MTTSD - 9. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

 Naomi

Vítr jí foukal do vlasů a nad ní se táhla obloha zatažená do modrého odstínu, jak slunce pokračovalo v sestupu. Mraky se rychle přibližovaly.

Byl to vzrušující pocit - ale nic se nedalo srovnávat se silným tělem draka, na kterém letěla a jehož obří křídla je bez námahy držela ve vzduchu, když stoupal.

Naomi se nemohla přestat smát. Nikdy se létání nebála, jen z finančních důvodů moc necestovala. Ale tohle se nedalo srovnat s ničím, co kdy poznala, ani s tím zvláštním pocitem síly a vzrušení, když zaburácel motor a letadlo se zvedlo.

Tato síla byla opravdová. Byl to Gregory.

Držela se jeho krku, a jak spolu stoupali, cítila se lehoučce a nebojácně se všemi těmi proudy vzduchu, které je držely nahoře. Naplnila ji radost.

To byl přesně ten okamžik, který viděla v mysli tu noc, kdy měla náhlou potřebu malovat draka. Ale to, co tu noc viděla, nebylo skutečné. Nebo to bylo skutečné? Možná, že viděla Gregoryho, když si ten večer vyrazil na oblohu. Nicméně, ona to nezažila. Cítila se jako ve snu, svoboda a vzrušení k ní natahovaly ruce. Nebyla s drakem -  ale malovala jeho pocity.

Teď letěla. A tentokrát to bylo všechno skutečné. Nebyl to sen. Vítr jí vlál ve vlasech a cítila se opravdu živá. Uvědomovala si tu nesmírnou dračí silu, která reaguje na její kývnutí a zavolání.

Hluboko pod nimi viděla pobřeží. Z plážového domu, ve kterém našli útočiště, byl jen malý bod. Před nimi se třpytil oceán. Byl osvětlen posledními paprsky zapadajícího slunce a na krátkou chvíli se zdálo, jako by oceán pod ní hořel. Červené, oranžové a brilantní žluté vlny se valily směrem ke břehu. Bylo to neuvěřitelné.

Pak slunce kleslo pod vlny a obklopila je temnota.

Podívej se nahoru, zašeptal jí v hlavě známý hlas.

Dokonce i v dračí podobě byl Gregoryho hlas vřelý a hluboký. Obklopoval ji jako deka, takže se na jeho zádech cítila naprosto bezpečně.

Zmateně si vzpomněla, že by jí mělo být chladno. Teď už byli tak vysoko, že špičky Gregoryho křídel rozháněly malé obláčky. Ale zima jí nebyla. Cítila se dokonale v teple a v pohodlí. Dračí šupiny pod jejíma rukama jí příjemné hřály.

Když vzhlédla, vytřeštila oči - Gregory jednou mávnul křídly a najednou se potápěli přímo do mraků nad nimi.

Za zlomek vteřiny bylo všechno bílé. Naomi se nemohla přestat smát. Gregoryho tělo bylo pod ní uklidňující a teplé. Fascinovaně otevřela ústa a snažila se zachytit kousek mraku na jazyku.

V hlavě uslyšela Gregoryho pobavenou otázku. Co to děláš?

„Snažím se zjistit, jak chutnají mraky,“ zvolala a chichotala se, když se kolem Gregoryho krku táhly mraky a oni stále více stoupali nahoru.

Pak byly mraky najednou pryč a všude byla tma.

O chviličku později zavýskala radostí. Prolétli oblaky a teď stoupali nad to, co vypadalo jako pláň čerstvě napadaného sněhu - jen s tím rozdílem, že sněhové kopce byly velmi načechrané a stále se posouvaly. A co je nejdůležitější, hvězdy nad nimi zářily víc, než kdy předtím Naomi viděla. Viděla, jak nad nimi leží Mléčná dráha, tak blízko, že na okamžik zapřemýšlela, jestli by jí dračí křídla mohla donést přímo do toho zářivého pásma hvězd…

„Myslím, že jsme ztratili tvého přítele,“ řekla s náhlými obavami a zvedla hlavu.

O vteřinu později si všimla, že jeden z kopců načechraných bílých oblaků explodoval a griffin vystřelil nahoru. Rychle mával svými orlími křídly a za ním se táhla dlouhá oblaka.

Na poražení Jareda musí být víc, než jen pár mraků, řekl Gregory. Nyní se pevně drž.

Na Naomi ještě čekalo poslední překvapení – doposud se totiž zdálo, že dosáhli nejvyšší rychlosti. Ale teď, když se pod nimi rozlétaly mraky a osvětlovaly je hvězdy, Gregory zdvojnásobil rychlost a griffin bez námahy držel krok.

Tak vysoko nad zemí bylo všechno klidné. Naomi se usadila a sledovala hvězdy s tichou úctou, cítíc se pohodlně a v teple na zádech svého bouřkového draka.

Letěli asi hodinu, ale Naomi měla pocit, jako by žádný čas neuplynul. Najednou Gregory začal sestupovat a ji překvapilo, že povrch měsíčních mraků něco prolomilo. O chvíli později si uvědomila, že je to vrchol hory.

Jak daleko cestovali?

To není skutečná hora, říkal jí Gregory v hlavě.

Přinejmenším ne hora, kterou bys znala. Stejná magie, která skryje draka před lidským zrakem, zahalí i tuto horu. Pokud na ní člověk narazí a pokusí se jít nahoru, obrátí se a jde zpátky, odkud přišel. Kdyby jel někdo autem, shledal by, že jsou všechny silnice zavřené. Letadla se tomuto místu vyhýbají, protože řízení letu vidí v této oblasti nebezpečné proudy vzduchu. Ale ve skutečnosti… ve skutečnosti je to místo rady elementů.

Vítej, Naomi. Vítej na Sky Home*!(*Nebeská domovina)

 ***

Naomi procházela něčím, co vypadalo jako velká jeskyně. Gregory a Jared šli vedle ní a jejich kroky se zlověstně ozývaly. Přistáli v místě, kde byla jeskyně otevřená chladnému nočnímu vzduchu, skrytá před lidským zrakem a obklopená mraky, které byly jako bílý oceán poskládané na skalnaté horské straně pod nimi.

Jeskyně byla osvětlena blikajícími světly a pochodněmi. Naomi se snažila skrýt náhlý strach.

Na dračích zádech, vznášející se vzduchem, jí to všechno připadalo jako neuvěřitelné dobrodružství. Teď, když vcházela hlouběji a hlouběji do obrovské jeskyně, začala si podél páteře uvědomovat zvláštní pocit mravenčení.

Ten pocit nezvěstoval ani tak nebezpečí, jako spíše mít se na pozoru. Stejným způsobem cítila Gregoryho sílu, když se přeměnil v draka. I nyní mohla cítit něco mocného a starého, co se jí otíralo o mysl.

Možná o dracích nic neví, ale je si jistá, že vchází do domova někoho mnohem silnějšího, než cokoliv, o čem by mohla jen snít.

Jako by četl její myšlenky, vzal ji Gregory za ruku. Naomi se zhluboka nadechla, když se jejich prsty vzájemně propojily a vděčně se na něj podívala.

Rozhodla jsem se, že sem půjdu. Bylo to moje rozhodnutí. A mnohem raději bych věděla, co se děje, než být znovu návnadou.

Narovnala se. Byla to pravda; měla právo tady být, protože byla tou, která byla napadena. A neměla důvod se bát, protože tu s ní byl Gregory.

Vypadalo to, jako by před ní vyskočilo světlo. Jak pokračovala v chůzi, světla přibývala - dokud si neuvědomila, že procházejí kolem dvou velkých podstavců, z nichž jeden zobrazuje symbol toho, co vypadá jako vrcholky hor a druhý podobný symbol, který vypadal jako vlny oceánu. Zdálo se, že symboly svítí podivným světlem.

Jak pokračovali vpřed, bylo světlo stále jasnější, jako by symboly na podstavcích ve tmě zářily.

A pak, když vystoupila z temnoty do místnosti plného světla, temnota ustoupila a Naomi viděla, co na těch podstavcích celou tu dobu čekalo.

Draci.

Dva velcí draci, divocí a zastrašující. Tiše jí pozorovali a jejich oči zářily stejným vnitřním ohněm, který viděla v Gregoryově pohledu.

Na okamžik jí naplnila hrůza, protože si vzpomněla na obrovský dračí pařát, který se protáhl sklem a popadl ji.

Nemusím se ničeho bát, připomněla si, když kolem nich s Gregorym procházela. Gregory by nedovolil, aby mi někdo ublížil. A mám právo tady být. Jsem ta, která byla napadena.

Drak na podstavci označeném symbolem vody zavřel oči a jeho obří čelist se trochu otevřela. Mělo to vypadat hrozivě - ale z nějakého důvodu se Naomi domnívala, že se drak usmívá.

„Gregory Drago,“ zaduněl hlas z temnoty. „Byl jsi předvolán radou elementů, kterou máš být souzen. Předstup.“

Naomino srdce náhle naplnil strach. I přes uklidňující Gregoryho teplo, které cítila po svém boku, přišel z ničeho nic a srdce jí začalo divoce bít. Nemohla říct, co to způsobilo - zdálo se, že nemá žádný konkrétní důvod.

Kromě toho, že jsem sama v obrovské jeskyni plné draků, a kdo ví jakých dalších příšer. Možná Yeti. Ale zatraceně, jsem silnější než tohle! Sama jsem se rozhodla tady být - s Gregorym!

Odhodlaně udělala krok vpřed a pak další. Byl to boj, ale nezaváhala.

Moje matka mě nevychovala tak, abych se bála draků, pomyslela si. Pak se skoro začala chichotat, když se snažila představit si, jak její matka zareaguje na draka jako zeťáka.

No, to udělá Vánoce více vzrušující, to je jisté!

Srdce jí trochu zpomalilo, čímž pro ni bylo snadnější pokračovat vpřed. Ponurý oblak temnoty, který předtím naplnil jeskyni, zmizel. Místo toho šli přímo k tomu, co vypadalo jako velká stěna holé skály. Po povrchu se míhaly stíny.

Gregory jí palcem jemně přejel přes klouby.

Odvahu! Ozval se jí jeho hlas v hlavě, znějící stejně vřele a sebejistě jako vždycky.

Pamatuj na to, že máš právo tady být. Jsi moje družka.

Zdálo se, že v místě, kde se jejich kůže dotýkala, do ní proudilo teplo. Na okamžik nedokázala myslet na nic jiného, než na Gregoryho mokrou pokožku přitisknutou na její a neuvěřitelný pocit Gregoryho uvnitř ní. Poté trochu zčervenala a doufala, že ostatní draci nejsou schopni číst její myšlenky. Stiskla prsty Gregoryho ruku.

Jsem s tebou, řekla skrz podivné spojení mezi nimi. Ať se děje cokoliv, jsem s tebou.

Možná bylo divné být ochranitelský k někomu, kdo se mohl proměnit v obřího draka - ale přesto … on je Naomin drak a stejně tak je ona jeho. Nikomu nedovolí, aby mezi ně vstoupil.

Dokonce i v případě, že nebyla dostatečně vybavena pro boj proti jinému drakovi.

„Kurážná,“ ozval se ze tmy se smíchem tentýž dunivý hlas. „To se mi líbí. Řekl bych, že sis vybral dobře draku bouře. Ale je to tvé nedávné chování, co tě postavilo před soud. Raději se ani nebudu ptát na tvé rozhodnutí přivést člověka k radě, když znáš starodávné zákony, které řídí toto místo. Žádný člověk nikdy předtím neprošel těmito jeskyněmi.“

„Není obyčejná lidská bytost,“ řekl Gregory a důvěrně vyzval stíny před nimi. „Je to moje družka. Vím, že to můžeš cítit. Nemáš žádný argument, který bys mohl proti ní vznést.“

Z temnoty se ozval smích. „Možná. Ale na tebe máme žalobu, Gregory Drago. Poměrně závažnou. Draku bouře, jsi obviněn, že jsi přivedl spor na lidské území. Šlo o souboj mezi draky, při kterém nás lidé mohou zpozorovat. Ty jsi vědomě ohrozil lidské životy. Výboj síly byl tak velký, že jsme to cítili až ve Sky Home - byla to větší síla, než jakou jsi kdykoliv předtím ovládal. Gregory Drago, jsi zde, abys byl souzen za to, že jsi překročil hranici síly, kterou máš k dispozici. Získal jsi - a použil - sílu alfy. A nejsi spářen. Nemůžeš ovládat sílu, která se v tobě probudila. Jsi nebezpečí pro draky i pro lidi. Už odsud nesmíš nikdy odejít. A možná - možná ti nebude dovoleno ani žít.“

„Ne!“ vyhrkla Naomi bez přemýšlení. „Ty nevíš, co říkáš. On na nikoho nezaútočil. Bránil mě!“

Jeden z draků na ní zařval, ale Naomi se odmítla nechat zastrašit.

Gregory udělal krok vpřed, ochranitelsky se umístil mezi ni a stíny před nimi.

„Říká pravdu,“ řekl klidně. „Neprovedl jsem to, z čeho mě obviňujete. Přešel jsem do plné moci, to je pravda - ale bylo to proto, že jsem našel svou družku. A protože ji unesl drak ohně.“

„Drak ohně?“ Stíny před nimi blikaly a zvětšovaly se.

Stíny nevypadají jako drak, pomyslela si Naomi a zamrkala na něco, co připomínalo hlavu kozla. Nebo… to byl ocas hada?

„To je nemožné,“ pokračoval hlas v temnotě. „Žádný ohnivý drak nebyl vidět už po staletí. Ale my cítili tvou sílu, Gregory Drago. Byla to síla bouře, která rostla, dokud se nevymykala veškeré kontrole.“

Je nebezpečný, ozval se hlas za nimi a mluvil přímo do Naominy mysli.

Když se otočila, uviděla draka, který sedí na podstavci označeném symbolem hory, naklání se dopředu a podezřele se dívá na Gregoryho.

Říkám, že zešílel. Snaží se nás všechny rozptýlit tím, že tu vypráví báchorky o ohnivém drakovi. Všichni známe varovné signály šílenství, které nás všechny můžou poznamenat. Proč riskovat další katastrofu, která by nás mohla odhalit lidem?

„Byla jsem tam,“ řekla Naomi ostře a podívala se na draka. „Nemůžeš ho soudit za něco, co jsi neviděl. Já to viděla. Byla jsem tam. Já byla tou, kterou ohnivý drak unesl, zatraceně! Říkáte mi, že to všechno byla jen moje představa?“

Přivedl sem člověka … do Sky Home, pokračoval stejný drak chladně. To víc než cokoli jiného dokazuje úpadek v jeho rozumném úsudku. Říkám, abychom ho zadrželi dřív, než ve svém šílenství způsobí další zkázu.

Zvuky mohutných křídel prorážející vzduch způsobily, že všichni ztichli. Když se Naomi otočila, zjistila, že drak na druhém podstavci roztáhl křídla a klesal k zemi. O sekundu později se jí jeho tvar zatřpytil před očima a lidské nohy přistály na skále.

„Element vody hlasuje, aby dostal příležitost obhájit sám sebe.“ Drak mluvil sebevědomě a pak po Naomi hodil velmi arogantním úsměvem. „Všichni jste to slyšeli. Našel svou družku; dokonce ji předvedl. Necítím v něm žádné šílenství - a kdo z nás už nějakou tu chvíli nebažil po boji? Rada míru je v pořádku, ale kdo by se nerozčílil, kdyby se nějaký jiný drak dotkl naší družky? Ohnivý drak nebo ne, říkám, že Gregory je naprosto při smyslech. Jenom ses měl opravdu o to rozčílení podělit s námi, bratranče.“

Gregory nevypadal, že by se ho pobavení vodního draka dotklo.

„Myslím to vážně,“ řekl Gregory klidně. „Timothy. Damone. Odložte na chvíli naše spory. Tady jde o víc než o mě. Ohnivého draka už po staletí nikdo neviděl. To je to, s čím bychom si měli všichni dělat starosti.“

„Nemáš hlas na schůzce, která má posoudit…“

„Tak jako tak, hlasuju,“ řekl Gregory chladně se zuřivostí v hlase, když oponoval drakovi země. „Element vzduchu hlasuje, aby se vypátral ohnivý drak a zjistilo se, kde se ukrývá.“

Nastala chvíle ticha.

Naomi si tento okamžik vybrala, aby promluvila. „Hlasuji stejně. Je mi jedno, že si draci myslí, že jsem jen člověk. Jsem tou, která byla napadena a unesena. A jste to vy, kdo tu jen sedí jako velcí, líní zbabělci, kteří se schovávají v jeskyni. Byl to Gregory, který šel a bojoval proti drakovi. Téměř zemřel, když se mě snažil zachránit! Takže budu také hlasovat, protože se mě to také, zatraceně, týká a já hlasuji, že půjdete a vypátráte si toho krvežíznivého ohnivého draka sami, protože pokud je zde nějaký drak, který je šílený, je to právě on.“

Draci se na ni v tichosti chvíli překvapeně dívali. Pak se drak země vztyčil, roztáhl křídla a sestoupil z podstavce, aby se k nim připojil na zemi. Naomi uviděla známý záblesk a silné tělo draka se změnilo v člověka.

„Damon Drago,“ řekl muž, který byl nepřátelským drakem země. Zdvořile se Naomi uklonil, ačkoli jeho oči byly stále plné podezření. „Bez urážky, ale jsi jen člověk a nerozumíš…“

„Dost.“ Znovu se z temnot před nimi objevil záhadný hlas.

Naomi se instinktivně roztřásla. Stále neviděla, kdo to mluví. Tu a tam mihotající stíny na skále před ní téměř vypadaly, že tvoří obraz - ale nikdy nerozeznala víc než kozí hlavu nebo hadí ocas, než se stíny posunuly a rozptýlily.

„Jsem pánem rady. Nechci tady žádné dohady. Člověče, předstup.“

Naomi polkla a vyschlo jí v hrdle. Nenáviděla si to přiznat, ale byla vyděšená. Plála vzteky za Gregoryho - ale stále ji tyto podivné, mocné bytosti, které by neměly vůbec existovat, děsily.

Co by udělala mamča, ptala se sama sebe, když udělala váhavý krok kupředu.

Mamča by… mamča by jim dala přednášku o jejich pohostinnosti. Žádný host v jejím domě by nikdy neodešel dříve, než by mu bylo nabídnuto místo k sezení a něco k jídlu.

Rty jí trochu zaškubaly při pomyšlení na její matku - malou, zaoblenou ženu, která byla slavně proslulá enormní vznětlivostí. Nejspíše by nejednoho z těch draků praštila do nosu utěrkou.

To by udělala. Opravdu by to udělala! Protože na rozdíl od těchto draků ví, že chování je důležité.

Naomi povzbuzená touto myšlenkou pokračovala dál sama, až měla pocit, jako by vstoupila do stínu, který závodil po stěně jeskyně. Všechno kolem ní pohaslo. V tom šeru moc dobře neviděla a už neslyšela draky za ní.

„Jsem tady,“ řekla odvážně a skryla strach.

Jsem tady a jsem dcera své matky. „Co ode mě chceš?“

Řekni mi, Naomi, zašeptal jí hlas v hlavě. Říká Gregory pravdu?

Naomi otevřela rozhořčeně ústa, protože jak se zdálo, nikdo nevěřil jejich příběhu. Vždyť skoro zemřela - ale právě tehdy byla zasažena lavinou obrazů a emocí.

Strach. Osamělost. Oheň. Zármutek. Síla větší než cokoli, co si dokázala představit. Zkáza, která by mohla zničit celé město v mžiku oka.

Srdce jí bilo jako o závod. Bylo těžké dýchat. Nedokázala pochopit, co vidí - ale i tak obrazy nepřestávaly přicházet, zcela ji pohlcovaly, dokud jeskyně úplně nezmizela.

Zalapala po dechu, když zjistila, že stojí před svahem. Před ní se objevila propast a za ní se shromažďovala temná a strašná moc. Energie proudila vzduchem.

Ať už to bylo cokoliv, blížilo se to více a více…

Náhle si uvědomila, že se to blíží k ní. Příšera z temnoty k ní přicházela - a ona bude dostatečně silná, aby se s ní utkala.

Měla by se prostě jen otočit a vysmát se jí do obličeje. Pak by zvedla ruce a ty by se přeměnily v křídla. Přeměnila by se a její tělo by se naplnilo výbušnou energií, kterou by vrhla do tváře svého útočníka. Odfoukla by ho s jediným poryvem dračího dechu. Ta síla uvnitř ní byla obrovská. Všímala si všeho kolem sebe … proč by teď nemohla svého nepřítele zničit? Odvážil se přijít až k ní, když byla její síla největší. Na čem jiném by mělo záležet?  Pomalu si ale začala uvědomovat i něco jiného.

Tam za ní, poblíž místa, kde se její nepřítel rychle řítil k ní, existoval život.

Byla tam lidská osada, rozptýlené domy s malými zahradami a vinutými, dlážděnými ulicemi. Děti si hrály v trávě. Rodiny usedali k večeři. Stánky na trhu se zavíraly.

Síla v ní rostla a rostla, dokud v ní nevytvořila jasné světlo, stejně silné a hrozné jako nezměrné teplo v srdci slunce.

Kdyby jí teď pustila, smetla by svého nepřítele - a lidskou osadu s ním.

Co uděláš, Naomi, zašeptal jí v hlavě známý hlas. Rychle, Naomi. Není čas…

Za ní se shromažďovala temnota. Před ní byla jen propast - a na jejím dně strašná prázdnota, která ji děsila víc, než cokoliv v jejím životě. Dokonce i její nepřítel za ní, s ostrými zuby, drápy a smrtícím ohněm, byl méně hrozivý než ta strašná prázdnota před ní.

Co budeš dělat, zeptal se znovu hlas - tentokrát smutně.

Naomi sevřela čelist. Neohlédla se. Prostě jen udělala krok vpřed - a pak padala.

Padala do nicoty.

Bylo to hrozné. Prázdnota jí trhala a v uších jí vyl děsivý vítr - ale když se kolem ní vše rozplynulo, zahřála jí jistota, že v osadě, kde se rodiny připravovaly na noc, si vůbec neuvědomily hrozící nebezpečí.

Město bylo v bezpečí. Budou žít dál, aniž by věděli, že existují draci – nikdy se nedoví o jejich strašné moci.

A ona přestane existovat…

„Naomi!“

Pronikavé zavolání jí přitáhlo zpět.

Potřásla hlavou a zjistila, že se dívá do tváře Gregorymu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a oči mu zářily stříbrem. „Naomi, slyšíš mě?“

Stále cítila závratě, ale nepatrně mu přikývla. Pak se znovu ozval hlas z temnoty.

„Prošla mým testem,“ prohlásil. „Rada tě prohlašuje nevinným, Gregory Drago. Začalo pouto s tvou družkou. Nemáš v sobě žádné šílenství.“