MTTSD - EPILOG

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Naomi

Roční období uběhla rychleji, než by si Naomi vůbec dokázala představit.

V Mountain View jí každý den připadal naplněný novým vzrušením. Trochu se obávala léta, ale podzim přinesl nádherný výhled, protože všechny listy se změnily v zářivé odstíny oranžové a červené.

Začala zkoumat lesní údolí hor společně s Ginny, která byla její věrnou společnicí při pěší turistice. Poprvé po letech se každé ráno probouzela s myslí plnou obrazů krásy, takže se nemohla dočkat okamžiků, kdy bude moct popadnout barvy a stojan.

„Chceš se podívat na závěsy, které jsem si vybral?“ zamumlal jí Gregory hravě do vlasů. „Nezapomeň, že jsi říkala, že se o záclony nezajímáš. Možná jsem si vybral neonově zelené s puntíky…“

Naomi se usmála. „Tvůj drak má lepší vkus, než aby to dovolil,“ odsekla škádlivě.

„Co to má znamenat?“ Gregory se na ni podíval s předstíraným rozhořčením a vzal jí za ruku.

Stále se chichotající Naomi dovolila, aby ji odvedl k obnovené věži. Pracovníci odešli před týdnem a od té doby Naomi s Gregorym strávili každý volný okamžik dokončením renovace. Dnes ráno přišla velká dodávka – závěsy, nebo to Naomi alespoň předpokládala. Bylo to všechno, co bylo potřeba dodělat. Pak bude věž zase jako nová.

Ne – bude to ještě lepší. Bude to jejich věž. První projekt, který začali a skončili společně.

Možná by měla být vděčná, že jim drak ohně umožnil přeměnit část zámku – ale Naomi si stále příliš dobře pamatovala oblak popela a svůj strach.

Pak se zhluboka nadechla.

Stop, řekla si pevně. On už není naším problémem a už nikdy nebude.

Byla u toho s Gregorym, když Rada vyslovila konečný rozsudek. Gregory kvůli svému osobnímu zapojení nehlasoval, ale i tak byl rozsudek jednomyslný.

Drak ohně byl odsouzen a převezen do dračího vězení – alespoň tak jí to Gregory popsal. Dračí zkáza mu zabrání v přeměně a on si odpyká svůj trest v jeskyni hluboko uvnitř skal Sky Home.

Bylo těžké necítit k němu alespoň trochu lítosti, zvlášť teď, když Naomi ochutnala divokou hojnost dračího letu. Ale napadl ji. A při své šílené honbě po pomstě kvůli sto let staré zášti, mohl drak ohně zabít nevinné.

Trest byl zasloužený. Vybral si svůj vlastní osud. Možná dokonce využije čas svého věznění jako příležitost dozvědět se více o tomto světě a lidech, kteří v něm žijí.

Ale bez ohledu na to, co všechno se drak ohně pokoušel zničit, Gregory a Naomi z toho nakonec vyšli ještě silnější a s poutem druhů silným jako ocel. Nikdo už je nikdy nedokáže rozdělit.

„Jsem připravená – dokonce i na tvé puntíky.“ Naomi obtočila ruku kolem Gregoryho pasu.

On na oplátku jemně pohladil její zakulacující se břicho a pak se přitiskl k její tváři.

„Nebudeme mít moc času na to, abychom si novou věž užili, než tohle přijde a bude nás držet celou noc vzhůru,“ zamumlal něžně.

Naomin úsměv se rozšířil. „Vím. A nemohu se dočkat.“

Bez ohledu na to, jak to bude vyčerpávající, bude to stát za to. Všechno bude stát za to.

Gregory máchnutím otevřel dveře vedoucí do největší místnosti nové věže.

Zvenku to vypadalo jako předtím – postarali se o obnovu ve stejném stylu, jaký použil Gregoryův pra-pradědeček i pro ostatní věže.

Ale uvnitř… uvnitř to byl nejdivočejší sen umělce.

Rozprostřel se před nimi velký pokoj. Podlahy nebyly z tvrdého dřeva, i když to Naomi milovala. Místo toho zde byly dlaždice – ne sterilní bílé, ale krásné cihlově červené, díky nimž si Naomi vzpomněla na dovolenou u Středozemního moře. A co je nejdůležitější, dlaždice se daly snadno vyčistit, kdyby jí ukápla barva – nebo až tu budou zlobit batolata.

Bylo tam víc oken než předtím, ale to byla změna v designu, se kterou byl Gregory více než spokojený. Sluneční světlo vždy skrz tato obrovská okna proniklo, bez ohledu na jakoukoliv denní dobu. Na druhé straně místnosti vedly dveře na balkon. Byl dostatečně velký pro několik židlí – nebo pro malířku a její stojan.

Věž byla přeměněna na pracovní prostor pro umělce, oživený zlatým slunečním světlem. Bylo tu dostatek prostoru, takže kdyby chtěla, mohla pracovat klidně i na deseti malbách současně.

Oh, a ona teď chtěla. Potřeba tvořit se vrátila, jako by jí nikdy neopustila.

Tato její část, která byla po tak dlouhou dobu mrtvá, teď ožila v plné síle. Svrběly jí prsty a srdce jí překypovalo obrazy tajného jezírka za úsvitu, červeného podzimního listí pokrývajícího strany hory, vzpomínek na květinové lístky tančící ve vzduchu a především vzpomínek na divokou, nespoutanou radost, když letěla oblohou na zádech svého draka… jako jeden z elementů, jako volná a divoká příroda, jako bouřka.

„Dnes ráno volali z galerie,“ zamumlal ji Gregory do vlasů, když vyšli na balkon. „Dnes vyjde pozvánka v tisku. Umění Naomi Drago: Krása větru. Vezmeš New York útokem.“

Naomi se zasmála a otočila se mu v objetí, jen aby viděla fascinující proměnu světla v jeho stříbrnošedých očích.

„Pochybuji,“ řekla. „Ale je to začátek. A New York… Jeff zezelená závistí. Draci nejsou umění,“ zamumlala a vzpomněla si, jak se jí majitel galerie posmíval. „Kdyby jen věděl, jak moc skuteční draci jsou.“

„Zbyla jedna pozvánka,“ řekl Gregory a jeho úsměv se rozšířil do zakřenění. „Jedna z těch nádherných stříbrných karet, které jsi objednala. Měli bychom mu to poslat?“

Naomi se zachichotala.

„Uděláme to,“ rozhodla se. „Možná to změní jeho pohled na draky. Nebo co je skutečné umění. Vlastně jsme se díky němu našli. Jestli za mě bude šťastný, odpustím mu všechno, co říká o skutečném umění. A jestli ne – už mám všechno, co bych mohla v životě potřebovat. Domov. Druha. A brzy malé dráče.“

Gregory vzal do dlaní její tvář a palcem jí hladil po lících, když se proti němu s povzdechem uvolnila.

„Nemohla bych být šťastnější, než jsem teď,“ zašeptala a srdce jí poskočilo radostí.

Ve vánku, který se najednou zvedl, jako kdyby byl řízen dračí mocí, se stříbrné závěsy třepotaly na slunečním světle přesně tak, jako barva oblaků zasažených sluncem.

Dobrá volba, řekla Gregoryho drakovi skrz pouto.

Na oplátku se jí stejnou cestou vrátila dračí pýcha a radost, doprovázená malým zabručením, ze kterého poznala, že je neklidný.

„Chceš se proletět nad městem, než na to budu příliš velká?“ řekla a položila si ruku na břicho.

„Nikdy na to nebudeš příliš velká,“ řekl Gregory a radost jeho draka prostupovala každé slovo. „Jsi nádherná. Oba jste nádherní. Vítr bude poctěn, že nás ponese.“

Vítr si jemně pohrál s prameny jejích vlasů, jako by s Gregoryho prohlášením souhlasil.

Naomi se znovu zasmála. Gregoryho šperk jí stále spočíval na hrudi. Nemohla mít svá vlastní křídla, ale vítr byl teď i její součástí. Přítelem, který zvedal okvětní lístky a přinesl s sebou ze zahrady vůni růží.

„Pojďme létat,“ řekla a odtáhla se od Gregoryho, aby si ho mohla prohlédnout… její krásný a silný drak bouře. Její druh.

„Pojďme létat – a pak otevřu toto studio obrazem, který nikdy nevystavím a ani neprodám. Obraz nejkrásnější bytosti na celém světě.“

Viděla to perfektně už teď, stříbrné tahy, záblesky blesku, mraky osvětlené sluncem a oči plné světla.

Drak. Ale ne jen tak nějaký drak.

Gregory lehce vykročil z balkonu. Když se ve vzduchu přímo před ní přeměnil, Naomi naplnila láska a radost takovou silou, až si myslela, že vybuchne. Silná stříbrná křídla se roztáhla a zachycovala sluneční světlo.

Můj drak bouře. Můj druh.

Tvůj, souhlasil Gregory.

Tvoje, vyslala k němu nazpět a něžně si pohladila rostoucí břicho. Navždy.

***Konec***

2 díl. je o Damonovi… drakovi země