ITF - 39. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

NA ZEM MĚ SRAZILA DALŠÍ VLNA HORKA. Tentokrát byl následný oheň tak intenzivní, že i když jsem se skrčila, podle bolesti a odporného zápachu jsem ucítila, že jsem přišla o všechny vlasy. Zakryla jsem si hlavu rukama a cítila, jak mě plameny pálí. Do zad se mi vypálila ohnivá cestička.

Celé to trvalo jen pár minut, ale díky té intenzivní bolesti mi to připadalo jako hodina. Konečně oheň ustal. Sotva se tak stalo, chtěla jsem vstát a vykřikla, když se mi tím pohybem roztrhla uškvařená kůže na zádech. Bylo to stejně hrozné jako samotné popáleniny a musela jsem zatnout zuby, abych neřvala, zatímco jsem čekala, až se to zahojí.

Co to, k čertu?, zavyl mi najednou v hlavě zuřivý hlas.

Mircea. Nespojila jsem se s ním vědomě, ale to, že cítil popáleniny na svém vlastním těle, zřejmě způsobilo, že se polekal a kontaktoval mě sám. Znovu jsem zatnula zuby, tentokrát ve snaze ho ignorovat, zatímco jsem běžela do další místnosti. Než ohnivé ostřelování opět započne, nezbývalo víc než pár minut. To sotva stačilo na to, abych Vlada našla, natož ke zlomení kletby.

Proč máme popáleniny?, chtěl Mircea vědět, když jsem vklopýtala do dveří poté, co jsem zakopla o mrtvé tělo, které jsem kvůli kouři přehlédla. To se mi stalo ještě s dalším ohořelým tělem, zatímco jsem pospíchala dovnitř. Skrze kouř jsem skoro nic neviděla, ale měla jsem dojem, že jsem uprostřed těžkého, chemikáliemi prosyceného vzduchu zahlédla zelené zablýsknutí. Mohly by to být Vladovy upíří oči?

Odpověz!, zařval Mircea tak hlasitě, že mě rozbolela hlava.

Kvůli tobě!, zasyčela jsem v odpověď, zatímco jsem běžela k té záři. Doufala jsem, že to byl Vlad a ne nějaké dosud funkční světlo.

Zneškodnili jsme nekromanty, na které jsi nás poslal, ale jeden z nich vrhnul na Vlada jakousi kletbu na vzpomínky, která mu vůbec, ale vůbec neprospívá.

Kletbu na vzpomínky? Myslíš kletbu věčného utrpení?, zjišťoval Mircea překvapeně.

Přesně tak, odvětila jsem sarkasticky.

Teď už jsem si byla jistá, že jsem Vlada našla. Sice jsem z něho kromě jeho očí moc neviděla, ale jeho pohled prorážel hustý kouř jako malé zelené lasery. Když se kouř trochu zvedl, uviděla jsem hromadu obrovských spálených objektů, které byly narovnané v kruhu kolem něj, jakoby se kolem shromáždily všechny možné těžké přístroje, nábytek, ne nosné zdi a kusy kovu jako v tiché prosbě, aby oheň uhasil.

Kromě toho jsem kolem Vlada navršil barikádu, říkal Mencheres. Vypadalo to, že aby toho dosáhl, vyklidil pomocí telekineze celý klub. To by také vysvětlovalo, proč byli ti nekromanti nazí. Když se jim nepodařilo z klubu uniknout, zřejmě se snažili zničit předmět kletby a kouzlo včetně jeho ohnivých důsledků zastavit. Museli na barikádu opakovaně útočit, jinak by nebylo jejich oblečení tak kompletně zničené. A kdyby nebylo Mencheresovy moci, která všechny ty předměty držela pohromadě tak, že tvořily kolem Vlada přirozenou hradbu, tak by se jim podařilo ho zabít.

Ach, být prokletý prožívat stále dokola svou nejhorší vzpomínku, pokračoval Mircea škodolibě. To nemohlo zasáhnout nikoho lepšího.

I ve mě se zvedla vlna škodolibosti, a to když se prostorem prohnala další ohnivá salva.

Než se budeš dál tak zlomyslně posmívat, tak by ses měl asi připravit, protože budeme opět grilováni.

S těmito slovy jsem se vrhla na zem, chňapla po těch největších objektech kolem sebe a navršila je na sebe. Podle pachu se z větší části jednalo o mrtvoly, kusy nábytku a jiné části Mencheresovy bariéry. Tak nebo tak, všechno, co by mě ochránilo před plameny, které teď nabyly hrozivého oranžového odstínu, bylo dobré.

Díky této taktice byla větší část mého těla zakrytá, ale nohy zůstaly nechráněné. Když je plameny zasáhly, v hlavě mi rezonoval Mirceův výkřik. I já jsem vykřikla a bojovala s nutkáním, stočit se do polohy plodu, abych zabránila sklouznutí částí mého brnění.

Zmizni odtamtud, pryč, pryč, pryč!, vyl mi v hlavě Mircea hlasem plným paniky.

To bych ráda! Protože to nebyly jen bolesti, které zastínily jakékoliv mučení, jaké jsem kdy zažila; všechen můj pud sebezáchovy na mě křičel stejně jako Mircea a přemlouval mě k tomu, abych se rozběhla k nejbližšímu východu hned, jakmile k tomu budu mít příležitost. Ale to neudělám! Mé přání dostat se k Vladovi bylo větší než nejhorší bolest a strach z vědomí, že to může být ještě horší.

A toto vroucné přání mě přimělo k tomu, abych se začala plazit mezi ohořelými těly a troskami sutin hned, jakmile oheň pohasl. Nečekala jsem, až se mi zahojí rány, takže jsem měla při každém pohybu, který jsem udělala, pocit, jako kdyby mi nohy praskaly až na kost. Ale to mě nezadrželo. Musela jsem Vlada zachránit. Proto jsem se také rozběhla směrem k němu, místo toho abych uprchla do bezpečí. Ignorovala jsem Mirceovy neustále nadávky a křik, když cítil mou bolest na vlastním těle.

Vlad se právě narovnal poté, co vložil do přehrávače neviditelné video. Od té doby, co jsem ho viděla naposledy, musel vdechnout pár těch světýlek, protože opět vypadal jako on. Jeho ruce byly momentálně bez plamenů, ale dlouho to tak nezůstane. Využila jsem toho, chytila ho za ramena, pustila do něj elektřinu a snažila se ho přimět, aby se díval na mě místo na nekonečně se opakující strašnou vzpomínku.

„Vlade, poslouchej mě! Nic z toho není reálné!“, řekla jsem, zatímco jsem s ním třásla a dál do něj pouštěla elektrický proud.

Nic. Zůstával prkenně stát a jeho smaragdově zelené zářící oči hleděly skrze mě. Zvýšila jsem voltáž, vděčná, že je proti ohni odolný a proud ho neusmaží jako tu nekromantku, kterou jsem zlikvidovala před nedávnem.

Co to děláš? Musíš pryč od něho, ne blíž k němu!, ječel mi v hlavě Mircea.

Drž hubu!, odpověděla jsem mu telepaticky. A Vladovi jsem řekla: „Jsem tady; musíš to ukončit. Podívej se na mě, Vlade! Tady jsem!“

On tě nevidí, blbko!, nadával Mircea. A teď utíkej, než nás oba sežehne na popel!

„Nepůjdu“, zařvala jsem v odpověď, tentokrát hlasitě. Poté jsem znovu zvýšila napětí proudu, který jsem do Vlada pouštěla. „No tak! Přece nechceš, abych shořela!“

Ale ano, chce, vždyť se podívej kolem sebe! Mirceův hlas byl tak hlasitý, že jsem ho nemohla ignorovat, ať jsem se snažila jakkoliv. Zcela jistě chce spálit všechno kolem, a ty jsi toho všeho součástí, Leilo!

Drž zobák, abych se mohla soustředit!, pomyslela jsem zuřivě. Bude to fungovat. Má elektřina mě dělá vůči hřbitovní magii imunní, takže bych měla být schopná imunizovat i jeho, když jí do něho dostanu dost.

Ty jsi imunní vůči hřbitovní magii? Mircea zněl šokovaně, ale další vlna horka mě přiměla, abych nechala ruce klesnout, rychle se otočila a vyhledala nejbližší úkryt.

Podařilo se mi včas se schovat za kusem zdi. Tentokrát oheň propukl s mnohem větší silou. Roztavil větší část mého provizorního brnění, takže z něho nezbylo nic než kapající kovová hromádka. Když mě hned na to zasáhly brutálně plameny na několika částech těla, vykřikla jsem neskutečným utrpením. Rychle jsem se odplazila za další kus barikády, i když změna místa byla riskantní.

Po nějaké době oheň opět uhasl a já se přinutila ze sebe strhnout zbytek brnění. Každý můj pohyb mi přinášel neskutečné bolesti a části mé kůže byly přiškvařené k roztaveným zbytkům, takže jsem se jich mohla zbavit jen tak, že jsem je odtrhla.

Tohle už nikdy nedělej, Leilo. Mircea tentokrát nekřičel a také nezněl naštvaně. Ne, zněl ustrašeně. Jinak zemřeme. To ti musí být jasné.

Zřejmě měl dokonce i pravdu. Skrz kouř jsem toho moc neviděla, ale nemusela jsem být génius, abych rozeznala, že části ochranného valu, který Mencheres kolem Vlada navršil, postupně shořely, zatímco plameny, které z něho vycházely, nabíraly na intenzitě. Abych přežila další oheň, musela bych se ukrýt v další místnosti pod nějaký velký kus zdi. A poté bych musela ustoupit ještě dál, až už nebude mezi Vladovými ohnivými výbuchy dost času, abych se k němu mohla vůbec vrátit.

Kouř na chvíli odhalil díru nad Vladem, kterou oheň vypálil do stropu. Pohlédla jsem na Vlada, naplněná strašlivým poznáním, že už ho možná nikdy neuvidím. Buďto zůstanu, pak přijdu o život, nebo odejdu a na konci zemře on.

Jak to mohlo poté, co jsme toho spolu tolik prožili, takto skončit?