Infini - 4. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Před rokem -  Las Vegas

Luka Kotova

Druhý setkání s Marcem Duvalem.

Je mi devatenáct. Už se ho nebojím. Neděsí mě představa, že mě vyhodí. Nejsem ani nervózní. Nemám co ztratit. Během tří let mě Aerial Ethereal zakopala tak hluboko pod zem, až mě překvapuje, že si vůbec vzpomenou napsat mý jméno do programu.

V mým životě si pohrdání zaslouží jen jedna věc. Jen jedna.

On. Společnost.

Marc upíjel ze svýho hrnku Aerial Ethereal, zatímco já seděl naproti němu. „Pokud je to o tom, co si myslím,“ začal, „tak můžeš rovnou jít. Máš štěstí, že jsem si vůbec našel čas.“ Naše spontánní setkání nebylo naplánovaný, schůzku jsem si nedomluvil.

A on mě nezavolal, abych si přišel pokecat.

Zaslechl jsem, že je ve vegaský kanceláři, tak jsem prošel dveřmi se třemi slovy. Musíme si promluvit.

„Už je to tři a půl roku.“ Posadil jsem se na okraj židle. „Dbal jsem na všechny vaše požadavky. Nikdy jsem jí nenapsal. Nepodíval jsem se do jejího obličeje.“ Bylo to těžké. Skoro nemožné.

Ale poslední vzpomínka, kterou mám na Baylee je… my. My, jak nás nachytali za věšákem s kostýmy. A pak její teta, která mi brání ve výhledu.

Marc na mě zírá, jako by nemohl uvěřit vlastním uším.

Dodal jsem, „nikdo neví, že jsme spolu v minulosti něco měli. Všichni si myslí, že nás nachytali při fetování.“ A Dimitri rodině nelže. Nikdy předtím to neudělal a taky už nikdy neudělá. „Nespojí si nic dohromady, nikomu nedojde, že jsme porušili to pravidlo a vy jste nám nabídl naši práci zpátky…“ odmlčel jsem se, když jsem viděl něhu v jeho očích. „No tak.“

„Zapomeň na ni.“

Pomalu jsem zamrkal a cítil, jak na mě dopadá tíseň. Ještě se s tím nemůžu smířit. „Nežádám vás o to, abych mohl s Baylee chodit. Jen bych s ní rád mluvil.“ Naklonil jsem se dopředu. „Včera měla osmnácté narozeniny. Chtěl bych jí popřát všechno nejlepší a vědět, že to neohrozí práci ostatních nezletilých ve společnosti.“

(Prosím.)

Marc zavrtěl hlavou. „To se nestane. Nedostaneš odměnu za to, že dodržuješ smlouvu, kterou jsi dobrovolně podepsal.“

„Můžu jí poslat přání?“ zkusil jsem.

„A k čemu by to bylo? Kromě toho, že bys otevřel bránu přátelství, které mezi sebou nemůžete mít?“ Marc protočil oči rozčílením. „To je přesně ten důvod, proč jsem ti řekl, že to máš podepsat pouze, pokud to myslíš opravdu vážně…“

Přestal jsem ho poslouchat.

Každej den zpochybňuju svůj výběr.

Každej den svýho života přemýšlím, jak by vypadal můj život, kdyby v něm byla ona, ale bez cirkusu. Bez mé rodiny.

Přemýšlím. Zpochybňuju. A nemám odpovědi.

Tak i tak bychom ztratili něco nepřekonatelnýho. Tak i tak bych se potýkal se stejným zármutkem, kterej cítím teď.

Když jsem začal vnímat, stihl jsem konec jeho přednášky, když se zeptal, „víš vůbec, za co tady bojuješ?“

(Za lásku.)

Marc řekl, „udělám ti laskavost tím, že ti to vysvětlím a tys na to konečně mohl zapomenout.“

(To se nestane.)

„Bojuješ za pubertální úlet, který se stal před čtyřmi lety.“

Okamžitě jsem zavrtěl hlavou.

„Ne? Chceš mi teda říct, že se pořád milujete? Chceš mi říct, že po letech ticha si opravdu myslíš, že jste stejní, jako kdysi? Že ty pubertální city, které jsi zažíval kdysi, existují i teď, Luko?“ řekl a bylo slyšet pohrdání, „dospěj“.

Odvrátil jsem pohled a zatnul čelist.

„Držíš se jen představy. Ona už do tebe zamilovaná není. Možná nikdy nebyla – možná sis tu myšlenku jen držel v hlavě.“

(Naser si.)

„Neváhala. Když jsem jí dal na výběr, vzala propisku a podepsala se desetkrát rychleji, než ty.“

Nechci mu věřit. Ani kdyby to mělo bolet míň. Nechci tomu věřit.

„Podívej se na mě.“

Obrátil jsem k němu pohled.

„Řeknu to jasně, Luko. Ty jsi ve Viva. Ona je v Infini. Nemáte žádný důvod spolu komunikovat. Pokud s ní chceš mluvit, budu to brát jako tvoji výpověď. V tom případě musí být zavedena pravidla týkající se nezletilých—”

„Ne,“ řekl jsem okamžitě a odstoupil z boje. Nepřišel jsem roztrhat tu smlouvu a všechny zničit.

Přišel jsem, protože jsem otevřeným oknem viděl naději.

A on to okno zabouchl.

„Nedávám výpověď,“ řekl jsem a postavil se.

„Budeš respektovat smlouvu, kterou jsi předtím podepsal?“ zeptal se Marc.

Ztuhle jsem přikývl.

„Potřebuju víc, než pohyb hlavou.“

„Nebudu s ní mluvit.“ Hlas mám dutý. „Ani se na ni nepodívám.“ A možná, jednou, zapomenu na to, jaká byla naše láska. A konečně ji nechám jít.

„V tom případě si rozumíme,“ řekl Marc.

Přikývl jsem stejně ztuhle, jako předtím a pak odešel. Moje opovržení nahradila chladná necitlivost. A uvědomil jsem si, že jsem něco ztratit přece jen mohl.

Ztratil jsem veškerou naději.