Infini - 16. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Baylee Wright

The Masquarade používá konferenční místnosti ve třetím patře na bankety, rodinná setkání, různá shromáždění a zjevně taky na semináře o sexuálním obtěžování, který se koná pouze na počest naší sedmičlenné skupiny.

Na nepříjemných rozkládacích židlích před prázdnou obrazovkou projektoru sedíme už asi hodinu. Geoffrey nám napsal mail, že bude mít seminář zpoždění. Stejně jako Luka.

„Všechno jsou to kecy,“ teoretizoval Zhen mezi mnou a Brendenem.

„Geoffrey jen chce, ať tady mlčky sedíme,“ souhlasil Brenden.

„Máme zaracha.“

„A nikdo si pro nás nepřijde.“

Postavila jsem se, protože potřebuju pohyb, abych se mohla fyzicky dostat z dosahu Brendena a Zhena. Spánky mi bolestivě buší a kručí mi v břiše. Nikdo z nás neměl čas na večeři a teď už je osm večer.

Ale našla jsem si chvíli k tomu, abych si vzala deník z postele.

I když mě lehce děsí představa, že dnes večer předám seznam Lukovi. Žádné výmluvy. Žádné vycouvání na poslední chvíli. Za tímhle rozhodnutím si stojím.

Čím delší má zpoždění, tím víc se mi potí ruce. Opřela jsem se o zlatou tapetu, sklouzla dolů po zdi a sedla si na krémový koberec s deníkem těsně přitisknutým k hrudi. Mám strach, že se Luka neukáže a já to budu brát jako velké znamení vesmíru. Který by mi tím řekl, že bych to neměla dělat.

Že na mě přímo řve, abych se přestala snažit.

Hlasitě jsem polkla a rozhlédla se po okolí. Sergei spí přímo na židli, vedle Dimitriho, který píše něco do telefonu.

Thora si čte paranormální román a její zamračení se rozplyne pokaždé, co se podívá ke dveřím. V tu chvíli se usmívá. Zvědavě jsem se podívala ke čtvercovému okýnku, ze kterého jde vidět, jak její přítel rázuje sem a tam po chodbě. Nikolai stejně jako my čeká, až tohle skončí.

„Možná bychom tady měli zpytovat svědomí,“ navrhl Zhen. „Smáli jsme se něčemu, co bylo nevhodné. Ztrapnili jsme choreografa.“

Dimitri si strčil telefon do kapsy. „Doufám, že si děláš prdel.“

„Nedělám.“ Zhen se otočil. „Nepředpokládám, že bys to zrovna ty pochopil, ale my jsme tady ti špatní. Ať už jsme ten prank vymysleli, nebo ne.“

Brenden se zamyslel. „Zhen má nejspíš pravdu.“

Dimitri se opřel do své židle. „A co to přesně má znamenat, Zhene? Že zrovna já to nepochopím? Nepochopím co? Sexuální obtěžování? Pokud je to o tom, že Baylee žongluje s koulema, tak už je to pořešené. Má to u prdele. Ptal jsem se.“

Nechci si vybírat strany v hádkách, které skončily už před lety. Nebo alespoň skončit měly.

„Ten seminář může pomoct všem,“ namítla Thora. „Chci říct, může to být zábava, ne? Kdo ví…?“

Dimitri si ji prohlídl. „Zábava, jo? A ta židle a podlaha tě fascinují taky?“

„Dimitri,“ řekl Zhen a zavrtěl na něj hlavou.

„Řekl jsem fascinují, ne vzrušují.“ Dimitri se protáhl, ale když ho Zhen propaloval chladným nesouhlasným pohledem, trochu se stáhl. „Fajn. Budu brát ten seminář vážně.“

„Díky.“

„Když nad tím přemýšlím,“ z podlahy jsem řekla, „víte, kdo by se měl jednoho z takových seminářů zúčastnit? Kirk Evans.“

Zrovna v tu chvíli, kdy jsem vypustila Kirkovo jméno, vstoupil do místnosti Luka. Má s sebou tři tašky s jasným červeným logem Retrograde, což je jídelna ve stylu Elvise uvnitř The Masquarade.

„Kdo je Kirk Evans?“ zívl Sergei, když se probudil.

Luka se mi díval do očí, když se blížil k hromadě kovových židlí. Jednoduchý pohled a přitom je v tom tolik emocí – ani nedokážu rozeznat všechny. Můj hrudník klesl, když jsem vydechla.

„Kokot,“ prohodil Dimitri.

„Co udělal?“ zeptala se Thora. Je vidět, že je v AE nová, když o tom drama neví.

Luka je skoro pro všechny neviditelný. Dvě tašky položil na prázdnou židli. Mám problém od něj odtrhnout pohled.

Když se spustila klimatizace, zapnul si Brenden zip své bundy a odpověděl, „Kirk ‚ze srandy‘ odtáhl sprchové závěsy holek.“

„Ne,“ řekl Sergei nevěřícně.

„Jo,“ přikývl Brenden. „A taky mu přišlo vtipné plácat holky po zadku před každým večerním představením.“

Včetně toho mého.

Luka si všiml mého pohledu. A pak… se vydal mým směrem. Posadila jsem se rovně a pokrčila kolena.

Thora se zamračila. „Kirka potom vyhodili?“

„Ne,“ odpověděl Zhen. „Přesunuli ho do Montrealu.“

„Posledně jsem slyšel,“ řekl Brenden, „že mu zvýšili plat.“

Aerial Ethereal sice neudělala v podstatě nic, ale Kirkovi stejně někdo ručně vysvětlil, že je jeho chování špatné – neudělal to nikdo jiný, než Dimitri Kotova. Touhle skutečností se ale nerad chlubí. Je sice soutěživý, pokud dojde na Nikolaie, ale v jiných případech Dimitri o chválu nestojí.

Luka je kousek ode mě, když se otočil na ostatní a řekl, „přinesl jsem jídlo.“

Dimitri se natáhl pro tašku. „Díky bohu.“

Brenden ho probodl pohledem. „Kradené?“

„Mastné?“ zajímal se Zhen, když se natáhl pro druhou tašku.

„Účtenka je v tašce a je to grilované kuře se zeleninou.“

Pokud by šlo o kohokoliv jiného, Brenden by okamžitě poděkoval, ale v tomhle případě proběhla jedna bolestivě trapná chvíle. Luka ke mně nepřišel, až dokud Zhen nepodal Brendenovi krabici a nezačali se dívat dovnitř. Můj bratr konečně kývl na Luku v projevu vděku.

A pak prostě začnou jíst a jejich podráždění nad Lukou zmizí. Jeho štědrost je nekonečná.

Kdybych ho neznala, řekla bych, že to udělal schválně, ale je mi jasné, že by to jídlo donesl, i kdyby nepřišel pozdě.

Bez dalšího slova, jako by to byla každodenní věc, se Luka posadil hned vedle mě.

Kolena ohnutá, zády se opírá o stěnu. Jsme tak blízko sebe, že vidím, jak se mu zvedá a klesá hruď, když dýchá.

Zhluboka jsem se nadechla. Jeho šampón musí být citrusový, ale hlavně voní jako máta. Je to taková vůně, že mám chuť se k němu naklonit, ale bojím se to riskovat, když je tady Dimitri.

Jeho bratranec nás trochu sleduje, ale věnuje se hlavně jídlu.

Sledovala jsem, jak Luka otevřel tašku. Vytáhl krabice švédské ryby, Hot Tomales, a pak plechovku Pringles. Pak mi podal plastovou nádobu.

Odložila jsem deník a vzala si od něj krabičku. Když jsem zvedla víčko, poskočilo mi srdce.

Koupil mi grilovaný sýr.

Na minutu se nemůžu hnout. Protože si pamatuje, jak moc miluju grilovaný sýr, hlavně od té doby, co umřel táta. Protože na mě myslel, když jídlo objednával.

Hrdlo mám ucpané. Nemyslím si, že bych někdy mohla najít někoho, jako je on. Ta pravda mě devastuje, ale na druhou stranu jsem tak šťastná, že můžu zažívat tuhle chvíli. Jsem v rozporu. A přemýšlím, jestli se tak budu cítit vždycky, když mi bude poblíž.

„Děkuju,“ zašeptala jsem.

Luka kývl a otevřel plechovku Fizz Life. Pak jemně naklonil hlavu a mluvil tak tiše, že jsem ho slyšela jen já. „Řekneš mi, pokud překročím hranici? Protože je pro mě trochu… rozmazaná.“ Intenzita jeho šedých očí mě propaluje. Je to, jako by se ptal, jestli je v pořádku, když se vrací do mého života, nebo jestli je mi to nepříjemné. Chce vědět, jestli mám strach.

A já mám strach.

Jsem vyděšená k smrti, ale chci víc. O tolik víc. „Jo,“ řekla jsem bez dechu. „Vlastně se tě chci zeptat—”

„Hej, vy dva,“ zavolal Dimitri hlasitě a pak udělal gesto, které znamenalo, že od sebe máme jít dál.

Všechny oči nás teď pozorují  a v místnosti je ticho. Neochotně jsem se zvedla z podlahy a posbírala svůj grilovaný sýr a deník.

Luka mě následoval.

Když jsem si sedla vedle bratra, zavrtěl na mě hlavou.

„Co?“ zašeptala jsem a pokrčila rameny. Je mi do pláče. Tohle… nenávidím. Tak moc to nenávidím. Lhát mému bratrovi a nechat ho věřit, že je Luka ten nejhorší. Nesnáším, že jsem se dostala do bodu, kdy vedle něj nemůžu ani sedět, aniž bych se cítila slabá a neloajální.

Ztratila jsem chuť k jídlu, tak jsem krabičku zavřela.

„Co se tady děje?“ Sergei mával vidličkou ze mě na Luku. Židle nejsou ani v řadě za sebou, všichni sedíme směrem k sobě.

„Nic,“ řekli jsme s Lukou společně.

Sergei zvedl obočí. „Nevypadá to tak.“ Agresivně nabodl svoje kuře. Možná si vzpomněl, jak mě Luka bránil.

„Pokud nikdo nic neřekne, udělám to já,“ začal Brenden.

Vytřeštila jsem oči. „Ne, Brendene.“

„Ano,“ vrátil mi to. „Vzpomínáš si, co se stalo, Bay?“ Jeho tón je jemný, ale taky povýšenecký.

„Jo, vzpomínám. Byla jsem u toho.“ Cítím, jak mi rudne krk, když na mě všichni zírají. Nemám to ráda. Nechci to. „Prosím, Brendene, přestaň.“

Přestal z úcty ke mně, ale Sergei má chuť hádat. „Vy dva jste spolu něco měli?“ spekuluje Sergei. „Dostali jste se spolu do problémů?“

Luka si vytřepal Hot Tomales do pusy a neřekl ani slovo. Tváří se netečně, ale svaly má zatnuté.

„Nikdo nic neřekne?“ Sergei se zeptal, jako by najednou podezříval všechny.

Thora zvedla ruce. „Já jsem nová. Tak trochu.“

„Co jsi vůbec dělala se všemi těmi papíry?“ zeptal se Brenden, aby změnil téma.

Děkuji.

„Zrovna jsem dokončila Zdravotní prohlídku,“ řekla. „Než jsem měla první konkurz, prošla jsem zkrácenou verzí, ale tehdy jsem práci nedostala. Takže teď museli udělat kompletní fyzické testy.“ Thora bubnovala prsty po knize a pak dodala, „a jsem čistá. Pokud vás to zajímá…“ odmlčela se a zkřivila obličej, jako by jí mluvení moc nešlo.

Když jsem ji viděla poprvé, myslela jsem, že mě nemá ráda, ale potřásla si mou rukou na trochu delší dobu a pak přiznala, že je trochu trapná a má NKO. Pak se Thora zeptala, jestli nechci něco z drogerie. Zrovna se chtěla zastavit pro nějaké věci.

Na cestě ven taky zakopla.

To naše první setkání trvalo chvíli, ale rozhodla jsem se, že mám Nikolaiovu přítelkyni ráda – možná víc, než mám ráda Nika.

Sergei kopl nohou do Lukovy židle a nárokoval si jeho pozornost. „Upřímnost je mezi partnery důležitá.“ Super, tak toho nenechá. „Takže co se tady děje?“ Znovu mávl ke mně. Ode mě k Lukovi. Od Luky ke mně.

Luka se podíval na Dimitriho.

A Sergei vybuchl. „Proč na něj čumíš?“

„Zklidni se, Sergi,“ řekl Dimitri napjatě.

„Je to můj bratr.“ Sergei zabodl vidličku do kuřete. „Neříkej mi, abych se zklidnil.“

„Stačí,“ vydechl Luka.

Nikdo ho neslyšel.

„Chovám se k tobě celou dobu dobře,“ zavrčel Dimitri. „Nezačínej si se mnou.“

„Jsi urážlivý. Vždycky jsi byl,“ Sergei to řekl, jako by to byla do kamene tesaná pravda, ale není. „Pořád tě sere, že jsem dal Nikolaiovi přezdívku Ruský Bůh a chytlo se to. Nebo jde o něco víc? Jde o to, že je jedno, jak moc se snažíš, ale nikdy nebudeš tak dobrý jako on nebo já?“

Dimitri vypadá, že bude vraždit, obličej má rudý. O dva nádechy později zavrčel, „s rodinou se hádat nebudu. Takže si buď najdi čaroděje Oze a popros, aby ti dal zkurvený mozek, nebo si ty svoje debilní myšlenky nech pro sebe.“

„Bolí to, protože mám pravdu,“ prohlásil Sergei ostře.

Dimitri odkopl židli a zvedl se. „Sorry, Zhene. Tuhle sračku nakonec brát vážně nebudu.“ Vzal si svou láhev s vodou a podíval se na Luku. „Jsi na to sám, kluku.“

Je na to sám celou dobu. Dimitri bezpečnost nezajistí. Je to jen iluze. Existuje v teorii, ale ve skutečnosti k tomu nedojde. Nebo k tomu nedošlo, když to Luka potřeboval.

Dveře se zabouchly.

Dimitri je pryč, ale jeho nepřítomnost do místnosti vnesla ještě větší napětí. Cítím, jak mě Luka sleduje. Obvykle se naklání na dvě zadní nožky své židle a nohy má opřené o další židli – ale teď sedí normálně, protože je mu nepříjemně. Stejně jako mně.

Sergei ještě nepřestal. „Proč je to tajemství?“

Luka vybuchl. „Nachytali nás, dobře! Nech to být.“ Naklonil se dopředu a opřel si lokty o kolena.

Cítila jsem křeč v žaludku. Nemůžeš mu říct pravdu.

Nemůžeš mu říct pravdu.

Nikdo se to nesmí dozvědět.

Sergei se zamračil. „Ne dokud mi neřekneš—”

„Kokain.“ Zamumlal Luka. „Přestaň se v tom vrtat.“

Snažila jsem se vydechnout.

„Kokain? Ty nemůžeš brát drogy, Luko.“ Sergei začal svoji tirádu, řval na Luku důsledky užívání kokainu. Je rozrušený naší minulostí, která je naprostá lež.

Luka si dal obličej do dlaní.

Sergei má důvod být znepokojen. Drogy jsou vážný problém – který jsme neměli použít jako zástěrku. Ale v tu chvíli se zdálo, že nemáme jinou možnost.

Ten nekonečný proud slov skončil, když dorazil lektor. Muž s kufříkem se omluvil za to, že má zpoždění a šel do přední části místnosti. A není sám.

Dimitri se vrátil a žuchnul sebou na první židli, ruce má složené na prsou. Nejsem překvapená. Tohle je povinný seminář AE, a navíc slíbil Zhenovi, že to bude brát vážně. To dobro v Dimitrim převažuje jeho výbušnost.

Opravdu nejsem schopna dávat pozor.

Většinu přednášky jsem nevnímala. A když nám lektor podal papír, zapomněla jsem se podepsat. Připomněl mi to, když jsem papír vrátila.

Oficiálně jsem v tom nejhorším druhu transu. Cítím se úplně prázdně. Snažím se jíst grilovaný sýr, ale vůbec ho necítím.

„Můžete jít,“ řekl nám lektor.

Zkontrolovala jsem čas na svém telefonu. Už je 10 a většina rychle odešla. Já se pohybuju pomalu a v hlavě mě to štve, ale moje tělo se pohybuje samo od sebe.

„Tak jdeš?“ zeptal se Brenden, když jsem zamířila k salonku na třetím patře: gauče, kavárna – tyhle věci.

Opřela jsem se o stěnu. „Kam?“

Zhen už stojí u výtahu.

Obava v tváři mého bratra by mohl naplnit Tichý oceán. „No do apartmá.“

Bojím se, že jestli teď půjdu do postele, už nikdy nebudu chtít vstát. „Později. Myslím, že si dám kávu nebo tak něco.“

„Můžu počkat. Pokud potřebuješ společnost—”

„Ne, v pohodě.“ Ve skutečnosti nechci být sama, ale nejsem teď schopná se na Brendena dívat a nevidět tu lež, kterou jsem mu řekla před lety. „Jdi beze mě.“

Brenden zaváhal, vede vnitřní konflikt, ale pak odešel k výtahům.

Tiskla jsem si deník k hrudi, a když jsem otočila hlavu doprava – zahlédla jsem Luku u mosazné vodní fontány. Předstírá, že pije z flašky, ale ve skutečnosti sleduje, jak můj bratr odchází.

Když Brenden vstoupil do výtahu; Luka se narovnal a zamířil ke mně.

Vidí můj výraz. Vidí můj smutek a moji bolest.

A jeho krok je neochvějný. Silný a jistý. Potřebuju ho. A už nemůžu předstírat opak. Nemůžu se chovat, jako by mi nechyběl. Nemůžu se chovat, jako by pro mě ty poslední čtyři roky nic neznamenal.

Moje srdce je v jeho nepřítomnosti prázdné. A cítím zoufalství.

Bez zaváhání ke mně došel. Není v něm žádná zdráhavost. Je krok ode mě, a když můj hrudník klesl, jeho ruce se zvedly – a dotkl se mně.

Luka mě drží za tvář, dotýká se mého obličeje a jeho tělo ohřálo každý centimetr mého těla. Vzala jsem ho za zápěstí a vzhlédla.

Luka sklonil hlavu a naše rty jsou jen kousek od toho, aby se políbily. Hluboce zašeptal, „dovol mi, abych tě někam vzal, prosím.“ Prosím.

Drž mě.

Dotkni se mě.

Polib mě. Bolestně toužím po tom, abychom překonali ten prostor mezi námi, ale za žádnou cenu se nemůžeme políbit v hotelu. Tím, že jsme tak blízko sebe, riskujeme víc, než jsme kdy měli.

Kývla jsem víc, než jednou a on ruku odtáhl a pak ji nechal spadnout dolů, jen aby mě mohl vzít za tu mou. Naše prsty se propletly. Láskyplně a diskrétně políbil hřbet mé dlaně a pak mě vedl ven z hotelu.

Znovu se cítím omráčeně.

Ale tentokrát, tentokrát mám pocit, že sním.