Infini - 14. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Moc děkujeme za všechny komentáře. Hlavně za ty dlouhé, že si dáte práci s tím napsat, co si o příběhu myslíte a jak se vám líbí  ;)

Baylee Wright

Otevřela jsem dveře do neznáma.

Hudba teď byla hlasitější a Luka – okamžitě jsem ho vyhledala pohledem. Prohrabuje se v kuchyňských skříňkách a tancuje na písničku Nori Amady.

Lukovo tělo pohlcuje rytmus, jako by byl součástí té písně, jeho pohyby jsou tak přirozené, že by mu spousta lidí závidělo.

Je to okouzlující a volá mě to k němu. Abych tancovala hned vedle něj.

Kdybychom neměli nad hlavami ty smlouvy, už bych byla v jeho náruči.

Luka si vzal sklenici a já došla k baru. Když jsem položila koleno na stoličku a dala lokty na pult, všiml si mě. A po andělské tváři se mu rozprostřel nádherný úsměv.

To stačí k tomu, abych se sama usmála, a musím hodně potlačovat zachichotání. „Takhle by ses na mě dívat neměl.“

„Proč ne?“ Položil sklenici na pult a posunul se blíž. Dlaně položil na pult a má ruce těsně vedle mého předloktí. Stačilo by se trochu pohnout, abych cítila jeho pokožku na své, a z toho se mi zvedají chloupky na zadní straně krku. Trochu obavou, ale taky touhou. Tak moc po tom toužím.

Jeho hruď se zvedla hlubokým nádechem.

Stejně jako moje. „Co by si o tom pomyslela tvoje přítelkyně?“ Jo, prostě jsem to plácla a vůbec toho nelituju. Moje zvědavost mě přemohla.

Luka se mi zadíval do očí, jako by něco hledal. Odpověď na to, proč jsem se na to zeptala. Chce vědět, jestli se o něj zajímám zcela, naprosto, srdečně.

Ano. I když bych si přála, aby to tak nebylo.

Přála bych si, abych na něj prostě mohla zapomenout. Protože se za každým slovem skrývá bolest. Za každým pohledem. Bolest, která pramení z toho, že už mezi námi k ničemu nedojde.

Vědomí, že na konci té touhy a potřeby není žádné my.

Luka se naklonil blíž, aby zašeptal, „nemám přítelkyni.“

„Kamarádka s výhodami,“ nabídla jsem.

„Ani tu nemám.“

Párkrát jsem přikývla a oči mě pálí z toho, kolik emocí cítím. „Měla bych jít.“ Sklouzla jsem ze stoličky, abych zamířila… někam jinam.

Luka rychle obešel bar a postavil se ke mně. „Počkej, Bay.“

Stojím na místě. Nejistá.

Natáhl ke mně ruku, ale zarazil se. A pak ruku spustil dolů, aniž by se mě dotkl. „Máme dovoleno být přátelé.“

„V práci.“ Teď v práci tak docela nejsme.

Luka si vjel rukou do vlasů a pak jsme oba ztuhli. Ne proto, že by někdo přišel. Ale proto, že se změnila hudba na píseň z Infini.

Je to hudba mojí mámy.

Luka si olízl rty. „Je to nahodilé přehrávání. Tohle nebylo úmyslné, přísahám.“

Věřím mu a poslouchám vyrovnaný rytmus bubnů, který se vrací k rocksteady, což je žánr, který vznikl na Jamajce, předchůdce reggae. Slyším tam i trochu socy. Písně Infini nejsou přímo karibské – je tam americký jazz a taky vliv latiny – ale i tak mi přijde, že je duše jamajská.

Stejně jako měla máma.

Přesunula jsem váhu a snažila se setřást ten sentimentální a emocionální pocit. Zůstaň profesionální. „Víš, proč tě AE nasadila do Infini?“ Proč by nám dávali prostor se vídat.

Je to nebezpečné.

Luka zavrtěl hlavou. „Nemám tušení.“

Znovu si hledíme do očí. Jsme tváří v tvář. Nevědomky se přibližujeme blíž. Naše prsty si pohrávají s myšlenkou, že se opravdu dotknou. Mimo práci. Teď nepracujeme.

Sklonil hlavu a opravdu se na mě podíval. Do mě. A když otevřel pusu, aby promluvil, otevřely se dveře apartmá.

A my dva od sebe uskočili.

Já předstírám, že jdu k lednici.

Luka kývl na svého staršího bratra, který vstoupil. „Čau, Niku… potřeboval jsem s tebou probrat večeři.“

Já se Nikolaiovi vyhnula, vzala si proteinovou tyčinku a zamířila do pokoje. I tak jsem cítila, jak mě Nik propaluje pohledem.

„Nemohl jsi mi napsat zprávu?“ zeptal se Nikolai.

„Ne,“ řekl Luka pevně. „Nedělej z toho něco, co to není, prosím.“

S tím jsem vklouzla do pokoje a zavřela za sebou dveře. Necítím úlevu. Pokud něco, tak mě bolí žaludek. Bolí mě srdce.

A moje vnitřní rozpory jsou horší, než předtím.