MTTSD - 3. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Naomi

Spolehněte se na to, že Jeff Tyler využije jakoukoli šanci na to, aby pro svou galerii sehnal nějakou publicitu.

Naomi zamrkala do oslepujících záblesků kamer, nervózně se usmála na čekající reportéry. Jeff jí řekl, aby se pro tajemného miliardáře pěkně oblékla - ale Jeff se zapomněl zmínit, že pozval i tisk.

Naomi si pro tuto příležitost oblékla své oblíbené černé koktejlové šaty. V těchto dnech to byly také její jediné hezké šaty, ale objímaly jí všechny křivky správným způsobem. A tajemný kupující nemusí vědět, že je koupila před pěti lety ve výprodeji.

„Úsměv, zlato!“ zašeptal jí Jeff do ucha a triumfálně se usmíval na kameru.

Trvalo to příliš dlouho, ale o chvilku později byla zachráněna od vší pozornosti, když nově příchozí vstoupil do galerie. Znovu se objevily záblesky a muž na okamžik ztuhnul se znepokojeným výrazem na tváři.

Pak vykročil vpředu, bez ohledu na shromážděné novináře - a šel rovně k místu, kde čekali Naomi a Jeff.

To musí být ten tajemný kupující.

Naomi cítila, jak jí slábnou kolena. Nevěděla, co očekávala. Výstřední miliardáři byli v její mysli staří a slabí, s bílými vlasy a okouzlujícími brýlemi, kteří strávili odpoledne u bazénu, kde nakupují po telefonu z nabídek aukce.

Ale na tomto muži nebylo nic starého ani excentrického.

Muselo mu být kolem třiceti. Měl široká ramena a neuvěřitelné bicepsy člověka pracujícího na staveništi. Určitě nevypadal jako někdo, kdo celý den ležel na terase.

Jeho vlasy byly zvláštní barvou někde mezi blond a hnědou, jako by strávil dostatek času venku, že mu slunce vybělilo prameny na lesklé zlato. Vypadal trochu rozcuchaně, i když určitě někdo tak bohatý na to, aby vypláznul dvacet tisíc dolarů na obraz, by sem nepřišel pěšky.

Možná právě vystoupil ze soukromého letadla, které ho sem dopravilo - nebo helikoptéry. Nevěděla co, ale bylo tam něco, co způsobilo, že pomyslela na poryvy větru, které mu čechraly vlasy a teplo jemného letního větru.

Ale právě teď nebylo na jeho výrazu nic jemného.

Vykročil vpředu mocnými kroky a vyzařovala z něj nadřazenost. Zastavil se před Jeffem. Nespokojenost v hezkém, drsném obličeji, způsobila, že se něco uvnitř Naomi utáhlo nečekanou potřebou.

„Řekl jsem, že se chci setkat s umělkyní,“ řekl cizinec a jeho hlas doprovázel rozzlobený rozruch v hrudi. „O novinářích jsem nic neříkal.“

„Ale no ták,“ řekl nečekaně Jeff a znovu se otočil k novinářům.

„Jen trochu legrace pro tisk. Nebude to trvat dlouho a pak vás nechám si s Naomi popovídat.“

Cizinec se na Jeffa nevěřícně podíval, zřetelně zúžil oči nelibostí, když se znovu zablesklo - pak se otočil a Naomi se mu poprvé podívala přímo do očí.

Cítila, jako by jí zasáhly blesky. Jako by jí někdo vytáhl zem pod nohama. Padala, padala… a přesto stále věděla, že stojí v galerii vedle Jeffa a dívá se na cizince před sebou.

Cizinec měl dračí oči.

Velmi tiše zalapala po dechu. Nemohla se odvrátit. Jeho oči byly světle šedé - barvy bouřkových mraků, naplněné vzdáleným osvětlením blesku.

Nikdy neviděla něco podobného. Nikdy necítila nic podobného.

Ne, to nebylo správně. Jednou už to cítila - to byla jedna ohromující noční inspirace, poslední noc před neustálými starostmi a prací, což vyčerpalo její kreativitu.

Celou noc měla pocit, jako by ji unášela neuvěřitelná síla - bouře, která ji vyzdvihla a nesla sebou. Představovala si, jak se projíždí na hromu a mracích a smála se na blesk, plná hluboké a ohromující radostí ze sil přírody.

Byl to obraz, který viděla ve své mysli. Obraz, který namalovala s odvážnými tahy a malými detaily: drak, mistr elementu, silná bytost, která řídila vítr.

Svoboda.

To bylo to, co drak byl - a to bylo to, co také viděla v očích cizince.

„Omlouvám se,“ řekl teď s trochu chraplavým hlasem. „Jsem Gregory Drago. Musíte být umělkyně.“

„Naomi Edwardson.“ Uchváceně se na něj usmála.

Příliš blízko se znovu zablesklo a chvíli ji to oslepilo, až se zachvěla.

O chviličku později jí uchopil za loket a zastínil ji před kamerami svým tělem. Při tom kontaktu jí projelo tělem další chvění. Na okamžik cítila vítr na obličeji, ochutnávala svobodu, která se tak dlouho zdála nedosažitelná…

Pak se novináři objevili vepředu, zjevně nadšeně šli za příležitostí získat foto tajemného miliardáře, který chrání umělkyni.

„Jeffe!“ vykřikla Naomi, frustrovaná tím, že znovu využil jejího úspěchu, aby uspořádal tuto nesmyslnou PR akci pro svou galerii.

Ale Jeff neodpověděl. Jak se reportéři natlačili blíž, už ho ani neviděla. Copak nebyl před chvílí přímo vedle ní?

„Počkej chvíli - tady!“ řekl vítězoslavně Gregory, stále přitisknutý tak blízko, že cítila teplo jeho těla.

Natáhl se za sebe. Ozvalo k náhlé cvaknutí - a pak se něco otevřelo a zjistila, že se dostala do toho, co bylo odhaleno jako malá komora, plná krabic.

Spustila se další bouřka záblesků a Gregory za nimi zavřel dveře.

A v tu chvíli vše ztemnělo.

Stále venku slyšela zvuk novinářů. Dveře začaly drnčet, ale naštěstí byl uvnitř klíč, kterým Gregory zamknul.

Vůbec mě nepřekvapilo, že místnost má klíč, protože Jeff má vztah se svou novou sekretářkou, pomyslela si Naomi, a pak se její mysl odmlčela, když si uvědomila, že je uvězněna ve stísněném prostoru s nejvíce neuvěřitelně pohledným a charismatickým mužem, kterého kdy viděla.

Muž, který byl nucen stát tak blízko díky vysokým stohům dřevěných beden, až se jí prsa otírala o jeho hruď.

Naomi cítila jak červená a byla ráda, že je tma.

„Omlouvám se,“ zamumlal Gregory. „Takhle jsem si průběh našeho setkání nepředstavoval.“

„Oh?“ řekla mírně a snažila se skrýt fakt, že jí srdce bilo v hrudi. „A děláš to často? Utratit směšné množství peněz na zcela neznámého umělce?“

Tiše se zasmál. Znovu se zachvěla, když cítila jeho dech na tváři.

„Jsem sběratel… a dalo by se říct, že mám zvláštní zájem o draky. Ale většinou jsou to starší mistři. Především středověké práce. Víš… dříve, když si lidé mysleli, že jsou draci skuteční.“

„Takže můj je výjimka?“ Polkla. Sotva se odvážila dýchat. Současně se bála a byla vzrušená tím, jak se její tělo stále v malém prostoru otíralo o jeho.

„Ano.“ Mluvil velmi tiše, ačkoli jeho hlas byl vážný. „Nevím, jak to vysvětlit, ale ve tvé malbě jsem viděl stejnou emoci, kterou vidím v těch starších obrazech.“

„Když lidé mysleli, že jsou draci opravdoví.“ Cítila se, jak se při té myšlence usmívá. „Myslím, že by se dalo říct, že na jednu noc byl ten drak skutečný. Když jsem ho malovala, bylo to, jako bych ho viděla. Jeho moc. Jeho radost. Ovládání jeho elementu. Bylo na něm něco prvotního, něco starověkého. Byl bouře. Byl svoboda.“

Gregory se zhluboka nadechl.

Pak někdo zarachotil klikou a Naomi sebou instinktivně škubla. O chvíli později si uvědomila teplo Gregoryovy paže, kterou jí ochranitelsky obalil kolem ramen. Byla příliš tma, než aby ho viděla, ale stále cítila teplo jeho dechu.

„Ignoruj je,“ zamumlal. „Odejdou, až se budou nudit.“

„Předpokládám, že jsi velmi dobře obeznámen s tím, co znamená být pronásledován novináři.“ Nehýbala se a srdce jí bušilo až v krku z toho, jak jí držel.

Bylo to krásné. Více než krásné. Který muž jí v poslední době objal?

S tím, jak její život šel do pekla, neměla na randění dlouhou dobu ani pomyšlení. Možná se tak cítí, protože to bylo tak dlouho… ale něco s ním cítila podivně povědomého.

Lpěla na něm vůně nočního vzduchu, divoká, odvážná a dobrodružná. A pod tím vším byla vřelá smyslnost, která jí podle všeho našeptávala, že ji ochrání před bouří.

Svoboda. V jeho náručí mi to připadá jako svoboda.

Najednou uviděla, jak se před ní znovu otevírají možnosti.

Nešlo jen o peníze. Ale s penězi by mohla vyplatit nájem a nemusela by se starat alespoň o rok. Pokud by chtěla, mohla by jít třeba s přáteli do kina. Mohla znovu malovat. Mohla by dokonce zkusit randit.

Ale s Gregorym tak blízko si dokázala představit pouze to, jak bylo jeho tělo cítit proti jejímu.

Měl taky zájem? Nebo to snad všechno bylo jen v její mysli a pro něj to bylo zcela běžné? Pravděpodobně ho pronásledovali novináři všude, kam šel. Neustále se schovával do komůrek a krásné ženy se na něj pravděpodobně vrhaly…

„Oh,“ zalapala po dechu, když se dveře znovu roztřásly.

Úlekem trochu nadskočila, stejně jako jeho druhá ruka přišla dopředu - a najednou už to nebylo jen teplo jeho dechu, které cítila na tváři.

Jeho rty se dotkly její kůže, jen nepatrný dotek, ale i ten jemný dotek jí stačil, aby jí projel jako blesk.

Unikl jí další vzdech.

Gregory ztuhnul. Netlačil na ni, nevyžadoval polibek, i když najednou po něm toužila způsobem, jakým nechtěla nic ani nikoho velmi dlouhou dobu.

Znovu pomyslela na draka. Zhluboka vydechla, vdechla čistý noční vzduch, který, jak se zdálo, lpěl na něm tou vůní nekonečného nebe a větru. V mysli se jí vybavila malba jejího draka, oči tvora osvícené nadpřirozeným zábleskem - a pak se dračí čelist roztáhla, jako by se rozesmál, když roztáhl svá mohutná křídla a vyrazil, aby ovládnul oblohu.

Svoboda, pomyslela si Naomi a její srdce divoce bilo. Svobodně následovat své sny. Možná… možná je to moje poslední šance na sen.

Nemusela se vrhnout vpřed jako drak. Na to byl Gregory příliš blízko. Jediné, co bylo potřeba, bylo trochu otočit hlavu a naklonit se dopředu. Pak ucítila jeho rty na svých, horké a překvapivě měkké.

Z Gregoryho rtů uniklo zasténání. Jako by to bylo všechno, na co čekal, majetnicky jí objal a přitáhl si ji k polibku, který ji zanechal v závrati.

Nikdo ji nikdy takhle nepolíbil.

Podlomila se jí kolena. Políbil ji jemně, ale jako by si ji nárokoval a tisknul ji k sobě, dokud nebyla úplně přitlačena proti němu.

Byl to úžasný pocit. Jeho svaly byly proti jejímu tělu tvrdé. Dokonce i přes vrstvy šatů pocítila teplo jeho pokožky.

Jaký by to byl asi pocit, kdyby to silné tělo klouzalo proti jejímu?

Něco uvnitř ní se stáhlo potřebou, její tělo pulzovalo vzrušením. Bradavky byly napjaté a bolestivé, když se opíraly o jeho tvrdé prsní svaly a stále ji líbal, dokud necítila, jak se topí v jeho objetí. Cítila noční vítr, jak je obklopuje, přestože se stále skrývali v malé komůrce.

„Promiň,“ zašeptal, když se konečně odtáhl. Jeho hlas zněl drsně, ovládnut emocemi, stejně jako ona. „Měl jsem se nejdříve zeptat.“

Naomi se tiše zasmála, když si uvědomila, že nemá důvod se omlouvat. „Myslím, že…, že jsem to byla já, kdo tě první políbil.“ Trochu se začervenala, ráda za tu temnotu. „Nikdy jsem nic podobného neudělala. Omlouvám se.“

„Neomlouvej se.“ Jeho hlas byl delikátní a uklidňující. „Chtěl jsem tě políbit od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl. Zpočátku jsem byl jen zvědavý, protože obraz mě zaujal - ale v okamžiku, kdy jsem tě spatřil, jsem věděl, že jsi zvláštní.“

Jeho slova byla jako studená sprcha. Naomi projel mráz a o kousek ustoupila. „Na mě není nic zvláštního,“ řekla a neuměla skrýt rozhořčenost. „Rok už jsem nemalovala. Jsem jen tvůj průměrný hladovějící umělec. Jsou nás takových tisíce. Pracuji v maloobchodě; v dnešní době si ani nemůžu dovolit barvu na projekt, a i kdyby, nevěděla bych, kde na to vzít čas -“

„Právě jsi prodala obraz,“ připomněl jí jemně Gregory. „Za dobrou cenu.“

„Zaplatil jsi za něj moc. Až příliš,“ řekla tiše Naomi.

Věděla, že to, co dělá, bylo hloupé - a ona opravdu nebyla v situaci, aby ty peníze odmítla. Ale něco jí na něm zneklidňovalo. Nemohla snést, kdyby to byla jen charita. Nemohla ani říct, proč jí na tom záleží - peníze byly peníze. Ale teď to bylo tak nějak jiné.

„Protože tvůj přítel si myslí, že draci jsou levná zábava pro děti?“ zeptal se Gregory. „Protože to není skutečné umění?“

Slyšet ho to říkat, jí donutilo se nepatrně usmát.

„Říkal jsem ti to,“ pokračoval tiše. „Jsem sběratel. Poznám pravé umění, když ho vidím. Umění, které má v sobě malířskou duši. A víš, kolik draků je v samotné Metropoli? Když nic jiného, zaplatil jsem příliš málo.“

Naomi projelo další zamrazení. I když se odtáhla z jeho objetí, byli stále dost blízko, aby cítila jeho žár. A něco uvnitř ní po něm tak toužilo, tak divoce, až to skoro bolelo.

Je to proto, že jsem se s nikým tak dlouho nelíbala…

Ale jen na to pomyslela, věděla, že je to lež. Nikdy se při líbání takhle necítila. Jako by se do něj mohla vsáknout. Jako by ho mohla vzít za ruku, vykročit z útesu a jen roztáhnout ruce a létat.

Něco v ní toužilo po svobodě, něco, co bylo dlouho pohřbeno. Něco v ní chtělo znovu kolem sebe cítit jeho ruce, tvrdé mužské tělo nárokujíc si jí tisícem polibků.

To nemohlo být skutečné. Nemohlo to trvat dlouho. Nic, co by bylo tak mimořádné, mohlo trvat… nespálila se už předtím, když se snažila následovat své sny?

Najednou si uvědomila, jaké nastalo ticho. Hřmění u dveří se zastavilo. Dokonce ani neslyšela žádné hlasy. Že by reportéři odešli?

Gregoryho muselo napadnout to samé, protože sáhnul po klice. Opatrně odemkl a na škvírku otevřel.

„Myslím, že se jich tvůj přítel konečně zbavil,“ řekl po tom, co se podíval. „Samozřejmě, že to, co chtěl, už dostal.“

„Bezplatná publicita,“ zamumlala Naomi s úšklebkem. „Řekl, že mi udělá laskavost tím, že přijme můj obraz pro svou výstavu. Měla jsem vědět, že to bude něco stát.“

Pomalu vykročili z komory. Naomino srdce stále bilo až v hrdle a zakázala sama sobě toužit po jeho měkkých, teplých rtech nebo téhle ostré, hranaté čelisti.

„Tak je čas na formality,“ řekl Gregory a vrhl na ní pátravý pohled.

Naomino srdce na úder zastavilo, když se jejich oči setkaly.

Opravdu má dračí oči… je to ta svoboda a divoká radost mého bouřkového draka, pomyslela si bezmocně. Nedokázala se odvrátit.

„Jdu najít Jeffa,“ dodal. „Můžeš tady počkat, jestli chceš. Vrátím se za okamžik. A možná… možná mi dovolíš pozvat tě později na večeři?“

Neochotný úsměv jí zatahal za rty. Věděla, co dělá, dává jí pár minut, aby se dala dohromady. Bylo to sladké, obzvláště vzhledem k tomu, že ona byla tou, která polibek iniciovala.

Možná to nevydrží, ale bylo by hloupé říct ne na to, co byla pravděpodobně její jediná šance jít na večeři s miliardářem. Věděla, že to nikam nepovede, ale alespoň bude mít příběh k vyprávění.

„To bych ráda,“ řekla tiše.

Sledovala, jak prochází dveřmi v zadní části galerie, kde jak věděla, má Jeff kancelář. Galerie byla nyní tichá; musel pozvat novináře na rozhovor později - bezpochyby přikrášlil svou roli při objevení a podpoře mladé a nadcházející místní umělkyně Naomi Edwardson.

Naomi s povzdechem vykročila k přední části galerie a dívala se přes skleněnou stěnu.

Jaké auto řídí milionář? Ferrari? Nezdá se, že je to okázalý typ. Nebo má nějakou černou limuzínu s řidičem?

Náhlý třesk přímo před ní ji přiměla zakřičet.

Střípky skla létaly všude. Sklo explodovalo.

Všechno se stalo tak náhle. Naomi stála zmrzlá a vyděšeně se dívala, jak se obří černý pařát s ostrými drápy sune dovnitř skrze zničenou stěnu.

Uzavřel se kolem Naomi, jejíž srdce bilo tak rychle, že se bála, že praskne.

Pak byla vytažena dírou a vzhůru, nahoru k obloze. Poslední věc, kterou spatřila předtím, než ztratila vědomí, byl neskutečný pohled na velká černá křídla draka rozestřená nad ní.