USage - 3. kapitola

Překlad: Kat
Kor.: Evudar

Kim

„CO TO SAKRA JE?“ Rozhlédnu se kolem, než znovu pohlédnu na kufřík na sedadle spolujezdce. Velký stříbrný kufřík tam neležel, když jsem šla ráno do práce a vím, že jsem auto zamykala, takže jsem neměla ponětí, komu patří, nebo jak se tam dostal.

S bušícím srdcem se natáhnu a dotknu se ho. Vypadá jako z těch špionážních filmů, jako jeden z kufříků, ve kterém se předávají peníze. „Ne,“ vydechnu. „V žádném zatraceném případě.“ S tím vším, co se tenhle týden stalo, jsem úplně zapomněla, že jsem Sageovi řekla, že si s ním vyjdu za milion dolarů. Ne, že bych zapomněla na Sage. Chodil do salonu každý den, dokonce mi nosil květiny a požadoval, abych si s ním promluvila. Květiny jsem brala do pečovatelského domu ve městě a tvrdě jsem dřela, abych se vyhnula jeho požadavku. Ale tohle – to bylo něco jiného.

Vydechnu, vsunu klíček do zapalování a nastartuju. Nechci otevírat kufřík tam, kde by ho mohli lidi vidět, protože pokud to je milion dolarů – což jsem neměla ponětí, jak by mohl Sage sehnat – někdo by to mohl vidět a pak… nevím… sledovat mě a zabít mě kvůli tomu nebo něco takového. Vyjedu z parkoviště a zamířím domů. Jakmile jsem tam, vyběhnu schody s kufříkem v ruce. Pevně ho držím. Zamknu za sebou dveře, položím ho na gauč a kleknu si před něj. Zkoumám zavírání a všimnu si dvou tlačítek po straně držadla. Zatlačím na ně současně a zámek se otevře. V tichém bytě to zní až strašidelně nahlas.

Kousnu se do rtu, pomalu otevřu kufřík a srdce mi začne splašeně narážet do hrudníku, když vidím, co je uvnitř. Papírové peníze ze hry Monopoly. A je jich hodně. Hromady paklíků. Některé bankovky jsou staré, některé nové, stále ještě zabalené v sáčku. Zvednu papír, který je přeložený navrchu bankovek, sednu si na paty, opatrně ho rozložím a začnu číst.

Kim,

Je tu vše, milion dolarů, můžeš si to přepočítat, jestli chceš. Trvalo mi déle, než jsem si myslel, dát ty peníze dohromady a některé budu muset vrátit přátelům a rodině, protože mi je jen půjčili.

Rozesmála jsem se a pak se ostře nadechla, když jsem se začetla dále.

Během těch dvaceti čtyř hodin, které jsme spolu strávili, jsi mi dala ochutnat něco nádherného a vzpomínky na ty chvíle mě pronásledují od doby, kdy jsem od tebe odešel. Je to něco, čeho nesmírně lituji, a budu toho litovat vždycky, protože i kdybys mi nějakou náhodou odpustila, nikdy nebudu schopný vrátit čas a vynahradit nám, co jsme zmeškali.

Jestli přijímáš mou omluvu, setkej se se mnou dnes večer u mě doma v sedm hodin na večeři.

Xx Sage

Když vidím na konci dopisu jeho adresu, zavřu oči, lehnu si na záda a přitisknu ten papír na hrudník. Nevím, zda jsem dost statečná, abych to udělala. Nevím, zda mám dost odvahy, vystavit se tomu všemu s tím, s čím se potýkám. Sage neví o mé nemoci a nevím, co udělá, až to zjistí. Odejde ode mě stejně, jako to udělala Kelly? Bude to pro něj příliš?

Všechna ta ‚kdyby‘ stačí na to, abych zavrhla setkání s ním, ale myšlenka na to, že bych mohla litovat, mě přinutí otevřít oči a podívat se na hodiny. Jestli to mám udělat, musím vstát, připravit se a hned vyrazit. Mám nutkání zavolat Chrisovi a zeptat se, co bych měla udělat, ale vím, co by řekl. Řekl by mi, že jsem idiot, protože už nesedím v autě, poté co jsem viděla peníze a přečetla si dopis.

Neumím si představit drsňáka jako je Sage Mayson, jak chodí po příbuzných a vypůjčuje si peníze ze hry Monopoly. Ale udělal to a udělal to pro mě. „Kašlat na to.“ Jestli budu raněná, jestli budu mít zlomené srdce, alespoň můžu říct, že jsem to zkusila a dala tomu šanci. Od chvíle, kdy mi diagnostikovali selhání ledvin, jsem se snažila žít tak, abych nelitovala žádné chvíle, a vím, že bych hodně litovala toho, kdybych se s ním nesešla.

Vstanu z podlahy a začnu zavírat kufřík, pak se zarazím, vyndám z jednoho paklíku pěti set dolarovou oranžovou bankovku, zvednu kabelku a najdu peněženku. Jakmile ji rozepnu, opatrně uložím složený dopis a bankovku do kapsičky na zip. Pak peněženku vrátím do kabelky. Poté zavřu kufřík a zamířím do ložnice, abych se rychle připravila.

Nanesu si růžový lesk na rty, odtáhnu se od zrcadla a nakloním hlavu za strany na stranu. Nechci vypadat, že jsem se příliš snažila, tak si nechám make-up, tak jak je, jen si nanesu více řasenky. Vlasy mám tak, jak je nosím do práce, což znamená zvlněné a rozpuštěné. Opustím koupelnu, zhasnu a vrátím se do pokoje, kde se převléknu z kalhot a bot na podpatku, které jsem měla v práci. Vezmu si džíny a balerínky. Pak si sundám sáčko a vezmu si dlouhý, šedý kašmírový kardigan.

Dívám se na sebe do zrcadla na zadní straně dveří ložnice a položím si ruku na břicho, které se mi nervozitou svírá od chvíle, kdy jsem se rozhodla, že se se Sagem sejdu. Vím, že nemám čas přehodnocovat to, co chci udělat, tak zamířím do obývacího pokoje, popadnu kabelku, klíče i kufřík a zamířím do garáže k autu.

Jedu dlouhou zaprášenou cestou něčím, co by se dalo popsat jako les a dívám se na navigaci na palubní desce. Podle mapy jsem měla být na místě určení před třemi minutami, ale stále nevidím žádný dům a začínám se bát. Je tma. Jsem uprostřed ničeho, nebo spíš uprostřed lesa a jsem si jistá, že se každou chvílí před mým autem vynoří něco jako Yeti. Nakloním se blíž k oknu a přimhouřím oči, abych viděla lépe skrz tmu, která mě obklopuje, a v tu chvíli si všimnu pohybu na straně cesty.

Prosím, ať to není Yeti. Prosím, ať to není Yeti, modlím se a pak šlápnu na brzdu, když se z lesa rozeběhnou přes cestu dvě srnky. „Ach, můj Bože.“ Držím si ruku na srdci a cítím, jak prudce bije. Nadechnu se, pomalu vydechnu, zvednu nohu z brzdy a rozjedu se. Tentokrát jedu pomaleji než předtím.

Už je sedm hodin, což znamená, že mám zpoždění. Žaludek mám sevřený a potí se mi dlaně. Úlevně si vydechnu, když dojedu k mírnému svahu a spatřím dům, který vůbec není domem, ale chatou, z bíle štukované omítky a jasně modrými, červenými a žlutými pruhy kolem oken. Dveře chaty jsou jako z pohádky.

Zajedu pomalu k chatě a automaticky dupnu na brzdu, když uvidím venku u auta Sage, jako kdyby byl připravený odjet. Nevím, jak dlouho jsme na sebe zírali skrz mé přední okno, ale zdálo se to jako věčnost. Dříve, než si uvědomím, že se pohnul, přejde k mé kapotě a pak ke dveřím, které otevře.

„Zaparkuj tam a vypni motor!“ vyštěkne a já sebou trhnu.

„Sagei –“

„Hned!“ požaduje. Neobratně zařadím rychlost a zaparkuju na místě, kam ukázal a pak vypnu motor. Jakmile jsou světla zhasnutá, rozepne mi bezpečností pás a vytáhne ze sedačky.

„Sa –“

Skoro jeho jméno zakňourám, když mi vezme obličej do dlaní a políbí. V balerínách se mi zkroutí prsty a omotám mu ruce kolem krku, abych neodlétla. Nevím, jak se mi to povedlo, ale zapomněla jsem, jaké to je, když mě líbá. Zapomněla jsem, jaký to je pocit, když kolem mě celý svět zmizí a zůstane jen on a já. Ucítím na spodním rtu jeho jazyk v tiché žádosti, tak otevřu pusu, nechám ho vklouznout dovnitř a hrdelně zasténám, zatímco mu zatínám prsty do ramen a snažím se udržet na nohou.

„Zatraceně,“ zavrčí, odtrhne ode mě pusu a zastrčí si můj obličej pod bradu. „Do prdele.“ Slyším, jak mu divoce bije srdce. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, než zašeptám: „Je mi líto, že jedu pozdě. Přes cestu mi přeběhl Yeti.“ Odtáhnu hlavu od jeho hrudníku, otevřu oči a zjistím, že se na mě zvědavě dívá.

„Yeti?“

„Cože?“ zamračím se.

„Řekla jsi, že ti přes cestu přeběhl Yeti,“ odpoví. Zatřesu hlavou a snažím se, aby mi opět fungoval mozek, který se mi při polibku rozškvařil.

„Přeběhly mi přes cestu srny, ne Yeti. I když jsem si myslela, že to bude Yeti. Nevěděla jsem, že máš dům uprostřed lesa.“

„Měl jsem ti to říct. Já… kurva. Ani jsem si nemyslel, že se objevíš.“

„Dal jsi mi milion dolarů,“ odpovím tiše a cítím, jak se mi koutky úst zvedají v úsměvu. Neznám jiného muže, který by se vykašlal na vlastní ego a udělal to, co udělal Sage. Neznám jiného muže, který by se staral natolik, aby zkusil vyhrát zpět někoho, koho sotva znal.

„Víš, že je mi to líto, že jo?“ zeptá se. Přinutím ho pustit mě, abych mohla ustoupit, protože u něj nemůžu být tak blízko, když mu budu říkat, co mu musím říct.

„Prosím.“ Zvednu ruku, když ke mně udělá krok a v očích mu zajiskří, než kývne bradou a překříží si ruce na hrudi.

„Měla jsem ti odpustit už napoprvé, když ses omluvil. Nebylo ode mě správné, abych ti řekla, že přijímám omluvu a ve skutečnosti ji nepřijala. Také ode mě nebylo správné lhát o Chrisovi a o tom, kým pro mě opravdu je.“

„Kým pro tebe je?“ zeptá se a v hlase je slyšet náznak žárlivost, ale ignoruju to.

„Je to můj nejlepší přítel. Jsme přátelé od doby, kdy mi bylo pět.“

„Jen tím?“

„Ano, jen tím.“ Mdle se usměju, když vidím, že se uvolnil. „Co se snažím říct je, že je mi to také líto.“ Odmlčím se a přemýšlím, jak mu říct, jak se cítím, aniž bych mu řekla, jak se cítím. „Nechtěla jsem být znovu raněná. Vím, že je to hloupé, protože ve skutečnosti jeden druhého neznáme, ale ublížil jsi mi a nechtěla jsem to zažít znovu.“

„Pojď sem.“ Rozevře ruce, ale už ke mně znovu nevykročí. Vím, že teď musím k němu přijít já sama. Tím mu dám najevo, že mu odpouštím – skutečně odpouštím.

Vstoupím mu do náruče a cítím, jak kolem mě omotává ruce a přitiskne si bradu na vršek mé brady. Zavřu oči a divím se, jak je možné cítit to, co právě cítím. Sotva toho muže znám, ale cítím se s ním spojená víc, než s přítelem z vysoké a to jsem s ním byla tři roky.

„Děkuju, že jsi ke mně přišla,“ řekne tiše. Sevře se mi hrdlo a stisknu ho pevně kolem pasu. Stále jsem vystrašená k smrti, ale taky je tu směs naděje v tom strachu, co by se mohlo stát.

„Děkuju, že jsi byl vytrvalý,“ řeknu a myslím to vážně. Také mě stiskne, než mě pustí.

„Máš hlad?“

„Trochu.“

„Uvařil jsem,“ prohlásí. Zvednu hlavu, abych na něj viděla.

„Uvařil jsi?“

„Nezněj tak překvapeně. Ještě o mně nevíš hodně věcí.“

„Jo, jako třeba to, že žiješ v chaloupce z pohádky,“ prohodím a on se zamračí. „Cože?“

„Tvůj dům. Vypadá jako z pohádky v nějaké knížce.“

Otočí nás a pohlédne na dům. Dokonce, i když je tma, jasné barvy kolem oken kontrastují s bílou omítkou. Vše to umocňují venkovní světla a další, která září ze zahrady.

„Pár, který to postavil, byl z Londýna. Chtěli mít ve státech kousek ze svého domova. Po narození prvního dítěte se vrátili domů a dům si nechali, chtěli se vracet, ale nikdy se to nestalo. Když si uvědomili, že už se nevrátí, dali ho k prodeji.“

„To je tak smutné.“

„Pro ně. Pro mě výhra. Tak pojď.“ Vezme mě za ruku a vede po kamenné cestě k dřevěným dveřím, které mají nahoře obloukovitý tvar. Zatlačí na dveře a vstoupíme do malého obývacího pokoje, který má zlaté a bílé tapety, z části stržené. Po celé podlaze je igelit a uprostřed místnosti stojí žebřík, pod jedním z mohutných dřevěných trámů na stropě.

„Právě rekonstruuji trámy,“ vysvětluje a vede mě z pokoje dál do chodby. Když dojdeme do kuchyně, zamrkám. Je dokonce krásnější, než jak jsem si ji představovala, když mi ukazoval věci, které vybral. Krémové skříňky perfektně ladí s šedou zdí. Velký sporák vypadá úžasně s mohutnou digestoří nad ním. Všechny spotřebiče pasují na své místo a dokonale ladí s obrovským kovovým stolem a židlemi kolem něj.

Udělám krok do místnosti a všimnu si druhého obývacího pokoje s ohromným kamenným krbem s televizí nad ním a rozlehlou pohovkou tmavě šedé barvy. Několik polštářů různých tvarů a barev je umístěno v rozích a několik je jich pohozeno na pohovce. Celé místo vypadá jako z luxusního magazínu. Otočím se k Sageovi a zavrtím hlavou.

„Tohle je… „ Znovu se rozhlédnu kolem a snažím se přijít na jiné slovo než nádhera. „Tohle je dech beroucí. Mělo by to být v katalogu.“

„Máma a tety to rády uslyší.“ Usměje se.

„Ony to vybavily?“

„Jo, milují nakupování. Takže jsem jim dal kartu a rozpočet a řekl jsem jim, že mají volnou ruku, pokud nepřinesou nic růžového.“

„No, je to… jsi to celý ty.“

„Jestli si myslíš, že je to hezké, tak bys měla vidět výhled z mé postele,“ řekne. Ucítím nával něhy.

„Dal jsi tam střešní okno?“

„Jo.“ Natáhne se a vezme mě za ruku. Nechám ho, aby mě odvedl chodbou přímo za kuchyní. Otevře dveře do pokoje. Vejdu hned za ním a jdu přímo k posteli. Vylezu na ni a ani se neptám na dovolení. Ležím na zádech a dívám se na oblohu, která se zdá tisíckrát jasnější, než obloha z mé postele.

„Věděla jsem, že tohle místo bude nádherné, až ho dokončíš,“ řeknu tiše. Pak otočím hlavu, když se postel prohne a dívám se, jak Sage uléhá vedle mě na záda. Leží blízko, ale nedotýkáme se.

„Stále mám co dělat, ale na to dojde časem.“

„Všechno jsi dělal sám?“ ptám se a zvedám hlavu. Zjistím, že mě pozoruje.

„Víš, že mojí strýcové vlastní stavební společnost, takže udělali nějakou práci, ale moji bratři a bratranci se mnou udělali kuchyň a podlahy.“

„Odvedli jste skvělou práci.“

„Díky,“ řekne mi. Pak se ke mně přetočí, opře se o loket a zadívá se na mě. Dívám se, jak mě pozoruje při měsíčním světle a slabém světle, které prochází otevřenými dveřmi, a potlačím nutkání se ošít pod silou jeho pohledu. „Tohle jsem si představoval.“ Mávne rukou. „Představoval jsem si snad stokrát, že se o všechno tohle s tebou dělím. Jsem rád, že jsi tady.“

Mírně otevřu pusu, zvednu ruku a položím mu ji jemně na tvář. „Já taky.“ Přiznám se bez přemýšlení. Otočí hlavu a umístí mi do dlaně polibek.

„Tak pojď. Udělal jsem lasagne,“ pobídne mě, sedne si a sleze s postele. Táhne mě sebou a mně se zkroutí žaludek. Nemůžu jíst lasagne a ani mu nemůžu říct proč, abych neřekla příliš mnoho.

„Už ani nemám hlad,“ lžu. Zastaví se u dveří a zamračeně se na mě podívá.

„Už nemáš hlad?“

„Zapomněla jsem, že jsem měla velký oběd.“

„Aha.“ Zamračení se prohloubí.

„Zkusím něco sníst, ale nechci, aby sis myslel, že jsem nezdvořilá, když toho nesním moc,“ řeknu a on zavrtí hlavou.

„To je v pohodě. Můžeš se dívat, jak jím a budeme si povídat,“ ujistí mě a to přesně uděláme. Dívám se, jak jí a řeknu mu o Chrisovi, o rodičích a dokonce něco málo o Kelly, než je čas, abych odjela. A než odjedu, políbí mě na rozloučenou tak, že polibek na přivítanou by se měl stydět.