USage - 13. kapitola

Překlad: Lucianna
Kor.: Evudar

Kim

POSLOUCHÁM VYZVÁNĚNÍ TELEFONU a Sageovu zprávu záznamníku, zavřu oči a odtáhnu telefon od ucha.

„Zlato,“ zavolá máma a já zavěsím, pustím telefon do klína a podívám se na ni.

„Jo?“

„Jsi v pořádku?“ zeptá se, vstoupí do mého pokoje – nebo toho, co býval můj pokoj. První rok mé vysoké, udržela prostor tak, jak jsem ho opustila. Druhý rok přidala běžecký trenažér do rohu pokoje. A než jsem odpromovala, přidala krabice, šicí stroj a psací stůl.

„Jsem v pořádku,“ lžu.

Zavrtí hlavou. „Chceš něco jíst?“

„Ne.“ Žaludek se mi zkroutí při myšlence na jídlo a já si přitáhnu deku okolo pasu.

„Opravdu bys měla jíst.“

„Já vím. Jen prostě teď nemám hlad,“ řeknu a její tvář se zjemní, když přejde přes růžový kobereček, zakrývající podlahu, tam kde sedím uprostřed své postele, než se posadí vedle mě.

Přejede mi rukou po vlasech a stáhne mi je zpátky přes ramena. „Bude to v pořádku. Dej mu čas. On přijde.“

Přikývnu, ale nahlas nesouhlasím. Nemůžu. Opustila jsem Tennessee, díky chvilkovém nápadu, a nyní si přeju, abych to neudělala. Měla jsem na Sage počkat tam. Měla jsem ho nechat uklidnit a pak s ním promluvit. Místo toho, jsem utekla do domu svých rodičů, jako zbabělec. Byla jsem tak zaslepená tím, co jsem cítila a chránila sama sebe, že jsem nepřemýšlela o tom, jak se musel cítit Sage, když zjistil to o mé nemoci a jak naštvaný byl na ty zprávy. Nepřemýšlela jsem o ničem, než jak od něj utéct.

„Zkoušela jsi mu volat?“

„Má tam hlasovou schránku,“ zašeptám a zavřu oči. Volala jsem mu třikrát od té doby, co jsem si uvědomila, že odejít byla chyba. Pokaždé, jeho telefon spadl přímo do hlasové schránky, což znamenalo, že ho vypnul a nechtěl mě slyšet.

„Neplač, zlatíčko.“

„Já nepláču,“ lžu znovu a otřu důkaz své lži, z tváří.

Ona se tiše zasměje, zatímco mě objímá pažemi a přitáhne mě, abych se jí opřela o hruď. „Už jako dítě, jsi byla paličatá.“ Nadechne se, když projede rukou mé vlasy. „Vždycky tak tvrdohlavá.“ Slyším ten nostalgický tón v jejím hlase a utáhnu své paže kolem ní, když do ní zabořím svou tvář. „Tvůj táta a já jsme brzy zjistili, že tě musíme nechat dělat tvé vlastní chyby. Jinak ses nepoučila. Mohli jsme ti říkat, že oheň je horký a může tě spálit, do nekonečna, ale dokud jsi sama nepocítila horko z plamenů, nevěřila jsi nám.“

„Protože jsem idiot.“

„Ne.“ Odtáhnu se, vezmu do dlaní mou tvář a já vidím slzy v jejích očích. „Nejsi idiot. Jsi jedna z neúžasnějších žen, které znám. Jsi chytrá, milující, loajální a inspirativní. Nutíš mě chtít být lepším člověkem. Od první chvíle, kdy jsem tě držela v náručí, nutila jsi mě chtít být lepším člověkem a tvé odhodlání dělat věci po svém, je jedna z věcí, které na tobě obdivuji.“

„Mami.“ Zavřu oči a pak je znova otevřu, když se mnou jemně zatřese.

„Pokud nenajde způsob, jak tě přijmout takovou, jaká jsi, pak si tě nezaslouží,“ řekne tiše a já přikývnu, pak znovu zavřu oči, když se nakloní a přitiskne své rty, na mé čelo. „Přinesu ti polévku. Musíš se najíst a vzít si své léky.“

„Okej.“

„Okej.“ Políbí mě na tvář, než se postaví a opustí pokoj, a vrací se o pár minut později, s miskou horké polévky.

Po tom, co sním tolik, kolik můj žaludek snese a vezmu si prášky, zalezu pod deky a zavolám naposledy Sageovi, a cítím, jak se mi stahuje srdce v hrudi, když znovu spadnu do hlasové schránky.

„Promiň,“ zašeptám, než zavěsím a pustím mobil na postel.

Ruce přitisknuté ke tváři, to chvíli trvá, ale nakonec se propláču do spánku.

Sage

OTEVŘU VCHODOVÉ DVEŘE, zamířím chodbou, minu kuchyň a jdu přímo do ložnice. Když zapnu světlo, sevřu čelist, když vidím, že místnost je uklizená, povlaky stáhnuté a deky složené na konci holé matrace. Pohnu se ke skříni, popadnu svou tašku z horní police a hodím ji na zem.

Před hodinou, jsem měl hlasovou zprávu od Jaxe, kde mi říkal, že Kim odjela z města. Řekl, že mu Ellie volala dříve odpoledne, aby mu řekla, že Kim odlétá, a že se stavila v salonu cestou na letiště, aby dala vědět jí a Frankiemu, že odjíždí a potřebuje pár dní na návštěvu rodičů.

Když jsem dostal tu zprávu, můj vztek, který se během dne rozptýlil, byl zpět. Jax věděl, že jsem byl celý den mimo signál, ale nevěděl, že jsme se s Kim pohádali. Myslel si, že se něco stalo jednomu z jejích rodičů, takže se mě snažil dostihnout. Bohužel, odjel jsem do hor přemýšlet, což mě zanechalo bez signálu a moje opožděné získání jakéhokoliv hovoru znamenalo, že Kim byla schopná opustit město, aniž bych to věděl.

Jakkoliv rozumím jejímu důvodu odjezdu, stále jsem nasraný, že to udělala. Jo, pohádali jsme se. Jo, ztratil jsem kontrolu. Ale Ježíši, právě jsem zjistil, že žena, do které jsem se zamiloval, je nemocná. Ne jen nemocná, ale zatraceně vážně nemocná. A kurva, neřekla mi o tom.

Když jsem viděl její prášky a zjistil, o co jde, nedokázal jsem rozumně uvažovat. Měl jsem ji nechat v posteli, vyčistit si hlavu a pak s ní promluvit, až bych se uklidnil. Ale neudělal jsem, co jsem měl udělat. Ten samý strach, který jsem cítil, když mi bylo řečeno, že je mrtvá, se desetinásobně vrátil a způsobil, že nebylo možné, abych byl klidný.

Naházím dost oblečení na dva dny do batohu, stáhnu si košili, dám ji do koše na prádlo a uvidím povlaky z postele, když ji tam dám. Ignoruji sevření žaludku, když popadnu čisté tričko ze skříně, hodím ho na sebe a jdu přes pokoj do koupelny.

Spatřím její prádlo v odpadcích pod umyvadlem, když si beru toaletní potřeby, zaskřípu zuby. Jestli si myslí, že když vyperu povlečení a ona vyhodí své sexy prádlo, tak to vymaže věci pro ni, nebo pro mě, tak se zatraceně zbláznila. Čekal jsem zatraceně dlouho na svou příležitost a nenechám ji utéct a vystavět si hradby. Ne tentokrát.

Seru na to, abych kolem toho chodil po špičkách.

Zamířím zpátky do skříně, popadnu tašku z podlahy a při odchodu zhasnu světla. Můj let je za dvě hodiny a já mám dost času dostat se na letiště, dokud není velký provoz na dálnici. Vytáhnu mobil z přední kapsy a zastaví v kuchyni, abych si uložil Chrisovo číslo z mazací tabulky na lednici, a tehdy spatřím klíč, ležící na lince. Nechávám klíč tam, kde je, uložím Chrisovo číslo do telefonu, zamířím ke dveřím, a volám mu, zatímco nastupuji do auta.

„Haló,“ odpoví po druhém zazvonění a mé prsty se utáhnou kolem mobilu. Nevím, jestli mi bude ochotný pomoct. Je Kim tak blízký. On je její rameno, o které se může opřít a její ochránce, už dlouhý čas, a pokud ví, jak to šlo do háje dnes ráno, byla tady dobrá šance, že mě pošle do prdele.

„Potřeboval bych, abys mi poslal sms s adresou rodičů Kim.“

„Jedeš za ní?“ zeptá se a zní, jakoby se mu ulevilo, když nastartuju motor, zacouvám a pak se otočím a vyjedu.

„Jo.“

„Sakra díky. Říkal jsem té hloupé ženě, aby neodjížděla, ale zatraceně, kdy mě kurva poslechne?“ mumlá a já zavrtím hlavou a sevřu rukou volant, když pokračuje. „Chtěla ti to říct. Ona…“

„Ale neřekla,“ přeruším ho. „Měla mi to kurva říct, ale neřekla. Narazil jsem na ty její zatracené prášky dneska ráno, náhodou. Neměl jsem ponětí, na co jsou, takže jsem se podíval na internet. Tak jsem to zjistil. Ne díky tomu, že by mi to řekla, ale zatraceným sezením v mé koupelně, v pět hodin ráno, googlováním těch sraček na telefonu.“

„Je mi to líto, chlape,“ řekne tiše, když zapnu blinkr a vyjedu na hlavní silnici z mé cesty.

„Mě taky.“

„Ale i tak za ní jedeš, je to tak?“ zeptá se a nyní zní starostlivě.

„Řekl jsem ti, že jo. Tímhle to neskončí, a pokud bude po mém, ani ničím jiným,“ prohlásím a telefon na dlouhou chvíli utichne, než si odkašle.

„Miluješ ji.“

„Miluju ji,“ přiznám a uvažuju o tom, že se to ani neblíží tomu, jak se vůči ní cítím.

„Přísahám, že jí nakopu zadek, až ji dostaneš zpátky do města,“ zavrčí a já se poprvé od dnešního rána usměju.

„Dám ti vědět, až se to stane,“ řeknu a vyjedu na dálnici. „Neříkej jí, že jsem na cestě. Nechci, aby zmizela, než se dostanu do domu jejích rodičů.“

„Neřeknu.“

„Pošli mi tu adresu. Letí mi to za necelé dvě hodiny.“

„Napíšu ti ji. Dej mi vědět, kdybys potřeboval něco dalšího.“

„Díky.“ Zavěsím. Zakloním se, strčím mobil zpátky do kapsy a jedu, abych byl na letišti včas, abych chytil svůj let.

Do Miami dorazím krátce po druhé ráno, projdu letištěm s batohem přes rameno, směrem k půjčovně aut a uvažuju o tom, že jsem měl jet autem. Mezi čekáním na letišti, letem, dalším časem ve vzduchu kvůli bouři na zemi, a dvěma hodinami, které mi to bude trvat do domu Kiminých rodičů, jsem mohl být už u ní, nebo alespoň blízko.

Vypnu režim letadla na mobilu, jak jdu a dám si telefon k uchu, abych si poslechnul tři hlasové zprávy, které jsem dostal, zatímco jsem byl ve vzduchu. Dvě od mámy, v první mi říká, že mě miluje a ve druhé říká, že jsem blbec a měl bych raději dát věci s Kim do pořádku a přivést ji domů. Čekám, že třetí zpráva, bude její omluva za to, že byla tak tvrdá, ale není od ní. Je to Kim, šeptající, že se omlouvá.

Když slyším bolest v jejím hlase, přejedu si rukou zátylek a přidám do kroku. Ačkoliv jí moc chci zavolat a říct, že všechno bude okej, neudělám to. Co jí musím říct, musí být řečeno tváří v tvář, žádné další skrývání, žádné další voloviny. Půjdu na ni v klidu a pomalu, ale už je to hotová věc. Teď, když vím o její nemoci, nikdy už nebudu brát každou chvíli s ní, jako samozřejmost, a nedovolím to zatraceně jistě ani jí.

Zaklepu na dveře domu jejich rodičů o dvě a půl hodiny později a čekám, až se někdo ozve. Měl jsem si vzít i číslo na jejího otce, z lednice, než jsem odjel, ale v té chvíli jsem nad tím nepřemýšlel. Sevřu ruce, když se rozsvítí světla na verandě a udělám krok zpět, protože si nejsem jistý, co mám očekávat.

„Trvalo ti to dlouho,“ řekne její otec, Donald, na uvítanou, když otevře dveře a moje obočí se stáhne. „Věděl jsem, že se objevíš. Ačkoliv, čekal jsem tě už před pár hodinami, abych byl upřímný.“ Ustoupí zpět, aby mě nechal vstoupit dovnitř, a zavře za mnou dveře.

„Byl jsem v horách. Neměl jsem signál, takže jsem neměl ponětí, že odjela, dozvěděl jsem se to teprve před pár hodinami,“ řeknu mu a on přikývne.

„Říkal jsem si, že v tom muselo něco být. Když se tu ukázala, věděl jsem, že pokud jsi takový muž, jaký si myslím, že jsi, objevíš se tady, abys jí napravil hlavu.“ Poplácá mě po rameni. „Jsem šťastný, že jsem ohledně tebe měl pravdu,“ prohlásí a svaly, které jsem měl stažené cestou sem, se uvolní.

Nebyl jsem si jistý, do jaké situace se dostanu a s vědomím, že každopádně budu mluvit s Kim, si oddechnu, že nebudu bojovat s jejími rodiči, abych se k ní dostal.

„Díky Bohu.“ Při těchto tichých slovech, otočím hlavu a sleduji Pattie, mámu Kim, jít směrem ke mně, s otevřenou náručí. Obejme mě, zakloní se, poplácá mě po tváři a vzdychne si. „Říkala jsem jí, že všechno bude v pořádku,“ řekne a pak lehce přimhouří oči, připomínajíc mi tak hodně moji mámu. „Je všechno v pořádku, že ano?“ zeptá se, když si mě prohlíží.

Přikývnu. „Bude.“

„Dobře.“ Zavrtí hlavou. „Je v hrozném stavu, co sem přijela. Nejspíš bych ti to neměla říkat, ale je to pravda. Takže když vejdeš dovnitř a ona na tebe zkusí hrát chladnou, nenech se ošálit.“

„Nenechám.“

„Dobře, tak běž. Její pokoj je na konci chodby vlevo.“

„Děkuji.“ Kývnu bradou na oba její rodiče, než zamířím chodbou. Dojdu k pokoji, zastavím se s rukou na klice a zhluboka se nadechnu. Otočím klikou, ale než mám šanci otevřít, dveře se mi vytrhnou z ruky.

„Jsi tady,“ zavřeští Kim, těsně před tím, než na mě skočí a obejme mě pažemi kolem krku. Moje ji instinktivně obejmou kolem pasu a přitáhnu si ji těsněji k sobě, když vzlykne. „Je mi to tak líto.“

Zvednu ji, donesu rychle do pokoje a nohou zavřu za sebou dveře, než ve tmě najdu postel. Uvidím ji přes místnost, pohnu se s námi tam a pak si ji posadím bokem na klín.

„Uklidni se,“ zašeptám a ona pláče silněji, svírá mě a omlouvá se znova a znova, což mě zabíjí. Já jsem ten, kdo se má omlouvat za to, že jsem ztratil kontrolu, byl jsem kokot a odešel jsem. „Prosím, baby, uklidni se,“ prosím ji, jak mě její slzy trhají jedna za druhou.

„Měla jsem ti to říct. Měla jsem ti to říct, ale neřekla. Já… já měla s-strach, že bys… že by ses s tím nedokázal vyrovnat a-a… a že bys mě mohl opustit,“ říká mezi vzlyky, a mě se obrátí žaludek.

Udělal jsem přesně to, co si myslela, že bych mohl udělat. Vybouchl jsem a pak odešel. Neřekl jsem jí, že si promluvíme, až budu mít možnost se uklidnit, takže nevěděla, že jsem ji neopustil.

„Omlouvám se, baby, neměl jsem nechat věci tak, jak jsem nechal. Jen jsem si potřeboval vyčistit hlavu,“ řeknu jí, přitisknu si tvář k jejímu krku a dýchám její vůni.

„Já… já ti zkoušela volat.“

„Jel jsem do hor, takže jsem neměl signál. Neopustil jsem tě. Jen jsem potřeboval o tom trochu přemýšlet.“

„Jsem idiot.“

„Nejsi.“ Hladím jí na krku a díkybohu, se její vzlyky po pár minutách uklidní. „Potřebuji tě vidět,“ řeknu jí tiše a ona se ode mě odtáhne. O vteřinu později, jemné světlo naplní místnost a její, uplakaná tvář, se na mě podívá. Palcem otřu její slzy pod očima a prohlížím si její krásnou tvář. „Byl jsem vyděšený,“ přiznávám a její tělo se zachvěje, jako by byla šokovaná tímto prohlášením. „Tak zatraceně vyděšený.“ Přejedu jí prsty po její jemné tváři, a zachytím slzy, než spadnou. „Neumím si představit svět bez tebe.“

„Já nikam nejdu,“ zašeptá a zvedne ruku k mojí čelisti. Zavřu oči, čelo si opřu o její a moje paže se kolem ní utáhnou, myšlenka na to, že ji ztratím, je víc, než mohu zvládnout.

„Vezmi si mě.“

Ta slova jsou venku dřív, než je můžu zachytit, ale teď, když jsem je řekl nahlas, vím, že je to přesně to, co chci. Chci, aby byla mojí ženou. Chci se s ní probouzet každé ráno a jít s ní do postele každý večer. Chci strávit zbytek svého života tím, dělat ji šťastnou.

„Cože?“ vydechne.

Odtáhnu se, abych se jí podíval do očí, a zopakuju „Vezmi si mě.“

„My…“

„Je mi jedno, jak dlouho spolu jsme,“ přeruším ji, když vím, co přesně chce říct. „Já vím, že chci život s tebou. Teď už vím, stejně jako jsem to věděl od chvíle, co jsem tě potkal, že jsi stvořená pro mě.“

„Sage.“ Zavře oči a zavrtí hlavou.

„Prostě řekni ano. Nevzdám to, dokud neřekneš ano.“

„Myslíš to vážně.“ Otevře oči, studuje moje a já držím její pohled, aby v nich viděla pravdu.

„Nikdy jsem nebyl vážnější ohledně ničeho v mém životě.“

„Já neumírám. Jsem nemocná, ale mám před sebou dlouhý život,“ řekne tiše a já ji přitáhnu blíž.

„Pak řekni, že budeš svůj dlouhý život, žít se mnou,“ naléhám a ona si skousne spodní ret mezi zuby. „Miluji tě, Kimberly, od chvíle co jsme se potkali a od té doby, jsem se jen do tebe zamiloval víc. Řekni mi, že necítíš to samé. Řekni mi, že od první vteřiny co jsme se potkali, jsi necítila tu přitažlivost mezi námi, jako by naše životy byly vždycky nějak propojené. Řekni mi, že nejsme stvořeni jeden pro druhého.“

„Já…“ Polkne a zavře oči. „Taky tě miluju. Já jen… Nechci, aby sis mě chtěl vzít, nebo být se mnou jen proto, že si myslíš, že můj čas je omezený.“

„Všichni máme omezený čas, baby,“ říkám a jemně vezmu její tvář do dlaní. „Nikdo neví, kdy jeho čas na zemi skončí. Můžu umřít zítra, ale pokud se to stane, chci zemřít a něco pro tebe znamenat.“

„Znamenáš pro mě všechno.“

„Tak řekni, že si mě vezmeš.“

„Bože, ty to opravdu myslíš vážně. Jsi blázen.“

„Řekni, že si mě vezmeš, Kimberly. Řekni, že budeš moje žena.“

„Nevdám se ve Vegas, nebo na radnici,“ zašeptá a mě v hrudi poskočí srdce.

Zajmu její ústa znovu, přetočím ji na záda a odtáhnu se jen lehce, abych na ni viděl. „Je to ano?“

„Bože, jsem vážně stejný blázen jako ty.“ Zavře oči, pak je otevře a pak mě obejme rukama kolem krku. „Ano.“

„Sakra, díky.“ Políbím ji hluboce, ale odtáhnu se dřív, než by se mi věci vymknuly z rukou. „Tví rodiče jsou v chodbě,“ připomněl jsem jí tiše, když se na mě zklamaně podívala, a pak zavřela oči.

„Správně.“ Polkne a lehne si zpátky na postel. Přetočím ji ke svému boku a všimnu si, že brzké ranní slunce, prosvítá zataženými žaluziemi. Přejedu jí prsty po boku a usměju se, když se více přitulí k mé hrudi. „Mám prosbu,“ řekne tiše a moje ruka se zastaví na jejím boku.

„Jakou?“

„Příště, až na mě budeš naštvaný, mohl bys sis dát čas na uklidnění, než si promluvíme? Ty…“ Udělá pauzu, pak se pohne a zvedne se na loket, aby se na mě podívala. „Tohle bylo podruhé, co jsi byl na mě naštvaný a vybouchnul, aniž bys mi dal šanci to vysvětlit.“

„Omlouvám se, baby,“ odpovím a nesnáším to, že má pravdu.

„Já taky.“ Pokrčí rameny a přejede mi prsty po čelisti. „Nenávidím, že jsem ti to neřekla dřív a ty jsi to musel zjistit takovýmhle způsobem.“

„Je to pryč. Jdeme dál.“

„Jo,“ souhlasí a opře si hlavu o mou hruď. „Tvá máma a moje, spolu budou bojovat jako blázni, je ti to jasné?“ zeptala se do ticha po pár minutách.

„Proč?“ Zvednu hlavu, abych se na ni podíval, a ona nakloní svou, aby se naše pohledy setkaly.

„Moje máma tajně plánuje moji svatbu od té doby, co mi bylo šestnáct, kdy mě vzala vybrat šaty na maturitu do svatebního obchodu. A soudě podle způsobu, jak se tvoje máma chovala na večeři, je stejná, nebo má představy, jak chce, aby věci byly.“

„Pojedeme do Vegas a ulehčíme jim to.“

„Už jsem ti řekla, že nejedu do Vegas.“

„Já se té myšlenky nevzdávám. Jak dlouho myslíš, že ti dá naplánovat tuhle svatbu, vůbec?“

„Bude to naše svatba,“ zamumlá, štípla mě do bradavky a já překryju její ruku svou, a cítím, jak se jí pohne tvář, když se usměje. „Nevím, jak dlouho to bude trvat. Pravděpodobně rok, nebo tak.“

„Pardon?“

„Rok, možná trochu déle,“ zopakuje, dívajíc se na mě.

„Nebudu čekat zatracený rok, než si tě vezmu.“

„Uvidíme.“

Přetočím se na bok, zvednu se na loket a podívám se na ni. „Nebudu čekat rok,“ zopakuju.

„Chci, aby máma a táta tohle měli. Je pro mě důležité, dát jim tenhle čas se mnou. Jsem pro ně jen já. Nejsou tu žádné další děti, které by vdali, nebo oženili. Vím, že táta mě chce vést uličkou a moje máma mi bude chtít pomoct najít šaty a naplánovat svatbu.“

Má pravdu; je to jen ona. Já mám pět bratrů a sester. Pokud nebudu mít svatbu, moji rodiče budou schopní tohle dostat od ostatních sourozenců. Ale pro Kiminy rodiče, je jen ona a jak moc chci, aby byla se mnou spojená, chci, aby byla šťastná a aby její rodiče to mohli sdílet s ní. Zaslouží si to a stejně tak ona.

„Dobře,“ souhlasím zdráhavě a její tvář se zjemní. „Zkusím být trpělivý, ale nic neslibuji.“

„Děkuji.“ Nakloní se a přejede svými rty po mých, což se pak změní ve vzdychnutí do mých úst, když si její jazyk pohrává s mým a moje ruce najdou její ňadra.

„Zůstaneme dneska na noc v hotelu,“ zavrčím, jakmile odtáhnu od ní ústa.

„Cože?“ zamrká, otevře oči a podívá se na mě.

„Nemůžu se s tebou milovat tady, a opravdu se s tebou milovat chci,“ řeknu a přitisknu svou tvrdou délku k jejímu boku, a ústa se jí zformují do jemného O. „Přesně. Takže dneska v noci, budeme v hotelu. Tak si tě budu moct vzít kdykoliv a jakkoliv budu chtít.“

„Okej,“ souhlasí a pak si zívne, což je následované mým vlastním zívnutím.

„Ale právě teď, budeme spát,“ řeknu tiše a přitáhnu ji zpátky do náruče.

Přitiskne se tělem k mému boku, s hlavou v ohybu mé paže a já slyším znovu její zívnutí, těsně před tím, než její tiché pochrupávání, naplní místnost. Usměju se při tom zvuku, políbím ji na vršek hlavy a pak tam ležím, ještě dlouho potom, co usne a přemýšlím, zatraceně konečně.