ITF - 33. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

KDYŽ MI MIRCEA PROZRADIL, KDE SE nekromanti zdržují, žádný konkrétní čas neurčil. Vlad se rozhodl stylově pro půlnoc, což byla, jak známo, hodina duchů. Jestli ten čas zvolil čistě náhodně nebo chtěl dokázat svůj černý humor, jsem mohla jen hádat.

Ian nám pomocí glamouru opět změnil podobu, a všichni kromě mě ztlumili svou auru. Takto byla spojená síla naší skupiny trochu méně nápadná, takže jsme mohli projít jako novorození upíři, kteří hledají trochu zábavy.

Samozřejmě musel Ian opět prokázat svůj speciální druh humoru, protože z nás všech udělal sexy upírky. Prý to bylo kvůli tomu, že ženy byly všeobecně podceňovány a tak vyvolávaly nejméně pochybností. Takže jsem teď vypadala jako metr osmdesát vysoká núbijská bohyně a Vlad jako metr padesát malá blondýna s vlajícími vlasy. Z Maxima se stala žhavá rudovlasá jižanská kráska a Marty vystupoval jako nádherná černovláska tmavé pleti, ale to všechno nebylo nic s proměnou, kterou prošel Mencheres. Stál před námi jako mladinká asijská školačka včetně uniformy a podkolenek.

„Opravdové ženy něco takového nedělají,“ zasyčela jsem, když si Ian pohrával se svými přikouzlenými kozami.

„Ale měly by,“ odvětil a oběma rukama si potěšeně zmáčkl své přebujelé poprsí. „Mohl bych si s nimi hrát celé dny. Mělo mě to napadnout už dřív…“

„To stačí,“ přerušil ho Mencheres. Nebyl to víc než šepot, přesto měl sílu vytrhnout Iana z jeho bláznění.

Musela jsem se jeho trochu trucovité, ale okamžité poslušnosti zasmát. Pouze Mencheres byl zřejmě schopný Iana efektivně utnout. Ráda bych věděla, jak se ti dva seznámili, ale teď nebyl na takové otázky ten správný čas.

Ian si mého úšklebku všiml, uhádl důvod a vystrčil na mě prostředníček. Gesto jsem mu vrátila, ale když Vlad prohlásil, že už tam jsme, nechala jsem ruku klesnout.

Po nádheře tematických hotelů a mystické atmosféře podzemní hospůdky jsem byla spíše nepřátelskou ulicí, která se otevřela před námi, překvapená. Dokonce jsem si říkala, jestli se Vlad nespletl v adrese. Ale ne, byli jsme tu správně.

„Vidíš něco, co my nevidíme?“, zamumlala jsem směrem k Ianovi.

Už na nás foukl kouzelný třpytivý prach, díky němuž jsme v Savannah mohli hotel vidět, ale co, když bylo tady zapotřebí silnějšího kalibru? Co já o tom věděla? Možná na střeše téhle bezútěšné putyky trůnil celý pohádkový zámek.

„Také vidím pouze pár ubohých skladů, panenko,“ zašeptal Ian. „Ale jsou tu i vibrace, necítíš je?“

Ale ano. Ale myslela jsem si, že přicházejí od blízké dálnice. Už bylo sice pozdě, ale nemohli jsme tu být přece jediní, kdo se poflakoval v této čtvrti Minsku. Soustředila jsem se a všimla si, že ty vibrace opravdu vycházely z dálnice za mnou, ale pronikaly i z údajně opuštěných skladů, před kterými jsme stáli.

„Tak jdeme,“ pronesl Vlad rozhodným tónem, který se vůbec neshodoval s jemným, ženským hláskem, který mu přikouzlil Ian.

Když jsem se soustředila silněji, poznala jsem, že vibrace nejsou chaotické, ale měly určitý rytmus. V budově před námi hrála hudba. Díky dobré izolaci nebo nějakému tlumícímu kouzlu sice nebylo venku nic slyšet, ale byla tam.

Proto jsem si hned, když jsem uviděla dva silné chlapíky, jak střeží dveře před námi, pomyslela „vyhazovači“. Zatímco jsme se k nim blížili velkou prázdnou místností, jeden z nich nás oslovil rusky.

„Heslo?“, zopakoval Vlad anglicky a přitom se rozesmál ženským způsobem, na který bych si u něj nikdy nezvykla. „Řekl ti někdo nějaké heslo, Sylvie?“

Tak jsem se měla jmenovat. Zachichotala jsem se, jakoby udělal vtip století a pomyslela si: Mirceo, ty mizero! To jsi nám mohl klidně říct! „Ne, ale jsem tak napitá, že jsem pořádně neposlouchala, když nám ten chlápek o klubu vyprávěl. Zaslechl někdo něco?“

Ian odpověděl tím, že si posunul prsa, která se mu drala z příliš malé podprsenky, do které je nacpal. Marty si namotával na prst jeden ze svých hedvábných černých pramenů a Maximus ze sebe vyrazil tlumené uchechtnutí, které se k jižanské krásce, kterou představoval, vůbec nehodilo. Naproti tomu Mencheres přitančil, jakoby to byla jeho přirozenost být předčasně vyzrálou školačkou.

„To je mé heslo,“ řekl a předvedl vyzývavě pomalou otočku.

Žádostivé pohledy těch goril se na něj přímo lepily.

„Pro mě je to v pořádku,“ pronesl jeden z nich anglicky s přízvukem a otevřel dveře.

Když na mě Ian vrhl prohnaný pohled, zareagovala jsem uznalým kývnutím. Oukej, opravdu zvolil dobře, když klukům přičaroval ženské zevnějšky, a to jeho věčně osahávání koz jsem holt musela přetrpět.

„Vás dva doufám uvidím později,“ zaševelil Ian, když procházel kolem vyhazovače a žertovně ho poplácal po svalnaté paži. Nebyla jsem si jistá, jestli to jen hrál nebo to opravdu myslel vážně. U něho bylo možné všechno.

Sotva jsme vstoupili do další místnosti, zasáhla nás hudba jako rána do hlavy. Club nebyl jen dobře odizolovaný, byl sakra dobře magicky odizolovaný, jinak bychom museli hudbu slyšet, už když nám ty gorily otvíraly dveře.

A nepřekvapilo mne, že nadpřirozená izolace nebyla jediná výjimečná atrakce tohoto klubu. Jelikož jsem se z důvodu své přirozenosti rozdávat elektrošoky každému, kdo se ke mně přiblížil, vyhýbala všem druhům nočních klubů širokým obloukem, nebyla jsem na tomto poli zrovna expertkou, ale člověk nepotřeboval žádné bohaté zkušenosti, aby mu bylo hned jasné, že tento klub je něco zvláštního.

Například tu byla drobná, vznášející se světélka, která když je hosté vdechli, se jim usazovala pod kůží, takže to vypadalo, jakoby v sobě měli plno hvězdiček. Obvyklé osvětlení bylo dost tlumené, což podtrhovalo světélkující body v tělech hostů, až to působilo, jakoby to byli oni, kdo prostor osvětlovali a ne nějaké umělé osvětlení.

A pak tu byla samotná hudba. Vypadalo to, že působí na magicky vytvořenou mlhu, takže se pohybovala podle toho, jaký tón hrála. Když duněl bas, vytvářely se bouřkové mraky, které se shromažďovaly nad hlavami tančících hostů. Pokud se zvedly vysoké tóny crescenda, spojila se mlha v ocas komety a na hosty se snášely jiskřičky. Ti, na které dopadly, sebou začali cukat jako v extázi.

„Snažte se je nevdechnout,“ varoval nás Ian tiše, ale důrazně. „Tento druh magie znám. Umí to z dotyčného sejmout glamour.“

Stiskla jsem rty, abych přece jen omylem pár těch světélek nevdechla. Díky bohu jsme byli všichni upíři a dýchat jsme nepotřebovali. Ale také nám to vzalo výhodu našeho nadpřirozeného čichu, a toto omezení nebylo zanedbatelné.

„Jak máme ty lidi vlastně poznat?“, zamumlal Vlad, sklonil se ke mně a dělal, jakoby mi upravoval sponku ve vlasech.

Ano, jak? Když jsem se ho ptala na jejich vzhled, Mircea pouze krypticky pronesl, že až je uvidím, tak je poznám. Že je budeme muset vylovit ze stovky hostů magicky upraveného tanečního klubu, o tom se nezmínil. Nejraději bych se schovala v nejbližším tmavém rohu, řízla se do ruky a spojila se s Mirceou, abych si od něj vyžádala podrobnější popis, ale věděla jsem, co by mi řekl.

„Mircea nás testuje,“ zašeptala jsem v odpověď, zatímco jsem ho v duchu opakovaně proklínala. „Nestačí být dostatečně silný, abychom ty lidi porazili. Musíme být schopní je najít.“

„Určitě to jsou upíři,“ odpověděl Mencheres a nenápadně kývl směrem ke skupince týpků, kteří na něj otevřeně žádostivě čuměli. „Jak by se jinak dostali k takové moci. Tolik jich tu zase není, takže začneme s nimi.“

„Jsou to buďto štamgasti, spolupracovníci, nebo jim ten klub patří,“ dodala jsem své vlastní postřehy. „Jinak by nám „ten, však víte kdo“ určil večer, kdybychom sem měli přijít.“

Jméno Mircea jsem tu nechtěla vyslovovat. Stejně jako u lorda Voldemorta, zloducha z Harryho Pottera, jsem si byla jistá, že by stalo něco hrozného, pokud by jeho jméno proniklo k nepovolaným uším.

„Rozdělíme se,“ zamumlal Vlad a ukázal na Mencherese s Ianem. „Vy dva projdete tuto místnost. Já s Leilou prohledáme ostatní části. Maxime, Marty, podívejte se, jestli tu není nějaká skrytá zadní místnost.“

„Jak zní kódové slovo, pokud něco najdeme?“, zjišťovala jsem tiše.

Ian si odfrkl. „Předpokládám, že pak budeme jednoduše následovat křik.“

Vlad souhlasně pokrčil rameny. A s těmito osudnými slovy jsme se vždy po dvou vydali na misi.