Infini - 26. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Luka Kotova

29 dní do premiéry Infini

„Konec! Konec!“ zařval náš choreograf.

Uvnitř tělocvičny jsem na trampolíně zpomalil pohyb s Bay na ramenou. Držel jsem její nohy, když zachytila poslední kouli ve vzduchu.

Současně dokáže úspěšně předvádět osm míčků, sedm z nich ve vzduchu s piruetou, zatímco sedí na mých ramenech, takže nemám tušení, proč nechal zastavit hudbu.

Můj bratr a dalších šest bratranců zastavilo na trampolíně a byli stejně zmatení, jako já.

Baylee sklonila hlavu ke mně a já se podíval nahoru. „Pokazila jsem to?“ zeptala se a hřbetem dlaně si otřela čelo, kdy v každé dlani držela osm míčku. „Ne, že?“

„Nepokazila,“ ujistil jsem ji. „Byl to dobrý pocit.“

Přikývla, ale začala se usmívat, když si všimla mých zvednutých koutků. Kdybych mohl, právě teď bych ji políbil. A opravdu ji nechci pouštět z mých ramen, tak jsem nenápadně přejel dlaní nahoru po jejím stehně a ona utáhla nohy kolem mého krku.

Zavřel jsem na chvíli oči. Svaly se mi zatínají a péro se chce zvednout.

Poslední dva dny se scházíme ve dvanáctém patře Masquarade, kde je kumbál na uklízecí potřeby. (Ukradl jsem klíče.) Osaháváme se, ale taky dost mluvíme. Já jí říkám o rodinných problémech a ona mi říká o svém bratrovi. Který je vystresovaný vlastním číslem.

Geoffrey právě zkritizoval celou novou choreografii, kterou se Zhen a Brenden naučili. Baylee řekla, že to Geoffrey nazval „nevýrazné“ a tak musí začít od znova. Méně než třicet dnů před premiérou.

Je šance, že akrobatický popruhy z programu úplně vyřadí.

Baylee má teď stažený koutky a vím, že si dělá starost, protože naše číslo může mít podobný osud jako číslo jejího bratra.

„Vás devět,“ zařval Geoffrey, „pojďte sem.“

Opatrně jsem zvedl Baylee z mých ramen a pak ji postavil na trampolínu. Zatímco moji bratranci skákali dolů, já držel Baylee za boky. Skoro se opřela o moji hruď, ale rychle se vzpamatovala a postavila se rovně.

Stojím vedle Bay a čekám, až budeme moct dolů. Naše ruce se o sebe otřely, jednou, podruhý – a než si to stačím uvědomit, držíme se za ruce a cítím její zrychlený pulz.

Okamžitě jsme od sebe ustoupili. „Potřebuješ pomoct?“ zeptal jsem se, když se chytla tyče.

„Ne, jsem v pohodě.“ Po tyči sklouzla dolů. Je v tom mnohem lepší, než poprvý.

Když všichni stojíme na zemi, Geoffrey chce, ať se postavíme do řady. Tohle nebude dobré.

Všichni stojíme ztuhle, ruce mám spojený před sebou a snažím se nemyslet na to, co se stalo posledně, když jsme stáli takhle v řadě.

Jak málem donutil Baylee trénovat s mačetami.

Nemůžu na to myslet. Nikdy jsem nezažil záchvat zuřivého vzteku, ale tohle by mě tam mohlo dostat.

Geoffrey pochoduje před naší řadou a pod paží má desku s papíry. „Existuje důvod, proč jste umělci a ne jen atleti. Vaší prací je předvést něco víc, než žonglovací triky a technickou gymnastiku. Vy. Musíte. Dát. Najevo. City.“ Sevřel ve vzduchu ruku v pěst, jako by se snažil vytrhnout nám srdce z těla.

Moje rodina s tímhle nikdy problém neměla.

Což je pravděpodobně důvod, proč Dimitri řekl, „a co?“

Geoffrey šel pozadu, až se zastavil před mým starším bratrancem. Který je přímo vedle mě. „Myslíš, že do toho dáváš dost?“

„Když jsou opony roztažené, dáváme do vystoupení všechno,“ řekl Dimitri. „Nemusíš si s tím dělat starosti.“

„Nemám zájem o to, co jste předváděli předtím, a nezajímá mě, jestli to stačilo loňskou sezónu nebo v jiném představení. Chci neprozkoumanou, nevyužitou vášeň.“ Geoffrey se podíval na každého z nás. „Se skupinou už jste herecké rozehřívání dělali.“

Není to otázka. Ve středu ráno se sejdou všichni umělci AE a utvoří v tělocvičně kruh, kde děláme hloupé, přesto zábavné cvičení. Předstíráme, že jsme čajový konvice nebo po sobě házíme neviditelný míč. Někdy tancujeme ve středu kruhu.

Ta rána nás pojí a vytvářejí atmosféru, kde se nikdo z nás nesoudí. Je to důvod, proč miluju svoji práci.

Na konci dne jsme jedna velká rodina.

I ti, kteří mají jiné příjmení.

Geoffrey se dal znovu do kroku a řekl nám, „teď budete dělat moje cvičení. A vytáhnu z vás něco nového.“

Polovina mých bratranců protočila oči. Baylee se neklidně zavrtěla. Já se v klidu zhoupl ze špiček na paty.

Zachytil jsem pohled Baylee a když jsem se na ni usmál, koutky úst se jí zvedly.

„Až se před vás postavím,“ řekl Geoffrey, „musíte sdílet nejbolestivější zážitek vašeho života – ale neříkejte to jako příběh, žádné čtení z deníku. Prostě toho pocitu využijte. Prociťte ho.“

Abram zamumlal, „žádné výjimky.“

Já se zasmál.

A Geoffrey se podíval na mě. (Jo, pořád se usmívám – ale ne vzdorovitě ani kysele.) Choreograf zamířil ke mně a Baylee mě skoro vzala za ruku. Máme spojený malíčky.

A pak Sergei vystoupil dopředu a postavil se do cesty choreografovi.

„Chceš jít první?“ zeptal se Geoffrey.

„Ano.“

Tiše jsem to pozoroval, nikdy mě nenapadlo, že by to pro mě Sergei udělal.

Geoffrey se postavil čelem k mýmu nejstaršímu bratrovi. „Začni.“

Sergei, se vším svým stoicismem, se jednou nadechl a v očích má bolest, kterou jsem nikdy předtím neviděl. „Ublížil jsem svým bratrům a sestře.“

„Jak?“ zeptal se Geoffrey.

„Odešel jsem, když mě potřebovali,“ řekl Sergei. „Nezaváhal jsem.“

 Zíral jsem do prázdna. Nechci, aby mi na tom záleželo.

Nechci, aby mi na tom záleželo.

Ale cítil jsem dopad jeho slov. Ani nezaváhal. Když se rozhodoval, vůbec o nás nepřemýšlel. Nemohl.

Bolí mě to hlavně za Tima. Kdyby to slyšel, hrozně by trpěl a já mu o tom nikdy neřeknu. (Ani zkurvenou náhodou.)

Baylee stiskla mou ruku, ale pustila mě, když se Geoffrey podíval na nás.

Dal se do chůze. Jeho pozornost je přímo u mě, jako by na mě svítila záře reflektorů. Než ke mně mohl dojít, vystoupil z řady Dimitri.

To jsem čekal.

„Dimitri,“ řekl Geoffrey. „Spusť.“

Přejel si jazykem přes zuby, než řekl, „byl jsem zamilovaný do přítelkyně svého nejlepšího přítele. Teď jeho ex-přítelkyně. Tatyany.“

Nevěděl jsem, že byl do Tatyany zamilovaný. A ze šokovaných výrazů jeho bratrů jde vidět, že to nevěděl ani Robby nebo Anton.

„Nemusel jsem sledovat jenom to, že s ním Tatyana je – a vědět, že mě nebude nikdy milovat – ale musel jsem sledovat i to, jak si zlomila nohu a pak natrvalo odjížděla do Ruska.“ Musel se na chvíli odmlčet, nozdry měl roztažené. „Takže jsem ztratil i kamarádku.“

Geoffrey pozoroval jeho výraz. „Držíš to v sobě.“

„Nedržím,“ zavrčel Dimitri a jeho hrudník se zuřivě zvedl.

„Mnohem lepší.“ Geoffrey jednou kývl a pak se znovu zadíval na mě.

Baylee se chystá udělat krok vpřed, ale vzal jsem látku jejího tílka a stáhl ji zpátky. Geoffrey ke mně stejně dojde. Baylee nemusí jít přede mnou.

Geoffrey se postavil přede mě. „Luko.“

(No jak je, Geoffrey? Uklidni se, kámo.) Myslím na nafukovací pannu v jeho kanceláři a mám co dělat, abych se nerozesmál.

„Spusť.“

Odtajnil jsem bolavé místo uvnitř mě – jenom očima, „když jsem byl mladší, umřela moje přítelkyně.“ Bolestivě jsem vydechl a asi by mi to prošlo, kdyby se Abram a Robby nenaklonili dopředu s pobavenými výrazy.

Geoffrey si je prohlédl a pak se zamračil. „Lžeš?“

„Mluvil jsem obrazně.“

Mladší bratranci se zasmáli.

A já si nemohl pomoct a zvedl koutky.

Geoffrey udělal krok dopředu, je teď jen kousek od mého obličeje. Zůstal jsem v klidu a znovu si před sebou spojil ruce. Horečně pozoruje moje oči, asi v nich hledá pravdu.

Jsem plný pravd, zlomeného srdce a bolesti.

Polovina patří lidem, na kterých mi záleží. Prožívám bolest s nimi. A ta polovina, která patří mně, tu nemůžu vyjádřit.

Pokud si je vědom mojí minulosti s Baylee, pak už všechno ví, ale netváří se tak. I když jsme viděli, jak jednou mluvil s Vincem.

„Jsi někdy naštvaný?“ zeptal se mě.

„Cože?“

„Naštveš se někdy?“ přemýšlel. „Viděl jsem tyhle“ – ukázal na moje bratrance „- se hádat a být frustrovaní, ale ty… ty všechno hodíš za hlavu.“

Myslí to vážně? „Můžu se zeptat, proč to říkáš, jako by to byla chyba v charakteru?“

„Chci nějakou emoci. Co tě rozhodí?“

(Zkurvená Společnost.) Pokrčil jsem rameny. „Nevím.“ Doslova mi zírá do očí, jako bychom byli ve westernu a on měl za chvíli vytáhnout zbraň a zastřelit mě.

„Mračím se na tebe a ty jsi v klidu.“

„Nebojím se tě.“

„Nebojíš?“

„Ne,“ řekl jsem klidně. Upřímně věřím, že se mě Geoffrey snaží vyprovokovat k bitce.

Dimitri, Sergei, Matvei a Erik – nejstarší čtyři – se k nám otočili v očekávání něčeho, co nechci, aby se stalo. Nejsem ani napjatý. Pokud se našeho choreografa jenom dotknu, může mě na místě vyhodit.

Koutkem oka vidím Baylee. Ta se snaží naklonit tělo tak, aby zaujala jeho pozornost a dal mi pokoj.

Otočil jsem se k ní zády. Zablokoval jsem mu pohled na ni.

Geoffrey se pohnul tak, aby byl přímo přede mnou. (Jeho bradka je odporná, pokud vás to zajímá.) „Kdy jsi naposledy brečel?“ zeptal se.

„Nepamatuju se,“ to je pravda.

„Kdy sis naposledy honil?“

„Na to se ho ptát nemůžeš,“ řekla Baylee a je naštvaná za mě.

Geoffrey ji sotva vzal na vědomí. „Zrovna jsem to udělal. Vadí ti to?“ zeptal se mě.

„Včera,“ odpověděl jsem. „A nevadí.“

„Na co jsi při tom myslel?“

Skoro jsem se zasmál. Je absurdní, kolik toho nemůžu říct kvůli Společnosti, pro kterou on pracuje. Ironie. Myslím, že to perfektně sedí. Odpověď je, pochopitelně, Baylee Wright. Představoval jsem si, jak ji objímám kolem pasu zezadu. Pak bych ji ohnul přes postel a zajel přímo do její kundičky.

Udělala by se okamžitě.

„Nesměj se,“ řekl Geoffrey. „Neusmívej se. Chci vážný výraz.“

Tak vážný výraz. „Fajn,“ řekl jsem a potlačil smích. „Ale když se mě ptáš na to, kdy jsem si honil, není to moc vážné.“

„Máš sestru, že?“ (Vítejte u série nejhorších otázek v historii série otázek.)

Ohledně Kat už se tak cítím až moc ochranitelsky. S Nikem jsme jí vzali na pohotovost a doktor řekl, že kdyby na tyč dopadla o něco silněji, mohla si zlomit tři žebra. Naštěstí to bylo jen pohmoždění.

Geoffrey vyštěkl, „není to těžká otázka. Máš sestru?“

Okamžitě jsem se podíval na Dimitriho – ten pozoruje choreografa přimhouřenýma očima.

„Nedívej se na něj. Dívej se na mě.“

Poslechl jsem.

Geoffrey se usmál. „Tady je zamračení.“

Pokud chce, abych se na něj mračil, jako bych byl pár vteřin od toho, abych mu vytrhl tlusté střevo, stačí říct. Umím to, jen si myslím, že vztek k ničemu nevede. Byl jsem patnáctiletý kluk, který pěstmi bušil do zdí Společnosti tak dlouho, že mi krvácely ruce. Ale už to nedělám.

„Řekni mi nesnesitelný okamžik,“ začal, „který zahrnuje tvou sestru.“

„Ne,“ řekl jsem to stejně, jako ostatní lidi říkají ano. Není v tom žádná drzost.

„Ne?“

„Ne,“ zopakoval jsem jednoduše.

Jeho nos je jeden centimetr od mého. (A to nepřeháním.) „Pak vyjmenuju několik scénářů, které se týkají tvojí sestry, a budu čekat na nějakou reakci.“

Několikrát jsem zamrkal a on sledoval, jakým způsobem zpracovávám dvě agresivně bolestné situace. Olízl jsem si rty a vydechl, „stačí.“ Vyklouzlo to.

„Neslyšel jsem.“

Nozdry mám rozšířené a rychle mrkám, když jsem si vjel prsty do vlasů. Mám to pod kontrolou. (Mám to pod kontrolou?)

„Nech toho,“ vložila se do toho Baylee a snažila se mě obejít, ale znovu jsem ji zablokoval. „Luko.“

„Jsem v pohodě.“

„Ne, nejsi.“

„Není?“ Geoffrey naklonil hlavu na stranu, skoro vyzývavě.

„Moje sestra je nezletilá,“ informoval jsem ho.

Geoffrey sebou doslova trhnul.

(Jo, naser si.)

Právě teď plním šuplíky v hlavě sračkami, které nemůžu říkat ani cítit a moje srdce buší abnormální rychlostí.

„Pokud nejsi ochotný se účastnit cvičení, pak jsi oficiálně mimo představení,“ vyhrožoval.

„Účastním se,“ řekl jsem. (Ty jenom nemáš rád moje odpovědi.)

„Příběh o tvojí sestře—”

„Bylo mi deset,“ skočil jsem mu do řeči, udělal krok dopředu a ruce mám spojený za zády, nemůžu se ho dotknout. Je nucený ustoupit. „Byli jsme měsíc v Minnesotě. Ukradl jsem sluneční brýle a dal je sestře. Myslel jsem, že to bude milé gesto. Chtěla prostě brýle. Viděl to prodavač a zavolal policii – kteří se nemohli dovolat mámě a tátovi.“ Zašklebil jsem se. „Bez ohledu na to, kolikrát jsem opakoval, že ona ty brýle neukradla, policajti mi nevěřili. Dál vyslýchali moji sestru. Která byla malá a vzlykala na zemi.“

„Víc,“ řekl.

„Co víc?“ Můj hlas se téměř třese. Myslím na Baylee a mě. Jak pořád hledáme něco víc – není to pocit, který je možný zachytit. Je to nehmatatelný. Nemůžu to jen tak vymyslet.

Nemůžu mu dát něco, co nejsem schopný dát ani sám sobě.

„Proč kradeš?“ zeptal se.

Ne, proč jsi kradl. Proč stále kradu. Jako by věděl, že to trvá. Nikdy to neskončilo. Je to démon v mé zásuvce.

Drby. Lidi o mě mluví. Vím to.

Jsem napjatý. Kousek od zlomu. Ale jsem ticho. Tak ticho, že Geoffrey něco udělal – rychlý krok dopředu, naše nosy se dotkly a sevřel v pěsti moje tričko.

(Nedělám si srandu.)

(Ani nepřeháním.)

Odstrčil jsem ho dvěma silnými dlaněmi na hrudi, a když klopýtl směrem dozadu, skoro spadl. Všichni čtyři bratranci mě obklopili a drží mě zpátky.

„Nechte toho,“ řekl jsem jim a zvedl ruce. „Jsem v pohodě.“ Erik zápasí s mou rukou bez zkurveného důvodu a Dimitri drží moje tričko tak silně, že se mi límec zarývá do krku.

Jde o tohle: když si lidi myslí, že s vámi můžou jednat jako s rohožkou, klidně se po vás projdou. A pak se diví, když se bráníte.

Bay ví, jaký to je. My jsme ti dva, kteří si tiše v rohu dělají vlastní věci, a pak někdo přijde a chce nás provokovat.

Přesně tohle se pak stane.

Pokaždý.

Odtáhl jsem se z ochranného držení bratranců. Snaží se mě zachránit od vyhazovu v případě, že bych po něm vystartoval.

„Vezmi si pauzu v šatně,“ navrhl Sergei a jeho tón se nedá přečíst.

Přikývl jsem a na cestě pryč jsem slyšel Geoffreyho, který mluvil s mým bratrem. „Pokud není schopný ukázat zranitelnost před devíti lidmi, jak můžu čekat, že bude upřímný před třemi tisící lidmi, dvakrát za den?“

„To nebylo dostatečně zranitelné?“

„Ne. Pořád v sobě něco drží.“