B&B - 12. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Když Abriella sledovala, jak se Tommasova obvyklá maska sebejistoty, kterou míval, měnila ve výraz provinilého muže se zlomeným srdcem, v žaludku se jí shromažďovalo cosi hrozného a strašlivého.

„Tommy?“ zeptala se šeptem. „Co se stalo?“

Když se podíval dolů na telefon a pak znovu na ni, jeho ústa se otevřela, aby promluvil. Žádná slova z nich však nevyšla. Dokonce ani nevypadal, že by dýchal. Rukou pevně svíral telefon tak silně, až mu klouby pod tím tlakem zbělely. Pak zasunul telefon zpátky do kapsy své bundy.

Nevolnost, která uvnitř Abrielly narůstala, se zhoršovala a stoupala, až nakonec cítila žluč až v krku.

„Podělal jsem to,“ řekl konečně.

Jeho slova z něj vyšla tak tiše, že je stěží slyšela.

„Jsem si jistá, že ať už se stalo cokoli, může to být napraveno, ne?“ zeptala se.

Tommas zavrtěl hlavou. „Ne, zlato. Tentokrát ne.“

Abriella ztěžka polkla. V reakci na zmučený tón jeho hlasu se jí sevřela hruď. Tommas mimo pár lidí, na kterých mu záleželo, dával jen zřídka najevo emoce. Seznam těch lidí byl krátký. Bez jakýchkoli pochybností věděla, že ona sama stála na jeho vrcholu. Za ní patřila jeho rodina a jen velice málo přátel. A dokonce i pak byl Tommas typem člověk, který, pokud to situace vyžadovala, dokázal skrýt cokoli, co musel.

Proč to teď neudělal?

„Potřebuji, abys mi řekl, co se stalo, Tommasi,“ řekla Abriella tiše.

„Je mi to tak líto.“ To bylo to jediné, co se mu podařilo říct.

Srdce Abrielly se zlomilo.

Nešlo o vlastní neznámou bolest způsobenou něčím, čemu nerozuměla, ale o to, že se v očích jejího milence sbírala vlhkost. Tommas nikdy nebrečel. Abriella ho v takovém stavu nikdy neviděla, ani v soukromí.

Bolelo to.

Bylo jí z toho ještě hůř.

Všechno bylo špatně.

„Nedělej to,“ řekla Abriella a přistoupila k němu blíž. Okamžitě se natáhla po jeho tváři a vlhkost setřela. V okamžiku, kdy se jeho slz dotkla, se od ní Tommas pokusil odtrhnout, jako by si teprve teď uvědomil, že brečel. Abriella odmítala nechat ho jít. Sevřela ho pevněji, nehty se zaryla do jeho čelisti a donutila ho, aby se jí podíval do očí. „Nedělej to, prosím. Může to být napraveno, že? Cokoliv se stalo, můžeš napravit. Vždycky to zvládneš, Tommy.“

Znovu zavrtěl hlavou a ze rtů mu unikl slyšitelný výdech. „To si nemyslím.“

„Nic není neopravitelné...“

„Tohle se nemělo stát,“ přerušil ji Tommas. „Měl jsem to všechno vypočítané, Ello. Každý. Zasraný. Krok. Tohle byl konec, zlato. Konec všeho. Hotovo. Žádné další boje. Žádné další krveprolití. Už žádná válka. Jen ty a já tak, jak to vždycky mělo být. Měl jsem zjištěný každý jeho krok!“

Abriella s sebou při zuřivosti v jeho hlase trhla. „Joel?“

Tommas přikývl. „Pracoval jsem dva týdny na tom, abych se ujistil, že tohle všechno dopadne dokonale. Nechtěl jsem chyby. Potřeboval jsem, aby to proběhlo čistě. Mělo to být v pohodě. Jen on. V téhle zasrané válce měl být tím posledním, kdo padne. To je vše, co jsme potřebovali, Ello. Je mi to tak líto.“

V Abriellině srdci a duši se začala rychle otvírat bolestivá trhlina. Nic podobného nikdy dřív necítila. Abriella nebyla hloupou ženou. Nikdy nebyla bláznem ve hrách mužů, kteří ji obklopovali.

Věděla, jak hráli.

Mohla také hrát s nimi.

Ani jednou nepomyslela na to, že by Tommas před Joelem ucouvl. Abriella věděla, že její milenec nakonec udělá krok, který boj a krveprolití trvale ukončí.

„Dneska to šlo do háje?“ zeptala se. „Cokoli, co jsi chystal proti Joelovi? O to dneska šlo?“

„Ano,“ připustil Tommas.

Abriella se fyzicky obrnila proti tomu, co by mohlo znamenat. Tátova slova o její mámě tam stále zůstávala. Pravděpodobně sem mířila spolu s Joelem v jeho vozu. Mozek jí to stále opakoval. Žaludek se jí zkroutil nevolností a nedůvěrou. V ústech se jí usadila otupělost.

Tommas popadl Abriellu pevně za zápěstí a držel ji na místě. „O Saře jsem až do doby před pěti minutami nevěděl, zlato. Přísahám bohu, Ello, že ne. Nikdy bych...“

„Přestaň,“ vydechla.

Abriella potřebovala prostor. Potřebovala víc vzduchu, než jí její plíce poskytovaly. Tělo měla ztuhlé tady na místě, ale její mysl jí ubíhala rychlostí milion kilometrů za hodinu.

Nic nebylo v pořádku.

Všechno vypadalo špatně.

„Snažil jsem se,“ mumlal Tommas a držel ji tak pevně, až to bolelo. Abrielle to nevadilo. Bránilo jí v tom, aby spadla na zem. „Jakmile jsem pomyslel na to, že byla možnost, že s ním mohl být ještě někdo jiný, jsem se to okamžitě snažil zastavit. Není to jisté, Ello. Možná mohl by být sám.“

„Ale možná ne.“

„Možná ne.“

„Moje máma…“

„Snažil jsem se,“ zopakoval Tommas slabě.

Abriella nedokázala ovládat svou reakci. Bylo to příliš rychlé, než aby se to pokusila zastavit. S trhnutím se vymanila z Tommasova sevření a otočila se na patě dost rychle na to, aby se stihla ohnout. Obsah jejího žaludku skončil na zemi. V bolesti srdce i těla se dusila zvratky a náhlou záplavou slz.

Ne.

Ne, ne, ne.

Tohle nebylo tak, jak to mělo být.

Nehty se zarývala do svých dlaní tak silně, až si porušila jejich kůži a začala krvácet. Pod silou vzlyků se tak silně třásla, zatímco známé, silné paže přejížděly po jejím břiše a znovu ji pevně držely.

Tommas zabořil svůj obličej doprostřed jejích zad a zas a znovu šeptal své omluvy. Abriella mu je věřila. Každé slovo, které pronesl, bylo plné jeho bolesti a upřímného smutku pro její agónii. V jeho slzách a zmatku jeho předchozích slov viděla jeho lítost. Věděla, že neměl v úmyslu, aby se to stalo.

Ale to nepomáhalo.

Přesto ho chtěla.

Bože, potřebovala ho.

„Je mi to líto,“ řekl Tommas a sevřel ji pevněji. „Je mi to líto, zlato. Chtěl jsem, aby to skončilo. Potřeboval jsem, aby to kvůli tobě a mně skončilo. Prosím, Ello, prosím, nesmíš mě za to nenávidět. Miluji tě víc než cokoli jiného. Nechápeš to? Raději bych skončil mrtvý, než být bez tebe. Snažil jsem se to napravit. Prosím, Ello.“

Stále mu věřila.

Stále ho milovala.

Abriella prostě jen nedokázala ve svém závoji smutku a otupělosti najít dost emocí na to, aby mu to řekla. Když si pak Abriella rukávem šatů otřela ústa, narovnala se. Otočila se tváří v tvář ke svému milenci, z tváře mu setřela nepořádek slz a zhluboka se nadechla.

„Přestaň,“ řekla tiše.

Tommas se tvrdě nadechu. „Dobře.“

„Nemůžu... Právě teď to udělat nemůžu. A ani ty nemůžeš. Zastav to, Tommasi.“

Ramena mu ztuhla. Narovnal záda. „Máš pravdu.“

„Dnešek není o nás. Tahle party tam uvnitř není o mafii. Je to jeden den pro mou sestra, která se má kvůli svému dítěti cítit šťastně a dobře. Nemůžu jí to sebrat.“

Natáhl se, aby ji pohladil po tváři, ale Abriella před ním uhnula. Nemohla mu dovolit, aby se jí dotknul. Pokud by to udělala, pak by se ten náhlý, podivný klid, který se jí podařilo získat, znovu roztříštil. Rozbila by se a rozpadla. Srdce by se jí znovu roztrhalo.

Teď musela být v pořádku ještě o chvíli déle.

Kvůli svému otci.

Kvůli Alesse.

Kvůli sobě.

„Ello...“

Abriella natáhla ruku. „Ne.“

Tommas se přikrčil, jako by ho udeřila. „Je mi to líto.“

„Já... musím se vrátit za svou sestrou,“ řekla.

Jejich soutěž v zírání na sebe přerušilo zabzučení v Tommasově kapse.

Tommas od ní odvrátil pohled, ale po přístroji se nenatáhl.

V Abriellině srdce vyrostl další zlom.

„Tommasi, zvedni to,“ řekla Abriella.

Neudělal to.

„Nemusím,“ řekl tiše.

„Proč ne?“

Tommas neodpověděl. Abriella to nepotřebovala. Věděla, co to volání pravděpodobně znamenalo. Že práce byla dokončena.

Abriella se bez slova otočila na patě, otevřela dveře restaurace a Tommas nechala za sebou.

Sebeovládání.

Potřebovala si udržet.

I kdyby jen na pár dalších minut...

**********

Abriella ignorovala strážce, který seděl před nemocničním pokojem jejího bratra. Jen vteřinu předtím, než dveře otevřela, na ně zaklepala. Joel seděl na kraji své postele, obléčený v běžném oblečení a na podlaze mezi nohama měl černou koženou tašku.

Když Joel odložil láhev s vodou na noční stolek, s prázdným výrazem se otočil k Abrielle. „Cestou sis zařídila své věci, že?“

Abriella se na toto tvrzení neobtěžovala s odpovědí. Upřímně, Joel si to nezasloužil.

Od střelby, která stála její mámu život, a při které Darryl zničil auto, které řídil a takřka při tom s sebou vzal i Joelův život, byl Joel téměř týden v nemocnici.

Problémem bylo, že Joel neprojevil žádné emoce.

Poté, co mu bylo řečeno, že jejich máma byla zabita výstřelem do hlavy, nezeptal se na ni slovem. Vypadalo to, že mu vůbec nezáleželo na tom, že za jeho život zaplatila ona tím svým. Joelovi ani špetku nezáleželo na ženě, která mu dala život.

Abriellu to každý den bolelo. Její zármutek byl stálý a téměř nesnesitelný. Občas přistihla sama sebe při tom, jak zírala do zdi, neschopna dýchat nebo myslet, a v krku jí tvořil příšerný knedlík.

Víckrát, než by dokázala spočítat, našla svého otce o samotě brečet. Utěšovala v bolesti svou sestru, Alessu.

Celou dobu zároveň plánovala pohřeb své mámy. Podnikla potřebná opatření ohledně pohřbu, kostela a hřbitova. Navrhla na náhrobek mramorového anděla, který hluboce spal a na přední straně měl vyryté mámino jméno. Vybrala hrobové místo, vypsala šek a vybrala mámě šaty na její poslední cestu.

Abriella nikdy nebrečela. Zajíkala se svou bolestí, polykala ji a neustále byla v pohybu, protože neměla jinou zatracenou volbu.

Kdo jí pomohl?

Nikdo.

Takže ne, Abriella neměla žádné zasrané pochopení pro Joela, kvůli jeho zlomenému žebru, otřesu mozku, který měl, či kulce, která zasáhla jeho levou stranu těla a těsně minula srdce.

Na něm jí nezáleželo, vůbec na ničem.

Abriella by dala všechno, co měla, všechno, co bylo její, za to, aby mohla vrátit čas a aby místo její mámy zemřel bratr.

Cokoliv by si bůh vzal, to by mu dala.

„Darryl čeká s autem venku,“ řekla Abriella konečně. „Pokud jsi připravený, pak jedeme.“

„Proč jsi tedy tady?“ zeptal se Joel.

Abriella mu nechtěla odpovědět. Joel si po tom, co dělala minulý týden, zatímco on si před zbytkem světa zařídil odpočinek, žádné vysvětlení nezasloužil.

„Abriello,“ řekl její bratr. „Na něco jsem se tě zasraně zeptal.“

„Musela jsem se zastavit v květinářství. Na poslední chvíli bylo ještě potřeba dořešit něco ohledně květin na mámin pohřeb. Chtěli se ujistit, že je to v pořádku.“

„Takže?“

Tohle jediné slovo, tak nevzrušené, chladné a vzdálené, bylo přesně tím důvodem, proč Abriella nesnášela každý jednotlivý nádech, který její bratr stále ještě mohl udělat.

Ne, nebyla s Tommasem šťastná. Kvůli jeho chybě, která ji stála někoho, koho milovala, na něj byla rozzlobená. Byla šílená z toho, že k té chybě vůbec došlo.

Více než cokoli jiného si přála, aby se jeho plán neselhal. Přála si, aby zítra pohřbívala svého bratra a ne svou matka. Abriella v sobě za tahle přání nedokázala najít žádnou emoci, natož aby za to cítila provinilost.

„Takže nemám dovoleno nikam chodit bez své chůvy,“ řekla Abriella a z hlasu jí přímo odkapával sarkasmus. „A protože je pohřeb zítra, musela jsem dneska všechno schválit. Darryl musel jet sem, aby tě vyzvedl. Rozhodl se, že zabije dvě mouchy jednou ranou.“

Joel se zvedl z postele. „Báječné. Všechno je zařízeno? “

„Co myslíš?“

„Věci ohledně Sary. Všechno je hotovo?“

„Ano.“

Abriella se prakticky musela donutit odpovědět.

„Můj oblek je vyčištěný?“ zeptal se Joel.

„Čeká na tebe ve tvé kanceláři.“

Joel z podlahy zvedl svou tašku, ze zápěstí strhnul nemocniční náramek a pak ten vyřazený kus plastu odhodil na postel. „Skvěle. Jsem připravený.“

Čím víc se k Abrielle blížil, tím víc mu chtěla vyrvat jeho zasrané hrdlo z krku. Její vztek a zármutek byly zatraceně nesnesitelné, ale pevně je držela uvnitř. Skrývala je dost dobře na to, aby dokázala den po dni zvládat.

Abriella byla připravená zatraceně vybouchnout.

Možná, že by za to měla obviňovat Tommase.

Možná, že to byla jeho chyba.

Jenže Joela nenáviděla mnohem víc.

Abriella nenáviděla svého bratra za jeho falešné způsoby, za jeho manipulace a za jeho hrátky v téhle válce. Opovrhovala tím, že Joel měl za posledních pár měsíců ruce tak či onak poskvrněné téměř každou smrtí, ke které došlo. Nesnášela jeho nedostatek empatie, jeho chamtivost, kdy nechtěl nic jiného než moc, a jeho sobeckost.

Dělalo se jí z něho špatně.

Tentokrát už jen tím, že zatraceně přežil, Joel dotlačil Abriellu až příliš daleko.

„Na co čekáš?“ zeptal se Joel.

Abriella si znovu nasadila svou masku a dovolila bratrovi, aby věřil, že ona byla jen jeho další poslušnou ovečkou. „Na nic. Pojďme.“

**********

Na Sařině pohřbu ačkoliv se konal v půlce dubna nepršelo. Abriella se sama pro sebe tiše usmála. Byla vděčná, že z šedých mraků vykouklo slunce a jasně zbarvilo oblohu, zatímco do země spouštěli rakev její mámy. Její máma si na své poslední cestě k odpočinku zasloužila trochu krásy. Něco víc, než jen mokrou hlínu a pár pěkných květin.

Sara byla všechno to, čím Abriella nikdy nechtěla být. Její máma udělala chyby. Většinu jejího života ji lidé nazývali courou. Její dřívější přešlapy stále visely nad její hlavou a lidé, kteří se nazývali rodinou, si za jejími zády šeptali. Byla zostuzena, a ostatní se jí posmívali a vyhýbali.

Bohužel tohle byly věci, které si někteří lidé při jménu Sara Trentini vybavili dřív, než cokoli jiného.

Abriella si na druhé stranu vzpomínala na silnou, trpělivou ženu, která byla pečující a milující mnohem víc, než by bylo možné. Ženu, která nabízela odpuštění a přátelství těm, kteří si to nezasloužili. Laskavá duše, která dala život třem dětem a navzdory tomu, co se z nich stalo, je nikdy nepřestala milovat.

Vzpomínala na svou mámu. Na ženu... tak nedokonalou, něžnou, oddanou ženu… ta byla tou, na kterou Abriella chtěla vzpomínat.

A možná, že být stejná jako Sara nebyla zas tak špatná věc.

Po Abriellině pravici stála Alessa, klidná a tichá. Zatímco rukou pevně svírala Abriellu, po tvářích její sestry tekly slzy. Na svém vzedmutém břichu měla Alessa položenou svou druhou ruku a na ní spočívala ruka jejího manžela. Prsty měli navzájem propletené.

Joelovi se naštěstí podařilo na ten den odložit své kreténství stranou a dovolil své mladší sestře a jejímu manželovi, aby měli možnost pohřbu se účastnit.

Po Abriellině levici stál její táta. Byl jako zlomená socha. Plný prasklin, seschlý, zničený a připravený k pádu. Od minulého týdne, kdy na party na oslavu miminka dorazili informace ohledně střelby na auto a jeho následné nehody, Peter neřekl víc než pár slov. Jen stěží se pohyboval, jedl, nebo spal. Abriella si o svého tátu dělala neustálé obavy. Peter vypadal bez Sary ztraceně.

Zvuk kovové lopaty, která začala se svou špinavou prací, vytrhla Abriellu z jejích myšlenek. Sledovala dva hrobníky, kteří začali svými lopatami házet do hrobu hlínu. Většinu pohřbů, které Abriella absolvovala, proběhly, aniž by si něčeho takového byť jen všimla.

Na druhé straně se Joel naposledy podíval do hrobu. Ve tváři měl svůj obvyklý nezájem vůči přítomnosti. Hned poté se otočil na patě a odešel.

Byl prvním člověkem, který odešel.

Krátce poté začali odcházet i ostatní hosté. Někteří se zastavili, aby sestrám a jejich otci poskytli pár slov podpory nebo objetí. Abriella poznávala tváře svých přátel, Lily a Eveliny, jejich manželů a dalších lidí, ale nemohla si dovolit poděkovat jim nebo byť jen se úsmát.

„Jsi připravena?“

Abriella uslyšela Adrianovu otázku, která směřovala na jeho manželku, ale vnímala ji jen stěží.

Alessa stiskla Abriellinu ruku. „Jsi v pořádku?“

Abriella slabě přikývla. „Jo.“

Lhářko, křičela na ni její mysl.

Byla dvě vteřiny od toho, aby se rozpadla, od toho, aby dala průchod veškerému svému hněvu a strachu, nebo aby se úplně zhroutila. Tak blízko.

„Zavolej mi, jo?“ zeptala se Alessa tiše.

„Jistě,“ zašeptala Abriella.

Jakmile byla její sestra pryč, Abriella zůstala sama jen se svým otcem a zvuky lopat, které zas a znovu nabíraly zem a plnily jí hrob. Do toho monotóního zvuku lopat se začaly ozývat tiché, zajíkavé vzlyky. Abriella zvedla hlavu a našla, jak po tváři jejího táty stékaly slzy. Peter se nesnažil skrýt svou bolest. Prostě jí dal volnost. Abriella si přála, aby mohla udělat to samé.

„Stýská se mi po ní,“ řekl Peter zlomeně.

Abrielle se roztříštilo srdce. „Já vím, tati.“

„Neříkal jsem jí to dost. Ani zdaleka ne dost.“

Nemusela se ptát, co tím její táta myslel. Jeho zlomené srdce a zármutek byly tak viditelné, že to jen přidávalo víc k její vlastní bolesti.

Abriella se zhluboka nadechla, potlačila své vlastní dusivé emoce a slzy, které hrozily, že jí uniknou. Naklonila hlavu k tátovu rameni a rukou ho kolem něj pevně objala.

„Bude to v pořádku, tati,“ řekla mu.

Peter zavrtěl hlavou. „Ne, nebude. Skutečně nebude.“

Věděla, že její otec říkal pravdu.

Stejně tak, jako věděla, že příčinou smrti její mámy byl její milenec, a nedokázala si představit, že by stála u jeho hrobu, aby ho pohřbila. Tommas v jejím srdci představoval všechno - dobré i špatné části – a to bylo něco, co zoufale potřebovala a chtěla, ale jen zřídkakdy to měla. On byl tou jedinou věcí, kterou se rozhodla milovat úplně. Byl mužem, který vlastnil její duši i každý její nádech. Tommas byl jejím stínem ve dne a její barvou v noci. Znal všechna její tajemství a její příběhy, miloval její vzdor a jejího ducha. Dovolil jí, aby byla skutečně tím, kým byla, miloval její neohroženost a snažil se jí dát to, co si myslel, že si zasloužila a to tím jediným způsobem, který znal.

Nedokázala by udělat to, co dneska udělal její táta.

Abriella by prostě nemohla.

„Je mi to líto, tati,“ zamumlala Abriella.

„To i mně, Ello. I mně.“

Později Abriella pomohla tátovi do auta, které čekalo. Jakmile si byla jistá, že se usadil se na zadním sedadle, přikývnutím řekla strážci, který čekal za volantem, že může odvézt zasmušilého Petera domů. Zavřela dvířka auta, ustoupila a počkala, až černé auto odjede.

Abriella se pak s těžkým srdcem rozhlédla po autě, které na ni mělo čekat, aby odvezlo domů i ji. Joel se rozhodl, že když byl připravený, Darryl ho odvezl domů, a pro Abriellu poslal samostatné auto s řidičem, které mělo čekat na ni.

Tohle bylo něco dalšího, co její bratr dokázal udělat správně.

Výjimečně.

Rychle našla auto, které čekalo na konci silnice. Strážce, který musel být jejím řidičem, seděl na straně spolujezdce s kapucí na hlavě, a zatímco nevzrušeně mluvil do telefonu, mezi prsty měl cosi, co vypadalo jako cigareta.

Na druhém konci cesty, daleko od jejího čekajícího auta, něco - nebo spíš někdo - zaujal Abriellino oko. Byl tam zaparkovaný známý Jaguar a o dvířka spolujezdce se opíral muž.

Tommas.

Na to, aby viděla jeho oči, měl hlavu až příliš skloněnou. Věděla, že ji pozoroval.

Každá část jejího těla křičela touhou po Tommasovi. Upnula se na svou sebekontrolu. Potřebovala ji prostě udržet jen o chvíli déle. Abriella si nebyla jistá, zda by z toho dokázala vyjít nepoškozená, pokud by se vzdala své sebekontroly, kterou se jí dařilo udržovat od okamžiku, co se dozvěděla o smrti své mámy.

Její srdce nebylo připraveno.

Abriella pevněji sevřela svou tašku, kterou měla v ruce. Uvnitř ní zůstával mobilní telefon, který jí Tommas dal. Textová zpráva, kterou ji poslal dnes ráno, byla stejná jako všechny, které jí za celý týden poslal:

Miluji tě.

Je mi to líto, Ello.

Až budeš připravena, jsem tady.

Tommy.

Jednoduché.

Upřímné.

A přesně to, co potřebovala.

V telefonu už měla jen trochu kreditu a potřebovala novou kartu. Když byla sledována a hlídána Darrylem, neměla čas si ji koupit. Doufala, že by se k jedné mohla brzy dostat, ale do té doby měla v plánu zachránit poslední zbytek kreditu, který tam měla až do doby, než by to bylo nezbytně nutné.

Až se konečně zlomí.

Až ho bude skutečně potřebovat.

Tommas by jí rozuměl.

Abriella mírně zvedla ruku a na svého milence zamávala.

Tommas trochu zvedl hlavu, jen natolik, aby viděla jeho zamračení a zaťatou čelist. Na oplátku zvedl ruku a to stačilo.

Bylo to dost pro to, aby si ji to udrželo pohromadě o trochu déle.

*********

Abriella si přehodila svou tašku přes rameno a doufala, že tím trochu nadlehčí její obsah. Zahnula za roh chodby a setkala se svým strážcem. Jako vždy seděl Darryl na lavičce a vypadal znuděně a zároveň i naštvaně.

„Konečně,“ zabručel Darryl.

„Hodina skončila trochu později,“ vysvětlila Abriella.

Neomlouvala se strážci za to, že čekal, protože jí to bylo zatraceně ukradené. Bylo jeho prací sledovat ji. Nebyla její starost, jestli všichni kolem ní budou pracovat podle Darrylových představ.

Darryl natáhl ruku a Abriella mu bez jakýchkoli otázek podala svou tašku. Zatímco z ní strážce vytáhl její laptop, který používala pro psaní poznámek, a pak jí dal tašku zpátky, zůstala zticha. Joel se stále nevzdával a pozorně dohlížel na všechno, co Abriella dělala. Její idiotský bratr jí ani nevrátil telefon.

Naštěstí měla ten od Tommase, ale stále se jí ještě nepodařilo získat nový kredit.

„Jdeme pozdě, tak si pospěš,“ řekl Darryl.

Abriella podrážděně vyletěla. „Pozdě na co?“

„Tvůj bratr má schůzku.“

„Co to má co společného se mnou?“

„Byla požadována tvoje přítomnost.“

Abriella si ta slova se svraštěným obočím přebírala. Ne, žádána nebo chtěna. Pouze, požadována.

„Jaká schůzka?“ zeptala se a opatrně volila svá slova.

„Večeře s tím kreténem Rossi,“ informoval ji Darryl.

Abriella tvrdě polkla. „Jako schůzka?“

„Mohlo by být. Nevím. Díky tobě máme zpoždění a já jsem se o tom dozvěděl po telefonu na poslední chvíli.“

Darryl jí neposkytl žádné další informace. Otočil se a vydal se pryč.

Abriella si přehodila svou tašku přes rameno a rozběhla, aby s mužem udržela krok. Co to zatraceně bylo?

Ne, že by Abriella měla ten zatraceně nejlepší den.

Od pohřbu mámy uplynul týden a Abriella byla neklidnější, než kdy dřív. Mezi kontrolami táty, snahou držet se Joelovi z cesty a být bez Tommase, se jen stěží držela pohromadě.

Vrátit se zpátky do školy představovalo jen jeden z jejích pokusů, jak udržet sama sebe a své emoce pod kontrolou.

Abriella selhávala.

Cítila to v krvi.

Uvnitř umírala.

Pomalu se rozbíjela.

Bez vzduchu.

Existence.

Během krátkého okamžiku už Abriella seděla v Darrylově autě, které rychle projíždělo městem na území Trentini.

„V které restauraci jsou?“ zeptala se Abriella.

„Nejsou v restauraci. Jsou doma.“

Cože?

Byl Tommas zatraceně hloupý? Proč by si její milenec myslel, že je v pořádku dát Joelovi tolik důvěry a věřit, že by mohl přijít do domu Trentini na večeři?

„Kdo je tam?“ zeptala se Abriella a doufala, že to řekla mírně.

„Pár lidí od Tommase. Joel má pár mužů. Nic obrovského. Myslím, že to byla tichá Rossiho nabídka. To je to jediné, co mi Joel řekl. Už s těmi otázkami zasraně přestaň. Prostě buď zticha. Zasraně mě bolí hlava a tvůj hlas tomu nijak nepomáhá.“

Abriella se na stráže podívala. „Ani ty nejsi nijak skvělým společníkem, kreténe.“

„Jo, no, skončilas zasraně nalepená ke mně.“

Báječné.

Abriella odpočívala na svém sedadle, sledovala, jak kolem nich se míhaly budovy. Pokoušela se ignorovat obavy, které se jí začaly hromadit v hrudi.

Co to Tommas dělal?