kuchyni, ale on vrtí hlavou.

„Ne, znám jedno místo. Máš ráda italskou kuchyni?“

„Která žena se zdravým rozumem nemá ráda italskou kuchyni?“ ptám se místo odpovědi.

„Přesně.“ Položí si mobil k uchu a já poslouchám, jak objednává a dává jim mou adresu, aniž by se mě na ni zeptal, o čemž předpokládám, že jde ruku v ruce s jeho prací. Jakmile skončí, schová mobil znovu do kapsy. „Máme tak hodinu, možná déle, než jídlo doručí.“

„Super. Chceš se dívat na film nebo něco?“ ptám se, přejdu ke gauči a zvedám ovladač. Zapínám televizi, na kterou se skoro nedívám, protože většinu času si čtu nebo poslouchám hudbu, když jsem doma.

„Vlastně si musím vyřídit pár hovorů. Nevadí, když na chvilku vyjdu ven?“

„Jistě,“ přikyvuju. Dotýká se mého pasu konečky prstů, když kolem mě prochází ke dveřím. Vychází na verandu, zavírá za sebou dveře a já vidím, jak zvedá mobil k uchu. Když vidím jeho telefon, vzpomenu si na Kelly. Neodpověděla mi na žádný z telefonátů, které jsem jí zanechala za posledních pár dní a dokonce i když vím, že má sklony zmizet vždy na pár dní, aniž by mi dala vědět, že je v pořádku, stejně mám strach, když se to stane.

Vydám se do ložnice, najdu v kabelce mobil, dám ho do nabíječky a čekám, až se na displeji ukáže ikonka Apple. Pak čekám, až se telefon zapne. Jakmile se to stane, vidím, že mám tři textovky od mámy; ve všech se ptá, jak šel lov kabelky a jedna od táty, kde mi připomíná, abych si nezapomněla zamluvit letenku domů, abych mohla překvapit mámu na narozeniny. Od Kelly nic. Sednu si na postel, vyfotím novou kabelku a pošlu jí mámě s textem, Šlo to úžasně. Pak napíšu tátovi, že už jsem si letenku koupila a kdy přijedu. Poté hodím mobil na postel a převléknu se do domácího oblečení, než se vrátím do obývacího pokoje, kde čekám, až Sage dotelefonuje a přivezou nám jídlo.

Sage

JEŽÍŠI ZKURVENÝ KRISTE. Hrudník se mi zvedá a zhluboka se nadechnu, abych zklidnil dýchání a dostal bušení srdce k normálu. Nečekal jsem, že se to stane. Ne tak brzy. Ale poté, co jsme s Kim dojedli, jsme jen tak seděli, povídali si a ona se rozesmála. Byl to ten smích, který mě přiměl se naklonit a bez přemýšlení jí políbit. Jedna věc vedla k druhé a najednou jsme jeden z druhého strhávali oblečení, jako kdyby to byl zasraný závod, kde zvítězí ten, kdo svlékne koho rychleji. Vyhrál jsem a do prdele, myslel jsem si, že je nádherná oblečená, ale byla víc než nádherná, když ležela nahá a celá pro mě vystavená.

Lehám si na záda a stáhnu jí sebou. Užívám si pocit její váhy na mě, horkou mokrou kundičku, která pulsuje kolem mého ptáka a jemné vlasy na mém hrudníku. Abych jí udržel přesně tam, kde je, utáhnu sevření. Nikdy, zasraně, nikdy jsem tohle s žádnou ženou nezažil. Spojení, které přesahovalo logiku a čas; spojení, které mě nutilo pochybovat o každé zasrané věci v mém životě.

„Jsem moc těžká.“ Snaží se ode mě odstrčit, ale utáhnu sevření ještě víc, když ta zašeptaná slova poškádlí mou zpocenou pokožku.

„Nejsi, tak ani nemysli na to, že se pohneš,“ zavrčím a cítím, že se napjala. „Prosím,“ dodávám tiše. Pohladím jí po vlasech a ona se uvolní.

Políbím jí na vršek hlavy a chytnu jí zezadu za hlavu, abych ji udržel tam, kde je. Celý život jsem slyšel o boomu. Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že je to kravina, nějaká šílená historka, kterou si táta a strýcové vymysleli, aby jí řekli mně a dalším klukům v rodině. Ale když jsem povyrostl, pomyslel jsem si, že i kdyby nějakým zázrakem byla ta kravina pravdivá, bylo dobře, že jsem byl adoptovaný, takže se tím nebudu muset zaobírat. Teď, když jsem potkal Kim, jsem se divil, co se to sakra děje.

Poslouchám její klidné oddechování, cítím, jak na mě uvolněně leží, a vím, že usnula. Opatrně jí posunu, abych ji neprobudil, vstanu a zamířím do koupelny, abych se zbavil kondomu a vzal si žínku. Vracím se do pokoje a najdu Kim ve stejné poloze, v jaké jsem jí opustil. Poté co jí očistím, což je něco, co jsem nikdy pro žádnou ženu neudělal, hodím žínku směrem ke koši na prádlo a zalezu zpátky do postele.

Jakmile si vedle ní lehnu, otočí se ke mně a přitulí se mi k boku. Tehdy si všimnu hvězd, které září skrz stropní okno. Ležím tam s jejím teplým tělem po boku a jemnou pokožkou, kterou cítím v dlani, usínám a myslím na to, že měla pravdu; je to, jako kdybyste leželi venku pod hvězdnou oblohou.

Probouzím se za zvuku hudby, kterou slyším zpovzdálí a vůní slaniny. Otevírám oči a vidím nad sebou šedou oblohu. Zvedám se na loket, pohlédnu dolů a vidím své džíny i tričko pečlivě srovnané na podlaze. Vyndám z kapsy mobil, přejedu přes displej a vidím, že je po osmé.

Jakmile vstanu, natáhnu si džíny a mířím ven z pokoje, kde nacházím Kim v kuchyni. Stojí ke mně zády, husté vlasy má vyčesané v culíku na vrchu hlavy a je tak vidět elegantní křivka jejího krku. Prohlížím si jí a všimnu si, že má na sobě šortky s kytičkami a sladěné tílko, které si oblékla, když jsem telefonoval, než přijela večeře. Bez přemýšlení zamířím přímo k ní, položím jí ruku kolem pasu a pak jí přesunu na její břicho a přitáhnu si jí k sobě. Cítím, jak se zachvěla.

„Ahoj.“ Pohlédne na mě přes rameno a tváře se jí zbarví do krásného odstínu růžové.

„Dobré ráno.“ Skláním se a líbám odhalené místečko mezi krkem a ramenem. „Máš náhradní kartáček?“ ptám se a oči jí zněžní způsobem, o kterém vím, že bych si zvykl vidět každý den.

„Ne, ale můžeš použít můj. Nevadí mi to.“ Pokrčí rameny.

„Dobře.“ Dotknu se rty jejího spánku, stisknu jí v pase a pak zamířím do koupelny. O pár minut později vycházím a najdu ji, jak rozbíjí vajíčka do pánvičky, ve které smažila slaninu a jakmile se přiblížím, otáčí se ke mně.

„Nevím… „ Zhluboka se nadechne a pomalu vydechne. „Nevím, jak to chodí,“ říká, úplně se ke mně obrátí a já se zastavím pár kroků od ní. „Myslím… „ Znovu vydechne. „Nevím, zda se chceš najíst nebo prostě jen odejít.“

„Neodcházím,“ prohlásím a vidím, že se jí po mé odpovědi uvolnila napjatá ramena.

„Dobře,“ zašeptá a já cítím, jak mě to jediné slovo zasáhlo. „Chceš kávu?“

„Jo.“ Popojdu blíž a ona vytáhne hrníčky ze skříňky a podá mi jeden. „Kávová zrnka jsou v šuplíku pod kávovarem.“ Kývne směrem ke kávovaru Keurig na pultu. „Smetana je v lednici a cukr je tady.“ Ukazuje na dózu. „Jak máš rád vajíčka?“

„Jakkoli je uděláš, je v pohodě.“

„Dobře.“ Věnuje mi úsměv a pak rozbíjí další dvě vejce do pánvičky, než vyndá chleba z toustovače a namaže ho máslem. Opřu se o pult vedle dní s čerstvou kávou v ruce a podívám se na knihovnu, kterou jsme spolu sestavili, a všimnu si, že už ji zaplnila knihami.

„Už jsi vzhůru nějakou dobu,“ poznamenám a ona se podívá na knihovnu plnou knih.

„Nikdy nespím dlouho. Bez ohledu na to, jak pozdě jdu spát, vstávám vždy brzy.“ Sundá z poličky dva talíře, než se na mě znovu podívá. „Ty jsi spal dobře? Chtěla jsem zatáhnout roletu na okně, ale nechtěla jsem tě vzbudit.“

„Spal jsem lépe, než kdy za poslední dobu,“ přiznávám a jí zněžní pohled v očích. „Líbí se mi to střešní okno. Měl bych si ho dát také do ložnice v domě.“

„Je vážně úžasné. Ještě raději než v noci, kdy je jasná obloha pod ním ležím, když prší.“

„Někdy to také budu muset vyzkoušet,“ řeknu, chytím jí za ruku a přitáhnu k sobě, poté co dotře máslem chleba a vloží další dva plátky do toustovače. „Jaké máš plány na dnešek?“

„V deset hodin mám klientku, takže musím do práce. Co ty?“

„Večer pracuju, ale pak mám volno. Chceš se později vidět?“

„Jistě.“ Opírá se o mě celou svou vahou a já skloním obličej, lehce jí políbím a přejedu jí jazykem po horním rtu. Otevírá pusu a já prohlubuju polibek. „Měli bychom se najíst,“ vydechne mi do úst, zatímco jí přejíždím rukama po těle a tisknu si jí k sobě.

„Jo.“ Naposledy jí políbím a s lítostí jí pouštím.

„Tady.“ Podává mi naložený talíř se slaninou, vejci a toustem. Zvedám hrníček s kávou a následuju jí ven na verandu k pestrobarevnému kulatému stolu se dvěma křesílky. „Vím, že to není výhled na jezero, ale také není špatný.“ Sedá si a pokládá talíř a kávu na stůl. Složím se do křesílka naproti ní a oba se rozesmějeme. Křeslo je pravděpodobně dobré pro holku její výšky a váhy, ale s mými sto devadesáti třemi centimetry mám kolena u hrudníku. „Ach, Bože.“ Zakrývá si tvář dlaněmi a kouká na mě skrz prsty. „Měli bychom se jít najíst dovnitř.“

„Je to v pohodě.“ Položím jí ruku na její, když se chystá vstát. Natáhnu si nohy a překřížím je v kotnících. „Vždycky jsem byl vysoký. Dokonce, i když jsem byl malý, byl jsem vyšší než všichni ostatní, tak jsem se s tím naučil pracovat.“

„Jak vysoký jsi byl na střední škole?“

„Když jsem maturoval, měřil jsem sto osmdesát sedm,“ říkám a ona vykulí oči.

„Jak vysoký jsi teď?“

„Sto devadesát tři.“

„Vím, že jsi vysoký, ale proboha, ty jsi fakt vysoký!“ říká a já se rozesměju. Pak se dívám, jak zvedá toust a ukusuje.

„Takže ty jsi kadeřnice?“ ptám se a myslím na to, že je to kurva směšné, že jsem se jí na to nezeptal včera, když jsme spolu strávili skoro celý den.

„Jo, šla jsem na vysokou a absolvovala celé čtyři roky, abych potěšila rodiče, ale nikdy jsem nebyla šťastná. Takže když jsem získala titul z managementu a obchodu, rozhodla jsem se strávit dva roky děláním něčeho, o čem jsem si myslela, že bude těšit mě. Vždycky jsem milovala líčení a česání, takže to pro mě byla jasná volba.“

„Kde teď žijí tví rodiče?“

„Na Floridě, asi dvě hodiny od Miami.“

„Proč Tennessee?“ ptám se. Něco se jí objeví v očích, ale rychle to skryje.

„Prostě jsem chtěla změnu.“ Pokrčí rameny a pak kývne k mému talíři. „Měl bys to sníst, než ti to vychladne.“

Zvedám vidličku, zabořím jí do jídla a další hodinu strávím s ní, než se s ní rozloučím polibkem a slibem, že jí uvidím později.

Kim

SLYŠÍM KLEPÁNÍ NA skleněné posuvné dveře, zvednu se z postele a podívám se na hodiny. Je po jedné hodině ráno. Sage mi poslal textovku, zatímco jsem byla v práci a napsal, že bude mít zpoždění, protože to, co dělal, mu zabere víc času, ale jedna hodina ráno neznamená, že o vás má někdo skutečný zájem. V jednu hodinu ráno se objevují jednorázovky na sex a já nechci být jednorázovka, bez ohledu na to, jaký skvělý sex jsme měli. Ucítila jsem v žaludku nepříjemný pocit, popadla župan a rychle si ho oblékla, když se klepání změnilo v bouchání na dveře. Došla jsem do obývacího pokoje, rozsvítila a uviděla venku Kelly. Dívala se na přes sklo se zvednutou pěstí, připravená znovu zabouchat.

„Ahoj,“ pozdravím jí hned, jakmile odsunu dveře.

„Odjíždím,“ prohlásí a přehodí si přes rameno vlasy, které vypadají přesně stejně jako ty moje.

„Odjíždíš,“ opakuji a ona přikyvuje. Prochází kolem mě do bytu, ve kterém nezůstávala a využila ho jen tehdy, kdy jí chlap, se kterým se zapletla, vykopl z postele a neměla jinou možnost, než sem přijít přespat. „Proč… Já myslela –“

„Nemůžu to udělat. Myslela jsem, že můžu, ale nemůžu,“ skočí mi do řeči, přejde ke skříni, vytáhne velkou černou tašku a otevře ji.

„Potřebuju tě,“ zašeptám a sleduju, jak strhává oblečení z ramínek a cpe ho do tašky.

„Potřebuješ mě.“ Otáčí se ke mně čelem, zvedá tašku a já si všímám, že má divoké oči, což znamená, že si něco nedávno dala – něco, o čemž mi řekla, že s tím přestane. „Ty mě kurva nepotřebuješ. Chceš mě využít stejně jako každý zkurvený člověk v mém životě.“

Couvám, jako kdyby mě uhodila, a celé mé tělo sebou škubne. „To není pravda.“

„Není?“ Rozesměje se, ale to skřehotání zní ďábelsky a mě zamrazí. „Ani ses mě kurva, nepokoušela najít, dokud jsi měla jiné možnosti.“

„Víš, že to není pravda.“

„Jsem si tím jistá, ty mrcho!“ vykřikne a já znovu ustupuju.

Nikdy jsem Kelly takhle neviděla. Nikdy jsem neviděla, že by byla tak moc mimo kontrolu, takže jsem neměla ponětí, jak to spravit nebo zmírnit situaci. „Víš, že mi rodiče nikdy o tobě nebo naší mámě neřekli.“ A neřekli. Dokonce jsem ani nevěděla, že jsem adoptovaná, dokud se nevrátily výsledky testu a já nezjistila, že moje ledviny byly v počátečním stádiu selhání. Tehdy mi řekli, že mám jednovaječné dvojče. Tehdy mi řekli všechno.

„Je mi to kurva u prdele!“ křičí z plných plic a naklání se ke mně. „Ty jsi mi kurva u prdele.“ Namíří na mě prstem a mně se láme srdce. „Je mi celá tahle sračka u prdele. Nepotřebuju ve svém životě tvoje zkurvené drama.“

„Co se stalo?“ Něco se muselo stát. Něco jí muselo vykolejit, že se takhle chová.

„Nic se nestalo. Jen mi to konečně už kurva došlo.“

„Kelly, prosím.“ Chytám jí za paži, když začne kolem mě procházet. „Uklidni se. Prosím, nechoď. Prostě se jen vyspi a promluvíme si o tom zítra, když ti to bude myslet jasněji.“

„Myslet jasněji? Jdi do prdele, Kim. Jdi do prdele i s tím tvým vybraným chováním. Požádej své zasrané perfektní bohaté rodiče, ať ti pomůžou.“ Vytrhne se mi ze sevření a zamíří ke dveřím.

Běžím za ní po schodech do garáže a křičím: „Kelly, prosím, nedělej to!“ Mačká ovládání a dveře jdou nahoru. „Kelly,“ prosím, ale ona se nezastavuje, ani se na mě dokonce neotočí. Protáhne se pod dveřmi, rozeběhne se k autu, které je tam zaparkované, běží mu motor a dokonce má rozsvícená světla. Jakmile nastoupí, třískne s dveřmi. Stojím tam, dívám se, jak couvá z příjezdové cesty a odjíždí.

„Ach, Bože.“ Zatímco začíná pršet, padám na kolena a přikrývám si tváře dlaněmi. Když si uvědomím, jak jsem promočená, vstanu, vrátím se do bytu a volám rodičům, abych jim řekla, co se stalo, zatímco brečím, dokud už víc brečet nedokážu.

***

ZAJÍŽDÍM k salonu, který potřebuju do deseti minut otevřít, zaparkuju a vytáhnu znovu mobil, abych zkontrolovala, zda jsem nezmeškala hovor nebo textovku od Kelly nebo Sage. Neslyšela jsem ani o jednom z nich přes týden a dokonce, i když bych neměla být překvapená nebo raněná, byla jsem.

Vlastně jsem byla víc raněná tím, co udělal Sage, než že Kelly utekla. Věděla jsem, že se potýká nejen s rozhodnutím mi pomoct, ale se svým životem obecně. Věděla jsem, že je tu možnost, že uteče, ale u Sage jsem nečekala, že si se mnou pohraje tak, jak to udělal. Ne po dni, který jsme spolu strávili nebo ráno poté, kdy vypadal tak přesvědčivě, že mě chce dál vídat. Měla jsem to vědět, ale naivně jsem si myslela, že to cítí stejně jako já.

Vidím, že neodpověděl na mé ‚Ahoj‘ před dvěma dny, tak hodím mobil do kabelky a vystoupím z auta. Zavřu dveře, otočím se a ztuhnu na místě, když ho vidím stát na chodníku. Je zpocený a na sobě má jen černé sportovní tepláky a upírá na mě pohled.

„Ahoj,“ říkám tiše a vydávám se k němu. Tehdy si všimnu, že má tvrdý pohled v očích a napjaté tělo.

„Žiješ v tomhle městě. Řeknu to jen jednou. Jestli uděláš znovu takovou sračku, jakou jsi udělala, tak budeš sedět v base,“ říká tvrdě. Přestávám se hýbat, zatímco mi srdce splašeně bije. Nevím, o čem mluví, ale vím, že je naštvaný.

„Prosím?“

Po mé otázce si mě prohlédne od hlavy k patě, ale ne tím dobrý způsobem. Ne tak, jak to udělal předtím, než se se mnou pomiloval. Ne, ze způsobu, jakým se na mě díval, jsem se cítila špinavě a lacině, jako kdybych potřebovala sprchu, abych byla čistá.

„Byla jsi dobrá, kotě. Tak dobrá, že bych ti zaplatil, kdybych věděl, že je to to, co chceš.“

Jeho slova mě udeří, jako rána do břicha a o krok ustupuju. Svírá se mi hrdlo.

„Cože?“ Konečně ze sebe dostávám a jeho tvrdý pohled se ještě víc prohloubí.

„Přijít ke mně v baru, hrát hry, chovat se, jak ses chovala, pak mi zkusit něco hodit do pití, abys mi mohla ukrást peněženku?“ Odfrkne si a mě udeří pravda do tváře. Kelly. To ona to udělala. Proto utekla a proto se mnou nemluvil. Myslel si, že jsem mu to udělala já.

„Moje sestra.“ Zavřu oči a pevně sevřu popruh od kabelky.

„Tvoje sestra?“

„Moje…“ Zarazím se, otevřu oči a snažím se nadechnout, protože mám náhle sevřené plíce. „Moje dvojče… má sestra dvojče. Ona…“ Udělám k němu krok a on o krok ustoupí, jako kdyby nemohl snést pomyšlení na to, že jsem u něj blízko. Zastavuju se, zvednu ruku s rozevřenou dlaní a zašeptám: „Cokoli se stalo, nebyla jsem to já. To byla moje sestra.“

„Jasně.“ Přikývne, ale vidím, že mi nevěří. A proč by měl? Nikdy jsem mu o Kelly neřekla, protože jsem nechtěla zkazit cokoli, co mezi námi začínalo. Nechtěla jsem, aby zjistil, jaké mám problémy, dokud se nepřesvědčím, že je typem muže, který to unese.

„Je mi to líto. Já –“

„Prostě se jen drž kurva dál ode mě, ty mrcho.“ S těmito posledními slovy se rozeběhne, aniž by se ohlédl. Stojím tam, srdce mi buší v hrudi a žaludek se mi kroutí. Dívám se za ním, dokud mi nezmizí z dohledu.

Nevolnost mi stoupá ke krku. Rozbíhám se k salonu, odemykám a vběhnu dovnitř. Házím kabelku na gauč, pak běžím do koupelny, kde klesám na kolena před záchodem. Zvracím bagel, který jsem měla ke snídani, pokládám si čelo na mísu a je mi jedno, jak nechutné to je. Je mi všechno jedno.

Slzy mi zaplní oči a zašeptám: „Seru na všechny a rozhodně seru na Sage a Kelly.“