CP - 7. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

JULIANNINA KAPITOLA/ 7

Převzato z Aspeniny tabule citátů:

Možná jsem litovala toho, jak to skončilo, ale nikdy nebudu litovat toho, co jsme zažili. – Autor neznámý

Oči jsem měla suché, když jsem se je pokusila otevřít a neviděla jsem jasně. Probudilo mě slunce, které příliš vesele svítilo mezi závěsy a bylo to nepříjemné.

Zavrčela jsem, připlácla si polštář na obličej, abych neviděla to odporné světlo a zašklebila se, když mě z toho zabolela hlava. Sakra, moc jsem toho včera vypila a skončilo to dost blbě.

Nebyla jsem si jistá, čeho jsem litovala víc: jestli toho, že jsem si něco začala s Coltonem, nebo to utnula – výstižnější je, jak jsem to uťala.

Chtěla jsem něco říct, než jsme to rozjeli, ale ne. Ta pitomá slova, která mi vyšla z úst, to zničila. Pamatuju si jen jeho ztracený a zničený výraz, jak mi vytrhl ptáka z ruky a vycouval. Jo, to byla ta nejhorší chvíle ze všech.

Ani nevím, proč jsem to řekla. Ani jsem na Brandta nemyslela. A proč jsem použila to slovo na L? Byla jsem zamilovaná, ale taky jsem si byla jistá, že jsem jej nemilovala, protože by mě Colton tak zaujal, kdybych milovala někoho jiného.

Což znamenalo, že jsem ta nejhloupější holka. Protože jsem řekla tu nejneuvěřitelnější věc a tu nejhorší, která byla v tu chvíli možná.

Ale divné bylo, že nejsem taková holka. Tohle bych neudělala, neřekla a nepila bych. Nějaký idiot musel ovládnout mé tělo, celý večer podělat a pak mě dnes ráno vrátit zpět. Tak to bylo. Protože jsem určitě nešla na svatbu, na kterou jsem nechtěla jít, neopila jsem se a nemuchlovala se svědkem, který byl zároveň bratrem kluka, se kterým jsem to chtěla zkusit.

Ne. To jsem nebyla já.

Odmítala zůstat v posteli, tak jsem shodila polštář a zašklebila se do oslepujícího slunce, které mi zhoršovalo kocovinu.

„To není super, vůbec ne,“ mumlala jsem si, když jsem lezla z postele a šla ke skříni.

Vzala jsem si to první, co mi padlo do oka a šla ke dveřím – nevím proč po špičkách – pak chytla za kliku a nakoukla na chodbu. Nebyla jsem připravená podělit se o zážitky z večera se spolubydlícími.

Chodba byla prázdná a nic jsem neslyšela, tak jsem přeběhla do koupelny.

Když jsem byla zamčená vevnitř, opřela jsem se zády o zeď, zavřela oči a vydechla.

Pak jsem zamumlala: „Jsem zatraceně divná,“ a strhla jsem si šátek na spaní z hlavy.

Tak jsem si dala koupel.

Měla jsem dnes v plánu umýt si vlasy, ale neměla jsem náladu na tak zdlouhavý proces, tak jsem to přeskočila, vlezla si do vany a o pár minut později se sušila. Pak jsem si oblékla vybrané oblečení, což byly šortky se slovy Anděl na zadku a tričko s nápisem ESU. Chtěla jsem se i více namalovat, ale jen jsem to rychle odbyla a otevřela dveře s myšlenkou na kávu.

Bylo snadnější myslet na to, co jsem musela udělat, než na včerejší noc.

Použít koupelnu.

Umýt se.

Obléct se.

Nalít si kávu.

Vidíte: bylo to snadné. Bez viny.

Snažila jsem se rozhodnout, k čemu se přinutit po hrnku kávy a vešla do kuchyně.

„Sakra, holka,“ řekl ihned mužský hlas a skoro jsem vyskočila z kůže. „Vypadáš hrozně.“

Zamračila jsem se na přítele mé spolubydlící Tyly a zamumlala: „Naser si.“

Někdy prostě vypadáte strašně, jako kdybyste měli na hlavě krysí hnízdo. Dnes to bylo přesně takto.

Theo zvedl ruce, takže vycouval. Ignorovala jsem ho i další tři u stolu, kteří se na něj mračili kvůli tomu komentáři a šla jsem ke kávovaru.

Pak si odkašlala Sasha, má druhá spolubydlící a zeptala se: „Takže…jaká byla svatba?“

Chad, její přítel, se vedle ní ušklíbl a slyšela jsem plesknutí, protože ho plácla pod stolem.

Snažila jsem se zaměřit na nalévání kávy do hrnku a nakonec jsem se podívala na své dvě spolubydlící a jejich přítele. „Bylo to v pohodě.“

„Takže si ji vzal?“ tlačila na mě Tyla a smutně se na mě dívala.

Zatnula jsem zuby a přála si, abych Sashe a Tyle nikdy neřekla o blbé zamilovanosti do Brandta, nebo že jsem chtěla jít na jeho svatbu. To byla další blbost, kterou musel udělat někdo jiný, když ovládl mé tělo.

„Samozřejmě, že si ji vzal,“ řekla jsem a zamračila se, jako kdyby byla šílená. „Proč ne?“

„No, sakra.“ Odfrkl si Chad. „Myslel jsem si, že se postavíš uprostřed ceremoniálu, když oddávající řekne ´jestli někdo zná důvod, proč by se tito dva neměli brát´ - „

Povzdychla jsem si a převrátila oči. „Nebuď směšný. To se nestalo. Vzal si ji a upřímně si přeju, aby byli šťastní.“

Nebyla jsem zahořklá, když jsem to řekla. Hmm, to bylo divné. Opravdu jsem doufala, že budou se Sarah šťastní, což znamenalo, že jsem nebyla tak zamilovaná, jak jsem si myslela. Vážně, nevadilo mi, že měli právě líbánky a dělali –

No, bylo mi jedno, co dělal. Toť vše.

Popravdě jsem si dělala větší starosti s tím, co dělal Colton. Jak moc mě nenáviděl? A jak se mu, sakra, vyhnu, když se ukáže v baru? Protože se mu nemůžu znova podívat do tváře. Strašně jsem se styděla.

Ano!

Něco mě napadlo a chtěla jsem to udělat. Bála jsem se znova čelit Coltonovi. Ale…bylo směšné kvůli tomu nechat práci. A práce za barem ve Forbidden dost vynášela, navíc jsem měla toho nejlepšího šéfa. Nemohla jsem nechat práce.

Zbýval mi jen jeden semestr a pak se budu moct odstěhovat – daleko, hodně daleko – a najít si svou práci snů v oboru financí. A žít šťastně až na věky a nestarat se o nikoho jiného. To byl plán a chtěla jsem se toho držet.

Tak musím být velká holka a vydržet to, i kdybych měla Coltona znova potkat. A pokud po mně bude chtít omluvu, no…tak se asi omluvím. Zasloužil si to.

Ale včera se nezdálo, že by chtěl omluvu, než vyběhl z místnosti, takže možná…možná se mnou nebude chtít mluvit.

Můžu v to doufat.

Ale pokud bych s ním už neměla nikdy promluvit, dělalo se mi z toho zle.

„Nevěřím, že se oženil na začátku ledna,“ řekla Sasha a vytrhla mě z myšlenek. „Opravdu. Kdo se bere v takovou dobu?“

Povzdychla jsem si a pokrčila rameny. je to popáté, co mi řekla svůj názor o datu svatby.

„Nový rok, dobře. Ale osmého? Proč?“

Neměla jsem na to odpověď a upřímně, bylo mi to jedno. Byla jsem šťastná, že byl Brandt na líbánkách na celý týden. Myslím, že říkal, že se vrátí den nebo dva před začátkem nového semestru, kde bude absolvovat ve fyzické terapii. Takže se Colton nejméně týden nestaví do klubu, aby navštívil svého bratra.

Díky bohu.

***

O pět hodin později mi spadla brada a zašeptala jsem: „Co to, sakra?“ když Colton vešel do klubu.

Zrovna jsem mixovala Toma Collinse a okamžitě jsem si dřepla za bar. Ale uvědomila jsem si, že jsem se chovala jako idiot, když se na mě Bob, můj spolupracovník, tázavě podíval.

„Já…vysypal se mi led,“ zamumlala jsem hloupě a zrudla studem.

Co jsem to, sakra, dělala? Nemohla jsem se tady tak schovávat. Kromě toho jsem byla odvážná a nebojácná žena – nebo to byl alespoň můj cíl – takže bych, sakra, měla dokázat čelit klukovi.

Vstala jsem, protřela si oči, narovnala ramena a odkašlala si, než jsem šla k němu. Ale když jsem k němu přišla, vše se ve mně začalo divoce zmítat. Byla jsem strašně nervózní kvůli jeho reakci ze včerejška…ehm, záležitosti mezi námi a pořád jsem na to myslela. Bylo mi z nich horko a zrudla jsem.

Přišel k baru a žaludek se mi převracel a palce se mi kroutily. Pomalu se loudal k baru, jako včera, když mě tlačil ke stolu a položil mě na něj.

„Čau, Coltone,“ přivítal jej Bob a kývl na něj. „Včerejší večer byl úžasný.“

Udiveně jsem se na Boba zadívala.  Nevěděla jsem, že tam byl. Měl na stole jmenovku, ale neviděla jsem ho.

To bylo hezké, že mě nechal samotnou sedět u stolu.

Debil.

„Jo,“ řekl Colton a i z jeho hlasu jsem se chvěla. Sledovala jsem ho přicházet k chodbě, která vedla dozadu. „Je tady Pick?“

„Jistě,“ řekl Bob. „Běž za ním.“

„Díky,“ zamumlal Colton a odešel.

Všichni jsme věděli, že Brandt a jeho rodina se velmi dobře znají s šéfem baru, tak jsem nebyla překvapená, že šel za Pickem. Ale když zmizel z dohledu, upřeně jsem za ním hleděla.

Ani se na mě nepodíval.

Colton Gamble mě za celých devět měsíců nikdy neignoroval. Vždycky mi věnoval pozornost, flirtoval a pokusil se mě okouzlit, pozvat ven a říkal jména našich budoucích dětí. Vždycky mi připadal otravný, bylo to směšné.

Ale protože to dnes bylo úplně naopak, připadala jsem si strašně sama.

Sakra, byla bych raději, kdyby se na mě mračil a řekl, že jsem mrcha. Cokoli by bylo lepší, protože tohle bolelo. Cítila jsem se prázdná a napadlo mě něco dalšího.

Nedokážu to déle popírat; líbilo se mi jeho flirtování. A opravdu, opravdu se mi to líbilo.

Myslím, že jsem jej dokonce měla ráda.

Vždycky jsem si myslela, že to byla zlost, otrava a nechuť, když jsem se nutila mluvit s Brandtovým mladším bratrem. Ale možná jsem se cítila naživu, když mě vyburcoval a zároveň jsem mu chtěla vyškrábat oči, než bych na něj vlezla, tahala jej za vlasy a přinutila jej líbat mě, jako by to měla být předehra.

Jedno bylo jisté: nevšímala jsem si ostatních, když byl se mnou.

Uvědomila jsem si, že mě přitahoval – a vždycky to tak bylo – strašně intenzivně. Ale nechtěla jsem to. Nebylo to s ním snadné, jako s Brandtem. Na tom, jak mě ovlivňoval, nebylo nic klidného, bezpečného a opatrného.

A to nebyly to city, které bych chtěla mít ve svém budoucím životě.

Tak bylo dobře, že už se mnou nechtěl nic mít.

Ale pak se dveře Pickovy kanceláře otevřely a uslyšela jsem hlasy, o které bych se neměla starat. Zadržela jsem dech a nemohla se dočkat, až bude znova u baru, aby si mě všiml.

„Znova díky,“ řekl Colton a celá jsem se z toho rozechvěla.

„To není problém,“ řekl Pick. „Jak jsem řekl, když to bude po zavíračce a bude tady pak uklizeno, můžeš tady být.“

Odešli chodbou společně a Pick otcovsky položil Coltonovi ruku na rameno.

Colton se na něj vděčně usmál. „To zvládneme, není problém. A určitě bude logo Forbidden na každé scéně.“

„Toho si cením.“ Pick poplácal Coltona po rameni a spustil ruku. „Uvidíme se.“

„Zatím.“ Colton na něj mávl přes rameno a šel ke dveřím, zatímco jej Pick sledoval.

Taky jsem ho sledovala.

Uplakala jsem se ke spánku poté, co jsem přišla domů ze svatby. Odešla jsem rovnou z konferenční místnosti, kde jsme se s Coltonem muchlovali. Myslela jsem si, že jsem brečela dost na dva roky dopředu. Ale když Colton odcházel k východu bez jediného pohledu mým směrem, chtělo se mi brečet. Snažila jsem se polknout bolest, ale byla to syrová bolest a do očí se mi nahrnuly slzy.

„Jsi v pohodě, Julianno?“

Vyskočila jsem a přitiskla si ruku na srdce, když jsem se otočila k šéfovi. Stál najednou za barem, jednou rukou se opíral o pult a ustaraně se na mě díval.

„Co?“ zalapala jsem po dechu a zavrtěla hlavou. Pak jsem se smutně usmála a zopakovala: „Promiňte, co?“

Díval se na mě o chvíli déle a připomínal mi tím Coltona, jako by se mi snažil dívat rovnou do hlavy. Pak se podíval k východu, kde právě zmizel Colton a podíval se na mě. „Jen se ujišťuju, že jsi v pořádku?“

Kývla jsem, polkla a doufala, že mu nedošlo, co bylo mezi Coltonem a mnou. „Ano,“ skoro jsem zalapala po dechu. „Jsem v pohodě. Prostě v pohodě.“

Zvedl ruku a ukázal na mě palce. „Super. Jen se ujišťuju, že dnes bude vše v pořádku?“

Ach.

Sakra, myslela jsem si, že se ptá na mě. Teď jsem si připadala, jako kdybych o sobě něco prozradila. Myslel si, že jsem něco prozradila?

Podívala jsem se na Boba, ale ten se věnoval zákazníkovi, tak jsem se otočila na Picka. „Jo. Vše je v pohodě. Jde to pomalu, ale…“ pokrčila jsem rameny. „Tak to je v neděli pokaždé.“

Přikývl, souhlasil, ale dál se na mě díval, až jsem se uvnitř kroutila. „Zvládla jsi to včera na svatbu?“

Otevřela jsem pusu, ale nic neřekla. Uvědomila jsem si, že mě on ani Bob neviděli, tak jsem vyhrkla: „Ne, nestihla jsem to,“ zajímalo mě, proč jsem lhala šéfovi. Neměla jsem důvod lhát, ale i tak jsem pokračovala. „Vsadím se, že to bylo krásné.“

Znova kývl. „Ano, to bylo. Neviděla jsi mé děti, jak tančily ptačí tanec.“

Ztuhla jsem a hleděla na něj, když mě dál sledoval, jako kdyby nic nezjišťoval.

Ale možná ano. Možná se mi snažil říct, že mě viděl tančit s Coltonem. Viděl nás sedět u stolu, mluvit a pít? Viděl nás odcházet? Neměla jsem zatraceně ponětí. V Pickovi Ryanovi se vůbec nedalo číst.

Tak jsem jen řekla: „Vsadím se, že byly rozkošné,“ když jsem doufala, že nebude zjišťovat víc věcí, jako kdyby to vůbec dělal.

Usmál se. „To byly. Vždycky je sranda sledovat mladé lidi tančit.“ Pak přitiskl ruku na pult a ukázal na mě. „Dej mi vědět, kdybys něco potřebovala. Asi tady budu další hodinu, než půjdu domů.“ A pak šel do kanceláře.

Dívala jsem se za ním a tiskla si ruku na břicho. Zajímalo mě, co se to právě stalo. Byl to jeho způsob, jak mi chtělříct, co si myslel o mně a Coltonovi? Snažil se  zapříst rozhovor? Možná se tak moc zaměřil na své děti, že mě neviděl na parketu s Coltonem a jeho synovcem. Ale něco mi říkalo, že to viděl.

Srdce mi bušilo a žaludek se mi kroutil, když jsem se vracela k práci. Cítila jsem se provinileji a hůř, než kvůli tomu, co jsem provedla Coltonovi.

Nevěřím, že mě úplně ignoroval a zároveň ano. Zasloužila jsem si to. Ale necítila jsem se lépe. Jedna věc byla opravdu jasná. Bude to nejdelší semestr, než odejdu z Ellamore a Illinois.

A to ještě nezačal.