Thief - 2. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Jitka

„Proč se chováš tak divně?“ zeptá se mě před Dashem Max.

Podívám se na něj a mám v očích vraždu. „Jak divně se chovám?“

Přimhouří oříškově hnědé oči a prohlíží si mě. „Nachystala jsi mi oběd?“

Zakroutím na něj očima a vytáhnu jeho zabalený sendvič, balíček brambůrků a zelené jablko.

„Perfektní,“ zářivě se usměje a vezme mi to z ruky. „Díky, Vi.“

„Není zač,“ řeknu mu a vím, že zítra udělá on pro mě to samé. Začali jsme s tím na základní škole, kdy jsme si vyměňovali obědy a už nám to zůstalo.

„Připravila ti oběd?“ zeptá se Dash a přejede mezi námi pohledem. „To nevypadá moc feministicky.“

Max zvedne hlavu a probodne Dashe pohledem. „Tohle je něco, co děláme.“

Dash přikývne a vypadá zamyšleně. „Nechceš si trochu zahrát?“ Max přikývne a během chvilky spořádá svůj sendvič. „Kurva, že jo.“ Otočí se ke mně. „Zahraješ si s námi nebo tady zůstaneš sedět?“

„Zůstanu tady sedět,“ řeknu mu. Ví, jak jsem při sportu nešikovná, ale pořád mě zkouší pozvat.

„Hraješ fotbal?“ zeptá se mě Dash a sleduje mě fialovým pohledem.

„Ne,“ odpovím a otevřu si svůj balíček brambůrků.

Vypadá zmateně a pak se postaví. „Maxi, počkám na tebe na dvoře.“

„Dobře,“ odpoví Max.

Sleduju, jak Dash jde k mladé holce, která se hodně podobá Sieře.

„To je jeho sestra Jasmine,“ řekne mi Max. „Je čtvrtou z nich. Dvě jsou na střední a dvě jsou na základní škole. Všechny jsou mladší.“

„Jak dlouho už ho znáš?“ zeptám se zvědavě a nespouštím z Dashe pohled, zatímco mluví se svou sestrou.

„Asi rok jsme spolu hráli,“ řekne a napije se ze své lahve s vodou. „Je opravdu v pohodě. Přínos pro náš tým. Víš, že můžeš přijít kdykoliv na můj zápas.“

„Naposledy, když jsem přišla na tvůj zápas, tak tvoje přítelkyně vyváděla,“ rozhodnu se tuhle skutečnost připomenout.

„A proto se stala mojí ex,“ řekne Max, vstane a otře si ruce do kalhot. „Budeš tady sedět sama?“

Podívám se nejdříve vpravo a pak vlevo. „No, vypadá to, že všichni mojí přátelé se mi vyhýbají.“

Zakloní hlavu dozadu a rozesměje se.

Samozřejmě, že mám hromadu kamarádů, ale s nikým si nejsem tak blízká, jako s Maxem. Jsou to spíše známí, než přátelé v pravém slova smyslu, jak jim říká Max. Je to ten typ přátel, se kterými se bavíte, vyrážíte ven a užíváte si zábavy, ale když pak s nimi ztratíte kontakt, tak je konec. Nevadí mi zůstat sama, budu tady spokojeně sedět a číst si. Max vyrazí ke dvoru, já dočtu knihu a pak vytáhnu z batohu další. Když zazvoní zvonek, tak si zkontroluju, jakou teď mám hodinu, a vypadá to na ekonomiku. Vydám se směrem ke třídě.

*****

Odkašlu si. „Takže, k tomu co se stalo…“

„Tím myslíš to, že jsi narušila soukromý rozhovor mezi mnou a mojí sestrou, protože sis myslela, že je dobrý nápad skočit nám do řeči a vyjádřit nám náhodným cizincům svůj osobní názor?“ řekne ostrým tónem, který jsem nechápala.

„Aby to bylo fér, tak jsem si myslela, že jsi její přítel-“

„Víš, co se říká o lidech, kteří něco předpokládají?“ pokračuje a hrubě mě utne.

Zvednu ruce nahoru. „Není potřeba, aby ses choval jako blbec, kámo.“

Dash nasype mouku do mísy a začne míchat. Když přišel pozdě na domácí práce, tak jediné volné místo bylo vedle mě, takže teď jsme spolu uvízli, pečeme chleba a vedeme rozhovor. Vezmu olej a trochu ho naliju do misky. Dash zastaví svoje agresivní míchání a podívá se na mě.

„Toho oleje bylo trochu moc.“

„Ne, nebylo,“ řeknu mu a popadnu sůl. „Musíme tam přidat sůl.“

„Udělám to,“ řekne, vezme si ode mě sůl a trochu tam nasype.

„Tohle je společná práce,“ řeknu posměšně a přitáhnu si mísu k sobě. „Je mi jedno, jestli jsi umanutý a rozkazovačný, protože tohle je taky můj bochník chleba.“

Povzdechne si, jako bych z něj vysála veškerou energii, protože se mnou musí jednat a posune mísu ke mně. „Tak se do toho pusť, Violo.“

Užívám si, jak vysloví mé jméno, vyhnu se jeho pohledu a zvednu mísu s těstem. Z koho si dělám srandu? Nemám ani páru, jak se dělá chleba.

Nebo cokoliv jiného. Jo, nejsem žádná Martha Stewartová.

„Co mám dělat dál?“ zeptám se a odmítám se cítit rozpačitě. Podívám se na zadání a pak se rozhlídnu po ostatních, jak na tom jsou. Když se vrátím pohledem k Dashovi, tak se na mě dívá.

„Co je?“ zeptám se.

Pomalu několikrát zamrká. „Jak jen tě může Max vystát?“

Prásknu těstem dolů na vál. „To samé si říkám já o tobě.“

Vezme si ode mě těsto a pak ho sleduju, jak pokračuje v hnětení a potom, když je těsto připravené v nádobě, strčí ho do trouby, aniž by si přečetl instrukce. Pravděpodobně je jeden z těch, který je dobrý v čemkoliv a kdykoliv.

To mi pořádně leze na nervy.

Začnu vyplňovat pracovní list, který jsme dostali od učitele, a jsem šťastná, že můžu udělat teoretickou práci. Tyhle hodiny nesnáším a taky nesnáším vaření nebo pečení, ale nechci mít z hodiny špatnou známku. Rychle dokončím poznámky a potom je posunu k Dashovi. Postaral se o pečení, takže to nejmenší, co můžu udělat, je uplatnit svojí roli v našem týmu a být užitečná. Když si projede moje poznámky, tak pobaveně nadzvedne koutky rtů.

„Jakou mám mít jistotu, že jsi natolik chytrá, aby byly odpovědi správné?“

Zakroutím na něj očima a řeknu, „Jak si můžu být jistá, že ten chleba bude dobrý?“

Nad tím se ušklíbne, až se znovu objeví jeho dolíčky. Vezme si moje papíry a přepíše si odpovědi. Jakmile skončí, tak zvedne hlavu, podívá se na mě a řekne, „Jestli bude ten chleba hnusný, tak to bude tvoje chyba, protože jsi tam dala hodně oleje.“

Nemůžu si pomoc a zasměju se. Buď to, anebo bych mu musela něco hodit na hlavu.

„Jsi nesnesitelný.“ 

Zakroutí hlavou. „A ty nejsi?“

„Ne.“

„Jsi vlezlá,“ rozhodne se zdůraznit. „Kdo se zastaví a přeruší soukromý rozhovor?“ Odmlčí se.

 „V pondělí ráno, první školní den?“

Takže jsme zase zpátky u toho.

„Kdo křičí na svojí malou sestru, první školní den v nové škole, když to může slyšet kdokoliv kolem?“ zeptám se ho.

„Já, když moje sestra má na sobě zasraně krátkou sukni, a protože to všem kolem může být jedno,“ odpoví a zní naštvaně.

„Fajn, tak příště si na ni křič předtím, než odejdete z domu,“ navrhnu a abych se rozptýlila, tak se rozhlídnu po třídě.

„To udělám,“ odpoví sarkasticky a opovržlivě.

Zajímalo by mě, jestli by si se mnou někdo nevyměnil místo. Prudce hodí svoje pero na stůl, až se ten zvuk v tom tichu okolo nás roznese.

„Ty s Maxem randíš?“ zeptá se po chvilce.

„Ne,“ odpovím s nakrčením nosu.

„A někdy předtím jste randili?“ zeptá se, nakloní hlavu na stranu a pozoruje mě.

„Nikdy.“

Přikývne, ale vypadá zmateně. „Vám dvěma nerozumím.“¨

A já zase jemu. V jednu chvíli ho chci bodnout vidličkou a v další přemýšlím o tom, jak je roztomilý. Co jenom na něm je, že jsem z něho takhle zmatená?

„To ani nemusíš,“ vypálím zpátky a pozvednu na něj obočí. Většina lidí našemu přátelství s Maxem nerozumí. V době, kdy jsou věrnost a čest nedostatkové zboží, je jasné, že nerozumí. Neví, co je to skutečné přátelství, dokud je to nepraští přímo do tváře.

Pokrčí rameny, jakoby mu to bylo jedno a pak se vrátí k tomu, že mě ignoruje.

Takže dělám to samé. Jenomže každou chvilku na něj koutkem oka pohlédnu. Naštěstí mě nepřistihne.

Chleba je výborný. Dash mlčí, ale jeho samolibý výraz mluví sám za sebe. Přesně v tuhle chvíli si uvědomím, že mě fascinuje, i když ho nemám moc ráda.

Vůbec.