Infini - 20. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Baylee Wright

Zkontrolovala jsem telefon a viděla skupinovou zprávu. Ve které jsem byla já, Luka a odesílatel.

Ještě než jsem si mohla zprávu přečíst, Lukův telefon zešílel a pustil se do neustálého bzučení a vibrování. Na ty zprávy nemůže klikat dost rychle.

Luka v ruštině zanadával a pak vyskočil ze židle a vytočil číslo.

„Co je? Jde o Tima?“ Tohle bylo v New Yorku na denním pořádku. Ten kluk zamířil tam, kde ho jeho srdce zrovna táhlo a Kotovi potom vyhlásili masivní S.O.S. hledání Timofeie. Někdy jsem se připojila k pátrací skupině.

„Ne, je to Kat.“ Přiložil si telefon k uchu, ruku má na hlavě a do telefonu začal mluvit rychlou ruštinou.

Rychle jsem vstala, a rozepla peněženku, abych vytáhla peníze za kávu a Měsíční koláč. Při pohledu na telefon jsem se zarazila. „Počkej, Luko.“

Zvedla jsem telefon. Odesílatel té skupinové zprávy je Katya.

Co mám dělat?!?!?!!! Slyšela jsem Dimitriho + Nika mluvit v obýváku a D se zmínil, že neviděl Luka od toho semináře. D se zeptal, kde je Baylee. N řekl, že neví a zeptá se mě. Vypadali nasraně a já na tebe nechtěla nic bonznout, Luko. Takže jsem se schovala ve skříni a N si teď myslí, že jsem pohřešovaná.

CO MÁM DĚLAT?!? – Katya

„Bay,“ řekl Luka a oči měl plné obavy. „Co je?“

„Katya nám poslala skupinovou zprávu.“ Ukázala jsem mu svůj telefon, vzhledem k tomu, že ten jeho je zahlcený panickými zprávami bratrů a bratranců.

Luka rychle četl a pak si dal telefon znovu k uchu. Jeho ruštině nerozumím, ale když zavěsil, vysvětlil mi to. „Řekl jsem Erikovi, že zavolám do její oblíbené restaurace a zeptám se, jestli tam je.“

Očividná lež. „Uvědomuješ si, že jsi zároveň loajální i neloajální?“

„Uvědomuješ si ty, že moje mladší sestra má tvoje nové číslo dřív, než já?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Na tom teď vůbec nezáleží.“

„Mně na tom záleží.“ Jeho úsměv zmizel, když telefon začal znovu bzučet.

Zvedla jsem telefon, abych napsala Katye. „Nemůžeme ji do toho zatáhnout.“

„Na to už je pozdě.“ Luka natáhl ruku k mému telefonu, jako by říkal, že se o to postará. „My tři – já, Katya a Timo – se kryjeme navzájem.“

Mám spoustu takových vzpomínek. Když mi bylo třináct, všichni tři jsme se vykradli na zmrzku ve tři ráno. U nonstopu jsme pak jedli nanuky.

O tři noci později se tam Timo vypravil sám. Když se ho rodina snažila najít, Luka lhal Nikovi o tom, kde Timo je. Hned potom šel Luka za svým mladším bratrem. Jen proto, aby byl v bezpečí.

„Ale kvůli sobě nelžete, pokud je to vážné,“ řekla jsem a vzpomínala na to, jak Niko přesně řekl, kde Timo je. Bál se, protože Timo šel do nočního klubu pozdě večer.

Taky jsem byla u toho, když Timofei řekl Nikovi o tom, co Luka ukradl z kanceláře Aerial Ethereal. Bylo to jen hnusné těžítko, ale Luka už překročil hranici. Já se o něj bála stejně, jako jeho rodina a potom se hodně snažil nekrást.

Ne vždycky uspěl.

„Jo,“ řekl Luka, když psal své sestře, „ale Kat se na tebe a na mě nebude dívat jako na něco špatného.“

Přikývla jsem, protože vím, že chce, abychom byli znovu přátelé.

Můj telefon zabzučel.

Rose Calloway by věděla, co dělat – Katya

Už jsem věděla, že Katya sleduje Princezny z Philly, zrušenou reality show o nechvalně známých sestrách Callowayových a jejich mužích. Vysílali to, když jsme s Lukou byli od sebe.

„Rose Calloway je její oblíbená postava,“ uvědomila jsem si z ničeho nic. Když jsme byly mladší, tipla bych ji spíš na fanynku Daisy Calloway. Ale Rose je v podstatě ekvivalent Posh Spice. Vždycky elegantní, módní návrhářka, chladná jako led a houževnatá.

„Jo, ale nechtěj, aby o Princeznách z Philly začínala,“ broukl Luka. „Je schopná strávit doslova hodiny tím, že bude rozebírat rozdíly mezi Connorem Cobaltem a Scottem Van Wrightem.“

Měla jsem co dělat, abych se nad jménem Scott Van Wright nepozvracela. „Jeho příjemní přede mnou neříkej.“

„Proč ne?“ Luka překvapeně vzhlédl od telefonu.

„Nechci, aby bylo moje příjmení spojované se Scottem Van.“ Je to nechutná a záporná postava. Muž, který se snažil o Rose, i když měla očividně slabost pro někoho jiného. „Byla bych radši, aby se spojovalo s Nealem a Joyce Wrightovými.“

Jeho pohled zjihnul a přikývl. Ale z nějakého důvodu na mě zůstal zírat.

„Co je?“

Luka poslal zprávu a pak schoval telefon. „Ty sleduješ Princezny z Philly?“

Můj telefon zabzučel. „Jako každý.“

Rychle jsem si zprávu přečetla.

Vylez ze skříně a Nikovi řekni, že jsi se mnou byla na večeři v Retrograde. Že jsem se pak zakecal na baru s holkou (ne Bay). V pohodě? – Luka

S holkou.

Ne se mnou.

V hlavě mám scénář, který je sice vymyšlený, ale pořád mi zanechává v puse hnusnou pachuť. Protože představa, že sedí u baru s nějakou holkou – která by mohla být Ta Pravá – mi dělá špatně.

Katya odpověděla palcem nahoru.

Luka spojil obočí. „Nesledovala jsi televizi. Nečetla jsi bulvár.“

Myslí si, že jsem se změnila.

Pomalu jsem vytáhla pět dolarů a přemýšlela, jak postupovat v tomhle rozhovoru. „Zkoušela jsem spoustu věcí, potom co jsme… skončili.“

„Ale televizi?“ Vytáhl z kapsy svoji peněženku. „Brečela jsi u reklam na čisticí prostředky.“

„Protože byly emocionálně manipulativní.“

„Bay,“ řekl to jako vždyť tě znám. Byl jsem u toho s tebou.

Nemůžu si tak docela stát za svým, když existují důkazy, že televize mojí depresi nepomáhá. Nedá se říct, že by ji přímo horšila, ale pozitivní výsledky to na mě rozhodně nemá

Poslouchání hudby pomáhá víc. Nebo když jsem mezi lidmi. I kdyby to „mezi“ mělo znamenat, že s někým ležím na dece. Kdekoliv. V parku, na lavičce, na podlaze.

„Deprese jenom tak neodejde,“ řekla jsem Lukovi. „Co sis myslel – že se rozejdeme a já budu šťastná?“

„Ale no tak.“

„Ne,“ řekla jsem obraně. Postavila jsem se a servírka ani chlap s knírem nebyli nikde poblíž. Jsme tady sami. „Byl jsi pryč, Luko, a já musela přijít na to, jak se s tím vyrovnat tak, abych neměla pocit, že už nic na světě nemá smysl. Takže jsem sledovala televizi a líbilo se mi to.“

„Líbilo, jo?“ Hodil na stůl peníze. „A co potom? Obrazovka zčerná. Všude kolem je ticho. Ty jsi v posteli sama. Jak ses cítila pak?“

Fajn. Cítila jsem se fajn a mám právo sledovat televizi, kdy se mi zachce – ale je v tom mnohem víc. „Nemusíš si dělat starosti,“ řekla jsem. „Není to tvůj problém ani povinnost—“

„Nedělej to,“ vydechl, jako bych ho praštila. „Prosím, neodstrkuj mě od sebe.“

Zhluboka jsem se nadechla a chtěla hodit vlastní peníze na stůl.

„Platím já,“ řekl.

Zaváhala jsem.

„Prosím.“

„Dobře.“ Když jsem se otočila a šla ke dveřím, následoval mě. A já se otočila, protože jsem se mu chtěla postavit.

Ale narazila jsem přímo do jeho hrudi. Srdce mám v krku a Luka mě vzal za ramena, aby mě ustálil.

Díváme se navzájem do očí a pohlcuje mě horko.

Pak ruce spustil, mnohem dřív, než bych chtěla. Udělal mezi námi více prostoru, i když jsem toužila po opaku. Kdybych poslouchala svoje srdce, je mi jasné, co bych teď udělala.

„Dobře,“ zopakovala jsem, ale tentokrát to má větší význam.

„Dobře…“ Přejel mě pohledem. „Dobře na ten seznam?“

Jeho návrh jsem zatím nepřijala, ale odpověď je jasná. Irituje mě imaginární holka na baru, jsem vytočená, když pomyslím na její imaginární rozhovor s Lukou. Je to jasné, jako facka.

Potřebuju ho. I kdyby to mělo být uzavření, i kdyby to mělo být cokoliv jiného. Jsem ochotná riskovat.

Sebejistě jsem kývla. „Jo, ten seznam.“

„Dobře,“ řekl a koutky úst se mu začaly zvedat.

„Co teď?“ přemýšlela jsem.

Luka mě zase přejel pohledem, ale nakonec kývl ke dveřím. „Zavolám taxi. Musíme zpátky do Masquarade než si to Nik a Dimitri dají dohromady. Ale zítra to vyřešíme.“

„Dobře,“ řekla jsem a najednou mi bylo trapně. Jako by z toho bylo první rande – počkat, vždyť za mě zaplatil. Co když tohle jako rande bral?

To je to jediné, na co jsem mohla myslet, když mi držel dveře.

Vstoupila jsem na betonový chodník, noční obloha je temná. Ve skutečnosti je temná celá ulice, kromě pouličního světla. Jsme v části města, kde to moc nežije.

Postavili jsme se pod lampu. Dál od jídelny. Červená cihlová budova je hned za námi – vypadá to jako opuštěná továrna.

Na Luku jsem zabloudila pohledem víc, než jednou. Je klidný a volá taxi. Klidný a vyrovnaný, jako vždycky. To já svým pocitům nemůžu věřit.

Uvažuju, jestli mu v břiše poletují motýlci, jako mě. Zase jsem nervózní, ale spíš je to nadšení.

„Můžu jet autobusem,“ nabídla jsem. „Je to levnější a nebudeme v Masquarade ve stejnou chvíli.“ Opravdu to uděláme. Budeme spolu tajně.

Tentokrát kvůli seznamu.

Luka zavrtěl hlavou. „Zaplatím za taxi a vystoupím u Bellagio.“

„To nebylo…“ nadechla jsem se, nervy mi bránily ve slovech. Zkusila jsem to znovu, „nemusíš platit.“

„Nedělej si s tím starosti.“ Dal si telefon do kapsy a obrátil se ke mně.

„Tak se složíme.“ Předtím, než mohl protestovat, vyhrkla jsem, „viděl jsi loni Mets? Byli dost solidní.“ Zvedla jsem ruce a předstírala, že odpaluju míček pálkou. Pochybuju, že by o Mets věděl.

Luka nebyl moc velký fanoušek baseballu, ale v New Yorku se mnou chodil na zápasy.

„Jsou druzí v lize, že?“ Než jsem mohla projevit překvapení, pokračoval, „pošli toho štěstí trochu do mého týmu, prosím.“ Myslí tím basketbal. Nemusí ani říkat jméno, abych věděla, který je jeho tým. Stejně jako on ví, který je můj. „Prožívám doslova bolest, když sleduju hru Knicks.“

Vyhráli jediný zápas, ten únorový. Basketbal ráda nemám, ale výsledek Knicks jsem kontrolovala pokaždé. Jsou to způsoby, jak si představovat Luku, i když bych na něj měla spíš zapomínat.

Oba se držíme toho druhého.

Taková je pravda. Skoro to nemůžu pobrat, ale zhluboka jsem se nadechla.

„Viděla jsem jejich únorové výsledky,“ řekla jsem. „Hrůza.“

Luka se usmál a škádlil, „jasně, klidně tu pravdu řekni nahlas.“

„Už jsem to udělala,“ zazubila jsem se.

Udělal krok blíž a nadechli jsme se ve stejnou chvíli. V hlavě se mi ukázala vzpomínka na Luka v šatně. Jeho velká ruka, která sotva zakrývá jeho chloubu. Vyrýsované svaly a tetování na jeho pravé noze. Na jeho stehnu.

Olízla jsem si rty a snažila se předstírat, že jsem nad věcí. Jsem úplně v pohodě. „Pořád máš rád Broadway?“ Ukázalo se, že o dvacetiletém Lukovi chci vědět naprosto všechno.

„Ó ano.“

„Rent je pořád oblíbený?“ Ruce jsem měla spuštěné dolů a máchala jimi dopředu a dozadu. Takhle já se chovám běžně.

„Ne.“ Další krok dopředu.

Snažím se maskovat svoje zklamání. Teď už vím, jak se cítil, když zjistil, že teď sleduju televizi. „Tak Chicago,“ hádala jsem.

Luka přikývl a posunul se ještě blíž.

Pulz mi vyletěl, v těle mi pulzuje a všechny citlivé části mého těla se po letech probraly. Jeho svaly se zaťaly, jako by prožíval to stejné, ale pořád je ode mě moc daleko.

Intenzita té chvíle, napětí, které nás táhne k sobě, mě na chvíli pohltí. Spustila jsem pohled na zem.

„Jak se má Rudy?“ zeptal se.

Pálilo mě na hrudi. „Žije,“ řekla jsem a vzhlédla.

Jeho do duše hledící oči mě pozorují. Spojují nás celé roky. Ten týden, kdy jsem přišla o rodiče, mi dal Luka Kotova můj kaktus, Rudyho. Brečela jsem, jak je směšné, že všichni nosí květiny, které umřou.

To odpoledne se na mém stolku objevil mírně křivý kaktus.

A Luka řekl, „tenhle neumře. Pravděpodobně nás všechny přežije.“

„A má charakter,“ řekla jsem ubrečeně. V té době jsme byli hodně na věci, které měly „charakter“ – protože život byl tak plnější. Nebyli jsme si jistí, co to „plnější“ znamená, ale i tak. I tak jsme to hledali.

„Má charakter,“ souhlasil. „Jak se jmenuje?“

Rudyho jméno byla naprostá náhoda, ta první věc, která mě napadla.

A je pořád naživu.

Luka se přiblížil ještě víc.

Kousek.

Kousíček.

Dotkl se mé ruky. Už mě k sobě táhne. „Pojď sem,“ řekl tiše. Těla máme u sebe.

A když se jeho rty dotkly mých, políbil mě s těmi roky emocí, které jsme v sobě drželi. Prsty mě hladí po tváři, přitahuje mě k sobě, co nejvíc to jde a můj pulz vyvádí. Ta hluboká síla polibku říká, chyběl jsi mi.

Miluju tě.

Všechno ve mně ožilo. Polibek jsem mu vracela se stejnou zoufalou agresí. Naše jazyky spolu tancují, jako by si pamatovaly toho druhého. Je to naprostá přirozenost.

Pevně jsem se chytila jeho ramen, zatímco jeho ruka je na mém temenu, mém pasu. Jeho mužská energie mě přivádí k varu.

Boky tisknu k jeho tělu, a on mě u sebe drží dlaní na zádech. Polibek se ještě prohloubil.

Luka se odtáhl, jen aby vydechl, „teď tě zvednu.“ Rty se otřel o moje ucho. „A roztáhnu ti nohy.“ Než jsem to mohla pobrat, bez námahy mě zvedl a já obtočila nohy kolem jeho pasu.

V krku se mi zasekl sten.

Luka vždycky oznamoval, co se mnou udělá, než to udělal. To, jak mi říkal, teď do tebe zasunu své tvrdé péro, jsem zbožňovala.

Tehdy byl sebejistý, ale tentokrát je to ještě desetkrát intenzivnější.

Rty mě pálí a natékají pod tím pocitem, který ve mně líbání vzbuzuje. Bez přemýšlení jsem přejela rukou po jeho zádech a ani neuvažovala, že bych se odtáhla.

Dal se do kroku se mnou v náručí.

Jemně mě opřel o pevnou cihlovou stěnu. Abych mohla popadnout dech, přesunul se Luka na můj krk, kde vsál moji pokožku do úst – zalapala jsem po dechu.

Zatřásla jsem se a on se ke mně natiskl. Ten pocit je neskutečný. Ruku vrátil na můj obličej, a zatímco já lapala po dechu, on zíral do mých očí.

Šuká mě pohledem. Je to upřímně tak silné a intimní, že mám potřebu zvrátit hlavu – a bouchla jsem se o zeď.

Luka mělce dýchá, když se pomalu zazubil. A pak mě políbil znovu, tentokrát pomalu a něžně, než zašeptal, „to bylo číslo dvě na tvém seznamu.“ Líbání.

Přemýšlím nad tím. „Takže to byl poslední polibek?“

„Ne,“ řekl. „Můžeme to všechno udělat znovu.“

Ale ten seznam má konec. Dostaneme tím rozchod za vlastních podmínek. „Jen dokud nedokončíme ten seznam,“ prohlásila jsem s hlubokým nádechem. V ruce přitom svírám jeho tričko, jako bych se ho bála pustit.

Přejel nosem po mém, než sklopil hlavu. „Přesně.“ Chystáme se znovu políbit, ale přijíždí taxi a jeho dálkové světla osvítí naše těla.

Pustil mě a já udělala pár kroků od něj. Jsem napjatá.

On je napjatý.

Taky jsem vzrušenější víc, než dohromady za poslední roky. Na pokožce mám pot a chladná noc mě studí na krku. Jo, ta chvilka mě rozhodně rozpálila.

Když jsme se posadili, jsme zase blízko sebe. V tajnosti. Objala jsem ho kolem pasu, on přehodil paži kolem mých ramen a políbil mě na čelo.

Dělával to pořád, když jsme se v minulosti vyhýbali zaměstnancům AE. Vřelé objetí a polibek na čelo. Když jsme chodili, když jsme mluvili. Všude.

A hrozně mi chybí usínat v jeho náručí.

Musíme jít. Ale nechci, aby tahle noc skončila. Až dorazíme ke stripu, zasáhne realita a my se oddělíme a budeme předstírat, že se nic nestalo.

Zkus si pamatovat to dobré. Zkus se na to upnout.

Uvidím Luku znovu. Ne jako spolupracovníka, ale jako něco mnohem víc.