CL - 1. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Když Mia rychlými kroky kráčela po klikaté cestičce v Central Parku, vzduch byl čerstvý a čistý. Všude se už ukazovalo jaro. Jak v drobných poupatech na ještě holých stromech, tak ve vzrůstajícím počtu chův, které se těšily venku spolu se svými svěřenci z prvního teplého dne.

Bylo to zvláštní, jak moc se všechno během posledních let změnilo a i přesto zůstalo stejné. Kdyby se někde před deseti lety Mii zeptal, co si myslí, jak by vypadal její život po invazi jiné rasy, tak by si to takto určitě nepředstavovala. Den Nezávislosti, Válka světů – žádný z těchto filmů se ani nepřiblížil tomu, co se opravdu stalo. Lidé narazili na vysoce vyspělý druh, když tito přistáli na Zemi. Nedošlo ani k boji ani k nějakému odporu na vládní rovině. Oni to nedovolili. Nyní bylo jasné, jak byly tyto filmy hloupé. Nukleární zbraně, satelity, bojová letadla nebyly pro tuto prastarou civilizaci, která dokázala cestovat vesmírem rychleji než rychlost světla, nic jiného než malé kamínky a klacky.

Když v blízkosti jezírka uviděla prázdnou lavičku, vyrazila Mia k ní. Na ramenou už ji tížil batoh, ve kterém měla svůj těžký, dvanáct let starý laptop a pár staromódních, na papíře vytištěných knih. Se svými jeden a dvaceti lety si někdy připadala stará, mimo tento rychlý nový svět extra štíhlých tabletů a mobilů zaintegrovaných do hodinek. Rychlost technického rozvoje se od Dne K nezpomalila, spíš teď byly všechny nové hračky ovlivněny tím, měli Krinar. Ne, že by Krinar něco ze své drahocenné technologie prozradili lidem. Podle jejich názoru by měl jejich malý experiment pokračovat i nadále bez většího ovlivňování.

Mia otevřela zip svého batohu a vytáhla svého starého Maca. Přístroj byl těžký a pomalý, ale fungoval, a jako chudá studentka si Mia nic lepšího dovolit nemohla. Přihlásila se, otevřela nový wordovský dokument a připravila se na psaní svého domácího úkolu v sociologii.

O deset minut později a přesně nula stránek to vzdala. Komu co chtěla namlouvat? Kdyby tu věc chtěla opravdu napsat, tak by nikdy nepřišla do Central Parku. Ať už to bylo jakkoliv lákavé, užívat si čerstvého vzduchu a současně pracovat, ve skutečnosti se to Mii dosud nikdy nepodařilo. Zatuchlá stará knihovna byla pro takové činnosti mnohem lepším místem.

Mia se v duchu za svou vlastní lenost nakopla, povzdechla si, a přesto se rozhlédla. Hrozně ji bavilo pozorovat lidi v New Yorku.

Pohled, který se jí naskytl, byla klasika. Bezdomovec na lavičce – naštěstí ne na té vedle ní. Vypadal, že určitě nevoní moc vábně. Dvě chůvy, které spolu hovořily španělsky, zatímco před sebou pomalu tlačily dětské kočárky. Dívka se zářivě růžovými teniskami, které pěkně ladily s jejími modrými legíny, běžící na protější straně. Když běžkyně zabočila za roh, Miin pohled ji závistivě sledoval. Její vlastní hektický den jí poskytoval jen málo času k tréninku, a pochybovala, že by v současné době dokázala s dívkou držet krok třeba i jen jeden kilometr.

Napravo mohla vidět obloukový most vedoucí přes celé jezero. O zábradlí se tam opíral muž a hleděl na vodu. Jeho tvář byla odvrácená, takže Mia viděla jen část jeho profilu. Přesto něco na něm přitahovalo její pozornost.

Nebyla si jistá, co to bylo. Bezpochyby byl vysoký a vypadal, že má pod svým draze vypadajícím trikem i dobře stavěné tělo, ale tím to být nemohlo. Vysocí, dobře vypadající muži nebyli ve městě přeplněném modely nic zvláštního. Ne, bylo to něco jiného. Možná to byl způsob, jakým stál – zcela nehnutě. Jeho vlasy byly tmavé a leskly se v jasném odpoledním slunci, a dostatečně dlouhé, aby vlály v teplém jarním větříku.

Kromě toho byl úplně sám.

To bylo ono, došlo Mii najednou. Normálně velmi oblíbený a malebný mostek byl úplně prázdný, s výjimkou muže, který se tam opíral o zábradlí. Vypadalo to, jakoby dnes každý udělal z nějakého důvodu kolem mostu široký oblouk. Ve skutečnosti kromě ní a jejího vysoce aromatického souseda na jinak velmi oblíbených lavičkách v první řadě u jezera nikdo neseděl. Všechny byly prázdné.

Jakoby na sobě cítil její pohled, otočil objekt její pozornost pomalu svou hlavu a pohlédl přímo na Miu. Než si mozek uvědomil skutečnost, kterou viděl, cítila, jak jí ztuhla krev a zcela bez hnutí hledí na nepřítele. Zatímco na něj pouze bezmocně zírala, vypadalo to, že si ji prohlíží s velkým zájmem.

Dýchej, Mio, dýchej. Někde v jejím mozku opakoval její tichý racionální hlas neustále dokola. Tato zvláštní objektivní část si také všimla jeho symetrické tváře a zlatě zbarvené pokožky na vysokých lícních kostech a energické bradě. Obrazy a videa, které se Krinary viděla, je nevystihovaly úplně přesně. Tato bytost, stojící jen pár metrů od ní, byla prostě překrásná.

Zatímco na něj stále nehnutě zírala, tak se narovnal a vyrazil směrem k ní. Spíš se ke mě plíží, přišlo jí na mysl, protože každý jeho pohled připomínal mladou divokou kočku plížící se ke gazele. Ani na okamžik ji nespustil z očí. Když se přiblížil, mohla v jeho zlatých očích vidět jednotlivé žluté skvrnky a také husté, dlouhé řasy, které je rámovaly.

Zděšeně a nevěřícně sledovala, jak se ani ne metr od ní posadil na stejnou lavičku, a když se na ni usmál, odhalil pravidelnou řadu bílých zubů. Žádné špičáky, poznamenala část jejího mozku, která ještě fungovala. Ani stopa po nich. To byla jedna z fám, která o nich kolovala, stejně jako domnělý odpor ke slunci.

„Jak se jmenuješ?“ Bytost otázku doslova zavrněla. Jeho hlas byl tichý a měkký, zcela bez přízvuku. Když se nadechl její vůně, lehce se mu zachvěly nozdry.

„Ehm.“ Mia nervózně polkla. „M… Mia.“

„Mia,“ zopakoval pomalu, a vypadalo to, jako si nechal její jméno rozplývat na jazyku. „Mia, a dál?“

„Mia Stalis.“ Ach, zatraceně, proč chtěl vědět její jméno? Proč byl tady a mluvil s ní? A vůbec, co vlastně dělal tady v Central Parku, daleko od všech Krinarských sídlišť? Dýchej, Mio, dýchej.

„Uvolni se, Mio Stalis.“ Jeho úsměv se rozšířil a na levé tváři se mu objevil ďolíček. Ďolíček? Krinarové měli ďolíčky? „Ještě ses s nikým z nás nesetkala?“

„Ne, ještě nikdy,“ vyrazila ze sebe Mia, a přitom si všimla, že celou dobu zadržuje dech. Byla hrdá na to, že její hlas nezněl tak třaslavě, jak se cítila. Měla by se zeptat? Opravdu to chtěla vědět?

Sebrala všechnu svou odvahu. „Co, ehm…“ Znovu polkla. „Co ode mě chceš?“

„Teď momentálně si chci s tebou povídat.“ S těma zlatýma očima vypadal, jako kdyby se měl každou chvíli začít smát.

Kupodivu ji to tak naštvalo, že to potlačilo i její strach. Jestli existovalo něco, co Mia nenáviděla víc než cokoliv jiného, tak když se jí smáli. Se svým malým, hubeným tělem a všeobecným nedostatkem sociální kompetence už od dětství – absolvovala kompletní hororový program: rovnátka, nezvladatelné kučeravé vlasy a brýle – byla dost často terčem posměchu.

Útočně vystrčila bradu. „Tak dobře, a jak se jmenuješ ty?“

„Korum.“

„Jen Korum?“

„Nemáme příjmení, aspoň ne taková jako máte vy. Mé plné jméno je mnohem delší, a kdybych ti ho řekl, ani bys ho nedokázala vyslovit.“

Oukej, to bylo zajímavé. Vzpomněla si, že něco podobného četla v New York Times. No dobře. Nohy se jí už skoro přestaly třást, a i její dýchání bylo pravidelnější. Možná tu byla přece jen maličká šance, že se z toho dostane živá. Tento rozhovor vypadal docela bezpečně, i když ji trochu vyvádělo z míry, že ji po celou dobu sledoval těma nažloutlýma očima, aniž by zamrkal. Rozhodla se, že ho nechá mluvit.

„Co tu děláš, Korume?“

„Právě jsem ti to řekl. Povídám si s tebou, Mio.“ Jeho hlas měl opět nádech výsměchu.

Mia frustrovaně vydechla. „Myslím tím, co děláš tady v Central Parku? A vůbec v New York City?“

Znovu se usmál a lehce naklonil hlavu na stranu. „Možná jsem doufal, že tu potkám hezkou dívku s kudrlinkami.“

To by mohlo stačit. Jasně si s ní zahrával. Teď, když se pomalu vzpamatovávala, jí došlo, že se nacházeli uprostřed Central Parku, v přítomnosti hromady svědků. Nenápadně se rozhlédla, jen aby se ujistila. Ano, i když se lidé této lavičce a na ní sedící cizokrajné bytosti očividně vyhýbali, opravdu tu bylo i pár statečných duší, které na ně z bezpečné vzdálenosti zírali. Pár z nich se dokonce odvážilo je opatrně natáčet na mobily. Kdyby jí chtěl ten Krinar něco udělat, tak by byl okamžitě vidět na YouTube, a to musel vědět. Samozřejmě mu to také mohlo být úplně jedno.

Vyházela z toho, že je v relativním bezpečí, i když ještě nikdy neslyšela o videích, na kterých by byli viděni Krinar, jak útočí na studentky uprostřed Central Parku –, přesto sáhla po svém laptopu a zvedla ho, aby ho sbalila do batohu.

„Nech mě, abych ti pomohl, Mio…“

A než stačila mrknout, zjistila, že jí těžký laptop převzal z náhle ochablých prstů a přitom jí lehce přejel po kloubech. Když se jí dotkl, měla Mia pocit, jakoby dostala elektrický šok.

Vzal jí batoh a vložil do něj laptop jedním ladným pohledem. „Tak, hotovo.“

Proboha, on se mě dotkl. Možná byla její teorie o bezpečí na veřejném místě přece jen klamná. Opět se jí zrychlil dech a její srdeční frekvence se pravděpodobně pohybovala v anaerobních hodnotách.

„Už musím… ahoj!“

Jak se jí podařilo ze sebe ta slova vymáčknout, aniž by hyperventilovala, se ani nikdy nedozví. Sáhla po řemíncích batohu, který právě pustil, a vyskočila na nohy. Přitom si všimla, že její ochrnutí najednou pominulo.

„Tak ahoj, Mio. Na shledanou.“ Jeho hlas měl lehce výsměšný podtón, a když vyrazila, skoro se rozběhla, jak rychle se snažila od něj dostat.