B&B - 3. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Další atentát. Je možné tohle přežít? A je šance, že to všechno už někdy skončí?   Sinnel

Tommas si vyčistil stůl od papírů a papíry, ke kterým se chystal vrátit další večer, zasunul zpátky do jejich šanonů. Respirare byl jeho jediným klubem, který řídil osobně. O tucet dalších se starali najatí manažeři, které platil dost slušně na to, aby, když na to došlo, odvrátili tvář na druhou stranu od jakýchkoli nelegálních událostí.

Nicméně Respirare představoval Tommsovu bezpečnou zónu. Mohl osobně dohlédnout na to, kdo vešel dovnitř a ven, protože tu pracoval každou noc, kdy byl klub otevřený. Kontroloval zaměstnance, a pokud potřeboval, aby jeho tajemství zůstala zachována, ovládal i jejich zamčené rty.

Tajemství jako Abriella.

Poslední dobou nebyl důvod pro to, aby jeho zaměstnanci dostávali extra bonusy, protože Abriella sem nechodila tak, jak to občas dělala.

Tommas pohlédl na ozdobné hodiny, které mu visely na zdi. Bylo dobře po druhé ráno a klub byl zavřený. Jeho pracovní rozvrh byl napjatý. Poslední hovor vyřídil těsně před jednou a štamgasti museli vypadnout nejpozději do dvaceti minut. Pak následoval úklid a rychlá příprava personálem, než všichni kolem druhé vypadli.

Poslední jako vždy odcházel manažer baru. Ten muž dal Tommasovi vědět, že zamykal. Dnešní noc nepředstavovala žádnou výjimku.

Tommas se opřel do svého křesla a se zavřenýma očima si přitiskl prsty rukou ke spánkům, aby se pokusil potlačit bolest hlavy, která ho poslední týden a půl sužovala. Žádné prášky proti bolesti ani drinky nedokázaly tu zasranou věc zničit.

„Unavený?“

Tommas se ve svém křesle napřímil, boty mu zaskřípaly o podlahu. Doširoka rozevřel oči. Téměř okamžitě zjistil, odkud hlas přicházel. Ve dveřích jeho kanceláře stál Damian, mezi dvěma prsty svíral zapálenou cigaretu a se zvědavým leskem v očích ho sledoval.

„Jednoho dne ti za tyhle nesmysly, co děláš, nakopu zadek,“ varoval Tommas svého bratrance. „Skoro jsi mi způsobil infarkt, D.“

Damian se ušklíbl. „To půjde těžko, když tím důvodem, proč se kolem lidí plížím, je to, že je obvykle zabiju, Tommy.“

To bylo pravdivé.

Koneckonců, bratranec byl zabiják.

Tommas to nechal být.

„Co tu děláš?“ zeptal se Tommas.

„Nemohl jsem spát.“ Damian zvedl svou cigaretu, popotáhl z ní a do kanceláře vydechl oblak kouře. „Mimochodem, jsi předvídatelný. S tím musíš skončit.“

„Prosím?“

Damian mávl rukou kolem sebe. „Tohle místo, tvůj klub. Tvůj rozvrh je předvídatelný. Kteroukoli noc jsi snadno k nalezení. Ve všední dny se obvykle nacházíš v jedné ze svých restaurací. O víkendech jsi vždycky tady.“

Tommas si odkašlal. „To ze mě činí snadný cíl.“

„Jo. Možná je to třeba na chvíli změnit. Aspoň do doby, než se věci uklidní a my budeme vědět, co se děje.“

„Trávím tu víkendy z nějakého důvodu, D.“

Damianův výraz byl nečitelný. „Toho jsem si vědom. Drž se od těch sraček dál a i kvůli tomu tě může dostat.“

Tommase nepřekvapilo, že Damian věděl naprosto přesně, proč trávil každý víkend v klubu. To byly jediné dva dny, kdy byli Abriellini psi o trochu méně pozorní v dohledu nad ní. Joel obvykle trávil víkendy mimo a Abriella toho využívala k tomu, aby se ztratila strážcům, kteří ji sledovali.

Vždycky chodila sem, za Tommasem.

Nebo to tak dělávala.

„Jo, chápu to,“ řekl Tommas konečně. „Kdy ses ukázal?“

„Před pár minutami. Usoudil jsem, že vzhledem k tomu, že poslední dobou jsi byl tichý, bych se měl ujistit, že jsi stále naživu.“

Tommas se ve své kožené kancelářské židli uvolnil. „Dával jsem si načas, abych si všechno promyslel.“

„Promyslel co?“

„Když jsem byl před týdnem a půl na návštěvě Thea, něco si uvědomit.“

„Co to je?“ zeptal se Damian.

„V Chicagu nemám příliš spojenců,“ řekl Tommas tiše. „Dokud nebudou mít nového bosse, kterému se budou zodpovídat, gang DeLuca je mimo hru. Co se týče všech ostatních, strana Conti představuje Švýcarsko.“

„Myslíš tím, pokud je někdo nevyprovokuje.“

„Nebudu provokovat muže, který má těhotnou manželku jen proto, aby se se mnou spojil, a já měl proti Joelovi lepší pozici, D. Ano, Adriana Conti bych mohl snadno donutit, aby mi proti Joelovi nabídl pomocnou ruku, ale nechci to udělat, pokud to nebude nezbytně nutné. Nepřijde mi správné udělat z Alessy Trentini vdovu ještě dřív, než se narodí jejich dítě.“

„To je fér,“ odpověděl bratranec.

„Ale na druhou stranu,“ pokračoval Tommas a rukou si prohrábl svoje krátké tmavé vlasy, „… Joel je v té samé situaci, jako já. Má gang na jeho vlastní ochranu a ulice, které řídí. Co se toho týče, máme rovnocenné postavení.“

„Co je problém, Tommy?“

Tommas o svých myšlenkách přemýšlel. Vždycky byl typem člověka, který dřív, než promluvil, přemýšlel, protože to bylo tak, jak to dělají chytří lidé. Emocionální lidé rádi nejdřív něco vyhrkli, a pak teprve řešili následky. Na tyhle nesmysly neměl čas.

„Co mimo Chicago?“ zamumlal Tommas.

Damian při té otázce odvrátil oči.

Tommasovi to neuniklo.

„Co?“ zeptal se Tommas.

„Myslím, že pokud bys šel s těmi nejlepšími nabídkami za správnými rodinami, mohla by to být snadná cesta.“
„Rodina jako Marcello?“

„Přesně jako oni,“ potvrdil Damian. „Vím, koho tu dole na místě bosse nechtějí. Také vím, že pokud se tyhle sračky nezačnou brzo uklidňovat, tak slíbili, že se sem vydají a dokončí to sami.“

„Hm,“ zamumlal si Tommas sám pro sebe.

„Ale co se týče ostatních rodin, buď opatrný, s kým dalším promluvíš, Tommy.“

„Joel je had.“

„To je, a když na něj přišel Riley, kolečko mimo Chicago udělal. Buď opatrný ohledně rodin, které už s Joelem mimo Chicago nemají problémy. Nevíš, kdo může být jeho spojencem a v okamžiku, kdy to zjistíš, už může být příliš pozdě a ty už budeš v jejich brlohu.“

„Díky za info.“

Tommas si udělal místo na stole a notebook, který měl na stole, dal do své tašky. Pak se postavil a přehodil si tašku přes rameno.

„Nejvyšší čas na trochu spánku. Zítra ráno musím brzy vstávat,“ vysvětlil Tommas.

Damian přikývl. „Jak je na tom tvá matka?“

„Opilejší, než kdy dřív. Najal jsem nějakou holku, aby se starala o dům. Polovinu času si Serena ani neuvědomuje, že je tam někdo s ní. Ale když vím, že tam je někdo, kdo na ni dohlédne, když nemůžu já, cítím se o něco lépe.“

„Je mi to líto.“

Tommas pokrčil rameny. „Nemohl jsem to udělat, chlape.“

„Hmm?“

„Zabít ji,“ řekl Tommas tišeji. „S Laurentem to bylo snadné. Jako dýchání. Možná proto, že mi hodně dlouho nepřišel jako otec, takže stisknout spoušť bylo snadné. Když se do toho zapojil a v tom procesu skoro zabil Abriellu, nasral mě. Ale moje máma? Vím, že není svatá, D, a taky moc dobře vím, že když jsme vyrůstali, provedla nás děti doslova peklem, ale svým způsobem je i ona obětí.“

Damian si ztěžka vydechl. „Chceš, abych to udělal já? Pokud chceš, bude to rychlé, bezbolestné a bez nepořádku. Mohlo by to vypadat jako sebevražda.“

I když to bylo od Tommase kruté, skutečně o té nabídce uvažoval.

„Ne,“ rozhodl se říct.

Damian Tommasovu odpověď nijak nezpochybňoval. Tommas za to byl vděčný.

„Mimochodem,“ řekl Damian.

„Jo?“

„Když jsem sem vešel, nemusel jsem se obtěžovat s překonáním zámků.“

Tommas střelil po bratranci pohledem. „Prosím?“

„Dole na parketu máš hosta, chlape. Musela si otevřít sama klíčem, který jsi ji dal, či tak nějak. Uvidíme se později.“

Než stihl Damian domluvit, Tommas už byl na cestě ven z kanceláře.

************

„Ello.“

Tommas si odložil tašku na bar a přešel pár kroků, které ho dělily od ženy, která seděla na okraji jeviště. Respirare měl vyvýšenou plošinu, která byla uprostřed místnosti zhruba metr dvacet nad úrovní parketu. Podle toho, o jakou noc se jednalo, mohla být plošina využita pro nejrůznější věci, aby došlo k zabavení hostů.

„Později,“ zaslechl Tommas Damiana, jak se ozval někde zdálky po pravici.

Tommas koutkem oka sledoval, jak jeho bratranec jedním z bočních východů zmizel. Jakmile zůstal s Abriellou o samotě, okamžitě zaměřil všechnu svou pozornost přímo na ni. Sledoval, jak tam seděla a čekala na něj přesně tak, jak to o předchozích nocích udělala už mnohokrát, takže to pro něj představovalo důvěrně známou věc.

Prosákla do jeho systému jako droga.

Pohodlí.

Potřeba.

Hlad.

Nebylo to nic nového, ale nikdy to nezevšednělo.

Abriella prsty pevně svírala okraje plošiny, až měla klouby prstů bílé. Tommas zkrátil vzdálenost mezi nimi už jen na pár stop. Kdykoli byla někde poblíž něj, bylo to dokonalé.

Proč tu byla?

„Ahoj,“ řekla Abriella.

„Ahoj.“

Abriella zvedla skleničku, která ležela vedle ní a upila. „Doufám, že ti to nevadí, ale zatímco jsem tu čekala, až to vzadu doděláš, nalila jsem si.“

Tommasovi to bylo ukradené. „Pokud to není rum, tak ne, Ello.“

„Jo, já vím.“

Tahle dívka by nemohla vypít rum, ani kdyby na tom závisel její život.

„Tvůj bratr je mimo město či tak něco?“ zeptal se.

Dřív, než Abriella odložila skleničku zpět, znovu upila. „Ne.“

„Ale i tak jsi sem přišla?“

„Vypnula jsem kamery a alarm u zadního vchodu. Kousek jsem šla pěšky a pak jsem si zavolala taxi. Nechystala jsem se sem přijít. Chtěla jsem pauzu či tak nějak. Čas nadechnout se.“

Tommase bolely prsty touhou natáhnout se a svou dlouholetou milenku popadnout, ale donutil se držet se zpět. „Takže?“

Abriella se sklíčeně zasmála. „Ještě dřív, než jsem si to uvědomila, jsem už mířila tímhle směrem. Taxi mě pak dovezlo zbytek cesty.“

„Neměla bys tu být.“

„Toho jsem si vědoma, Tommy.“

„Řekla jsi mi, abych se držel dál a nechal tě na pokoji. Když mě takhle vyhledáváš, tak mi to zasraně ztěžuješ, Ello. Odjedeš odtud, jako jsi to udělala už tolikrát a necháš ve mně pocit, že jsem udělal něco špatně, ošukáš mě, ale necháš mě cítit se špinavě a přiměješ mě myslet si, že mě znovu nenávidíš. Jestli je to dneska v noci tvůj cíl, tak laskavě sundej svůj krásný zadek z pódia a vypadni. Nepotřebuji, abys mě zase takhle zneužila. Už tak mám teď, holka, problémů víc než dost.“

Abriella zamrkala a na spodních řasách se jí objevila vlhkost. „Jsem na tebe tak naštvaná.“

Její hlas nebyl ničím víc než šepotem. Bolestivým šepotem plným až po okraj touhy a tak unaveným, ale pro něho to bylo stále jen výdech zašeptaného vzduchu.

„Nechystám se ti omlouvat,“ řekl Tommas.

„Proč ne? Nezáleží ti na mně natolik, aby ses chtěl omlouvat, dokud ti neodpustím to, že jsi takový kretén?“

„Víš, že mi na tobě záleží. Nepotřebuješ, abych ti říkal, jak moc pro mě znamenáš, Ello. Už roky ti to říkám stovkami různých způsobů. Nebudu se omlouvat, protože ty v tom nechceš vidět rozdíl. Tvoje tvrdohlavost ti nedovolí, abys odhlédla od svého hněvu a mohla vidět, co je za tím vším. Tvoje hořkost je uložena až příliš hluboko. Je to tvá jediná zatracená chyba, ale dokud jsi ji neotočila proti mně, nikdy mi nevadila.“

„Já -“

„Neobtěžuj se,“ přerušil ji Tommas ostře. „Oba víme, že je to pravda. Takže jsem ti ublížil, Ello. Ublížil jsem ti, protože jsem doufal, že to, co jsem se snažil udělat s Rileym a Evelinou by mohlo ve výsledku všechen tvůj vztek vyvážit, protože by ses osvobodila od svého bratra a mohla sis dělat, co bys chtěla. Udělal jsem to kvůli tobě a ty to víš. Nemůžu si pomoci, že to nevyšlo podle plánu.“

„Jen jsem chtěla, abys mi to řekl,“ řekla Abriella a když se k němu otočila zády, v očích jí hořel vztek. „A ty jsi místo toho udělal, to jediné. Dokázal jsi mi všechno, co už jsem věděla.“

Tommas vyštěkl smíchy a udělal další krok vpřed. „Přesně tak, Ello. Čtyři roky jsi čekala, jen abys viděla, až něco podělám. Čekala jsi na to, až dokážu, jak málo mi na tobě záleží. Chceš, abych byl úplně stejný jako všichni ostatní, protože tak by to pro tebe bylo mnohem snazší, než si přiznat, že se mezi námi skutečně něco děje, nebo že mě možná miluješ. Správně?“

Abriella sevřela rty do úzké linky. „Nevíš ani jedinou věc.“

„Vím o tobě všechno důležité. Vím, proč tě bolelo, když jsem ti neřekl o falešném zasnoubení s Evelinou, protože ty sama ses nedokázala se mnou nikdy veřejně dostat ani zdaleka k něčemu podobnému. Museli jsme to skrývat. V soukromí jsi byla vždycky moje, ale ty jsi vždy cítila, že pokud by lidi znali pravdu, mohli by tě porovnávat s tvou matkou. A když by se někdo jiný postavil na mou stranu, dokonce i když by to bylo jen pro oko, tak by ses cítila přesně tak, co ses vždycky snažila skrýt – jako má coura.

Vím, že jsi zatraceně osamělá. Vím, že ti chybím, jako nic jiného a to proto jsi sem dneska v noci přišla.“ Tommas se znovu pohnul vpřed, až byl u Abrielly dost blízko na to, aby se mohl dívat přímo do námořnicky modrých zorniček jejích nebesky modrých očí. Měla v nich slzy, které hrozily, že každým okamžikem spadnou. Nenechal se obměkčit. Odmítal to. „Vím, jak moc chceš předstírat opak, ale není ti to jedno. Řekni mi, že se ohledně něčeho z toho mýlím, Ello. Jen do toho a udělej to.“

Abriella odvrátila oči. Tommy jí nedovolil skrývat její pravdy jednoduše jen proto, že byla zatraceně tvrdohlavá. Byl dost blízko na to, aby se jí dotkl a udělal to. Natáhl se, aby ji popadl za bradu a natočil její obličej zpět, aby na něj mohl vidět.

Slzy teď dosáhly až k jejím rtům, které se chvěly.

Když se pokusila znovu odvrátit, Tommas jí sevřel bradu ještě pevněji. „Ne, Ello.“
„Tohle nesnáším.“

Dobře. Aspoň, že neřekla, že nenáviděla jeho.

„Nesnášíš co?“ zeptal se Tommas.

„Tohle,“ zašeptala Abriella a rukou se dotkla jeho hrudi. „Nechci, aby mi na tobě záleželo, ale dokonce se od tebe pro své vlastní dobro nedokážu držet dál. Když jsem s tebou, jsem v prdeli.“

Tommas se k Abrielle přisunul ještě blíž, takže teď měl stehna přímo mezi jejíma nohama. Její ruka sklouzla z jeho hrudníku k jeho krku, na okamžik se zastavila na bodu, kde měl cítit puls a pak přejela k jeho čelisti.

„To neříkej,“ zamumlal Tommas. „Nemůžeš nás nenávidět, Ello.“

„To není to samé.“

„Není? Všechno to, co jsi právě řekla, nás dělá přesně tím, čím jsme, zlato.“

Abriella jemně přejela palcem po linii jeho tváře. „Stýská se mi.“

Tommasovo napětí s těmi slovy polevovalo. „Byt je cítit prázdnotou.“

Pustil její bradu a teď ji popadl za zápěstí. Prsty si propletl s jejími a zastavil její pohyb po své tváři. Ruku jí stále pevně držel a druhou volnou ruku použil k tomu, aby dotekem lehkým jako vánek přejel po jejích zamračených rtech.

„Kéž bys to neudělala,“ řekl Tommas.

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Zamračení, Ello. Když jsi se mnou, neměla bys být smutná nebo naštvaná.“

Abriella si roztřeseně povzdechla. „Proč to děláš, Tommy? Proč musíš říct něco takového právě, když jsem smutná a naštvaná na tebe? To není fér.“

Setřásla jeho ruku ze svého obličeje.

„A taky tohle,“ dodala Abriella, donutila ho sklonit ruku dolů mezi ně a znovu se jí nedotýkat.

„Co?“

„Když se mě dotkneš, začínám pitomět. Chci víc. Chci, aby ses mě nedotýkal. Zapomínám na všechny ty důvody, proč nechci, aby ses mě dotýkal a všechno, co jsi mi udělal, a kvůli čemu jsem na tebe naštvaná. Nepřišla jsem sem dneska v noci kvůli tomu. Vůbec to není fér, protože ty víš, co děláš.“

Tommas se zasmál. „Ty se mnou nikdy nehraješ fér, zlato. Což tě nutí myslet si, že nehraju špinavě, abych získal to, co chci?“

Vyprostil ruku z jejího sevření a rychle si s ní pevně propletl prsty. U jakéhokoli jiného páru by tenhle čin jejich rukou byl naprosto nevinný. Docela jednoduchý projev náklonnosti a podpory.

Pro Tommase a Abriellu bylo něco tak obyčejného jako držení se za ruce, posvátné a vzácné. Byla to věc, kterou mohli dělat jen v soukromí. Náklonnost, kterou nemohli svobodně vyjadřovat. Stejně tak, jako mohl být jejich sex hrubý, špinavý a nebezpečný, tak držení za ruce mohlo být tím samým, ale v naprosto jiném způsobu.

Abriella tvrdě polkla a jazykem si navlhčila spodní ret. „Stýská se mi po tobě. To proto jsem sem dneska v noci přišla, ale pokud se budeš držet tady toho, mohl bys to změnit do něčeho jiného, Tommy.“

Navzdory jejím slovům Tommas cítil, jak Abriella za jeho ruku zatáhla. Pohnul se k ní ještě blíž, takže teď ho stehny objímala kolem pasu a měla ho tak k sobě zamčeného. Vlněné šaty, které objímaly Abrielliny křivky, jí vyjely přes boky nahoru, čímž mu umožnily cítit horko jejího pohlaví schovaného pod bavlněnými kalhotkami.

K jejímu vězení nebyly žádné klíče.

Tommasovi to nevadilo.

V lásce představovala svoboda jen mýtus.

Abriellina ruka stále ještě neopustila jeho tvář. Svou teplou, jemnou dlaní, pevně tiskla k jeho kůži. Teď, když se druhou rukou propletla s jeho, Tommas byl ztracen.

„To, že jsi sem dneska v noci přišla, byla pošetilost.“ řekl Tommas.

Abriella se kousla do vnitřní tváře a řekla: „Já vím.“
„Omlouvám se, Ello. Lhal jsem. Budu ti to opakovat tak dlouho, dokud to po mně nepřestaneš chtít. Víš, že to udělám.“

„Samozřejmě, že ano.“

Tommas se usmál. „Před tebou nemůžu nic skrýt, že?“

„No, nemůžeš.“

„Kéž bys mi dala vědět, že míříš sem. Mohl jsem se s tebou setkat někde na bezpečnějším místě. Ani nevím, zda tohle místo někdo nesleduje, Ello.“
„Byla jsem opatrná. Plížila jsem se zadní uličkou a pro vstup jsem si vybrala nouzový východ, od kterého jsi mi dal klíče.“

Tommas sevřel Abrielliny prsty pevněji. „To není to, kam mířím. Právě teď není nic bezpečného, Ello. Nemám ani ponětí, co tvůj bratr plánuje, nebo spíš, co už možná naplánoval. Nechci, aby ses ocitla uprostřed čehokoli, co by ti možná mohlo ublížit.“

„Tommasi -“

„Pst, a poslouchej.“

Abriella sklapla ústa. „Dobře.“
„Se zasnoubením a bossem jsem to poprvé podělal, Ello. Byl jsem si jistý, že by Riley Joela odstranil a ty bys tak získala svobodu dělat si, co bys chtěla.“

„S tebou,“ řekla tiše.

Tommas nikdy nebyl dobrým lhářem. „Ano.“

„To jediné, co jsi musel udělat, bylo říct mi to a nenechat, abych to zjistila v místnosti plné lidí, Tommy.“

„Kdybych ti to řekl, neposlouchala bys mě.“

Abriella otevřela ústa, aby se hádala, ale Tommas neměl náladu na to, aby se svou milenkou bojoval. Za posledních pár měsíců toho bylo víc než dost. Tím nejhorším druhem hádek byly ty, které byly tiché a beze slov, rozdělené lidmi a prostorem. Před jejím tichem a odtažitostí dával přednost Abriellině zlosti, dokonce i násilí.

Místo toho, aby jí Tommas umožnil v tomto bodě hádat se, předklonil se a zachytil její otevřená ústa svýma vlastníma. Její hedvábné rty se tiskly k jeho, vracely mu polibek a téměř okamžitě se jejich jemnost vytratila. V okamžiku, kdy jeho jazyk našel její a polibek prohloubil, Abrielliny prsty se zaryly do Tommasovy tváře. Svými prsty popadl její šaty a přitáhl si ji ještě blíž. Chtěl, aby cítila, jak mu pod kalhoty narůstala jeho tvrdost.

Tommasovi stačilo jen být blízko Abrielly, dotýkat se jí, hned byl tvrdší než ocel a v hlavě mu zasraně nic jiného nezůstalo.

Zachytil její spodní ret a skousl ho tak silně, až jí tam po sobě zanechal otisky zubů. Zalapala po dechu tím nejsladším zvukem a za tím následovalo vysoké zakňučení. Vysokými podpatky kožených bot se mu zaryla do zad a na tváři mu nechala nehty své vlastní známky.

„Neposlouchala bys,“ řekl Tommas do jejích chvějících se rtů. „Bez ohledu na to, co jsem ti řekl nebo jak jsem ti to řekl, Ello, bys neslyšela ani jedinou věc, kterou jsem řekl. To jediné, co jsi slyšela, bylo to, že by vedle mě stál někdo jiný, a ne ty. Někdo jiný, kdo nebyl ty, Ello. A bez ohledu na to, jak falešné to bylo a kvůli tomu, že jsi to nebyla ty, jsem to neměl v úmyslu dotáhnout to do konce, by to pro tebe neznamenalo žádný rozdíl.“

Abriella zamrkala řasy, z očí jí unikly další slzy. „Máš pravdu, ale i tak mě to stále bolí, Tommy.“

„Ublížit ti mě zabíjí, zlato. Ty víš, že ano. Udělat to tak, jak jsem to udělal, pro mě bylo jednodušší. Věděl jsem, že budeš nucena ovládnout svou reakci a ...“

„Pokračuj,“ požadovala.

„A nechtěl jsem vidět tvou tvář, až o těch zásnubách uslyšíš.“

Abriella dokonce ani nevypadala překvapeně. „To od tebe bylo sobecké.“

„Slovo, které jsi měla použít, bylo ve skutečnosti zbabělé.“

„Ty nejsi zbabělec, Tommy, ale jsi příšerně sobecký.“

„Když přijde na tebe, ano. Vždycky jsem takový. Ty mě k tomu nutíš, Ello.“

„A co monstrum, ve které jsi mě změnil, co?“

Tommas se natáhl dopředu, až se svým nosem dotýkal nosu své milenky. „Monstrum v tobě obdivuji.“

Smutek v Abrielliných očí nahradil divoký oheň. Tohle byla žena, kterou Tommas miloval: tohle byla žena, kterou by za nic nevyměnil. Na světě neexistovala žádná jiná žena, která by se Abrielle Trentini podobala. Byla zatraceně nádherná, ostrá jako hrana břitvy a chytřejší, než většina mužů mafie.

Byla dokonalá.

Bláznivě báječná.

Abriella se předklonila a Tommase tvrdě políbila. Přitom se mu podpatky zaryla přímo do kříže a tím si jeho tělo natlačila na sebe. Jeho jazyk se propletl s jejím a teď spolu zapadly do důvěrně známého tance přesně tak, jako to mezi nimi bylo vždycky.

Nebylo nic jako tohle.

Nikdo jiný, než Ella.

„Zatraceně,“ zavrčel Tommas do jejích úst. „Myslel jsem, že jsi říkala, že jsi dneska v noci nedorazila kvůli tomuhle.“

Abriellin smích byl vysoký a bez dechu. „Měla jsem si pro tohle zamířit někam jinam?“

Tommasovi ze rtů uniklo něco, co vypadalo jako zasrané zavrčení. Popadl ji kolem pasu s dostatečnou silou na to, aby po jeho prstech zůstaly na její kůži otisky prstů. Věděl, že to měla ráda. Abriella dávala přednost tomu, aby byl hrubý a špinavý, ne jemný a sladký.

„Prosím?“ zeptal se Tommas. „Nechceš to zopakovat o trochu hlasitěji, zlato?“

„To je ne?“

„To. Je. Zasrané. Ne.“

Abriella po něm střelila hříšným úsměvem. „Ty jsi tak žárlivý.“

To byl.

Byl zatraceně šíleně žárlivý.

„Ty to miluješ.“

Abriella se usmála. Tommasova frustrace vyskočila až do nebes. Stačilo jediné slovo od jeho dívky a všechny zdi šplhaly až do nebes.

Typické Abrielliny způsoby. Uhýbala. Tommas se rozhodl dovolit jí to.

„Ty nejsi tím jediným, kdo dneska v noci lhal,“ řekla Abriella.

„Ano?“

„Ne. Ve skutečnosti jsem se neproplížila. Joel je pár dní ve své kanceláři. Jen stěží z ní vychází ven. Nevím, co se s ním děje a on stejně není nijak důležitý.“

„Hej,“ řekl Tommas rychle, čímž Abriellu okamžitě umlčel. „Svého bratra nepodceňuj. Udělalo to už až příliš mnoho dalších lidí a dopadlo to tak, že kvůli tomu skončili v hrobě, Ello. Joel je kretén, ale není pitomec.“
Abriella sklonila bradu. „Promiň. Máš pravdu. Myslela jsem tím jen to, že právě teď pro nás není důležitý, Tommy.“

Tommas s tím naprosto nesouhlasil. Joel byl tím jediným důvodem, proč Tommas nemohl mít Abriellu všemi možnými způsoby, kterou ji chtěl mít. Joel byl tím, kdo Tommasovi bránil v tom, aby měl to jediné, na čem mu v životě záležel. Joel si v rodině nárokoval to nejvyšší místo a díky tomu tu stěnu kolem Abriellina srdce dělal ještě pevnější.

Joel představoval problém.

Abriella prostě jen nerozuměla tomu, jak moc její bratr ve skutečnosti stál v cestě. Bez ohledu na to, co si Tommas o Joelovi myslel, by se s Abriellou o jejích pocitech vůči bratrovi nehádal.

„Pokračuj,“ řekl Tommas.

Abriella se usmála. „Ve skutečnosti jsem byla za Alessou, abych jí pomohla dokončit plány na oslavu nenarozeného dítěte. Bylo pozdě. Joel mi zavolal a řekl, že bych tam mohla zůstat. Alessa mi pomohla vyplížit se ven.“

„A tak jsi přišla sem.“

„Jo. Takže jsem lhala. Trochu.“

„Nevadí mi to.“

Abriella se zhoupla k jeho rozkroku, čímž Tommasovi připomněla, jak byl zatraceně tvrdý a bolavý.

„Ne, nepředpokládám, že by ti to vadilo.“

„Přestaň s tím. Tohle pódium je na šukání hodně trapné. Už jsme to jednou zjistili, vzpomínáš?“

To, jak se zachvěla, pro něj představovalo dar.

„Vezmi mě domů,“ zašeptala.

Tommas jí rukama sevřel za tvář. „Ano?“

„Jo, Tommy. Chci s tebou jet domů. Chci spát v naší posteli. Chybíš mi.“

Sakra.

Když Abriella říkala tyhle věci, Tommas by jí to nedokázal odmítnout. Věděl, že to bylo zasraně pitomé a mnohem nebezpečnější, než by dokázal vysvětlit, ale bylo mu to prostě jedno. Jeho postel byla zasraně studená a povlečení už po ní nevonělo.

To bylo mnohem horší, než cokoli jiného.

„Hoď svou skleničku na bar. Sejdeme se na parkovišti. Zatím rozehřeju motor.“

V Abriellině tváři zářilo štěstí. Rty se jí zvedly do sexy úsměvu. Rukou sjela k jeho žaludku a pak konečky prstů přejela po jeho erekci, kterou měl ukrytou pod zipem svých kalhot. Tommasovým penisem přejel záblesk horka a obrovského chtíče.

„Rychlovka, že?“ zeptala se sladce.

„Bože, ano. Rychlovka, Ello.“

Tommas pomohl rozesmáté Abrielle sestoupit z pódia. Z kapsy vytáhl klíčky od svého Mercedesu.

„Vezmi mi tašku,“ křikl na ní přes rameno.

„Dobře.“

Tommas už byl na půl cesty přes parket klubu, odkud vedly druhé dveře nouzového východu přímo na parkoviště, když zaslechl, jak na něj Abriella zavolala, aby zpomalil. Zatlačením otevřel dveře a přes rameno na svou milenku mrkl. Abriella na svých podpatcích nemohla běžet, takže jí řekl, že odsud chtěl vypadnout.

Mohla ho chytit.

Ta dívka to vždycky udělala.

Když Tommas otevřel dveře, zamířil dálkovým ovládáním směrem k autu, které stálo na druhém konci parkoviště, a stiskl tlačítko. Nohou se stěží stihl dotknout chodníku pokrytému sněhovou břečkou a najednou byl oslepen světlem a horkem. V Tommasových uších díky výbuchu začalo zvonit. Když zády dopadl na budovu a hlavou bolestivě narazil do cihel, na okamžik přišel o dech.

V pozadí náhlé bolesti, která vystřelovala do celého jeho těla a zamženému zmatku v hlavě, stále mohl slyšet Abriellin jekot.

Sakra.

Předvídatelný, říkal Damian.

Joel na tohle odpověděl.