TDPBB - 11. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Martina

Debbie

            Debbie se smutně podívala na pokusy Bogdany zašněrovat jí boty. Neexistoval žádný způsob, aby to zvládla. V noci se zvětšila o polovinu a půl. „Omlouvám se. Vypadá to, že se mi nohy opět zvětšily. Nedělej si starosti. Prostě si nechám dračí trepky.“

            Její komorná na ni vrhla vyděšený pohled. „Do trůnního sálu? S královnou Regentkou, dvořany a přítomným publikem? Nikdy!“

            „Nebo bych to mohla vynechat,“ řekla Debbie nadějně.

            Obvykle jí nevadilo sedět po Victorově boku, když se s tetou Agathou zabývali královskými věcmi. Bylo to mnohem méně nudné, než kdysi předpokládala, že by to mohlo být, jak Victor slíbil, ačkoli teta Agatha málem dostala záchvat, když se poprvé dozvěděla o Debbienině těhotenství, ale při představě zbožňující babičky, se uklidnila. Ale v této fázi jejího těhotenství se cokoli jiného než lenošení v jejích komnatách nebo procházky v zahradě, zdálo jako fuška.

            Bogdana jako by ji neslyšela. „Znám těhotenství. Mám tři malé vlastní děti! Před týdnem jsem si objednala nové boty, přesně na takovou příležitost. Dovolte mi, abych vám je přinesla na vyzkoušení.“

            Debbie se opřela, zatímco se její komorná hrabala ve skříni, pak jí představila výběr obuvi o půl čísla větší, než nosila obvykle, a všechny dokonale ladily s jejími nádhernými – a pohodlně střiženými mateřskými šaty z karmínového hedvábí. Její rostoucí bříško už neumožňovalo, aby se vešla do nějakého předchozího oblečení.

            Debbie vždy ocenila dobré boty. Bylo úžasné být princeznou a mít jich dost na výběr. Byl tam pár gladiátorských sandálů a pár balerínek, oboje z masivně měkké zlaté kůže. Další sada obuvi byla vyrobena z černé kůže, jedna z nich byla pár robustních bot s nízkými podpatky a jeden pár páskových kotníkových s volnou patou. A nakonec pár stříbrných lodiček a pár na vysokém podpatku se složitým černobílým vzorem.

            Ani za tu dobu, co Debbie přišla do paláce, si stále nezvykla žít v takovém luxusu. Měla za sebou dlouhou cestu z práce v non-stopu! A tak, i když byla stejně šťastná ve svých střapatých pantoflíčkách, stále si užívala výběr ze všech těch nádherných bot.

            „Tyhle, prosím.“

            Bogdana jí pomohla zavázat zlaté balerínky, které s jejími šaty vypadaly krásně. Debbie jí poděkovala - opravdu nepotřebovala pomoc, ale bylo hezké, že se nemusela natahovat, aby se dostala přes rostoucí břicho - a zamířila do trůnního sálu.

            Navzdory mírnému zpoždění s botami dorazila v čas. Teta Agatha už seděla na svém trůnu, s Victorem po boku. Když Debbie přišla, s úsměvem vyskočil, a běžel ji políbit. Naklonila hlavu, aby se setkala s teplem jeho rtů a vychutnávala si sevření silných paží kolem sebe a přivlastňovací pohlazení rukou přes břicho.

            „Jsi den ode dne krásnější,“ řekl, když jí nabídl rámě, aby ji dovedl ke křeslu vedle svého.

            Nedokázala se rozhodnout, co miluje víc, eleganci tohoto formálního gesta nebo jeho chlapeckou spontánnost, když běžel k ní.

            Miluju, když dělá obojí, pomyslela si, jak se usadila do nadýchaných sametových polštářů. Je to tak ... Victorovské.

            Jakmile se usadila, dveře se otevřely. Dvořanové přišli a zaujali své postoje, následováni zástupem občanů.

            Jakmile byli všichni usazeni, hlavní ministr si odkašlal. „V první řadě dnešního jednání je obchodní spor mezi ...“

            Ze zadní části davu se zvedl chór šelestu. Hlavní šéf vlády se odmlčel, když se šum zvýšil.

            Dav se rozdělil a udělal cestu pro Lorda Chamberlaina z Doru. Vykročil kupředu, dokud nestál před trůnem, před zraky davu.

            „Pane Chamberlaine, nevěděl jsem, že jste se vrátil do Rodicy,“ poznamenala teta Agatha.

            „Jsem zde na opravdu smutné misi.“ Lord Chamberlain ukázal na Debbie obviňujícím prstem. „Ta žena, která se odváží stát princi po boku, není princezna Eugenia!“

            Diváci zalapali po dechu. Debbienino srdce se skoro zastavilo z šoku z nečekané zrady lorda Chamberlaina. Okamžik, kterého se šest měsíců bála, nakonec nastal.

            Victorův hlas se velitelsky zvýšil. „Samozřejmě, že je.“

            „Určitě není!“ Zdálo se, že lord Chamberlain každou brutální vteřinu vrazí prst do Debbienina srdce. „Je to podvodnice - obyčejná - americká obyčejná podvodnice, která je náhodnou podobná princezně Eugenii!“

            „Je to princezna Eugenia,“ odsekl Victor.

            „Není, a můžu to dokázat!“ Lord Chamberlain lusknul prsty. Z davu vystoupili dva strážní. Mezi nimi byla žena, která vypadala stejně jako Debbie. „Tohle je skutečná princezna Eugenia!“

            Každý znovu zalapal po dechu. Debbie ztuhla. Ačkoli se jí celý svět roztříštil před očima, byla stále překvapená, jak moc si jsou s princeznou Eugenií podobné. Věděla, že vypadají téměř totožně, ale bylo jedno vědět to a druhé to vidět. Pokud by princezna Eugenia nebyla oblečena jinak, Debbie by si myslela, že se dívá do zrcadla.

            „Princezna Eugenia utekla od svých povinností,“ pokračoval lord Chamberlain, mluvil hlasitě, aby ho dav slyšel. „Kvůli zakrytí jejího zmizení se princ Victor oženil s touto dvojnicí. Ale dítě, které nosí, není žádný skutečný dědic.“

            Opovržlivě mávl rukou k Debbie. „Ta žena není z královské krve. Princ Victor se musí buď zřeknout své manželky a dítěte, nebo svého nároku na trůn!“

            „Samozřejmě, že se nevzdám své ženy a dítěte!“ Victor sevřel Debbie kolem pasu, aby se cítila v teple a bezpečí, a to navzdory úzkosti v žaludku. Hlasem, který slyšela jen ona, se zeptal: „Můžeme se přiznat?“

            „Nemyslím si, že máme na výběr,“ zašeptala Debbie zpátky. „Pokud nebudeme tvrdit, že princezna Eugenia je podvodnice. Ale neexistuje žádný způsob, že bych ji dostala do potíží za něco, co jsem udělala já.“

            „Máš skutečný smysl pro spravedlnost,“ zamumlal Victor. S povzdechem pokračoval: „Vypadá to tak špatně, že tvá šance být královnou bude odebrána. Bylo by to tak dobré.“

            Když se otočil k davu, Victor promluvil klidným a přitom velitelským hlasem. „Dobře tedy. Přiznávám jedno z obvinění Lorda Chamberlaina, ale jen jedno. Jméno mé ženy je Debbie James. Představovala princeznu Eugenii, protože jsme se navzájem zamilovali a byl to jediný způsob, jak se vzít. Debbie je moje družka a světlo mého života. Dítě, které nosí, je naše milované dítě. Já jej pokládám za víc než zlato. Pokud milovat znamená vzdát se trůnu, pak se ho vzdám. Rád.“

            Síla a vášeň jeho slov způsobila, že ho Debbie milovala více než kdy jindy. Kdo se staral, že ztratí jejich peníze, postavení a palác? Měli se navzájem. Nic víc nepotřebovali.

            Teta Agatha se postavila. Pohled, který vrhla na lorda Chamberlaina, by Debbie donutil, otočit se a utéct. „Ty hade v trávě! Kdo bude mít prospěch, pokud bude Rodica destabilizována nedostatkem dědice? Ty! Pokud budou naše peníze znehodnoceny, pak stoupnou akcie Doru! Tohle bylo tvé spiknutí po celou dobu!“

            Lord Chamberlain se ušklíbl. „To je stěží moje chyba, kdyby se princ Victor stal jen občanem Victorem, klesly by akcie.“

            „Vyděláš bez ohledu na to, jestli Rodica ztratí svého jediného dědice.“ Victorovy oči zaplály zlatým plamenem a zvýšil se mu hlas, až se zdálo, že se zbortí strop. „Vydělal bys také, kdyby moje družka zemřela a měl bych tak zlomené srdce, že už bych se znovu nikdy neoženil. Byl jsi to ty, kdo jsi poslal vrahy na mou pravou lásku!“

            „Ne,“ řekl lord Chamberlain. „Ne, nikdy jsem ...“

            „Lháři!“ Pronikavý výkřik přinutil všechny nadskočit. Pocházelo z nečekaného zdroje: princezna Eugenia. „Ty jsi lhář a vždycky jsi byl! Přivedl jsi mě sem s tím, že jsem se domnívala, že Rodica zoufale potřebuje mé ekonomické znalosti nebo brzy zbankrotuje!“

            „Určitě ne,“ řekla teta Agatha uraženě. „Jsme dost solventní.“

            Princezna Eugenia pohlédla na Lorda Chamberlaina s vrhajícími dýkami v očích: „Ty jsi mě přesvědčil, abych si vzala Victora lhaním o tom, jak jsme kompatibilní! Řekl jsi mi, že je fascinován ekonomikou a matematikou a miluje to! Řekl jsi, že jeho oblíbeným koníčkem je vytváření inovativních metod vyrovnávání rozpočtu!“

            Debbie se pokoušela představit si, jak se Victor baví tím, že vyrovná rozpočet, potlačila chichotání.

            „Ach, v paláci byl někdo, kdo miluje matematiku,“ pokračovala princezna Eugenia. „Byl tu někdo, kdo je ekonomický génius a můj dokonalý ženich. Ale není to princ Victor!“

            „Kdo to je?“ Zeptala se Debbie.

            Princezna Eugenie se usmála. „Pojď sem, Rade!“

            Vystoupil muž v obleku a přitom si pohrával s tužkou. Se svými bledými blond vlasy, dokonce ještě bledší kůží připomínal Debbie bílého králíka z Alenky v říši divů.

            Princezna Eugenie mu položila paži kolem ramen a podívala se na něj se zcela zbožňujícím pohledem. Byl to velmi známý výraz. Debbie to viděla po celou dobu, kdykoli se na ni povídal Victor.

            „Tady,“ řekl tiše Victor a jemně šťouchl do Debbie. „Teď víš přesně, jak vypadáš, když se na mě podíváš.“

            „Kdo je to?“ Zeptala se Debbie.

            „Radu Drogovič,“ odpověděl Victor. „Náš bývalý pokladník. Nečekaně odstoupil v den, kdy princezna Eugenie zmizela.“

            Současně princezna Eugenia říkala: „Radu Drogovič. Váš bývalý pokladník. A můj druh!“

            Teta Agatha zahrozila prstem k Radovi a princezně Eugenii. „Vy dva jste nemuseli uprchnout v noci, víš. Mohli jste mi to prostě říct. Našla bych pro Victora jinou princeznu.“

            „Omlouvám se,“ zamumlal Radu a svěsil hlavu. „Eugenia to chtěla udělat. Ale bál jsem se, že mě sníte.“

            „Možná bych byla v pokušení jíst tě,“ připustila teta Agatha. „Ale já bych to vlastně neudělala. Dobrý bože! Zdá se, že si každý myslí, že draci jsou zcela necivilizovaní. Obviňuji z toho všeho ty americké pohádky. Měla bych na ně uvalit embargo.“

            Princezna Eugenia pohlédla od tety Agathy k lordu Chamberlainovi a vypadala zmateně. „Tomu nerozumím. Ano, Radu mi rozmluvil, abych šla přímo za královnou Regentkou. Ale řekli jsme Lordu Chamberlainovi, že odjíždíme, proč a kam jdeme. Požádali jsme ho, aby to soukromě předal královně Regentce, aby mohli společně rozhodnout, jak nejlépe postupovat dál. Lorde Chamberlaine, tys nikdy neřekl královně Regentce, že víš, kde jsme?“

            „Určitě to neudělal,“ řekla teta Agatha.

            „Co na to řeknete, lorde Chamberlaine?“ Zeptal se Victor zlověstně.

            Lord Chamberlain se rozhlédl ze strany na stranu a Debbie připomínal ještěrku. „Takže možná jsem řekl pár malých lží pro dobrou věc. Všechno, co jsem chtěl, bylo, abys dala princi Victorovi šanci!“

            „Ach, takže tohle je tvá obhajoba?“ Vyštěkla princezna Eugenia. „Neobtěžuj se, lorde Chamberlaine. Radu a já jsme udělali nějaký výzkum, zatímco jsme se schovávali ve Viorelu. Zjistili jsme, že jsi zakoupil akcie, jejichž hodnota by narůstala, kdyby lidé ztratili víru v Rodicu a její akciový trh. Všechno to bylo jasné. Uhádl jsi, že miláček Radu je můj druh - samozřejmě že je, je jako mužská verze mě - a tak jsi mi zajistil, abych se spojila s Victorem, protože jsi věděl, že jakmile poznám Radu, tak s ním uteču.“

            „Ne!“ Protestoval Lord Chamberlain.

            „A pak jsi předstíral, že nevíš, kde jsem, abys zasel zmatek a zabránil Victorovi, aby si jednoduše našel jinou princeznu, a oženil se. Chtěl jsi, aby byla svatba zrušena na poslední chvíli, což by způsobilo pochybnosti a skandál, a ohrozilo by to budoucnost Rodicy. Neobtěžuj se to popřít!“

            Rty lorda Chamberlaina se zkřivily a zavrčel. „No ... Tak co když jsem to udělal? To je ještě daleko od poslání vrahů!“

            „Myslím, že jsi vrahy poslal ty,“ řekl Victor. „Myslím, že to, co princezna Eugenie právě přednesla, byl tvůj původní plán. Ale když jsem si našel ženu, která by mohla přijmout místo princezny Eugenie, rozhodl ses ji zabít, aby ses ujistil, že Rodica nikdy nebude mít dědice, a ty sis mohl nacpat vlastní kapsy na úkor blahobytu celé země… a životu nevinné ženy! A když to selhalo, přitáhl jsi princeznu Eugenii, abys zdiskreditoval mou ženu.“

            Victorovy oči plály zlatou a pěsti měl tak zaťaté, že mu zbělaly klouby. „Kdybys byl drak, vyzval bych tě na souboj! Neexistuje nic, co by mě potěšilo víc, než tě vidět, jak z mraků padáš mrtvý!“

            Lord Chamberlain udělal krok dozadu, pak další. Pak napřímil ramena a oslovil dav. „Princ je šílený! A princezna taky! Jsem naprosto nevinný!“

            „Lháři!“ Skřípavý výkřik přiměl každého nadskočit.

            Vyšel ze rtů staré dámy, která se pomalu a neústupně prodírala dopředu, opírající se o hůlku vyřezávanou ve tvaru draka. Přední nohy a stočený jazyk tvořily tři hroty, které se dotýkaly země a zakřivený ocas jako rukojeť. Žena o ni opřená, byla oblečená v černém plášti. Bílé vlasy jí visely v loknách kolem obličeje vrásčitého jako stará švestka.

            „Kdo to je?“ Zašeptala Debbie.

            „To by mě taky zajímalo,“ zašeptal Victor.

            „Slyšela jsem to,“ vyštěkla stará paní. S úšklebkem dodala: „Staré Sophronii nic neujde!“

            „Sophronie!“ Vydechla princezna Eugenie. Obešla Radu a vyběhla, aby starou paní objala. „Moje stará chůva! Myslela jsem, že tě sežrali vlci!“

            „Jsou tací, kteří si přejí, abych ležela v břiše tisíce vlků,“ řekla Sophronie svým praskajícím starým hlasem. Zamávala kostnatým prstem na lorda Chamberlaina. „Ano, něco takového mě přinutilo, abych si vymyslela svou vlastní smrt a skrývala se víc než dvacet let, aby nebylo objeveno tajemství, které jsem držela v mé dobré staré hlavě, než budu skutečně zabita. Neboť kdybych někdy řekla, co vím, byla bych záhubou pro takové, jako jsi, ty lorde Chamberlaine!“

            Každý zalapal po dechu. Znovu.

            „Ta stará žena je senilní,“ řekl lord Chamberlain. Tvář mu zrudla vzteky, když pokračoval: „Senilní blázen! Měli jste vidět scénu, ve které byla údajně roztrhána vlky! Všude byla krev! Bylo to strašné! Nechutné! Jaká osoba by takovou věc dělala?!“

            Sophronia vypustila dlouhý křik. „Ten, kdo věděl, že člověk, jako jsi ty, se vyhýbá krvi, tudíž nebádá příliš pozorně! Ten, jehož milý synovec se stal řezníkem a měl spoustu kbelíků krve po ruce! Ano, po tom mém tragickém skonu nebyl ten řezník schopen prodat žádná jelita. Mnohé z nich jim chyběly, ale nikdo nebyl dostatečně chytrý, aby věděl proč.“ Dlouze a srdečně se zachechtala.

            Victor si hlasitě odkašlal a přerušil ji uprostřed krákání. „Ach… moudrá ženo, Sophronie ... o jakém tajemství to mluvíte?“

            Sophronia se dopajdala dopředu a štípla ho do tváře. „Jaký hodný chlapec. Říká mi chytrá ženo! A takové nádherné tváře!“ Štípla ho víc, čímž způsobila, že zamrkal.

            „Tvé tajemství,“ vybídla Debbie a doufala, že ji přiměje, aby pustila jejího chudáka manžela.

            „Ano, moje tajemství!“ Sophronia pevně uchopila jeho obličej, když mluvila. „Matka princezny Eugenie byla vdova a nemocná, věděla, že na tomto světě nebude dlouho. Takže když porodila, poslala všechny z pokoje, kromě staré Sophronie.“

            Vidoucí úlevu Victora, Sophronia uvolnila jeho tvář, aby s gestem napodobovala hlas matky princezny Eugenie. „Phronsie, řekla (ona mi říkala Phronsie): „Bojím se, že lord Chamberlain je zlý člověk a královský dvůr je plný intrik. Musíš vzít jedno z mých dětí a odnést ji do místa, kde nikdo nikdy nebude znát její dědictví. Teprve pak si mohu být jistá, že alespoň jedno z mých dětí bude mít šťastný život.“

            „Děti?“ Řekla Debbie.

            „Jo, děti,“ vykřikla Sophronia. „Jedno dítě se vychovalo v paláci. A druhé s falešnou identitu jako sirotek se poslalo přes moře, aby bylo vychováno v Americe, nevědomé svého dědictví ... a jejího dvojčete sestry!“

            „Dvojčata?“ Vykřikla Debbie.

            „Ano, ony byly dvojčata, jako pár třešní na šťopce,“ řekla Sophronia. „Jediným rozdílem bylo, že jedna měla hvězdicové dračí znaménko na levém rameni a druhá na pravém. Zářivé hvězdy to byly.“

            „Tady je moje,“ zavolala princezna Eugenia. Stáhla si rukáv a odhalila na levém rameni třpytivou stříbrnou hvězdu.

            „Ach,“ zamumlal Debbie zklamaně. Na okamžik si myslela, že by mohla být dvojče sestry princezny Eugenie. Zavrtěla hlavou nad svou vlastní pošetilostí. Samozřejmě že nebyla. Nemohla být. Nebyla drak.

            Victorův pohledný obličej se rozpačitě nakrčil. „Na pravém rameni máš mateřské znamínko.“

            „Náhoda,“ řekla Debbie zachmuřeně. „Není to ani trochu stříbrná hvězda, je to velká fialová kaňka. Zapomeň na to, Victore. Kdybych byla drak, už bych si toho všimla.“

            Sophronia se zachechtala. „Ne s chytrou ženou, jako jsem já, která to dokázala zamaskovat! Ukazuje všem jen tetování!“

            „Tetování?“ Zopakoval Victor.

            „Ano, tetování,“ řekla Sophronia. „Velmi zvláštní tetování! Inkoust je smíchán se směsicí dračího jedu, že jen chytrá žena ví, že dává draka ke spánku, ale nikdy nedává bolest. Vytvořila jsem to vlastníma mazanýma rukama, to jsem udělala.“

            „Můžeme to vidět?“ Zeptala se teta Agatha a otočila se k Debbie. „Pokud jsi opravdu královského rodu, musí to být veřejně dokázáno, vzhledem k ... ah ... neobvyklým okolnostem.“

            Ačkoli se Debbie točila hlava možností, že je utajenou princeznou - a utajeným dračím měničem! - a přestože poté co ji Victor na znaménko líbal, se cítila lépe, starý stud a úzkost ji stále nutila váhat, aby ho ukázala.

            Victor jí stiskl ruku. Ztišil hlas jen pro její uši a řekl: „Nemusíš to nikomu ukazovat, pokud nechceš. Můžeme vymyslet jiný způsob, jak dokázat, kdo jsi.“

            Debbie zasáhla citlivost a péče jejího manžela. Bylo ovšem zřejmé, že kdyby neprokázala, kdo je, a nyní i na veřejnosti, vždy existují pochybnosti, které by podkopaly Victorovo postavení dědice a celou jeho zemi spolu s ním. „To je v pořádku. Ukážu jim to.“

            Snažila se necuknout, vytáhla rukáv a odhalila ošklivou skvrnu jejího mateřského znamení pro všechny hladové oči, aby ho viděly.

            „Ano, to je moje práce,“ řekla Sophronia.

            Dav nadšeně zamumlal.

            Debbie se podívala na starou ženu. „Nemohla jsi to udělat trochu méně ohavné?“

            Sophroniny vybledlé oči se zmateně přimhouřily. „Co říkáš? Je to nádherný design! Nepoznáváš to? Je to perfektní mapa tvé drahé země, Doru, to vše v nejbohatším královském purpuru!“

            Tlumené odfrknutí způsobilo, že Debbie pohlédla na svého manžela. Rty se mu chvěly a ramena třásla. V jantarových očích tančily jiskry světla. Zjevně se snažil, aby se nerozesmál na celé kolo.

            Neexistoval žádný způsob, jak by od něj dostala odpověď, a tak se otočila k tetě Agathe a sykla: „Je to opravdu to, co to je?“

            Teta Agatha zvládla svou hysterii zvládnout trochu lépe, ale hlas se jí stále otřásl, když tiše odpověděla: „Teď, když vím, co to má být, vidím podobnost. Tak nějak.“

            „Skvělé,“ zamumlala Debbie. „Mám to štěstí. Kdo jiný dostane politováníhodné tetování dříve, než je dost starý na to, aby k tomu něco mohl říct?“

            Sophronia se na ně všechny podívala. „Můžu být ve věku, ale můj sluch je dokonalý!“

            „Promiň, moudrá ženo,“ řekla teta Agatha.

            Debbie a Victor také přidali své omluvy. Pak si Victor hlasitě odkašlal. „Řada zločinů lorda Chamberlaina byla ověřena svědectvím. Stráže!“

            Lord Chamberlain se otočil a pokoušel se utéct z místnosti. Na starého muže se pohyboval rychle.

            Ale ne dost rychle.

            „Ach ne, ne!“ Vykřikl Victor a vrhnul se na něj. Svalil lorda Chamberlaina lícem dolů na podlahu a zasadil koleno do páteře padlého dvořana. „Stráže! Vezměte ho do žaláře!“

            Lord Chamberlain byl odtáhnut ven se sborovým bučením od davu.

            „Dobré s pánembohem,“ poznamenala teta Augusta.

            Victor se oprášil a vrátil se na místo vedle Debbie. Sophronie se zeptal: „Může být tetování odstraněno?“

            „Perfektní mapa to je,“ zamumlala Sophronie.

            „Jen dokázala svou identitu lidem,“ řekl Victor hladce. „Občané Rodicy to musí vědět. Ještě důležitější je, může být Debbienin drak propuštěn?“

            „Ach ano,“ řekla Sophronie. „Přinesla jsem speciální srdeční balzám. Ten to udělá v mrknutí oka.“

            Victor se jemně dotkl Debbienina ramena. „Jsi připravená? Staneš se drakem ... bude v tvém životě velká změna.“

            „Já vím,“ odpověděla Debbie. „Ale teď, když vím, že je to možné, chci to udělat. Něco na tom mi prostě připadá tak správné.“

            „To proto, že jsi byla drak po celou dobu.“ Victorova ruka pohladila cestu z jejího ramena k vypouklému bříšku. „A tak i naše dítě. Moji dva vzácní draci.“

            Debbie se otočila k Sophronii. „Nebude to bolet moje dítě, že ne?“

            Stará chytrá žena zavrtěla hlavou a tvářila se vyděšeně. „Ani náhodou! Tvé miminko se rozzáří za dobrý let! Není správné, aby se dračí miminko narodilo, aniž by si zalétalo v děloze.“

            Debbie nabídla Sophronii rameno. Stará žena vytáhla ze svého velkého prsa malou hliněnou sklenici a pak ji otevřela. Ostrý pach bylinek a pepře se vznesl do vzduchu. Sophronia nabrala na prsty průsvitnou mast a začala ji třít do Debbienina mateřského znamínka.

            Debbienina pokožka mravenčila a naskočila jí husina. Mast jí neublížila, ale cítila se velmi horká. Mohla téměř cítit, jak se jí otvírají póry, jakoby její kůže chtěla vše vstřebat.

            Jak stará žena pokračovala vmasírováním masti do kůže, teplo se jí šířilo z ramena, až zaplavilo celé tělo. Její krev jí v žilách protékala horká. Bylo to, jako by měla horečku, ale necítila se špatně. Místo toho se cítila mnohem lépe, než kdy předtím, jako by byla po celý život mírně nemocná, aniž by si to uvědomila, a nakonec byla uzdravená.

            Sophronia ustoupila. Debbie pohlédla dolů. Škaredá skvrna, se kterou strávila život, byla pryč. Na jejím místě byla jediná třpytivá stříbrná hvězda, zrcadlový obraz princezny Eugenie.

            „Je to opravdu šťastná hvězda,“ zamumlal Victor. Zvýšil hlas, aby zazněl po obrovském sále a zvolal: „Hle, Princezna Debbie z Doru, nyní princezna z Rodicy, z pravého královského rodu a dračí měnič!“

            Dav vykřikl jako jeden, „Sláva princezně Debbie!“

            Debbie se podařilo udělat pukrle. Z toho všeho co se stalo, se jí točila hlava. Lord Chamberlain se ji pokusil vraždit, byla utajená princezna, byla dračím měničem a z jejího ošklivého mateřského znamínka byla opravdu krásná značka krásy. A nebyla Američanka. A princezna Eugenia je její dvojče.

            Předpokládala, že by se teď měla pokusit navázat nějaký sesterský vztah, aby dohnaly ztracený čas.

            „Hej, princezno Eugenie,“ řekla Debbie. „Měly bychom se sejít a ... um ...“ Její představivost se zastavila. Pokud věděla, jediné, co princezna Eugenia dělala pro zábavu, bylo, že se zabývala matematikou, ekonomikou a financemi. Měly bychom se podívat na burzu?

            Teta Agatha ji zachránila. „U paláce je okouzlující čajovna. Měly byste jít a společně si užít čaj a koláčky.“

            Debbie i princezně Eugenii se ten návrh líbil.

            „Mám ráda čaj,“ řekla princezna Eugenia.

            „Perfektní. Mám ráda koláče.“ Debbie si poplácala břicho. „Zvlášť teď.“

            Pomalu se každý rozptýlil. Princezna Eugenia odešla s Raduem a Sophronií. Teta Agatha propustila zírající diváky a šla si zdřímnout. Victor a Debbie konečně zůstali sami.

            Padli si do náručí. Victorovy polibky a laskání se zdály, že hoří omamným teplem. Ale tak jak Debbie milovala líbat se s ním, nebyla na to zaměřena, jak byla obvykle. Cítila se divně. Jako by měla závrať. Neposedně.

            „Strop je tak nízký,“ slyšela sama sebe. Ale to nedávalo smysl. Strop byl tak vysoký, jak žádný jiný. „Co mi to Sophronia udělala? Cítím se tak divně.“

            „Cítíš svého draka.“ Viktor vzal její obličej do dlaní. „Slyšíš ji? Poslouchej.“

            Debbie si nebyla jistá, co tím myslí. Co měla poslouchat?

            Pak v ní promluvil hlas. Byl to ten stejný hlas, který slyšela celý svůj život, ten slabý vnitřní hlas, o kterém si vždycky myslela, že byl její vlastní srdce a duše. A taky byl. Ale byl to i její drak. Slyšela ho teď mnohem jasněji, jako syčení meče, který byl vytažen z pochvy.

            Musím létat.

            „Říká, že musí létat,“ řekla Debbie Victorovi.

            „Ano, samozřejmě.“ Victor se na ni usmál. „No tak! Je čas roztáhnout křídla!“

            Popadl ji za ruku. Když udělala krok vpřed, uvědomila si, že váha, pomalost a únava jejího těhotenství zmizely. Její břicho bylo stejně obrovské jako předtím, ale měla novou sílu a energii. Cítila se na nohou lehčí než kdy předtím.

            Když udělala druhý krok, spadly jí boty. Klopýtla, ale Victor ji chytil, než mohla spadnout.

            „Co ...?“ Podíval se na boty.

            Debbie se zasmála. „Jsou o velikost a půl větší než obvykle. Dnes ráno jsem měla nohy oteklé. Myslím, že se to maminkám draků nestává.“

            „Předpokládám, že ne.“ Viktor zvedl jednu z bot. „Kdybys ode mě utekla na plese, mohl bych ji použít, abych tě našel.“

            „Nikdy bych od tebe neutekla. Zapomeň na boty, Victore. Chci létat!“

            Bosá, běžela po chodbě a smála se jako hrající si dítě. Victor musel běžet, aby ji dohnal. Společně odešli z paláce a vstoupili do háje, kde je mohutné stromy schovávaly před zvědavýma očima.

            „Jak to mám udělat?“ Zeptala se tichým šepotem. Nepochybovala, že by se mohla přeměnit - slyšela hlas svého vlastního vnitřního draka - ale myšlenka na to ji naplnila bázní a úžasem.

            Je to snadné, syčel její drak.

            „Je to snadné,“ řekl Victor. Odstoupil a udělal jí prostor, než řekl: „Jen se podívej na oblohu a mysli na to, jak moc chceš létat. Vzpomínáš na tři poklady draka?“

            Debbie si vzpomínala. Byla to jedna z věcí, na kterých ji Victor trénoval, aby lépe zosobňovala princeznu Eugenii.

            „Čest.“ Tu měla, alespoň předpokládala; lhala o své identitě, ale byla ochotná vzdát se, než aby obvinila princeznu Eugenii, aby se zachránila.

            „Zlato“. Zlato se jí líbilo, ale pouze ve spojení nějakého konkrétního šperku. Teď už mohla cítit přítomnost zlatých prstenů, které Victor nosil. Kdyby zavřela oči, mohla by se jich dotknout. A náhrdelník, který jí Victor dal, byl cítit ještě mnohem cenněji, s lahodným chladem proti horké kůži ...

            „Otevřená obloha.“ Debbie pohlédla kolem zelených listů nahoru do nekonečné modré oblohy. Chtěla letět nahoru a být její součástí, být v ní volná. Pokud by jí u nohou ležela hromada zlata, ale jeho cena by byla, že by měla zůstala na zemi o jednu vteřinu déle, nezaváhala by se ho kvůli šanci létat na otevřeném nebi vzdát ...

            Žár jí protékal žílami. Její končetiny se prodloužily, ale s příjemným pocitem, jako by měla dobré rozpětí. Zaostřil se jí zrak a zelená vůně listů a čerstvá vůně mraků se zesílily. Zaťala ostré drápy do měkké země a rozložila křídla. Svaly se napjaly, když se připravila, a pak vyskočila do vzduchu.

            V okamžiku byla nahoře, její velká křídla bila do vzduchu a ona stoupala do nebe. Byl to slavný pocit lehkosti, svobody a moci. Spirálovitě se otočila a pozoroval palác a zahrady, jak se pod ní zmenšují, libujíc si ve své nově nabyté schopnosti. Debbie stoupala do vzdušných proudů, proháněla se dovnitř a ven z měkkých mraků a upadala do závratných hlubin.

            Zlatý drak, kterým byl Victor, se k ní připojil, snadno letěl vedle ní, opakujíc její divoké lety. Natáhla křídlo, aby jím přejela po jeho, a tak si hráli ve vzduchu, hltali se navzájem rychlými pohyby svých křídel, honili se, stoupali a klesali a nechali se unášet na otevřeném nebi.

            V bříšku jí její dračí miminko třepotalo křídly potěšením.

            On bude silným letcem, zasyčel její drak.

            On? Zeptala se Debbie.

            Ano, on. Váš první syn.

            Nebesa začala svítit červeně, zatímco slunce svítilo a pak se tlumilo na jemnou fialovou. Victor vedl Debbie dolů, dokud nedorazili do háje.

            Dívala se na něj, jak se proměnil v muže a toužila stát se ženou, aby ho mohla políbit a poděkovat mu za to, že jí ukázal oblohu. S touto myšlenkou se to stalo.

            Šla k němu, políbila ho a poděkovala mu. Opřela se o jeho teplý bok a řekla: „Můj drak říkal, že naše dítě je syn.“

            „Opravdu? Nepochybuji o tom.“ Victor jí položil ruku na bříško. „Jen si pomysli, miláčku. Ještě jeden měsíc a budeme mít našeho syna v náručí.“

            „Ach!“ Vykřikla Debbie. „Musíme se před tím vzít.“

            Victor se na ni podivně podíval. „Už jsme oddaní.“

            „Ano, ale kněz řekl: “Vy, Eugenie, berete si Victora,„ a “Vy, Victore berete si Eugenii.„ Nejsem si jistá, že je to legální.“

            Zdálo se, že to Victor zvažuje. „Určitě nejsem ženatý s Eugenií jen proto, že kněz vyslovil její jméno. Jsem ženatý se ženou, která se stala mou při obřadu. Což jsi ty.“

            „Chci další svatbu,“ řekla Debbie tvrdohlavě. „Jen pro případ. Nemusí to být velkolepé. Ale chci se ujistit, že jsme skutečně svoji před tím, než se narodí náš syn.“

            Victor jí poplácal po rameni. „Jak si přeješ. Teď, když o tom přemýšlím, je pravděpodobné, že je dobré lidi ujistit, že je vše správně. I když, během posledních několika měsíců toho měli k ujištění až až.“

            „Vážně?“ Debbie zavrtěla hlavou. „Pro mě je stále těžké, abych to všechno pobrala. Nemohu uvěřit, kolik se toho za posledních šest měsíců změnilo a nyní se v posledních šesti minutách změnilo více. V jednu chvíli jsem se vydávala za princeznu a v další jsem zjistila, že jí jsem skutečně. A mám sestru! Je toho hodně ke vstřebání.“

            „A jsi těhotná,“ dodal Victor a pohladil jí bříško. „A jsi drak. A brzy se budeš vdávat - podruhé - s mužem, který tě miluje víc než všechno své zlato v trezoru.“

            „A už nejsem panna.“

            Victor jí smyslně pohladil na zádech, což jí poslalo přes páteř zamrazení… a pak se přesunul dolů. „Jsi si tím jistá? Mohl být malý kousek panenství vynechán. Nějaký malý kousek pokožky, na které jsem ještě nepoložil ruce. Nebo ústa.“

            Debbie se naklonila k jeho dotyku a zrychlil se jí dech. „Jestli je na mě ještě stále něco z panny, nemůžu čekat, až to drak sežere.“

            Victor se zasmál. A pak drak zvedl svou družku, jeho nejcennější poklad, a odnesl ji do svého doupěte.