Thief - 12. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Jitka

„Dashi, tohle je fakt výborné,“ řeknu a zasténám. „Neexistuje nic, co bys nezvládl, že?“

„Vaření mi nevadí,“ odpoví, sedne si a sleduje mě, jak vyluxuju talíř plný jídla. Jeho dům je úžasný, přesně takový, který bych si i sama koupila. Má dvě patra, vypadá moderně, vše je převážně v černé a krémové barvě, ale s občasnými prvky červené a šedé. Ještě jsem neviděla druhé patro, ale mám dojem, že to tam bude stejně úchvatné.

„Nevadí mi jíst,“ poznamenám a usměju se na něj. „Bude to těžké překonat, když budu na řadě s vařením.“

Vyštěkne smíchy. „Pořád jsi soutěživá, co?“

Uculuju se. „Neřekla bych, že jsem soutěživá. Jenom nerada prohrávám.“

„To vidím. Přemýšlela jsi někdy o tom, kde bychom teď byli, kdybychom se na těch několik let nerozešli?“ zeptá se a změní téma.

„Přemýšlela jsem o tom,“ přiznám se. „Prostě jsem nevěděla… Cítila jsem se nejistě. Co mám říct? Proč jsi nezkoušel mě kontaktovat? Co kdybys na mě po tom všem zapomněl? Tolik otázek a já jsem nevěděla, jak by ses zachoval nebo kam ses v životě posunul. Co jsem mohla vědět? Mohl jsi být ženatý a mít děti. Myslím, že je to těžké, protože jsme byli hrozně mladí a část mě si myslela, že je to jen mladická zamilovanost a láska ze střední školy. Rozumíš, co tím chci říct?“

Přikývne. „Rozumím. Přesně rozumím tomu, co myslíš. Možná jsem si trochu myslel, že jsi na mě zapomněla, a že kdybys mě potřebovala nebo chtěla, tak jsi mě mohla kontaktovat, chápeš? Každý rok jsem chodil k Maxovu náhrobku a myslel na něj, tak jako na tebe.“

Dokonce i dnes mi Max chybí každý den.

„Jsem šťastná, že jsi to dělal,“ řeknu mu a smutně se usměju. „Přála bych si, aby tady byl.“

„Já taky,“ řekne. „Kdo ví, dneska by z něj mohl být profesionální hráč basketbalu.“

„Taky jsi jím mohl být, kdybys chtěl.“

„Ve skutečnosti mi dali stipendium,“ přizná se a sklopí pohled na své ruce. „Ale nepřijmul jsem ho.“

„Proč ne?“ zeptám se a nechápu, proč odmítl takovou životní příležitost.

„Moje sestry,“ odpoví a pokrčí rameny. „Už by neměly nikoho, kdybych odešel. Takže jsem ho odmítl a zůstal.“

„Jsi prostě úžasný, Dashi,“ řeknu a cítím se dojatě. „Kéž bys ho vzal, jestli tohle byl tvůj životní sen.“

„Nakonec se všechno vyřešilo. A abych byl upřímný, to stipendium mělo být Maxovo.“

Projede mnou smutek, protože má pravdu. Max byl rozhodně předurčen k velkému úspěchu. Na pár vteřin se mu zadívám do očí. „Všechno hrálo ve tvůj prospěch. Vybral sis dobře. Měl bys být na sebe hrdý.“

„Tak jako ty.“

Zvednu skleničku s červeným vínem. „Na to si připijeme.“

Dojíme a já pak Dashovi pomůžu umýt nádobí, i když se o tom se mnou dohadoval. Rozhodneme se, že si pustíme film a já se rozvalím na gauč vedle něj. Cítím se spokojeně, jak jsem se už dlouho necítila.

*****

Vzbudím se uprostřed noci, kolem mě jsou obtočené paže a ležím v královsky velké posteli s bílými prostěradly. Musela jsem usnout na gauči a Dash mě odnesl do své ložnice. Uvolním se, lehnu si zpátky k němu a nechám se zezadu obejmout, zapadneme do sebe jako dvě lžičky. Džíny mám svlečené, takže ležím v posteli jenom v tričku a kalhotkách.

„Nejsi vyděšená,“ řekne slabým, ospalým hlasem, který mě přinutí k úsměvu.

„Je mi teplo a dobře, takže nemůžu být vyděšená,“ řeknu mu. „A tvoje poloha je velmi přesvědčivá.“

Políbí mě na rameno. „Mám toho v rukávu ještě víc.“

„Dobré vědět,“ řeknu a zívnu. „Tvoje postel je hrozně pohodlná.“

Další polibek na rameno, tentokrát delší. „Spi, Vi.“

Znovu zívnu. „Neříkej mi, co mám dělat.“

Dash se usmívá, zatímco já usínám.

*****

Když se probudím podruhé, tak ležím v posteli sama a sluníčko už je dávno na obloze. Lehce se protáhnu, přinutím se vstát a zamířím rovnou do Dashovy koupelny, pak si natáhnu džíny a vydám se dolů.

Dashe najdu v kuchyni, jak připravuje snídani.

„Dobré ránko,“ zamumlám a zezadu ho obejmu. „Tady něco krásně voní.“

Otočí se a usměje. „Dobré ráno. Chystal jsem ti snídani do postele.“

„No, tak v tom případě se vracím zpátky do postele,“ řeknu a kouknu na pánev, kde se opéká slanina.

„Dáš si kávu?“

„Ano, děkuji,“ souhlasím, protože ji zoufale potřebuju a rozhlídnu se po kuchyni.

Řekne mi, abych se posadila, než mi připraví kávu. V klidu ji popíjím a Dash nám mezitím nachystá oběma snídani.

„Myslím, že mě ještě takhle nikdo nerozmazloval,“ přiznám se a pozvednu na něj obočí. „Dávej si pozor nebo si na to zvyknu.“

„Právě v to doufám,“ řekne a posadí se vedle mě s vlastním talířem. „V kolik musíš být v práci?“

Kouknu na hodinky. „Zhruba tak za hodinu. Musím za chvilku odejít domů, kde si dám sprchu a nachystám se. A co ty?“

Do pusy si hodí kousek slaniny. „Asi vyrazím kolem oběda.“

„Chci mít tvůj čas,“ zasténám.

„Výhody vlastního podnikání,“ řekne a mrkne na mě. „Ale taky to s sebou přineslo spoustu stresu a tlaku.“

„Někdy mě musíš vzít do tvého obchodu.“

„Myslím, že to můžu udělat,“ řekne a zamyšleně žvýká. „Chci, abys věděla, že jsem včera spal dobře, jak už se mi dlouho nestalo, dokonce i přes to, že jsem byl tvrdý.“

Skoro se udusím kouskem toustu. „Nemůžeš jen tak vyhrknout všechno, co ti přijde na jazyk.“

Zasměje se a fialové oči mu jiskří. „Po tom všem se stydíš, Vi?“

„Jen to říkám,“ odpovím a pokrčím rameny, po jeho rýpnutí se cítím najednou pobaveně a rozpačitě. Hlavně proto, že netuším, kdy spolu budeme spát. Vím, že na tyhle věci neexistují žádná pravidla, ale nechci to s ním uspěchat i přesto, že moje tělo s tím nesouhlasí. „A abys neřekl, tak mě se taky dobře spalo.“

„Skvělé,“ zamumlá.

Dojíme snídani a Dash mě potom zaveze domů, abych se mohla připravit do práce. Jakmile tam dorazím, tak rychle skočím do sprchy, vyčistím si zuby. Pak si obleču černé kalhoty a bílou košili. Vlasy si sepnu do culíku, trochu se nalíčím a zkontroluju se, jestli vypadám upraveně a profesionálně. Jsem spokojena, tak si nazuju černé lodičky a vydám se ke svému autu. Snažím se soustředit na pracovní den, který mám před sebou, místo toho, abych myslela na chlapa, protože se nemůžu dočkat, kdy ho znovu uvidím.