USage - 4. kapitola

Překlad: Kat
Kor.: Evudar

Kim

SLYŠÍM NĚKOHO BOUCHAT na dveře. Otevřu oči a přetočím se na bok, abych se podívala na hodiny. Když vidím, že není ještě ani pět ráno, posadím se, dám nohy na podlahu a pospíchám z postele. Znám jediného člověka, který by se mohl ukázat u mě doma v takový čas a to je Kelly. Podle toho, jak skončil náš poslední rozhovor, se moc netěším na to, abych si tím prošla znovu.

Obléknu si přes noční košili mikinu na zip a zamířím do obývacího pokoje, který právě začalo osvětlovat vycházející slunce. Přejdu blíž ke skleněným dveřím a vidím, že to není Kelly. Stojí tam dva muži v oblecích a oba vypadají, že nespali několik hodin. Zastavím se, když si mě všimnou. Vidím v jejich očích úlevu, než zvednou svá kožená pouzdra a přitisknou je na sklo. Na obou je napsáno FBI, tak si pospíším přes pokoj, odemknu a na malou škvírku otevřu dveře.

„Kimberly Cullen?“ zeptá se muž, který stojí blíž ke mně a pozoruje mě.

„Ano.“

„Jsem speciální agent Torres a tohle je speciální agent Kace. Jsme z FBI,“ řekne a mně se zkroutí žaludek nevolností.

„Jak vám můžu pomoct?“

„Můžeme jít dovnitř?“ ptá se agent Torres. Prohlížím si je. Odznaky vypadají pravě, ale prostě nevím.

„Jsme tu kvůli vaší sestře,“ vysvětluje agent Kace a já k němu střelím pohledem.

„Co se stalo?“ ptám se a vidím, jak se jim výraz v očích změnil způsobem, ze kterého mi náhle bylo těžko u srdce.  „Co se stalo?“ opakuju, otevřu dveře a pouštím je dovnitř.

„Máte někoho, komu můžete zavolat, aby zůstal s vámi?“ ptá se agent Torres. Zavrtím hlavou, zatímco přecházím přes pokoj a zastavím se na druhém konci, co nejdál od nich.

„Opravdu by bylo lepší, kdybyste někomu zavolala.“

„Prostě mi to řekněte,“ zašeptám a nervózně si před sebou promnu ruce.

„Vaše sestra byla zavražděná.“ Srdce se mi zastaví a zavřu oči, když mi dojde význam těch čtyř slov. Omotám si ruce kolem pasu a otevřu oči, ale ve skutečnosti nic nevidím. „Ještě jsme nebyli schopni najít její tělo, ale máme venku muže, kteří ho hledají.“

Ach, Bože. Přejdu ke gauči, abych se posadila, protože se mi náhle podlamují nohy. Mrtvá? Kelly je mrtvá? Jak je to možné?

„Je nám líto vaší ztráty, slečno Cullen.“

„Jak?“ Konečně jsem schopná vydechnout skrz sevřené hrdlo.

„Bohužel s vámi v tuto chvíli nemůžeme mluvit o případu, ale jsme blízko k chycení vraha.“

„Vraha.“ Skloním oči do klína. Kelly není jen mrtvá; byla zavražděná. Někdo ji zabil. Někdo jí vzal život. „Dozvím se to, až najdete osobu, která to udělala?“ ptám se a zvednu oči k mužům, kteří ke mně popošli blíž.

„Ujistíme se, abyste se to dozvěděla hned, jakmile ho zatkneme.“

„Už máte podezřelého?“ zeptám se pro potvrzení, které potřebuju víc než další nadechnutí.

„Ano,“ prohlásí agent Torres. Znovu skloním pohled do klína a několikrát se nadechnu, abych se uklidnila.

Přikývnu, zvednu hlavu a zatřesu s ní.  „Ví… ví to její máma?“ ptám se a oni se po sobě překvapeně podívají.  „Já… byla jsem po narození adoptovaná… neznám svou biologickou matku.“

„To jsme netušili,“ říká agent Kace a já zmateně zamrkám.

„Jak? Jak jste mě teda našli?“ Neznám svou biologickou matku, ale vím, že má mé číslo, protože jí ho Kelly dala, spolu s adresou, když jsme se poprvé setkaly. Myslela si, že její máma – naše máma – by mě chtěla kontaktovat, ale to nikdy neudělala.

„Svědek si myslel, že ona jste vy,“ vysvětloval agent Torres a podřepl přede mnou. „Když jsme začali vyšetřovat, s kým podezřelý byl v kontaktu, zjistili jsme, že to byla vaše sestra Kelly.“

Štípnu se do stehna, zkouším, zda mě to probudí, ale nestane se to. Tohle není špatný sen, ze kterého se každou chvíli probudím.

„Prosím, zavolejte někomu, aby za vámi přišel. Teď byste neměla být sama, slečno Cullen. Jakmile vám budeme schopni podat více informací, spojíme se s vámi.“

Přikývnu, protože nedokážu promluvit. Natáhnu se po vizitce, kterou mi agent Kace podává.

„Zavolejte někomu,“ nařizuje mi jemně a já znovu přikyvuju. „Spojíme se s vámi brzy.“

Sleduju je odejít a říkat tiché nashledanou. Sedím tam a v uších mi rezonují jejich slova.

„Bože,“ zasténám, sundám dlaně z obličeje a překryju si pusu třesoucími prsty. „Ach, Bože.“ Rozhlédnu se po místnosti, ale vše mám zastřené, protože mi vstoupí do očí slzy, sevře se mi hrdlo a mám problém dýchat. Sevřu oči, cítím stékat po tvářích slzy a dopadat kapky na hrudník. Vstanu na roztřesených nohách a zamířím do ložnice ke kabelce, kde jsem si nechala večer mobil. Vytáhnu ho a vidím, že se vybil. Najdu nabíječku, nemotorně jí zapojím a čekám, až se mobil nastartuje. Mám několik hlasových zpráv a spoustu textovek, ale ignoruju je, vyhledám číslo mámy a zmáčknu volat.

„Zlato,“ ozve se po druhém zazvonění a zní, jako kdybych jí právě vzbudila.

„Mami,“ vymáčknu ze sebe skrz slzy. Přeju si, aby tu byla. Přeju si, aby mě objala a řekla, že všechno bude v pořádku, jak to dělala, když jsem byla malá.

„Co se stalo? Jsi v pořádku?“ ptá se a zní ostražitěji než před chvílí.

„Ne.“ Padnu na postel a zavřu oči. „Kelly. Kelly je mrtvá, mami,“ vyhrknu předtím, než se sebe vydám hlasité bolestné zasténání.

„Cože?“

„Byla zavražděná. Právě tu byla FBI. Kelly byla zavražděná.“

„Ach, Bože,“ vydechne máma, než se telefon odmlčí a já jí slyším mluvit s tátou, ale nerozumím, co si říkají, protože mi hučí v uších.

„Zlato,“ ozve se táta a já sevřu oči pevněji. „Máma právě rezervuje let.“

„Dobře.“

„Buď silná, zlato.“

„Dobře,“ souhlasím šeptem.

„Budeme tam brzy. Milujeme tě.“

„Taky vás miluju,“ říkám, než upustím mobil, přetočím se na stranu a stočím se do klubíčka.

Vaše sestra byla zavražděná.

Pálí mě oči, jak se mi ta slova stále a stále přehrávají v hlavě, zatímco sleduju kroužit větrák na stropě. Měla bych vstát. Měla bych si dát sprchu a zavolat zpátky rodičům, aby se o mě nebáli, ale nedokážu se přimět pohnout. Jediné, co dokážu, je myslet na Kelly, na své jednovaječné dvojče. Měly jsme stejné vlasy, stejný obličej, stejné všechno, dokonce i pihy na nose, a přesto, že i když jsme byly identické, nenáviděla jsem osobu, kterou se stala.

Uslyším zabouchání na dveře, zkouším se posadit, ale nemůžu.

„Kim, otevři dveře.“

Sage. Poznala bych jeho hlas kdekoli.

„Otevři ty zatracené dveře.“ Bouchá silněji a nová vlna slz mi zalije oči. „Kimberly, jestli neotevřeš ty zasraný dveře, tak ten krám rozlámu,“ zařve a já nadskočím.

„Jsem v pořádku. Běž pryč.“ Měla jsem v úmyslu to zakřičet, ale vyšel ze mě jen šepot, skrz rozbolavěné a suché hrdlo, než jsem opět zavřela oči a konečně mě obklopila temnota.

„Ježíši, bejby?“ uslyším v podvědomí zavrčení a cítím, jak se mě na krku dotkly teplé prsty. Pomalu otevřu oči a zamrkám. „Bejby,“ zašeptá Sage, sedne si na postel a jemně mi odhrne vlasy z tváře.

„Kelly je mrtvá,“ vydechnu. Zírám do jeho zelených očí, které něžně pozorují mé modré.

„Vím.“ Přitáhne si mě do náruče a já zavzlykám a lezu mu do klína. Vyleze na postel a obtočí kolem mě své silné mohutné tělo.

„Řekla jsem jí, že jí nenávidím,“ řeknu a tisknu mu obličej do hrudníku, zatímco mu zatínám prsty do košile. „Když jsme spolu naposledy mluvily, řekla jsem jí, že je zbabělec a že jí nenávidím.“

„Věděla, že to tak nemyslíš.“

Mýlil se. Nevěděla. Zemřela s vědomím, že mi na ní nezáleží. Nevěděla, že jsem jí chtěla ve svém životě, že jsem jí nechtěla využít, že jsem nechtěla nic jiného, než jí mít ve svém životě.

„Nemysli teď na to,“ řekne mi něžně a hladí mě po zádech. „Nepřemýšlej o tom. Mysli na ty hezké chvíle, které jste spolu prožily.“

Hezké chvíle? Přála jsem si, abych s ní prožila hezké chvíle. Přála jsem si, abych na nás měla milion šťastných vzpomínek, které jsem si mohla připomínat, ale neměla jsem žádné. Kelly byla naštvaná na celý svět a speciálně na mě. Myslela si, že jsem byla tou, která s ní a naší matkou nechtěla mít nic společného až do doby, kdy mi diagnostikovali selhání ledvin. Dokud jsem neměla jinou možnost, než jí kontaktovat, aby mi pomohla. Ale nebylo to tak.

Když jsem zjistila pravdu o Kelly, byla jsem tak moc naštvaná na rodiče, že mi tajili skutečnost, že jsem adoptovaná a že mi neřekli, že mám sestru. Vím, že věřili, že mě chrání, ale vyrůstat a věřit jedné věci, abyste náhli zjistili, že je to lež, bylo víc šokující než zjistit, že vám selhávají ledviny. Dokonce i zjištění, že má biologická matka byla závislá na cracku a byla nesčetně krát zatčená za prostituci, mě nepřimělo si nemyslet, že jsem měla mít v osmnácti na výběr, zda nechci poznat vlastní rodinu. Trvalo dlouho, než jsem pochopila, proč mi neřekli pravdu.

Byla to Kelly, která mě nevědomky přivedla k tomu, abych pochopila, od čeho mě rodiče chránili. Nechtěli, abych poznala tu odvrácenou stranu drog nebo se cítila nechtěná. Nechtěli, abych zažila to zklamání, se kterým Kelly měla zkušenost celý život, zatímco vyrůstala s naší matkou.

Já jsem vyrostla obklopená láskou, zatímco Kelly bojovala o přežití. Naše dětství nemohlo být odlišnější a udělalo to z nás naprosto odlišné osoby. Já jsem se dívala na svět s nadějí, zatímco se na něj Kelly dívala a zajímalo jí, kdy jí dá další ránu.

„Měla jsem se snažit víc,“ zašeptám bolavým hlasem a vyhrknou mi další slzy.

„Přestaň.“ Přitiskne mi rty na čelo a neodsune je. Nechává je tam, zatímco mi něco něžně šeptá, dokud mi neklesnou víčka, neudržím oči otevřené a neusnu mu v těsném objetí.

Slyším zpovzdálí hlas Sage a dalších dvou lidí, kteří zní jako rodiče. Pomalu se probouzím a mrkám. Pokoj se topí v temnotě, jen střešním oknem proniká noční světlo. Přetočím se na bok a vymotám se z přikrývky, která je kolem mě pečlivě utáhnutá.

„Bože.“ Položím si ruku na čelo a sednu si. Dneska jsem vůbec nejedla, a protože jsem tak moc brečela, tepe mi v hlavě, cítím nevolnost a točí se mi hlava. Zamrkám, když se dveře skřípavě otevřou a pronikne jimi světlo z obývacího pokoje. Dívám se, jak Sageův stín vejde do místnosti, než za sebou zavře dveře.

„Myslel jsem si, že jsem tě slyšel vstát,“ říká tiše a přechází k posteli. Posadí se vedle mě a rozsvítí lampičku na stolku. Trvá mi chvilku, než si oči zvyknou na světlo, a když se to stane, vidím, jak mě bere za ruku, obrátí ji a umístí mi do dlaně dva prášky, než mi podá láhev vody, která stála vedle postele. „Jsou tu tvoji rodiče.“

„Jak dlouho tu jsou?“ ptám se a polknu prášky, než si položím náhle těžkou hlavu na jeho rameno a zavřu oči, abych se vyhnula světlu.

„Asi hodinu,“ odpovídá, obejme mě a zastrčí mi hlavu pod bradu. „Když přijeli, přišli tě zkontrolovat, ale nechtěli tě budit,“ vysvětluje a já přikývnu. „Jak se cítíš?“

„Bolí mě hlava a mám hlad,“ odpovídám pravdivě a nechávám si pro sebe tu část, že si také myslím, že postrádám část sebe samotné.

„Co by sis dala k jídlu?“ ptá se a já cítím, jak se mu brada hýbe proti vršku mé hlavy.

„Polévku.“

„Chceš, abych ti ji přinesl, nebo se cítíš na to, že vstaneš?“

„Vstanu.“

„Dobře.“ Políbí mě do vlasů, než nás oba postaví. Pohneme se ke dveřím, ale zarazí mě, vezme za ruku a já se k němu otočím.

„Jsi v pořádku?“ ptám se, když mu v očích vidím starost.

„Kolik toho víš o tom, co se stalo Kelly?“ zeptá se náhle a já se zamračím.

„Přišli dva agenti z FBI a řekli mi, že byla zavražděná, ale nemohli mi říct víc, než tohle.“

„To jsem si myslel.“ Potřese hlavou a přejede si znepokojeně rukou přes tvář. Tehdy si uvědomím, že by to v žádném případě nemohl vědět, pokud nevěděl o něčem další, co se stalo. Ani jsem doteď nepřemýšlela o tom, že se tu objevil z ničeho nic a vyhrožoval, že rozmlátí dveře.

„Co se stalo?“ ptám se a cítím, jak mi znovu začíná narážet srdce do žeber.

„Ashlyn byla uprostřed noci unesená. Oba byli s Dillonem nadrogováni. Dillon se vzbudil, když jí brali, ale nemohl udělat nic, aby je zastavil, protože mu dali nějaký svalový omezovač,“ vysvětluje s odkazem na svou sestřenici a jejího nového manžela. Ashlyn je má blízká kamarádka.

„Cože?“ tisknu si ruku k puse a on si mě přivine do náruče. „Prosím, řekni mi, že je v pořádku,“ šeptám skrz prsty a žaludek se mi kroutí. Další vlna slz mi zalije oči.

„Je v pořádku. Zotavuje se v nemocnici. Dostala se odtamtud, ale ne předtím, než viděla někoho, o kom si myslela, že jsi ty, mrtvého. To je důvod, proč se tu ráno objevila FBI,“ říká, než mě chytí za bradu a zakloní hlavu. Bezvýrazně na něj koukám, vstřebávám jeho slova a vidím, jak zavírá oči, třese hlavou a tiše mumlá: „Do prdele.“

„Mluvila… „ Zavřu oči a pak je pomalu otevřu. „Mluvila s Kelly… předtím?“

„Nevím, bejby.“ Pustí mi bradu a já se mu opřu čelem o hrudník.

„Je mi to líto,“ šeptá a já udělám jedinou věc, kterou dokážu. Přikývnu.

„Zlato?“ uslyším zavolat mámu a o chvíli později ťuká na dveře.

„Mami!“ vykřiknu a Sage mě pouští. Spěchám k ní a omotám jí ruce kolem pasu, přitisknu jí tvář na hrudník a znovu začnu brečet.

„Ach, zlato,“ šeptá a pevně mě drží. Pak cítím, jak jsem přesunutá a ucítím povědomou vůni tátovy kolínské, zatímco si mě bere do náruče.

„Všechno bude v pořádku,“ říká a houpe se mnou ze strany na stranu a já zase udělám jedinou, kterou dokážu. Držím se ho.

Sage

SVLÉKNU SI TRIČKO a zuju boty, stáhnu si džíny a obléknu si kalhoty na spaní, než se posadím na kraj gauče. Přejedu si rukama přes tvář a zívnu. Minulých několik dní bylo dlouhých a začalo si to na mě vybírat daň. Položím si lokty na kolena a zírám na zem.

Před šesti dny jsem Kim přemluvil, aby zůstala u mě. Protože její rodiče byli ve městě a ona neměla další pokoj, souhlasila a od té doby jsem spal na gauči, nechal jí svou ložnici a jediný další zařízený pokoj si zabrali její rodiče.

Postřehnu za sebou pohyb, ohlédnu se přes rameno a vidím Kim přicházet. Miluju, že jí tu mám, ale přál bych si, aby to bylo za jiných okolností.

„Jsi v pořádku?“ ptám se, když ke mně konečně dojde přes pokoj a vyleze mi do klína. Asi před hodinou šli její rodiče do postele a ona řekla, že půjde také.

„Nemůžu spát,“ zašeptá a tiskne se mi k hrudníku. Zakloním se na gauči a omotám kolem ní ruce.

„Děláš si starosti kvůli zítřku?“ ptám se a ona ztuhne, než se zase uvolní.

„Cítím úlevu, že Kelly pohřbíme a spočine v klidu,“ odpovídá tiše a já zavřu oči, když slyším bolest v jejím hlase. Před šesti dny FBI a policie stále hledali tělo Kelly. Před třemi dny našli její ostatky, poté co zatkli muže zodpovědného za smrt Kim a únos mé sestřenice. Před dvěma dny zavolala poprvé Kellyina matka Kim a požádala ji o pomoc se zaplacením kremace – což znamenalo, že chtěla, aby Kim zaplatila celý pohřeb.

Po tom telefonátu jsem zjistil, že to bylo poprvé, kdy Kim vůbec kdy mluvila s biologickou matkou. Neodpověděla Kim na žádný z telefonátů po smrti Kelly, dokud nepotřebovala peníze. Během toho hovoru jsem viděl bolest a zklamání na tváři Kim, ale také jsem viděl sílu a houževnatost.

„Ani nevím, co jí mám říct, až se s ní potkám. Jaké to bylo, když ses setkal se svou biologickou matkou?“ zeptá se a já sevřu čelist. Řekl jsem Kim a jejím rodičům během jedné z večeří o tom, že jsme byli se sestrou adoptováni. Kim už to od našich společných známých věděla, ale nikdy to neslyšela ode mě a já věděl, že bylo důležité, abych jí to řekl, protože to byla jedna z věcí, která nás spojovala.

„Nikdy jsem jí nepotkal. Nikdy jsem se s ní nechtěl setkat,“ přiznávám a ona se odtáhne, aby se na mě zadívala.

„Ale Nalia…“

„Bylo to její rozhodnutí se s ní setkat. Nikdy jsem neměl potřebu Sharon vidět.“

„Nebyl jsi na ní zvědavý?“

„Viděl jsem její fotky, četl její záznamy. Nic dalšího nechci vědět.“

„Ach.“ Na okamžik se odmlčí a pak skloní pohled k prstům, které má položené na mém břiše. „Když jsem se poprvé dozvěděla o adopci, myslela jsem si, že najdu ztracenou rodinu.“

„Ty máš rodinu.“

„Vím, že mám rodiče, ale myslela jsem si, že jsem propásla svou pokrevní rodinu. Když jsem se setkala s Kelly, rychle mi došlo, že jsem o nic nepřišla,“ šeptá a já vím, že je to něco, s čím bojuje posledních několik dní.

Neměly se sestrou dobrý vztah, a teď když byla Kelly pryč, už nebude mít šanci, si s ní žádný vytvořit. „Vím, že bych tak o tom neměla přemýšlet, ale jsem vděčná, že se mě matka rozhodla vzdát. Nevím, jak se rozhodovala o tom, kterou z nás dá k adopci, ale jsem ráda, že jsem to byla já,“ řekne a z očí jí vyhrknou slzy, které jí stékají po tváři a dopadají mi na břicho. „Měla jsem štěstí. Jen si přeju, abych mohla ukázat Kelly, co je to láska. Přeju si, abych jí mohla přesvědčit, že se o ni zajímám, že jí nechci využít, že jí nechci ublížit. Jen jsem jí chtěla ve svém životě. Nenávidím vědomí, že nikdy nedostanu šanci to udělat.“

„Šššš,“ tiším jí a znovu jí tisknu obličej na můj hrudník.

„Jak se dokážu postavit tváří v tvář ženě, která udělala z Kelly osobu, kterou byla? Osobu, která se myslela, že si nezaslouží dobrý život a lásku?“ kňourala. Ježíši. Sevřelo se mi hrdlo a chytil jsem jí za hlavu, zatímco vzlykala. Přál jsem si, abych to pro ni a Kelly mohl změnit. Přál jsem si, aby existovalo něco, co bych mohl udělat, aby to měla snadnější. „Nenávidím jí. Vím, že je to špatné, ale stejně jí nenávidím.“

„Máš právo cítit to, co cítíš ke své biologické matce. Nikdo nechápe víc než ty, o co Kelly přišla, když vyrůstala tak, jak vyrůstala,“ ujistím ji a ona přikývne a omotá mi ruce kolem pasu.

„Děkuju.“

Líbám jí do vlasů, hladím jemně po zádech a cítím, jak se jí tělo naprosto uvolnilo. Poznám, že usnula a na gauči není místo pro dva, tak vstanu a sevřu si jí v náruči. Vidím, že její táta vykoukne z pokoje pro hosty, když mířím chodbou k ložnici, se spící Kim v náručí. Kývnu bradou a on udělá to samé, když ho míjím.

Oba rodiče Kim se mě ptali na náš vztah, když se objevili u ní doma a našli mě tam. Tak jsem jim vysvětlil, že se vídáme, ale bereme to pomalu. Vynechal jsem z prohlášení ‚pro teď‘. Nepotřebovali znát hloubku mých citů k jejich dceři, dokud sama nezjistí, co cítím. Už jsem věděl předtím, že k ní něco cítím, ale když jsem slyšel, že je mrtvá, srdce mi přestalo bít a uvědomil jsem si, že i když jsme stěží znali jeden druhého, moje srdce si ji nárokovalo jako svou.

Sevřu čelist a podívám se na ženu v náručí. Je příliš brzy, abych objasnil své záměry, zvláště poté, co se stalo, ale ona je moje a pokud bude po mém, bude jí do dne, kdy zemřu.

Dojdu k ložnici, ramenem otevřu dveře, vejdu a otočím se a kopnutím dveře skoro zavřu, aby jí světlo z chodby nevzbudilo. Zamířím k posteli a začnu jí na ni pokládat, ale vystřelí rukama a obtočí mi je kolem krku.

„Prosím, nechoď. Prosím, zůstaň,“ šeptá a já o tom ani nemusím přemýšlet. Položím jedno koleno na postel, poté druhé a umístím jí na matraci, než si lehnu za ní. Obejmu ji kolem pasu a ona si proplete prsty s mými. „Děkuju,“ zamumlá a zvedne si naše propojené ruce k hrudníku.

Políbím jí vlasů, přehodím si jednu nohu přes její a přimáčknu k posteli. Očekávám, že zůstanu vzhůru. Ale jak tam ležím a v náručí mám ženu, o které jsem si sakra jistý, že byla stvořená pro mě, usínám.