USage - 5. kapitola

Překlad: Kat
Kor.: Evudar

Kim

DRŽÍM SE PEVNĚ Sageovy ruky, zatímco přicházíme k pohřebnímu ústavu s rodiči a Chrisem. Čím blíže jsme ke dveřím, tím víc mu tisknu ruku a žaludek se mi bouří nevolností.

„Jsi v pořádku?“ ptá se Sage. Zvednu hlavu, abych se na něj podívala, a všimnu si obav v očích, které tam má od chvíle, kdy jsme se ráno vzbudili v jeho posteli. Nejsem si jistá, jak mu mám odpovědět, tak pokrčím rameny a on mě náhle zastaví. Otočí mě k sobě, vezme mi obličej do dlaní a skloní se ke mně. „Nemusíš to dělat. Tvoji rodiče, Chris nebo já můžeme jít dovnitř a vyřídit to.“

Bože, tohle je chlap, o kterém jsem instinktivně věděla, že bych se do něj mohla snadno zamilovat. Tohle je Sage, který mi chyběl.

„Budu v pořádku,“ odpovídám tiše. Dlouho si mě pátravě prohlíží, než skloní hlavu, přejede rty lehce po mých a pak se odtáhne.

„Jediné, co musíš udělat, je říct jediné slovo a já tě tam odtud dostanu.“

Ano, tohle je muž, kterému jsem propadla a to mě šíleně děsí. Přikývnu a on mě znovu vezme za ruku. Vydáme se k dvojitým dveřím na konci chodníku. Jakmile jsme u dveří, Sage mě stále drží za ruku, zatímco druhou rukou drží dveře rodičům a Chrisovi, aby mohli vejít jako první, než vstoupíme dovnitř. Chvíli mi trvá, než si oči zvyknou na šero, a když se to stane, všimnu si ženy, která stojí v místnosti hned u dveří. Prohlížím si jí a náhle mi ztěžknou nohy, tak znovu Sageovi stisknu ruku.

Viděla jsem jedinou fotku Ginny Mavis. Kelly mi jí ukázala na mobilu. Ale i když to byla špatná fotka a ukazovala křehkou ženu, která příliš kouřila, příliš pila a nosila příliš těsné oblečení, žena přede mnou byla ještě v horším stavu. Od té doby, kdy fotka vznikla, zhubla asi o dalších devět kilo, které si nemohla dovolit zhubnout. V černých vlasech vynikaly odrosty u kořínků, které byly skoro bílé. Pleť měla vrásčitou a bledou, téměř žlutou z nedostatku živin a kouření a alkohol očividně napáchaly ještě větší škodu. 

„Kimberly?“ hádala, jako kdyby neměla ponětí, kdo jsem a sevření v žaludku se přesunulo do srdce.

„Ginny.“

Nepatrně zvedla bradu, pak si mě prohlédla od hlavy k patě, než se zaměřila na rodinu, která mě obklopovala.

„Nevěděla jsem, že si sebou přivedeš nějaké lidi.“

„Omlouvám se,“ řeknu, ale vůbec mi to není líto. Nebyla bych schopná bez těchto lidí posledních pár dní přežít a nebyla jsem si jistá, že bych sebrala odvahu, abych sem přišla bez jejich podpory.

„Myslím, že na tom teď nezáleží,“ zamumlá a já odolám tomu, abych se na ní nerozkřikla a nezeptala se: ‚Jak?‘ Jak dokáže stát pár kroků od dcery, které ses vzdala poté, co ztratila dceru, kterou vychovala? Jak tu dokáže stát a chovat se, jako kdyby tato chvíle nebyla důležitá? „Měli bychom to dokončit. Musím vyrazit na cestu, mám práci.“

„Dokončit?“ vydechnu a hrdlo se mi začne svírat a tvořit se tam knedlík.

„Jo, nemám na to celý den,“ prohlásí, než se pohlédne na mé rodiče, které cítím blízko u sebe. „Musím do práce. Nikdo mi nedá nic zadarmo.“

„Ježíši, kurva,“ zavrčí Sage a ona na něj pohlédne.

„Máte pravdu. Měli bychom to udělat,“ řekne Chris a postoupí dopředu, aby jí zablokoval výhled. „Už jste s někým mluvila?“

„Ne, nikdo se tu od mého příjezdu neobjevil.“

„Dobře, proč nejdete se mnou, a nezkusíme najít někoho, kdo by nám pomohl?“ nabídne se, vezme jí jako džentlmen za paži a vede jí pryč.

„Sta… stalo se to právě?“ ptám se a Sage mi pevně stiskne ruku, zatímco mě máma vezme za druhou a také ji stiskne.

„Brzy to bude za námi,“ zamumlá táta a já se nadechnu tolik potřebným nádechem a pomalu vydechnu.

„Co tím myslíte, že jste rozdělil její popel?“ uslyším zakřičet a trhnu sebou, abych se uvolnila ze sevření mámy i Sage, a mohla se rozeběhnout tam, kde Ginny křičí. Projdu rychle kolem řady rakví, až ke dveřím na konci chodby, kde najdu Ginny, Chrise a staršího pána, zřejmě ředitele pohřebního ústavu, jak se hádají.

„Tys mu řekla, ať rozdělí popel?!“ zakřičí Ginny, jakmile vstoupím do místnosti. Přikývnu.

„Madam, ztište prosím hlas,“ žádá jí ředitel tiše, zatímco Chris odstupuje od Ginny, která se mu snaží vzít druhou, menší urnu.

„Kdo ti dal právo to udělat? Kdo si myslíš, že jsi?“

„Já…“  Sevřu ruce v pěst a čelist tak pevně, že se divím, že jsem si nerozlámala zuby. „Nejsem nikdo a nikdo mi nedal právo to udělat, ale stejně jsem to udělala.“

„Nemáš žádné zkurvené právo ani na nepatrnou část z ní,“ zuří. Hoří mi v krku, jak se snažím polknout slzy, které se tam tvoří.

„Požádala jsem je o trochu sestřina popele do oddělené urny, abych ho mohla umístit do dvou skleněných koulí. Jednu jsem si chtěla nechat pro sebe a druhou jsem plánovala dát tobě.“

„Nic od tebe nechci,“ zasyčí. Nepatrně zavřu oči, když za sebou cítím Sage – nabízí mi podporu, dává mi, co potřebuju, aniž by tušil, že to dělá nebo jak moc to potřebuju.

„Prosím, dejte jí obě urny.“ Otevřu oči a Chris, který drží menší z uren, vrtí hlavou. „Prosím,“ žadoním a on jí okamžitě předá, zatímco jí ředitel podává větší urnu. „Děkuji,“ říkám tiše, otočím se a Ginny už nevěnuji ani jediný pohled. Nechám Sage, aby mě vyvedl ven z místnosti a dál chodbou. Zastavím se až těsně před dveřmi, otočím se zpátky a uvědomím si, že ještě není po všem. „Stále musím zaplatit za kremaci. Já- “

„Postaráme se o to, zlato,“ zamumlá máma a pohladí mě po paži.

„Proč nenecháš Sage, aby tě odvedl k autu? Budeme tam za pár minut.“

„Děkuju,“ šeptám a potlačuju další slzy. Nebudu tu brečet. Nebudu to dělat někde, kde by měla Ginny šanci vidět, jak se hroutím. Nemusí vědět, jak mi ublížila.

„Tak pojď,“ pobídne mě Sage jemně, přitáhne k boku a přehodí mi ruku přes rameno. A když jsem pod ochranou té silné paže, vede mě z budovy, pak po chodníku k místu, kde parkujeme. Jakmile dojdeme k autu, otevře dveře u spolujezdce, pootočí nás, takže i když jsme stále na otevřeném prostranství, jsme blokováni dveřmi a tónovaným sklem.

Obejme mě v pase, druhou ruku mi položí na hlavu a přitáhne si mě k hrudníku. Pak se mi skloní k uchu. „Teď můžeš brečet.“ Přitulím se k němu a slzy, které jsem zadržovala, začínají téct. Přeju si, abych mohla říct, že pláču jen za sestru, ale pravda je, že pláču i za ženu, která mě porodila. Ale slibuju sama sobě, že tohle budou jediné slzy, které kdy proliju pro Ginny Mavis.

„Jsi v pořádku, zlato?“ ptá se máma a já se na ní otočím z předního sedadla. Jakmile rodiče a Chris vyšli z pohřebního ústavu, Sage mě upozornil, že se blíží a tak jsem si rychle otřela tváře a nastoupila do auta. Když za mnou Sage zavřel dveře, čekala jsem, že přejde na stranu řidiče, ale překvapil mě, když se zastavil u rodičů a Chrise, aby s nimi promluvil. Poskytlo mi to tolik potřebný čas, abych se uklidnila, než ostatní nastoupí do auta.

Vím, že rodiče rozumí, že jsem naštvaná, ale nechci, aby se o mě báli ještě víc. Už tak se cítí vinni, že musí zítra odjet kvůli práci a nechci k tomu přidat výčitky. „Zlato?“ ozve se znovu máma a tak se vzpamatuju a přikývnu.

„Jsem v pořádku,“ ujistím jí a vidím jí v očích obavy i zlost. „Slibuju.“ Sage se natáhne a přitáhne si mou ruku do klína.

„Ta žena není hodná toho, aby dýchala vzduch potřebný k životu,“ zavrčí táta a já se na něj otočím. Ta slova byla nejenom drsná, ale také plná bolesti a to, že je táta řekl, znamenalo, že je naštvaný.

„Tati-“

„Ne, nesnaž se, abych se cítil špatně, že to tak cítím. Byla to příšerná ženská, když jsme ji potkali v porodnici, když jsme tě adoptovali a nezměnila se. Jedinou věc, kterou si přeju změnit, je, aby nám dovolila adoptovat i Kelly.“

„Já taky.“ Kousnu ze zevnitř tváře, abych znovu nezačala brečet, a Sage mi stiskne ruku.

„Sagei,“ ozve se Chris o několik minut později. Obrátím se k němu a vidím, že sleduje Sage, který na něj kouká ve zpětném zrcátku.

„Jo?“ odpoví Sage.

„Ty víš, jak se nepozorovaně dostat k někomu do domu, že jo?“ ptá se a já se divím, kam tím sakra míří.

„Proč?“ zeptá se Sage místo toho, aby odpověděl, že nemá absolutně ponětí, jak se někomu nepozorovaně dostat do domu. To mě přiměje zvednout obočí.

„Chci se dostat do domu Ginny a sebrat tu urnu,“ vysvětluje Chris nenuceně, jako kdyby mluvil o tom, jakou barvu má obloha a ne o tom, že se chce někomu vloupat do domu a okrást ho.

„Chrisi, to se nestane.“ Zavrtím na něj hlavou.

„Proč ne? Pravděpodobně si ani nevšimne, že jí chybí. Sakra, můžu odsypat popel z té velké urny a tu menší tam nechat. Nikdy se to nedozví.“

„To se nestane,“ opakuju pevným hlasem a všimnu si, že Sage neřekl Chrisovi, jak směšně ten nápad zní a že se toho nezúčastní.

„Neuděláš to, že ne?“ ptám se jen pro potvrzení Sage, ale neodpoví mi. Jen mi sevře ruku, což způsobí tichý výbuch smíchu na zadním sedadle.

Skvělé.

***

SLYŠÍM CIZÍ zvonění telefonu v domě a odtrhnu pohled o knížky, kterou čtu. Podívám se do domu skrz skleněné dveře, kterou vedou na sluncem prosvětlenou verandu, kde sedíme s mámou od chvíle, kdy jsme se vrátily do domu Sage. Vidím, jak Sage přejde přes obývací pokoj do kuchyně, popadne tenké sluchátko z přístroje na zdi a položí si ho k uchu.

„Opravdu si přeju, abychom zítra nemuseli odjet,“ řekne máma a odtrhne mou pozornost od Sage k ní. Když jsme se rozhodly být venku, zabrala jsem si jednu z čalouněných laviček podél zdi domu a ona se uvelebila v houpací síti. „Možná bych mohla zůstat. Jsem si jistá, že by to táta pár dní beze mě zvládl.“

„Také musím do práce,“ připomenu jí. Dokonce, i když mi Frankie řekl, že si mám vzít volno na tak dlouho, jak budu potřebovat, nemůžu si to dovolit. Poté, co jsem rodiče přinutila, aby si vzali peníze za kremaci Kelly, nezbývá mi už moc úspor, takže se musím vrátit do práce. „A také musím opustit Sageův dům. Byl vážně milý, že nás tu nechal, ale nechci ho využívat a přetáhnout pozvání.“

„Myslíš, že bys mohla přetáhnout pozvání?“

„Jo.“ Pokrčím rameny. Chvíli mě pozoruje, než vybuchne smíchy.

„Co je na tom směšného?“ Zamračím se na ní a chvíli to trvá, ale nakonec se přestane smát.

„Ten chlap by se nestaral, ani kdyby ses mu sem nastěhovala a vymalovala mu vše na růžovo. Ale staral by se, pokud bys mu řekla, že se cítíš, jako kdybys ho využívala a zůstávala déle, než je vítané.“

„Mami-“

„Chris mi to řekl.“ Přerušila mě a já vykulila oči.     

„Cože?“ vydechnu a ona si sedne a pustí nohy na zem.

„Řekl mi, co se stalo. Řekl mi, co Kelly udělala Sageovi a co se mezi vámi dvěma stalo. Chápu, proč sis vymyslela tu lež, že jste s Chrisem spolu a dokonce chápu, že jsi byla tak opatrná, než jsi mu dovolila se znovu vídat, ale nerozumím, proč nevidíš, že cítí to samé co ty.“

„Bože.“ Zakloním hlavu. „Chris tě dostal do týmu Sage, že jo?“

„Ne.“ Zavrtí hlavou. „Sage mě dostal do svého týmu tím, že byl milý k mé holčičce, když jí držel za ruku, když to potřebovala a zůstal s ní, když jsme tu my nemohli být. Dostal mě tím, když tě zastavil před pohřebním ústavem, aby ti řekl, že se o všechno postará, pokud budeš chtít. Dostal mě tím, že nám nabídl tu zůstat a vůbec nás s tátou neznal. Tím vším mě dostal na svou stranu. Jaká matka bych byla, pokud bych nechtěla pro dítě to nejlepší? Zasloužíš si muže jako je on. Zasloužíš si muže, který vypadá, že se postaví proti celému světu, pokud tě bude muset ochránit.“

„Neví o mé nemoci,“ přiznám a ona se ke mně nakloní a položí mi ruku na koleno.

„Vím, že neví. Řekla jsi nám, abychom to před ním nevytahovali, což jsme neudělali, protože jsi žena – dospělá žena, která musí dělat vlastní rozhodnutí, když se to týká těchto věcí,“ říká tiše, než se skloní blíž a položí mi ruku na tvář. „Ale i tak, zlato, musíš mu to říct, aby ti ukázal, že je přesně tím mužem, který je, tím, který tě podpoří, když to budeš potřebovat.“

„Ale co když tím mužem není? Co když to zjistí a rozhodne se, že to nezvládne. Co pak?“ ptám se trochu ustrašeně.

„Myslím, že se musíš zeptat sama sebe, o co přijdeš, pokud mu nedáš šanci, aby ti dokázal, že se mýlíš.“ Zakloní se a já od ní odtrhnu pohled a zadívám se na jezero. I když vím, že má pravdu, strach převládá. Chci se ho držet; když je poblíž, bez přemýšlení k němu jdu, ale nevím, jestli mu můžu věřit. Nevím ani, jestli teď dokážu věřit sama sobě.

„Omlouvám se, dámy,“ ozve se Sage. Otočím hlavu a najdu ho stát ve dveřích s pohledem upřeným na mě. „Můžeš jít na chviličku dovnitř? Musím s tebou mluvit.“

„Hm… jistě.“ Začnu vstávat, ale máma vyskočí, položí mi ruku na rameno a zatlačí zpět dolů.

„Zajdu se podívat dovnitř na kluky.“ Stiskne mi rameno, než projde kolem Sage, který ji věnuje úsměv, zatímco ho ona poplácá po břiše a vejde do domu. Jakmile je uvnitř, zavře za ní dveře a přejde ke mně, kde se posadí. Skloní pohled k zemi, přejede si rukama přes hlavu způsobem, který úplně křičí, že je kvůli něčemu frustrovaný a já jsem okamžitě ve střehu.

„Je všechno v pořádku?“

„Musím na pár dní odjet z města,“ řekne a obrátí se ke mně. „Právě mi volal Jax. Dostal případ s propadlou kaucí a já si nemohu dovolit o tohle přijít. Kdybych mohl, nevzal bych tu práci.“

Uvolním se a s úlevou vydechnu. „Prosím, nedělej si o mě obavy,“ prosím ho, natáhnu se a vezmu za ruku. „Vím, že musíš pracovat. Budu v pořádku.“

„Tví rodiče zítra odjíždějí,“ připomene mi potichu a já přikývnu.

„Vím, a já se taky musím vrátit do práce. Tohle…“ Zavrtím hlavou a snažím se najít slova, která by popisovala, jak moc pro mě znamená vše, co udělal.

„Opravdu si vážím všeho, co jsi udělal, že jsi mě nechal vybrečet se ti na rameni a že jsi tu rodiče nechal bydlet. Že jsi byl tak v pohodě s Chrisem… i když je to Chris a otrávil by i Papeže. Cením si toho víc, než tušíš. Byl jsi mi vážně skvělým přítelem,“ dořeknu.

Chvíli mě pozoruje, než zatřese hlavou, předkloní se a políbí mě. Polibek je hladový, tvrdý a skončí příliš brzy, takže když se odtáhne, mám stále zavřené oči a svírám mu v dlaních košili, abych si ho mohla přitáhnout zpátky a dostat další polibek.

„Na tom, co s tebou chci dělat, není nic přátelského, Kimberly,“ zavrčí. Otevřu oči a najdu jeho obličej přímo před sebou. „Nejsme přátelé. Jestli jsi na to ještě nepřišla, mám před sebou kus práce. Je mým úkolem se o tebe postarat. Nedělám nic z toho z laskavosti. Dělám to, protože se starám o to, co je moje. A nepleť se ohledně toho, zlato, ty jsi moje.“ 

S tím se znovu nakloní, ještě jednou mě políbí a rozevře mi pěsti na jeho košili, než vstane. „Musím jít balit. Než odjedu, se všemi se rozloučím. Jsi vítaná tu zůstat, jak dlouho budeš chtít. Dokonce jsem ti dal klíč od domu na tvé klíče.“

Sedím tam, mrkám a sleduju, jak jde domu, a divím se, co se právě sakra stalo. O pár minut později stále nenalézám odpověď a on se vrací a líbá mě na rozloučenou.