B&B - 4. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Výbuch měl vulkanickou sílu. Byl tak hlasitý, až se i Abrielle, která byla uvnitř klubu, rozezvonilo v uších. Ruce jí vylétly nahoru, aby si zakryla uši a instinktivně se vrhla k zemi. Byla jen pár kroků od dveří, ale okamžitá reakce bomby byla nezaměnitelná. Teplo, oslňující světlo a kov, který se rozlétl všude kolem.

Když se dveře nouzového východu pod tlakem výbuchu zvenčí rozletěly, Abrielle uvízl výkřik v krku.

„Tommasi!“

Abriella pustila tašku na zem a vystřelila směrem k východu, kde jen před pár vteřinami viděla stát Tommase. Na podpatku zakopla, a když se jí kotník silně stočil doleva, pocítila v něm bolest. Jakmile dopadla na podlahu, žaludkem jí projela vlna nevolnosti. V hrudi jí srdce bušilo jako o závod, slzy jí stékaly po tvářích.

Byl přímo tam!

Abrielle se konečně podařilo na podlaze z tvrdého dřeva získat rovnováhu a doškrábat se ke dveřím nouzového východu. Na třesoucích se nohách se zběsile běžela z budovy, kde na druhém konci prázdného parkoviště našla Mercedes, který stále ještě hořel. Na cihlových stěnách okolních budov byly vidět stíny, které tam zůstaly po výbuchu a po celém parkovišti byly kusy kovu.

Bože.

Když Abriella tupě zírala na ten doutnající zmatek a černý oblak, který stoupal k obloze, byla celá omámená. Svět se kolem ní pohyboval pomaleji, než bylo obvyklé. Váhavě udělala krok vpřed, pak další.

Abriella nemohla dýchat.

„Tommy!“

„Ello.“

Tommasův tichý hlas vycházel odněkud po Abriellině levici. Stále si připadala pomalá a zmatená. Otočila se a našla svého milence na kolenou. Jednu ruku měl položenou na chodníku, druhou se držel na hrudi. Dokonce, i když měl hlavu skloněnou, Abriella tušila, že bylo něco špatně.

Nějak se jí podařilo dostat se k Tommasovi, aniž by znovu upadla. Sklonila se k němu, koleny klesla na mokrý chodník s pozůstatky sněhu. Když se po něm natáhla rukama, v poslední vteřině ji něco zarazilo.

Z místa za Tommasovým uchem vytékal tenký pramínek červené krve.

„Ach můj bože,“ vykřikla Abriella. „Ty krvácíš.“

Tommas zavrtěl hlavou. „Jsem v pořádku.“
„Ne, nejsi.“

„Jsem, Ello. Dej mi jen… pár vteřin. Dobře?“

Jeho slova představovala jen pomalé mumlání. Abrielle se v hlavě v okamžiku vybavily znalosti ze školy, ale netušila, kde začít.

„Uklidni se,“ zaslechla Tommasovo zašeptání.

„Podívej se na mě,“ požadovala Abriella.

Pod šaty jí pronikal chlad a studil ji na kůži, ale Abriella to jen stěží vnímala. Tommas znovu zvedl své břidlicově modré oči. Panenky měl rozšířené a to ji znepokojovalo. Abriella zvedla jeden prst a pohnula s ním tam a zpět.

„Dokážeš ho sledovat?“ zeptala se.

„Ello, přestaň s tím.“

„Tommy, no tak. Neztěžuj to.“

„Vidím tvůj zasraný prst.“

„Tak proč ho nesleduješ tak, jak jsem tě o to požádala?“

Tommas neodpovídal. Abriella to nepotřebovala. Nedokázal ho sledovat. Snažil se. Viděla, jak se jeho oči pohnuly směrem, kterým chtěla, ale rychle se vrátily zpátky k ní.

„Kolik prstů vidíš?“ zeptala se Abriella.

Tommas ztěžka polkl. „Čtyři.“

Chyba.

Dva.

Celá ta situace na Abriellu křičela, že je to špatně. Byla si jistá, že Tommas musel utrpět nějaký druh otřesu. Když to tak vzala, tak byl k výbuchu bomby mnohem blíž, než ona. Tlaková vlna ho pravděpodobně poslala přímo proti zdi.

„Praštil ses do hlavy?“ zeptala se Abriella.

„Jo.“

„O co?“

„O zeď. Možná o dveře. Nevím.“

„Tommy, sedni si kvůli mně. Prosím.“

„Při pohybu to bolí,“ tiše přiznal.

Sakra.

„Dýchání?“ zeptala se.

„Jo.“

„To je moc špatné. Musíš si sednout nebo si znovu lehnout.“

Navzdory jeho protestům se Abrielle podařilo dostat Tommase zpátky na záda. Ruce se mu třásly a čím víc se hýbal, tím méně se dokázal soustředit pohledem. Abriella použila jeho bundu a podložila jí Tommasovu hlavu, aby mu poskytla oporu a udržela ji o něco výš. Teď, když Tommas ležel na zádech, Abriella mohla vidět, že měl na pravé tváři, přímo pod okem, ošklivý řez, který krvácel. Když si vytáhla ruce zpod jeho hlavy, na prstech cítila cosi teplého a lepkavého. Cítila, že tu substanci znala – krev. Konečky prstů jemně přitiskla k Tommasově lebce a našla tam bouli, která byla na dotek tvrdá a horká. Za uchem našla místo, odkud taky krvácel.

„Tohle jsou všechna zranění?“ zeptala se Abriella.

„Ne.“

To nemohlo být dobré.

„Jak se ti dýchá vleže na zádech?“

„Můj telefon,“ zamumlal Tommas.

„Za okamžik.“

„Ne, musíš zavolat -“

„Tommy, sklapni,“ vyštěkla Abriella. „Prostě mi odpověz na mou otázku.“

„Jaká byla ta otázka?“ zeptal se zmateně.

Tohle Abrielle objasnilo spoustu věcí. Na to, jak se mu dýchalo, se zeptala ani ne před pěti vteřinami. Tommas by si měl pamatovat, na co se zeptala. Její strach se ještě zvětšil a odhodlání zintenzivnilo.

„Potřebuješ se dostat do nemocnice, Tommasi,“ řekla mu tiše.

„Jsem v po-“

„Nejsi v pořádku, takže s tím ani nezačínej. V nejlepším případě máš otřes mozku. V tom nejhorším… na tom nezáleží, ale musíme tě dostat do nemocnice.“

Ve špatné situaci bylo nejlepší zachovat klidnou hlavu, pevné chování a dostatek sebedůvěry. To ji Tommas naučil už před hodně dlouhou dobou. Abriella na to nemohla zapomenout, ani kdyby chtěla.

„Bože, co je to za zvuk?“ zavrčel Tommas.

Ty jediné zvuky, který Abriella slyšela, byl alarm klubu a syčení a drobné výbuchy z hořícího auta na parkovišti. Abriella navíc měla smysly stále ještě jako otupělé, jako by se nacházela pod vodou.

Snažil se zvednout ze země, ale ještě dřív se v jeho rysech objevil zmatek, než stejně rychle dopadl zpátky na zem. Třesoucí se ruku si přitiskl k očím a zamumlal něco nesrozumitelného.

„Vidíš, dokonce se ani nezvládneš posadit,“ řekla Abriella. „Kde máš telefon? Zavolám záchranku.“

„Přijedou policajti,“ donutil se Tommas procedit skrz zuby.

„Cože?“

„Policajti, Ello.“

Dost dlouho trvalo, než pochopila, co říkal.

„Takže?“

„Musíš odejít.“

Abriella stiskla prsty Tommasovy ruce a odtáhla mu je od obličeje. Pevně je tiskla a nutila ho, aby se na ni podíval. „Nemůžu odejít, Tommy.“

Musela se ujistit, že byl v pořádku. Musela ho vidět v nemocnici. Nemohla odejít.

„Abriello… zlato, musíš jít. Je to v pořádku, má sladká dívko.“ Tommas rukou přejel po Abriellině tváři a rukou jí setřel vlhkost, kterou měla pod očima. „Nebreč, Ello.“

„Nenuť mě odejít.“

„Tady...“

„Co?“

Tommas zajel rukou, která se mu stále třásla, do kapsy svých kalhot a vytáhl z nich svůj mobilní telefon. Jeho displej byl popraskaný, ale když Abriella stiskla tlačítko, naskočil.

„Zavolej mému bratranci, Ello.“

„Damianovi?“

„Zavolej mu. A vrať se zpátky domů ke své sestře.“

„Tommy -“

„Udělej to, Ello.“

„Ale tvá hlava, Tommasi.“

„Policajti. Musíš jít.“
Abriella se rozbrečela ještě víc, hrudník se jí otřásal vzlyky. Dokonce se ani nemusela ptát, kdo to udělat. Bez jakýchkoli pochybností věděla, že ten útok měl Joelův podpis. Jak se měla zítra ráno probudit, čelit svému bratrovi a přitom se tvářit, jako by nic nevěděla a jako by tu vůbec nebyla?

„Nesnáším ho,“ zašeptala Abriella.

„Běž, Ello.“

„Ne.“

„Běž.“

Asi dalších třicet vteřin Abriella sledovala, jak Tommasův pohled a vědomí začalo upadat. Tommas se díval na Abriellu, ale jako by ji vůbec neviděl. Jeho obvykle olivová barva kůže zbělala, což bylo znepokojující. Ležel na mokrém, studeném chodníku, a nijak si nemohl pomoci. Potřeboval se dostat do nemocnice a to brzo.

V dálce se rozječely sirény, což Abriellu probralo z jejího aktuálního stavu. Jejich zvuk okamžitě poznala – policie.

Někdo se blížil.

Někdo, kdo by mu pomohl.

Stále Tommase pevně držela.

Běž.

Jeho hlas jí hlasitě zněl přímo uvnitř hlavy.

„Je mi to líto.“ Abriella se sklonila, aby Tommase rychle políbila na ústa. Palcem mu setřela trochu krve z tváře. „Nesmíš mi umřít, Tommy. Nesmíš. Jsi můj, dobře? Můj. Takže já půjdu, ale ty nesmíš.“

Nesouvisle mlela. Věděla, že to bylo bezpředmětné.

Abrilella však stále doufala, že to Tommas slyšel.

********

Abriella zapadla do uličky, byla celá zmrzlá a třásla se. Ta otupělost, která ji sužovala, byla konečně pryč, ale teď jí zůstal pocit zbytečnosti a neschopnosti cokoli udělat. Mobilní telefon, který měla v ruce, ji prakticky pálil na kůži. Třesoucími prsty telefon zapnula a zadala heslo.

Tommas za ty čtyři roky těch šest číslic nezměnil.

Nějak se jí přes uslzené oči a prsty, které neovládala, podařilo v seznamu najít číslo na Damiana Rossiho. Stiskla tlačítko. Abriella si přitiskla telefon k uchu. Damian hovor po třetím zazvonění přijal.

„Bratranče,“ pozdravil Damian. „Už jsi opustil klub?“

Abriella ze sebe vydala zvuk, který nedokázala identifikovat.

Damian okamžitě zareagoval. „Kdo je to?“

„Abriella.“

„Kde je Tommas?“

„Něco se stalo – Joel, myslím. Chystali jsme se k odchodu a Tommy vyšel ven jako první, aby nastartoval auto. Bylo to opravdu, skutečně rychlé a hlasité. Až do doby, než jsem se dostala ven, jsem neviděla, co se stalo, ale musel narazit na zeď nebo něco takového. Byl tak zmatený a mluvil pomalu. Zranil se a -“

„Zpomal,“ zasyčel Damian.

Abriella se zhluboka nadechla. Zoufale si přála, aby se dokázala uklidnit. „Přiměl mě odejít, ale já jsem nechtěla.“

„Jeho auto, říkala jsi?“

„Jo.“

„Začni tam, Abriello.“

„Někdo ho vyhodil do vzduchu. Tommas stiskl dálkové ovládání pro nastartování a prostě to… vybouchlo, Damiane.“

Damian ošklivě zaklel. „Kde jsi právě teď?“

„Pár bloků od klubu.“

„Nejsi s ním?“ zařval Damian.

„Přiměl mě odejít! Nechtěla jsem!“

„Samozřejmě, že to udělal.“ Damian se hořce zasmál rozzlobeným zvukem, který se Abrielle zaryl až do samotného nitra. „Je do tebe tak zasraně zamilovaný, až je pitomý. Uvědomuješ si to vůbec, holka? Mohl by na té zemi umírat a i tak by nejdřív myslel na tebe a teprve pak na sebe.“
Abrielle uvízl vzlyk někde vzadu hrdla. „Já vím.“
„Proč máš jeho telefon?“

„Řekl mi, abych ti zavolala.“
„A ty jsi právě pár bloků od klubu?“

„Ano. Předtím, než jsem odešla, jsem slyšela sirény. Bude v pořádku, že jo?“

„To zasraně doufám,“ zavrčel Damian. „Víš, jak se ta ulice jmenuje nebo něco jiného, co mi pomůže?“

Abriella v pozadí hovoru zaslechla kvílení pneumatik. Damian byl očividně stále ještě v autě.

„Jsem v uličce vedle pizerii, o dva bloky dál.“

„U té, co má Tommas rád?“ zeptal se Damian.

„Ano.“

„Dobře. Drž se u domu. Je zasraná zima.“

Stačilo pouhé připomenutí a celým tělem jí projel chlad. Abriella se celá chvěla.

V hrudi ji bodalo něco divokého, prsty jí bolely potřebou znovu se dotýkat Tommase. V modlení nebyla nikdy dobrá a to dokonce, i když každou neděli chodila do kostela. Modlitby nebyly pro lidi jako ona, protože Abriellina víra neměla nic společného s Bohem, ale spíše s mužem, který byl o dva bloky dál.

„Je mi to líto, Damiane.“

Damian si povzdechl. „Dorazím do patnácti minut. Drž se mimo dohled přesně tak, jak ti řekl.“

*********

Damian se natáhl, nastavil topení v autě na maximum a všechny jeho průduchy nasměroval přímo na Abriellino tělo, které se chvělo. Netrvalo dlouho a horký vzduch začal foukat přímo na ni.

„Sakra, podívejme se na tebe,“ zamumlal Damian sám pro sebe.

Abriella se tomu muži nedokázala podívat do očí. Už tak bylo dost špatné, že předtím, když čekala na Tommase, dorazil do klubu. Existovalo jen velice málo lidí, kteří věděli o jejím vztahu s Tommasem a dávala tomu přednost. To jediné, co Abriella nikdy nechtěla, bylo to, aby na ni bylo pohlíženo jako na couru. Byla příšerně vyděšená z toho, že by se na ni ostatní dívali tak, jako se dívali na její matku.

„Prostě nic neříkej, jo?“ řekla Abriella.

„Ohledně čeho?“ Damian zavrtěl hlavou a sundal si kabát. Pak ho přehodil přes Abriellu a řekl: „Obleč si ho. Jsi na nejlepší cestě chytit zápal plic. Kdyby si Tommas myslel, že jsem tě nechal onemocnět, nakopal by mě do zadku a hnal přes celé Chicago.“

Abriella si vzala jeho kabát. Prakticky se v něm skryla. Silný tvíd pomohl k tomu, aby se zahřála. „Děkuji.“

„Jak tě mám sakra dostat domů, aniž by se to dozvěděl tvůj bratr?“

„Na noc jsem dneska u Alessy a Adriana.“
„Tím je to jednodušší,“ řekl Damian.

„Dobře.“
„Řekni mi všechno, co se stalo.“

„O té bombě?“

„Ano.“ Když Damian navedl auto zpátky na silnici, přimhouřil oči. „A o věcech, které se staly za poslední dobu u vás doma. Dělal tvůj bratr nějaké problémy nebo něco jiného? Věci jako toto.“

„Ano, mnohem víc než obvykle. A ano, ale občas to dělá.“

„Co?“

„Hodně času strávil ve své kanceláři. Má spoustu soukromých hovorů. Je mnohem náladovější než obvykle a když se mu dostanu já nebo rodiče do cesty, rychle útočí. Dokonce i kuchařka občas žádá o volno, protože Joel je nesnesitelný.“

„Zaslechla jsi něco o tom, že by Joel možná naznačoval to, že měl v plánu udělat Tommasovi něco takového?“

„Nic než Joelovi tradiční nesmysly. Ne.“

„Co tím myslíš?“

„Myslím tím, že od doby, co je Riley mrtvý a vlastně ještě dřív, Joel Tommasovi nevěřil. Nevěřil mu už od noci, kdy se Adriano zastavil v Tommasově klubu a v bitce, která vypukla, byl zabit ten kluk Artino.“

„Takže?“

„Když Joel někomu nevěří či se mu někdo nelíbí, je ohledně něho a toho, co dělá, ještě paranoidnější. Nakonec po něm jde. Stejně jako náš dědeček, například.“

Damian zaťal čelist. „Abriello, můžu tě ujistit, že tvůj bratr vašeho dědečka nezabil. Joela nesnáším, o tom není žádných pochyb, ale on nebyl tím, kdo šel po Terrancovi.“

„Pak to tedy udělal kdo?“

„Já.“

Abriella střelila pohledem po muži a ve svém sedadle ztuhla. „Co jsi to právě řekl?“

Damian si odkašlal a své slovo zopakoval hlasitěji. „Já.“

„Ty -“

„Musel jsem chránit sám sebe a svou manželku. Udělal jsem špatné rozhodnutí a tvůj dědeček se stal jeho obětí. Lituji toho, ale neexistuje nic, co můžu udělat, kromě toho, abych chránil lidi, na kterých teď záleží mé ženě a mně. Je to tak, jak to je, Abriello. Omlouvám se za to, ale zeptala ses. Jsem tak unavený z toho, že to tajím před ostatními lidmi a sám sebou. Takže ano, udělal jsem to. A věř mi, když řeknu, že tvá zlost není ničím v porovnání s vinou, kterou cítím.“

Abriella cítila, jak jí v očích hromadily slzy a pak sklouzly z koutku očí dolů. Netušila, co říct, ale srdce se jí v hrudi svíralo a bralo jí všechen vzduch. Měla pocit, jako by dědečka znovu pohřbívala.

„Vím, že vy dva jste si byli blízcí,“ řekl Damian. „Vím, že Terrancovi na tobě hodně záleželo.“

„Milovala jsem ho. Ve svém srdci byl dobrým člověkem.“

„Já vím. Tommas mi nedovolí, abych na to zapomněl.“
Aha.

Abrielle se chvěl spodní ret. „Tommy to věděl?“

„Potřeboval jsem si s někým promluvit. Potřeboval jsem pochopit, co se stalo a co jsem udělal. Tommas je tím jediným člověkem, kterému věřím. Takže jo, šel jsem za ním.“

„Neřekl mi to.“

„Když má Tommas na výběr, neublížil by ti, Ello.“
Chtěla být na svého milence naštvaná za to, že před ní skrýval něco tak důležitého jako to, že znal vraha jejího dědečka, ale nemohla se na Tommase zlobit. Nic z toho, co Damian řekl, nebyla lež.

Abriella si setřela slzy z tváře. „Takže jsi šel k němu domů a -“

„Ano.“

Pod kůží jí pulzoval hněv, ale podařilo se jí držet si kontrolu.

Nějak.

„Proč?“

„Věřil jsem nesprávnému člověku,“ přiznal Damian tiše. „Udělal jsem to proto, že na konci už jsem neměl na výběr. Zašlo to už příliš daleko.“

„Musel vidět, že jsi přicházel, nebo vědět, že jsi to byl ty.“

Damian přikývl. „Věděl to.“

„Co řekl?“

„Odpustil mi.“

Abriellu nijak nepřekvapovalo slyšet ta slova. Terrance Trentini nebyl dokonalý, ale uměl odpouštět.

„Já nemůžu říct to samé,“ řekla Abriella skrz závoj hněvu a bolesti.

„Ani to nečekám. Je mi to líto.“

Tomu věřila.

Damianovi zazvonil telefon. Zvedl ho a dřív, než hovor zvedl, na jeho displeji zkontroloval číslo volajícího. „U telefonu Damian Rossi.“

Abriella sledovala, jak se v Damianových rysech objevila úleva.

„Děkuji,“ řekl Damian po krátkém okamžiku. „Hned tam budu.“

Jakmile Damian hovor ukončil a telefon si odhodil zpátky do klína, střelil po Abrielle drobným úsměvem.

„Kdo to byl?“

„Pohotovost z Presbyteriánské nemocnice. V Tommasových dokumentech jsem vedený jako nouzový kontakt pro případ nenadálého zhoršení zdravotního stavu. V peněžence měl záložní kartičku s mým jménem. Právě ho přijali.“

Abriella si hlasitě vydechla. „Jo?“

„Je stabilizovaný. Ale nemůžeš riskovat, aby ses tam ukázala. Ne dneska v noci. Pokud to udělal tvůj bratr a oba víme, že to byl on, Joel tě bude sledovat, Ello. Musíš zůstat v bezpečí. To je přesně to, co by pro tebe Tommas chtěl.“

„Budu.“ Dobře. Hodím tě zpátky ke tvé sestře a pak zamířím do nemocnice.“

„Prosím, řekneš Tommymu něco za mě?“

Damian po ni střelil pohledem. „Co to je?“

Ta slova na jazyku cítila jako lepidlo: Miluji tě.

Mělo by to být jednoduché.

Dokonce zjevné.

Snadné.

Byla to pravda. Tommase milovala.

Proč to nemohla říct?

„Řekni mu, že je mi to líto,“ zamumlala Abriella.

************

Abriella chvíli neobratně šátrala po klíči, než se jí ho podařilo zasunout do zámku a otevřít dveře od bytu své sestry. Nedělala si žádné starosti s tím, že by ji někdo při návratu do budovy mohl vidět. Když byl Adriano doma, vždy byl ohledně svých strážců velice puntičkářský a nelíbili se mu. Teď byla Alessa vdaná, nemusela být žádným strážcem sledována. Její manžel žádal o její ochranu jen v případě, kdy se existovala možnost nějakého nebezpečí. Takže když se Abriella vydala ven, neexistoval jediný důvod pro to, aby si dělala obavy.

Když se dostala do bytu, nebyla tichá. Z nohou skopla boty na podpatku a ty se hlasitě odrazily od zdi, na kterou dopadly. Klíče včetně kabelky upustila na zem a pak opřela zády o nejbližší zeď.

Abriella si schovala obličej do dlaní a brečela.

Usedavě.

Hlasitě.

Nepolevujícím pláčem.

Slzy jí volně kanuly, bolest z ní vycházela ven v záchvatech vzlyků a lapání po dechu. Opovrhovala slabými ženami, které brečely kvůli každé maličkosti. Nikdy nechtěla být jednou z takovýchto žen, ale život jí v poslední době nedával moc na výběr.

Abriella se sesunula podél zdi na podlahu a slzy prostě dál tekly. V bytě se začalo jedno po druhém rozsvěcet světlo. Ani se nesnažila pokusit skrýt svou přítomnost nebo stav, ve kterém její obličej byl.

„Ello?“

Z chodby se ozval Alessin tichý hlas. Abriella poslepu mávla rukou a doufala, že stejně tak, jako se sestra objevila, by se mohla stáhnout zpátky a nechat ji o samotě.

Neudělala to.

Alessa rychle přešla chodbu a sklouzla dolů, aby se dostala na úroveň své sestry. Odtáhla Abrielle ruce z obličeje a pak ji sevřela v pevném, důvěrně známém objetí. Alessino vypouklé bříško bránilo Abrielle v tom, aby se k ní přitáhla dost blízko, ale i tak to bylo skvělé.

Bezpečí.

Domov.

Dobré.

„Co se sakra děje?“ ozval se reptající hlas.

„Adriano, sklapni,“ řekla Alessa.

Abriella si skrz slzy popotáhla. „Jsem v pořádku.“

Alessa donutila Abriellu, aby se na ni podívala. „Jsi si jistá?“

Ne.

„Něco se stalo?“ zeptal se Adriano.

Abriella ve skutečnosti své sestře ani švagrovi neřekla, kam předtím zamířila. Předpokládala, že to věděli, ale ani jeden z nich se nezeptal. Nechtěla otvírat to, že byla s Tommasem nebo co se stalo.

Čím méně lidí to vědělo, tím lépe.

Mohli si učinit své vlastní závěry.

„Nic,“ řekla Abriella, vymanila se ze sestřina objetí a postavila s. „O nic nejde.“

Alessa svraštila obočí. „Ello, se mnou o tom můžeš mluvit.“

Ne, nemohla.

Nebyla o tom schopná s nikým mluvit a připadat si v bezpečí. Ne, dokud celý ten zmatek neskončí. Stačilo jediné špatné slovo a všechno by to zničilo. Tuhle lekci se začínala tvrdě učit. Její vlastní rodina by mohla neúmyslně způsobit mnohem víc škody než užitku.

Bylo lepší nic nevědět.

Pokud jste nic nevěděli, bylo to lepší, než předstírat.

„Něco se stalo,“ řekl zamračeně Adriano. „Co?“

Abriella zavrtěla hlavou. „Nevím, o čem to mluvíte.“

Alessa se na svého manžela zamračila. „Netlač na ni, prosím.“

„Chci jít spát.“

Lži.

Chtěla jet do nemocnice.

Chtěla Tommase.

Chtěla zabít Joela.

Alessa se natáhla a pohladila Abriellu po tváři. „Jestli nechceš, nemusíš nám nic říkat.“

„Děkuji,“ řekla Abriella.

„Ale setři si z tváře tu krev,“ řekla její sestra tišeji.

Sakra.

„Jo, to bych měla udělat.“

Abrielle se podařilo přejít s třesoucíma nohama chodbu, aniž by se zhroutila. Když míjela Adriana, ani se na něj nepodívala.

Za sebou uslyšela sestru, jak se zeptala: „Co se právě stalo?“

„Nevím,“ zamumlal Adriano.

„Nikdy dřív jsem ji tak neviděla.“

„Se šokem je těžké se vypořádat, Lisso.“

„Tommas. Myslíš si to?“ zeptala se Alessa.

„Pravděpodobně.“

„Chci vědět, co se stalo, Adriano. Zjisti to.“

Abriella za sebou hlasitě zabouchla dveře od koupelny.

**************

Abriella se vší silou snažila nemračit na bratra. Joel seděl v restauraci na druhém konci stolu a do úst si právě dával soustu míchaných vajec. Po mimořádně tichém ránu, které strávila se svou sestrou, se v bytě ukázal jejich bratr a požádal je, aby s ním zašly na snídani.

I když Abriella strašně moc toužila odmítnout, nemohla.

Joel byl mnohem hovornější než obvykle, flirtoval se servírkou a byl na sestry tak příjemný, jak jen mohl. Abriella měla podezření, že důvod Joelovy dobré nálady znala, ale netušila, co s tím dělat.

„Za měsíc bude oslava na počest narození dítěte?“ zeptal se Joel.

Alessa přikývla. „Ano.“

„Dobře. Pošlu pár pozvánek na party. Bude dobré mít v naší rodině co slavit.“

Abriella trhla hlavou nahoru. „Teď je dítě něčím, co slavit?“

Joel přimhouřil oči. „Prosím?“

„Až donedávna pro tebe nepředstavovalo Alessino těhotenství a miminko nic jiného než nepřístojnost, Joeli. Pokud jsi každou maličkost, která byla spojena s těhotenstvím, ostentativně neignoroval, tak jsi o Alesse a Adrianovi nedokázal říct nic, než samé ošklivosti. Co se změnilo?“

„Abriello, ne,“ řekla Alessa tiše.

Joel nad sestřiným varováním mávl rukou. „To je v pořádku, Alesso. Zeptala se. Proč by mi mělo vadit odpovědět?“

„Dobře, tak proč?“ dožadovala se Abriella odpovědi.

„Boss by měl slavit radostné příležitosti, které se v jeho rodině stanou, Ello. Jistě, toto těhotenství a svatba pro nás ze začátku představovaly problém, ale jen kvůli tomu, jak se to celé odehrálo. Být dominující rodinou znamená, že už se o ten malý problém nemusíme dále starat. Narodí se první principe nebo principessa další generace. Samozřejmě bychom měli v chicagské mafii toto oslavit.“

Show.

Jole byl přesně tohle.

Byla to další možnost, díky které se mohl ukázat a pochlubit. Teď, když byla Alessa těhotná a brzy se mělo narodit dítě, bylo to něco, co by mu mohlo pomoci získat trochu respektu a obdivu, takže byl ochotný využít a ukázat dítě i manželství jako něco nádherného a radostného.
Abriella tím byla tak znechucená, že měla sto chutí odplivnout si.

„Vidím,“ řekla Abriella, aniž by se obtěžovala se zakrytím nenávisti, kterou měla v hlase. „Nejsem vědoma toho, že by v chicagské mafii tak náhle došlo ke změně, která z nás znovu udělala dominantní rodinu.“

Nebo z tebe bosse, dodala Abriella v duchu.

„Ach, víš moc dobře, že se na tyhle věci nemáš co ptát. Buď opatrná, Ello.“

Abriella se ušklíbla. „Správně. Omlouvám se.“

„Dneska ráno jsi příšerně pichlavá,“ poznamenal Joel.

„Ty jsi bláznivě šťastný.“

„Nemůžu být šťastný?“

„Ne, když jsi obvykle tak nesnesitelný, že je emocionálně vyčerpávající i pouhé sdílení jídla s tebou.“

Alessa pod stolem kopla Abriellu do nohy. Bezpochyby se už dozvěděla o tom, co se minulou noc před Tommasovým klubem stalo. Ráno to už bylo všech televizních zpravodajstvích. Abriella to sledovala jako z dálky, srdce jí bušilo panikou a v žilách se jí vařila zlost.

O Tommasovi stále ještě nic neslyšela.

Musela sebrat všechnu svou sílu, aby nezamířila do nemocnice, jakmile to bylo možné. Někdo by ji mohl vidět. Lidé se vždy dívali. Abriella to nemohla riskovat.

„Proč ta změna, bratříčku?“ zeptala se Abriella.

„Pro rodinu Trentini a chicagskou mafii se situace změnila,“ řekl Joel a ve své židli se opřel. „Teď potřebuji, aby se zbytek mé rodiny poslouchal a trochu pomohl. Pokud jsem v něčem dobrý, Abriello, tak v tom, abych donutil lidi kolem sebe dělat přesně to, co chci. Od členů téhle rodině jsem se rozhodně naučil víc než dost o tom, jak hrát špinavě. Nevím, proč se dneska ráno chováš tak, jak se chováš, ale navrhuji, abys s tím skončila dřív, než se z toho stane nechutný zvyk.“

To bylo to, co její bratr dělal? Snažil se donutit Tommase, aby dosadil Joela na místo, které si zatím ještě ani nevzal? Byla bomba jednoduše příslibem toho, co se stane, kdyby Tommas Joela vyzval?

„A co když s tím neskončím?“ zeptala se Abriella.

Joel po ní vrhl studený úsměv. „Pak tě napravím sám.“

Alessa střelila po Abrielle rychlým pohledem, ve kterém ji prosila, aby byla zticha. Abriella, i když to strašně moc nenáviděla, zvedla vidličku a donutila se sníst sousto šunky s vajíčky.

Dokonce i jídlo bylo povinností.

Tři sourozenci se bez dalšího slova vrátili zpátky k jídlu. Jediné zvuky, které byly v restauraci slyšet, představovalo cinkání příboru o nádobí, pohyby nohou a tiché mumlání od ostatních stolů. Při vyzvánění mobilního telefonu Abriella na své židli málem zatraceně nadskočila.

Stále ze sebe nedokázala setřást nervozitu.

Ne od okamžiku, kdy bomba vybuchla.

Joel se podíval na telefon, který na stole zvonil. „Hned se vrátím.“

Jakmile bratr od stolu zmizel, Alessa se otočila k Abrielle. „Co se s tebou sakra dneska ráno děje?“

Abriella se zamračila na svůj talíř. „Viděla jsi zprávy.“

„Ano.“

„Pak víš, co udělal, Lisso.“

„Ano, ale -“

„Ale nic. V soukromí slaví, protože si myslí, že vyhrál. Joel věří tomu, že dostal přesně to, co chce.“

Alessa se zamračila. „Netlač na něj. Není to vždycky to, co jsi mi říkala? Abych co se týče Joela, vždycky našlapovala opatrně? Dokáže zaútočit mnohem rychleji než kdokoli jiný, koho známe, Ello.“

Abriella si toho byla vědoma.

Větším problémem bylo to, že nemohla dovolit, aby bratr vyhrál.

Co by to znamenalo pro ni?

Pro Tommase?

Alessa sklonila hlavu do klína. „Aha.“

„Co?“

Její sestra mávla telefonem a pak ho znovu schovala pod stůl.

„Adriano právě vyšel z nemocnice. Když si myslel, že by to bylo bezpečné, šel opatrně navštívit Tommase.“

Abriella narovnala ramena. „Řekla jsi mi, že pracoval!“

„Tak jsem lhala. Beru zpět.“

„Dobře. Co zjistil?“

Alessa znovu sklonila hlavu ke svému telefonu. „Tommas tam nebyl.“

„Cože?“

„To je to, co říká. V Presbyteriánské není žádný pacient, který by se jmenoval Tommas Rossi, Ello.“

Kde byl?

„Možná pod jiným jménem?“

„Nevím. Tvoje tušení je stejně dobré, jako moje.“

Abriella pomyslela na poškozený telefon, který měla ve své kabelce. Kvůli tomu, aby ušetřila slábnoucí baterii, byl Tommasův telefon vypnutý. Měla správné kontakty, aby zjistila, kde Tommas skutečně byl. Jakmile bude mít možnost, využije je. Dřív, než mohla dál uvažovat o tom telefonu, tak se ke stolu vrátil Joel. Zamračený úšklebek, který měl na tváři, byl Abrielle mnohem známější než úsměv, který si nasadil předtím.

„Špatné zprávy?“ odvážila se Abriella zeptat.

Joel zkroutil tvář. „Hleď si svého, Ello.“

Vzala to jako dobré znamení. Špatné zprávy pro Joela představovaly skvělé novinky pro ni.