LTC - 2. kapitola

Překlad: Mishaacka

APRIL

Kurva.

Auto nestartuje.

Stojím na univerzitním parkovišti, zvednu kapotu a podívám se tam, jako bych věděla, co se tam děje. Mámě zavolat nemůžu, je v práci a tak mi nepomůže. Téměř v hlavě slyším Zacha s jeho ´Já jsem ti to říkal´, protože mi řekl, že se tohle stane. Můžu zavolat Trillian? Možná bych mohla jít na autobus a o tohle si dělat starosti později. Taky jsem si pravděpodobně měla zařídit pojistku na auto. Sklopím kapotu a vytáhnu telefon.

„Ahoj April,“ odpoví zadýchaně Trill.

Skvělé, právě jsem se stala kazišukem šťastného páru.

„Něco potřebuju, ale to je v pohodě, můžeš se vrátit k-“

„Co potřebuješ?“ zeptá se nekompromisně. „Jsi v pořádku?“

Povzdechnu. „Porouchalo se mi auto a já jsem přemýšlela jestli-“

„Kde jsi?“ zeptá se a ztiší hlas. „Je v pořádku, tak se uklidni, Zachu.“

Zach je tam? No bezva.

„Na univerzitě.“

„Budeme tam za deset minut,“ řekne.

„Díky, Trill,“ zamumlám do telefonu.

„Od čeho jsou přátelé? Uvidíme se za chvilku.“

Zavěsíme.

Zarazím se, když uslyším zvuk motorky. Otočím hlavou a uvidím Zacha, který vjíždí na parkoviště. Zaparkuje motorku vedle mého auta, v tmavých džínách, bílém tričku a kožené vestě vypadá zatraceně k sežrání. Vlasy mu trčí do všech stran, když si sundá přilbu a modrým pohledem mě vyhledá. Proč on je zrovna ten, který přijede a zachrání mě?

„Měla jsi mi zavolat, April,“ řekne místo pozdravu. „Víš, že bych přijel. A taky jsem ti říkal, že se tohle stane.“

„A to je ten důvod, proč jsem nechtěla, abys přijel,“ pokrčím rameny a kousnu se do rtu. „Mohla přijet Trill.“

Potom bych se nemusela vypořádat se Zachem.

„Ví Trill něco o autech?“ zeptá se, zazubí se a přiblíží se ke mně.

„A ty?“ zeptám se a založím si ruce na hrudi. „Přišly bychom na to. Nejsme úplně neschopné.“

Nebo by zavolala Xanderovi, aby nás zachránil.

Hravě se ušklíbne. „Není toho moc, co bych neuměl, zlatíčko.“

V hlavě se mi přehraje několik vtipných scének, něco jako ´Jak se stát monogamním´ nebo ´Jak se vyspat s holkou více než jednou´, ale držím pusu na zámek. Nakonec je tady, aby mi pomohl.

„Spolkla jsi jazyk? To nejsi ty, April,“ zamumlá a zvedne kapotu. Nemůžu si pomoct a zírám na jeho svalnaté ruce a jeho zadek, když se ohne a zkoumá motor.

„Co tam je za problém?“ zeptám se, když se narovná a obrátí se ke mně.

„Myslím, že je to karburátor. Vezmu tě domů a pak se vrátím vyřešit tvoje auto.“

„Jsi si jistý? Můžu-“

„April,“ řekne. „Pojď sem.“

Jdu k němu a vzdorovitě se na něj dívám. „Jsem vděčná za tvoji pomoc, ale neříkej mi, co mám dělat, pokud netoužíš mít moji nohu v rozkroku.“

Usměje se. „Tolik žáru v takové malé holce.“

„Nejsem malá.“

„Jsi mrňavá. Jako maličký skřítek.“

„Jsi blbec.“

„Blbec, který ti přijel na pomoc,“ odpovídá. „Ať tak nebo tak, konečně sedneš na moji motorku.“

„Konečně?“ zeptám se a několikrát zamrkám.

Olízne si spodní ret a odvrátí pohled. „Tak pojď, vypadneme odsud.“

Zamknu auto a nechám Zacha, aby mi nasadil helmu. Uvědomím si, že mi dal svoji, protože tam byla jenom jedna a on žádnou nemá.

To je od něj… milé.

Vklouznu za něj a chytnu se jeho vesty, protože se pokouším nedotýkat jeho těla. Poslední věc, kterou potřebuju, je připomínat si něco, co nemůžu mít. Najednou mě chytne za obě ruce, omotá si je kolem pasu, takže mám ruce na jeho tvrdém břiše. Ztuhnu, ale držím se ho. Nepřipustím, abych spadla z motorky jenom proto, že jsem byla tvrdohlavá. Bylo od něj milé, že přijel a vyzvedl mě. Někde v hloubi duše jsem věděla, že tady pro mě bude, kdykoliv budu potřebovat. Myslím si, že ve skutečnosti je to mnohem složitější, protože mezi námi je něco víc, než jen přátelství. Nakonec to ale nikdy nebude tak, jak bych si přála, aby to bylo, a to je na tom právě to těžké. Když motorka zastaví, tak si uvědomím, že nejsme u mě, ani u Zacha. Zach zastavil na ulici, kde jsou obchody, restaurace a kavárny.

Sundám si helmu a zeptám se ho, „Potřebuješ něco vyzvednout?“

Zakroutí hlavou. „Ne. Mám hlad, takže tě beru na oběd.“

Stisknu rty, protože mě sem vzal, aniž by se mě zeptal, ale jsem taky hladová, takže opustím tuhle bitvu a nechám ho tentokrát vyhrát.

„Dáváš něčemu přednost?“ zeptá se, když položí helmu na zadní sedadlo motorky a přesune se na chodník.

„Můžeme jít dolů a uvidíme, na co narazíme, ne?“ navrhnu a jako první zahlídnu čínskou restauraci. „Nebo máš místo, kam pravidelně chodíš?“

„Ani ne,“ přizná se. „Rád věci střídám.“

„Jo, já vím,“ zamumlám si pod nosem a zastavím se před rybí restaurací. „Co třeba tady?“

„Dobrý nápad,“ odpoví a s rukou na zádech mě vede dovnitř. Ignoruju ten dotyk a vejdu dovnitř, usměju se na servírku, která nás usadí u stolu v koutě.  Zach pro mě odsune židli, posadím se a čekám, až udělá to samé. Sedne si a na telefonu něco zmáčkne, než ho položí na stůl.

„Trillian se chtěla ujistit, že je všechno v pořádku,“ vysvětlí mi, nakloní se dopředu a opře se lokty o stůl, pozoruje mě. „Zrovna jsme byli běhat, když jsi zavolala.“

Aha, tak to vysvětluje její zadýchaný hlas. Aspoň jsem nepřerušila nic důležitého. „Co mám udělat se svým autem?“ zeptám se ho a vyklenu obočí.

„Napsal jsem Triggerovi, aby to omrknul a odtáhl ho ke mně, kde to pak vyřeším,“ řekne a v modrých očích má odhodlání. „Měl bych ti ho zítra přivézt.“

„Jsi si jistý? Můžu ho zavézt do servisu, to není-“

„April, udělám to,“ prohlásí a přeruší mě. „A dřív než se zeptáš, tak ne, nebudeš mi za to platit.“

Otevřu pusu a on povytáhne obočí, jako by mě vyzýval, abych se s ním hádala.

„Nečekám, že za mě budeš něco platit, zvládnu to pokrýt,“ řeknu mu potom, co nám servírka přinese menu.

„To se nestane,“ odpoví, očima teď projíždí nabídku. „Krabí burger vypadá lákavě.“¨

„Tak potom zaplatím oběd,“ prohlásím. Nejsem jednou z těch holek, kterým se líbí, když za ně jiný platí. Ráda platím sama za sebe a není mi příjemné, když je to jinak.

Zach si povzdychne, jako by to měl se mnou těžké a sklopí dolů menu. „Jsem si jistý, že oba víme, že tohle se nestane.“

Stisknu rty. „Je to fér. Ty mi opravíš auto a já tě pozvu na oběd. Ber a dávej.“

V rádiu se ozve písnička Patty Smyth.

„Podívej. Starám se o lidi, na kterých mi záleží, April. Proč se kvůli tomu na mě díváš, jako bych byl nějaký zasraný kriminálník? Jsem tady, já platím. Takhle to chodí. Nejspíš by sis na to měla zvyknout,“ řekne, usměje se na mě a mrkne. „A teď, co by sis dala? Chceš se rozdělit o talíř s mořskými plody?“

Rozčiluje mě.

„Štveš mě,“ řeknu mu.

Vše, co dostanu jako odpověď, je ďábelský úsměv, takže přesunu svoji pozornost k nabídce a snažím se ho ignorovat.

Zatraceně, má pravdu, talíř s mořskými plody vypadá dobře.

Rozdělíme se, a když dojíme, tak zkouším zaplatit, ale ten bastard vyhraje.

 Zaplatí, potom mě zaveze domů, kde mě vysadí a odjede opravit moje auto.

Ale než odjel, tak jsem mu poděkovala.

Může být rozkazovačný a panovačný hrubián, ale jsem mu vděčná za vše, co pro mě dělá.

„Nemáš zač, April,“ řekne a v očích mu jiskří pobavení. „Víš, že kdykoliv budeš něco potřebovat, tak jsem tu pro tebe.“

„A já ti to všechno vrátím,“ řeknu mu.