B&B - 2. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Bez ohledu na to, jak moc si přála, to slabé bzučení, která vycházelo z místa po Abriellině levici, nijak neustávalo. Přetočila se jen dost na to, aby se probrala ze spánku a poslepu zašátrala rukou směrem k nočnímu stolku, kde nahmatala vibrující telefon. Když ho držela v ruce, přiložila si ho k uchu a přes hlavu si přetáhla peřinu.

„Ahoj?“ zeptala se celá grogy.

„Já to všechno podělám, Ello.“

Abriella si odkašlala. „Co?“

„Je mi dvacet jedna. Jak mám sakra být v jednadvaceti, mámou? Když jsem naposledy držela mimino, bylo mi jedenáct. Tohle nezvládnu.“

Alessa.

Abriella si znovu stáhla přikrývku z hlavy a snažila se z hlasu i očí dostat spánek pryč. Tma v ložnici a měsíc, který viděla oknem, svítil vysoko nad hlavou, jí říkal, že bylo časně ráno. Až příliš časně, než aby jí volala sestra.

„Na to, abys cítila paniku, je už trochu pozdě, ne?“ zeptala se Abriella. „Myslím tím, že ani ne za tři měsíce máš porodit, Alesso. Tohle není věc, které můžeš říct, ať prostě zmizí. Dítě už existuje.“

Alessa zasténala. „Já to všechno vím.“

Abriella ovládla svůj postoj. Věděla, že její sestra od ní něco potřebovala. Proč jinak by Alessa takhle volala? Jejich bratr, Joel, byl i ve svých dobrých dnech arogantním kreténem. Kontakty mezi sestrami tak byly omezené podle toho, jakou měl Joel daný týden náladu. Občas se choval, jako by pro něj byla Alessa naprosto zlatá a jindy s ní zacházel jako s courou, která se nechala zbouchnout synem z rivalské rodiny.

„Omlouvám se,“ řekla Abriella a promnula si oči. „Probudila jsi mě a překvapila. Řekni mi, co se děje.“

„Nevím, jak být mámou,“ vyhrkla Alesa.

Vážně…

„Protože ti je jednadvacet?“

„Jo, Ello. Už jsem to řekla.“

„Bez urážky, Lisso, ale tohle není dobrý důvod.“

Alessa si povzdechla. „Ty to nechápeš.“

„Ne, chápu. Jen říkám to, že tvůj věk není dobrou výmluvou. Vždycky jsi byla starší, než říká tvůj rok narození. Jsi zralá. Už od okamžiku, kdy jsi zjistila, že jsi těhotná, jsi byla připravena na dítě a na to, aby ses stala matkou. Co se skutečně děje?“

„Nic. Máš pravdu. Jsem hloupá. Co děláš zítra?“

Abriella jí ani na okamžik nevěřila. Sestra se na její vkus snažila až příliš rychle změnit téma hovoru.

„Vážně. Co se s tebou děje?“ zeptala se Abriella.

Alessa na druhém konci drátu na dlouho ztichla. Abriella na okamžik zauvažovala o tom, zda sestra nezavěsila, nicméně Alessino tiché dýchání jí potvrdilo, že tam stále byla.

„Jsme vyděšená,“ řekla Alessa konečně.

„Budeš skvělou mámou a Adriano bude -“

„Skvělým tátou, já vím.“

Abriella se zasmála. „Prostě obavy na poslední chvíli, co?“

„Možná,“ řekla Alessa. „Adriano musel dneska v noci něco zařídit, takže si nemůžu promluvit s ním. Vždycky mě ujistí, že to bude v pořádku.“

„A co Evelina?“

„Ehm...“

„Co?“ dožadovala se Abriella.

„Ty to nevíš?“

„Zjevně ne. Co mi uniklo?“

„Poté, co se Theo včera dostal z nemocnice ven, se Evelina s námi nevrátila domů,“ vysvětlovala Alessa. „Žije na území DeLuca.“

„S Theem,“ řekla Abriella tiše.

„Jo.“

Ta novinka ji nijak nepřekvapila. Ve skutečnosti měla Abriella, když navštívila Evelinu v době, kdy byl Theo ještě v kómatu, plíživé podezření o tom, že její kamarádka stála na straně principe DeLuca.

Láska byla tak bláznivá.

„Proč ses mi o tom nezmínila včera, když jsme byli na návštěvě u Thea?“

„Nemyslela jsem si, že by to mělo na něco vliv,“ řekla Alessa.

„Kdo další to ví?“ zeptala se Abriella.

„Adriano říkal, že to není věc nikoho jiného než jeho, Thea a Eveliny. Takže tuším, že s jistotou nikdo další. Netají to, nicméně ani o tom nikdo nemluví. Riley je mrtvý a za Eve je teď odpovědný Adriano. Dává jí svobodu.“

„Sakra.“

„Já vím,“ zamumlala Alessa tiše.

„Jaký je to pocit, být svobodná?“

„Já dostala svou svobodu jen díky tomu, že jsi to pro mě udělala, Ello. Ale stále za to platím svou cenu. Není to skutečná svoboda, jak si myslíš, že je.“

Alessa měla pravdu. Velká část chicagské mafie se k mladému páru Conti otáčela zády jen kvůli rozhodnutím a chybám, které udělali. To, že se potajmu plížili a spali spolu, by mohlo být ignorováno, nicméně to, že došlo k nehodě s těhotenstvím, představovalo obrovské porušení pravidel. Abriella nemohla vystát pomyšlení na to, že její sestra byla vláčena blátem kvůli něčemu tak nevinnému, jako bylo dítě, ale nemohla dovolit, aby Alessa musela dál a dál snášet zneužívání, kterému ji vystavoval Joel díky své manipulaci a svému chování.

Takže udělala to, co musela udělat.

Alessa byla volná.

Abriella neměla ani sebemenší ponětí, jak teď, když se všichni kolem ní dostali ze svých pozlacených klecí, dosáhnout i své vlastní svobody. Lily Rossi byla donucena vstoupit do domluveného manželství, ale skončilo to tak, že se do svého odhodlaného manžela zamilovala. Po létech, která strávila utíkáním, našla cestu domů. Alessa si kvůli svému rozhodnutí s Adrianem užila horké chvíle, ale na konci to bylo tak, že ho stále měla. A teď, dokonce i Evelina Conti porušila pravidla a očekávání mafie tím, že si vybrala muže, kterého chtěla ona. Ne toho, který jí byl vybrán.

Svoboda.

Abriella měla svůj soukromý sen, o kterém si nebyla jistá, že by se kdy mohl uskutečnit. Ne po tom všem, co se stalo. Kdysi, když byl dědeček ještě naživu, si myslela, že možná… jen možná.

Už ne.

„Abriello?“ zeptala se Alessa.

Abriella se sebe setřásla ty depresivní myšlenky a ozvala se: „Jo, jsem tady.“
„Taky jsem v poslední době hodně přemýšlela.“

„Ano? A o čem?“

„O pár věcech...“

Abriella si ztěžka povzdechla a pronesla: „Prostě mi to řekni.“

„Třeba Terrance.“

„Aha,“ zamumlala Abriella.

„Jo. Mluvila jsi s mámou -“

„Ne a nebudu. Nechci vědět, co se před těmi lety stalo. Žiji přítomností, Lisso. Všechno, co se tehdy stalo, se už stalo. Došlo k tomu a konec.“

„Ale nechceš vědět, zda je to pravda? Nechceš vědět, zda jsme skutečně Peterovy děti nebo zda je naším otcem Terrance?“

„Ne,“ přiznala Abriella. „Nechci.“

Byla to pravda. Od té doby, co zjistila tajemství své matky, že se zapletla s jejím zemřelým dědou, Abriella nevěnovala otázce toho, kdo byl jejím otcem, příliš pozornosti. Prostě to nebylo důležité, i když poté, co pravda vyšla najevo, začalo spoustu věcí v jejím životě dávat mnohem víc smyslu. Jako třeba to, jak k ní měl Terrance vždycky tak blízko, proč jí toho tak moc dovolil a jak s ní vždycky zacházel tak, jako by byla královničkou rodiny.

Jo, teď to všechno pochopila.

„Dobře,“ řekla Alessa konečně.

„Není to ta odpověď, kterou chceš?“

„Upřímně mi na tom nezáleží. U tebe, na druhou stranu, jsem byla zvědavá.“
„To, kdo je mým otcem, nedělá žádný rozdíl v tom, kým jsem, Alesso. Tak jako tak jsem stále Trentini. Nevidím se jinak.“ Abriella se zvedla z postele. Teď se na ní usadila do tureckého sedu.

„Řekla jsi, že jsi přemýšlela o pár věcech. Co byl ten zbytek?“

„Náš hovor včera, když jsme odešly z nemocnice.“

„Tommas,“ řekla Abriella.

„Jo. O něm. Jen se chci ujistit, že jsi v pořádku, Ello. S Tommasem jsi zapletená už celé roky a já vím, že o něm a všech těch věcech spojených s ním nemluvíš, ale dělám si starosti. Zvlášť teď, když je po Rileyho smrti v chicagské mafii tolik rozruchu a Joel je takový, jaký je. Jsem z toho nervózní. Tommas je uprostřed toho všeho – a ty nejsi nikdy moc daleko.“

Abriella se nadechla tak silně, až ji zabolely plíce. Odmítala dovolit tomu, aby ji znovu ovládl ten okamžitý pocit zrady a zlosti. Nedovolila smutku a vzpomínkám, aby se přenesla přes lži a bolest, kterou jí Tommas způsobil.

Zničil ji.

Dala mu všechno – všechno, co mohla, aby ji to nezničilo. Vzal si její důvěru, tu nejdůležitější věc, kterou mu mohla dát, a jedinou akcí ji odhodil.

To jediné, co Tommas musel udělat, bylo říct Abrielle, co měl v plánu udělat. Dřív, než došlo k falešnému zasnoubení s její nejlepší kamarádkou, si ji mohl vzít stranou. Cokoli jiného, než co udělal. Se vším by byla v pohodě.

Místo toho ji ztrapnil, ublížil jí a jeho výčitky svědomí nic neznamenaly. V té době se s ním nemohla ani rozloučit.

Ovládej se, připomněla sama sobě.

Když došlo na Tommase Rossi, zjistila, že to bylo něco, co nedokázala. Celé čtyři roky života strávila spojena s tímhle mužem. Abriella si vždy držela od Tommase odstup, aby se nemohl dostat příliš blízko. Ne tak, aby jí mohl způsobit bolest.

Jejich vztah celé roky připomínal hru kočky s myší. Co se jeho týče, občas si nebyla jistá, zda byla kořistí nebo dravcem. Tommas ji vždycky nechal, aby byla čímkoli, čím potřebovala být. Její malé hry se v průběhu let divoce vymkly kontrole, a když si uvědomila, co se stalo, bylo už příliš pozdě.

Mělo to být snadné.

Skončit, když bylo po všem.

Zapomenout.

Nic nebylo jednoduché.

Tommas chtěl od Abrielly jednu věc. Jen jednu. Lásku. Nemohla mu ji dát – ne dobrovolně. Neřekla mu to. Ještě si to nezasloužil. Abriella netušila, zda si to kdy vůbec zaslouží.

A pak jí ublížil. Bez jakékoli péče či obav, bez ohledu na jeho motivy, aby jí je vysvětlil, Tommas rozerval každý kousek víry, kterou k němu Abriella měla. Jeho sliby, všechna jeho vyznání lásky, jeho ujištění o věrnosti… neznamenalo to nic.

Už ne.

Nemohla to dovolit.

Ovládej se, zopakovala si Abriella tiše.

Bez ohledu na to, co se děje, se toho hodlala držet. Dokonce, i kdyby ji to stálo srdce v hrudi a duši, o které dokonce ani nevěřila, že ji měla. Tommas jí nikdy znovu nevezme její kontrolu. Dřív to vždycky udělal. Mezi nimi to byl on, kdo ji držel. On byl tím, kdo tahal za provázky.

Ona nebyla ničím víc než hloupou holkou, která uvízla ve hře s mnohem starším mužem. Mylně si myslela, že tu moc měla ona a on jí to dokázal tím nejhorším způsobem.

„Abriello, neodpověděla jsi mi,“ řekla Alessa, čímž vytrhla Abriellu z jejích myšlenek. „Jsi v pořádku?“

„Nejsem v pořádku,“ řekla Abriella.

Tohle bylo poprvé a zároveň jedinkrát, kdy ta slova vyslovila. Trentini nebyli slabí. Když si mohli pomoci, nebrečeli, a pro své vlastní dobro byli až příliš tvrdohlaví.

Tak jako tak Abriella nebyla tímto typem ženy.

„Ale budu,“ dodala Abriella.

„Kdy?“ zeptala se Alessa.

Na to Abriella nedokázala odpovědět.

Netušila jak.

„Včera jsem si myslela, že jsem ho viděla, jak nás sledoval,“ řekla Abriella.

„Ano? Nevšimla jsem si ho.“

„Skoro jsem si přála, aby to byl on. Chybí mi. Jen nevím, zda mu můžu věřit, že mi znovu neublíží.“

***************

„Vypadáš na sračky.“

Abriella nestihla udělat v kuchyni ani dva kroky a její den se už začínal měnit v příšerný. Poté, co ji uprostřed noci probudil sestřin telefonát, už nebyla schopná znovu usnout. Když k tomu teď přidala i fakt, že musela posnídat s bratrem, tak to jediné, co chtěla, bylo vrátit se po schodech nahoru a ukrýt se.

„To je ta první věc, kterou chceš říct své sestře ráno místo pozdravu?“ zeptala se Abriella.

„Vážně. Vypadáš příšerně,“ řekl Joel a odhodil noviny na stůl. „Co jsi dělala? To jsi byla celou noc vzhůru?“

„Ne, ale díky, Joeli,“ řekla Abriella a usmála se tak cynicky, jak jen šlo. „Nikdy jsem nemusela přemýšlet o tom, proč nedokážeš najít ženu, která by s tebou zůstala. Pokaždé, když otevřeš ústa, mi naprosto dokonale předvádíš ten důvod.“

Joelův úšklebek se okamžitě změnil do zamračení. „Nemám manželku, protože jsem nenašel správnou ženu, se kterou bych se chtěl oženit.“

„Jistě, jistě.“

Abriella ignorovala zamračení, se kterým se na ni její bratr díval, a přešla ke kuchyňskému ostrůvku. Tam na ni čekal talíř s horkými vaflemi zalitými sirupem, které připravil jejich kuchař a služebná. Abriella tiše poděkovala kuchaři a s talířem v ruce přešla ke své židli, která byla u stolu naproti Joelovi. Posadila se.

Usoudila, že pokud byl její bratr v tam kreténské náladě na to, aby do ní ryl tak, jak to dělal, tak by mu to možná měla oplatit.

„A co Chloe?“ zeptala se Abriella a uřízla si sousto vafle.

Joel trhl hlavou nahoru a střelil po ní pohledem. „Prosím?“

„Chloe Belli. Proč ze vztahu s ní neuděláš něco oficiálního? Nebo už s ní nejsi zapletený? To, že dělala couru Rileymu Conti, pro tebe bylo až příliš trapné?“

„Nic z toho není tvoje věc.“

Abriella se ušklíbla. „Kdybych se já zapletla s mužem, tak bys neříkal to samé.“

„Protože to není to samé, Ello.“

Správně…

Dvojí metr a tak.

Jejich život toho byl plný.

„Vlastně vím, proč se s Chloe nechceš oženit,“ řekla Abriella.

Joelovy rty se sevřely do pevné, zlostné linky. „Skutečně?“

„Jistě. Protože jsi s ní zacházel tak, jako by nebyla ničím víc než kus zadku, který můžeš využít, když si chceš v něčem smočit ptáka. To je přesně tak, jak ji vidí všichni ostatní. Ona není materiál na vdávání, protože jsi z ní udělal tohle. Škoda. Myslím, že tě ta holka možná skutečně má ráda, Joeli.“

„Prosím -“

„A bůhví, že už nezbývá příliš mnoho lidí, kteří tě mají rádi,“ dokončila Abriella s úsměvem. „Ne, když se chováš tak, jak se chováš a jak všechny z nás využíváš.“

Joel otevřel ústa. V pohledu mu zuřila neskrývaná zlost. Abriella nebyla ani trochu vyděšená a rozhodně ne, když před sebou měla bratrův hněv. Během let se naučila, že Joel byl stejný, jako jakýkoli jiný tyran. Jakmile jste se mu postavili a zahnali ho do rohu, tak ztichl. Zbabělci byli vždycky takoví.

„To už stačí,“ řekl Joel. Tón hlasu mu potemněl varováním.

Abriella pokrčila rameny. „Jak chceš. Upřímně řečeno, myslím, že je to smutné. Mohl by sis z žen vybírat, Joeli. Každou, kterou bys chtěl, bys mohl mít. Pokud bys ji miloval, ještě lépe. Co se s tebou děje, že místo toho, abys udělal sám sebe šťastným, že soustředíš jen na to, aby se všichni kolem tebe cítili mizerně?“

Joel se na svém místě postavil a praštil rukou do stolu. „Řekl jsem dost, Ello.“

Navzdory hněvu viděla Abriella v očích svého bratra i náznak smutku. Joel byl kretén, přímo královský kretén, ale i tak byl stále i lidskou bytostí. Jistě, své pocity dobře skrýval, ale stále je cítil stejně tak, jako jakýkoli jiný člověk.“

Skoro si přála, aby to vědomí, co s Joelem dělala, stačilo k tomu, aby jí ho bylo líto, ale nebylo to tak. On to dělal své rodině, sám sobě i komukoli dalšímu, koho se dotkl.

Ten muž byl prohnilý až do hloubi svého srdce.

Jed.

„Přemýšlela jsi vůbec někdy, že by mě mohlo dělat šťastným možná jen to, že je všem ostatním mizerně?“ zeptal se Joel tiše.

Abriella pokračovala v krájení svých vaflí. „Pak to všechno z tebe dělá to, že jsi jen zbytečnou výmluvou pro to, abys dýchal, bratře. Nikdy ti na nikom z nás ani zbla nezáleželo, takže to není nijak velké překvapení. To poslední, co bys kdy dělal, bylo to, že bys o nás měl zájem, nemluvě o tom, že bys dával na první místo někoho jiného než sebe.“

Joel se krutě usmál. „Proč bych měl, Ello?“

„Protože jsme tvoje rodina. To je to, co rodina dělá.“

„Tahle rodina lže.“

V tom měl pravdu, ale to bylo vše.

„To neznamená, že nám musíš úmyslně ubližovat, Joeli,“ řekla Abriella klidně.

„Proč bych neměl?“ zeptal se. „Celý můj život nebyl ničím jiným než poskvrněná hanba našich rodičů a zavržení od muže, který mě pomáhal stvořit. Tak mě vychovali – tak mě stvořili. A ty čekáš, že vám něco dám? Když jste ze mě stvořili monstrum, tak si nestěžujte na to, že s ním musíte žít.“

Abriella ztěžka polkla. Každé ze slov, které vyplivl, na ní ulpívalo svou nenávistí. „Já jsem nic z toho neudělala.“

„Ani jsi nemusela.“ V mžiku tu byl zpátky Joelův chlad, který nahradil vztek, který předtím ukazoval. „Ty, stejně jako Alessa, nemáš ani sebemenší ponětí o tom, jaké to je cítit se tím nechtěným, být chybou a hanbou, kterou se všichni snaží zakrýt.“

Abriella v sobě zadržela výkřik pravdy o tom, že pravdu o svém otcovství také neznala, ale jen proto, že mu nechtěla dát další záminku k tomu, aby lidem ublížil. Už toho udělal víc než dost.

I když ho konečně pochopila.

„Ty žárlíš,“ řekla Abriella. „Tak to je, že?“

Joel zaťal čelist. „Ne.“

„Lháři. Jsi stejný jako zbytek z nás, Joeli. Jsi zatracený lhář. A je smutné – zasraná škoda. Nesnáším naši matku jen kvůli tomu, že místo toho, aby šla na potrat, tě porodila. Nesnášíš mě a Alessu jen proto, že jsme naživu. A nenávidíš i všechny ostatní, protože tvé chování a postoj je tak odporný, že nikdo nechce být v tvé blízko. Jen to popři, Joeli.“

Mezi třemi sourozenci byla tou neústupnou Abriella. Věděla to a stejně tak to věděl i její bratr a sestra. Když to bylo nutné, nebála se promluvit, vystoupit nebo způsobit problém. A pokud si mohla pomoci, také nedovolila Joelovi, aby na ni tlačil. Celý jejich život nebyl ničím víc než Joelovým postojem a zlostí. Roky a roky jeho slovního zneužívání jejich rodinu roztrhalo na kusy a nechalo je ležet na podlaze a krvácet.

Abriella odmítala dovolit Joelovi, aby jí to udělal. Už jí prakticky vzal její sestru, takže s Alessou mohla mluvit a trávit čas jen, když Joel souhlasil. Její vztahy s rodiči byly kvůli tomu napjaté, jak příšerně s nimi Joel zacházel a odmítal jim, aby měli v Abriellině životě jakékoli slovo. Neměla žádné kamarádky, na které by se mohla obrátit, žádný vlastní život, který by měla pod svou kontrolou či ho mohla žít, a dokonce neměla ani na výběr, do koho se zamilovat.

„Pokud chceš mluvit o stvoření monster, Joeli,“ řekla Abriella s chladným úsměvem, „… pak se nemusíš dívat nikam daleko, protože jedno jsi stvořil přímo ve svém vlastním domě.“

Její bratr na ni zíral. Mlčel.

Pak Joel velice tiše pronesl: „Zmiz mi z očí.“

Dokázal kolem sebe házet špínu, ale nedokázal ji přijímat.

Abriellu to nijak nepřekvapovalo.

„Jím.“

„Ne. Ty odcházíš. Chci, abys vypadla.“

Abriella se ušklíbla. „Buď opatrný v tom, co si přeješ, bratře.“

**************

Abriella popadla svou tašku s notebookem a učebnicemi z knihovny a poslala textovou zprávu svému strážci. Byl to její způsob, jak dát tomu chlapovi vědět, že brzy bude odcházet z domu. Moc dobře věděla, že nemůže jen tak jednoduše vyklouznout ven bez povšimnutí, protože by to ten blázen v okamžiku Joelovi nahlásil.

Abrielltu ten nesmysl nezajímal.

Pro dnešek už toho měla víc než dost.

V půlce chodby v druhém patře k Abrielle dolehly hlasy z horního patra. Hlasy mámy a táty. Zmátlo ji, že rodiče nebyli ve svém vlastním křídle usedlosti Trentini, takže místo toho, aby sešla dolů tak, jak měla v plánu, zapadla za schody. Uprostřed horního schodiště byla Abriella schopná dohlédnout až na vrchol. Na chodbě stáli její rodiče, těsně u sebe. Sara se opírala zády o stěnu a Peter ji tam měl přišpendlenou svým tělem. Obě ruce měl po stranách jejího těla. Po tvářích její matky se rozkutálely slzy, ale Peter je rychle setřel.

„Omlouvám se,“ zašeptala Sara.

„Nemusíš,“ řekl Peter, mnohem jemněji, než kdy Abriella zaslechla svého otce promluvit. „Vím, že je to pro tebe těžké, srdíčko. Nikdy jsem nepředpokládal nic jiného.“

Abriella nějak vycítila, že se stala svědkem něčeho, co by neměla vidět. Její rodiče se k sobě nikdy nechovali jinak než s respektem a úctou. Když vyrůstala, nikdy se nestala svědkem toho, že by se obě strany veřejně hádaly. Její dětství bylo relativně šťastné. Ale tohle… tohle jí přišlo jako něco naprosto jiného.

„Můžeš se mnou mluvit, Saro,“ řekl Peter. „Prostě mi něco řekni.“

„Musím se sem vrátit. Neměla bych a dělám to.“

„Trestáš jen sama sebe.“

„Možná.“

Abriellin pohled zajel od jejích rodičů směrem k velkým dubovým dveřím, které byly těsně za nimi. Za nimi byla kdysi dědečkova kancelář a bylo to místo, kde byl nakonec zabit. Sara našla to ráno Terrance s rozstřelenou tváří, kdy stěny kanceláře byly poskvrněné jeho vnitřnostmi.

Abriella se poprvé od Terranceho smrti začala ptát sama sebe, jaký měla její matka důvod pro to, aby to ráno šla do jeho kanceláře. Sara nemusela chodit do Terranceho kanceláře, aby ho viděla, i když to tak pravidelně dělala. Abrriella nevěděla, že to její matka dělala, ale zjevně toho v rodině bylo spoustu, čeho si nebyla vědoma.

Aférka mezi Sarou a Terrancem trvala celé roky. Co se týče otázky otcovství sester Trentini, pak tu byla možnost, že aférka trvala mnohem déle, než kdokoli jiný skutečně tušil.

Nebylo divu, že Alessa byla zvědavá.

Sara se roztřeseně nadechla. „Není divu, že mnou Joel pohrdá. Podívej, co jsem udělala a kým jsem.“

„Někým, kdo miluje?“ zeptal se Peter tiše.

„Ne, Petere.“

„No, co jiného chceš, abych řekl? Chceš, abych ti lhal nebo tě nazýval courou tak, jak to dělá Joel a jak to dělal tvůj otec? Nic z toho jsem nikdy neudělal a ani nechci. A nemůžu dovolit ani to, abys to dělala ty sama. Znevažování a odsuzování sama sebe není dobré pro nikoho, srdíčko.“

„Víš, co jsem udělala. Máš plné právo na to, abys mě tak nazýval, pokud bys chtěl.“

„Ale já nechci.“ Peter si ztěžka povzdechl. „Nikdy tě nepochopím, Saro, ale já jsem nebyl tebou. Vím, že mě miluješ a že jsi milovala jeho. Nikdy sis nechtěla vybrat, ale já byl šťastný tak, jak jsme byli. Já jsem s jinými ženami udělal své vlastní chyby, protože to bylo snadné a neměl jsem k tomu žádný důvod. Předstíral jsem, že nevím, co jsi dělala. Co se stalo už, když jsi vyrůstala a nikdo si toho nevšiml. To bylo mou chybou.“

„Je mi to líto,“ řekla Sara, jen stěží slyšitelně.

„I mně.“

„I když tě to bolí.“

„Ale miluji tě,“ řekl Peter, jako by to bylo tou jedinou důležitou věcí.

„Já vím.“ Sara se smutně usmála. „A já miluji tebe. Občas je to díky tomu ještě horší. Přerostlo mi to přes hlavu, Petere.“

„I tak ses stále držela nad vodou.“

„Jen stěží.“

„Přestaň se sem vracet,“ řekl jí Peter pevně. „Nemůžeš s tím přestat, protože to nic nedělá, Saro.“

„Mýlíš se. Dělá to něco.“

„A co?“

„Připomíná mi to to, že byla doba, kdy to nebylo jiné, kdy to bylo poznačené jím a ne jeho… jeho tělem a jeho krví. Ale pak to znovu bolí.“

„Žádné další slzy,“ zamumlal Peter. „Prosím.“

„Měl bys mě nenávidět. Proč to tak není?“ zeptala se Sara.

„Protože tě miluji. A to mi stačí pro to, abych přehlédl, cos mi udělala, Saro. Všechny tvé lži, aférku a naše dcery.“

„Nevím, čí jsou dívky -“

„Já vím, ale pro mě jsou vždycky moje,“ přerušil ji Peter rychle.

„Nechceš si být jistý, zda jsou nebo nejsou tvoje?“

„Ne.“

Sara sjela podél zdi k zemi. Abriella sledovala muže, kterého znala jako otce, jak s něhou, která mluvila o jeho důvěře a lásce, setřel vlhkost z matčiny tváře. Abriella ani na okamžik nepochybovala o tom, co slyšela, že Peter řekl své manželce.

Abriella se odvrátila od soukromé chvilky svých rodičů a tak tiše, jako se předtím přiblížila, sešla zpátky dolů. Neměla je poslouchat tak dlouho, jak to udělala.

Jejich situace byla složitá. Byla to jedna z těch, které Abriella nerozuměla a zjevně ta, se kterou by nikdy nedokázala soucítit. Někdo by mohl nazvat její matku courou a její otce slabochem.

Abriella ne. Nemohla by soudit své rodiče za to, že dělali chyby a zmýlili se ve svém úsudku. Nemohla jim ublížit za jejich tajemství nebo je využít proti nim, jen aby z toho dosáhla vlastního zisku. Za svá rozhodnutí a akce směrem k tomu druhému už trpěli víc než dost.

Její matka byla lidskou bytostí.

Její otec byl lidskou bytostí.

Lidské bytosti chybují.

Odpustili si.

Milovali se.

Abriella věděla, že ona nebyla stejná, jako její rodiče. Nedávala své odpuštění snadno a její porozumění bylo schopno dojít jen k bolesti. V trestajících myšlenkách se jí ozývalo Tommasovo jméno. Myšlenky se jí neustále točily kolem muže, který jí nikdy nesešel z mysli. Protože Tommas tam vždycky byl.

Už dávno se jí dostal přímo pod kůži.

Abriella si skoro přála, aby mohla Tommase nenávidět dost na to, aby se držela dál.

Ale nemohla.

Stačilo pár jednoduchých myšlenek na Tommase a pod kůží znovu pocítila svědění. Představovalo to neustálou bolest, které se Abriella nedokázala zbavit, a to bez ohledu na to, jak moc se o to snažila. Od vánoční party, kdy Tommasovi řekla, aby se od ní držel dál, se Abriella přistihla u toho, jak ho dvakrát vyhledala jen proto, aby potlačila bolestivý tlukot srdce.

Prostě jen být blízko něj a vidět ho. Blízkost vedla k doteku, a jakmile se jí dotkl, Abriella byla ztracena.

Pokud byl její otec tak silný, že své ženě poté, co mu udělala, dokázal odpustit a věřit jí, proč nebyla Abriella dost silná na to, aby dala svému milenci tu samou věc?

Ve snaze držet se od Tommase dál, se chystala selhat.

Znovu.