Thief - 1. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Jitka

„Tahle je sexy,“ poznamenám a kývnu hlavou k blondýnce, která projde chodbou. Maxi ji přejede pohledem a pak se na mě ušklíbne, jak to umí jen on. „Vypadá… tvrdohlavě.“

Zakroutím očima a nevěřícně se na něj podívám. „Tvrdohlavě? To jako vážně?“

Může holka vypadat neústupně? Existuje to?

„Jsem umíněná a ty mě přesto miluješ,“ poznamenám a stisknu k sobě rty. Jsou věci, které když ten kluk vytáhne….

„Jo, jako kamarádku,“ řekne a obejme mě. „Přesto tě nikdy nepozvu na rande. Zešílel bych z tebe.“

„Kreténe,“ zamumlám, ale potom zakroutím hlavou a usměju se pro sebe. Max bydlí vedle mě od chvíle, kdy nám bylo pět. Ani si nepamatuju dobu, kdy jsme nebyli přátelé, a i přestože si nás někteří lidé romantizují, tak ksakru neexistuje žádná jiná možnost, než že budeme jen přátelé.

„Jo, ale přesto mě miluješ, to je pravé přátelství,“ řekne a je rozptýlený sledováním blondýnky. Ukáže na ni. „Zpátky k ní… Za chvilku se vrátím.“

Zasměju se a podívám se na svůj rozvrh. Dneska je to první školní den a Max je ve svém živlu, od rána kontroluje všechny nového holky, které nový školní rok nabízí. Já jsem pro změnu zaujatá tím, abych dorazila včas na přednášky a byla plně vytížená už od prvního dne. Už jsem skoro u učebny angličtiny, když zaslechnu hlas, který říká, „Co to máš kurva na sobě?“

Zvědavě se podívám vpravo, kde zahlídnu stát hezkou holku v krátké džínové minisukni a těsném černém topu. Fajn, ta sukně je opravdu příliš krátká, ale moc se neliší od toho, co tady běžně holky nosí do školy. Zaznamenám, že je krásná, má jako uhel černé, rovné vlasy a světle modré oči.

„Neztrapňuj mě,“ slyším, jak odpovídá skrz zaťaté zuby.

„Jdi se domů převléct,“ zavrčí kluk k chudákovi holce. Prohlídnu si ho zezadu. Vysoký, hodně vysoký. Tmavé vlasy a pěkná postava. Široká ramena má ukryté pod bílým tričkem a na úzkých bocích mu sedí upnuté džíny. Přesto by se žádná holka neměla takhle potýkat se svým přítelem, bez ohledu na to, jak dobře zezadu vypadá.

„Hned, Sierro,“ řekne a založí si paže na hrudi. „Nebo tě vezmu domů sám.“

„Hej, takhle s ní nemluv,“ vykřiknu, nedokážu se zastavit. Jo, občas jsem impulzivní. A taky se nerada dívám, jak muž zastrašuje ženu, anebo to, že si to ona nechává líbit. Kluk se otočí a já jsem na vteřinu zaskočená barvou jeho očí.

Fialové.

Jsou orámované tmavými řasami. V životě jsem takovou barvu očí neviděla.

Bože, a je sexy.

Stojí tady krásně opálený, má plné rty, výrazné lícní kosti a rovný nos. Jo, na tomhle chlapovi se příroda vyřádila.

Proč jsou kreténi vždycky tak sexy?

„Starej se o sebe, holčičko,“ řekne mi a vytrhne mě z mého snění a přimhouří na mě oči.

Holčičko?

Podívám se na Sierru, která se na mě taky zaraženě dívá.

„Pojď, tohle nemusíš poslouchat,“ řeknu jí a znechuceně se na toho kluka podívám. Vykročí dopředu a postaví se vedle mě a vítězoslavně se na něj podívá. Kluk se zamračí, potom zakroutí hlavou a vydá se opačným směrem.

„Díky,“ řekne mi Sierra s úsměvem. „Kdyby ses do toho nevložila, tak by mě opravdu odtáhl domů a donutil se převléct. Občas je můj bratr příliš ochranářský.“

Bratr?

Do prdele.

To všechno mění.

„Myslela jsem si, že je to tvůj přítel,“ přiznám se a ušklíbnu se, jdeme po chodbě vedle sebe. „A mimochodem, já jsem Viola.“

Zasměje se. „Ráda tě poznávám, Violo. Ne, je to můj starší brácha. Myslí si, že bych neměla v mužích vzbuzovat mylný dojem oblečením, které mám na sobě.“ Odmlčí se. „A že to přitahuje špatné kluky.“

Skousnu si spodní ret a sama sebe se ptám, proč jsem neudržela pusu zavřenou.

Když dorazíme k mojí třídě, tak se Sierra rozloučí, vydá se do vlastní třídy a při chůzi pohupuje boky.

Tolik k tomu hrát si na hrdinku.

„Tak tady jsi,“ řekne Max, který se postaví vedle mě a podá mi skořicovou tyčinku. „Jaké hodiny máme společně, kromě angličtiny?“

Natáhnu ruku, aby mi dal svůj rozvrh. Předá mi ho, papír je ulepený od bonbónů, které jedl. „Aaa, Maxi.“

Otírám si ruku o kalhoty a projíždím jeho rozvrh. „Vypadá to na angličtinu a biologii. Jenom dvě hodiny? To je k vzteku.“

„Možná jsou ještě pořád naštvaní po tom loňském fiasku s testem z matematiky,“ podotkne a olízne si prsty.

Vrátím mu papír a usměju se, když si na tu jeho akci vzpomenu. Učitel nechal bez dozoru kopii naší závěrečné zkoušky, Max ji vzal, okopíroval a dal všem ve třídě. Když potom všichni napsali bezchybný test, tak nevěděli, kdo za to může a koho obvinit, ale z nějakého důvodu nás s Maxem podezírali. Ohledně Maxe měli pravdu a já se pak cítila provinile.

„Měli by to už nechat plavat,“ řeknu, vejdu do třídy a rozhlídnu se kolem po místě. Najdu jedno uprostřed a Max se posadí vedle mě. Vím, že by raději seděl vzadu, ale já, na rozdíl od něho, chci mít všechno hotové. Proto kompromis je střed. Přiměju ho, aby udělal nějakou práci, a on mě pak rozesměje svými vtipy, díky kterým ubíhá hodina rychleji. Někoho pozdraví, což mě donutí, abych zvedla hlavu.

Zachytím pohled fialových očí, když si kluk sedne vedle Maxe.

„Dashieli, tohle je Viola,“ řekne Max a pokývne mým směrem. „Vi, tohle je Dash. Hrajeme spolu basketbal. Dneska je tady první den.“

Nakloním se dopředu, abych ho přes Maxe viděla. „Ahoj Dashieli.“

„Tohle je tvoje holka?“ zeptá se Max. „Nikdy by mě nenapadlo, že si vybereš někoho tak…“

„Umíněného?“ nabídne Max a zasměje se tomu. Plácnu ho po ruce a kysele se na něj podívám, díky čemuž propukne v hlasitější smích. Dashiel se usměje a panenko skákavá – on má dolíčky.

Hluboké, roztomilé dolíčky.

Bez dechu a mrknutí oka na něj zírám a je to o trochu déle, než bych chtěla.

„Přesně,“ pokračuje, ignoruje mě a vytáhne si z batohu pero. Přinutím se od něj odvrátit a upřu pohled dopředu, zírám na tabuli. Nikdy dříve jsem neměla skutečného přítele, ale kdybych ho měla, tak by vypadal jako Dashiel.

Jasně, pár rande jsem už měla – no dobře, dvě rande, ale nikdy jsem neměla opravdového přítele a popravdě jsem po tom ani netoužila. Zaslechnu, že mluví s Maxem, ale jeho směrem nepohlédnu. Místo toho vytáhnu svoje růžové složky, k tomu odpovídající tužku a čekám, až učitelka začne s první letošní přednáškou.

„Tenhle rok tady máme několik nových studentů,“ řekne paní Jadeová, otevře si svoje složky a studuje papíry. Chystá se je vyzvat, aby si stoupli a představili se? Protože tohle je nepříjemné.

„Laro Ramová a Dashieli Edwardsi, vítejte na naší škole. Jsem si jistá, že ostatní k vám budou milí.“ Poslední část řekne výhružně, jako by nás varovala, ať nás ani nenapadne něco jiného, jinak za to budeme pykat. „Co kdybyste se postavili a třídě něco o sobě řekli?“ Rozhlídne se po třídě. „Laro?“

Zvedne ruku roztomilá baculatá blondýna. „Jsem Lara. Právě jsem se sem přestěhovala z města.“ Čekáme, jestli řekne něco více, ale mlčí, takže se všichni podíváme na Dashiela. Vstane a rozhlídne se po místnosti, s každým naváže oční kontakt. Kromě mě.

„Z poslední školy jsem byl vyloučen, takže mě poslali sem. Mám čtyři sestry a zabiju každého, kdo se na ně škaredě podívá.“ Odmlčí se, aby jeho hrozba vypadala dramatičtěji, teda aspoň si to myslím. „Kvůli tomu jsem byl posledně vyloučen. Jo a nikdo mi neříká Dashieli. Jmenuju se Dash.“

Posadí se a třída sedí několik napjatých vteřin v tichosti, než Max vykřikne, „Provedu ho. Nehlaste se všichni najednou.“

Dash se ušklíbne.

Paní Jadeová si posune brýle na nose a řekne, „Dashi, ráda bych se s tebou po hodině sešla.“

„Ano, madam,“ odpoví zdvořile a vypadal, že ho to netrápí.

„Dobře. Třído, otevřete si učebnice na straně čtyři,“ pokračuje.

Otevřeme si učebnice. A mám pocit, že tenhle rok bude jiný.

Jestli se změní k lepšímu nebo horšímu, to v tuhle chvíli netuším.

Ale určitě to brzy zjistím.