B&B - 11. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Tommasi! Tommasi, kde jsi?“

Když se domem rozlehly děsivé výkřiky jeho matky, Tommasovi skoro upadla sklenice vody, kterou držel. Nic nedokázalo dostat člověka ráno na hranu tak, jako hlas Sereny Rossi. Tommas odložil sklenici na pult a volnou rukou si promnul čelo, aby uklidnil náhlou bolest hlavy, kterou pocítil.

„Tommasi!“

Bože.

„V kuchyni, mami,“ řekl Tommas s těžkým povzdechem.

Serena vtrhla do kuchyně a vypadala, jako by právě před okamžikem vylezla z postele. Zmačkané šaty, zacuchané vlasy a rozmazaný makeup – to vše odpovídalo opilcově ránu. Tommas se snažil ke své matce cítit nějakou sympatie, ale nedokázal to.

Nezbývalo mu už nic.

„Jak to,“ zablábolila Serena a její slova se náhle zastavila. Rukama se chytila okraje desky stolu. „Jsem v pořádku.“

Tommas zvedl obočí. „Neřekl jsem ani slovo.“

„Myslel sis to.“

Dokonalé.

Přesně tak chtěl strávit ráno.

„Jak ses sem dostala?“ zeptal se Tommas.

Její auto jí sebral a stejně tak i starý Cadillac otce. Serena neměla žádnou možnost řídit opilá, když neměla dopravní prostředek. Byl to jeden z nejjednušších způsobů, jak se Tommas snažil pomoci světu. A také své matce.

Svým způsobem…

„Vzala jsem si zasraný taxík,“ vyplivla Serena. „Ne, že bys vyvinul jakoukoli snahu přijít za mnou domů, děkuji mnohokrát.“

Tommas si odkašlal a snažil se udržet v klidu. „Mami, přišel jsem za tebou včera, když mi tvoje žena na úklid řekla, že tě našla ležet na chodbě k bazénu, jak zvracíš. Její prací je uklidit dům, ne tebe. Kdo si myslíš, že tě umyl, uložil do postele a na dnešní ráno ti tam nechal vodu spolu s Tylenolem?“

Serena přimhouřila oči. „Ach, ta malá děvka. Jo, ohledně ní. Chci, aby do domu přestala chodit. Přemisťuje moje věci a mně se nelíbí, že když to potřebuji, nemůžu pak nic najít.“

Neoceňovala to. Stejně jako vždy. Jeho matka se dokonce ani nezmínila o tom, že se o ni postaral.

Tommase to nijak nepřekvapovalo.

„Myslíš tím, když jsi natolik střízlivá, že potřebuješ najít něco jiného než chlast?“ zeptal se tiše.

„Ty malý -“

„Bastarde? Zkus něco nového, matko. Bastarde, mi říkáš už od okamžiku, kdy jsem ti vypadl zpod místa mezi nohama.“

Serena vytřeštila oči, v jejích stále opilých rysech se objevil falešný smutek. „Já nikdy, Tommasi.“

Manipulace byla hra, ve které byla Serena neuvěřitelně dobrá. Tommas to za ty roky prostě jen snáze poznal. Místo toho, aby tlačil na svou matku, aby mu řekla o jakémkoli nesmyslu, který měla v plánu, rozhodl se vydat jinou cestou.

„Co chceš, mami?“ zeptal se.

Serena si dala ruku v bok, druhou se opřela o stůl, aby získala rovnováhu a odpověděla: „Za pár dnů je oslava Conti k narození miminka. Proč jsem nebyla pozvaná?“

„Byla jsi.“

„Nikdo nepomyslel na to, aby mi to řekl.“

„Tvoji pozvánku jsem vyhodil do koše,“ vysvětlil Tommas.

Serena na chvíli zaťala zuby a pak řekla: „No, pak...“

„Nejsi střízlivá, matko. Máš špatný zvyk způsobovat na těchto událostech problémy. Nadcházející party je určena k tomu, aby Alessa s Adrianem oslavili své nenarozené dítě. Ne, aby řešili tvoje problémy. Tohle by pro ně měl být šťastný a klidný den. Nic víc. Takže jo, tvoji pozvánku jsem vyhodil do koše.“

Serena se silným povzdechem mlčky dopadla do nejbližší kuchyňské židle. Přitom ze stolu smetla pár z Tommasových papírů. I když její syn seděl přímo proti ní, ani na okamžik se nestřetla s jeho pohledem.

„Ale Adriano je můj synovec,“ řekla Serena tiše.

„Vystřízliv a můžeš jít se mnou. Jak prosté. Jinak je moje rozhodnutí neměnné.“

„Dobře.“

Tommase překvapilo, že se jeho matka tak snadno vzdala.

Serena se zvedla od stolu a mávala směrem k velké kuchyni. „Kdy tenhle dům naplníš manželkou a dětmi, Tommasi? Je to tu prázdné.“

„Až se k tomu dostanu,“ zalhal.

Měl někoho, s kým naplnit dům. Právě teď na to jen to nebyl ten správný čas.

„Jistě,“ zavrčela Serena a na konci byla v tónu jejího hlasu slyšet mírná zášť.

„Běž domů, mami. Vyspi se ještě trochu víc.“

Serena naštěstí bez další hádky odešla. Tommas svou matkou doprovodil k hlavním dveřím, rozloučil se s ní a otevřel dveře, aby mohl sledovat její odchod. Přímo před domem na ni čekalo nastartované taxi. Díky tomu bylo náhlé Serenino objevení ještě víc matoucí. Očividně neměla v úmyslu zůstat dlouho.

Jakmile byla Serena z příjezdové cesty pryč, Nate kývl hlavou k rohu domu. Nateovým nejdůležitějším úkolem bylo dohlížet na věci, když byl Tommas ve svém domě a dokonce i v době, kdy tam nebyl, pokud výslovně nepožadoval něco jiného.

„Omlouvám se, bossi,“ řekl Nate. „Chtěl jsem jí ve vstupu zabránit, ale ona je tvou matkou a tak.“

Tommas se zamračil. „To je v pořádku, Nate.“

„Co vlastně chtěla?“

To byla zatraceně dobrá otázka.

Tommas si nebyl zcela jistý, co odpovědět.

„Možná chtěla pozornost,“ rozhodl se Tommas říct. „Bez Laurenta je její dům až na ni úplně prázdný.“

„A alkohol,“ dodal Nate.

„A ten.“

„Jsi v pořádku, bossi?“

„V naprostém. Chceš něco k jídlu?“ zeptal se Tommas.

„Ne, cestou jsem si něco koupil.“

„Dobře.“

Tommas zavřel přední dveře, čímž zabránil časně dubnovému větru přístupu dovnitř a vydal se zpátky ke dveřím kuchyně. Právě, když si sedl zpátky ke stolu, v kapse mu zazvonil mobilní telefon. Vytáhl ho a na jeho obrazovce na něj blikalo Abriellino nové číslo předplacené karty.

Tommas se natáhl po papíru, který tu nechal a s úsměvem hovor přijal. Ten papír kam mu Abriella napsala vzkaz, ten den, kdy k němu přišla a pak bez rozloučení zmizela dřív, než se probudil. Měl rád ho mít poblíž sebe, protože mu připomínal, že Abriella tam svým způsobem byla, i když teď ne fyzicky.

„Ahoj,“ řekl Tommas.

„Stýská se ti po mně?“ zeptala se Abriella.

„Vždycky, zlato.“

Když Tommas pod papíry hledal ten vzkaz, jeho ruka zůstala prázdná. Zmateně hromádku otočil a začal procházet každý jednotlivý papír pro případ, že by ho přehlédl. Nepřehlédl.

Vzkaz byl pryč.

„Jsi tam?“ zeptala se Abriella.

Tommas, zneklidněný chybějícím vzkazem, to ze sebe setřásl. „Jo, jsem tady.“

„Zníš... jinak. Něco se stalo?“

„Ne,“ řekl a doufal, že to byla pravda.

Ten jediný člověk, který se dotkl papírů, byla Serena.

Proč by si jeho vzkaz vzala?

„Tommasi?“

„Jo?“

„Stýská se mi po tobě.“

Tommas zapomněl na vzkaz a svou matku. Abriella byla důležitější.

„Už jsem ti říkal, že mi chybíš,“ odpověděl se zasmáním.

„Už jsi vymyslel, jak si mě znovu ukrást?“

„Pracuji na tom.“

Doslova.

Možná dokonce i na déle než jen den.

Ale Tommas se rozhodl, že to Abrielle zatím neřekne.

„Joel se nás snaží udržet mimo tu sobotní oslavu na počest miminka,“ řekla smutně.

„Nás?“

„Mámu, tátu a mě.“

„To je mi líto,“ řekl upřímně. „Vím, že chceš za Alessou jít.“

„Ach, půjdu,“ odpověděla Abriella. V tónu jejího hlasu byla cítit ohnivost, kterou zbožňoval. „Budu tam, Tommy.“

Tommas se zasmál. „Jo?“

„Půjdeme. Máma, táta a já. Tohle není na Joelově rozhodnutí. Tohle Alesse nezničí. Prostě ne.“

Tommas si tuto informaci uložil do paměti, protože věděl, že Joel by pravděpodobně zůstal sám. Byla to nejlepší doba pro úder na toho muže.

„Budu tam také,“ řekl Tommas.

„Propašuješ mi extra kousek dortu, co?“

„Přesně tak.“

************

O pár dní později Tommas vyšel ze svého domu, aby se setkal s Natem, který čekal s připraveným Mercedesem.

Právě, když si otevřel dveře vzadu u spolujezdce, aby nastoupil, se za ním objevily dvě důvěrně známé osoby.

„Tommasi, měli bychom si promluvit, starý příteli.“

Tommas se při hlasech detektivů zamračil. Delog a Crown by se neměli objevit jen tak. Tommas se v žádném případě s policií mluvit nechystal. Ani o bombovém útoku, ani o mafii a rozhodně ne jen tak pro zábavu.

Mohli táhnout do pekla.

„Dneska jsem svým způsobem zaneprázdněný, chlapci,“ řekl Tommas a vklouzl do auta.

Detektiv Crown popadl dveře auta dřív, než je za sebou Tommas stihl zavřít. „Počkej okamžik, Tommy.“

Tommas se podíval na muže tak znechuceným pohledem, jak jen bylo možné. „Tommasi. Jmenuji se Tommas.“

„Stále se ještě neznáme dost dobře na to, abychom mohli používat přezdívku?“ zeptal se Delog.

„Dávám přednost tomu, abychom vůbec nepoužívali křestní jména, kreténe.“

„Ach,“ řekl Crown. „Dneska jsme nějací zpruzelí, co?“

Tommas lehce zatlačil na dvíře. Přesně dost na to, aby tím muži řekl, že je chtěl zavřít. „Jak jsem řekl, mířím na party. Oslavu pro nenarozené děťátko mého bratrance. Můžu vás ujistit, že nic, co potřebujete nebo chcete, není důležitější.“

„Pro teď, pro teď,“ protáhl Delog se zavrtěním hlavy. „Ještě stále ses neobjevil na stanici, abychom pokračovali v našem rozhovoru ohledně stop ve tvém klubu nebo o dalších věcech, které jsme zjistili. A od bombového útoku uběhl už měsíc.“

„A příští měsíc budete požadovat, abych se na stanici objevil znovu. Promluvte si s mým právníkem. Je za to placený,“ zavrčel Tommas.

Ti zasraní vyšetřovatelé už mu vážně lezli na mozek. Tommas si všiml, že ho sledovali stále častěji, a dokonce se vyptávali i některých jeho zaměstnanců v jeho obchodech, které neměly s klubem nic společného.

Začalo se to vymykat z rukou.

Tommas se s těmi kretény musel tak či tak někdy vypořádat.

„Aktivně bráníte našemu vyšetřování, Tommasi. Jednoduše nám to všem usnadněte a řekněte nám, kdo s vámi tu noc v klubu byl,“ řekl Crown.

„Pokud si pamatuji, nikdo se mnou nebyl.“

„Tak to říká i váš právník,“ řekl Delog se zvednutým obočím. „Zábavné, že ani jednomu z vás nevěříme. Víte, problémem, který máme, je to, ať už tam byl s vámi kdokoli a pečlivě se o vás postaral, byl přímo vedle vás, když jste na zemi krvácel. Na vnitřku vstupních dveří jsme našli rozmazané otisky rukou, což znamená, že ať už ona byla kdokoli, byla uvnitř v klubu. Také nesla vaši tašku.“

„Takže možná jsem tam tu noc tu dívku sbalil a chystal se ji vzít domů. Je to klub, idioti. Jsou tam k dispozici krásné, mladé ženy. Ale s jistotou to nedokážu říct. Nedokážu si na to vzpomenout. Zeptejte se mých lékařů.“

„Víme, že jste tomu muži zaplatil, aby řekl cokoli, co chcete.“

Tommas chladně ušklíbl. „Dokažte to.“

Delogova tvář sebou škubla.

Policajtům se nelíbilo, když byli přelstěni.

„Tak či onak informace získáme, Tommasi,“ řekl Crown temně.

„Nechápu, jaký je je v tom rozdíl,“ odpověděl Tommas. „Jiný než skutečnost, že vy dva blázni děláte na mém případu už celé roky a a stále se snažíte najít něco, co by mělo dostatečnou hodnotu, abyste mě změnili v krysu. Mám pro vás novinku, chlapci. To se nikdy nestane.“

Crown stále pevně svíral dveře. „Tuším, že z místa, kde stojíte, vypadá místo bosse zatraceně dobře, že?“

Tommasova ramena ztuhla. „Nevím, o čem to mluvíte.“

Delog ukázal na Tommase dvěma prsty. „Dobře, Tommasi. Užijte si party. Sejděte se s vašimi lidmi. Budeme kolem, tak jako vždycky hledat věci.“

„Co to má znamenat?“

Crown konečně pustil dveře. „To znamená, že čím víc nás ignorujete, tím více proti vám shromažďujeme informací, které můžeme využít. Raději byste s námi měl spolupracovat, než to udělá někdo jiný.“

Někdo jiný?

Tommas zaťal zuby a zabouchl dveře. Nate ze sedadla řidiče ve zpětném zrcátku svého bosse opatrně sledoval.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Nate.

„Jeď.“

„Tommasi -“

„Jeď!“

Nate vyrazil od detektivů pryč. Pneumatiky Mercedesu na vlhké dlažbě zakvílely.

Jakmile Tommasův hněv trochu vychladl, ve svém sedadle se uvolnil a zhluboka se nadechl.

„Zasraní bastardi,“ řekl Tommas.

„Kopají zbytečně, bossi.“

„Něco hledají.“

„Ale stále nic nedostanou.“

Možná.

Možná ne.

Tommas jednoduše chtěl Abriellu chránit.

„Na tom nezáleží,“ řekl Tommas a mávl rukou, jako by byl problém vyřešený. „My máme dneska něco jiného, na co se soustředit.“

„Správně,“ souhlasil Nate.

„Jsi v pohodě, abys tuto práci udělal? Zvládneš to?“

Nate se zasmál. „Už jsem tě někdy dřív zklamal?“

„Ne.“

„A nezklamu tě ani tentokrát.“

Tommas se usmál. Věděl, že to byla pravda. „Ujisti se, že až práci doděláš, vrátíš se zpátky na party včas, abys mě vyzvedl.“

„Provedu,“ řekl Nate. „Ujistím se, že je to hotovo, uklidím a vrátím se v předstihu, abych tě odvezl, bossi. Až uslyšíš, co se Joelovi stalo, vrátíš se domů, kde naplánuješ schůzku s capy, abys mohl převzít své místo. Jednoduché.“

Při strážcově ujištění se zbytek Tommasova stres rozplynul. Nate byl dobrý muž – vůči Tommasovi loajální tak, že by to nikdo jiný nikdy nepochopil.

„O krok blíž,“ zamumlal Tommas a zíral na budovy, které cestou míjeli.

„Hmm, co?“ zeptal se Nate.

„O jeden krok blíž k tomu, kde potřebuji být.“

„Být bossem?“

Ne, mít Abriellu.

Tommas svého strážce neopravil.

***********

„No?“ požadoval Damian.

Tommas setřásl svého bratrance a pokračoval v cestě kolem bufetového stolu. Vybral si pár dezertů na svůj talíř v ruce a po očku zatím pozoroval celou ženu, která byla na druhé straně místnosti. Abriella seděla vedle své sestry, usmívala se a byla šťastná.

Na dětskou party dorazila přesně tak, jak řekla, že přijde. Tommas jí dneska dřív zavolal, jen aby se ujistil, že tu bude.

„Tommasi, přestaň mě ignorovat,“ zavrčel Damian.

Tommas odložil svůj talíř stranou: „Až bude celá záležitost dokončena, Nate mi zavolá.“

„A myslel jsi úplně na všechno.“

„Ano.“

Damian sevřel rty do tenké linie. „Jak si můžeš být jistý...“

„Jsem si jistý, že všechno bude v pořádku, protože věřím, že Nate sledoval Joela dost dlouho na to, aby znal zvyky toho člověka. Dohoda je uzavřena, bratranče. Nech to být.“

„Dohoda uzavřena,“ zopakoval Damian. „Tak proč mám pocit, že v zádech cítím něco špatného?“

„Nevím. Ty jsi byl vždycky takový divný.“

Tommas opustil svého remcavého, zamračeného bratrance a přešel přes parket restaurace, aby pozdravil dnešní hostitele. Adriano pro party otevřel jednu ze svých restaurací. Tu, kde neprobíhaly žádné obchody mafie, a nedocházelo k žádným hrůzám. Byla to prostě jen večeře mezi rodinami a přáteli na oslavu nadcházejícího narození jeho dítěte.

„Ach, no tak,“ zabručela Abriella, když se Tommas dostal tak blízko, aby uslyšel její sladký hlas.

„Nevíme to, Ello,“ řekl Alessa se smíchem.

„Nevíte co?“ zeptal se Tommas, který se do rozhovoru připojil.

Adriano se sklonil, aby svou ženu políbil na tvář. Pak se narovnal a podal Tommasovi ruku. Tommas si s ním potřásl a pak podal svůj talíř Adrianovi.

„Tady, nakrm svou ženu,“ řekl Tommas. „Slyšel jsem, že touží po sladkém.“

Abriella střelila po Tommasi ostrým pohledem. Tahle drobnost o Alesse jí uklouzla, když spolu mluvili naposledy.

„Děkuji,“ řekl Adriano.

„Tak a teď - co mi tu uniklo?“

Alessa se usmála. „Pohlaví dítěte.“

„Nikomu to nechce říct,“ postěžovala si Abriella. „Jak máme koupit správné barvy, když nám to neřekne?“

„Pro dítě mi kupuješ věci celou tu dobu!“

„Ale já myslím roztomilé holčičí nebo klučičí věci, Lissa.“ Abriella si povzdechla. „Ty to nechápeš.“

„Kdybych pohlaví věděla, řekla bych ti to,“ řekla Alessa.

„Ty to víš.“

„Nevím.“

„Víš,“ zamumlala Abriella.

„Ne,“ řekl Adriano tiše. „Ale já ano.“

Když Abriellin pohled přistál na Adrianovi, její úsměv se změnil téměř v úsměv dravce. Tommas musel držet, aby se nerozesmál. Pokud jeho dívka něco chtěla, dostala by to i ze samotného pekla.

„Řekni to,“ řekla Abriella.

Adriano se zasmál. „Já -“

„Adriano!“ řekla Alessa hlasitě a hravě praštila svého manžela do stehna. „Zmlkni. To byla chyba a ty ses do toho souboru vloupal. Teď sklapni a drž ústa pod zámkem.“

Adriano naznačil na svých rtech zip a pak s pokrčením ramen řekl: „Právě jsem se chystal... jdu najít Thea.“

„Viděl jsem ho s Lily u baru,“ řekl Tommas.

„Pořád si o něj dělá obavy,“ vložila se Alessa.

„Ne, ona ho miluje,“ tvrdil Adriano. „V tom je rozdíl.“

„Teď má manželku,“ řekl Tommas tiše.

„Eve říká, že Theo, ať už z jakéhokoli důvodu, je zavázaný Lily.“ Abriella s úsměvem dodala: „Takže si nemyslím, že si dělá obavy z toho, proč je na Thea Lily nalepená, pokud je on naživu, víš?“

„Chceš si dojít pro něco k pití?“ zeptal se Adriano a rukou se dotkl Tommasova ramena.

Tommas se s mírným úsměvem podíval směrem k Abrielle. Tiše si povídala se svou sestrou, na jeho pozornost zdánlivě nereagovala. Bylo pravděpodobné, že věděla, že ji sledoval, ale v téhle hře byli oba vždycky dobří.

Na dětské oslavě byla spousta lidí. Restaurace byla plná rodiny, přátel a lidí, kteří se o party dozvěděli až na poslední chvíli. Nebyl to typ události, na které by byl Tommas ochotný riskovat, že bude s Abriellou přistižen. Jistě, udělal to už dřív, ale dneska se snažil hrát se svými kartami mnohem opatrněji.

„Jasně,“ řekl Tommas konečně. „Ale nebudu pít.“

„Jak chceš, bossi.“

Tommas při tom nedbalém Adrianově užití termínu ztuhl, ale svou reakci rychle skryl. Bylo to řečeno tak snadno, že si Adriano dokonce ani nevšiml svého uklouznutí. Nebo možná přesně věděl, co řekl a myslel to tak.

Ať tak či tak, Tommasovi se to líbilo.

Jen nebyl bossem.

Zatím.

O pár drinků později - bez Tommase – se tu rozléhal smích mezi capy a starými přáteli z mafie. Muži byli shromážděni u baru, jedli, cokoli jim bylo přineseno z druhé strany místnosti, a ženy si užívaly na druhé straně restaurace u dětských dárků a všech těch nesmyslů. Na velké ploché obrazovce televize se odehrával zápas MMA, který byl předmětem sázky mezi Damianem a Theem.

„Tři tácy na Jarva,“ řekl Theo. „Ten muž je jako zasrané zvíře. Před pár lety jsem měl to potěšení vidět ho bojovat ve Vegas. Je zasraně dobrý.“

„Jo, ale Louis má schopnosti, které Jarv nemá,“ poznamenal Damian. „Vezmi to v úvahu. On je tím, čím je. Kung Fu, smíšené bojové umění a Kick Box, že?“

„Jarv je i tak stále zvíře.“

„Koukej na Jarva, kreténe.“

„To dělám,“ řekl Theo. „Připrav si tu hotovost.“

Damian se pokusil dát zezadu svému švagrovi lehký pohlavek do hlavy, jen aby se vyhnul Theovu obrannému manévru.

„Ha, jsi na mě příliš pomalý,“ posmíval se mu Theo. „Věk hraje proti tobě, D.“

„Pojďme ven a uvidíme, co řekneš,“ řekl Damian se zvednutým obočím.

Theo se ušklíbl. „Později. Právě teď pracuji na tom, aby ses zlomil.“

Tommas se při škádlení obou mužů bavil, ale nechtěl se do jejich sázky zaplést, takže se opřel zády o bar a sledoval zápas, který v televizi právě začal. Byl vděčný za Adrianovo pozvání na tuto oslavu. I když to možná mohlo vypadat jen jako maličkost, nebylo to tak. Teď, když Joel předvedl jeden ze svých záchvatů vzteku kvůli nedávno uzavřenému manželství mezi Theem a Evelinou, kdy Adriano svou sestru podpořil, Joel cítil, že si Adriano svou stranu vybral.

Samozřejmě Tommasovu stranu.

A Tommasovi nabídnuté pozvání na dětskou oslavu, které následovalo, k tomu všemu jen dodalo.

Tommas se koutkem oka podíval na usmívající se Abriellu, která se postavila. Vypadala, jako by se chystala někoho pozdravit, ale Tommas neviděl, kdo to byl.

Alessa se také pokusila vstát, ale Abriella na sestru mávla, aby zůstala sedět.

Tommas, zvědavý, koho to sestry zahlédly, že vypadaly tak šťastně, se přesunul k místu, které ty dvě části dělily. Nemyslel si, že s ohledem, jak se muži soustředili na televizi, mohli všimnout jeho nepřítomnosti.

Když restaurací s dárkovou taškou v ruce prošel Peter Trentini, aby pozdravil své dcery, Abriellin úsměv mu dával mnohem větší smysl. Když Peter objal Abriellu a pak se sklonil a svou mladší dceru políbil na tvář, dárkové tašky odložil na stůl.

Tommas krátce napadlo, kde byla Sara. Když mluvil s Abriellou, dala mu jasně najevo, že se sem chystali oba její rodiče. Tommasi přejel po páteři mráz. Jeho plány nezahrnovaly skutečnost, že by byl dneska s Joelem ještě někdo jiný, než jeho strážce. Joel často opouštěl usedlost Trentini, aby dělat ty nejobyčejnější věci, jako zaběhnout si do obchodu či se vydat na kávu. Nate ho sledoval. Tommasův plán na sejmutí Joela byl jednoduchý a čistý a připravený na dobu, kdy by v tom nebyla nijak zapletena jeho rodina a Nate by se rychle dostal ven.

„Kde je máma?“ zeptala se Alessa.

Její otázka vytrhla Tommase z jeho myšlenkového vlnobití.

Petr se se zamračením vyhnul pohledu své dcery. „Zůstala vzadu. Snažila se přesvědčit Joela, aby přišel, ukázal tu svou tvář a předstíral trochu snahy. Než jsem odešel, vypadal, že by to možná mohl udělat. Sara řekla, že pokud nakonec nepůjde, tak by si vzala své auto, ale jinak by jela s ním.“

Tommasův krk se stáhl tak, že nemohl dýchat.

Sakra.

Abriella nevypadala potěšeně. „Mohli bychom to udělat i bez Joela, tati.“

„Možná, ale víš, jaká tvoje máma je. Miluje ho, i když se chová tak, že jí opovrhuje. Je to její syn. Nech to svou mámu zkusit. Je to smutné, ale pokud se jí nepodaří s Joelem něco udělat, tak bude cítit ještě hůř.“

„Jo,“ řekla Alessa tiše. „To víme, tati.“

Tommas měl náhle pocit, jako by na hrudník někdo položil těžké závaží. Proklouzl mezi hosty ven a zamířil přímo dozadu za restauraci. Odstranění Joela bylo jednou věcí, ale Sara Trentini představovala něco úplně jiného. Byla nevinná.

Stále by to byl čistý zásah.

Joel by pravděpodobně zemřel.

Tommas mohl získat jak místo bosse, tak i svou milenku.

Ale za jakou cenu?

Ztráty její důvěry?

Život její mámy?

Jejího štěstí?

To by Tommas nezvládl.

Právě když otevřel dveře zadního východu, v kapse mu zavibroval mobilní telefon. Psal Nate. Jeho první zpráva říkala, že měl při zásahu úspěch, protože měl Joela na dobrém místě. Ta druhá by řekla, že práce byla odvedená.

Tommas odemkl telefon a vytočil číslo svého strážce. Přiložil si telefon k uchu, čelem se opřel o cihlovou zeď a poslouchal vyzvánění.

Zas a znovu.

Stále to vyzvánělo.

Tommas věděl, že to nebyla Nateova chyba.

Ten muž prostě dělal to, co mu bylo řečeno.

Nakonec se hovor zvedl. Byl to záznamník. Tommasovo srdce spadlo dolů. Tohle bylo to, co nechtěl, aby se stalo. Tohle nebylo tak, jak to mělo proběhnout. Existovala velice dobrá možnost toho, že máma jeho milenky byla ve stejném vozidle jako Joel, které se mělo dostat do náhodné palby.

Do té, kterou si objednal, a u které by měl jistotu, že vše proběhne v pořádku.

Žádné chyby.

Dobrá, čistě odvedená práce, která skončí dřív, než se někdo dozví, co se stalo.

Jak by to Abrielle řekl?

Jak by se mohl omluvit?

„U telefonu Nate. Zanechte vzkaz a já se později ozvu,“ řekl vzkaz na Nateově záznamníku.

Právě, když dozněla zpráva a zaznělo pípnutí, Abriella otevřela dveře nouzového východu.

Tommas se setkal s pohledem své dívky, ve kterém bylo znepokojení. Musela ho vidět, jak odcházel z restaurace, a jakmile dostala možnost zmizet bez povšimnutí, následovala ho.

Je mi to líto, chtěl říct.

Miluji tě, Ello.

„Nedělej to,“ řekl Tommas do telefonu a doufal, že Nate uvidí zprávu a poslechne si ji dřív, než provede úder. Nebylo to pravděpodobné. „Nate, odvolej to, chlape. Prosím.“

Abriella držela se zvednutým obočím otevřené dveře. „Tommy?“

Tommy hovor ukončil, ignoroval Abriellinu nataženou ruku směrem k sobě, a vytočil číslo znovu.

Strážce to stále nezvedal.

„Tommasi, co se děje?“ zeptala se Abriella opatrně.

Je mi to líto, zlato.

Setkal se s jejím pohledem. V srdci cítil nejistotu a chlad.

Mrazivější chlad, než kdy dřív, protože kvůli jedné chybě se chystal ztratit tu jedinou věc, kterou chtěl víc než cokoliv jiného na tomhle světě.

Abriella by to nepochopila.

Tohle bylo neodpustitelné.