MTTSD - 13. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Naomi

Ginny dorazila včas – stejně záhadně tichá jako předtím, ale s vřelým úsměvem, díky němuž se Naomi cítila naprosto v pohodě, když ji následovala po jedné z klikatých štěrkových cest vedoucích zámeckou zahradou.

Byla už zahradu zkoumat předtím s Gregorym – nebo alespoň si myslela, že jí zkoumali. Ginny jí však rychle dokázala, že se mýlí. Během několika minut byly ztraceny v bludišti květin, které předtím vůbec neviděla.

„To je úžasné,“ vydechla Naomi a otočila se dokola.

Kolem ní byly květiny všech možných barev. Připadala si jako v oceánu květů: červené, růžové, oranžové, žluté a tisíc odstínů mezi nimi. Naomi o růžích moc nevěděla. Snad jen to, že jsou krásné, a že ty z obchodů, které občas přinesl některý z jejích ex, když se chtěl za něco omluvit, nikdy nevoněly.

Ale tyto růže nebyly jen krásné. Vzduch byl plný jejich vůní. Bylo to pronikavé – ale ne tak jako návštěva parfémového pultu.

Vůně byla kolem ní, ale byl to slabý větřík, který způsobil, že se květiny jemně měnily jako oceán sladkostí. Plnila své smysly barvou a krásou, a když se zhluboka nadechla, cítila s tímto místem podivné a důvěrné spojení.

Tyto květiny se v zahradě pěstovaly roky. Možná tyto růžové keře dokonce viděly, jak Gregory vyrůstá. Byly zakořeněny hluboko v zemi – a země zase uznávala Gregoryho jako svého ochránce.

Připadalo jí to jako rodina. Cítila se jako by byla doma. Bylo to místo, kde lidé žili a svůj domov milovali. Bylo to místo, kde byste mohli vychovávat děti a sledovat je, jak si hrají venku v trávě, dokud nezapadne slunce.

Ginny se jemně dotkla jejího ramene a kývla na cestu z bílého štěrku.

„Je toho víc?“ zeptala se zvědavě Naomi.

Jak velká tato zahrada je?

Chodily, dokud neopustily bludiště růží. Pak přišly na malou louku lemovanou živými ploty. Květinové stromy rozšiřovaly větve nad jejich hlavami, takže vešly do mírného stínu protkaného zlatou a stříbřitě zelenou barvou. Vzduch byl také příjemný. Naomi neznala všechny stromy, ale poznala ten, který měl na sobě těžké shluky nádherných modrých květů. Větve se šířily nad lavičkou ve výklenku utvořeném ozdobným živým plotem.

„Vistárie!“ vykřikla Naomi a natáhla se, aby se květů dotkla.

Ginny přikývla a vypadala potěšeně.

„To je neuvěřitelné. Kdo se stará o všechny ty květiny?“ zeptala se Naomi.

Ginnin úsměv se rozšířil. „Zahradníci,“ zamumlala. „Je to dobrá práce. Draci platí dobře.“

„Všichni?“ zeptala se Naomi a otřásla se při vzpomínce na draka ohně.

Ginny tiše zavrtěla hlavou.

Zdá se, že konverzace už skončila, pomyslela si Naomi. I když jsem ráda, že mluví – určitě nemůžu být stejně zastrašující jako drak!

Po chvíli do ní Ginny jemně šťouchla, našpulila ústa a mrkla. „Ale tento je dobrý. A majetný.“

Naomi překvapeně vyprskla smíchy a o okamžik později se Ginny začala smát také.

„Ach, budu se snažit si ho udržet. Růže mě přesvědčily.“

Tentokrát byla Naomi tou, která mrkla.

„Nevěděla jsem, že to nazývají růžemi,“ nevinně odpověděla Ginny a obě se znovu rozesmály.

„Ach, líbíš se mi,“ řekla Naomi, když se konečně uklidnily. S úsměvem vzala Ginny za paži. „Jsi rozkošně nezbedná, když chceš. Řekni, že budeš mojí kamarádkou. Jestli budu bydlet s drakem, budu potřebovat nejlepší kamarádku, která rozumí dračím věcem.“

Naomi pokynula rukou. Nebyla si zcela jistá, co přesně těmi dračími věcmi myslela, ale byla si docela jistá, že přijde další překvapení.

Ginny naklonila hlavu a najednou se po její otázce tvářila vážně a trochu ostýchavě. Po chvíli měla oči plné vřelosti a na Naominu otázku přikývla.

„Báječné!“ rozzářila se Naomi a stiskla ji paži. „Určitě můžu obstarat mluvení za nás obě, ale když budu mluvit příliš, můžeš mě praštit. Umm… a také když ze sebe začnu dělat blázna. Oni stále mluví o alfa obřadu, veletrzích a festivalech. Všichni tady se nejspíš navzájem znají a já před pár dny ani nevěděla, že jsou draci skuteční. Takže když udělám nebo řeknu něco opravdu hloupého, klidně mě prašti.“

Ginny se tiše zachichotala a zavrtěla hlavou. „Myslím, že ti to místo toho jen řeknu,“ zamumlala, ačkoliv zněla velmi potěšeně.

Naomi nabídla Ginny rámě a společně pokračovaly po stezce točící se kolem plotu. Pak se jim naskytl další úchvatný pohled.

„Jezero!“ vykřikla Naomi radostně. „Vážně… jak velké je tohle místo?“

Po vodě majestátně pluly labutě. Když dívky přišly blíž, objevila se okamžitě i skupina kachen.

Naštěstí Ginny přišla připravená.

Vytáhla z kapsy malý plastový sáček. Zanedlouho Ginny i Naomi krmily kachny chlebovými drobky. Kachny hltaly, aby sežraly co nejvíce… o chvíli později Naomi zjistila důvod.

Aktivita přitáhla pozornost labutí, které k nim teď rychle plavaly. Jejich větší těla a dlouhé nohy jim pomohly rychle sezobat drobky z vody, zatímco kachny se přeskupily za nimi.

„Jste hloupé,“ řekla Naomi přísně. „Je tady dost pro každého.“

Jedna z labutí zakejhala na protest a znělo to téměř jako urážka. Naomi vyskočila a otočila se směrem k Ginny.

„Jejda! Prosím, řekni mi, že jsou to jen labutě a ne… víš co. Labutí měniči. V tom případě se samozřejmě omlouvám za urážku!“ dořekla spěšně Naomi a hodila všechny zbylé drobky do vody.

Labuť znovu zakejhala a Ginny se bezmocně zahihňala.

„Jen labutě,“ řekla konečně Ginny. Pak mrkla. „Pokud vím…“

„Možná jsou v utajení. Možná tě už roky klamou. Možná jsou… špióni!“ Naomi se na labutě přísně podívala.

Labuť upřela stejný pohled na ní… malé černé oči se pevně dívaly do jejích.

„To je ta nejvíc pokerová tvář, jakou jsem kdy viděla,“ zamumlala Naomi. „Nevěděla jsem, že labutě jsou tak…“

„Jsou to velcí lupiči,“ řekla Ginny a vyprázdnila svůj pytlík drobků do vody. „Velcí a krásní lupiči.“

Labutě rychle sezobaly poslední drobky a ignorovaly jejich slova. O chvíli později, jakmile nezbyl ani kousek chleba, opět majestátně odpluly.

„Dobře. Jen nám to ukažte,“ řekla Naomi. Pak s úšklebkem hodila zbylé drobky k ještě stále čekajícím kachnám. „Co teď?“

„Zahrada se sochami,“ řekla Ginny.

Naomi zírala. „Zahrada se sochami? A ty to řekneš tak, jako by to byla nejobvyklejší věc na světě… mít vlastní zahradu se sochami.“

„Chceš ji vidět?“ zeptala se s úsměvem Ginny.

Naomi ji lehce bouchla do ramene. „Musíš se vůbec ptát? Veď mě! Měli byste mít nějaké dračí sochy!“

„Je to ještě lepší,“ slíbila jí Ginny a její úsměv se rozšířil. „Máme sochu draka – Gregoryho dědečka.“

„Ooh,“ vyjekla Naomi radostně. „Ano, prosím! A řekni mi všechny trapné dětské příběhy, které by Gregory nechtěl, aby někdo věděl!“

„Kašna?“ zašeptala Ginny.

„Kašna!“ odpověděla Naomi potěšeně.

Neměla ani tušení, o čem ten příběh je, ale Ginny byla druhou osobou, která se o tom zmínila. Cokoliv Gregory udělal jako dítě, muselo to zanechat hluboký dojem.

Ginny si ji přitáhla k sobě a oči jí jiskřily. Naklonila se, aby šeptala do Naomina ucha – a právě v tom okamžiku se někde za nimi ozval strašný zvuk. Bylo to něco tak hlasitého, že se zdálo, jako by se země pod nimi otřásla.

S výkřikem hrůzy se otočily.

Právě včas, aby viděly přílet ohnivého draka.

Razil si cestu dolů z modré oblohy… hrozný a smrtelný, zahalený oblakem kouře. Měl otevřenou čelist a byl to jeho rozzlobený řev, který je varoval.

Nyní znovu zařval. Naomi i Ginny s vytřeštěnýma očima sledovaly, jak mu z tlamy proudil ohnivý plamen a sežehl jednu z úzkých věží Gregoryho sídla.

Dokonce i přes vzdálenost mezi zahradou a domem mohly cítit tu vlnu tepla.

Pak se ozval strašný zvuk hroutícího se železa a rozpadajícího se kamene. O vteřinu později se vrchol věže zhroutil.

„Běž!“ vykřikla Ginny.

Naomi cítila, jak ji postrčila rukama. Z domu se vyvalil oblak kouře a rychle se rozšiřoval.

Zděšeně se znovu natáhla a snažila se držet Ginny, ale pak se zvedl vítr, když drak opět zuřivě zařval. Do očí a nosu jí spadl popel. Pšikala a rychle mrkala, ale přesto se zdálo, že najednou všechno zmizelo.

Oblak dýmu a popelu se dostal až k nim.

„Běž!“ vykřikla někde před ní znovu Ginny.

Naomi slepě vyrazila jejím směrem s rukama před sebou – ale o chvilku později se setkala s živým plotem, drsnými listy a větvemi, které se jí odíraly o kůži.

„Běž!“ Ginnin hlas se teď zdál vzdálenější.

Na okamžik se zdálo, že Naomi přemohla panika.

Gregory, vykřikla tiše a srdce jí v hrudi závodilo, když se otočila dokola, vyděšená a naprosto ztracená. S oblakem doutnajícího kouře se kolem ní objevily jen matné stíny. Oči měla plné popílku a těžce se jí dýchalo.

„Ginny!“ vykřikla a slepě klopýtala vpřed – ale tentokrát nedostala žádnou odpověď.

Potom drak znovu zařval.

Naomi se strachem sevřelo srdce. Slyšel ji? Hledal ji?

Jednou rukou se držela plotu, aby neztratila cestu. Připadalo jí, že uběhla nekonečně dlouhá doba, než konečně došla k malému výklenku, který předtím s Ginny viděly. Byla strašná tma, ale Vistérii viděla. Když se najednou rukama dotkla lavičky, téměř úlevou plakala.

Někde nahoře byl slyšet další řev a pak se znovu objevil oheň. Když Naomi vzhlédla, uviděla velký hrozivý stín kroužící uvnitř oblaku černého kouře blokující slunce. V panice rychle proklouzla pod lavičku a modlila se, aby ji dřevo a Vistérie před dračíma očima zakryly.

Gregory, znovu zavolala a srdce jí hučelo v uších. Gregory! On je zpátky!

***

Naomi nevěděla, kolik času uplynulo.

Byla obklopena kouřem a ve vzduchu byl těžký popel. Všechno se zdálo ztraceno. Za ní stoupal kouř, který přicházel ze zřícené věže. Naomi věděla, že nikdo nebyl uvnitř, ale i tak cítila, že se jí srdce sevřelo hrůzou, když se vysoká stavba zhroutila.

Zápach hořícího dřeva byl silný. Modlila se, aby tam Gregory neměl uložené žádné cenné památky své rodiny a dětství. Pak, někde v oblaku popela, který zablokoval její výhled na oblohu, znovu zazněl zuřivý dračí řev.

Nevěděla, co drak chce. Vynořil se odnikud a zamířil přímo ke Gregoryho panství. O Ginny nic neslyšela od té doby, co se rozdělily – teď jen doufala, že Ginny najde cestu zpátky do bezpečí a upozorní na útok celé město.

Teď se jistě Gregory a šerif každou chvílí objeví – Gregory, kde jsi?

Neměl přijít už před prvním útokem draka? Řekl jí, že na svém území útok vycítí. Jak dlouho už to bylo od doby, co drak ohně zapálil věž? Naomi měla pocit, jako by uplynula věčnost – ale možná to bylo jenom několik minut. Mohl by se teď Gregory přenést přes oblak kouře?

Naomi se rozkašlala. Stála ještě pod lavičkou ve výklenku a doufala, že ji před ohnivým drakem udrží v bezpečí. I přes jistotu, že se k ní plameny z věže nemohly dostat, cítila, jako by se dusila popelem poletujícím ve vzduchu. Všechno bylo ponuré, oblak štiplavého kouře zablokoval slunce.

Vystrašeně znovu prohledala oblohu. Byl to stín, který se pohyboval v kouři? Pohyboval se drak ohně stále kolem věže?

Hledá mě?

Vyděšeně se odsunula ještě více dozadu, i když věděla, že Vistérie a dřevo lavičky by neposkytovalo žádnou ochranu.

Kéž bych se tak mohla schovat, dokud nepřijde Gregory…

Bolelo jí na hrudi. Cítila, jako by místo plic měla obrovskou ohnivou kouli. Bylo obtížné dýchat, ale po dalším vystrašeném pohledu na oblohu zjistila, že drak ohně stále létá kolem zámku.

Nesmím vydat ani hlásku. Nesmím! Bez ohledu na cokoliv musím mlčet…

Přitiskla si ruku na ústa. Když se nadechla, připadalo jí, že v jejím hrudníku něco zachrastilo. V plicích měla bodavou bolest, jako by vydechovala popílek namísto vzduchu – a její tělo bojovalo, aby vyhnalo popel z plic.

Nesmím! Uslyší mě, pomyslela si s hrůzou, když se její tělo křečovitě třáslo. Do očí jí stouply slzy paniky a nedostatku vzduchu.

Pak instinkt převzal její tělo toužící tak zoufale po vzduchu, že ztratila kontrolu.

Se slzami proudícími z očí se naklonila a zakašlala, znovu a znovu, plíce jí hořely. Nakonec se napětí v hrudi trochu uvolnilo a mohla se znovu nadechnout.

Všechno bylo najednou podivně tiché. Stále slyšela vzdálený zvuk plamenů olizující rozbitou věž. Byl to podivný praskavý zvuk, doprovázený sténáním kamení a dřeva.

Ale něco bylo jinak.

O chvilku později si uvědomila, že už neslyší vzdálený zvuk mávajících obrovských křídel. Kdy naposledy slyšela řev ohnivého draka?

Možná to vzdal a odletěl… právě v době, než jí zachvátil kašel…

Opatrně se posunula trochu dopředu… jen tolik, aby měla zpod lavičky výhled na oblohu. Ta byla stále ještě ztmavlá kouřem.

O vteřinku později se ale mraky rozdělily.

Drak ohně se z temné oblohy řítil přímo k ní. Čelisti se mu rozdělily, takže i z dálky v jejich jádru viděla oheň.

Naomi vykřikla.

Nebylo kam utéct. Nemohla draka přemoct. Neměla žádnou zbraň, s níž by mohla bojovat – dokonce, i kdyby měla pistoli a věděla, jak ji použít, bylo nemožné zabít toto děsivé zvíře vrhající se přímo k ní.

Přesto se nehodlala jen tak vzdát.

Zbývalo jen pár vteřin, než by se k ní dostal, ale vyběhla zpod lavičky, kde se skrývala.

Instinkt převzal kontrolu. Nebyl čas na rozmyšlenou. Běžela, co nejrychleji dovedla. Hruď a nohy jí bolely, ale věděla, že se nemůže zastavit.

Během okamžiku cítila na krku teplo jeho dechu. Matně si vzpomněla, že někde před ní bylo malé jezírko plné chamtivých labutí a pestrobarevných malých rybiček, které se míhaly sem a tam, když s Ginny hodila trochu drobků do vody.

Nebylo to moc, ale možná, kdyby se mohla ponořit do vody, měla by být alespoň chráněna před plameny…

Ozval se další řev. Byl strašně blízko.

Tak blízko, že Naomi mohla cítit, jak kolem ní víří vzduch z mávání obřích křídel. Navzdory hrůze otočila hlavu, aby se podívala za sebe a očekávala, že otevřené čelisti ohnivého draka budou připravené se kolem ní uzavřít.

Místo toho uviděla, jak se mračna znovu rozestoupila.

Na okamžik se zdálo, jako by jí na pomoc přišlo samotné slunce. O chvíli později spatřila, co způsobilo rozptýlení kouřového mračna.

Přišla bouře. Šedivé bouřkové mraky se stále shromažďovaly a zvedl se vítr, který odnášel kouř od domu. Pak se objevil blesk a ozval se hrom. Mraky se otevřely a začal padat příval deště.

A z bouřkových mraků vyletěl drak… krásné stříbrné stvoření… a blesky poletující kolem třpytivých šupin pokrývaly jeho tělo.

Gregory se k ní vrátil.

Přiletěl právě včas… pomocí bouřky, kterou si nesl s sebou. Řítil se z oblohy rychleji než všechno, co kdy Naomi viděla, a zamířil přímo na draka ohně, který se ve vzduchu otočil, aby se s ním utkal.