B&B - 8. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Jakmile Abriella vystoupila z taxíku, věděla, že udělala příšernou chybu. Vedle jejího Hummeru byl zaparkovaný důvěrně známý černý vůz. Krk se jí sevřel panikou. Svírala zadní dveře taxíku a přemýšlela, že by do něj skočila zpátky.

„Slečno, musím jet,“ zakřičel taxikář.

Abriella toho muže jen stěží slyšela. Byla až příliš soustředěna na okénko u řidiče černého auta, které se stáhlo o pár centimetrů níž. Bylo to právě dost na to, aby zahlédla velice naštvaného strážce, který seděl za jeho volantem.

Jak ji našel?

Byla opatrná a chytrá jako vždy.

Nebo ne?

„Slečno,“ vyštěkl taxikář.

Abriella pustila dvířka taxi a poodstoupila. Pneumatiky taxíku se zaječením odbočily zpátky do rušného provozu.

Abriella se znovu podívala na svého čekajícího strážce a udržovala přitom klidný výraz. Nechtěla, aby muž věděl, že měla strach. Pokud se chovala, jako by něco skrývala, pak by po tom začal pátrat. Ne, že by před ním něco neskrývala, protože to tak bylo.

Mohla se vymluvit.

Vymyslet něco, co by je nezavedlo zpátky k Tommasovi.

Když Abriella přešla po parkovišti se svou taškou přehozenou přes rameno, cestou si připravovala vhodné vysvětlení. Strážce otevřel dveře auta a s ošklivým zamračením, které bylo dost temné, aby se pod slabší ženou podlomila kolena.

Trentini nevěděli, jak být slabí.

Rozhodně ne Abriella.

„Darryle,“ pozdravila ho Abriella.

Abriella stála jen pár stop od muže a donutila se zvednout hlavu, aby se na něj podívala. Byl o dobrých pár centimetrů vyšší než ona, takže se nad ní tyčil. Ten chlap byl stavěný jako zadák a obvykle vypadal jako přiblblý fotbalista, který schytal až příliš mnoho ran přímo do hlavy. Nebyl nutně pohledným chlápkem, vypadal spíš jako zasraný sráč.

Abriella z něj stále nebyla vyděšená.

Muži na ni neměli takový účinek.

„Kde jsi zasraně byla?“ zeptal se strážce.

„Nakupovat,“ lhal Abriella.

„Kde máš tedy tašky s nákupem?“

Abriella pokrčila rameny. „Nenašla jsem nic, co bych si chtěla koupit.“

„Lžeš.“

„Dokaž to.“

Darryl frustrovaně sevřel rty. „Ta malá show na dálnici byla absurdní, Abriello. Když se ten osmikolový kolos za mnou prakticky setkal s kufrem mého auta, skoro jsi mě zabila.“

„Možná bys neměl jezdit tak rychle. Časy tvé reakce a tak.“

„Přestaň se svými chytráckými řečmi.“

Abriella potlačila úsměv. Měla toho chlápka přesně tam, kde ho chtěla mít. Darryl byl dobrý v tom, aby lidem naháněl strach, ale v hádkách s Abriellou mu skutečně chyběl důvtip. Buď to, nebo ten člověk prostě neměl dost trpělivosti.

„Znáš pravidla,“ pokračoval Darryl rozzlobeně. „Ujistit se, že je tvoje auto viditelné, abych za ním mohl dodržovat bezpečnou vzdálenost, a že nemáš dělat sračky, jako jsi dělala dnes.“

„Nemám tušení, o čem to mluvíš. Chtěla jsem jít nakupovat.“

„Řekla jsi svému bratrovi, že studuješ a děláš věci do školy.“

„Ano?“

Darryl přimhouřil oči. „Přestaň tu se mnou hrát ty svoje slovní hry, ty malá ...“

„Opatrně,“ řekla Abriella rychle. „Tvoje další slova by možná mohla být tvými posledními. Kdybych porušila pravidla, a ty jsi to prokázal, zvládnu to, ale tvoje neúcta ti nikdy nebude tolerována.“

„Myslíš?“

„Vím to.“

Darryl se krutě ušklíbl. „To, co vím, Abriello, je, že tvůj bratr má s tímto druhem keců jen pramalou trpělivost. Vím, že od tebe očekává, že se nad vším povzneseš a že se budeš řádně chovat. Dneska jsi překročila hranici. Pokud jde o můj jazyk, jestli se budeš chovat jako čubka, tak ten titul budeš nosit.“

Abriella zaťala čelist tak silně, až ji z toho rozbolely stoličky. Tiše si připomněla, že si zahrává s mužem, který by si mohl otevřít ústa před jejím bratrem. To moc nepomáhalo.

„Co budeš dělat? Poběžíš za Joelem a řekneš mu, že se ti nedaří držet krok s mou maličkostí?“ zeptala se Abriella sladce.

„Ne.“

„To jsem si myslela.“

Darryl pokrčil rameny a jeho úsměv se zvětšil. „To nemusím, Abriello, protože mi tvůj bratr volal. Dneska jsi to podělala. Nechal jsi svůj telefon v Hummeru.“

Abriella v chladném vzduchu ztuhla. „Takže?“

„Copak si to neuvědomuješ?“

„Uvědomuji si co, Darryle? Přestaň chodit kolem horké kaše.“

„Když jsi minulý měsíc musela aktualizovat svůj telefon na nejnovější verzi, Joel zaplatil za přidání funkce lokátoru do aplikace tvého účtu. Protože má nad účtem kontrolu, data z aplikace mohou být bezdrátově stažená, aniž by se musel telefonu dotknout. Mohlo se to stahovat, zatímco jsi spala. Pravděpodobně  sis toho ani nevšimla, protože to vypadá jako normálně předinstalovaná aplikace v seznamu, pokud bys jím v minulosti procházela.“

Abriella se zastavila. „To neudělal.“

GPS na jejím Hummeru byla jedna věc.

Nikdy nedovolila, aby se její bratr dotkl jejího telefonu. Odešla do obchodu, vybrala si nový a účet byl přetažen.

Bože.

Jak mohla být tak hloupá?

Abriella v duchu rychle prošla své cesty za poslední měsíc. Darryl říkal, že GPS aplikace byla v jejím telefonu jen po tuhle dobu. Když opouštěla auto, měla ve zvyku nechat telefon v Hummeru. To teď hrálo v její prospěch. Tu noc, kdy odešla do Tommasova klubu, nechala telefon ve své tašce v Hummeru, který byl zaparkovaný před bytem její sestry.

Byla si jistá, že nebylo co zjistit.

Správně?

Abriellu dusil tichý strach.

Panebože.

„Jo, to je pravda,“ řekl Darryl. „Když vytáhneš ty své pitomé kousky, není teď těžké najít tě, Ello.“

„Jsi kretén,“ vyplivla Abriella.

„Možná ano, ale já nejsem tím, kdo je v problémech. Doufám, že ať už jsi dneska dělala cokoli, stálo to za to, zlatíčko, protože na hodně dlouho nebudeš mít další příležitost.“

Abriella držela ústa zavřená, ale to bylo zatraceně těžké. Chtěla na strážce křičet a ječet. Více než cokoli jiného, však chtěla vyrvat bratrovi hrdlo z krku za to, jak ji podvedl.

Abriella se narovnala ještě víc. Držela páteř a odmítla poskytnout strážci možnost vidět její zlost a strach, což bylo něco, na co očividně čekal. „Jedeme. Domů, chápu to tak?“

„Přímo domů.“

„Dobře.“

„V mém autě,“ dodal Darryl.

Abriella otevřela ústa, aby se hádala, ale Darryllova zvednutá ruka ji zastavila.

„Ani slovo,“ řekl. „Když jsi dneska zmizela, ztratila jsi právo na to, abys měla vlastní názor a jela sama.“

„Já nejsem zasrané dítě,“ zasyšela Abriella.

„Tvůj bratr si myslí, že tvoje dnešní jednání tomu neodpovídalo.“

„Oba si naserte.“

************

„Co jsi udělala?“ zeptala se Abriellina matka.

Abriella se podívala na strážce, který stál vedle ní. „Nic. Udělala jsem malou objížďku a vydala se na nákupy.“

„Jen v tom pokračuj,“ zamumlal Darryl. „Nikdo tomu nevěří.“

Abriella stála před kanceláří svého bratra a čekala, až jí bude dovoleno vstoupit dovnitř, jako by byl Joel nějakým vládcem. Abriella frustrace narůstala do epických rozměrů. Cesta zpátky přes Chicago do jejich rodinné usedlosti se i v tom nejlepším případě dala nazvat jako napjatá. Darryl ji nadále zpovídal ohledně toho, kde celý den byla. Abriella mu nedala jedinou zasranou odpověď.

Nechala je pátrat.

Nenašli by vůbec nic.

Když se Abriella otočila zpátky k matce, zeptala se: „Proč jsi tady?“

Sara se zamračila. „Tvůj bratr zuřil. Když se k němu konečně dostalo, že tě našli, byli jsme ti, kterým zavolal.“

„My?“

„I já,“ ozval se za Abriellou hlas.

Po boku Sary se postavil i její otec.

„Tati,“ řekla tiše Abriella a vyhýbala se otcovu pohledu.

Peter byl vždycky dobrým otcem. Jen zřídka, pokud vůbec, zvedl hlas. Své děti nikdy neuhodil, nezacházel s nimi špatně ani se nechoval tak, jako by byly něčím, co nemohlo být milováno.

Abriella věděla, že když spolu se svými sourozenci vyrůstala, její otec byl v jejich životě většinou přítomný. Zatímco je zbožňoval a staral se o ně, byl nucen stát na okraji, zatímco kontrolu v jejich rodině přebrali ostatní muži. Muži jako její nyní již zesnulý dědeček, Terrance a teď Joel.

Peter nikdy neměl moc velké slovo. Dovolil, aby byla rodinná rozhodnutí vytvářena bez jeho zásahu a to dokonce, i když se jednalo o jeho vlastní potomky. To bylo jednou z věcí, co Abriella na svém otci neměla ráda, i když ho jinak milovala.

Prostě si nemohla pomoct, ale přemýšlela, proč se nestaral dost.

„Tvoje matka si o tebe dělala obavy,“ řekl Peter.

Abriella si tiše povzdechla. „Byla jsem v pořádku. Je mi dvacet dva ne šestnáct. Z nějakého důvodu mám řidičský průkaz a auto. Neudělala jsem nic špatného.“

„Lhala jsi,“ vložil se do toho Darryl. „Chovala ses jako blázen.“

„Mohl bys sklapnout?“ vyštěkla Abriella na muže.

Darryl zavrtěl hlavou a řekl: „Už mám toho tvého postoje dost, Abriello.“

„Ano?“

„Ano, takže to zkrať dřív než...“

Dřív, než mohl strážce domluvit, se dveře kanceláře otevřely. Uvnitř své kanceláře stál Joel, ve tváři měl svůj obvyklý úšklebek a v jedné ruce držel mobilní telefon. Jeho hněv se soustředil přímo na Abriellu. Na okamžik si přála, aby mohla zmizet.

Stejně rychle, jako se ten pocit objevil, tak odešel.

Její bratr ji neděsil. Mohl by jí vzít věci, nazývat ji ošklivými jmény, zneužívat ji svými slovy a rozhodnutími, ale stále ji nemohl vlastnit. Strach byl Abrielliným majetkem – takovým, který ji bratr nikdy nemohl donutit projevit a sebrat.

„Ty,“ řekl Joel a na svou sestru se stále mračil.

„Ano?“ zeptala se Abriella.

„Do mé kanceláře.“

Abriella prošla kolem svého bratra. Joel se natáhl a z ramene jí strhl její tašku. Okamžitě se jí začal prohrabávat. Když se mu nedařilo najít to, co hledal, otočil tašku vzhůru nohama a její obsah se rozlétl všude po podlaze. Její notebook, laptop, klíče, make-up, tampony a všechno ostatní, co měla uvnitř tašky, dopadlo na tvrdé dřevo. Na hromadě byla i svinutá bandáž, kterou při svém odchodu Tommasovi sebrala, ale Joel si toho očividně nevšiml. Joel tiše zaklel a pak na vrchol toho všeho odhodil i Abriellinu tašku.

Při pohledu na svoje věci, které byly vyhozeny na podlaze jako odpadky se Abrielliným krevním řečištěm prohnal vztek. Od kdy se Joel začal takhle chovat a kde na to vzal právo?

„Hej,“ vykřikla Abriella. „Co to všechno sakra mělo být?“

Joel se otočil na Abriellu, v očích mu plál oheň. „Kde jsi dnes byla?“

„Venku.“

„Kde?“

„Nakupovat.“

Joelova čelist se sevřela. „Kde máš ty věci, které sis koupila?“

Abriella hodila přes bratrovo rameno chladný pohled po Darrilovi a zopakovala to, co už dřív řekla svému strážci. „Nenašla jsem nic, co by mě zaujalo tak, abych si to koupila.“

„Musíš si o mně myslet, že jsem hloupý idiot, Ello.“

Ne.

Abriella ve skutečnosti o svém bratrovi myslela pravý opak. Tommas Abriellu vždy varoval, aby se k Joelovi nechovala tak, jako by byl hloupý. Joel byl cokoli, jenom ne hloupý. Byl kluzký, špinavý, a rychlý ve své hře. To z něj dělalo nebezpečného muže, nemluvě o mnohdy nevypočitatelném chování, které její bratr předváděl, když se rozhodoval nebo na něco reagoval.

Ne, Abriella nemyslela na svého bratra jako na hlupáka. Na to byla až příliš chytrá.

„No?“ zeptal se Joel. „Připadám ti jako idiot?“

„Ne,“ řekla Abriella. „Vůbec ne.“

Prostě se i ona stala záludnou.

„Úmyslně jsi podvedla svého strážce, setřásla ho a pak jsi na celý den zmizela. Proč to jsi udělala, Ello?“

Abriella jakéhokoli zaváhání odpověděla: „Protože jsem chtěla mít šanci být na den normální, Joeli, bez všech těch nesmyslů. Dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu mě někdo neustále sleduje. Někdo mě stále následuje. Nikdy jsem nebyla skutečně sama. Takže co? Vzala jsem si den volno a prošla jsem se trochu Chicagem, podívala se po obchodech a relaxovala. Koho to zajímá?“

„Mě ano, a řeknu ti proč.“ Joel udělal krok vpřed. Byl u ní až příliš blízko, ale necouvla by. „Protože jsi zatracená lhářka, Ello. Jsi záludná holka. Už dřív jsi vytahovala takovéto kousky a všichni to ví. Jestli chceš dělat tyhle hrátky s utíkáním, bez ohledu na to, co přitom děláš, pak bude mít tvé chování odpovídající následky.“

„Jaké chování?“

Joel se ušklíbl. „Dneska si tu hraješ na hlupačku?“

Bože.

Bratr jí hrál na všechny nervy, které měla. Abriella se snažila udržet v klidu, ale aktuálně už byla tři vteřiny od výbuchu.

„Koho zajímá, zda jsem venku sama, Joeli?“

„Teď jsem ti to řekl. Mě to zajímá. Díky tomu vypadám špatně. Nemůžu nechat svou sestru, aby jen tak pobíhala a působila mi problémy. Nepotřebuji, aby se na tebe lidé dívali  a přemýšleli, co děláš, když se na tebe nedívají. Tak začínají fámy, Abriello. Tak se ty fámy šíří. A jakmile jednou získáš špatnou pověst, tak se jí už nezbavíš. Poskvrníš mě – svými činy poskvrníš svoji rodinu a to nemohu připustit. Možná, že tobě nevadí, co říkají lidé za tvými zády, ale mně ano. To teď skončí.“

Abriella ohromeně zamrkala. „Prosím?“

„Nejsi hluchá. Slyšela jsi mě. Nedovolím, aby o nás lidé šířili lži jen proto, že se Abriella ve svém životě nudí a chce ho změnit. Možná, že tobě je jedno, jestli tě lidé nazývají courou a své jméno díky fámám poskvrníš, ale já to nedovolím.“

„Joeli,“ řekl Peter ostře. „Dávej si pozor.“

„Zmlkni,“ řekl Joel a gestem zápěstí svého nevlastního otce propustil.

„Joeli!“

Výkřik Abrielliny matky byl ignorován.

Petr se postavil vedle Abrielly a svého syna se mračil. „Teď jsi naprosto mimo. Co udělala Abriella, kromě toho, že nám díky svému malému zmizení způsobila obavy, Joeli?“

„Ty tu nemáš žádné slovo,“ řekl Joel tupě. „Ve skutečnosti tě tady vůbec nechci, Petere. Vezmi svou ženu a vraťte se zpátky na svou stranu usedlosti.“

Peter otevřel ústa, aby něco řekl, ale mezi Abriellina otce a Joela vstoupil Darryl. Peter okamžitě zamračeně ztichl.

„Ujisti se, že zamknou spojovací dveře,“ řekl Joel strážci.

„Provedu, bossi.“

Abriella při tom, jak jejího bratra tituloval, skoro vykřikla. Joel nebyl bossem. Nebyl stvořený být bossem. Žádný muž, který se k rodině choval tak, jako to dělal její bratr. Hladový po moci, zneužívající a nechutný. Správný boss se zajímal o obavy každého člověka, nejen o své vlastní.

Joel nemohl být bossem. Na naplnění této role byl až příliš sobecký, zlomyslný a ignorantský. Mafii by pohřbil do země. Abriella viděla, že se to už dělo.

Peter přes strážcovo rameno pronesl: „To není konec, Joeli. S tvými nesmysly jsem skončil, synu.“

„Synu,“ řekl Joel s úšklebkem. „To je to pravé.“

„Nikdy s tebou nezacházel tak, jako bys byl něčím jiným,“ vyplivla Sara za Abriellou.

Joelův obličej zůstal chladný a nevzrušený. „To nemusel. Tvoje nechutné činy pro mě představovaly víc než dost hanby,  která mi vystačí na celý život, Saro. Jednou kurva, vždy kurva, že?“

„Sklapni!“ vyštěkl Peter.

Abriella se na okamžik podívala na svého otce. Šokoval ji. Nikdy ho neslyšela s nikým mluvit tak, jako právě teď. Zpravidla býval tichým mužem s dobrou povahou. Teď Peterovy rysy potemněly hněvem a najednou vypadal mnohem nebezpečněji, než si kdy myslela, že by mohl být.

Kde se ten muž vzal?

Joel vypadal také až příliš překvapeně, než aby promluvil.

„Se svou matkou tak zacházet nebudeš,“ řekl Peter ostře. „Milovala tě a porodila tě, Joeli. Starala se o tebe, když jsi byl nemocný, zpívala ti, když jsi byl malý a zaháněla tak tvé noční můry a naprosto tě zbožňovala. Možná, že se ti nelíbí, jak ses do tohoto světa narodil, ale jsi tu, protože i když to tvůj dědeček požadoval, odmítla jít na potrat. Milovala tě dokonce i tehdy. Dokonce tě miluje i ve tvých nejodpornějších momentech. Dneska večer půjde domů a stále tě bude milovat. Už nikdy ji v mé přítomnosti nenazveš děvkou.

Joelův úšklebek zůstal pevně na svém místě. „Já...“

„Skapni,“ zavrčel Peter.„Už jsem slyšel víc než dost. Tím jediným důvodem, proč tu stále stojím a poslouchám tvoje další kecy, je tvoje matka a sestra, Joeli. Jinak bych radši žvýkal sklo a byl při tom šťastnější, než když stojím v jedné místnosti s tebou.“

„Tati, je to v pořádku,“ řekla Abriella tiše. Konečně se jí podařilo najít hlas.

Peter se podíval na Abriellu zvláštním pohledem. „Ello.“

„Je to v pořádku, tati. Jsem v pořádku.“

„Není to v pořádku,“ zamumlal Peter.

„Máš pravdu, ale ...“

Nechtěla, aby se její rodiče stali dalšími oběťmi Joelova hněvu jen proto, že se mu postavili, aby ji chránili. Věděla bez jakýchkoli pochybností, že pokud by si její bratr myslel, že mu Peter se Sarou stojí v cestě, obrátil by se i proti nim.

Byl to psychopat.

Dokonce krutý.

To byl Joel Trentini.

„Běžte do svého křídla,“ řekla Abriella.

„Ano, běžte,“ řekl Joel a ta slova pronesl s vyhrožujícím podtónem v hlasu.

Abriella se podívala na svého otce. „Prosím.“

Její otec se se zaťatou čelistí a horkým pohledem v očích zamračil na Joela a potom se otočil na patě, vzal ženu ruku a vyšel ven z místnosti.

Joel si povzdechl. „Díkybohu, že ten bordel vypadl pryč.“

„Jsou to naši rodiče, ne bordel.“

„Pro mě jsou vždycky jen zasraný bordel.“

Darryl si odkašlal a zvedl ruku. V dlani mu zůstal Abriellin mobil. Joel si ho od strážce s vědoucím úsměvem vzal.

„Díky, Darryle.“

„Žádný problém, bossi.“

Joel se sklonil a z hromady věcí na podlaze si vzal Abrielliny klíče. „A vezmu si i tohle, Ello.“

Abriella si založila ruce na hrudi „Vezmi si je.“

Její slova byla odvážná a taky trochu bláznivá. Teď byla bez svého osobního mobilního telefonu a svého auta. Její pozlacená klec, která ji dělila od svobody, se právě trochu zmenšila.

Nemohla dýchat, ale bůh věděl, že se to snažila co nejlépe skrývat.

Joel si nezasloužil vidět její úzkost. Až moc by se mu to líbilo.

„Kdykoli budeš potřebovat někam jet, Darryl tě odveze a zase přiveze,“ řekl Joel.

Pak zamířil pohledem na Abriellin mobilní telefon. Byla ráda, že měla ve zvyku po hovorech a zprávách mazat všechny informace. V kontaktech měla také o každém uloženo jen pramálo informací.

„Včetně školy?“ zeptala se Abriella.

Joel přikývl. „Samozřejmě. Bude blízko. Jsem si jistý, že mu příště neutečeš.“

„Tentokrát jsem mu neutekla.“

„Nelži. Nesluší ti to.“

Abriella zaťala zuby, aby se ubránila tomu, že by na něj vyplivla všechny ty příšernosti, které měla v hlavě. „Je to všechno? Jsem unavená.“

„Ne, není to všechno.“ Joel zvedl oči od telefonu a setkal se s Abrielliným pohledem. „Navrhuji ti, abys potlačila všechny ty vzpurné kecy, které jsi právě teď vychrlila, Ello. Nemám na to čas ani trpělivost. Upřímně řečeno, jestli toho nenecháš, najdu někoho jiného, kdo tě naučí, jak se chovat a já se tě tak zbavím.“

Srdce jí vyskočilo až do krku.

Nemohl říct to, co si myslela, že řekl. To by rozhodně neudělal.

Ještě ne.

„Vidím v pohledu ve tvém obličeji,“ protáhl Joel, „že mi rozumíš naprosto přesně. Přestaň se svými nesmysly, Ello, jinak se ocitneš  v bílých šatech v uličce, kde na tebe bude čekat jakýkoli muž, kterého považuji za vhodného, aby se s tebou oženil. Dostal jsem pár nabídek od některých rodin mimo Chicago a dokonce i z pár bližších, které by se chtěly dostat do našich obchodů. Bruslíš na velice tenkém ledu, sestřičko.“

Nasrat.

Abriella měla pocit, že se pozvrací. Doslova se musela donutit říct: „Dobře, Joeli.“

„Dobře, co?“

„Budu se chovat dobře.“

„V pořádku.“ řekl její bratr. „Můžeš začít tím, že mi zmizíš z očí.“

Abriella to nemusel říct dvakrát. Opustila kancelář a svoje věci tam nechala. Jakmile byla venku, dveře se téměř okamžitě zabouchly. Za jejich dřevem zaslechla bratrovo zaklení. Pak něco dopadlo na zeď. Typické Joelovo chování. Když byl naštvaný, choval se jako dítě.

„Špatný den?“ zeptal se Darryl. Jeho hlas zněl mírně tlumeně.

„Ještě horší,“ zabručel Joel. „Nemám čas na nesmysly té rozmazlené děvky.“

„Myslím, že jste ji vyděsil.“

Joel se ušklíbl. „Správně. Mou sestru moc dobře neznáš. Drž se u ní blízko. Nikdy nemůžeš vědět, co Abriella udělá. Nevěřím jí. Stoprocentně lhala. Chystám se poslat někoho ven, zda se mu podaří zjistit, kde byla.“

Sakra.

Abriella ignorovala hrůzu, která jí šplhala po páteři.

„Můžu to udělat, když bude ve třídě,“ řekl Darryl.

„Jistě. Ujisti se, že když bude ve třídě, bude skutečně v ní. Pohraj si trochu s její hlavou. Abriella v hrátkách s myslí nikdy nebyla moc dobrá.“

Mýlíš se, Joeli.

Abriella byla v bratrových hrách příšerně dobrá. Blázen.

„Ještě něco?“ zeptal se Darryl.

„Jo, ještě něco.“

„Co?“

„Tu noc, kdy jsi nastavil bombu, byl v klubu s Tommasem ještě někdo.“

Darryl tiše zaklel a řekl: „Člověče, nastavil jsem to správně. Bouchlo to. Nemůžu za to, že u toho zasraného auta použil na nastartování dálkové ovládání.“

„Ne, to ne, ty idiote,“ vyštěkl Joel. „Byl tam někdo další. Uvnitř. Poslal jsem muže, aby se pokusili získat informace ohledně vyšetřování v klubu. Myslím, že před nouzovým východem zůstaly stopy, které vypadaly malé. Jako dívčí. Navíc byly i kolem Tommase. A uvnitř klubu byla taška s Tommasovými věcmi, která upadla uprostřed chodby vedoucí k východu. Jako by ji tam někdo nesl. Tommas byl venku. Proč by neměl mít svoji tašku s sebou?“

„Někdo ji nesl místo něho.“

„To bych řekl.“

„Kdo?“ zeptal se Darryl.

„Zřejmě žena. Chci vědět, kdo to byl.“

Darryl souhlasně zabručel. „Říkali něco o tom, kdo by to mohl být nebo s kým se Tommas zapletl?“

„Ani slovo,“ odpověděl Joel.

„A co kamery?“ zeptal se Darryl.

Abriellino srdce se zastavilo. Její mysl se rozběhla na plné obrátky.

„V klubu byla tma a kamery uvnitř si s tmou moc dobře nerozumí. Jen ty venku. Navíc v klubu jsou kamery nasměrované jen na důležitá místa, a to je u peněz v baru a u vchodu. Vím, že tam Tommas dělá obchody, proto pravděpodobně nechce, aby ho zachytili na kameře.“

„Takže nic nevíme.“

„Ne. Ale budeme pracovat na tom, abychom něco našli. Tommas skrývá to, že se zapletl s nějakou ženou, i když nevím, z jakého důvodu.“

Při tom tvrzení se srdce Abrielly znovu rozběhlo. Dokonce ani nepomyslela na to, že by tu noc mohla v klubu nechat nějaký důkaz o tom, že tam byla.

„Ale pokud mu na ní záleží, chci ji využít. Zasáhnout tam, kde to bolí. Koneckonců, ohledně ženských a těchto věcí byl vždycky tichý a tajnůstkářský,“ dokončil Joel.

„Můžu se poptat,“ řekl Darryl.

„Udělej to. Teď z mojí kanceláře vypadni. Potřebuji drink a cigáro. Možná, že také zavolám Chloe.“

Abriella se přikrčila.

„Stále s ní šukáš, bossi?“ zeptal se strážce.

Joel se zasmál. „Šuká jako profesionálka. Ty jsi ještě tady, Darryle? Nemáš teď co dělat? Jako třeba zjistit nějaké informace o Tommassu Rossi a o jakékoli ženě, která má jeho penis?“

„Tuším.“

„Tak to udělej.“

To Abriely stačilo víc než dost. Po špičkách přeběhla dolů po chodbě a vklouzla do volné ložnice, která byla k určení pouze pro hosty. Zavřela za sebou dveře s tím, že tam nechala jen pár milimetrovou škvíru, aby zkrz ní mohla slyšet, co se dělo. Dveře Joelovy kanceláře se otevřely a zavřely. Pak se ozval zvuk kroků chodbou směrem ke schodišti, až se nakonec úplně vytratil.

Abriella, zády přitisknutá ke dveřím, zvažovala informace, které se dozvěděla. Potřebovala to říct Tommasovi a to brzy. Zvlášť to ohledně klubu a Joelových plánech.

Před několika hodinami si byla Abriella jistá, že si přála, aby válka skončila. Nechtěla vidět další krveprolití a lidi, kterým bylo ublíženo kvůli sobectví druhých a hladu po moci. Teď byla připravená udělat všechno, co bylo v jejích silách, aby její bratr nedostal to, co chtěl.

Joel nebyl na Abriellu připravený.

Ale ona na něj připravena byla.

Abriella zachytila pohledem bezdrátový telefon, který byl ve své kolíbce na nočním stolku. Rychle k němu přešla, telefon zvedla a zapnula ho. Tommasovi nikdy nevolala z telefonu uvnitř domu, protože někdo by hovor mohl zaslechnout nebo zvednout jinou linku a hovor poslouchat.

Tentokrát neměla na výběr.

Joelova kancelář měla jiné číslo než zbytek telefonů v křídle. Říkal, že se chystá zavolat si, a Abriella si byla jistá tím, že to jejího bratra rozptýlí. Doufala, že to by mu mohlo pár minut zabrat.

Abriella vytočila důvěrně známé číslo, pohledem sledovala dveře, které nechala pootevřené a s telefonem u ucha čekala. Vzhledem k tomu, že telefon v tomhle křídle neměl soukromé číslo, Tommas by měl pravděpodobně číslo volajícího poznat jako číslo domu Trentini. Přemýšlela, zda by to v tom případě vůbec zvedl.

Hovor z jejího mobilního telefonu? Rozhodně.

Číslo Trentiniho? Možná ne.

Abriella přemýšlela i o tom, zda na ni Tommas nebyl naštvaný kvůli tomu, jak předtím zmizela. Její čas vypršel a ona se probudila s drobným předstihem. Pokud by ho vzbudila, aby se s ním rozloučila, ten muž by ji zatáhl zpátky do postele a ona by mu to nebyla schopna odmítnout.

Jak jinak se měla od Tommase dostat?

Tommy, zvedni to.

Nezklamal.

„U telefonu Tommas.“

Abriella konečně vydechla. „Tommasi, máme problém.“

„Ello?“

„Jo. Omlouvám se za to, že jsem předtím odešla bez rozloučení. Nemohla jsem zůstat.“

„Na tom nezáleží. Miluji tě, bláznivko. A teď – v čem je ten problém?“

„V čem jiném?“

Tommas si povzdechl. „Joel.“

„Joel,“ potvrdila Abriella.