ITF - 5. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

O PÁR HODIN POZDĚJI JSME PŘISTÁLI na soukromém letišti v Londýně. Když se Vladův nový Learjet zastavil, vyrazila jsem ze sebe vzduch, který jsem mimoděk zadržovala.

Vlad na mě pohlédl a ušklíbl se. „Potom, co jsme právě prožili, se bojíš létání?“

„Není to přímo o létání,“ přiznala jsem kysele. „Spíš mi dělá starosti zřícení.“

Letadlo bylo úplně nové, protože Mircea pomocí kouzla přinutil Vladovy piloty, aby to staré nechali zřítit. My sami jsme unikli jen díky tomu, že Vlad otevřel dveře a těsně před nárazem se mnou vyskočil. Upíři sice dokážou přežít leccos, ale v letadle, které dopadlo volným pádem na zem, neměl nikdo šanci.

„Zkontrolovali jsme každého, abychom se ujistili, že nikdo není pod Mirceovým vlivem,“ připomněl mi Vlad. „A stejně by nenechal naše letadlo zřítit, dokud jsi s ním spojená.“

„Což už doufám nebude dlouho trvat.“

Během našeho letu z Rumunska do Londýna jsme žádné nové „zprávy“ neobdrželi. To, že jsem netušila, co měli Mirceovy únosci za lubem, mi drásalo nervy. Ale aspoň jsem nebyla mrtvá, což mohlo znamenat, že ti tajemní čarodějové vzali Vladovy hrozby vážně. Ale také nám ještě nikdo neoznámil, že jsme dostali balíček v podobě Mircey svázaného širokou červenou mašlí. Ať už byl za jeho únosem kdokoliv, vypadalo to, že nepospíchali se ho zbavit.

„Kde se máme s Mencheresem setkat?“, zjišťovala jsem, zatímco Vlad otvíral dveře od kabiny a vysunoval schůdky.

„Tady,“ odpověděl z venku hlas s cizokrajným přízvukem. Ještě než jsem měla čas překonat své překvapení, vyběhl po schodech muž s černými vlasy do půli zad.

Vlad pozdravil Mencherese objetím, důkaz přátelství, které bylo dopřáno jen pár vyvoleným. Ale Vlad o Mencheresovi často mluvil jako o svém „ctihodném předkovi,“ takže mě nepřekvapilo, když ho jmenovaný políbil na obě tváře.

Nakonec se Mencheresovy uhlově černé oči obrátily na mě, a já se ptala sama sebe, proč si vůbec dával tu námahu snížit svou auru na sotva znatelnou úroveň. Vypadal jako atraktivní dvacátník, ale pohled do jeho očí člověku připadal jako skoro skok časoprostorem přímo do antické minulosti. Byl tak starý, že jedna z pyramid v Gíze byla určitě určená pro něj.

„Leilo,“ řekl a napřáhl ke mně ruku. Potřásla jsem si s ní, protože díky mým izolujícím rukavicím nehrozilo nebezpečí, že mu dám elektrošok.

„Děkuji, že jsi přišel,“ řekla jsem. I když nevím, proč, chtěla jsem dodat, ale nechala jsem si to pro sebe. Mencheres nedokázal Mirceovu kletbu zvrátit už předtím, i když se opravdu snažil. Jestli se mu mezitím nepodařilo přijít na něco jiného, tak jsem neměla tušení, proč ho chtěl Vlad vidět.

„Byl jsem v New Yorku, takže to byl krátký let,“ odpověděl Mencheres, aniž by dal najevo, že kvůli našemu střetnutí nechal všechno ležet a běžet.

„Kde je Kira?, zeptala jsem se, když Vlad stiskl knoflík a schůdky se zasunuly nazpátek.

„Zůstala tam,“ zněla Mencheresova odpověď doprovázená uvolněným mávnutím ruky. „Nebyl důvod, aby přerušovala svou návštěvu u sestry.“

Při slově sestra mnou projela ostrá bolest. Mé vlastní sestře Gretě jsem slíbila, že jakmile bude Szilagyi mrtvý, tak se budou moci spolu s naším otcem vrátit zpátky ke svému životu. Ale sotva se tak stalo, tak jsem byla opět přinucena svůj slib porušit. Greta nebyla zrovna potěšena, že se musí na neurčitou dobu ukrývat. Stejně tak můj otec.

Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si nevšimla, že Vlad dal pilotům pokyn ke startu. „Kam letíme?“, chtěla jsem vědět a tiskla se k jednomu křeslu v kabině, když motory začaly opět řvát.

„Nikam,“ zněla Vladova odpověď. „Jen tak vysoko, že nás nikdo nebude moci odposlouchávat.“

Mencheres se posadil do jednoho z křesel, a já ho napodobila. Letadlo dokázalo docela rychle vzlétnout, když Vlad chtěl a jeho piloti očividně věděli, že spěchal.

„Drink?“, zeptala jsem se Mencherese a kývla směrem k minibaru. To, že upíři potřebovali ke svému přežití krev, neznamenalo, že jsme si občas nedopřáli kapku něčeho dobrého.

Naklonil hlavu. „Whisky, jestli máte nějakou.“

Vlad na něj vrhl sarkastický úsměv. „Podle tvého ne moc náročného výběru jsi asi byl příliš dlouho u Bonese.“

Mencheres mu úsměv vrátil. „Kdybyste si oba nebyli tak podobní, tak byste mohli být přátelé.“

Odfrkla jsem si a podala Mencheresovi jeho pití. Sice jsem neměla ponětí, proč Vlad pociťuje k Mencheresovu spolu regentovi takový odpor, ale nevěřila jsem, že by se to v dohledné době změnilo.

„To by stačilo,“ řekl Vlad a s odpovídajícím gestem smetl téma Bones ze stolu. „Temné umění je jedna z mála věcí, které jsou dle upířího práva zakázané, ale podobně jako Mircea je pár takových, kteří ho praktikují potají dál. Potřebuji někoho, kdo by mi v tomto světě posloužil jako průvodce, a to teď hned.“

Mencheres se předklonil dopředu a zatvářil se velmi vážně. „Ty jsi příliš známý, než aby ses mohl v těchto kruzích objevit nenápadně, a upíři, kteří praktikují čarodějnictví, jsou připraveni zabíjet, aby zabránili svému prozrazení.“

S tím jsem mohla jen souhlasit, a zasáhly mě výčitky svědomí, protože jsem to byla já, kdo Vladovi řekl, že musíme pouto bezpodmínečně zlomit.

„Musí tu být ještě nějaká jiná možnost…“

„Není,“ přerušil mě. Jeho tón zněl drsně, ale ruka, kterou mi položil na paži, byla jemná. „Kdyby měli čarodějové, kteří Mirceu zadržují, v úmyslu ho vydat, tak už by na mou výzvu zareagovali. Jejich mlčení znamená, že buď mají stále ještě v úmyslu ho zabít, nebo přemýšlí nad tím, jak by ho mohli proti mně nejlépe využít.“

I když se mi žádná z těch možností nelíbila, nechtěla jsem, aby byl Vlad v ještě větším nebezpečí. Ve světě upírů byl Vlad díky svým schopnostem skoro před každým v bezpečí, ale v tajemném podsvětí, ve kterém panovala magie? Tam by mu nepomohla ani jeho obávaná pyrokinetická síla.

„Navštívíme tu královnu voodoo ještě jednou,“ řekla jsem. „Možná, že ji něco napadne.“

„Doteď nezmohla nic, a kdyby ji něco napadlo, tak by mi to řekla.“ Další dodal dost kategoricky. „Marie Laveau by byla nadšená, kdybych jí byl zavázán takovým způsobem. Sbírá od lidí laskavosti jako lichváři peníze.“

„Kdo jsou ti čarodějové, a jak je možné, že mají Mirceu ve své moci?“, přemýšlel Mencheres nahlas.

Vlad ze sebe vyrazil zvuk frustrace. „Kdybych věděl na některou z tvých otázek odpověď, tak už bych byl dávno na cestě, abych je zabil, místo toho, abych dřepěl tady.“

Vysvětlila jsem Mencheresovi, co Vlad zřejmě zapomněl zmínit. „Ať už byli kdokoliv, chtěli Mirceu zabít, ale pak jim Mircea ukázal důkaz svého spojení se mnou. Vlad jim nabídl odměnu, když nám Mirceu vydají živého. To se stalo před pár hodinami, a od té doby o sobě nedali vědět.“

Mencheres zavřel oči. Po dlouhém mlčení je opět otevřel a pohlédl na Vlada. „Ten svět jsem opustil před třemi tisíci lety, když bylo temné umění zakázáno, ale znám někoho, kdo je s ním ještě stále ve styku, a důvěřuji mu natolik, abych ho navrhl jako vašeho průvodce. Ale nejdřív mi musíte slíbit, že ho nezabijete.“

Když Vlad spustil štíty a přemýšlel nad tou nabídkou, cítila jsem Vladovo překvapení. „Něco takového nemohu slíbit, pro případ, že by ten někdo mě nebo Leilu zradil,“ řekl nakonec.

„Jinak máš mé slovo.“

„I když tě budou svrbět prsty,“ zdůraznil Mencheres. „I přes jeho příšerné charakterové chyby ho mám rád, a jeho ztráta by mě velmi zasáhla.“

Má zvědavost byla probuzena. Proč si byl Mencheres tak jistý, že Vlad bude chtít toto chlápka zabít, když pro nás nepředstavoval žádné nebezpečí?

„Mimo jmenované podmínky, souhlasím,“ odpověděl Vlad ještě jednou, tentokrát otráveným hlasem, což ukazovalo, jak moc ho štvalo se opakovat. „Takže o kom to mluvíme?“

Mencheres vrhl na Vlada škodolibě pobavený pohled.

„Och, znáš ho. A nenávidíš ho ještě víc než Bonese.“