Thief - 4. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Jitka

„Jenom jí dal ruku kolem ramen,“ zašeptám Maxovi, popadnu ho za ruku a zatlačím zpět do sedadla. „Za to mu nemůžeš nic udělat! Představ si, že je to tvoje rande. Dělal bys něco horšího, než jen tohle.“

„Ale tady se nebavíme o mně,“ zamumlá Max a sedne si. Z kapsy si vytáhne dalekohled a já si přejedu rukama přes tvář. „To si ze mě děláš prdel,“ zamumlám si pod nosem a sleduju svého nejlepšího přítele, jak se dívá dalekohledem. Jsem si zatraceně jistá, že přes něj nic nevidí, jen se snaží vypadat dramaticky.

„Beru tuhle sračku smrtelně vážně,“ odpoví a strčí si do pusy hrst popcornu.

„To vidím,“ řeknu zostra, než se vrátím zpátky k filmu. „Abych pravdu řekla, tak Tomovi se Sierra musí opravdu líbit, když je ochoten podstoupit všechny tyhle sračky.“

„Časem se jeho skutečné úmysly ukážou.“

Zakroutím očima a odstřihnu ho, když si pak mumlá pod nosem, že nemůže vidět ruce Sierry. Když film skončí, tak na ně čekáme venku. Max si vezme Toma stranou, aby si s ním promluvil, a já zůstanu se Sierrou sama.

„To je směšné,“ řekne a našpulí rty. „Ale Tom je tak úžasný! Znovu mě pozval ven. Taky si myslíš, že vypadá skvěle?“

Ne, ale stejně…

„Sluší vám to spolu,“ je všechno, co na to řeknu.

„Já vím!“ zářivě se usmívá, takže vím, že jsem řekla správná slova. „Chci, aby mě políbil. Musí k tomu dojít v autě, než mě půjde doprovodit ke dveřím, protože Dash vyjde ven se svým smrtícím pohledem a bude se snažit Toma zastrašit.“

Zajímá mě, jestli Dash vyjde ven s nahou hrudí.

„Vi, jdeme,“ řekne Max, který jde před Tomem, který je ve tváři úplně rudý. Můžu si jen domyslet, co se tam stalo.

„Ahoj,“ řeknu Sieře s Tomem, když jdu za Maxem do auta. „Co jsi mu to řekl?“

„Jen jsem mu řekl, aby zavezl Sierru rovnou domů, a že mi Dash napíše, když dorazí domů, takže budu přesně vědět, jak dlouho jim cesta domů trvala,“ vysvětluje.

„Panebože,“ zašeptám a nasednu do jeho černé Hondy. „To je docela drsné.“

„Já vím,“ řekne Max s úšklebkem.

„Myslím si, že ti ta moc stoupá do hlavy, Maxi,“ řeknu mu a nakrčím čelo. „Můžeme se cestou domů zastavit na něco k jídlu?“

„Jo, mám hlad,“ řekne a otočí auto. „Co by sis dala?“

„Hranolky,“ řeknu a zamžourám. „Hromadu hranolků.“

Objednáme si jídlo a pak si Max zkontroluje telefon. „Sierra je doma. Mise splněna.“

„Ty jsi opravdu trdlo, Maxi,“ řeknu mu a široce se usmívám. „A taky jsem si myslela, že přineseš alkohol,“ popichuju ho.

„Zítra mám zápas,“ řekne a bouchne se do hrudi. „Nejlepší hráč nemůže být rozhozený, ne?“

„Dashe nic nerozhodí,“ řeknu a ušklíbnu se.

Maxi si mě přehodí přes rameno, přímo uprostřed restaurace během večeře, rukama mávám ve vzduchu.

„Co jsi to říkala, Vi?“

„Nic,“ řeknu. „Panebože, Maxi, dej mě dolů! Všichni na nás zírají!“

„Nejdříve mi řekni, co chci slyšet,“ řekne vesele a pak mě začne lechtat mezi žebry.

„Jsi nejlepší basketbalista všech dob,“ rychle ze sebe vysypu.

Postaví mě na zem a já si upravím vlasy, které mám všude kolem tváře. „Blbečku.“

Znovu ke mně vykročí, takže uskočím dozadu.

„Vy dva jste rozkošný pár,“ řekne nějaká paní před námi. Zčervenám, ale Max se jen tak nevzdá a udělá to, co vždycky, jakmile mě obejme. „Děkuji madam. Je jako osina v zadku, ale je moje.“

Dáma se zachichotá a otočí se.

Podívám se na Maxe.

Ten sklopí pohled.

Oba se rozesmějeme.

*****

Když Dash nepřijde do školy v pondělí, úterý a ve středu, tak se mě učitelka zeptá, jestli jsme si s Dashem blízcí a jestli mu můžu zanést úkoly, takže nebude pozadu. Nikdy jsem u něj nebyla, ale Max mi to jednou ukázal, takže vím, kde to je. Zaparkuju na prázdné příjezdové cestě, vezmu papíry do ruky a vydám se k předním dveřím, kde třikrát zaklepu. Po chvilce se otevřou dveře a v nich se objeví Dash s nahou hrudí, přesně tak, jak vždy otevírá dveře v mých snech. Má štíhlé, opálené atletické tělo, které je naživo mnohem lepší, než v mých představách, pleť má hladkou a opálenou.

„Violo, co tady děláš?“ zeptá se a zamračí se.

Podívám se mu do očí. „Aha. Jasně. Požádali mě, abych ti přinesla úkoly. Je všechno v pořádku? Jsi nemocný nebo co?“

Uslyším, jak někdo uvnitř hlasitě zakašle.

„Jsem v pořádku,“ řekne a vezme mi z ruky papíry. „Moje nejmladší sestra je nemocná a máma má hodně práce, takže…“ zarazí se a vyhne se mému pohledu.

Nechodí do školy, protože má nemocnou sestru, na kterou dává pozor? Co to je za řeči? A co jeho vzdělání? Anebo skutečnost, že to nejsou jeho děti? Dám se dohromady, nechci, aby se naštval.

„Můžu skočit do lékárny nebo pro ni přinést nějakou polívku, jestli chceš,“ nabídnu se, protože to je to poslední, co pro něj můžu udělat, abych pomohla. Mezi dveřmi se objeví roztomilá tmavovlasá holčička a postaví se vedle bratra. Tipuju, že jí je tak devět. Má červený nos a je bledá, takže se rozhodně necítí dobře.

„Zbožňuju kuřecí vývar.“ Podívá se na Dashe svýma štěněčíma modrýma očima. Vypadá to, že jediný Dash má fialové oči, i když jsem ještě neviděla jeho poslední sestru.

„Tohle je Marigold,“ řekne Dash a usměje se na ni. „Nebo taky Mari, jak jí říkáme. Savannah usnula.“

„Ráda tě poznávám, Mari,“ řeknu jí s úsměvem. „Určitě ti můžu kuřecí vývar přinést. Ještě něco by ti pomohlo, aby ses cítila líp?“

„Nemusíš-“ začne Dash, ale je přerušen.

„Nějaké sladkosti by mi pomohly,“ řekne Marigold vážně.

Zasměju se, narovnám se a podívám na Dashe. „Vrátím se s polívkou a nějakými sladkostmi a pak na tuhle holčičku dohlídnu, aby sis mohl udělat úkoly.“

Nečekám na odpověď, otočím se a vrátím se do auta. Cítím na sobě jeho pohled, ale ignoruju ho. Koupím kuřecí vývar, nějaké jídlo pro Dashe, léky a sladkosti, utratím svoje týdenní kapesné a jedu zpátky k němu domů. Mari mi otevře dveře a já vejdu dovnitř, dostanu se do obýváku, kde sedí Dash s někým, kdo musí být Savannah.

„Ahoj,“ řeknu, položím svůj nákup na stolek a všimnu si, že si oblíkl modré tričko. „Dej si pauzu. Převezmu to.“

„Jsi si jistá?“ zeptá se a vypadá nejistě. „Za chvilku Jasmině a Sieře skončí hodina tance. Můžou-“

„Dashi,“ podám mu jeho hamburger a hranolky.  „Najez se a jdi se učit.“

Podívá se na jídlo a pak na mě, vypadá zamyšleně. Ignoruju ho a vytáhnu dvě misky polívky, dvě plastové lžičky, balíček bonbónů a léky. Dash to pochopí a odejde z pokoje, zatímco dám holkám jídlo, vezmou si léky a pak si za odměnu sní konečně bonbóny.

„Líbí se mi jméno Viola,“ řekne mi Savannah. „Je hezké.“

„Díky,“ řeknu jí. „Ty máš taky pěkné jméno. Cítíš se teď o něco lépe?“

„Trochu,“ zívne Mari. „Jsem unavená.“

Obě nakonec usnou na gauči. Uklidím obývák, vím, že překračuju hranice, ale nedokážu si pomoct. Pak se vydám najít Dashe, který si dělá v kuchyni úkoly.

„Ahoj,“ řeknu a přistoupím k němu. „Holky rychle usnuly, takže můžu jít domů.“

Vypadá unaveně. Zajímá mě, kde je jejich otec a proč to vypadá, že hlavou rodiny je tady Dash.

„Počkej, dám ti nějaké peníze za ten nákup.“

Vstane, ale já ho zarazím. „Neobtěžuj se. Kdybys cokoliv dalšího potřeboval, tak mi zavolej. Máš moje číslo?“

Zakroutí hlavou. Natáhnu ruku a on mi podá telefon, naše prsty se lehce dotknou. Uložím mu svoje číslo jako Vi, usměju se na něj a odejdu.

A když jedu domů, tak v duchu poděkuju svým rodičům za to, co všechno pro mě udělali.

******

V pátek ráno ve škole otevřu svojí skříňku a najdu tam přání a červenou růži. Otevřu přání a uprostřed jsou napsaná dvě slova.

Děkuju ti.

Usměju se a přivoním si k růži, ucítím sladkou vůni. Potom ji vrátím zpátky do skříňky, zavřu ji a vydám se do třídy lehkým krokem.