B&B - 1. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Co by bylo na rodině dobrého, když by nemohl vtrhnout do jejich domu bez zaklepání a i když jen stěží pozdraví, hned vás nenasměřují k místu, kde bylo jídlo?

„Bratranče,“ pozdravil ho Tommas.

Damian prošel kolem Tommase, který stál u malého kuchyňského stolu. Jeho bratranec se zabořil do lednice a širokými rameny blokoval Tommasův výhled. Teď se hrabal uvnitř, aby našel něco k jídlu.

„Potřebuješ jít na nákup, Tommy.“

„Toho jsem si vědom, D.“

„Všechno je sakra tady.“

Dobře, bylo, ale Damian nebyl na zdravé jídlo. Dával přednost nezdravému jídlu a pak všechny ty šílené kalorie zpracovával při svém bláznivém ranním cvičení. Tommas žil se svým bratrancem už dost dlouho, aby věděl, co měl ten muž rád.

„Vezmi si pro jednou jablko,“ řekl Tommas. „Je pro tebe lepší volbou. Jedno jablko denně a všechny ty kecy.“

Damian vynořil hlavu z lednice ven, zavřel její dvířka a v tom samém okamžiku se zakousl do červeného jablka. „Rozhodně není věcí mé první volby.“

Tommas se přikrčil. „Nemluv s plnými ústy.“
„Zníš přesně jako moje žena.“

„Má mnohem lepší způsoby, než ty.“

Damian se zasmál a spolkl další sousto. „Tuším, že musí být mou lepší polovičkou z nějakého důvodu.“

„Pravda.“

Tommas zavřel laptop, na kterém pracoval a odsunul ho stranou. Damian se připojil ke svému bratranci u kuchyňského stolu, otočil židli, aby se mohl usadit a opřít si ruce o její opěradlo a přitom si Tommase prohlížel.

„Nejdřív jsem zamířil do tvého domu,“ řekl Damian.

„V poslední době jsem tam často nebyl.“

Jeho apartmá bylo jednodušší a bezpečnější. Joel Trentini nevěděl o Tommasově druhém, mnohem menším bytě, který byl přímo v samotném srdci území Trentini. Tommas si to apartmá pořídil před pár lety, protože chtěl, aby Abriella měla bezpečné místo, kam by mohla přijít, pokud by to potřebovala. Když se rozhlédl kolem sebe, tak apartmá se dvěma ložnicemi a jen jednou koupelnou nehrálo v Tommasův prospěch. Na tom místě neexistoval jediný koutek, který by tak či onak nepoznamenala Abriellina ruka. Její malé doteky byly viditelné všude. Od barevných uměleckých děl na stěnách až po černé spotřebiče v kuchyni. Tommas věděl, co se jí líbilo a přesně to vybral. Abriella za všechny ty roky přidala další věci jako stříbrné polštářky či bíle čalouněnou sedačku pod oknem.

„Jsi tam znovu,“ řekl Damian. „Ve svém paralelním světě.“

Tommas se v mžiku vrátil zpátky do reality. „Hmm, cože?“

„Jsi jako omámený, Tommy. Jsi naprosto mimo.“

„Já -“

„Nepopírej to.“

Tommas si povzdechl. „Dobře. Tak jsem mimo. Mám toho v hlavě až moc. Mimochodem, proč jsi sem přišel?“

Damian přejel pohledem přikrývky na gauči. Byly pomačkané, jako by v nich někdo spal a pak se je neobtěžoval znovu složit. „Stále spíš na gauči, co?“

Bylo to jednodušší než ložnice.

Ta byla také celá zařízená pro ni.

„Co chceš, D?“

„Promluvit si,“ řekl Damian.

„O čem?“

„O čemkoli, co máš v plánu. Tentokrát bych to rád věděl, místo toho, aby mě to překvapilo tak, jak jsi to zasraně udělal naposledy.“
Tommas ignoroval horká slova svého bratrance. Tommas věřil tomu, že Riley by udělal cokoli, co by bylo potřeba udělat. Dokonce zabít Joela, a tím neúmyslně postavit Thea DeLucu přímo doprostřed křížové palby. Ten muž víc než jednou málem přišel o život, ale tyhle sračky se občas děly a lidé se stávali náhodnými obětmi. Jakmile se Tommas dozvěděl, že se Theo zapletl s Evelinou Conti, své plány změnil a snažil se napravit to, co se ohledně Rileyho už rozběhlo. Tommas doufal, že by to Theo mohl vidět stejně jako on a pohnout se dál.

Naneštěstí byl však konec války stále v nedohlednu.

„Za Thea jsem se omluvil.“

„Ne jemu,“ odpověděl Damian.

„Dobře. To je pravda.“
„Kdy se to chystáš udělat?“

Tommas pokrčil rameny. „Brzy. Co dalšího chceš, chlape?“

„Záruku, že se to nebude opakovat.“

„Nevím, zda tohle zvládnu.“

Damianova ramena ztuhla. „Nehraj si na tupce ohledně někoho, koho ani dokonce nemáš, Tommy.“

„Tohle nemá co dělat s tím, že někoho nemám, Damiane. Je to o získání toho, co je moje. To je celé.“

„Ano?“

„Ano,“ zamumlal Tommas.

„Myslím, že by ses měl vydat za Theem do nemocnice dřív, než ho pustí,“ řekl Damian. „Postavit se mu tváří v tvář a prokázat mu respekt, který si za ty sračky, kterými během posledních pár měsíců prošel, omluvit.“

Tommas přikývl. „To udělám. Řekl jsem brzy, dobře?“

„Dneska bude propuštěný, Tommasi.“

Aha. Dobře, tedy…

„A myslím, že z toho bude chtít možná vystoupit,“ dodal Damian tišeji.

To zaujalo Theovu pozornost. „Válka?“

„Jo. Kromě toho, že byl využíván lidmi jen pro svůj vlastní zisk, s tím nikdy neměl moc co společného. Theo je teď úplně jinde. Ten zmatek je to poslední, na co myslí. Takže jo, chce ven.“

Theo DeLuca tím, že to udělal, zasraně chytrý. Tommas za to toho muže nevinil.

„To znamená, že se nestaví na žádnou ze stran?“ zeptal se Tommas.

„Nevím, Tommy. Až se tam vydáš, můžeš se ho na to zeptat.“

Tommas se zamračil. „Mmm.“

„Je tu však ke zvažování někdo jiný. Adriano Conti,“ řekl Damian. „Když přijde na ty sračky mezi tebou a Joelem, kde právě teď stojí on? Bylo by dobré vědět, jaký názor na to všechno má.“

Adriano Conti byl mladý capo, kterého se Tommas během posledních pár měsíců musel naučit respektovat. Dlouhou dobu bral Tommas Arianův věk a jeho věrnost Rileymu jako slabost. Tommas měl na obou stranách deset odstínů špatnosti. Adriano jich měl mnohem víc, než by ve svých obchodech bez otce na své straně dokázal sám zvládnout. Teď, když byl Riley mrtvý, Adriano ve svém životě ani se svým gangem neměl žádné problémy.

To dítě se pohnulo dopředu.

To byla důležitá věc.

Tommas pokrčil rameny. „Sestra jeho manželky se pevně drží Joelovy strany, člověče. Přemýšlej o tom.“

Damian si ukousl další sousto jablka. Zamračil se. Tommas čekal, až jeho bratranec dožvýká a polkne. Ten muž tu tiše seděl, až Damian své jablko neodložil stranou.

„Adriano neudělá nic, čím by ohrozil Alessu, její rodinu nebo její štěstí.“

„Přesně tak,“ řekl Tommas tiše.

„Ale to neznamená ani to, že skočí na Joelovu stranu.“

„Pravděpodobně ne. Tam došlo ke spoustě nenávisti.“

Damian se předklonil dopředu a rukou sjel přes opěradlo židle níž. „Proti Joelu Trentini jsi sám na vlastní pěst.“

Tommas se suše zasmál. „Ne úplně. Dostal jsem tebe, D.“

„Pravda,“ souhlasil Damian a ve tváři se mu objevil zlomyslný úsměv. „Ale stále nemám ani ponětí, co děláš nebo kam míříš, bratranče. Joel, přesně tak jako obvykle, rozhazuje spoustou výhrůžek a posílá tuny varování, ale jeho slova zatím nejsou podložená žádnými činy. To mě znervózňuje. Nevíme, co udělá nebo co má v plánu dělat. Musíš se rozhodnout, kam směřuješ, Tommy, a to dřív, než Joel rozhodne za tebe.“

„Nahoru.“

„Nahoru?“

Tommas přejel pohledem po dekorativní skleněné míse na stole. Před pár měsíci do nich Abriella jedno ráno, když se probudila brzy a vydala se uvařit snídani, náhodně pohodila pár stříbrných náramků. Nechtěla si ty šperky při vaření ušpinit. Tommas ji pak musel odvézt zpátky do jejího bytu, aby se mohla spolu se sestrou vydat do kostela.

Žádná podezřelá věc.

Nikdo neměl žádné podezření.

Aby mohl dostat rána jako tahle, která byla těmi nejlepšími rány, na které si kdy dokázal vzpomenout, měl Tommas jen jedinou možnost. Musel si vzít prázdné místo bosse. Musel by vyčistit Abriellin dům od mafiánských mužů, takže by byla volná k tomu, aby mohla činit svá vlastní rozhodnutí.

Tommase stále sžírala vina.

„Spousta lidí zemřela,“ řekl Tommas svému bratranci.

„Já vím.“

„Neměli zemřít, D. Oni tu válku nezpůsobili. Ti lidé neudělali nic jiného než jen to, že se narodili nebo přivdali do jistých rodin.“

„Nikdy jsem netušil, že jsi typem muže, který si dělá obavy kvůli ostatním,“ poznamenal Damian.

„Nejsem.“

„Ale Abriella ano, že?“

„Ano,“ řekl Tommas sám pro sebe. „A já vím, že by nechtěla, aby to pokračovalo dál. Já to můžu vzdát, D. Můžu tomu zasranému místu říct sbohem, nechat ho být a dovolit, aby si ho vzal Joel.“

Když Damian řekl: „Ani jí, že?“ ani nemrkl.

Ano.

„Mohl bych to udělat,“ řekl Tommas a setkal se s pohledem svého bratrance. „Pokud bych si myslel, že by byla šťastná, nebo že by mohla najít někoho, kdo by ji učinil šťastnou, mohl bych ji nechat jít. Nevadilo by mi to. Dokázal bych to udělat, D.“

„A jsi si tím jistý?“

„Vím, že bych mohl.“

Protože Abriellino štěstí bylo to jediné, co Tommase v tom všem chaosu zajímalo.

„Ale,“ dodal Tommas, „Joela znám. A on by jí nedovolil být šťastnou. Všechna krev v téhle rodině je tak otrávená, až to smrdí. Všichni jsou proti sobě. Joel se nestará o svou sestru ani rodiče. Nikdy se o ně nestaral. Neudělal by pro ni ani jedinou zasranou věc. Ani na okamžik nevěřím tomu, že by jí dal příležitost být šťastná.“

„Takže sis vybral cestu nahoru?“ zeptal se Damian.

„Nahoru,“ zopakoval Tommas.

Damian tiše vydechl. „Pak je to to, kam tě dostaneme, chlape.“

Tommas přemýšlel, zda až se dostane tak vysoko, jak potřeboval, nebude nakonec na velice osamělém místě. Jakmile se tam jednou dostane, rozhodně by to tak mohlo být. Co když si vezme místo dalšího chicagského bosse a i tak ho od sebe Abriella odstrčí?

Damian, jako by mu mohl číst myšlenky, pronesl: „Je to risk, Tommasi.“

„Nic, co stojí za to, nepřichází snadno, že?“

„Správně,“ řekl jeho bratranec. „Navíc chicagská mafie potřebuje změnu. Změnu k dobrému, Tommy. Ty bys jí mohl být. Neudělej to jen kvůli svému sobectví. Udělej z toho přes ty všechny nesmysly něco většího. Už hodně dlouho nejsme famiglia. Udělej, co musíš udělat, chlape. Vrať nás zpátky k té základní podstatě. Ty jsi toho schopný.“

Damian měl pravdu.

„Udělat to, co musí být uděláno, by mohlo být zasraně špinavé jako peklo.“

Nebylo už dost prolité krve?

„Tak hrajme špinavě.“

Damian se zasmál. „To můžeme udělat.“

Tommas koutkem oka znovu zachytil náramky.

„Včera jsem viděl Abriellu,“ přiznal Tommas. „Byla se svou mámou na večeři.“

„Ano?“

„Neviděla mě.“

Damian si kousal vnitřní tvář. „Co ty na to?“

„Láska a obchod nejdou nikdy moc dobře dohromady, ale nevím, jak právě teď udělat cokoli jiného. Tohle je nebezpečné, D.“

„Nebezpeční muži jsou těmi nejlepšími.“

Problémem bylo to, že Tommas nebyl tím jediným nebezpečným. Joel byl také smrtící. Občas nevypočitatelný, vyžadující jako rozmazlené dítě a ve svých tazích v nejlepším případě nepředvídatelný. Což pro Tommase, který pro to, aby se ve svém plánu dostat se vpřed a převzít od Joela místo bosse bez většího krveprolití, než bylo nezbytné, nepředstavovalo dobrou situaci.

„Mohl bys hrát tak, jako hrál Riley,“ navrhl Damian. „Nejlepší je dostat Joela do situace, kde je nejslabší a když si myslí, že jsi na kolenou a mimo hru, ho odříznout. Musíš uznat, že Riley, i když na konci skončil mrtvý, v tom byl dobrý. Hrál zasraně dobrou hru.“

„Já nejsem Rileym,“ odpověděl Tommas.

Damian se zasmál. „Ne, to nejsi. Máš pravdu. Ty na to až příliš bažíš po krvi.“

Tommas se neobtěžoval s tím, aby to popřel. Když to bylo nutné, prolitá krev mu chutnala. A občas i v případech, kdy to nutné nebylo. Krveprolití bylo vždycky zatraceně dobrou věci.“

„Jo, Krvavý Tommas, že?“ zeptal se Damian.

„Správně,“ souhlasil Tommas.

Tu přezdívku si nevysloužil jen tak pro nic za nic.

„Jen se ujisti, že předtím, než znovu uděláš něco bláznivého, mi dáš echo, dobře?“ zeptal se Damian.

„Jo, chápu.“

„Dobře. Buď opatrný, Tommy. Chci, aby až bude můj chlapec vyrůstat, měl kolem sebe rodinu. Něco lepšího, než co jsme měli my, což bylo prakticky zasrané hovno. Určitě nic, co by stálo za to. Kromě Thea budeš tou jedinou další rodinou, kterou pro svého syna mám. Je to tak.“

Tommas na své židli ztuhl a přebíral si bratrancova slova. „Chlapec?“

„Sakra. Já jsem to řekl, že?“

„Ano.“

Damian se ušklíbl. „Neměl jsem to říct. Lily chtěla udělat nějakou akci s odhalením.“

„Nic neřeknu,“ slíbil Tommas.

„Díky.“

Bublina sraček, ve které se Tommas posledních pár týdnů vznášel, najednou bez varování vybuchla. A stačilo k tomu jediné. Aby mu bratranec připomněl, že život byl víc než jen mafie a sobecké touhy.

Láska nebyla vždycky sobecká.

Ani rodina ne.

Tommas byl nadšený z toho, že bratrancovo a Lilyino první dítě bude chlapec. Podle Tommase byl Damian na dívku až příliš ovládající. Až by jeho dcera dospívala, Damian by spoustu času panikařil, takže to, že se jednalo o chlapce, představovalo úlevu. Ale v tu samou chvíli to úleva nebyla. Chlapci následovali cestu svých otců. Stejně tak, jako když vyrůstali Tommas a Damian.

„Musí se to zlepšit,“ řekl Damian tiše. „Chicagská mafie právě teď nepředstavuje pro mého chlapce žádnou budoucnost. Je to ten svět, ve kterém chceš vychovávat své děti? To je to, co pro ně chceš? Tohle dědictví?“

„Ne,“ řekl Tommas.

„Přesně to jsem si myslel.“

„Není to tak jednoduché, D.“

Damian se zamračil. „To bývá jen zřídkakdy. Pochybuješ sám o sobě?“

Tommas se ušklíbl. „To těžko.“

Být bossem nepatřilo mezi jeho dlouhodobé cíle, ale Tommasovi nevadilo přidat to do svého seznamu.

„Znovu je to o ní?“ zeptal se Damian.

Tommas jednoduše přikývl, nicméně mlčel. Vždycky to bylo o Abrielle, dokonce i když se nejednalo přímo o ni.

„Vždycky bych se mohl pokusit Joela vyděsit,“ řekl Tommas spíš sám pro sebe, než směrem ke svému bratranci.

„To je zajímavý nápad.“

„Jsem si jistý, že to všechno vyřešíme.“

Damian si povzdechl. „Vím, co děláš, chlape.“

„Co?“

„Uvědomuješ si, že s tím, že je boss pryč, existuje jen pár lidí, kteří by skutečně mohli zaplnit další místa jako čelního bosse a underbosse, že?“ zeptal se Damian.

„Očividně.“

„A pokud Joel neovládne místo bosse, skončíš to s ním.“

„Možná to s ním skončím i v případě, že ji ovládne,“ řekl Tommas upřímně. „Stále chci to, co je moje, D. On dostal to, co je moje, do pozlacené klece. Je jen jediná věc, která mi brání v tom, abych ho zabil, když je to to jediné, co chci skutečně udělat. Nechci Abrielle ublížit, či ještě hůř, během svým kroků ji zranit.“

„To není to, kam mířím, Tommy.“
„Pak co tedy tím myslíš?“ zeptal se Tommas.

„Nedělej ze mě v tomhle svou pravou ruku. Nikdy jsem nic takového nechtěl.“

Tommas při tom tvrzení nepohnul ani brvou. „Ale jsi v tom dobrý. Vždycky jsi byl mou pravou rukou, dokonce, i když jsme byli ještě dětmi. Tohle by tě nemělo překvapovat. Tak se tak nechovej, jako by to tak bylo.“

„To není důležité.“

„Pro mě ano, Damiane. A právě teď je to všechno, na čem záleží.“

Damian se ani nesnažil zakrýt svou nelibost. „Stavíš mě tím do světel reflektorů. Víš, že tyhle sračky se mi nelíbí.“

„Komfortní zóny jsou užitečné jen pro slabochy, kteří se děsí neznáma. Je čas na to, abys vystoupil z té své, D.“

„Pravda,“ zamumlal Damian. „Takže, co budeš dneska dělat?“

Tommas se zvedl. „No, musím zkontrolovat mámu a ujistit se, že za poslední pár dnů nevypila tolik alkoholu, aby tím sama sebe zabila.“

„A?“ tlačil Damian dál.

Sakra.

„A zastavím se v nemocnici u Thea.“

„Věděl jsem, že bys mohl. Když dobří muži udělají chybu, omluví se, Tommy.“

Tommas neodpověděl.

Proč by měl?

Už hodně dlouho nebyl dobrým mužem.

*******************

Jakmile Tommas otevřel dveře matčina domova, přikrčil se. Při prvním nádechu mu spálil nos štiplavý zápach hnijícího jídla, sraček, zvratků, cigaretového kouře a starého alkoholu. Tommas potlačil automatické nutkání zvracet, které při tom zápachu pokaždé pocítil. Nebylo by to poprvé, co se do toho dostal, ale stále to pro něj představovalo tvrdý úder přímo do střev.

Od nešťastné smrti jeho otce – nebo vraždy, v závislosti na tom, jak se na to kdo chtěl dívat – jeho matka každým dnem klouzala níž a níž. Tommas popravdě čekal jen na to, až se žena v alkoholu utopí sama.

I když to znělo drsně, bylo by to pro všechny, včetně Sereny samotné, mnohem snazší. Alkoholismus byla nemoc, která ovlivnila všechny, koho se jen mohla dotknout. Nešlo jen o samotného alkoholika, který byl chorobně špinavý už jen na dotek, ale i lidi, kteří byli v okolí závisláka.

Tommas si připadal mnohem starší, než bylo jeho třicet let.

Jistě, pokud by se chtěl vydat tou cestou, byl by víc než schopen vyřešit i problémy své matky. Koneckonců svého vlastního otce zabil. Když Laurent před pár měsíci při svém útoku na Rileyho Conti dostal doprostřed křížové palby Abriellu a málem ji přitom zabil, Tommas ztratil sebekontrolu.

Jeho otec to měl čekat. Laurent měl vidět přicházet Tommase mnohem dřív, než skutečně stiskl spoušť. Kolikrát otec tak nebo tak svému synovi ublížil, než se zneužívaná oběť konečně začala bránit?

Prostě tak jednoduché.

„Mami?“ zavolal Tommas a zavřel za sebou vstupní dveře.

Odpovědí bylo ticho.

Tommas prošel temnou chodbou a došel až do kuchyně. Napůl zastíněnými okny proudilo denní světlo, které prostor dostatečně osvětlovalo. Byl to zasraný bordel. Na kuchyňské lince byly špinavé talíře, dřez byl plný a všude mezi tím ležely prázdné láhve od vína. V pánvích a plesnivých krabicích bylo napůl uvařené a nejedlé jídlo. Dveře lednice byly doširoka otevřené, což pravděpodobně vysvětlovalo dobrou část zápachu.

Tommas si povzdechl. Podráždění, které cítil ve střevech, ještě vzrostlo.

Jedinou dobrou věcí, kterou jeho opilý otec za života zvládal, byla péče o jeho neužitečnou manželku. Laurent se vždy ujistil o tom, že Serena byla nakrmená, napitá a čistá. Dům tehdy nebyl v bezvadném stavu, ale stále se dal označit jako snesitelný.

Serena byla ztracený případ.

Mimo.

Když se Tommas vydal ke kuchyňskému ostrůvku, aby popadl vyvěšený telefon, pod botami zapraskaly skleněné střepy. Možná, že to byly pozůstatky sklenic na víno. Sluchátko zavěsil zpátky na místo a vyhledal naposledy vytočené číslo. Podle kanadské předvolby Tommas usoudil, že se matka pravděpodobně pokoušela kontaktovat jeho jedinou přeživší sestru, která byla v Torontu.

Smysly mu ovládla bolest.

Tommas se ji donutil potlačit.

Cara hovor pravděpodobně nepřijala. Po střelbě, při které zemřelo její dvojče a Tommasova druhá sestra Lea, toho chtěla mít Cara se svou rodinou v Cichagu co nejméně společného. Jednou za uherský rok přijala Tommasův hovor jen proto, aby mu dala vědět, že stále žila a byla v pořádku, ale nic dalšího. Tommas nechtěl své sestře ublížit tím, že by toho po ní požadoval víc. Nemohl ji přitáhnout pro dobro jejich matky zpět, protože věděl, že by to Caru bolelo ještě víc, než si dokázal představit. Zasloužila si osvobodit se od tohoto místa.

Duchové však měli své cesty, jak svou oběť tak či tak pronásledovat.

Tommas popadl sluchátko a vytočil opakovanou volbu. Dřív, než to někdo na druhém konci drátu konečně zvedl, telefon několikrát vyzváněl.

„Bonjour, ciao?“

Hrubý mužský hlas nebyl přesně to, co Tommas očekával. A francouzsky italská směsice byla šokující ještě víc.

Tommas se rychle vzpamatoval. „Je tam Cara?“

Muž na druhém konci linky něco zamumlal a pak promluvil. „Ne, je ve sprše. Kdo volá?“

„Její bratr. Tommas. A o tobě bych rád věděl to samé.“

„Gian,“ řekl muž. Jeho francouzský přízvuk jeho jméno ještě víc zkrátil.

Tommas ztichl. V duchu si přebíral jméno. Bylo mu důvěrně známé, takže o něm nemusel přemýšlet dlouho. „Gian Guzzi?“

„Jeden a ten samý. No a co?“

Arogantní. Nafoukaný. Ostrý. Rychlý.

A vnuk dona Cosa Nostry rodiny Guzzi.

Sakra.

Tommas si promnul čelo. Snažil se potlačit bolest hlavy. Nechystal se své sestře říkat, co mohla nebo nemohla dělat. To mu nepřipadalo správné. Celý svůj život sledoval, jak byly ženy pošlapávány a jak se s nimi zacházelo jako s kusem sraček.

Ale stále měl o Caru starost.

„Hovor ukončím,“ řekl Tommas. „A budeme předstírat, jako bychom spolu nemluvili, Giane. Zní ti to tak přijatelně?“

„Perfetto, Tommasi.“

„Přesvědč mou sestru, aby zavolala naší matce.“
„Pokusím se.“

Tommas si slova přebral. Naznačovala, že si jsou jeho sestra a Gian dost blízcí na to, aby znal pravdu o Cařině nestabilním vztahu s matkou. Fantastické.

Není to moje věc, přesvědčil Tommas sám sebe. Dřív, než ho mohl mozek přesvědčit o opaku, hovor ukončil.

Pak Tommas prošel spodní část domu a následně i horní patro. Ve dveřích koupelny nahoře našel na zemi hromadu převážně zaschlých zvratků. Bez přílišného přemýšlení je míjel. Když matka pila, zvratky nepředstavovaly nic neobvyklého. Ve skutečnosti to vypadalo, jako by se Serena snažila zjistit, kolik toho mohla vypít dřív, než se jí obrátil žaludek. Zasrané otravy alkoholem.

Svou matku Tommas našel rozvalenou na neustlané posteli ve vzdálenější ložnici. Od doby, kdy našla Laurenta mrtvého, ve své ložnici nespala. Aspoň tak to řekla Tommasovi, když byla uprostřed jednoho ze svých výstupů.

Kdo by věděl, že Sereně na jejím manželovi skutečně záleželo?

„Mami,“ řekl Tommas, když vešel dovnitř a postavil se vedle matčina nehybného těla.

Dýchala, ale jen mělce. Bledá kůže s nemocným odstínem přecházela do popelavé barvy. V propadlých tvářích měla zaschlé sliny a pozůstatky zvratků, které byly vidět i v jejích tmavých vlasech.

Tommas se sklonil a očima přejel po matčině těle. Z otevřené krabice vytáhl pár papírových kapesníků a ve zpola prázdné sklenici vody je navlhčil. Pak jimi přejel po matčině tváři, aby jí z tváře očistil co nejvíc bordelu, co mohl.

Navzdory tomu, jak nesnášel svou matku a to, jak s ním zacházela, když vyrůstal, i tak stále byla jeho matkou. Porodila ho, vychovala ho a občas ho milovala. Když Tommas svého otce zabil, v podstatě tím nechal Serenu, aby přežívala sama na svou vlastní pěst.

Byla jeho zodpovědností.

„Mami,“ zašeptal Tommas. „Probuď se, mami.“

Serena zasténala a rukou Tommase odehnala. „Běž pryč.“

„Ma-“

„Sklapni,“ nesrozumitelně zamumlala. „Vypadni!“

Rukou, kterou se po něm ohnala, zavadila o sklenici s vodou. Sklenice spadla na podlahu. Tommas se předtím, než se sklo na tvrdém dřevě rozbilo, stihl uhnout z cesty. Postavil se a vyčerpaně si vydechl. Musel se udobřit s Theem DeLucou a zařídit ve městě své věci, ale nejdřív chtěl zkontrolovat mámu. Dobře. Udělal to.

Byla naživu.

Pro teď.

„Mami, na zemi je sklo. Pošlu sem někoho, aby trochu uklidil dům. Dobře?“

Serena něco nesrozumitelně zamumlala.

To bylo maximum, co pro ni mohl udělat. Všechno ostatní už vzdal.

Tommas si přál, aby toho litoval.

******************

V životě existovalo jen pár věcí, díky čemu měl muž svou cenu. A pokud byl mafiánem, tak těch věcí bylo ještě méně. Místo toho, aby se jeho hodnota určovala podle jeho činů a slov, byla určována jeho papíry a majetkem. Byla určována počtem mužů na jeho ulicích a krví, kterou dokázal pokrýt území, která prohlašoval za svá.

Tommas Rossi považoval vždy za zábavné to, jak mafiáni sami sebe nazývali Muži Cti. Na tomhle životě nebylo nic, co by se dalo označit jako čestné. Chicagská mafie zapomněla na čest už před hodně dlouhou dobu. Dávno předtím, než začala tato válka.

Dýchali. Krváceli.

Život a smrt.

To bylo to jediné, čím tenhle život byl.

To jediné v jeho životě, díky čemuž si Tommas za celé roky udržoval svou čestnost, teď stálo jen pár kroků před ním, ale stále to bylo mimo jeho dosah.

Tommas si přitáhl límec bundy blíž ke krku. Byl odhodlaný nedovolit studenému únorovému vzduchu dostat se dovnitř. Dokonce, i když se jednalo o poslední dny nejchladnějšího měsíce v roce, věděl, že se počasí ještě další dva měsíce nezlepší. Pravděpodobně. Přišlo mu, že to jediné, co za poslední dobu cítil, bylo bičování větru. Možná to byl ten důvod, proč spíš než uvnitř, dával přednost pobytu venku.

„V žádném případě,“ zaslechl důvěrně známý hlas.

Tommas se opřel o sloupek lampy a sledoval, jak ulicí procházely dvě ženy, které se držely za paže. Jeho oko zachytilo tu vyšší z nich. Kudrny tmavých vlasů jí ve větru divoce poletovaly kolem hlavy. Na okamžik cítil něco jiného.

Srdce se mu rozštěpilo.

Byla to bolestivá trhlina.

Nesnášel ten pocit.

Ale miloval ji.

„Vůbec ne?“ zeptala se Abriella.

„Ne. Chci se ujistit, že je všechno světle žluté a zelené,“ odpověděla Alessa. „Žádná růžová. Nesnáším růžovou. A ani tmavě modrou. Nechci vědět pohlaví ani to, aby si lidé mysleli, že víme, co to bude.“

Abriellin smích doletěl po větru až k místu, kde stál Tommas. Byl to sladký zvuk a jemu tak důvěrně známý, že dokázal uklidnit hlubokou bolest, která byla uvnitř jeho hrudi. Ale ne na dlouho. Nikdy to netrvalo příliš dlouho.

Když jel navštívit Thea, nečekal, že uvidí Abriellu, která v závěsu se sestrou bude z nemocnice odcházet. Zatímco sledoval sestry dolů ulicí, na své plány ohledně návštěvy capa zapomněl.

„Jsem za tebe nadšená,“ řekla Abriella.

Alessa si přitáhla sestru blíž. „I já.“

Tommas přemýšlel, zda se Abriella usmívala. To, že byl v poslední době příčinou jejího neštěstí, nebo aspoň většiny z něj, sžíralo ten drobný zbytek duše, který mu ještě zbýval. Lidé by těm, které milovali, ubližovat neměli.

Bůh věděl, že vyrůstal v domě, kde to bylo to jediné, co kdy viděl. Jeho matka otce nesnášela, a otec jeho matkou pohrdal. Násilí. Chlast. Zneužívání.

Tommas chtěl něco lepšího, než bylo tohle, ale pak, když šel čas, se ve svých třiceti zapletl s dívkou o osm let mladší. Takovou, u které mafie určovala, že ji kvůli jejímu postavení a příjmení mít nemohl. A kvůli tomu, že pro ni díky svému postavení a příjmení nebyl dost dobrý.

Sakra.

Moc dobře to věděl.

Před všemi těmi roky?

Tommas nebyl hloupý, ale byla to zábava. Prostě jednoduchá, upřímná zábava s dívkou, která celá chutnala jako problémy a poskytovala mu naprosto nové vzrušení, které s ulicemi a s tím, že byl capo ani s mafií jako takovou, neměla nic společného. Časem se zábava s Abriellou postupně proměnila na společné chvíle v soukromém bytě, ve kterém měla svoje oblečení v jeho šatně, šátky, které visely na sloupcích postele a jejími tělovými mléky v koupelně.

Bylo to pro něj pohodlí.

Dostala se mu do krve.

Nakazila ho.

Tommas se ji snažil párkrát odříznout, jen aby zjistil, zda by dokázal dostat Abriellu ze své krve a nechat ji být. Zcela jasně v tom selhal, protože pohodlí se změnilo na lásku. Tommas dal Abrielle něco důležitého a zároveň ztratil kus sám sebe. Ona mu zatím ještě tu samou věc nedala.

Tommas se s povzdechem odlepil od lampy, díky které zůstával skrytý a vmísil se do záplavy lidí, kteří procházeli po plném chodníku. Hlavou sklonil jen tak, aby udržel svou tvář mimo pohled ostatních lidí a zvýšil tempo chůze, aby před sebou znovu uslyšel důvěrně známé hlasy.

„Takže pro oslavu na počest nenarozeného dítěte žlutá a zelená,“ řekla Abriella.

„Jo.“

„Adriano s tím souhlasí?“

„On souhlasí s čímkoli, díky čemu budu šťastná já, Ello.“

Tommas ten pocit znal, ale dívka, kterou chtěl, aby byla šťastná, mu to už nedovolila udělat. Ne tak, jako kdykoli dřív. Abriella si ho vždycky tak nebo tak držela od sebe na délku paže. Nikdy mu nedovolila, aby se dostal dost blízko, a když to udělala, tak zjistil, že se sám odtáhl.

„Na rohu je pěkný obchůdek s věcmi pro oslavy,“ řekla Abriella. „Chceš se tam jít podívat?“

 „Jasně.“ Alessa nevypadala, že by byla z nakupování nadšená.

„Co se děje?“ zeptala se Alessa.

„Přemýšlím, zda bych se tě na to měla zeptat,“ řekla Alessa.

Tommas se na chodníku zastavil a díval se na dívky. Míjeli ho další lidé. Abriella s Alessou se také zastavily. Pohledem zachytil Abriellin profil, protože se otočila, aby se podívala přímo na sestru. Koutky úst měla svěšené v zamračení.

Tahle žena byla se svými vysokými lícními kostmi, modrýma očima, jemnými rysy a krásnými ústy bláznivě nádherná. Její tvrdohlavost, černý humor a vzpurná osobnost, byla jen třešinkou na dortu. Od té ženy se nikdy nedokázal držet příliš daleko.

Dokonce i teď, když mezi nimi hořel spor a Abriella trvala na tom, aby ji nechal na pokoji, to Tommas stále nedokázal udělat. Musel ji sledovat. Chtěl se ujistit, že byla v bezpečí.

K čertu.

Musel ji vidět.

Jo, nádherná. Tommasovi nikdy nepřišla jako nic menšího. Dokonce, i když se mračila, dokonce i když brečela. Bože, stále si přál, aby to vůbec neudělala.

„Jsem v pořádku,“ slyšel, jak Abriella tiše řekla.

Nebyla.

Tón jejího hlasu ji usvědčoval ze lži.

Tommas to slyšel. Ty lži znal.

„Mluvila jsi s ním v poslední době?“ zeptala se Alessa.

„S kým?“

„Ty víš, s kým.“

Abriella se znovu rozešla. Pustila přitom ruku své sestry. Alessa ji rychle následovala.

„Hej, počkej,“ vykřikla Alessa.

Tommas je následoval. Tiše a nepoznán.

„Nechci o těch sračkách mluvit,“ zamumlala Alessa.

„Ello -“

„Prostě to nech být!“

Alessa popadla sestru za kabát a zatáhla dost silně na to, aby Abriellu zastavila. „Ello, mluv se mnou.“

„Nemůžu,“ zavrčela Alessa.

Tommase znovu začalo bolet na hrudi. Ona byla jeho jedinou slabinou. V životě plném násilí, nedůvěry a znechucení, měl jen jedinou dobrou věc, kterou nazýval svou. Tou jedinou věcí, která představovala světlo v jeho temnotě, to dobré na jeho špatnost.

Každá maličkost na Abrielle, která byla tak skvělá, byla pro Tommase i tak strašná.

Když byli dobří, byli tak zasraně dobří. I když jen když byli spolu, protože když byli rozděleni, byli ještě horší, než jen špatní. Bylo to nezdravé. Jako závislost, kterou jste nedokázali uspokojit. Jaakmile byli bez sebe, dělali pitomosti. Naprosté sračky, jen aby byli spolu. Navzájem se zraňovali a to jen proto, aby prostě byli spolu.

Slabost.

Místo, které paralyzovalo. Ničilo.

Abriella Trentini.

Dvacet dva let, modré oči, chytrá jako peklo, sladká jako cukr, ale jed pro jeho duši.

Jed, protože ho stále zabíjela. Dokonce to ani nevěděla. Zabíjela ho, když ho odmítala a když ho od sebe tlačila pryč. Jediná láska jeho života, která mu dokonce ani neřekla, že ho také miluje.

Abriella mu ta dvě slova vždycky odmítala dát. Miluji tě. I když byl na kolenou, pěsti zaťaté do jejích šatů a on sám měl ta slova na špičce jazyku, ale Abriella mu je stále odepírala. V posteli, kdy byla pod ním, nehty zarývala do jeho kůže, zatímco jí dopřával to, co měla ráda, tak ta slova nikdy nevyřkla. Žadonil o pravdu, dokonce, i kdyby to byla lež. Nikdy mu nedala to, co od ní potřeboval.

Zabíjelo ho to.

Abriella ho ovládala. Byla jeho chybou, blažeností i nenávistí. To všechno dohromady. Stále ji chtěl.

„Řekni mi to,“ požadovala Alessa.

Když se jeho milenka otočila dost na to, že si myslel, že by ho možná mohla zahlédnout, Tommas vklouzl hlouběji do uličky.

„Nemůžu,“ zopakovala Abriella.

„Proč ne?“

„Protože se mi po něm stýská.“

Tommas se opřel hlavou o cihlovou zeď, u které stál. Stačila jediná Abriellina věta a veškerá kontrola, kterou si Tommas ohledně chicagské mafie udržoval, vyletěla do povětří. Jediná zasraná věta to zničila. Zatímco Abriellin bratr, Joel, začínal ve snaze převzít po smrti Rileyho Conti místo bosse šikovat své spojence, Tommas se držel dál a snažil se zůstat v klidu.

To skočilo.

Konec.

Abriella mu chyběla.

Chtěl ji.

Odpověď byla prostá: chystal se ji mít.

Nevěděla to?

Abriella Trentini byla vždy jeho.

Tommas se odtáhl od zdi a v uličce vklouzl zpátky do davu lidí. Když se vydal zpátky k nemocnici, nepochyboval o tom, že ho Abriella neviděla.

Dostane ji.

Nejdřív musel vyřídit obchody.